Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2469997/18/
Rating: 13+
Kapitola 18. Bratranec a sestřenice
Beka. Rebeka.
U Merlina…
Remus si nemohl pomoci. Začal tušit, že od něj bylo smutně ukvapené, když se těšil ze skutečnosti, že má bratrance a sestřenice, kteří jej nechtějí mrtvého.
Rebečiny oči byly jako dva ledovce. Upírala je na nenáviděného muže, který stál v domě její rodiny, ale nic neřekla, jen svoji chvíli využila k zlostnému pohledu, než se s úsměvem otočila k otci.
„Ahoj tati,“ přivítala jej s vřelostí, která byla Remusovi zcela neznámá. „Co záda?“
„Mnohem lepší,“ odpověděl Rolf a vyměnil si s dcerou krátké objetí. V očích mu ale problikla malinká výčitka. „Ale kdyby ses od Vánoc za mnou stavila, věděla bys to.“
Rebeka si povzdechla. „Tati, víš, že mám moc práce – ani dnes bych nepřišla, kdyby to pro tebe nebylo tak důležité. Promiň, ale nedá se s tím nic dělat. A teď tady jsem.“
Rolf cosi zabručel. „Asi ano. Ale chybíš mi, zlato. Kde je Felix?“
„Uklízí košťata.“ Rebeka si uhladila bleděmodrý hábit – Remusovi chvíli trvalo, než si zvykl, že vypadá jinak než v pracovním oblečení. „Za chvilku tu bude.“
Přesvědčivost Rolfova úsměvu se zvětšila. „Pak mám dost času vás představit.“ Vzal Rebeku za paži a vedl ji k Reynardovi, který oba sledoval s nepatrně rozpačitým výrazem. Když při seznamování nastala chvíle na potřesení rukou, Remus si všiml, že Rebeka nebyla moc ochotná. Poté následoval afektovaný rozhovor.
Aha. Takže to není jen mnou. A nakonec to není jen o tvém synovi.
Poklepání po rameni jej vytrhlo ze zasnění. Otočil se k Ruth a jejímu svraštělému čelu.
„Vy dva se znáte,“ prohlásila bez obalu. „A nevycházíte spolu. Viděla jsem pohled, který jste si vyměnili, i když si nikdo jiný nevšiml. A znám svoji sestru.“
Remus dlouze vydechl. „Ano, už jsme se potkali,“ přiznal unaveně. „Já… jí nedávno pomáhal s výzkumem. A říct, že jsme spolu nevycházeli, je zdrženlivě vyjádřeno.“
Ruth pomalu zavřela oči. „Sakra,“ zamumlala tiše, ale od srdce. „Chtěla jsem tě varovat, ale netušila jsem, že škoda už byla napáchána. Remusi, když zemřela matka a bratr, byla jsem dost stará, abych pochopila, že se to stalo pouze Kaneovou vinou. Ale Rebeka byla jen pětiletá a její pohled na ten strašný čas vycházel z toho, co jí řekl otec. A určitě jsi podle délky jejich odcizení poznal, že můj otec vinil tvého z toho, co se před mnoha roky stalo. Vinil jej z toho, že vyvolal Kaneův hněv proti rodině tím, že mu zabil družku. Vinil tebe, že žiješ, když Randolf zemřel. A ty názory přešly i na sestru. Ale jak šel čas, táta se s tím nějak srovnal a zapomněl na zahořklost. Rebeka však nikdy nepřijala nic jiného, než co jí bylo řečeno v dětství.“
Obrázek o Rebece Goldsteinové a jejích motivech se Remusovi značně vyjasnil. Její okamžitá nenávist, její odpor a důvody za nimi ležící teď byly jasné. On žil, zatímco její bratr zemřel. Byl synem muže, kterého její otec vinil z matčiny smrti. A k završení všeho její vlastní syn málem sdílel osud její matky a bratra v zubech vlkodlaka, který ji připravil o půl rodiny. Samozřejmě jej bude nenávidět.
Šlo o iracionální nenávist, velice reálnou, byť částečně neoprávněnou. Ale kdy vůbec byla nenávist racionální?
Opět si zhluboka povzdechl. „Byla to nenávist na první pohled. Až dosud jsem věřil, že mě viní jen z ohrožení jejího syna.“
„To viní,“ Ruth se zatvářila. „Celé Vánoce o tom vedla tirády. Ale chápu to tak, že nikdy nepřiznala, že jste bratranec a sestřenice?“
„Ne.“
„Ale určitě to věděla. Obě jsme to věděly. Věděly jsme, že tvůj otec pomohl zabít Kaneovu družku po jejich vraždícím běsnění. A věděly jsme, že Kane je synem vlkodlaka, který zabil tátovu sestru. Ale to pořád neznamená, že bys měl být…“
„Počkat.“ Ruth řekla cosi, co spustilo Remusovi v hlavě alarm. „Cože?“
Ruth se zamračila a najednou vytřeštila oči. „Tys to nevěděl?“ vydechla poplašeně. „Nevěděls, že Kaneův otec unesl a zabil sestru našich otců, když se mu pokusila pomoct?“
Uf. Takže tohle jim řekl? Ale bylo to vše, co Rebeka znala? Ne poprvé toho dne Remusovi po zádech přeběhl mráz. Doteď ho to nenapadlo. Ale samozřejmě, pokud byla Rebeka jeho sestřenicí, byla také Kaneovou.
A on jí zabil matku a bratra. Všechna fakta zapadla na svá místa. Věděla to. Měla v péči rodinného vraha a naprostou kontrolu nad ním.
Nenávidí ho, Remusi, řekla Felisha. Víc než nenávidí tebe. A ta nenávist ji celou naplňuje.
Není divu, že Kaneova cela byla tak zaneřáděná. Není divu, že jí nevadí použití sedativ a kletby Imperio. A není divu, že na něj hleděla s takovou nenávistí v očích.
Ale věděla o jejich společné krvi? Věděla, že Abraham Kane byl Ábel Isaac, syn Rhey Lupinové?
V duchu se vrátil o pár týdnů, ke dni, kdy s Rebekou poprvé vstoupili do Kaneovy cely. Použil jméno Ábel. A Kane, když uviděl Reynardovu tvář, jej nazval strýcem.
Jak moc by se vedoucí Ústavu pro zdivočelé musela snažit o informace? Slovíčko s Dolores Umbridgeovou a jistě by měla na stole registrační záznamy Adama Isaaca a adopční záznamy Ábela Isaaca. A jedno z toho nebo obojí by jistě potvrdilo podezření, že Rhea Lupinová je matkou chlapce, který se stane Kanem.
A co by si myslela, kdyby zjistila, že v rodině nemá jednoho, ale dva opovrhované vlkodlaky, vlkodlaky, kteří vědí o společné krvi i kousnutí? A co by udělala, kdyby se to dozvěděla? Co by řekla?
„Remusi?“ Okamžitě si uvědomil, že na něj Ruth znepokojeně hledí. „Promiň, byl to šok?“
Remus rychle mávl rukou. „Ne, to je v pořádku, věděl jsem to. Jen jsem nevěděl, že i ty.“
Ruth se pousmála. „Bohužel. Táta nevěří na tajemství.“
Remus uváženě mlčel. Měl rád tuto rodinu, svoji rodinu. To poslední, co by chtěl, bylo vyvolání hádky mezi nimi.
„Zdar Beko!“ Následující nepříjemné ticho prořízl Rufusův veselý hlas. „Dlouho jsme se neviděli!“
Rebeka do bratra zabodla pohled jako dýku. „Neříkej mi Beko,“ vyštěkla jedovatě. „Jmenuji se Rebeka. Není to těžké na vyslovení, žádné z našich jmen, tak proč musíš používat tuto směšnou zkomoleninu? Nebo, Rufusi, mám ti raději říkat Ru? Nebo Fousku?“
Rufus sebou trochu trhl při druhé přezdívce, ale úsměv neztratil. Jen prohlásil: „Drahá sestro, taky jsi mi chyběla,“ a vrátil se do hry s dětmi.
Rolf protočil očima. „Ale no tak, vy dva,“ klidnil je gestem. „To stačí. Rebeko, co kdybys sem přišla a seznámila se s naším dalším hostem?“
Remus cítil, jak mu do žaludku padlo závaží. Ach ne…
Rolf a Rebeka se před ním zastavili. Rebečin úsměv byl významný a mrazivý. Když jí Remus vracel svůj vlažný, ucítil na zádech Ruthiny jemné prsty.
„Remusi, toto je má druhá dcera Rebeka Goldsteinová,“ informoval jej Rolf zjevně slepý k ledové atmosféře mezi synovcem a dcerou. „Jejího syna Anthonyho už znáš.“ Pokynul k Anthonymu, který nadšeně rozmlouval s Reynardem. „Je tvůj fanoušek. A její Julia nastoupí v září.“
Rebečin úsměv se stával ostřejším jako nůž v brousku. Remus se nutil nezareagovat. Nevyvolej scénu. Děláš to pro tátu.
„A Rebeko, toto je…“
„Remus Lupin,“ přerušila jej Rebeka hlasem tichým, ale břitkým. „Už jsme se setkali, že, profesore?“
Remuse to docela vyvedlo z míry, i když ne tolik jako Rolfa. Jelikož Rufus pravil, že Rebeka nemluví o práci, nečekal, že to zmíní. Ale – musí zůstat klidný – pokud byla ochotná zmínit toto, co řekne dál? Pokusí se poštvat nově nalezenou rodinu proti němu, aby jej vyhnala z domova?
„Vy jste se už někdy setkali?“ zasáhlo Rolfovo překvapení. „Nic jste neřekli! Ani jeden!“
Remus se přinutil k úsměvu. „Nevěděl jsem, že Rebeka a já jsme příbuzní, když jsme se setkali.“ Zatnul čelist. „Nějak se rozhodla mi to neříct.“
Rebečin pohled potemněl, když se na ni upřely otcovy vyčítavé oči. „Nezdálo se mi to významné,“ odvětila a měla co dělat, aby neodsekla. „Pan profesor mi vypomáhal s jedním výzkumem v práci. Zmínka o rodinné vazbě by byla na obtíž.“
Pochopení v Rolfových očích bylo větší, než Remus čekal. Vyměnil si pohled s Ruth. „Aha,“ reagoval prostě. „Nu, nevadí. Aspoň teď máte šanci se lépe poznat.“
V Rebečině úsměvu bylo cosi znervózňujícího. „Jistě. A za tímto účelem, profesore, nešel byste se se mnou projít? Louky kolem jsou v tomto ročním období okouzlující.“
Jestli si byl Remus něčím jistý, pak že nechtěl být zrovna teď o samotě s Rebekou Goldsteinovou. Zdvořile se usmál. „Doufal jsem, že si povykládám se všemi,“ prohlásil klidně. „A brzy má být oběd…“
„Jsem si jistá, že ho stihneme.“ Rebece se zlomyslně zablesklo v očích. „Doufala jsem, že probereme váš rozhovor s Danielem Ardenem. Pokud byste tedy o tom nechtěl mluvit tady?“
Daniel. Merline.
Remuse zaplavoval chlad od hlavy až k patě. O vyrovnanost musel bojovat.
Slyšela. Skutečně slyšela. Hergot, sakra…
A probrat to tady – poznal výhružku, když ji slyšel. Dokázal si představit výraz Tonksové, kdyby jí řekl, že se vydal na procházku s Rebekou Goldsteinovou, ale co jiného mohl udělat? A jistě mu nic neprovede, když je rodina tak blízko…
„Tedy,“ odvětil s rozpačitým úsměvem, „když to podáte takto…“
V Rebečiných očích zableskl triumf. „V tom případě pojďme…“
Její slova přerušila tři rychlá tlesknutí. Ve dveřích stála radostně zrůžovělá Thalia Lupinová. „Haló všichni!“ zvolala. „Pojďte ke stolu!“
Rebeka se zachmuřila. „Thalio, tady s profesorem se chceme projít…“
Thalia na ni pohlédla s netrpělivou přísností. „Ale drahoušku, nebuď hloupá, projít se můžete pak. Nenecháme přece zchladnout dobré jídlo.“
Rebeka zatnula zuby, ale už neprotestovala. „Dobře,“ odvětila tiše. „Asi to může počkat. Takže po obědě, profesore.“
S tím se otočila a zmizela.
Jídlo bylo skvělé. Také nejdelší v Remusově životě.
Seděl mezi otcem a Ruth, usmíval se a klábosil s různými příbuznými, chválil jídlo a jedl ho s chutí, ale pořád s mrazením pod upřeným, vědoucím pohledem Rebeky Goldsteinové a pod tou vznášející se hrozbou následujícího rozhovoru. Co mu řekne? Bylo jeho propuštění jen odkladem trestu, zpomalenou stříbrnou kulkou? Odhalí, že zdivočel, před svojí – jejich – celou rodinou?
Celou až na Kanea. Samozřejmě. Ale že věděl, nesmí zmínit.
Nakonec, bolestně dlouho po výborné polévce, chutné pečeni a úžasném čokoládovém koláči, Thalia opět zatleskala a odehnala hekající a nakrmenou rodinu zpět do obývacího pokoje.
Ale Remus tak daleko nedošel. V chodbě jej za paži popadla Rebeka a pokynula ke dveřím.
„Čas na naši procházku, profesore,“ pobídla jej tiše. „A na malou diskuzi o vás U Vyjící smečky.“
Remus vrhl krátký, téměř žalostný pohled do obývacího pokoje, kde opět seděl otec vedle Roderickova portrétu. Ale přiměl se otočit a následovat Rebeku ven.
Byl to krásný den. Louky se vlnily barevnými květy, ptáci poletovali a vánek ševelil. A Remus si ničeho z toho nevšímal.
Bylo mu podivně mdlo. V jizvě na boku jej svrbělo a pálilo zároveň a svět kolem jako by o krok ustoupil, vzdálený, nezaujatý, zmatený. Cítil se téměř… prázdný.
A pak najednou všechny tyto pocity zmizely. Větřík se dotkl jeho kůže jemným pohlazením, a Remus navzdory nebezpečné situaci nedokázal setřást zvláštní pocit míru.
„Víte, dnes bych nepřišla, kdyby to tolik neznamenalo pro tátu,“ promluvila Rebeka překvapivě měkce. „Miluji svého otce, profesore, a zlomilo by mu srdce, kdyby na své velké usmíření s bratrem a synovcem neměl doma celou rodinu. Ať už s tím souhlasíme či nikoliv.“ Prohlédla si jej chladně, mrazivě pod krásným odpoledním sluncem. „Věděla jsem, že jste můj bratranec, ještě než jsem vás pozvala do Ústavu. Hlavně jsem byla zvědavá.“
„Ne natolik, abyste mi dala šanci,“ Remus mimoděk utrhl kopretinu. „Nejsem Kane, Rebeko. A nezabil jsem vám nikoho z rodiny. Nezranil jsem vašeho syna.“
„Ale mohl jste,“ zasyčela Rebeka. „Mohl jste, protože jste už dřív zdivočel, ne? Zlaté oči, řekl Daniel Arden. A zatímco ten hoch možná nemá hlavu v pořádku, vidí dobře.“
Oči. Danielovy oči.
Najednou si uvědomil. Samozřejmě! Tak se bál toho, jak blízko se ocitl zdivočení, že mu ani nedošla možnost, že by se Daniel spletl. Jak by mohl dobře vidět, když…
„Vidí dobře se žlutými kontaktními čočkami.“ Remus se najednou narovnal. Možná se nikdy nedozví pravdu o tom, jestli málem zdivočel, až mu zezlátly oči, jestli Daniel viděl to, co si myslí. Ale měl teď naději… „Jak by mohl vidět dobře ve světě zabarveném do zlata?“
Rebeka zvedla obočí. „Myslíte, že na tom záleží?“ zeptala se s krutým úsměvem. „Říká, že viděl vaše oči zlaté. Podle zákona Umbridgeové to stačí, abyste byl pod zámkem po zbytek života. A i bez nich máme Danielovo svědectví o tom, že jste byl U Vyjící smečky a navíc ve společnosti Abrahama Kanea. Přidejte k tomu obvinění z přestupku – možná abyste odstranil svědka vašeho činu – a máme mnohem víc, než bych potřebovala k vašemu internování.“ Nečekaně se zastavila a otočila k němu. „Jste vlkodlak, profesore,“ zašeptala. „Kdo potřebuje důkazy?“
Remusovi se sevřelo srdce. To bylo přinejmenším děsivě pravdivé.
„Tak proč jste to neudělala?“ zeptal se téměř náhodně. „Proč jste mě nezamkla a nezahodila klíč?“
Rebece ztuhla čelist, obočí se zkrabatilo a v očích se zablesklo. „Protože by to otci zlomilo srdce. Tolik se těšil na dnešní setkání. Jak by mu mohl čelit, kdyby jeho dcera zavřela jediného syna jeho bratra?“ Pochmurně se zamračila. „Ale už své opětovné shledání má. A vy máte podmínku. Přituhuje, profesore. Teď se můžete volně pohybovat. Jen o vlásek však překročíte hranice a ani nemrknete a já vás zavřu na Úroveň šest.“
Šlo o pošetilý popud. Ale Remus neměl rád výhružky.
„Zavřete oba své bratrance?“ odsekl. „Pokud se k nim chováte takto, nezasloužíte si žádného.“
Záblesk v Rebečiných očích mu řekl vše, co potřeboval vědět. Věděla o Kaneově původu. Spíš se zašklebila, než usmála.
„Opravdu nemyslím, že to bude problémem ještě nějak dlouho,“ odvětila.
Remus na ni zůstal zírat. Ale než mohl říct půl slova, před zrakem se mu mihlo něco šedivého a nadýchaného a upustilo zapečetěný dopis do Rebečiných rukou. Očima kmitla k sově a hned poté k dopisu.
Remus následoval její pohled. Viděl pečeť Ústavu. Červené slovo NALÉHAVÉ bylo natištěno přes celou obálku.
Rebeka neřekla ani slovo. Podívala se na dopis a na Remuse.
Na okamžik jí očima problesklo cosi nedefinovatelného.
Bez dalšího slova se otočila na patě a se zasvištěním hábitu odkráčela k domu. Cestou zlomila pečeť a nato zrychlila krok.
Co teď?
Po chvilce váhání se svižně vydal v jejích stopách.
Když vkročil do domu, přivítal jej závan námitek, naléhání Ruth, že něco opravdu může počkat, smutek v Rolfově hlase a Rebečin hlas znovu a znovu opakující, že musí jít. Jakmile Remus vstoupil do obývacího pokoje, záblesk zeleného světla z krbu mu dal vědět, že Rebeka je již na cestě.
Reynard stál s jednou rukou na rameni bratra, který hleděl do uhasínajícího ohně s unavenou rezignací. Rufus protáčel očima. Anthony byl celý paf. Ruth se tvářila otráveně.
Rebeka – před chvílí jí tak záleželo, aby nerozrušila rodinu. Co bylo tak naléhavého, že tento slib porušila?
Remus netušil. Ale nelíbilo se mu to. Jakmile bude po návštěvě, musí se spojit s Tonksovou.
Rufus se zvedl ze země. „Ta procházející skvrna, kterou jsi viděl?“ prohodil k Remusovi s pokrčením ramen. „To odešla Rebeka. Přeletaxovala se domů, aby mohla použít přenášedlo do práce.“
Remus si povzdechl. „Tedy je pryč?“
Ruth se na něj podívala. „Asi ti neřekla, o čem to všechno je?“ zeptala se popuzeně. „Nám jen sdělila, že má naléhavý případ v práci a že musí okamžitě odejít.“
Remus obešel chumel dětí na podlaze a postavil se k ní. „Zatímco jsme mluvili, dostala sovu,“ navzdory znepokojení si udržoval zdání zvědavého nezájmu. „Obálka měla na sobě razítko NALÉHAVÉ a byla z práce. Kromě toho vím tolik, co vy.“
Ruth frustrovaně hleděla na kobereček u nohou. „Nevím, co to s ní poslední dobou je,“ prohlásila. „Každý týden psala mně a tátovi, alespoň jednou za čtrnáct dní nás navštěvovala, práce mohla jít k čertu – rodina pro ni byla důležitější. Ale od Vánoc je jako posedlá. Sotva ji vidíme, nebo slyšíme… táta to nepřizná, ale láme mu to srdce.“ Pokývla k Rolfovi. Zvadle se usmíval na manželku a bratr se jej snažil rozptýlit rozhovorem. „Po mámině smrti jsem musela být velká sestra, ale Rebeka byla vždycky tátova holčička. Miluje svého manžela, miluje své děti, ale dokonce přestala psát Anthonymu do školy. Každý večer se vracívala do jejich domu ve Scarborough – teď jsou Felix a Julia rádi, když se ukáže jednou za týden. A je tak tajnůstkářská. Vždycky bývala diskrétní, její práce si to vyžadovala, ale nikdy tajnůstkářská. Něco je s ní jinak a vůbec se mi to nelíbí.“
Vánoce. Jednu událost k nim dokázal přiřadit přesně.
„Víš, čím se Rebeka živí?“ zeptal se tiše.
Ruth zvedla oči. „Vím, že pracuje v Ústavu pro zdivočelé,“ mluvila tlumeně a vedla Remuse od ostatních, blíž k ohni. „Po smrti maminky a Randolfa se pro ni vlkodlaci změnili v posedlost. Už jako dítě byla odhodlaná zajistit, že se to nestane jiné rodině.“ Pokrčila rameny. „Jako bys věděl víc než já.“
Remus se zhluboka nadechl. Pravděpodobně poruší dobrý tucet ministerských pravidel, ale kupodivu mu to bylo jedno. Kromě toho nějak nevysvětlitelně cítil, že může Ruth věřit.
Ve stehnu mu zapulsovalo zvláštní teplo – asi stát blízko ohni není nejchytřejší, ale aspoň bude mimo doslech ostatních. Co se chystá říct, není pro uši všech Lupinů.
Setkal se s pohledem své sestřenice. „Má v péči Kanea,“ vybalil to. „Je tam od Vánoc. S tímto výzkumem jsem jí pomáhal.“
Ruth vytřeštila oči. „Bože můj,“ vydechla tiše. „Není divu, že…“ Popadla jej za zápěstí. „Neříkej to mému tátovi,“ zašeptala ostře. „Dostal by záchvat.“
Remus zavrtěl hlavou. „Neboj. Neřekl jsem to ani tomu svému.“
„Dobře.“ Ruth starostlivě pokývala hlavou. Podívala se mu do očí a tiše a upřímně pokračovala: „Děkuji, žes mi to pověděl, Remusi. Teď jí aspoň líp rozumím. Začínali jsme si myslet, že je něco opravdu špatně.“
Remus sklopil oči. Asi nebyl správný čas zmínit Ruth, že je její sestra vysoko na seznamu podezřelých Smrtijedů.
Opět mu na stehně zapulzovalo teplo. Pohlédl dolů, jestli mu oheň nepodpálil hábit. Neviděl žádný plamínek, jen to vytrvalé teplo vycházející z…
Váček na opasku. Ten váček, ve kterém měl…
Minci!
Očima střelil nahoru. Ruth se opírala o římsu krbu, nepřítomně zírala do plamenů a zjevně na něj zapomněla. Tiše ukročil a spěchal k opuštěnému rohu, kde hrálo osamělé piano, tentokrát nadšené úryvky Griegova Klavírního koncertu. Nenuceně si začal prohlížet rodinné fotografie, protáhnutím zakryl vytažení teplého srpce z váčku.
Stačil pohled na písmena.
TK RYCHLE.
Pustil minci zpět do váčku a horečně přemýšlel. Takže U Tří košťat – to bylo jasné. A RYCHLE bylo stejně důrazné jako jasně červené NALÉHAVÉ na dopise Rebeky Goldsteinové. Stalo se něco závažného.
Takže Felisha požaduje okamžité setkání, zatímco Rebeka je naléhavě odvolána do Ústavu? Jestli tohle je náhoda, pak jsem muchlorohý chropotal.
Musí jít. Ale jak by mohl? Jak by mohl prostě odkráčet uprostřed opětovného setkání stejně jako Rebeka, aniž by zlomil svému otci srdce?
Pohlédl na Reynarda a odpověď věděl hned. Nemůže. Prostě nemůže.
Tonksová půjde bez odkladů – dnes má volno. A jestli je to zoufale, zoufale naléhavé, řekne mu to.
Mohl jen doufat, že o tak naléhavý případ nepůjde.
ooOOoo
V šest večer, na chlup přesně, se Remus Lupin přemístil k zadním dveřím hospody U Tří košťat.
Rychlá návštěva záchodu ve strýcově domě mu stačila k tomu, aby provedl krátkou konverzaci s Tonksovou. Přeměnil odpověď na výzvu – TK 18H-RL – a téměř okamžitě dostal odpověď – OK ZADVETK-NTFH – což mu řeklo, že Tonksová je již na scéně a také že se všichni setkají u zadních dveří Tří košťat. Povzbuzovalo ho, že jej Tonksová zoufale nevyzývá k setkání, a tak se vrátil k Lupinům, klábosil, smál se a snažil se neužírat se starostmi. Otec dostal nabídku, aby zůstal na noc, a s potěšením ji přijal. Ale když se nabídka rozšířila i na Remuse, slušně ji odmítl se slovy, že se musí vrátit do Bradavic kvůli výuce. A pak se s upřímnými sliby, že zase brzy přijde, Remus rozloučil se svou rodinou a odešel.
Svou rodinou. Musí si zvyknout.
Ale na to teď nebyl čas. Musí se vrátit do ponuré reality Řádu a své mise.
Po přemístění okamžitě spatřil Tonksovou sedící na zadním schodu Tří košťat. I ve slábnoucím světle Remus poznal, že je velmi bledá a její výraz by se dal popsat jako napjatý. Když na něj upřela oči, změnil se v nervózní.
Remus u ní vmžiku stál. „Co se stalo?“ zvolal. „Kde je Felisha?“
„Zpátky v Ústavu.“ Tonksová zkroutila rty. „Nemohla riskovat své krytí tím, že odtamtud zmizí na víc než pár minut. Ale řekla mi, co se děje, a tak tu na tebe čekám.“ Protáhla obličej. „Remusi, nevím, jak to vezmeš. Sama nevím, jestli je to dobré nebo špatné.“
Remus na ni zíral. „Tonksová, jestli to bylo urgentní, mohla jsi mě zavolat dřív…“
Tonksová zvedla ruce, aby jej zastavila. Popadla jej za paže kvůli podpoře a vytáhla se do stoje. „Není to naléhavé,“ tichý hlas zněl unaveně a navíc si zhluboka povzdechla. „Přinejmenším s tím nic nenaděláme. Jen jde o… nečekaný vývoj.“
Remus se zamračil, jak v duchu probíral možnosti. „Tonksová, jsem z tebe nervózní. Co Felisha řekla?“
Tonksová ztuha polkla. „Nevím, jak ti to říct, tak to na tebe prostě vybalím.“ Setkala se s jeho temnýma, hlubokýma očima, a svojí bledou, štíhlou rukou popadla tu jeho. „Remusi,“ vydechla, „Abraham Kane je mrtvý.“