Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11.

Sobota, 5. listopadu

18:15 – doma, v pořádném domově

Konečně jsem Yorkshire nechal za sebou.

Už nikdy nebudu muset vkročit do té oblasti. Už se nebudu muset plahočit těmi pustými útesy. Už se nebudu muset ztrácet ve starém, prázdném domě. Už nebudu muset odsunovat vlastní život na někdy…

Jako by bylo co odsunovat…

Než jsem dnes odešel, viděl jsem se s Grangerovou. Má perfektní načasování, to se musí nechat.

Vyklízel jsem dům. Otec toho vlastnil málo a nábytek jsem nechal na místě. Nic z jeho věcí nebudu nikdy potřebovat. Několik pytlů jsem naplnil oblečením a naskládal je před dveře, abych je později zlikvidoval. Ani jeho staré šaty nebudu nikdy potřebovat.

Probral jsem se stolem plným dopisů. Žádný nebyl nijak důležitý – účtenky a nevyžádaná pošta, která měla být většinou vyhozena už před lety. Na zahradě jsem zapálil oheň a hodil do něj všechny papíry.

Prošel jsem jeho ložnicí, vytahoval zásuvku po zásuvce a kromě fotografií jsem toho moc nenašel. Docela se zájmem jsem se jeho fotkami prohrabal – on jako chlapec, jako mladý muž, jeho bratr, lidé, které neznám a… nic víc. Tak to je.

Nic víc.

Seběhl jsem schody a nalil si skleničku.

Samozřejmě bylo ode mě pitomé očekávat, že by… projevil…

Směšné. Tedy pošetilý jsem nebyl poprvé a jistě ani naposledy.

Vypochodoval jsem ven, vše to hodil do plamenů a pak si sedl na zídku, abych pozoroval oheň.

Nepřineslo mi to však žádné uspokojení, jen jsem se víc naštval.

Odlepil jsem se od zdi, otočil se zády k ohni a došel na konec zahrady. Vytáhl jsem jeho poslední balíček s cigaretami a poslední si zapálil. Párkrát jsem si potáhl, ale následně ji frustrovaně rozšlápl.

Vždyť tu zatracenou věc ani nemám rád.

Řekl jsem si, že není důvod být tak napjatý. Nejde o nic nového. Vždycky jsem věděl, že je to sobecký parchant. A teď je pryč. Všechno to skončilo – poslední, konečná tečka.

Seslal jsem na oheň kouzlo Aquamenti a podíval se na zčernalé zbytky.

A v tom okamžiku se zpoza domu vynořila Grangerová a vůbec si neuvědomovala, do čeho kráčí. „Dobré odpoledne,“ pozdravila a hleděla tázavě na mě, na pytle a doutnající uhlíky. „Co se děje?“

Stočil jsem zrak k nebi a v duchu proklínal toho, kdo mě odsoudil k tomuto mučení. Dnes jsem nechtěl společnost, a už vůbec ne její.

Šel jsem otevřít garážové dveře.

„Kde je váš-“

„Můj otec zemřel.“

Chvíli mlčela a já se pustil do probírání harampádí, které otec nashromáždil a následně odhodil do garáže.

„Je mi to tak líto,“ ozvala se nakonec.

„Nemusí,“ odvětil jsem rázně. „Mně není.“

Ztuhl jsem při prohrabávání skříně se starým nářadím a přál si, abych se raději kousl do jazyka. Ztěžka jsem si povzdechl a čekal, že v záchvatu znechucení odpochoduje.

„A bylo to z přirozených příčin,“ dodal jsem a ještě jsem tak prohluboval jámu, kterou jsem si vyhloubil. „Infarkt – kdybyste byla zvědavá, jestli mi už nedošla trpělivost a nepomohl jsem mu.“

Jakmile jsem ta slova vypustil z pusy, cítil jsem se směšně. Co mě to popadlo, abych něco takového říkal? Frustrace začala mizet, aby ji nahradilo zklamání.

„Propáníčka, proč bych si to měla myslet?“ zeptala se poněkud překvapeně.

„Ne že bych k tomu neměl předpoklady…“ zamumlal jsem a notně jsem zatoužil, aby odešla a nechala mě mé mizérii.

Zjevně ignorovala mé přiznání a namísto toho jen řekla: „Víte, měl jste něco říct… Někomu to říct…“

Pokrčil jsem rameny a prošel kolem ní do zahrady. Co přesně říct? A komu? Jí?

Dobře… dokážu si představit, že bych se zachoval takto…

Následovala mě a já se odvážil na ni pohlédnout. Zírala na zbytky po mém ohni, konkrétně na fotografie, které jsem spálil. Měl jsem nutkání bránit se před tím nějakým – podle ní – bezohledným činem. Ale pak jsem si řekl, proč se starám o to, co si myslí?

Samozřejmě začínalo být bolestně zřejmé, že se starám víc, než bych měl, ale momentálně nemám sílu zabývat se tímto problémem. Prostě ho budu ignorovat.

Ale patrně jsem ji podcenil… zase. V jejím obličeji se nezračila výčitka, ale zvědavost a já si v duchu povzdechl.

„Je zřejmé, že jste s otcem nebyli schopni se shodnout…“ začala.

Odfrkl jsem si.

„Ale neměl byste podceňovat význam toho, jak jste dokázal vše odsunout stranou a zůstat s ním a dosáhnout určitého stupně -“

„Mezi mnou a otcem nedošlo k žádnému vyřešení vzájemných problémů, slečno Grangerová,“ přerušil jsem ji. „Muž, kterého jste poznala, nebyl mužem, který pohrdal mnou i mou matkou.“

Sám na sebe jsem se zamračil, že jsem toho odhalil příliš.

„Proč vámi pohrdal?“ zeptala se tiše.

Okamžitě mi blesklo hlavou, že na toto téma za žádných okolností neřeknu ani slovo. Nebyla to její starost – s ní to nemělo nic společného.

Ale… pak mě napadlo, jestli by bylo opravdu tak špatné, kdybych promluvil. Možná jsem potřeboval někoho, kdo by poslouchal a řekl mi, že jsem byl v právu, nebo že plácám nesmysly, nebo že jsem absurdní, nebo že jsem sobecký, nebo… cokoliv. Alespoň budu vědět, jak na tom jsem.

A ani nejde o nic, co bych musel skrývat. Nejedná se o nic šokujícího nebo dramatického. Žádné temné tajemství.

„Prostě… se mě bál,“ zamumlal jsem nakonec. „Bál se i mé matky. Pochopil jsem to až jako starší, ale ano, všechno to pramenilo ze skutečnosti, že se bál kouzel.“

Z toho vznikla jeho hořkost. Zrodila se z jeho názoru, že magie je nepřirozená – že jde proti všemu, co se kdy naučil. Ale šlo jen o část problému.

„Nikdy nepodceňujte křehkost mužské pýchy, slečno Grangerová.“ Podíval jsem se na ni a ona byla zamyšlená. „Měl pocit, že ho o mužnost připravila manželka, která dokázala věci, o nichž se jemu ani nesnilo. A pak měl syna, jehož jediným zájmem byla magie.“

Nikdy mě mudlovský život nezajímal. A on, odměřený, nevraživý muž, se nikdy nepokusil projevit zájem o mne. Spíše naopak.

„Opravdu se bál především mě, zvláště po koupi hůlky. Věděl, že matku zvládne. Nikdy proti němu nepoužila kouzla ve vzteku. Se mnou si jistý být nemohl – to on býval terčem tolika mých dětských výbuchů nekontrolovatelné magie.“

Jednou jsem mu nechal zmizet všechny cigarety – to se mu obzvlášť líbilo. Líbilo se mu to skoro tak, jako když jsem v pěti letech zamkl dům a jeho nechal venku. Špička ledovce.

Povzdechl jsem si. „V každém případě přišel bod zlomu. Tehdy jsem se po šestém ročníku vrátil domů a zjistil, že vzal kramle. Znovu jsem o něm slyšel až před čtyřmi lety, kdy se mi na prahu objevila mudlovská sociální pracovnice. Takže vidíte, nic se mezi námi nevyřešilo, protože jsme o tom nikdy nemluvili.“

A možná jsem nevědomky doufal, že k tomu jednou dojde. Možná jsem doufal, že jednou projeví lítost, nebo… nějaké city ke mně. Ale upřímně, otce nikdy ani nenapadlo, že by se choval špatně. Protože si určitě neuvědomoval toho vždy přítomného kostlivce ve skříni? A pokud jde o mne, šlo o hromadu kostlivců.

Podle jejích dalších slov mi musela číst myšlenky.

„Nemohl být celou dobu zcela slepý k vaší přítomnosti. I když nikdy nic neřekl. Nemohlo to nic neznamenat…“

Zjevně je optimistka, že ano? Neuvědomuje si, že ty domněnky – a přiznejme si, nepodložené – nestačí a nikdy nebudou.

„Teď už je to ale diskutabilní, že?“ chtěl jsem opustit téma.

Věci se nemusí vyřešit, ale asi jsem měl příležitost podívat se na ně z lepší perspektivy. A to je skutečně víc, než v co jsem kdy doufal. Možná to bude stačit, abych vše pochopil. A pokud ne, pak mě další emocionální přítěž nezabije.

Rozhlédla se po okolí. „Co teď budete dělat? Co se stane s tímto místem?“

Podíval jsem se na dům a necítil absolutně nic. „Vrátím se domů a s tímto místem se nestane nic. Těžko ho můžu prodat. Kdo rozumný by platil za tuhle k zániku odsouzenou hromadu cihel?“

„Asi máte pravdu.“ Pohlédla na kraj útesu – o truchlivém osudu domu nebylo pochyb. Její sentimentalita mě nepřekvapuje.

Vyhrnul jsem si rukávy a zamířil zpět do garáže. Už jsem začal prohledávat další krabice, když dveřmi zazněla slova.

„Auto si necháte?“

Zastavil jsem se a téměř usmál – jen téměř. „Nevidím důvod, proč ne.“

Ona se tedy usmála – drobně.

Zmenšil jsem auto na velikost angličáku a schoval je do kapsy.

„Kdybyste se někdy rozhodl naučit řídit, zákonně, myslím, s řádným řidičským průkazem a tak, ráda vám pomůžu…“

To určitě! Ona je ten poslední člověk na světě, za kým přijdu kvůli hodinám řízení! Už ji vidím, jak se usmívá, zatímco já kolem sebe tápu jako nováček, kterým jsem. „Budu si to pamatovat,“ přikývl jsem.

Potěšilo ji to a nadšeně se rozhlédla po garáži. Věděl jsem, co přijde – nabídka pomocné ruky.

„Slečno Grangerová, odpusťte, ale rád bych to tu dokončil, než se setmí…“

„Ach,“ vydechla zvolna. „Dobře, jistě. Nechám vás pracovat, jestli to tak chcete. Možná se uvidíme později…“

No, ona mě určitě neuvidí později, přinejmenším určitě ne tady.

Odchvátala a já se snažil nemyslet na to, že mě možná považuje za hrubce. Už tak mám spoustu věcí na přemýšlení. I tak se cítím pod psa.

Zbavil jsem garáž všeho k vyhození a ostatní jsem nechal na svém místě. Na dveře do domu i garáže jsem seslal zamykací kouzlo. Ačkoli nevím, proč jsem se vůbec obtěžoval. Kdyby se sem někdo vlámal, nic by se nestalo… Přesto mi to přišlo jako správná věc.

Před odchodem jsem musel ještě něco udělat. Vzal jsem popel svého otce a rozptýlil jej na útesu. Nenechal žádné konkrétní pokyny, ale věděl jsem, že tady by byl raději než kdekoliv jinde.

Takže to bylo posledním podtržením mého vztahu s otcem. Neuspokojujícího a nedostatečného vztahu, ale možná měla Grangerová pravdu. Možná se o posledních letech přeci jen dá něco říct. Nemusely napravit minulost, ale alespoň daly příležitost k zajímavému srovnání.

A než jsem se přemístil, naposledy jsem se podíval na šedé moře a rozhodl se, že se mi po tomto místě stýskat nebude.

Jedno mě však ochromilo.

Jsem v podstatě svobodný muž – bez povinností, odpovědnosti… rodiny…

Podivné, že to vlastně není osvobozující; spíše jen velmi skličující.

18:50

Ale je hezké být doma.

Strašně jsem zanedbával svoje květiny.