Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Imperius

Kapitola 17. Riziko povolání

Imperius
Vložené: Lupina - 11.10. 2017 Téma: Imperius
Lupina nám napísal:

Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2469997/17/

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 17. Riziko povolání

V pondělí, den po setkání s Felishou U Tří košťat, Remus Lupin odešel domů. Měl pocit, že si to zaslouží.

Neděle nebyla nejsnazším dnem jeho života. Dlouhé, komplikované jednání v Brumbálově kanceláři s Tonksovou, Pošukem Moodym a konstantně okouzlujícím Severusem Snapem přineslo jen málo možností, jak naplánovat další kroky ohledně novinky, že do Ústavu nasadili mozkomora. Kingsleyho dotazy na ministerstvu odhalily, že odeslání mozkomora do Ústavu bylo spíše rozhodnutím ministerstva než požadavkem nějakého člena toho zařízení. Což však nijak nesnížilo Remusovo podezření, že to hrálo do karet jejich utajenému Smrtijedovi. Věděl, že Felisha je okamžitě uvědomí, pokud se situace na jejím pracovišti nějak dramaticky změní, ale otázka zněla – nebude pak příliš pozdě?

Ale nic víc dělat nemohli. Kingsleyho ostýchavý návrh nadřízeným, že pátrání v Ústavu by mohlo být moudré, byl smeten ze stolu. Nikdo nechtěl zasahovat do oblíbeného projektu Dolores Umbridgeové. I pro takové významné osobnosti jako Brumbál byl přístup do Ústavu přísně omezen a jeho zabezpečení se nedala překonat. Bez pomoci zevnitř – jmenovitě Felishina zatím neodhaleného krizového plánu – prostě nemohli jednat. Ocitnout se tváří v tvář takové hrozbě jen zvýšilo frustraci a znepokojení, ale nedalo se to obejít.

A Snapeovo vyšetřování také nic neobjevilo. Ať už uvnitř Ústavu běžely v plném proudu jakékoliv plány, byly ke Snapeově hmatatelné mrzutosti vysoce důvěrné – ani jeden z kontaktů mezi Smrtijedy nic neslyšel. S úšklebkem to uzavřel, že jeden či dva muži toho plánu buď nebyli přítomni, nebo nemluvili. Nicméně se zmínil, že už je to nějaký čas, kdy se setkal s Belatrix Lestrangeovou.

A bohužel taková byla situace. Brumbál se vpíjel do tváří účastníků schůzky a navrhl jim tiše, že to nejlepší, co teď můžou dělat, je jít si po své práci a čekat. Každý zareagoval podle svého. Severus stočil rty, Pošuk zavrčel, Kingsley se zamračil, Tonksová se rozzlobila a Remus si povzdechl – ale nikdo neprotestoval a setkání skončilo docela mrzutě.

Remus měl v plánu zůstat v Bradavicích zbytek týdne velikonočních prázdnin, aby zajistil, že bude po ruce, kdyby se něco neobvyklého objevilo, ale cestou do svého kabinetu natrefil na tři havraspárské studenty z jeho třídy OVCE, jak klevetí na chodbě. Když si jej všimli, jako jeden se otočili a ušklíbli se.

Remus si povzdechl. Zhluboka.

Zatracená Rosmerta. A zatracené otevřené dveře…

Doufal, že si stihne v klidu popovídat s těmi dvěma Havraspárci od Tří košťat dřív, než se to roznese, v marné naději, že se ze svého dostaveníčka v Prasinkách ještě nevrátili. Zjevně měl zpoždění. Šeptanda již započala.

Odpoledne se pohledy objevovaly častěji. A do večeře na něj mířily úšklebky snad všech studentů. V tom okamžiku Remus opustil své plány, odspěchal do sovince a zkontaktoval otce s prosbou o azyl.

Reynard jej přivítal s otevřenou náručí a na jeho účet se pobavil jen pár vtípky.

Ticho Winchestrovky bez studentů na dohled a bez Ústavu bylo přesně to, co Remus potřeboval. Uvolněně zapadl zpět do domácího života, pomáhal na zahradě a krmil zvěřinec, četl knihy a psal, procházel se v lese a po kopcích a mluvil a žertoval s otcem. Ale jak týden plynul a nemohl si Remus nevšimnout, že s jeho odreagováním roste Reynardovo napětí téměř přímo úměrně. A nebylo třeba ptát se proč.

Odložený rodinný oběd jim hrozil již tuto neděli. A každým dnem se blížil.

Tak se stalo, že když se Remus a Reynard v neděli dopoledne vzpamatovali z přemístění před šedivé kamenné zdi domu rodiny Lupinů, starší Lupin byl napnutý jako struna.

Remus v jasném slunci jarního dne zamrkal, když se před nimi zhmotnila úzká a květinami lemovaná cestička, po níž mohl přejet pohledem až k zdobené železné bráně tvarované do oblouku, která ohraničovala protipřemisťovací obrany pozemku. Za ní se vinula štěrková cesta vedoucí udržovaným trávníkem a posekanou loukou a stoupající k hranatému, ale rozkošnému domu z masivního šedého kamene. Jeho široká okna mířila všemi směry do kopců, jež obklopovaly toto příjemné místo zvoucí k odpočinku. Slovo vyryté do tabulky břidlice na sloupu u brány oznamovalo, že se to tu jmenuje Greystones.

Reynard také na dům jen zíral. Rukama téměř reflexivně stiskl hůl.

Remus zaznamenal otcovu sinalost, jemně mu položil ruku na rameno a stiskl.

„Tati, uvolni se,“ klidnil jej. „Bude to v pořádku. S většinou ses už viděl. Pokud nejsem nervózní já, proč bys měl být ty?“

Reynard střelil pohledem k synovi. „Nechápu, že můžeš být tak klidný,“ odvětil s chabým úsměvem. „Určitě ti máma nepodstrčila nějaké sedativum, když jsi byl mimino?“

Remus mu úsměv vrátil. „To ti, bohužel, nedokážu potvrdit.“ Úsměv mírně zakolísal. „Poslední dobou jsem byl dost rozhozený,“ dodal tiše. „A kromě toho nějak očekávám, že mě na společenských akcích budou nesnášet. Takže jestli ne, budu jedině příjemně překvapený.“

Reynard mu vrátil poněkud smutné pousmání. „Nemělo by to tak být.“

Remus pokrčil rameny. „Vím. Ale prostě je.“

„Strýčku Reyi!“

Na to srdečné zavolání oba Lupinovi muži nadskočili. Remus se zprudka otočil k usmívajícímu se mladému muži, který si to k nim mířil po cestě. Ačkoli nedosahoval takové výšky jako Remus, jeho postava obalená trénovanými svaly byla Lupinovsky vyčouhlá a v pihovaté, opálené tváři zářil široký úsměv. Mírný vánek mu cuchal hnědé vlasy, které si na slunci nesly narudlý nádech.

Rychlou chůzí k nim dorazil za okamžik. „Jsem rád, že jste to zvládli!“ zvolal vesele, popadl Reynardovu ruku a pevně jí potřásl – Reynardův nervózní úsměv se rozplynul pod útokem ohromující dobrosrdečnosti. „Bál jsem se, že nebudete moct, když nás minulý víkend Ben vyšplouchl, a to by pak nebyl pořádný oběd bez ctěných hostů.“

Reynard se zasmál. „Taky tě rád vidím, Rufusi.“

Onen mladý muž – Rufus – pustil Reynardovu ruku a okamžitě s úsměvem upřel pozornost na Remuse.

„A toto musí být bratránek Remus!“ zvolal a opět ruku vystřelil. Remus ji s nepotlačitelným úsměvem přijal. „Jsem Rufus Lupin, nejmladší syn, černá ovce a všeobecný zdroj rodinného pobavení i zoufalství. Mezi obviněními, která ohledně mě dnes pravděpodobně uslyšíš, patří, že ještě nejsem ženatý, žiju v bytě v Londýně navzdory nabídce zůstat doma a že jsem opustil slibnou kariéru magizoologa, abych se stal deratizátorem. A samozřejmě, největší hřích – jako jediný člen rodiny jsem nebyl zařazený do Havraspáru.“

Poněkud zmatený Remus pohlédl na otce, jehož ramena se teď nechvěla napětím, ale potlačovaným smíchem – bylo jasné, že při svém prvním setkání s Rufusem se mu dostalo stejného útoku informací.

„Rád tě poznávám,“ odvětil. „Opravdu jsem Remus.“

Rufus si musel všimnout jeho výrazu. „Neboj,“ zazubil se. „Prostě to mám rád rychle za sebou. Ušetří to pozdějšího vysvětlování. A nečekám revanš.“

Remus napodobil jeho úsměv. „V tom případě se nebudu obtěžovat a říkat ti, že jsem taky svobodný, pohybuju se mezi domovem u otce a Bradavicemi, kde jsem profesorem, a že můj největší hřích je rovněž fakt, že jsem nebyl v Havraspáru.“

Rufus se rozesmál. „Neříkej. Další Minervin ocásek?“

Představa výrazu Minervy McGonagallové, kdyby slyšela popis její koleje, téměř zničila Remusovu auru klidu. Zadusil smích a zazubil se.

„Byl jsem prefekt,“ podotkl rádoby uraženě. „Stěží ocásek.“

„Zrada.“ Rufusovi jiskřilo v očích. „Ale nevadí. Jestli se budeš ke mně hezky chovat, pustím tě do speciálního rohu rozčarování, který má táta vyhrazený pro každého Lupina zařazeného do Nebelvíru.“

Remus se usmál, ale letmý pohled na otcův výraz pobavení zahnal. S trhnutím si uvědomil, že Rolf Lupin měl dobrý důvod obávat se o syna Nebelvíra, když se vezme do úvahy, že poslední člen jeho rodiny zařazený do této koleje, jeho a Reynardova sestra Rhea, skončil, mírně řečeno, špatně.

Rozhodně čas na změnu tématu.

„Možná bychom měli jít dovnitř?“ navrhl diplomaticky a pokynul k bráně. „Nerad bych to zklamání prohloubil zpožděním.“

„Nemusíš si dělat starosti,“ mávl odmítavě rukou Rufus, ale vydal se po příjezdové cestě. Příbuzní Lupinovi si vyměnili pohledy a Remus poznal, že otec pochopil a cení si jeho zásahu. Rufus se opět usmíval, otevřel jim bránu a uvedl je dovnitř. Jak se zdálo, šlo o jeho standardní chování. „Věř mi, nebudeme poslední,“ okamžitě pokračoval. „Ruth a Edmund a jejich malá horda žijí s mámou a tátou, takže jsou pořád tu a Ro a její potomci tady bývají každé Velikonoce. Ale Ben a Beka jsou strašně zaneprázdnění tím či oním, takže jakkoliv pozdě dorazím, oni se ukážou ještě později. Čili počítám, že zatím jsme v bezpečí.“

Díky Reynardově zranění museli zpomalit, ale Rufus té příležitosti využil a naplnil atmosféru přátelským klábosením o příbuzných, které brzy potkají – o možném zmatku způsobeném sestrou Rowannou kvůli hlídání čtyřměsíčního syna a dvouleté dcery, o vyhlídce na nudu z rozhovoru s bratrem Benem kvůli jeho zvyku mluvit jen o objemu větví a proudnicích, jelikož byl návrhář košťat, o marnosti pokoušet se diskutovat o práci se sestrou Bekou, která se vždy tomu tématu vyhýbá, a že matka Thalia by mohla a bude žvanit o jakémkoliv tématu, pokud jsi tak pitomý, že se jí necháš zahnat do kouta. Když dorazili k předním schodům do domu, Remus se začal cítit, jako by ty lidi znal celý život.

Zvláštní pocit – nebyl zvyklý na bratrance, kteří by si nepřáli jeho smrt.

„Takže na závěr,“ klábosil Rufus, když se zastavili před dveřmi do domu, „jestli si přeješ bezvýznamný rozhovor, mluv s Benem. Jestli nechceš žádný rozhovor, mluv s Bekou. Jestli toužíš po pomateném rozhovoru, mluv s Ro. Jestli chceš zdvořilý rozhovor, mluv s mým tátou. Jestli chceš rozhovor, při němž nemusíš vůbec mluvit, mluv s matkou. Jestli chceš nesrozumitelný rozhovor, vyber si z dětí. Ale jestli chceš normální rozhovor, budeš muset přijít za Ruth nebo za mnou. A to je vše, co potřebuješ vědět.“

Remus si nemohl pomoci. „Žádné další tipy? Pochybuji, že jsi vyčerpal téma.“

Rufus chvíli mrkal, načež vybuchl smíchem. „Zapadneš,“ uchechtl se. „Vzhledem k tomu, že jsi vlkodlak, nějak jsem čekal, že budeš depresivní. Je hezké, že jsem se mýlil.“

Nečekaná, drsná připomínka Remusova stavu jej překvapila. Reynard také trhl hlavou nahoru, ale Rufus jen střílel pohledem z jednoho na druhého a pokrčil rameny.

„Nečekal jsi, že to zmíním, co?“ podotkl vážněji, než by Remus čekal. „Ale neboj. Nemůžu mluvit za ostatní, ale mně to nevadí.“ Široce se zakřenil. „Pokud tedy nezačneš soupeřit o moji pozici černé ovce rodiny. Rád jsem ten podivný. Znamená to, že si můžu dělat, co chci a nikoho to neděsí ani nepřekvapuje.“

Remus se musel usmát. „Jako bych slyšel jednoho svého starého kamaráda. Říkával něco podobného.“

Rufus mu vrátil laskavější úsměv. „Jsem si jistý, že v tom případě si budeme rozumět.“ Rozhlédl se, zamířil pohledem k zářivé modré obloze, na barevnou záplavu květin pohupujících se na louce ve vánku, na skřivana v letu, který trylkoval svoji nádhernou píseň.

„Zhluboka se nadechni,“ pobídl jej a protočil očima. „A užij si tohoto klidu a míru. Protože až otevřu dveře, zapomeneš, že něco takového existuje. Připrav se.“

A pak se zašramocením klíčem otevřel dveře.

A pak se ozval kravál.

Elegantně vytáflovanou chodbou se přihrnul malý batalion ukřičených a rozesmátých dětí, které běhaly z jedněch dveří do druhých za divoce štěkajícím psem, až téměř srazily duchem nepřítomného domácího skřítka. Spěchal do sousední místnosti s podnosem nápojů, utěrku si podkasal, jako by ji chtěl uchránit nebezpečí. Odněkud shora se neslo naříkání mimina podbarvené sykotem výparů linoucích se z kotlíků nad ohněm za otevřenými dveřmi v čele chodby a doprovázené ženským brebentěním ustavičného výkladu k čemukoliv, co považovala za důležité. V dálce něco s prásknutím spadlo a nějaký muž hlasitě protestoval proti té neviděné nehodě a najednou se k povyku dítěte přidalo další. Okřiknutí, aby bylo zticha, jen přidalo k tomu rámusu. Odkudsi se tlumeně linula tklivá hudba.

Remus zíral. Rufus se smál. Reynard se zubil.

„Víš, nemyslel jsem si, že by tu mohl být větší brajgl než posledně,“ poznamenal Lupin starší téměř vesele. „Jsem ohromen.“

Rufus nenuceně pokrčil rameny. „Věř mi – na to, že je tu celá rodina, je tu dneska ticho. Pojďte, postavme se nevázanosti a uvidíme, koho najdeme. A neboj, jestli zakopneš o Rafana – toho psa,“ dodal při pohledu na Remusův zmatek. „Nejsi skutečný pokrevní člen rodiny Lupinů, dokud nekrvácíš kvůli Rafanovi.“

Remus za nimi zavřel dveře a následoval Rufuse a otce chodbou. Musel přiznat, že takový chaos zrovna nečekal. Podle toho, co slyšel od otce o jeho bratrovi Rolfovi, usoudil, že je to vážný a usedlý muž. Předpokládal tedy, že v tomto domě najde samé vážné a usedlé lidi. Hrnoucí se děti, štěkající pes a ohromující kakofonie rodiny téměř Weasleyovského ražení jej příjemně překvapili a dokonce i trochu zastrašili.

Rufus vepředu s mrknutím udělal z rukou hlásnou troubu.

„Halóóó!“ zakřičel. „Slyší mě tam někdo?“

Z nejbližších dveří vpravo vykoukla hlava. Patřila zářivě zrzavé ženě možná o pár let starší než Remus, která se při pohledu na Rufuse široce usmála a přispěchala k němu.

„Rufusi!“ zvolala a popadla jej do krátkého, ale upřímného objetí. „Nepřivedl jsi Sally?“

Rufus jen pokrčil rameny. „Rozešli jsme se.“

Ženin výraz se změnil na unaveně rezignovaný. „Zase? Namouduši, jestli vy dva vydržíte spolu déle než týden, budu muset přivolat Věštce. A – ach!“ Pohled jí padl na Reynarda a oslnivě se usmála. „Nazdar, Reynarde.“

„Zdravíčko, Ruth.“ Reynard se taky usmíval a nabídl jí ruku, ale Ruth ji téměř laskavě odsunula stranou a i jeho pohltila v objetí. Podle otcova výrazu jej to překvapilo, i když ne nepříjemně.

„Setkali jsme se víc než jednou,“ informovala jej usmívající se Ruth s hranou přísností. „Obávám se, že jsi na mém objímacím seznamu.“

Rufus se usmál. „Upřímnou soustrast.“

Ruth jej hravě plácla po paži. „Dej si bacha, bráško. Pořád tě můžu mučánkovat.“ Pohledem přešla k Remusovi a opět se usmála. „A ty musíš být Remus. Ráda tě poznávám. Jsem Ruth Wychwoodová, Rolfova nejstarší dcera.“ Podala mu ruku. „Tobě objetí odpustím, protože jsme se ještě nepotkali a protože se vyhýbám objímání cizinců. Ale příště neunikneš.“

Utíkej, dokud můžeš,“ zašeptal Rufus teatrálně, když Remus přijal její ruku a s úsměvem jí potřásl. Ruth se opět na mladšího bratra z legrace zamračila.

„Ještě jedna poznámka a řeknu Rowanně, že ses nabídl pohlídat mimino,“ informovala jej. „Vím, jak strašně rád vyměňuješ plenky a utíráš zvratky.“

Rufus zvedl ruce v předstírané kapitulaci. „Dobrá, ušetři mě. Raději se půjdu ohlásit rodičům. Můžu nechat naše hosty ve tvých schopných rukách?“

„Můžeš. A teď běž.“ Rufus poslechl a hravě mávl Ruth. Ta se otočila k Reynardovi a Remusovi. „Půjdete, prosím, se mnou?“

Vkráčeli do pokoje, odkud Ruth vyšla. Byl docela veliký a také obložený dřevem s mohutným ozdobeným krbem a paletou židlí, koberečků a stolů na podlaze z tvrdého dřeva. Rodinné fotografie pokrývaly klavír v rohu, který bez pomoci lidských rukou tiše hrál Satieho Gymnopédii. Na zdech viselo pár portrétů a obrazů. Několik jejich obyvatel je pozorně sledovalo.

„Reynarde Lupine, zase tady!“ zvolala podobizna starého muže s kudrnatou parukou a v černém redingotu sdílně. „Vítejte, můj chlapče! Celé roky ani slovo a pak dvě návštěvy za jeden měsíc! Tak rád vás vidím!“

Reynard se usmál. „Dobrý den, Roderiku,“ pozdravil jej vesele a usadil se do zeleného křesla u ohně, přímo pod portrétem, který promluvil. „Jak se má můj oblíbený pra-pradědeček?“

Remus se pousmál a chystal se k němu připojit, když jej Ruth popadla za ruku a tiše jej odvedla stranou. „Nech je povykládat si,“ pobídla jej tiše. „Roderik se po Rynardovi ptal, co si pamatuju – dlouho předtím, než jsem vůbec zjistila, kdo je to. Myslím, že byl jeho oblíbený. Kromě toho…“ Zastavili se u tiše hrajícího klavíru: „Doufala jsem, že si spolu promluvíme my dva.“

„Spolu?“ Remus zajistil, aby se mu při těch slovech ve tváři neobjevil ani náznak mrazení, které mu proběhlo po zádech. „Jistě. O čem?“

Ruth nic neříkala. Podívala se na klavír. Remus následoval její pohled.

Stála tam černobílá fotografie, na ní pět usmívajících se lidí na trávníku před domem Greystones, rodiče a tři děti, jeden chlapec a dvě dívky. Spadala do období asi před třiceti lety. Nejstarší dívka byla neomylně Ruth.

Mrazení zesílilo. „Ach.“

Ruth tiše přikývla. „Víš, co se stalo mému bratrovi Randolfovi a matce?“

Remus pokývnutí opětoval. „Vím, že je zabil ten samý vlkodlak, který kousl mě.“

Sestřenice si zhluboka povzdechla. „Reubenovi, Rowanně a Rufusovi na tom záleží málo. Natolik, až jsou necitliví, ale nebyla jejich matkou a narodili se roky po Randolfově smrti. Vědí, že existovali, ale netruchlí pro ně jako my, co jsme je znali.“ Chvíli na obrázek hleděla. „Nijak tě neviním,“ pokračovala tiše. „Proč bych měla? Koneckonců jsi i ty byl Kaneovou obětí. Ale můj otec ano a jejich ztráta jej vždy zasahovala hlouběji než moji sestru a mě. Hodně ho to stálo, aby tě dnes pozval – kdyby ti synovec nedal tak úžasné doporučení, pochybuju, že by vůbec souhlasil. Ale bude ve tvé přítomnosti nepříjemný – ne že by na tebe svaloval vinu, ne kvůli předsudkům, ale protože jsi žijící, dýchající připomínka toho, co se stalo dvěma lidem, které hluboce miloval. A že ty jsi přežil, ale oni ne, což jej stále zraňuje.“ Téměř prosebně se setkala s jeho pohledem. „Měj to, prosím, na paměti.“

Remus sklonil hlavu. „Samozřejmě. Naprosto souhlasím.“ Ztěžka polkl, než dodal: „Kane zabil i moji matku. Už je to skoro pět let.“

Ruth vytřeštila oči. „To jsem nevěděla.“

Remus si zhluboka povzdechl. „Neví to moc lidí. Zjistil jsem to jen před několika měsíci.“

Ruth dlouze vydechla a upřeně si jej prohlédla. „Rozzlobilo tě to?“ zeptala se tiše.

Remusovi se vybavila Vyjící smečka, to zuřivé běsnění, které vyvolaly Kaneovy posměšky o tom, jak zabil Dianu Lupinovou, a vlna zlata, která se dotkla jeho očí.

„Zuřil jsem,“ odvětil.

Sestřenice se na něj nejistě podívala. „Pak možná pochopíš, že moje sestra…“

„Co tím myslíš, že už jsou tady? Vážně, Rufusi Lupine, proč jsi to neřekl hned?“ Ozvěna toho výkřiku se odrážela po celém domě, pronikla i vzdáleným chaosem hrajících si dětí. „Rolfe! Reubene! Rowanno! Už jsou tady, pojďte dolů!“

Vyčerpaný Rufus nečekaně vykoukl ze dveří. „Prchněte a kryjte se,“ varoval je udýchaně. „Máma už ví, že jste dorazili, a chystá se na vás záplava. Věřte nebo ne, dokonce i Ben přišel přede mnou. Už čekáme jen na Beku.“

Ruthina hlava vystřelila nahoru. „Rufusi, neříkej jí tak. Víš, že to nesnáší, a poslední dobou ti za to hlavu utrhne rychleji, než řekneš akromantule.“

Rufus se nadechl, asi aby jí drze odpověděl, ale na slova nedošlo, když byl odstrčen z cesty hordou upalujících dětí a až moc živého skotského teriéra, který vesele vtrhl do místnosti, aby si prohlédl nově příchozí. Celý ten chumel vzápětí následovala štíhlá žena kolem šedesátky v dlouhém zeleném rozevlátém hábitu, s šedivějícími hnědými vlasy sčesanými do rozcuchaného drdolu. Upřela oči na Reynarda a usmála se.

„Reynarde, drahý, ráda tě zase vidím,“ štěbetala a s otevřenou náručí jej přivítala – Reynard se stěží vyhrabal na nohy a už jej čekalo další objetí. „Doufám, že ses měl dobře.“ Reynard se nadechoval, asi aby ji přivítal, ale žena již zamířila k jeho synovi.

„A toto musí být Remus!“ zvolala. Tentokrát Remus nebyl ušetřen nebezpečí objímání a již i jej pohltily kostnaté paže. „Jsem Thalia Lupinová, drahoušku, Rolfova žena,“ představila se, pustila jej a ustoupila. „Bože, jestli ty nevypadáš úplně jako tvůj otec! Rodina se nedá zapřít, to je jisté! A pracuješ v Bradavicích? Musí to být prospěšné učit všechny ty děti, i když došlo o Vánocích k tomu incidentu, ale to asi nebudeme probírat před mrňaty, co říkáš?“

Remus se pokusil odpovědět, ale příliv vět splývajících z Thaliiných rtů už opustil minulost. Musel žasnout nad přesností Rufusova popisu – jeho matka skutečně dokázala odvést sama celý rozhovor. „Bála jsem se, že by tě povinnosti v Bradavicích mohly zdržet, ale samozřejmě jsou Velikonoce a tak jsme požehnáni tvojí společností! Připravila jsem hovězí, drahoušku, doufám, že ho máš rád, Reynard říkal, že nebudeš proti, ale chtěla jsem si být jistá. Ach a nevšímej si Rafana, drahoušku, je neškodný, neublížil by ani mouše, že ne, hošku?“

Rodinný pes si skutečně s lemem jeho hábitu jen hrál, vyzařoval nepříčetné veselí a ocasem mrskal jako větvička v hurikánu. V očích mu zářilo jasné úsilí. Remus se jej raději pokusil odtlačit. Psi mu nijak nevadili, ale roky chudoby jej naučily neriskovat dobrý hábit v jejich zubech.

Ruth protočila očima. „To na něj neplatí. Nesmíš být jemný, tomu nerozumí.“

„Ale ne, náš Rafan je malý uličník!“ Thalia se rozzářila, když Ruth s holčičkou asi tak devíti, desítiletou, která nejspíš patřila k ní, dorazila a odstranila Rafana z dosahu oblečení jejich hostů. Remus pohlédl ke dveřím a zjistil, že pokoj plní neznámé tváře, ale sotva měl čas si je prohlédnout. Rozptýlil jej dvojitý útok Thaliiny další konverzace a Rafanovy znovuobnovené umíněnosti v tahání za hábit. Neúprosný proud Lupinů jej zcela zahltil.

Pro Remuse byla rodina a domov vždy tiché místo, útočiště naplněné láskou a vtípky a smíchem, ale byli jen tři, teď jen dva, nestačilo to na zaplnění malé chalupy Winchestrovky. Před Weasleyovými nepoznal, jak chaotické a divoké dokážou být velké rodiny, a jejich vyvádění vždy sledovával s tichým pobavením – nikdy se mu ani na okamžik nesnilo, že by se někdy ocitl uprostřed podobně šílené scény s vlastními příbuznými. Byl to šok, radostný, děsivý. Bylo to úžasné.

„Mami, mami!“ Remus zaregistroval Ruthin hlas a uvědomil si, že Thalia je součástí této rodiny dost dlouho na to, aby získala uctivý titul matky od Rolfovy starší dcery. „Vždyť jsi toho chudáka vůbec nenechala promluvit! A kromě toho…“ zvážněla, „táta má určitě co říct.“

Okamžitě se rozhostilo ticho, což bylo překvapující vzhledem k rámusu předchozích okamžiků. I piano ztichlo.

Remus vzhlédl.

Rolf Lupin uprostřed místnosti právě pustil bratrovu ruku. Nedalo se popřít, že byli bratry – přestože byl Rolf menší, s širší tváří a větším břichem, podoba byla zřejmá. Vlasy se daly nejlépe popsat jako bílé s pruhy hnědé, nikoli hnědé s pruhy bílé. Hluboké oříškové oči intenzivně upíral na Remuse. Reynard po jeho boku jej sledoval se směsicí nejistoty a nervozity.

„Ty jsi Remus,“ zazněla hluboká a mírná slova.

Remus zlehka pokývl. „To jsem.“

Rolf se krátce, neurčitě usmál. „Samozřejmě jsi,“ zamumlal téměř pro sebe. „Jsi věrná podoba Reye ve tvém věku, kdo jiný bys mohl být?“ Lehce se otřásl. „Nejsi úplně takový, jak jsem čekal,“ přiznal téměř nejistě. „Ale v dobrém. Takže…“ Zhluboka se nadechl. „Rád bych této příležitosti využil, abych ti poděkoval za vše, co jsi pro tuto rodinu udělal.“ Ta slova se mu z úst drala těžce, ale Remus poznal, že ne odporem, ale hlubokou emocí, která strýcovi svazovala jazyk. „Přivedl jsi spravedlnosti muže, který mi zabil ženu a syna a při tom jsi pravděpodobně zachránil život mého vnuka. A tak, ať už si myslím o…“ zaváhal a znova se nadechl, „… tvém druhu cokoliv, budeš tady vždy vítán. Vítej do Greystones a do mého domova. Doufám, že se stane domovem i tobě.“

A pak, s čelistí zatnutou a rameny napjatými, Rolf Lupin vykročil a nabídl mu ruku.

Remus ji přijal.

Když si uvědomil, jak závažný to musel být krok pro muže, který nenáviděl vlkodlaky téměř celý život, měl pocit, že by se měl kolem ozvat potlesk nebo udeřit hrom. Ale místnost a svět zůstaly uctivě tiché.

Reynard se usmíval. To Remus viděl zcela jasně.

„Nuže,“ Rolfova ramena se trochu uvolnila, když stáhl ruku a ustoupil, „než má rozkošná žena a domácí skřítek dopřipraví oběd, co kdybych ti všechny představil?“

A tak i udělal. V pozitivní záplavě jmen a tváří byli Remusovi představeni Edmund, manžel Ruth, a jejich tři děti, Reuben Lupin, návrhář košťat, se svojí ženou a synem, a bledá, vyčerpaná Rowanna, která držela za ruku neposedné batole a v náruči svírala ječící mimino. Její manžel, informovala je s jistým zklamáním, pracuje v odboru kouzelných her a sportů a momentálně je na famfrpálové konferenci v Německu. Rufus trval na tom, že chce být znovu představen, k otcovu něžnému podráždění, a pak se vrhl do chumlu dětí a psa, aby se připojil k jakési podivné hře.

„Další dcera mi poslala zprávu, že se zdrží v práci,“ omlouval se Rolf, když bylo představování u konce. „Ale měla by tu být i s rodinou brzy… ale už jsou tady!“

A skutečně, Rafan vyskočil na nožičky a s divokým štěkotem vyrazil za zvuky a hlasy u předních dveří. Dívenka asi desíti, jedenáctiletá vběhla do dveří a skočila na Rolfa s výkřikem: „Dědo!“ Následoval ji…

Pro Remuse se vše zastavilo.

A pak mu srdce pokleslo.

Ach ne, ne, ne, to nemůže být

„Profesore Lupine!“

Anthony Goldstein spěchal ke svému učiteli, který jako socha stál ve středu pokoje.

„Věříte tomu?“ zvolal radostně. „Jako, věděl jsem, když jste poprvé přišel do Bradavic, že mamčino jméno za svobodna bylo Lupinová, ale protože vás nikdy nikdo nezmínil, myslel jsem si vždycky, že je to náhoda, dokud mi děda neřekl, že jste synem jeho bratra! A mamka vás taky zná! Nemůžu uvěřit, že nikdy nic neřekla, i když já jí pověděl, že jste můj nejoblíbenější učitel.“ Zastavil se a zaznamenal mužův pobledlý obličej. „Profesore Lupine, je vám dobře?“

Remus ztěžka polkl a hledal hlas. „Vaše… matka?“ zachraptěl.

„Ano, profesore,“ ozval se pomalý hlas z chodby. „Jeho matka. Vaše sestřenice.“

Remus vzhlédl. Ale už věděl, koho tam najde.

Ve dveřích nestál s výrazem hlubokého pohrdání a zkříženýma rukama nikdo jiný než Rebeka Goldsteinová.

 

PA: Prosím, nebijte mě ;)

Vím, že několik čtenářů toto odhadlo a v hrůze jsem čekala na každý jejich komentář! ;) Ale musím vám gratulovat, vy příliš chytří filutové… ;)

V původním nápadu, když jsem psala asi desátou kapitolu Oblivious, jsem nezamýšlela nebohému Remusovi dopřát dalšího překvapivého příbuzného. Ale chvíli jsem dumala, jak do příběhu zapracovat Reynarda, i když půjde jen o miniaturu, protože při psaní Oblivious jsem si ho oblíbila. Chtěla jsem, aby se uplatnil i v Imperius. A jak jsem to promýšlela, vyskočila na mě myšlenka usmířit jej s jeho odcizeným bratrem a jeho rodinou, což by samozřejmě k této jízdě přizvalo i Remuse. A tudíž jsem semínko tohoto nápadu okamžitě zasadila i do závěrečných kapitol a epilogu Oblivious.

Problémem bylo, že jsem neměla žádnou spojitost s hlavní zápletkou. A nemám ráda vedlejší zápletky bez souvislosti, jen abych uspokojila osobní přání. Tak divná jsem… ;)

A pak mě to napadlo. Rebeka Goldsteinová, druhá dcera Rolfa Lupina, by mohla posloužit jako vedoucí Ústavu, zhmotnit se nejen na pár zásadních bodů a činů. Souvislost! Ó jak jsem se radovala! ;) Napadlo mě, že mí čtenáři budou naříkat a házet po mě shnilé ovoce, že jsem chudákovi Remusovi dodala dalšího nepřátelského příbuzného, ale výsledek za to stál. Kromě toho, zbytek rodiny jsem vytvořila dost milý, aby to vynahradil. Takže, prosím, moc mě nebijte… ;)

A pro ty, co jsou jako moje beta zmatení spoustou Lupinů, zde je souhrn Rolfovy rodiny. ;)

Potomci Rolfa Lupina:

Rolf Lupin – narozen 1929

Manželství 1 – 1952 Megara Carringtonová, narozena 1925, zemřela 1962 (zabita Kanem)

Manželství 2 – 1965 Thalia Trevilleová, narozena 1939

1 - Randolf Lupin, narozen 1953, zemřel 1962 (zabit Kanem)

1 - Ruth Lupinová, narozena 1955, manželství 1985, manžel Edmund Wychwood

            děti:     Elinor, narozena 1988

                        Tobias, narozen 1992

                        Marion, narozena 1992

1 - Rebeka Lupinová, narozena 1957, manželství 1978, manžel Felix Goldstein

            děti:     Anthony, narozen 1980

                        Julia, narozena 1987

2 - Reuben Lupin, narozen 1966, manželství 1985, manželka Ariadne Russettová

            děti:     Simeon, narozen 1987

                        Benjamin, narozen 1989

2 - Rowanna Lupinová, narozena 1970, manželství 1993, manžel Perseus Hazell

            děti:     Zara, narozena 1994

                        Rowan, narozen 1996

2 - Rufus Lupin, narozen 1973

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: jedunamule - 07.05. 2018
Cha, já jsem to věděla! Tušila jsem, že tu gestapáckou zubařku potká na této rodinné akci. A stejně jsem se vyděsila, když tam stála ve dveřích. Díky za překlad

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: katrin - 14.10. 2017
Tak ako vy Cesi hovorite, to byla jizda, brada mi spadla az na zem a tych suvislosti a moznosti... Ty joo...kto to ma teraz vydrzat do pokracovania? ;)

Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: zuzule - 12.10. 2017
Aaaa jejda, tak tohle jsem vazne necekala Perfektni Dekuju!
Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: Lupina - 12.10. 2017
Taktéž děkuji :-)

Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: MichelleF - 11.10. 2017
To rodinné setkání je parádní... až tedy na tu Rebeku na konci..m jsem.mic zvědavá, zda to bude mít ještě nějakou dohru.. Díky za překlad :)
Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: Lupina - 12.10. 2017
Dohra bude... :-) Děkuji moc za komentář, MichelleF.

Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: martik - 11.10. 2017
Tak mně to docvaklo ve stejné chvíli jako Remusovi - až když se objevil Antony. Rodinná setkání jsou psycho sama o sobě a k tomu navíc tohle. Vůbec mu nezávidím. Ale je krásné jak jsou všichni od R, že? :-) Děkuji a nesmírně se těším na příště.
Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: Lupina - 12.10. 2017
Nevím, jestli je těšení na místě, už začíná přituhovat:D Díky za komentář a přízeň, Martiku.

Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: denice - 11.10. 2017
Jsem nadšená z celé kapitoly - i když jsem se vzdala snahy pamatovat si všechny Lupinovy a prostě jsem se jen vezla :-) Proto velice děkuji autorce za stručný přehled na konci. Rozesmáli mě studenti, drbající na chodbě Lupina - ačkoli jim měl poděkovat, díky tomu si užil pěkných pár dnů s otcem. A z téhle idyly byl náhle vytržený a vhozený rovnou do víru své širší rodiny. Rufus je číslo, ten se povedl. Myslím, že by si náramně rozuměl s Weasleyovými dvojčaty. Každopádně je skvělé, že Remus - i Reynard - rodinu našel a radovala jsem se za něj, že došlo k jakémusi smíření. Ovšem ta Rebeka, to byla ledová sprcha na závěr. Jess se to vážně povedlo, dodala příběhu další rozměr. Paráda. Díky!
Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: Lupina - 12.10. 2017
Lupinovi jsou jsk velá voda :D Nadechnout se a počkat, jestli její příval přežiješ :D Asi je jasné, že příchodem Rebeky začíná přituhovat. Díky za komentář, Denice. Už brzy budeme moct děj probrat osobně :)

Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: Gift - 11.10. 2017
Ne, ja jsem to rozhodne necekala. Autorka nas nalaka na rodinnou atmosferu, necha nas zaslzet u dojemneho proslovu a pak PRASK! I proto jeji povidky tak miluju - jsou vzdy plne prekvapeni. Moc a moc diky za preklad, opet se to prekrasne cetlo.
Re: Kapitola 17. Riziko povolání Od: Lupina - 11.10. 2017
Děkuju, jsem moc ráda, že se líbí :-) Má to hezky vymyšleno, Jess šikovná :-) Ale překvapením ještě není konec... Autorka má ještě jeden příběh - o Teddym. Dal by se to považovat za jakési volné pokračování. Zvažuju, že se do něj časem pustím...

Prehľad článkov k tejto téme:

Jess Pallas: ( Lupina )23.10. 2018Kapitola 49. Procitnutí a Kapitola 50. Epilog
Jess Pallas: ( Lupina )17.10. 2018Kapitola 48. Kousky – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )10.10. 2018Kapitola 47. Kousky – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )03.10. 2018Kapitola 46. Stav mysli
Jess Pallas: ( Lupina )26.09. 2018Kapitola 45. Zpětný náraz
Jess Pallas: ( Lupina )19.09. 2018Kapitola 44. Dies irae – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )12.09. 2018Kapitola 43. Dies Irae – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )05.09. 2018Kapitola 42. Muž v rouše vlčím
Jess Pallas: ( Lupina )29.08. 2018Kapitola 41. Hluboko pohřbeny
Jess Pallas: ( Lupina )22.08. 2018Kapitola 40. V kleci
Jess Pallas: ( Lupina )15.08. 2018Kapitola 39. Sbírání sil
Jess Pallas: ( Lupina )08.08. 2018Kapitola 38. Okamžik pravdy - část 3.
Jess Pallas: ( Lupina )01.08. 2018Kapitola 37. Okamžik pravdy – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )25.07. 2018Kapitola 36. Okamžik pravdy – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )18.07. 2018Kapitola 35. Mlýnské kameny
Jess Pallas: ( Lupina )11.07. 2018Kapitola 34. Kam se i andělé bojí vkročit
Jess Pallas: ( Lupina )04.07. 2018Kapitola 33. Zahnaní do rohu
Jess Pallas: ( Lupina )27.06. 2018Kapitola 32. Zase jednou je to na mně
Jess Pallas: ( Lupina )20.06. 2018Kapitola 31. Spořádaná mysl
Jess Pallas: ( Lupina )13.06. 2018Kapitola 30. Galerie grázlů
Jess Pallas: ( Lupina )23.05. 2018Kapitola 29. Co leží vespod
Jess Pallas: ( Lupina )09.05. 2018Kapitola 28. Nalezený a ztracený
Jess Pallas: ( Lupina )25.04. 2018Kapitola 27. Pusto
Jess Pallas: ( Lupina )11.04. 2018Kapitola 26. Izolace
Jess Pallas: ( Lupina )28.03. 2018Kapitola 25. Kostky jsou vrženy
Jess Pallas: ( Lupina )07.03. 2018Kapitola 24. Zjevení
Jess Pallas: ( Lupina )14.02. 2018Kapitola 23. Pod pláštíkem
Jess Pallas: ( Lupina )24.01. 2018Kapitola 22. Jednoduchý plán
Jess Pallas: ( Lupina )10.01. 2018Kapitola 21. Ústní předávání informací
Jess Pallas: ( Lupina )22.11. 2017Kapitola 20. Na kobylku
Jess Pallas: ( Lupina )08.11. 2017Kapitola 19. Odcházení
Jess Pallas: ( Lupina )25.10. 2017Kapitola 18. Bratranec a sestřenice
Jess Pallas: ( Lupina )11.10. 2017Kapitola 17. Riziko povolání
Jess Pallas: ( Lupina )27.09. 2017Kapitola 16. Nahý
Jess Pallas: ( Lupina )13.09. 2017Kapitola 15. U Tří košťat
Jess Pallas: ( Lupina )23.08. 2017Kapitola 14. Skryté významy
Jess Pallas: ( Lupina )02.08. 2017Kapitola 13. Ponorková nemoc
Jess Pallas: ( Lupina )19.07. 2017Kapitola 12. U brány
Jess Pallas: ( Lupina )28.06. 2017Kapitola 11. Nejhorší z pokrytců
Jess Pallas: ( Lupina )07.06. 2017Kapitola 10. Konec tajností
Jess Pallas: ( Lupina )17.05. 2017Kapitola 9. Zranitelný
Jess Pallas: ( Lupina )03.05. 2017Kapitola 8. Hop a hop
Jess Pallas: ( Lupina )12.04. 2017Kapitola 7. Zábavička
Jess Pallas: ( Lupina )29.03. 2017Kapitola 6. Potřásání rukou
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )15.03. 2017Kapitola 5. Důvody k obavám
Jess Pallas: ( Lupina )22.02. 2017Kapitola 4. Krátké setkání
Jess Pallas: ( Lupina )08.02. 2017Kapitola 3. Vlkodlakova duše
Jess Pallas: ( Lupina )25.01. 2017Kapitola 2. Ústav pro zdivočelé
Jess Pallas: ( Lupina )11.01. 2017Kapitola 1. Nezbytnost
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )16.11. 2016Imperius - úvod