Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Trošku jsem si vyčítala, že jsem postavě Kaneova významu dopřála smrt mimo scénu, proto jsem napsala několik odstavců, aby se mohl rozloučit. Zasloužil si to.

Kapitola 19. Odcházení

„Umírá, Aylwarde. Zavolejte okamžitě profesorku Goldsteinovou.“

„Ano, doktore Crolle.“

Hlasy. Ty hlasy, které dolehly do cely, které se mu staly vším, které mu podávaly tekutinu způsobující chladný klid, nebo posílaly jeho mysl do stavu jemné, poslušné blaženosti, když jeden z nich šeptal Imperio, Imperio… Dva hlasy se vrátily. Třetí nebude daleko.

Cítil se… slabý.

Slabý, slabý, tak slabý… Ne slabý, nemůžu být slabý, nesmím být slabý… ale přesto…

Slabý. Tak slabý.

Žaludek se mu svíjel. Svět, nebo co z něho viděl, ten svět, celý svět s jeho čtyřmi stěnami a postelí a dekou – točil se, vířil, kroutil, bledl a černal, jak se jeho vidění dotýkala temnota a pohlcovala svět. V tom světě se objevovaly a ztrácely tváře, hlasy se čeřily a šepotaly, ona žena se svým prazvláštním pohledem, tmavý muž a jeho tekutiny, zářivé a svítivé skleněné lahvičky, a ten vysoký muž, který stál a jen zíral. Přišli a chodili, zírali, mumlali, dívali se, muž měl stočené rty a pak zase ta žena, jejíž oči se do něj vpíjely jako oheň do kyseliny. Všichni pořád jen zírali.

Nedávalo to smysl. Nic nedávalo smysl.

Byl si mlhavě vědom toho, že jedno smysl dávalo, totiž že kdysi býval silný a že být slabý je špatné, špatné, špatné, ale nic z toho si nepamatoval, kromě neurčitého pocitu, že něco ztratil, něco mu sebrali a nikdy se to nevrátí. Bývalo tu ještě něco dalšího, protože on věděl, vždy věděl, jak být silný.

Ale teď byl sám. Sám a slabý.

A nepřestával slábnout.

Chaos. Nic nedávalo smysl, nemohl myslet, ale nikdo nebude myslet místo něj, a ačkoliv čekal a čekal, až se ten ztracený hlas vrátí a zajistí, aby byl zase silný, nevrátil se. Záblesky věcí, než se hlas stal vším, co měl. Neoholený muž s očima, které blýskaly zlatem, když se utápěl v alkoholu, a pak se houpal na laně. Tváře v hábitech, které se usmívaly, ale v jejichž očích se chvěl strach, a on, jeho strýc, který jej nechal s těmi, co se báli, nechal jej hlasu, který přišel, ale teď už byl pryč a on byl slabý, slabý, slabý, slabý, slabý…

Kde je míček? Míč měl smysl, hop a hop, hop a hop, bez přemýšlení, bez slabosti, bez potřeby hlasu, jen hop a hop a hop a hop, klidná mysl, tak klidná. Ale teď celý jeho svět poskakoval hop a hop a stíny narůstaly a nějak šeptaly – tady je to ticho. Tady je odpočinek. S námi nepotřebuješ ten hlas.

Ale neměl bych být slabý. To stíny jsou slabé, to stíny jsou slabé…

Stíny jsou tiché.

Chci ticho.

Je být slabý tak špatné? Co kdy získal ze síly kromě pocitu ztráty?

Tmavý muž se zase díval. Ten pohled ho zraňoval.

Ale ne jako ten od ženy. Bál se ženiných očí.

Chtěl být sám. Chtěl to šero.

Chtěl být slabý. V slabosti byl mír.

Žaludek ho pálil. Srdce mu bušilo.

A pak zastavilo.

Stíny narostly. Celého jej pohlcovaly.

A Ábel Isaac je vpustil.

ooOOoo

„Cože?“

Věděl to. Nevědomky, ne otevřeně, ale ta bolest v jizvě, ta nevolnost, pocit podivné prázdnoty, zvláštní mír – nějaká jeho část poznala, že co zbývalo z jeho bratrance, z vlkodlaka, který proklel jeho život, odchází. Na jisté úrovni poznal, že Kane zemřel.

Nicméně rozumově to byl šok.

Nebyl přímo rozrušený. Ani nebyl potěšený. Byl prostě…

Otupělý. Byl otupělý. A naprosto netušil, co by měl cítit.

Začal si uvědomovat prsty Tonksové, její jemný dotek na zápěstí.

„Kane je mrtvý,“ zopakovala tichou odpověď na jeho neúmyslnou otázku. „Zemřel brzy po poledni – a neboj, Řád jsem informovala. Oficiálně šlo o nějakou infekci žaludku, která byla smrtelná. Neoficiálně…“ Zašklebila se. „Řekněme, že Felisha nepovažuje za pravděpodobné, že by chytl takovou infekci v tak sterilním prostředí, jaké má Úroveň šest. Neví, co se doopravdy stalo, ale naprosto nevěří, že zemřel z přirozených příčin.“

Remus se snažil soustředit. „Nedává to smysl,“ prohodil tiše. „Proč by zabili jediný testovací subjekt?“

Tonksová zesílila stisk. „Možná něco věděl. Nebo už pro něj neměli využití. Mají mozkomora. Můžou si udělat všechny testovací osoby, které potřebují.“

„Ale jaký by to mělo smysl?“ Remus již vrtěl hlavou. „I kdyby něco věděl, jeho svědectví – pokud by nastalo – je nepoužitelné. Byl šílený. Jestli neumřel přirozeně, není v tom žádný smysl. Pokud…“

Hlas se mu vytratil. Před očima mu tančil obličej Rebeky Goldsteinové.

Opravdu nemyslím, že to bude problémem ještě dlouho…

A víc než kdy Remus věděl, že měla motiv.

Věděla to. Věděla, ještě než přišel dopis…

Otočil se k Tonksové. „Kdy se to stalo? Kdy Kane zemřel?“

Tonksová zamrkala, ale odpověděla ihned. „Felisha říkala, že podle chaosu a paniky onemocněl časně ráno. Říkala, že Rebeka dokonce odsunula odchod na rodinnou oslavu, ale jakmile se zdál lepší, odešla. Ale hned jak zmizela, se značně zhoršil a zemřel nedlouho poté. Byli tam jen Croll a Aylward.“

Remus se téměř nahlas rozesmál. „A tak jsem se stal jejím alibi,“ prohodil tiše. „Umírá a ona je na míle daleko a povídá si se mnou na louce.“

Tonksové se na čele objevila vráska. „Remusi, o čem to mluvíš?“

Oči se mu rozsvítily. „Rebeka Goldsteinová. Má sestřenice Rebeka. Kaneova sestřenice Rebeka.“

„Tvoje co?“ Do zorného pole mu vpadla zelená ježatá hlava. „Remusi, copak jsi něco pil? Protože ten rozkošný růžový hipogryf není tvůj kamarád.“

Remus zabořil oči do jejích, chytal se síly její přítomnosti, aby odtlačil otupělost. Situace byla vážná. Potřeboval se soustředit. Dokáže přijít na to, co by měl cítit.

„Je to pravda,“ tichá slova zazvonila jako ocel. „Rebečina rodinná oslava byla i moje rodinná oslava. Je to dcera otcova bratra. Moje sestřenice. A taky Kaneova sestřenice.“

Tmavé oči Tonksové se rozšířily šokem. „Zatraceně,“ zaklela procítěně. „Do prdele práce, Remusi, a to jsem považovala svoje příbuzné za zlé.“

Remus se pokřiveně usmál. „Máme něco společného. Oba máme příbuzné, co by si rádi zatančili na našich hrobech.“

„Malfoyovi jsou moc důstojní, aby tančili. Spíš by se kolem naparovali. Ale Belatrix by mohla zkusit tango.“ Tonksová se zazubila, ale hned zvážněla. „Je jasné, že tys o Rebece nic netušil. Ale jak velký šok to byl pro ni?“

„Žádný.“ Remus se zatvářil. „Už všechno věděla. Proto mi nikdy nedala šanci. Kane jí zabil matku a bratra a mně nemůže odpustit, že já žiju, zatímco oni jsou mrtví.“

Tonksová jen zírala. „Počkej, počkej, zpátky. Kane jí zabil matku?“ Po Remusově přikývnutí jí potemněly oči. „A teď, najednou, Kane za záhadných okolností umírá v její péči.“

„Myslím, že to věděla.“ Ať už byla Smrtijedkou či nikoliv, tímto faktem si byl Remus prakticky jistý. „Věděla, že zemře, ještě než dostala ten dopis. Řekla mi to.“

„To mě nepřekvapuje.“ Tonksová se hluboce zamračila. „Existují způsoby, jak zabít na dálku, obzvláště se zjevnou žaludeční infekcí. Pravděpodobně pomalu působící jed – a věděla, že bude na míle daleko, aby ji někdo obvinil, protože bude na oslavě s tebou. Ale Kane, jako bývalý zdivočelý, by měl silnou konstituci. Řekněme, že mu dala dávku ráno, ale začala vyprchávat. Tak mu dala před polednem další a nechala jej zemřít v její nepřítomnosti.“

Znepokojivě to jaksi dávalo smysl. Remus pomalu potřásl hlavou a povzdechl si. „Ale proč teď?“ zeptal se tiše jakoby pro sebe. „Jestli chtěla, aby zemřel, proč to neudělala okamžitě, jak ho dostala do péče?“

Tonksová si jej přeměřila přimhouřenýma očima. „Potřebovala ho na pokusy. Na kletbu Imperius a tak.“

„A teď už ho nepotřebuje?“ Remus se zadíval do tmavnoucí oblohy. „Což může jen znamenat…“

„Že skončila.“ Doplnila větu a zbledla. „Už ho nepotřebuje. Našla, co hledala. A je připravená…“ Sevření kolem Remusova zápěstí zesílilo. „Vracíme se do Bradavic. Hned.“

Remus sebou trhl, když se mu nehty zaryla do kůže. „Tonksová…“

„Bez debat, Remusi.“ Oči jí divoce zářily. „Víme jistě, že jsi na předním místě Rebečina seznamu, až začne s polibky a proklínáním klientů. Už se mohla rozhodnout, že je čas přivítat tě na jiném druhu oslavy. A byla bych raději, kdybys byl na bezpečnějším místě, až s tím začne.“

„Umím se o sebe postarat.“ Remus si bolestně uvědomoval, že se opakuje jako kolovrátek – opravdu připadal lidem kolem tak bezmocný a zranitelný?

Oči Tonksové významně zamířily k blednoucí jizvě nad límcem jeho hábitu. „Jistěže umíš,“ pokývla lehce ironicky. „Jen bych byla raději, kdybys to nemusel dokazovat. Kromě toho Brumbál svolal setkání Řádu na dnešní večer a asi bychom neměli mít zpoždění. Tak pojď. Na tři se přemístíme k bráně…“

Remus se poslušně připojil k jejímu odpočítávání. „Jedna, dvě, tři…“

Svět se zmáčkl, stáhl a pak náhle záře Prasinek zmizela a nahradila ji temnota stromů a dlouhý úsek prázdné silnice. Po jeho levici dva sloupy a železná brána ohraničovaly pozemky školy v Bradavicích a světla hradu se nad nimi nesla v pokračujícím soumraku. V dálce poletovaly nad famfrpálovým hřištěm malé postavičky. V Hagridově srubu jasně zářila lucerna a osvětlovala velkou postavu uvnitř.

Tonksová před ním si narovnala hábit a vzhlédla. Ve světle dorůstajícího měsíce měla rysy tváře jako vytesané.

„Doufám, že máš klíč,“ pousmála se a ukázala na bránu. „Protože…“

„Avada kedavra!“

Na přemýšlení nebyl čas. Sotva mohli zareagovat. Záblesk hůlky a bílá maska v měsíčním světle a pak smaragdová – Remus se vrhl na Tonksovou a oba je odhodil na silnici a místo, kde stála bystrozorka jen před zlomkem vteřiny, pročíslo zelené světlo. Zatímco lapal po dechu a hleděl do šokovaných očí Tonksové, temnota kolem jako by začal vřít a ožívat, mezery mezi stromy se zaplnily nepřirozeně bílými obličeji a tmavými hábity; byli všude kolem, mnohem víc než ti dva, kterým čelili. Remus vytáhl hůlku z opasku a vyškrábal se na nohy. Zaslechl Tonksové: „Sakra!“ než se také postavila a téměř jako jeden se na místě otočili, aby se odmístili.

Nic se nestalo.

Protipřemisťovací obrany. Museli je aktivovat hned, jak jsme se tady objevili. Sakra!

Remus pohlédl na Tonksovou. Měla doširoka otevřené, zděšené oči, jak došla ke stejnému závěru. Ale neměli žádnou jinou šanci. Popadla hůlku a otočila se, aby čelila útočníkům.

„Reducto!“

To kratinké zaváhání stačilo. Druhé kouzlo prosvištělo mezi nimi a v silnici vystřelilo kráter s letícími tvrdými šrapnely. Remus se střemhlav vrhl na stranu a kryl se rychlým Protegem před kameny a hlínou – proti měsíčnímu světlu zahlédl záblesk hůlky a sotva včas se odkulil. Kolem ucha mu proletěl červený paprsek, který rozčísl vzduch zuřivým skřípotem. S pádícím srdcem se otočil k první bílé masce, kterou uviděl, a vyštěkl „Iacto!“ Sotva měl čas sledovat, jak to Smrtijeda dramaticky zvedlo ze země a hodilo na stromy. Následoval pád listí a větví a vzteklé zařvání. Za ním křiknuté „Mdloby na tebe!“ odvrátilo rychlé Protego – Protego, Protego, musíš udržet Protego – naslepo seslané: „Supino!“ přes rameno a Remus uslyšel, že kouzlo neminulo cíl a odhodilo útočníka na záda. Okamžitě vyběhl mezi stromy, aby se mohl lépe krýt. Cestou s prasknutím šlápl na hůlku ležící postavy. Těsně unikl řezací kletbě, která z kůry stromu pár centimetrů od jeho hlavy vyrazila hromádku pilin. Rychlým pohledem se uklidnil, Tonksová se víc než jen drží – dva Smrtijedi leželi na krajnici v mdlobách, další bojoval s provazy a zatímco se Remus koukal, čtvrtý padal na záda po silném výkřiku: „Sterno aquila!“, aby byl následně připíchnut na kmen blízkého stromu.

Na váhání však nebyl čas. Zelené světlo minulo jeho rameno z nového směru. Vrhl se na stranu, až větvičky zapraskaly, ale vzápětí slyšel zařvat hlas: „Ne, ty blbe! Toho vlkodlaka potřebujeme živého!“ a ze tmy k němu mířili tři maskovaní muži, mávali hůlkami a nebyl čas zdržovat se posloucháním.

Vedoucí postava již mířila hůlkou. „Expell…“

Dlouhá kouzla. Není čas na dlouhá kouzla. Proč jsou všechna nejznámější bojová kouzla tak dlouhá?

„Roto!“

Smrtijed zalapal po dechu a pak vyjekl, když se kolem něj ovinul černý hábit a na místě jej roztočil jako káču rychleji, rychleji, rychleji, až mu od nohou odletovala hlína z trávy. Jeho společníci se v šoku zastavili.

Byla to chyba.

„Apis! Hebeo!“

Nejbližší útočník zaječel hrůzou a vystřelil pryč, když jej jako vlna zalil roj včel a odhodlaně mu pokropil každý centimetr kůže žihadly. Jeho společník se ani nehnul – namísto toho mu spadla brada, když se shrbeně, s nechápavýma a prázdnýma očima díval strnule před sebe a ani sebou netrhl, zatímco hůlka jeho společníka se mu odstředivou silou vymrštila k nosu. Z obou nosních dírek mu vyrostlo po kopretině.

Remus se málem ušklíbl. Kdy se zbytek světa naučí, že znáš-li efektivní krátká zaklínadla, nepotřebuješ si lámat jazyk s kouzly Expelliarmus a Mdloby na tebe. Roto bylo jeho oblíbené.

„Remusi!“

Hvízdnutí kouzla jej těsně minulo, když se vrhl stranou – zahlédl zuřivou tvář Tonksové a vzápětí poškrábaný a větvemi pokrytý Smrtijed padl dozadu a tváří bouchl o blízký sloup. Už se nepohnul.

Remus si v duchu dal facku. Bojová situace, Lupine. Není čas na sebechválu!

Obrovská, brutální postava se k němu s řevem hnala a mávala neobvykle dlouhou hůlkou podobnou kyji. Jeho masité rty vystupující zpod masky se již hýbaly.

„Petrif…“

Svatá prostoto…

„Volito!“

Mužovy oči za maskou zesklovatěly a on sám najednou zcela nekontrolovaně propádil dvojnásobnou rychlostí kolem Remusova úkrytu a hlavou zamířil do cihlové zdi, jako by ji chtěl prorazit.

Remus se otočil, trhavě dýchal a krev v něm kolotala, když vtom zahlédl tři z lesa se hrnoucí Smrtijedy. Ostře zamířili k němu.

Merline! Kolik jich jen je?

„Caligo!“

Z hůlky mu vystřelila temná mlha, obalila trojici útočníků a pohltila je v těžkém oblaku. Veden jejich výkřiky zlosti, vypálil: „Mdloby na tebe!“ jednou, dvakrát, třikrát. Trojí žuchnutí mu napovědělo, že se trefil.

Všude kolem něj kouzla prořezávala vzduch. Přestože sejmuli dobrý tucet Smrtijedů, stále byli pod přesilou tři na jednoho.

A unavují se. Rychle.

Toho vlkodlaka potřebujeme živého. Všechno toto kvůli mně? Jak moc mě musí chtít?

A pak uslyšel zvuk, při kterém se mu srdce zastavilo.

„Sectumsempra!“

Tonksová vykřikla.

Napůl se otočil. Jen na to měl čas.

„Expelliarmus!“

Postava se zelenými vlasy narazila do jeho boku a vrhla jej na jeden z pilířů, až to nepěkně žuchlo. Tmavé oči Tonksové se zasekly do jeho.

Pak se jí zatřepotala víčka a ona mu klesla do náruče.

Tehdy si Remus uvědomil, že její hábit – a teď i jeho – je nasáknutý krví.

Příliš velkým množstvím krve.

„Polož tu holku, vlkodlaku.“

Hlas byl hluboký, drsný a chladný, stejný hlas, který nařizoval, aby jej zajali živého. Remus vzhlédl.

Šest Smrtijedů v temných hábitech stalo v polokruhu a mířilo na něj hůlkou. Byl v pasti.

Ve středu stála vysoká postava s ledovýma očima. Úsměšek se dotýkal koutků jeho úst.

„Polož tu holku,“ zopakoval chladně. „Nemáš úniku. Jdeš s námi, profesore Lupine.“

Remus se napřímil a instinktivně sevřel Tonksovou pevněji.

„A ona?“ zeptal se tiše. „Pokud ji pustím, co s ní uděláte?“

Úsměšek se zkroutil. „Co by. Myslel bych, že to je jasné. Prý máš být inteligentní… člověk.“ Smrtijed se po těch slovech zašklebil a oči mu zazářily zlobou. „Protože, profesore, až odejdeme, bude na světě o jednoho bystrozora míň.“

PA: Omlouvám se za naprosto nepřesně použitou latinu – prostě jsem si jen napsala slova, která by mohla vyprodukovat kouzla, která potřebuji, a v online latinském slovníku jsem vybrala slova krátká a dobře znějící. ;)