Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19. Úplně nové trable

Když Hermiona s náručí plnou lektvarových přísad vtrhla do dveří ředitelny, zjistila, že oba její obyvatelé podřimují. Profesorka měla loket na opěrce křesla a bradu podepřenou pěstí. Její druhá ruka se volně ovíjela kolem Draca, který jí lehounce pochrupoval v klíně.

Věděla, že nebyla pryč moc dlouho, ale uplynulých pár týdnů bylo pro všechny zúčastněné pěkně vyčerpávající.

Sevřela rty, aby jí neunikl smích nad tím, jak roztomilý obrázek ti dva tvoří. Co bych teď dala za fotoaparát! Tiše přešla kancelář a položila lahvičky na stůl tak opatrně, jak jen dokázala.

Obešla křeslo a jemnými, pomalými pohyby si od profesorky vzala fretku. Přitiskla si ji k sobě. Vztáhla volnou ruku a jemně ji položila ředitelce na rameno.

 „Paní profesorko,“ řekla tiše.

Ta ospale zamručela, ale neprobudila se.

Draco zamrkal svýma korálkovýma, břidlicovýma očkama, vylekaný – sice příjemně, ale přesto vylekaný – že tak nečekaně cítil sladkou květinovou vůni Grangerové u svého čeníšku. Chtěl se k ní jednoduše přitisknout a pokračovat ve spánku, ale upoutal ho zvláštní zvuk.

Trošku rozrušeně otočil hlavu a uviděl spící čarodějku.

Hermiona se nedokázala ubránit dalšímu zachichotání, když ze sebe Draco vydal jakýsi prskavý zvuk. Netušila, zda se jiné fretky smály, ale on to určitě udělal.

Zkusila znovu, trochu větší silou, položit ruku na profesorčino rameno a o něco zvýšila hlas: „Paní profesorko!“

McGonagallová bleskurychle vyskočila a vytáhla hůlku. Rychle zamrkala a trochu se zapotácela s pocitem, že její kancelář víří kolem dokola. Hermiona stála před ní, natočená bokem, aby chránila Draca, zatímco ve volné ruce držela hůlku připravenou k obraně.

„Paní profesorko?“ zopakovala a tázavě zvedla obočí. Uvědomila si, že ředitelku vystrašila, a že to nejspíš není maskovaná čarodějka nebo kouzelník, který nahradil magicky odstraněnou McGonagallovou. Sklonila hůlku.

Profesorka namáhavě polkla a udělala totéž. „Omlouvám se vám, slečno Grangerová. Obávám se, že jsem od války trochu... nervózní.“

„Myslím, že tento problém má hodně lidí.“ Hermiona pokrčila rameny, odložila hůlku a ukázala bradou na hromádku fiol a lahviček. „Tak tedy začneme?“

xxx

O dvě hodiny později stále ještě přidávaly ingredience do bublající směsi v kotlíku. Postup musel být dodržen velmi pečlivě. Hermiona si opravdu přála, aby byl profesor Snape dosud naživu. On by tenhle lektvar zvládl připravit napoprvé a bez jediné chybičky.

Nakonec byly všechny kousky, kapky, náprstky a zrnka, které bylo třeba přidávat velmi zvolna a v přesně určených časech, v lektvaru.

Draco seděl na jednom z křesel v kanceláři. Tedy, střídal sezení s neklidným vrtěním a popocházením. Myslel na to, že si na chvíli či dvě zdřímne, ale příliš ho rozrušovalo, že se opět stane člověkem.

Hermiona svraštila obočí, když si znovu pročítala profesorčiny poznámky. „Počkat, počkat... není mi jasné, jestli by měl lektvar vypít, nebo se v něm vykoupat?“

Profesorka na okamžik stiskla rty, a zatímco si upravovala brýle na nose, hleděla do kotlíku. „Oboje,“ řekla konečně, takže si Hermiona uvědomila, že zadržovala smích.

Hermiona obrátila hlavu a dotčeně pohlédla na Draca. Odpověděl jí odfrknutím.

V době, kdy končily, se Hermioniny vlasy načechraly jako zlatohnědá pampeliška a vytvořily jí kolem hlavy aureolu. Pokoušela se – marně – vrátit neposlušné prameny do nějakého tvaru, zatímco McGonagallová natáhla trochu obsahu kotlíku do kapátka a zbytek vylila do mělké mísy.

Hermiona nakrčila nos, vzala Draca ze židle a položila ho na pracovní stůl. „Aspoň to lépe voní, než vypadá.“ Lektvar měl bohatou zemitou vůni, skoro jako borovice, ale ne úplně... Vypadal jako vířící směs hrudkovité hrachové polévky a ještě hrudkovitější hnědé omáčky.

„Ale chutnat bude asi nevalně.“

Profesorka se zamračila a potřásla hlavou, zatímco čekala s kapátkem v ruce.

Draco zavřel oči, když ho Hermiona spouštěla do mísy. Věděl, že to musí být, ale nedokázal se dívat, jak se noří do těch pomyjí.

Překvapivě to nemělo tak příšernou chuť, jak se obával, a koupel... No, pohyby Hermioniných prstů, jimiž mu vtírala směs do kožešiny, nebyly tak strašné, jak si představoval.

Pak čekali.

A čekali. Jeden ze skřítků jim přinesl jídlo dlouho potom, co čas večeře přišel a odešel.

A čekali.

Hermionino srdce se zastavilo v okamžiku, kdy ručičky hodin dospěly k půlnoci. Nedokázala si představit, že by se Draco mohl cítit o mnoho líp. Už před hodinou sklopil hlavu a od té doby na ni nepohlédl.

„Moc se omlouvám, slečno Grangerová a pane Malfoyi,“ řekla profesorka tichým a vážným hlasem, když ručníkem třela Dracův kožíšek, aby z něj odstranila všechny zaschlé zbytky lektvaru. „Prostě to budeme muset zkoušet dál.“

Hermiona přikývla, těžce polkla a zvedla fretku.

„Je mi to líto, myslela jsem, že...“

„Prosím, neomlouvejte se, paní profesorko,“ řekla Hermiona se smutným úsměvem na rtech. „Udělala jste to nejlepší, a jak jste řekla, prostě to budeme... zkoušet dál.“

Jen stěží se dokázala ovládnout, když se vplížila pod pokrývky. Všechny její zmařené naděje a zdeptanost, myšlenka, že všechno tak rychle pominulo, jí způsobila prudké, bolestivé bodání slz v očích a svědění v nose.

Té noci usínala na boku, stulená s fretkou přitisknutou k ňadrům. A možná, že celou tu dobu tichounce vzlykala.

Draco se dlouho ani nepohnul, protože už ztratil přehled o tom, kolikrát se mu té noci omluvila. Nezavinila to, ale stále se chovala, jako by za to byla zodpovědná.

Pravděpodobně by dokázal prožít celý život, aniž by ji slyšel, jak se mu znovu omlouvá. A zcela určitě by ho dokázal prožít, aniž by znovu viděl její slzy.

xxx

Zdálo se, že uběhlo jen pár chvil, když se Hermiona tváří uvelebila proti pevnému teplu. Spokojeně zamručela, když se kolem ní stáhly paže a ochranitelsky ji držely.

Něco v jejím napůl spícím mozku scvaklo. Paže?

Pozvedla hlavu, otevřela mrkající ospalé oči a zjistila, že hledí na spodní stranu bledé, dokonale tvarované čelisti. Srdce jí prudčeji zabušilo v hrudi, když se odsunula a spatřila prameny platinových vlasů.

„Draco!“ vyhrkla prudkým šeptem.

Vydal ze sebe ospalé brouknutí.

Zamračila se, opět se k němu nahnula a pevně mu přitiskla dlaně na ramena.

„Draco!“

Konečně otevřel oči. Zdálo se, že nikdy nepochopí, proč na něj hledí, než si uvědomil důvod jejího vzrušení. „Grangerová?“ jeho hlas zněl drsně a přerývaně – přesně jako u někoho, kdo celé týdny neřekl ani slovo – ale mluvil! Slyšel svůj vlastní hlas!

Se slzami v očích se usmála. „Nakonec to fungovalo!“

Pronikla jím úleva a přitáhl si ji do těsného objetí. „Děkuji!“

„Rádo se stalo,“ řekla tlumeně, jak si ji tiskl k hrudi.

Náhle se trochu odtáhl, jen aby vyhledal její rty svými.

Uhnula a svraštila tvář.

Zmateně zamrkal. „Myslel jsem, že chceš...“

Se smíchem mu přitiskla prst na rty. „Nechci líbat někoho, kdo má dech typu ‚posledních pár týdnů jsem byl fretkou‘.

Šedé oči se rozšířily. „Ach Merline, to je to tak moc zlé?“

Odtáhla se a s úsměvem přikývla.

Ale pak k nim dorazily jakési rušivé náznaky.

Hermionino srdce se znovu rozbušilo a rozhlížela se kolem. Okny pronikly sluneční paprsky a její kamarádky se začaly probouzet do nového dne.

Těžce polkla a obrátila pozornost zpět k Dracovi. K Dracovi, o němž nikdo neměl vědět, že je v Bradavicích.