Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10.

Pondělí, 17. října

Dnes ráno jsem využil přítomnosti ošetřovatelky a dovolil si odejít na Příčnou ulici. Protože se otcovo chování stávalo čím dál víc nevyzpytatelným, bylo by ode mne vysoce nezodpovědné nechat jej samotného jakkoliv krátce.

Takže jsem se přemístil a doufal jsem, že se mé slábnoucí duševní zdraví vzpamatuje změnou kulis, třebaže krátkou.

Zašel jsem ke Gringottovým, abych vyměnil peníze a zkontroloval zdroje. Nejenom mé duševní zdraví slábne, jak se zdá. Další problém na rozrůstající seznam.

Mířil jsem k lékárně, když jsem v novinovém stánku zahlédl přední stránku Denního věštce.

Rozvod Weasleyových skončil. Poslední jinak docela mizerné týdny mi projasňuje představa, jak Weasley brečí nad pivem kvůli zvratu ve svém životě. Alespoň si představuju, že to tak je. A soudě dle jeho předchozího jednání se asi moc nemýlím.

A co se týká Grangerové, tak… Nejsem si jistý, co by mohla dělat. Nerad si představuju, že by ona mohla brečet nad pivem. Vypudil jsem si ji z hlavy, už tak moc přemýšlím.

Vrátil jsem se do Withernsea, kde na mě čekala ošetřovatelka.

„Myslím, že bychom si měli promluvit, pane Snape,“ prohlásila bez obalu.

Hlavou mi proběhl sto a jeden důvod, proč to chce, a každý byl směšný a nesmyslný. Už otce nedokážu adekvátně zabezpečit? Chce mě z něčeho obvinit? Zanedbávání?

„O čem?“ zeptal jsem se ostře.

Zatvářila se mírněji a jemněji, „O vás. Jak se držíte? Stres musí -“

„Ujišťuji vás, že jsem v pohodě,“ skočil jsem jí do řeči.

Dobrý bože!

Netřeba říkat, že jsem se cítil vysoce nesvůj. V neposlední řadě i proto, že jsem za ní viděl na opěradle křesla Tisíc kouzelných bylin a houbiček. Jsem si dobře vědom vedlejšího významu slova ‚houbička‘ v mudlovském světě. Na svoji obranu ovšem – pokud ji budu potřebovat – mohu říct, že jsem opravdu velmi stresovaný…

„Mohu vám domluvit schůzku s někým, kdo má zkušenosti -“

„Ne, ne!“ Její nabídka ve mně rozezněla poplašný alarm. „Upřímně, nepotřebuji to.“

Pokoušel jsem se vypadat konejšivě, ale moje tvář k tomu není použitelná…

„Pak pokud změníte názor, víte, kde mě najít.“

Přikývl jsem a doprovodil ji z domu.

Raději se nervově zhroutím, než bych zašel k nějakému přehnaně emocionálnímu mudlovi, abych mu vykládal o pocitech.

Opravdu jsem unikl jen o vlásek.

17:15

Zdalipak mě ošetřovatelka považuje za podivína?

Nevím, proč tak najednou přemýšlím o tom, jak mě vnímá… Často se neobtěžuju dojmem, kterým působím na ostatní.

Hm…