Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 18. Svatá noc

Štědrý večer začala Hermiona pláčem ve sprše. Plakala pro vše, co ztratila, plakala pro vše, co viděla, a nade vše plakala pro ně.

Hermiona se pláči neoddávala často. Jen když ji něco přemohlo a cítila se obzvlášť osaměle. Jednou se zhroutila před Severusem a byla odhodlaná to nezopakovat. On nesnášel pláč a ona také. Znamenal slabost a zcela by ji udolal.

Ale zde, ve sprše, mohla své vzlyky zakrýt zvuky padající vody, mohla se schoulit a dovolit si zhroucení. A jakmile by to ze sebe dostala, mohla by vše nechat plavat a vyjít, jako by se nic nestalo.

ooOOoo

Před dvanácti hodinami

ooOOoo

Slečna Grangerová vyzvedla Leopolda na nádraží a na přivítanou jej objala. Nebelvíři, jak objevil Leopold, se objímají neustále. Nemohli se tomu vyhnout. Asi by zemřeli, kdyby se neobjímali. Tak to toleroval, ačkoli by dal přednost potřesení rukou pana Snapea.

Snape. Musí si spolu promluvit. Dnes.

Slečna Grangerová mu pokládala spoustu různých otázek o cestě a kamarádech. Odpovídal jí upřímně, ale nechal si pro sebe fakt, že se s Clarou drželi za ruce celou cestu do Londýna. To bylo soukromé.

Slečna Grangerová nabídla Leopoldovi ruku a on ji přijal. Nenáviděl asistované přemisťování, ale vážně bylo výhodné. S třesknutím dorazili ke dveřím domu na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct.

Než měl čas uvědomit si, co se děje, už jej zahrnula nadílka kudrnatých blonďatých vlásků a uslzené modré oči. Ermengarde se k němu tak těsně tulila, že mohl sotva dýchat. Nebyl si jistý, kdy se to stalo, ale najednou ji držel pevně, hladil jí vlasy a tiskl si ji blíž. Cítil na lících vlhkost, ale nevšímal si jí.

Ermengarde vzlykala a mluvila zároveň. „Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Myslela jsem, že se mi ztratíš jako Brigita.“

„Nikdy, nikdy,“ ujišťoval ji. „Nikdy tě neopustím.“

Ti dva, bratr a sestra, kteří zůstali na světě sami, se k sobě tiskli a vzlykali ve vstupní hale Grimmauldova náměstí. Jestli to trvalo minuty nebo pár hodin, Leopold nedokázal říct. Věděl jen, že je zpátky tam, kam patří, se sestrou. A to bylo vše, co potřeboval.

ooOOoo

Při jejich shledání Severus obratně odvedl Hermionu z místnosti do kuchyně. Leopold a Ermengarde budou potřebovat pár minut o samotě, a on, muž, který znal hodnotu samoty a soukromí lépe než kdokoliv, jim je rád dodá.

„Ona opravdu věřila, že se Leopold nikdy nevrátí,“ zašeptala Hermiona.

Severus přikývl. „Měla k tomu důvod, víš.“

Hermiona si připomněla Poppyina slova na rozloučenou, ale nemohla si pomoci, aby neřekla: „Zaslouží si vědět, co se stalo jejich sestře, Severusi. Leopold ví, že není v Bradavicích, ale nechce Ermengarde nic říct, dokud si nebude jistý, co se jí stalo.“ A věnovala mu nejlepší pronikavý-ale-ne-rozhněvaný pohled.

„Je mu jen jedenáct, Hermiono,“ poukázal Severus. „A je tady nejstarší. Jsou věci, které by jedenáctiletí slyšet neměli. Toto je jedna z nich.“

„Mají právo to vědět.“

Severus zavřel oči. Jak tušil, Hermiona doufala, že jej umluví. Ale to nebude fungovat. Měla by si to dobře zapamatovat.

Na odpověď řekl jen: „Neměli bychom je teď rušit.“

Oba otočili hlavy ke zvuku otevírajících se dveří a Hermiona už už sahala po hůlce, ale zastavila se, když uviděla, o koho jde. Ve dveřích stál Leopold Clairemont a s tvářemi mokrými od slz se výhružně díval na Severuse.

„Pane Snape,“ pronesl klidným hlasem, na jedenáctiletého chlapce příliš přikazujícím, „vy a já si musíme promluvit.“

ooOOoo

„Kde je má sestra?“ zeptal se Leopold bez úvodu.

Severus překřížil paže a obezřetně si chlapce přeměřil. Kvůli rozhovoru jej vzal do sklepa. Několikeré varování, aby nikdo nevstupoval do místnosti, a nepřetržité tlumící kouzlo na stěnách zajišťovalo, že mohou mluvit důvěrně.

„Je tam, kde jsi ji zanechal, než sis mě vyžádal na slovíčko,“ protáhl Severus a z hlasu mu odkapával nezájem. Tato taktika bývala za jeho učitelské éry velmi efektivní na mladé Nebelvíry, kteří tak přišli o odvahu. Doufal, že jej teď zachrání.

„Nehrajte si se mnou, Snape,“ zasyčel hoch. Ani Harry Potter v prvním ročníku se neodvážil takové neúcty. Navíc, Snape? Severus se zamyslel. Od kdy mi tak říká? „Víte, že mluvím o Brigitě. Víte, že vím, že není v Bradavicích a už pěkně dlouho. Myslím, že víte, kde je, a já chci, abyste mi to řekl.“

„Tvé lstivosti by se mohlo hodit nějaké zlepšení,“ zesměšňoval jej Severus. „Je zjevné, proč jsi byl zařazen do Nebelvíru.“

„Neměňte téma,“ Leopoldův chladný tón Severusovi připomněl jeho otce, Evana Rosiera. Chlapec se musel upamatovat, protože najednou jeho hlas pozbyl na síle a jistotě. „Víte, kde je Brigita?“

Severus se ostře nadechl a dlouze se na Leopolda zadíval. Vynadal si, že to nechal zajít takto daleko. Žádné dítě se jej dříve nezeptalo. Žádné. Nebyl připravený. Chvilku uvažoval, jestli Hermiona nemohla mít pravdu. Ale on opravdu nechtěl přemýšlet o tom, že by Hermiona mohla mít pravdu. Tak raději vytáhl svůj nejlepší profesorský hlas a profesorský pronikavý pohled a zpoza svého dlouhého nosu se na chlapce zaměřil.

„Nedlužím ti žádné vysvětlení,“ odvětil rezervovaně.

„Prosím…“ Leopoldův dřívější vztek se ztratil a odhalil smutného sirotka, kterým skutečně byl. „Moji rodiče jsou mrtví, a proto jsem hlavou rodiny. To znamená, že musím vědět, kde je má sestra.“ Ztuha polkl. „Je vůbec naživu?“

Dlouho ani jeden nepromluvil. Nemnoho bradavických prvňáků se kdy odvážilo začít souboj pohledů se Severusem Snapem. Kupodivu, nebo možná ne kupodivu, všichni byli Nebelvíři.

Nakonec ticho prolomil Severus. „Je naživu.“

„Je v bezpečí?“

Zaváhal a každé slovo pečlivě vážil. „Není v nebezpečí.“ Nebyla to tak úplně pravda, ale stačila. Severus a Leopold žili ve světě bez absolutní pravdy, ve světě polopravd. Za to mohou války.

Leopold zamrkal a povzdechl si. Uhnul bledýma očima od vysokého muže a zabodl je do podlahy.

V Severusově hlavě se odehrávala bouře. Chtěl chlapce uchránit před pravdou o sestřině osudu a o Nebelvírech věděl dost, aby mu bylo jasné, že mají strašný zvyk vrhat se do všeho po hlavě, aniž by se aspoň na chvilku zastavili a popřemýšleli. Chtěl o něco déle uchovat chlapcovu nevinnost. Ale přirozeně, tento chlapec o nevinnost přišel už dávno.

Severus, na rozdíl od obecného názoru, si neliboval v krutosti. Nevychutnával si rozrušené děti. Rozrušil je vždy jen pro jejich dobro. A předtím, než se Hermiona vložila do jeho života, trval by na tom, že i s Leopoldem takto mluví pro jeho vlastní dobro.

Bohužel pro Severuse, tento jeho svěřenec byl první nezařazený do Zmijozelu. Zmijozel by rozuměl. Zmijozel by se nedožadoval odpovědí, alespoň ne přímo. Zmijozel by si hlavně nevytvořil pouto. Tento chlapec… byl Nebelvír. S Nebelvíry se zachází jinak. Hermiona rozuměla Nebelvírům. A… Severus rozuměl Nebelvírům lépe, než by kdy přiznal, a věděl, že čím méně informací se Nebelvírovi dostane, tím větší sklon má jednat pitoměji. Nebelvír ponechaný v nejistotě inklinoval k nadprůměrně iracionálnímu chování.

Severus na to ani nechtěl myslet, ale Hermiona mohla, prostě mohla mít pravdu, když řekla, že chlapec má plné právo vědět, co se děje jeho rodině. Právě teď Leopoldovi zůstala jen Ermengarde. Zasloužil si vědět, že stále ještě má, někde, Brigitu. Dokonce i Severus musel připustit, že bylo kruté upírat chlapci informace, jakékoliv informace.

Jako Zmijozel se vyjadřoval vyhýbavě. Chlapec si zasloužil vědět, a také se dozví.

Ale ne dnes.

Severus si klekl před Leopolda, aby si viděli přímo do očí. „Leopolde,“ oslovil jej tiše. „Vím, že je to těžké, ale prosím, věř mi alespoň to, že tvá sestra je živá a v bezpečí. Ale… pro teď, není pro tebe bezpečné vědět, kde se nachází.“

„Je v Azkabanu?“ zašeptal malý kluk, který se jen před pár minutami postavil tomu nejděsivějšímu kouzelníkovi Británie. Vždy malý Nebelvír, pomyslel si Severus.

„Ne,“ odvětil Severus tiše. „Ne v Azkabanu. Ani nikde blízko Azkabanu.“ Chlapci se ulevilo.

„Jednoho dne,“ pokračoval Severus, „tě budu moci za tvojí sestrou Brigitou vzít. Ale momentálně to nejlepší, co můžeš udělat pro sestru Ermengarde, je věřit mi a zůstat v Bradavicích. Máš pravdu – jsi, takříkajíc, ‚hlava rodiny‘ a musíš se podle toho chovat. A správné jednání je dokončit vzdělání.“ Zvedl chlapcovu bradu, aby se střetli pohledem. „Věříš mi?“

Leopold zaváhal. Podíval se do očí muže, tmavých, jako jeho vlastní byly světlé, a konečně přikývl.

„To jsem rád, Leopolde,“ oddechl si Severus. „Budu se snažit udržet si tvoji důvěru. Doufám, až o tom budeme moci víc mluvit, že mi odpustíš a pochopíš.“

Leopold opět přikývl. Měl odpovědi, alespoň několik. Brigita je naživu. Není v Azkabanu. Pro teď to musí stačit.

Nenáviděl Severuse Snapea za to, že toho nesdělil víc. Ale přijal to, alespoň pro teď. Muž mu dal své slovo, že řekne víc, až nastane správný čas. Věřil tomu muži. Byl ctihodným hrdinou, hrdinou kouzelnické Británie, a přesto nevypadal, že by jím chtěl být. Takový muž by své slovo nikdy nezrušil…

Že ano?

ooOOoo

Zuby nehty se bránil stromku. Řekl, že civilizovaní lidé nenosí stromy domů. Řekl, že na skupinu čistokrevných dětí, které neznaly nic než kouzelnické zvyky, je to příliš mudlovské. Řekl, že to jen podnítí pošetilou sentimentalitu. Řekl, že nikdo jiný než ona to neocení.

„Buď tak hodný a dones ten strom, jinak se budeš muset obléct za otce Vánoc,“ pobídla jej, když mu došly výmluvy.

Koupil stromek, ale protože zdobení se nestalo součástí úmluvy, dal od něj ruce pryč.

Severus se opřel o zeď vzadu v obývacím pokoji a sledoval Hermionu a Láskorádovou (dobře, Lenku – jak slíbil Hermioně) přeměňovat a zakouzlovat stromek podle požadavků dětí.

„Ať jsou světýlka světle fialová!“

„A na větvích ať vyrostou růže!“

„Umíte udělat, aby stromek hrál hudbu?“

„Ať na stromek sněží!“

Toto bylo na hony daleko od Vánoc posledních let, které se Severus ani neobtěžoval slavit. Považoval za lepší svátky ignorovat a pokusit se, aby na ně děti zapomněly. Nechtěl dětem vymáchat nos ve faktu, jak málo na nich ministerstvu záleží. V dospělosti jej na Vánoce neužilo. V mládí ano. Navzdory Tobiasi Snapeovi, který se snažil zničit náladu vznětlivostí a ostrým jazykem (což jeho syn, bohužel, zdědil), Vánoce u nich doma bývávaly zvláštní.

Severus miloval Vánoce, protože byly jediným dnem v roce, kdy jeho matka použila kouzla. Byla v nich dobrá. Přál si, aby je použila proti otci, nebo aby zlepšila jejich život, ale ona do kouzlení nedávala srdce. O Vánocích se však vzpamatovala a vzpomněla na to, co umí, a učila syna, jak krásná může magie být.

Tobias obvykle odpadl na gauči o půl sedmé. Jakmile se ujistili, že je naprosto mimo, Eileen vzala synka za ruku a odvedla jej do zadní části zahrady, kterou zakouzlila na tlustou vrstvu modrého ledu, přeměnila mu boty na brusle a klouzala se spolu s ním. Kolem nich padaly vyčarované vločky a na hranici slyšitelnosti se neslo zvonění zvonků.

Polkl. Jakkoliv byl zanedbávaný a slabý a v depresi a skoupý na projevy citů, Eileen Snapeová byla jeho matka a on si každé Vánoce povolil, aby mu chyběla.

Hermiona s Lenkou dokončily zdobení stromku podle požadavku dětí a začaly vytvářet atmosféru. Několika mávnutími hůlkou Hermiona vyčarovala stovky svíček a nechala je volně se vznášet nad hlavami, což nebylo nepodobné Velké síni v Bradavicích, jak podotkl Leopold. Pro zvýšení efektu ztlumili ostatní světla. Lenka se připojila k Longbottomovi (s ním si nebude říkat jménem, absolutně ne) na pohovku a zakouzlila oheň, aby voněl po skořici.

Najednou v krbu zeleně zazářilo a vyklopýtaly z něj tři postavy. „Harry! Ginny!“ vykřikla Lenka nadšeně.

„Co tu děláte?“ ptala se Hermiona.

„Zítra máme u Weasleyových velký poprask a mysleli jsme, že by mohlo být příjemné strávit Štědrý den s druhou půlkou mojí rodiny,“ pronesl Harry šťastně a díval se na Hermionu. Ta se na oplátku zářivě usmívala. Nadšeně se poobjímali a políbili na tvář. Ginevra Potterová je sledovala, držela synka a třela si těhotné břicho volnou rukou. Její výraz byl komplikovaný. Severus se pyšnil tím, že dokáže číst v lidech jako v otevřené knize, přesto její výraz nedokázal popsat. Nebyla nešťastná, ale ani nebyla přímo šťastná. Šlo o… rezignaci? To by dávalo smysl. Podle toho, co věděl, Harry svoji ženu miloval, ale vztah s Hermionou byl něčím zvláštním.

Severus si nemohl pomoct, ale občas na Pottera žárlil. Věděl, že mají vztah podobný sourozeneckému a, podle všeho, vždy takový byl. Oba byli v kouzelnickém světě sami a nacházeli v sobě navzájem útěchu. Harry rozuměl Hermioně víc než kdo jiný, víc než Severus sám, přiznal si zdráhavě.

S Lily se na takovou úroveň nedostali, přemýšlel Severus. Ne jako Harry a Hermiona. Možná, kdyby měli víc času, dokázali by to. Měl pocit, že Harry a Hermiona stále jako by urovnávali nějaké neshody z postpubertálních let, a na rozdíl od něj a Lily se jim to dařilo.

Těšil ho jeho vztah s Hermionou. Vyvolávala v něm pocity, o nichž netušil, že je někdy ještě bude cítit, a měla na něj vliv. Když byla nešťastná, i on byl nešťastný. Když byla šťastná, on byl… no, ne přímo šťastný, ale alespoň ne nešťastný. Nálada nikoho jiného jej dřív tak neovlivňovala, ale zase Severus dřív nežil s milenkou. Možná je to takto normální. S Lily celý život žili na různých místech, mimo i v Bradavicích. Proto dospěl do slepoty ohledně jejích nálad.

„Severusi!“ zvolal šťastný Harry z druhé strany místnosti. Zamířil k němu. „Veselé Vánoce.“

„Vám též,“ odpověděl Severus přátelsky, ale krátce. „Nečekali jsme vás.“

„My také nečekali, že půjdeme, ale prostě… nepřišlo nám správné nebýt tady. Víte, co myslím?“

„Ne.“ A opravdu nevěděl.

„Těžko se to vysvětluje,“ Harry vycítil, že Severus chce téma opustit. „Vypadá to tu hezky.“

„Za to vděčíme Hermioně a Lence.“

„Určitě jste přiložil ruku k dílu, jen to nechcete přiznat.“ Trochu klesl hlasem a přiblížil se. „Když vás tu mám, chtěl bych vám něco říct. Mohli bychom jít do kuchyně?“

Severus ostražitě přikývl a přemýšlel, co mu to k čertu dnes chce Harry Potter říct. Harry pokynul manželce, aby se k nim připojila.

„Tedy, opravdu se těžko hledají slova,“ začal.

„To ano,“ přizvukovala jeho manželka neklidně. Žádnému Weasleymu stále ještě nebylo v jeho přítomnosti příjemně.

„Ale, no, asi víte, že budeme mít dalšího chlapce…“

Severus nevěděl a skutečně netušil, ani se nestaral, kam toto povede.

„A chceme jej pojmenovat po dvou mužích, kteří, kromě mých rodičů, nás opravdu chránili a pomáhali nám ve válce,“ pokračoval Harry. „Takže chceme pojmenovat našeho syna Albus.“

Dobrý bože, pomyslel si Severus.

„A jako prostřední jméno,“ teď už zněl zneklidněně, „chceme dát Severus. Albus Severus.“ Pohlédli na něj s očekáváním, jako by měl být za tuto zprávu vděčný.

Říct, že ho to šokovalo, by bylo mírné vyjádření. Jak rychle ale vyrovnanost ztratil, tak rychle ji získal a nakrabatil obličej do toho nejlepšího mračení. Hlubokým a nebezpečným hlasem zavrčel: „Ne.“

„Co myslíte tím ne, takto chceme projevit úctu k vám!“ protestoval Harry.

Severus zavrtěl hlavou. „Rozhodně ne.“

„Gin?“ Ginny pochopila naznačení, odešla a zanechala tak Harryho a Severuse samotné v kuchyni. „Severusi… dejte mi šanci. Vím, že věříte, že jsem nepoučitelný, ale pomozte mi pochopit.“

Severus si povzdechl. „Harry Pottere,“ ukázal na ně oba, „nejsme přátelé.“

Harry se na něj pitomě usmíval, když odpověděl. „Samozřejmě jsme.“

„Ne,“ zazněl nebezpečně Severus. „Nejsme. Toleruji vás a vy mě vnímáte pomýleně. Tak to je.“

„Vím, že ta představa je vám nepříjemná, ale jsme přátelé.“

„Ne.“

„Severusi…“

„Slyšel jste vše, co k tomu potřebuji říct,“ Severus měl opět hlas jako z ocele. „Věřím, že to nebudu muset opakovat.“ S tím vykráčel z místnosti.

Zatracený kluk.

ooOOoo

Jak večer ubíhal, všichni upadali do klidu a seděli v potemnělé místnosti, obklopení krásou a vůní Vánoc. Hermiona se připojila k Severusovi, který se opíral o zeď. Vzájemně si neukazovali náklonnost (všechny děti věděly, že spolu něco mají, ale oni neviděli důvod, aby ten fakt nějak demonstrovali), jen krátce zariskovali a spojili na chvíli ruce malíčky.

Severus si všiml, že Hermioniny oči se lesknou a odrážejí fialová světýlka ze stromku a svíček. Nachýlil hlavu a zvedl obočí, aby se tak zeptal, jestli je v pořádku. Přikývla a jen odvětila: „Asi si dám sprchu. Přeměňování mě pokaždé utahá.“ Všem popřála dobrou noc a vyrazila po schodech.

Sledoval, jak odchází, a diskutoval sám se sebou, jestli by ji neměl následovat. Vypadala rozrušeně, a jakkoliv Hermiona chtěla věřit, že je dobrá ve zvládání emoci, snadno se dalo říct, že ji něco trápí.

Otočil se zpět do místnosti a zjistil, že před ním stojí Lenka.

„Jistě se dohadujete, jestli za ní nejít. Je trochu rozrušená. Bude potřebovat nějaký čas o samotě, ale asi bude ráda, když pak za ní zajdete.“

Severus zavrtěl hlavou. Jak to dělá? Nejlepší nitrozpytec v kouzelnické Británii, možná celého kouzelnického světa, a dokázala číst v jeho mysli tak snadno, jako Severus dokázal číst emoce Nebelvírů.

Lenka se otočila, aby se vrátila k Longbottomovi na pohovku, když ji Severus zastavil.

„Lenko…“ Obrátila se k němu. „Jak to děláte?“ Věděl, že pochopí, co tím myslí.

Usmála se. „Nedělám nic zvláštního. Prostě vás vidím.“

„Vidíte? Jako vědma?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Vidím vás jen jako člověka. Hodně toho říkáte očima. Odhalí vše, co člověk potřebuje vědět, aby vás poznal, pokud jen se chce dívat.“

Zamyslel se nad tím, co řekla.

„Vím, že se považujete za nevyzpytatelného muže, Severusi, a v mnoha směrech i jste. Předpokládáte, že když ve vás nedokázali číst Brumbál ani Voldemort, dva největší nitrozpytci uplynulých let, tak jste nečitelný. Ale když se nad tím zamyslíte, Brumbál se vždy víc soustředil na vlastní záležitosti, a dokud Voldemort slyšel, co slyšet chtěl, netlačil na vás.“

Dobrý bože, pomyslel si Severus, jako by ta čarodějka byla se mnou, sakra, celou tu dobu.

„Ale nebojte,“ uvedla Lenka vesele s jejím patentovým zasněným pohledem, „všichni zde vás vidíme a nemusíte z nás mít strach.“

ooOOoo

Severusem zakouzlená sprcha netryskala vodu z růžice, ale ve formě deště ze stropu. Na muže, který před dvěma dny prohlašoval, že jen divoši si domů nosí přírodu, dával pozoruhodně přednost sprše, která se podobala dešti. Ale měnila se v příjemnější zkušenost, pokud ve sprše byl víc než jeden člověk (a otestovali to důkladně). Šlo také o příjemné rozptýlení – když Hermiona zavřela oči, uměla si představit, že je venku.

Chtělo to veškerou její sebekontrolu, aby se nezhroutila při zdobení domu. Odcizení se rodičům zvládala každý jiný den, ale o Vánocích to na ni bylo příliš. Příliš mnoho šťastných vzpomínek z raného dětství, příliš málo z posledních let. Vánoce v Doupěti bývaly krásné, ale zároveň vyzdvihovaly skutečnost, že už nemá vlastní rodinu.

Slzy začaly kanout téměř okamžitě, když se rozpršela voda ze stropu. Nejdřív pod tou sprchou stála s hlavou skloněnou dozadu a nechala stékat kapky vody i slzy. Takto je mohla maskovat. Pak ji přemohly vzlyky.

V domě plném lidí, v němž žila se svým milencem, se cítila naprosto a úplně sama.

Ani na okamžik nelitovala, že samu sebe vymazala ze vzpomínek rodičů. Zachránilo jim to životy a ukrylo je to před všemi hrozbami. Dokonce i teď, po sedmi letech, nebyla zcela přesvědčená, zda by bylo bezpečné je zkontaktovat. Hermiona se bála, že se už nikdy nebude cítit zcela v bezpečí. Ne po tom všem, co viděla. Před dvaceti pěti lety se kouzelnický svět radoval z pádu Toma Raddlea. Téměř čtrnáct let nato se vrátil. Hermiona si dovolí pocit bezpečí, až uplyne dalších čtrnáct let. Šest je za ní, ještě osm čeká.

Pravda, vztah s rodiči měla napjatý už léta před koncem šestého ročníku v Bradavicích. Vztah mezi mudlorozenými a jejich rodiči často býval z těch ‚máme‘ a ‚nemáme‘, přičemž ti z rodiny, co magii ‚neměli‘, čím dál víc záviděli nadání svých dětí. Tolik z jejího světa zůstalo rodičům neodhaleno. Nikdy by neviděli Bradavice, natož aby je navštívili, a mnoho jejích historek šlo zcela mimo ně. Nevěděli, že od dvanácti byla terčem teroristické skupiny. Nevěděli, že přeměňování bylo mnohem složitější a náročnější než formule, nebo proč přísady pomocí nich smíchané by se nezměnily na lektvar.

Jak šel čas, Hermiona trávila víc a víc času s Weasleyovými a méně a méně s Grangerovými. Teď toho litovala. Jak jiný mohla mít život, kdyby nebylo magie? Bez ní by měla s rodiči bližší vztah. Občas se nedokázala rozhodnout, jestli za to magie stála.

Přemýšlela o Severusovi a co vše vydržel. Plakala kvůli své sobeckosti a neochotě jej milovat. Bude jeho společnicí a milenkou, ale láska ji stále děsila. Plakala kvůli žárlivosti na to, že bude vždy druhá po ženě, která celý Hermionin život strávila na piedestalu Severusových vzpomínek. Při porovnání hmotných věcí a vzpomínek, vzpomínky vždy vítězí. A přesně to Lily byla – vzpomínka. Nebylo zdravé udržovat vztah s někým takovým, to jí rozum říkal. Plakala a předsevzala si, že je příliš zapojená do tohoto projektu (ano, říkejte tomu projekt), aby se stáhla, aniž by zranila hodně lidí nebo porušila mnoho závazků. Severus jí neuvěřil lehce nebo ochotně, a ona teď jeho důvěru nezradí. Považovala za náhodu, že se s ním cítila mnohem celistvější, doslova i obrazně, než kdykoliv ve svém životě.

Každý den roku Hermiona tyto myšlenky potlačovala. Dnes večer, který by měla strávit ve společnosti vlastní rodiny a ne s osmnácti válečnými sirotky, kdyby jen svět byl trochu jiný, si dovolila ponořit se do těchto myšlenek.

ooOOoo

Severus ji našel schoulenou do klubíčka na podlaze sprchy, kde vydávala zvuky, které od ní nikdy nechtěl slyšet. Úzkost. Strach. Smutek. Zoufalství. A navíc na Vánoce. V mžiku nechal ztratit oblečení, klekl si pod začarovaný déšť, vzal ji do náručí a pevně k sobě přitiskl.

Nic neříkal, věděl, že se do sprchy schovala před světem. Věděl, že chce být sama, ale nemyslel si, že by měla. Tak ji držel, kolébal, líbal do vlasů, odhrnoval z tváře jejich prameny. Každý pohyb byl projevem úcty k ženě, která mu v krátkém čase obrátila život vzhůru nohama.

Za posledních dvacet pět let si Severus vybudoval hradbu kolem srdce z mnoha různých důvodů. Bolest ze ztráty Lily byla zničující. Navíc kdyby si dovolil někoho milovat, uvrhl by jej tím do nebezpečí. Jen pomyšlení na to stačilo, aby se ani vzdáleně s nikým nezaplétal. Nepočítá se ta hrstka čistě tělesných schůzek za celé ty roky (koneckonců, byl jen muž!). Po válce byl ztracený. Hermiona mu stále říkala, jak je pro děti pevnou skálou, ale ve skutečnosti ony byly skálou pro něj. Daly mu záměr, úkol a cíl. Severus si liboval v dosahování cílů, které si vytyčil. Snahou jim pomoci a vyléčit je se snažil pomoci sobě, sebe vyléčit.

Pak se přiřítila Hermiona Grangerová a všechno změnila. Odolával. Bojoval s tím. Teď si však při pohledu na vzlykající ženu v náručí jen pomyslel, díky bohu, že to udělala.

Zdi se začaly drolit onoho dne, kdy ji jeho Patron pustil k jednomu z vyděšených dětí. Teď z jeho obran téměř nic nezbývalo. Kdyby chtěla, mohla by jej úplně zlomit. Od Lily Evansové nikdo neměl takovou moc nad jeho životem a srdcem.

Hermiona mu odmítala odpovědět. Sotva dovolila, aby ji bez boje držel. Po dlouhé době kolem něj obtočila paže a pod padajícím deštěm se k němu tiskla. S popotahováním se podívala do očí svého milého a viděla v nich takový soucit a empatii, že se málem rozplakala znovu. S ním se cítila opečovávaná, i když věděla, že dál to nezajde. Nic neřekl a jen se sklonil, aby ji políbil na rty. Pak si ji přitáhl do těsnějšího objetí.

„Chybí mi,“ zachraptěla nakonec. „Dnes mi chybí.“

„Vím.“

„Chybí ti někdy?“

Povzdechl si, zavřel oči a přikývl. „Dnes ano.“

„Jsem v pokušení přijmout tvoji nabídku,“ zašeptala.

„Nerozhoduj se dnes večer,“ i on zašeptal.

Zavrtěla hlavou. „Ne, nejsem v pořádku a asi bych litovala všeho, co bych řekla nebo udělala.“

„Toto slyšet od nějakého Nebelvíra? Vánoční dárky letos přicházejí dřív,“ ušklíbl se.

„Učíš mě špatným zvykům,“ zamumlala.

„Obávám se, že učení do mě zakořenilo,“ odvětil. „Můžeme?“ Přikývla. Vymotal se z jejího objetí, ale nepostavil ji, namísto toho ji zvedl v náručí. Jakmile se bezpečně ustálil, znovu ji lehce políbil na rty.

Kdyby mu před čtrnácti lety někdo řekl, že na Štědrý večer bude s Harry Potterem a patnácti dětmi Smrtijedů v domě Siriuse Blacka a že bude pod sprchou s Hermionou Grangerovou, nevěřil by tomu. Tvrdě by bojoval a udělal vše, co by bylo v jeho silách, aby se tomu vyhnul.

Jaký blázen by byl.

ooOOoo

Z postele se vyplížil pozdě, aniž by Hermionu probudil. Věděla, kde bude. Chtěla jít. Řekl ne.

Navlékl si nejtmavší kabát, vyklouzl z předních dveří a přemístil se do Obrtlé. Došel ke zchátralé budově, přejel hůlkou v příslušném vzoru pohybů a vstoupil do bordelu.

„Pane Snape,“ vítala jej madame Ludmila. Líbla jej na obě tváře a on jí s přesvědčivým úsměvem oplatil stejným. „Všechny jsem je pro vás připravila.“

„Stejně jako loni?“

„Jako každý rok.“

„Skvělé,“ odpověděl a vtiskl jí pár mincí do dlaně. „Za vaši námahu,“ zašeptal.

„Pro vás, pane Snape, to není námaha,“ nesouhlasně zamlaskala a pokynula ke schodům. „Pro vás nikdy.“ Dnes tu bylo ticho, téměř prázdno. Muži s rodinami nebo jinými závazky dnes večer nemohli jen tak vyklouznout, ale pár jich to dokázalo. Severus Snape nebyl většina mužů.

Opakoval tento rituál každý rok a přidával na seznam další děvčata, o která kvůli tomuto místu přišel. Rezervoval si je všechny v předstihu, zaplatil navíc, aby byly ‚obsazené‘ celou noc a každou z nich navštívil.

Došel do prvního pokoje s Brigitou Rosierovou. Přivítal jej její slabý úsměv a už mu padla do náručí. Dovedl ji k posteli, posadil se vedle a držel ji, zatímco na něm visela a plakala.

Nikdo by neměl být o Vánocích sám, ony už vůbec ne.

Poučil se, že nic materiálního jim na tomto místě nevydrželo dlouho. Vše jim ukradli zákazníci nebo vyhazovači nebo samotná madame Ludmila; nemělo smysl něco jim dávat. Bez rizika jim zde ani nemohl nechat léčivé lektvary. Dnes večer jim mohl dát jen dvě věci – pozornost a svobodu. Každé dívce koupil svobodu pro tuto noc a trávil ji s nimi. Budou plakat, mluvit, nebo jen sedět, šťastné, že nemusí nic dělat.

Každá byla jiná a všechny je postupně navštívil a s každou strávil hodinu. Litoval, že to nemůže být víc. Nemohli čas strávit spolu jako skupina. Jedna každá s ním potřebovala trávit čas o samotě s jeho plnou pozorností. Madame Ludmila souhlasila jen s šesti hodinami. Nestačilo to, ani náhodou, ale dnes bude muset.

„Omlouvám se,“ šeptala mu Brigita.

„Ne, to já se omlouvám,“ šeptal Severus na oplátku. „Je mi to líto, Brigito.“

„Snažil jste se. To já nebyla dost silná.“

„Neměla bys muset být silná.“ Přitáhl si ji blíž a cítil, jak mu slzami promáčí košili. „Měl jsem tě udržet v bezpečí.“ Otočil jí v náručí a podíval se na ni. „Brigito, kdybych tě odsud mohl dostat, udělal bych to. Ano? Víš to?“

Přikývla. „Vím. Vím, že děláte vše, co můžete.“

Trhl sebou při té rezignaci. Žádné dítě by takto nemělo znít.

„Najdeme způsob,“ zamumlal. Byly Vánoce. Dnes si mohl dovolit snít.

Máchnutím hůlky se pokojem ozval vzdálený sbor zpívající tradiční koledy.

„Veselé Vánoce, Brigito.“

„Veselé Vánoce.“

Za pět a půl hodiny se vyčerpaný Severus Snape vrátil na Grimmauldovo náměstí, svlékl se do kalhot a zabalil svoji čarodějku do náručí, aby z vlasů mohl vdechovat její vůni.

„Jak to šlo?“

Zavrtěl hlavou a přitiskl se jí ke krku. „Nechci o tom mluvit.“

ooOOoo

Na Boží hod ráno předstírali, že nebyl pryč, a jen navázali, kde včera skončili.

„Severusi?“

„Hm?“

„Ještě jsem o tom přemýšlela. O mých rodičích.“

„A?“

„No… nemůžu to udělat.“

„Nezavrhuj tu myšlenku nadobro.“

„Ne… myslím, že musím,“ vysvětlila smutně. „Už je to sedm let, co jsem jim změnila vzpomínky a totožnost. To je skoro desetiletí nového života a nového já. Kdybych za nimi přišla s tebou v závěsu a zvrátila to… nebylo by to pro ně traumatické?“

„No, kdyby se to udělalo správně –“

„A co jejich mysl?“ přitlačila Hermiona. „Mají několik desetiletí falešných vzpomínek a schovaná jsou desetiletí skutečných. Kdyby se najednou vytáhly, nezranilo by je to? Dokázaly by to jejich mysli zvládnout?“

„Kdyby to provedl trénovaný nitrozpytec –“

„A,“ pokračovala Hermiona, „nebylo by to ode mě strašně sobecké? Chtěli by mne vůbec do života? Dceru, která jim mávnutím hůlkou sebrala životy? Která by to dokázala se zlým záměrem stejně jako dobrým? A co by jim ještě mohla provést?“

„Hermiono…“

„Víš, že mám pravdu, že ano? Vím, že bychom je mohli přivést zpět, ale pro jejich dobro nejsem přesvědčená, že bychom měli.“

Severus se nad tím zamyslel. Existovaly způsoby, jak vrátit dávno ztracené vzpomínky, obzvláště u těch, u nichž byla změněna totožnost. Ale Hermiona měla pravdu – čím déle se čekalo, tím víc riziko vážného poškození stoupalo.

„Hermiono… říkáš mi toto všechno, protože ti na srdci leží jejich dobro, nebo se jen vyhýbáš nepříjemné konfrontaci?“

Zavrtěla hlavou. „Hodně let to bylo z tohoto důvodu a ty jsi mě přiměl se nad tím dlouze zamyslet. Ale… mají teď svůj život a já v něm nejsem. Čekala jsem příliš dlouho a myslím, že by z toho vzešlo víc zlého než dobrého. Lituju toho tak… moc.“ Začal se jí chvět hlas. „Je to lítost, se kterou budu muset žít až do konce života.“

„Něco o lítosti znám,“ prohodil Severus tiše. „Nechci, abys takto mrhala životem.“

„Ani já ne,“ přiznala smutně. „Ale… víš, že mám pravdu? Nemáš tušení, co to pro mě znamená, že by ses pokusil pomoci, ale… zaslouží si pokoj a bezpečí. I když,“ dodala pevnějším hlasem, „ráda bych je viděla. Až tady nebudu tolik potřeba, pojedu do Austrálie a uvidím je na vlastní oči. Z dálky.“

„Stačí to?“

Povzdechla si. „Bude muset.“

„Ty dveře nejsou zavřené, Hermiono,“ pravil Severus. „Nikdy nebudou. I kdybychom se my dva… i když to nemám v úmyslu… ale kdyby ano… vždy tu budu pro tebe.“

Přitáhla si jej k hlubokému polibku. „A proto, Severusi Snape, proto tě miluju.“

Hned jak to řekla, zalapala po dechu a odtáhla se.

Miluju?

Miluju?

Ztuhla.

On také ztuhl.