Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11.

Pondělí, 7. listopadu

9:00 – doma

Docela zvláštní být zase ve svém vlastním prostředí. Podvědomě čekám výhled z okna na neúrodnou, pustou zem, a ne na rušnou ulici. Pořád čekám, že uslyším ostrý otcův křik. Nebo zvuk vln narážejících na skály.

Dnes mě však něco zaměstnává.

Dostal jsem vzkaz od Minervy, abych se s ní co nejdříve setkal. Bojím se, že mě chce vidět, protože se dozvěděla o otcově smrti.

Jenže… Minerva mě zná natolik dobře, aby si uvědomovala, že o tom nebudu chtít – bože chraň – mluvit.

Takže musí jít o něco nesouvisejícího. V tom případě skutečně probudila moji zvědavost.

Taky nesmím zapomenout cestou zpět nakoupit. Nemám tu nic k snědku.

16:00 – U Prasečí hlavy

Hm…

Nejsem si jistý, co jsem právě provedl – s čím jsem to souhlasil.

Tedy samozřejmě vím, ale nejsem si jistý následky, které jistojistě budou. Vždy bývají. Kdybych Minervu neznal, myslel bych si, že záměrně využila mého stavu.

Každopádně do Bradavic jsem dorazil během odpoledne a Minerva na mě čekala v kanceláři.

„Severusi!“ volal na mě Brumbálův portrét, jakmile jsem vstoupil.

„Brumbále,“ pronesl jsem a věnoval mu jen ten nejkratší pohled.

„Slyšela jsem, že váš otec zemřel. Je mi to líto,“ okamžitě zasáhla Minerva a já v duchu zasténal obavami, že jsem se mýlil.

„Proč jste mi nic neřekl? Musela jsem se to dozvědět zrovna od Hermiony Grangerové.“

Asi si všimla mého zamračení, protože pokračovala: „Nebojte se, neroznáší to po okolí.“

„Tedy to není jediný důvod, proč jste mě chtěla vidět?“

„Ne…“ odmlčela se a nerozhodně na mě pohlédla. „Je to trochu… Mám problém, víte… ehm-“

„Zjevně,“ zamumlal jsem pro sebe při jejím váhání.

„Jde o Horacia. Onemocněl -“

Slyšel jsem dost. Postavil jsem se připravený prostě odkráčet.

„Ale Severusi -“

„Ne, Minervo,“ přerušil jsem ji pevně. „Nemám zájem.“

Vyskočila na nohy a vyšla zpoza stolu, ještě než jsem se dostal ke dveřím. „Bylo by to jen na pár týdnů – tak do Nového roku.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Prosím, jsem zoufalá. V tak krátké době nedokážu najít nikoho vhodného a většina učitelů neví, kde má kotlík dno, jinak bych jim rozdělila úkoly!“

„Nejsem učitel, Minervo. S tím postem jsem nesplynul. Nemyslíte si, doufám, že jsem to místo přijal, protože jsem chtěl? Víte, že šlo o součást jeho směšně nepochopitelných machinací.“ Pohled jsem nasměroval na Brumbála, který nás mlčky sledoval.

„Ale občas jste si to užíval,“ podotkla tiše, přesto zcela vážně.

„Copak Pomona opět pěstuje své speciální rostliny?“

„Severusi, vaše výsledky byly vždy z nejlepších! A zapomněl jste, jak často Zmijozel vyhrál školní pohár, když jste jej měl na starosti?“

„Lichocením se nikam nedostanete, Minervo. Kromě toho zaměňujete moji nezkrotnou potřebu úspěchu ve všem za vrozenou lásku k té práci a touhu jednat ve prospěch dětí.“

„Co jiného máte tedy naplánováno? Plánoval jste vůbec něco? Našel jste si novou práci?“

Sakra, dostala mě. Ohledně mého zaměstnání jsem neučinil žádný pokrok. Jako bych neměl čas, což je samozřejmě směšné, když uvážím ty hromady hodin v posledních měsících, které jsem strávil nudou.

„Víte dobře, že ministerstvo suplujícímu učiteli platí dobře. Lektvary můžete učit i se zavázanýma očima. Budou to snadno vydělané peníze a můžete využít příležitosti zamyslet se nad dlouhodobější kariérou.“

Začínal jsem se vzdávat. Cítil jsem to a bojoval proti tomu. „Minervo – co když se nechci vracet sem?“ Tvrdě jsem se na ni podíval a ona mi pohled nedokázala opětovat.

Nebyla to výmluva. Jedna věc je strčit sem občas nos, ale trávit celé dny v těchto zdech… Nejsem si jistý, že chci být mezi všemi těmi vzpomínkami.

„Ano… máte pravdu. Chápu vás. Omlouvám se, že jsem vás zaskočila, Severusi.“

Teď jsem jistě mohl odejít. Ale zaváhal jsem a přemýšlel, že bych mohl zvládnout pár týdnů v hradu. Opravdu jsem nechtěl zůstávat doma jen s vyhlídkou na lelkování, nudu k uzoufání a se společností destruktivních myšlenek.

Váhal jsem příliš dlouho. Minerva evidentně postřehla příležitost a chopila se jí. Promluvila ke mně jen s nepatrným nádechem zoufalství.

„Podívejte, jsem ochotná vyslechnout všechny vaše podmínky. Jestli chcete hrad večer opouštět, dobře. Pokud chcete, aby někdo dohlížel na vaše tresty, dobře. Pokud chcete být omluven z večeří v síni, dobře -“

„Co láhev Ogdenské za každý týden pobytu?“

Zatvářila se kysele. „Promiňte?“

Po zralém uvážení (nebudu moci odejít, pokud bude souhlasit!):

„Co kdybych vám sepsal své požadavky, a vy mě můžete každý týden něčím obdarovat, abyste vyjádřila svůj vděk? Jednou stříbrný kotlík, jindy bych zase uvítal -“

„Budu sama učit lektvary, než bych se uchýlila k nakupování stříbrných kotlíků!“

„Minervo, vždyť víte, že to rozpočet unese.“

Pak se zasmála. „Budete souhlasit, nebo ne? A koupím vám jednu láhev whisky, jestli vám to usnadní rozhodnutí.“

Sto a jedna myšlenka mi proběhla hlavou, když jsem uvažoval, co dál. Ale to rozhodnutí se zdálo opravdu snadné. Nějak mě nečekaly lepší nabídky, že? Žádní zaměstnavatelé mi neklepali na dveře.

„Jen do konce roku,“ varoval jsem ji.

Spráskla ruce. „Výborně! Opravdu se mi ulevilo!“

S nemalou hrůzou mě napadlo, že by se mohla zcela zapomenout a obejmout mě, tak nadšeně vypadala. Nicméně rád podotýkám – na Minervu se můžete spolehnout, že se nenechá unést, a brzy zapadla za svůj stůl.

Děsím se představy, co by se jinak mohlo stát. Co se mě týká, naše blíže nedefinované přátelství by bylo účinně zničeno.

„A budou to dvě láhve whisky,“ prohodil jsem při odchodu. „Jedna za každý měsíc mého pobytu zde.“