Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10.

Středa, 12. října

18:30 – nemocnice

Takže nakonec jsem k Potterům šel.

A vůbec jsem nevstoupil nenápadně a rozpačitě. Vůbec ne. Vkráčel jsem, jako by mi to tam patřilo.

Pro svůj výkon jsem samozřejmě měl důvod – zrzavý. Jakmile jsem vstoupil, zaznamenal jsem několik věcí, z nichž nejzajímavější byl Weasleyho překvapený výraz, když si mě všiml.

Báječné. Dobře odvedená práce.

Nebyl jediný, kdo na mě zíral. Cítil jsem několik kradmých pohledů. Potter asi do poslední chvíle utajoval rozhodnutí ohledně prostředního jména svého syna. Kéž bych se účastnil samotného obřadu – mohl jsem spočítat, kolik lidí zalapalo po dechu.

Ha! Nu, navzdory mému neochvějnému nesouhlasu nad Potterovou volbou musím říct, že rád vyvádím ostatní z rovnováhy.

Okamžitě ke mně přimašírovala Minerva a přešla k věci. „Severusi, proč jste neřekl, že Harry pojmenuje svého syna po vás!“

„Neřekla jste, že vás musím informovat o každé drobnosti vztahující se k mé maličkosti.“

„Stěží jde o drobnost, Severusi! Harry na obřadě vedl tak květnatou řeč, že to znělo, jako byste byli blízcí kamarádi. Málem mě to porazilo, to tedy ano!“

Bože – řeč? Štěstí, že jsem na obřad nešel!

A blízcí kamarádi? Pravděpodobně jsem v životě nebyl uraženější.

„Budu vám vděčný, když nebudete dehonestovat můj charakter, jak jste zrovna udělala, Minervo,“ pravil jsem úlisně.

Prudce vydechla. „Albus Severus…“ šeptala si a v údivu vrtěla hlavou. „Co přijde příště?“

„Na zvracení, že?“

Potter opravdu nezvážil významy toho, co stvořil. Bez obalu – hybridu mě a Brumbála, i když jen ve jménech, by se měl jeden vyhnout.

„Řekněte mi, jak si vedl Weasley během obřadu?“

„Ronald?“ ujistila se. „Nu… když se nad tím zamyslím, vypadal trochu… pobledle. Proč?“

Usmál jsem se pro sebe. „Ale jen tak.“

Weasley musí milovat, že má synovce pojmenovaného po chlapovi, který jej po hlavě hodil do sraček! Možná bych za to měl Pottera pochválit!

Hm… to by bylo docela ukvapené…

Nicméně Weasleyho jsem nechtěl vidět, jen Grangerovou. Musíme pročistit vzduch. Prohlédl jsem místnost a našel ji, jak sedí s Albusem… zmíněným děckem… v náručí. Zarytě jsem na ni hleděl, dokud nevzhlédla od toho mimina. Ale když mě spatřila, k mému úžasu zrudla a začala se vrtět.

Což je pro ni velmi zvláštní chování.

Zamířil jsem k ní a ona odhadla mé záměry, protože vrátila dítě jeho matce a vstala. Ale nebyla dost rychlá.

„Grangerová,“ oslovil jsem ji ostře a ona se pokusila vypadat, že právě nehledala únikovou cestu. „Otec celé dny sedí u okna a čeká na váš návrat.“

„Cože?“ zvolala pobledlá zděšením. „Opravdu?“

Vážně jsem přikývl.

„Božínku, je mi to moc líto. Jen jsem byla… velmi zaneprázdněná… práce je hektická a…“

Zažil jsem mrzimorské prvňáky vykládat lepší historky. Pochybovačně jsem zvedl obočí.

„Dobře,“ připustila zvýšeným hlasem. „Podívejte, cítím se trapně, že jsem se onehdy objevila na vašem prahu a zhulákala se.“

Jediné, co mi proběhlo hlavou, bylo: ‚Ach‘. Takovou obranu jsem nečekal.

„Nepamatuji si polovinu toho, co jsem navykládala…“

„Většina byla v pořádku,“ zamumlal jsem suše a její líce opět potemněly.

„Bože, pořád se stydím, když na to pomyslím,“ vyhrkla a zakryla si rukou oči.

Měl jsem za to, že se nemá za co stydět, takže jestliže se tak cítila, podivně mě to … potěšilo… Není to přesné vyjádření… ale musí stačit.

A víc než to – docela mě těší fakt, že jsem byl svědkem její slabosti. Ne z nějakých necitelných příčin, ne, ale proto, že ze všech míst, kam mohla jít, si vybrala…

Nejsem si jistý, zda do této rovnice zahrnovat i mého otce… Nebo třeba dům – náhodu, že stál v místě její oblíbené procházky. Bože, jsem vyhoštěný na třetí příčku toho seznamu…?

„Oba jsme udělali věci, které bychom nedělali bez vnějšího vlivu. Ve vašem případě bez láhve. Možná jsme si na frontě rozpaků rovni…?“

Byl jsem velkorysý. Velkomyslný. Ale ne, musela to proti mně použít!

Najednou se rozzářila a hlasitě se rozesmála. „Myslíte ten kousek s vozem?“

„Jestli to někomu prozradíte…“

„Mimochodem, zapomněla jsem se zeptat, kdo je vlastně Stanley Pumphrey?“

Je to pugéta.

Opět se zasmála, ale – znepokojivě – až tak mě to nerozrušilo. Zvlášť proto, že nás sledoval Weasley. Musel jsem prodloužit její veselou náladu.

„Potkal jsem ho, když jsem objímal stromy.“

Její pochechtávání se změnilo v zasténání. „Pamatuju si něco o stromech, protože jsem pak měla noční můru – zdálo se mi, že se pokouším obejmout Vrbu mlátičku!“

Odfrkl jsem si. „Možná přesně to potřebuje – trochu citu.“

Najednou – nevysvětlitelně a směšně – jsem si přál být stromem. Možná jsem mohl být zoufalý. Ale než jsem se nad touto otázkou zamyslel, nebo se pokusil rozluštit význam jejího toužebného výrazu, stanul u nás Weasley.

„Smějete se mi?“ optal se úsečně.

„Co když ano?“ vyplivl jsem okamžitě.

„Ztraťte se, Snape. Co tu vůbec hledáte? Harry Albuse po vás pojmenoval jen proto, že je mu vás líto.“

„Rone!“ vyštěkla Grangerová.

„Co?“ zeptal se neuctivě.

„Se Severusem vedeme soukromý rozhovor, nic, co by se týkalo tebe, ano?“

Weasley se na nás oba zamračil a namíchnutě odkvačil. Ale samozřejmě, škoda byla napáchána. Grangerová už neměla náladu se smát. Tvářila se usouženě a napjatě a nakonec zamumlala, že musí cosi zařídit. Zmizela a nechala mě tam stát frustrovaného a rozmrzelého.

Kteréžto pocity zesílily, když mě odchytil Potter. „Co jste v poslední době dělal?“

„Nic,“ odpověděl jsem krátce.

„Jak se vede -“

„Omluvte mě.“

Vyšel jsem z místnosti na chodbu a následoval jistého opovrženíhodného zrzka. Mířil ke kuchyni – asi aby si nacpal své nanicovaté panděro – ale uprostřed kroku ztuhl, když mě uslyšel.

Trvalo mu jen zlomek vteřiny se otočit a já si celou tu dobu říkal, na co si to hraju.

„Můžete si na mě zírat, jak chcete, Snape, nebojím se vás.“

Otočil se k odchodu a já vykročil. „Měl byste.“

„Proč?“

„Proč prostě nenecháte Grangerovou na pokoji? Zjevně vás už nemůže vystát.“

„Všechno se to zesralo jen kvůli vám. Tak proč nám všem neprokážete laskavost a nevysmahnete?“

Ať už jsem plánoval jakoukoliv odpověď, byla přerušena z dalšího rohu.

„Ehm… je všechno v pořádku?“ Byla to Potterova manželka.

Nejsem si jistý, jestli nebýt vděčný jejímu perfektnímu načasování. „Naprosto, paní Potterová.“ Prošel jsem kolem ní zpět na oslavu a už jsem se připravoval, že popřemýšlím, jestli jsem se nedopustil chyby, když jsem s Weasleym mluvil. Co když Grangerové prozradí, co jsem řekl?

Co když…

Nu, mám dovoleno mít starosti, že ano? Koneckonců mě Weasley praštil. Jednoduše vyjádřím své obavy, že se stává poněkud vyšinutým.

Ale pokud… Pokud je toto výmluva, pak jaký důvod stojí za tím, že jsem se k němu přiblížil?

Hík. Na to nebudu myslet.

Prostě s tím nic nenadělám, ale pohled na něj mě naplňuje opovržením. To bude můj příběh a budu se ho držet.

U Potterů jsem o moc déle nezůstal. Zatroubil jsem na ústup, když se Potterův starší syn, Lupinovo dítě a jakýsi Weasleyovic potomek vřítili do místnosti a radostně se honili s košťátky a dětskými hůlkami v rukou. A když se k nim připojil i Potter snad s ještě větším zápalem, poznal jsem, že je čas k odchodu.

Jak jen jsem toužil prohodit sarkastickou poznámku.

Umím být zdvořilý a ohleduplný, když chci. Jen chci zřídkakdy.