Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

24 -- Pozměněný stav mysli

Následujícího rána Snape Harryho opět vzbudil, ačkoliv nezůstal, aby mu dělal společnost u snídaně.

„Na dnešek je naplánována učitelská porada, která zabere celé dopoledne,“ urputně se mračil Snape. „Myslím, že si dovedeš představit, jak příjemná taková setkání obvykle jsou. Odpoledne se budu věnovat přípravě Vlkodlačího lektvaru, chtěl bys mi asistovat?“

„Rád,“ odpověděl bez meškání Harry, až sám sebe překvapil.

„Dobře. Dostav se tedy kolem jedné do laboratoře.“

Snape vyrazil z místnosti, jeho hábit za ním tvořil černý mrak. Harry zůstal hledět na zavřené dveře a v hlavě si převracel svou odpověď. Obvykle Snapeovi pomáhal ochotně, to ano, ale zašlo to tak daleko, že ho to nyní skutečně baví?

Po snídani se zvedl a šel napsat konečnou verzi dopisu Hermioně.

Odložil dopis stranou s tím, že ho odešle večer, až bude Hedvika čilejší a nebude upoutávat tolik pozornosti. Během dopoledne dočetl Magii krve, nechal si připravit nejluxusnější oběd, jaký dokázal vymyslet a pak zamířil k Severusově laboratoři pomoci s Vlkodlačím lektvarem.

Po příchodu do Snapeovy laboratoře Harryho okamžitě upoutal zlatý kotlík přichystaný na druhém pracovním stole. Pomalu k němu přešel a s posvátnou úctou se lesknoucího kovu dotkl bříšky prstů. „Páni,“ vydechl.

„Nádherný, že?“ Vynořil se Severus ze skladu zásob.

„Chtěl jsem si takový koupit, když jsem byl poprvé v jedenácti na Příčné,“ přiznal Harry, „ale Hagrid mi to nedovolil.“

Severusovi zaskočilo. „Zlatý – pro Merlina, nesnášel bych tě ještě daleko víc!“

„Jo, asi by to bylo zbytečně okázalé,“ řekl Harry toužebně. „Ale ty jeden máš?“

„Zlato je nezbytné pro přípravu jistých vysoce choulostivých lektvarů,“ řekl Severus. „Škola má ve vlastnictví několik zlatých kotlíků, které příležitostně slouží potřebám šestých a sedmých ročníků. Vše, s čím jste dosud pracovali vy, bylo standardizováno pro slitinu cínu. Výsledek některých lektvarů by byl mírně odlišný, pokud bys je uvařil ve zlatě, železe, mědi nebo mosazi. Ostatní by byly naprosto stejné, i kdybys je vařil v želvím krunýři.“ Pokrčil rameny. „Tvou pomoc využiji a ocením pouze v několika fázích přípravy Vlkodlačího lektvaru. Říkal jsem si, že by sis možná v mezičase mohl zkusit zaexperimentovat s přípravou některého jednoduchého lektvaru ve zlatém kotlíku. Zvolíš-li něco bezpečného, můžeš se také pokusit o drobnou záměnu přísad.“

„Skvělé!“ Harrymu okamžitě začaly hlavou probíhat možnosti. Jednoduché a neškodné… „Co třeba Uklidňující lektvar?“

Severus zamyšleně přivřel víčka. „Dobrá volba,“ řekl. „Nevidím, jak by záměna jedné přísady mohla uškodit, samozřejmě za předpokladu, že přidaná přísada nebude nebezpečná sama o sobě.“

„Měl jsem na mysli šantu kočičí.“

„Přijatelné.“ Severus ho posuňkem přivolal k pracovnímu stolu. „Teď mi pojď pomoci s přípravami, než bude tvá pozornost upřena jinam.“

O pár hodin později obsah Harryho kotlíku nabyl čirosti a vzápětí změnil barvu na duhově růžovou. Zvláštní, pomyslel si Harry. Co tak mohlo tuhle barvu zapříčinit? Nabral lžíci, aby zkontroloval konzistenci. Kapalina držela tvar a lnula ke lžíci, pak stekla do kotlíku v jednolitém tenkém pramínku. Harrymu to nejvíce připomínalo hustý mýdlový roztok. Podobně jako mýdlová voda utvořil lektvar přes výduť zlaté lžíce tenkou napjatou blanku. Harry impulzivně zvedl lžíci k ústům a zafoukal. Ve vzduchu se rázem vznášelo dvanáct droboučkých bublinek, třpytily se jako drahé kameny a duhově měnily barvu, když proplouvaly vzduchem. Harry se natáhl, aby jednu chytil, při dotyku praskla, natáhl se po druhé, co mu poletovala kolem ruky. Zahihňal se.

„Podívej, co jsem udělal!“ Chlubil se.

Severus zůstal stát zády k němu. Harry rozbil další bublinu a foukl do vzduchu novou várku. Byly překrásné! Znovu se zasmál.

„Severusi, podívej – otče, koukni!“

Severus se otočil a mírně se zamračil. „Harry, potřebuji-“

Pokročil k němu. Harry mu do tváře vyfoukl oblak bublinek. Severus si odfrkl, pak se zasmál.

„Ty nemožné děcko!“ Zavrčel s předstíranou zlostí. Sebral Harrymu lžíci z ruky a foukl na něj bubliny na oplátku. Tvář se mu stáhla soustředěním, což Harryho opět rozesmálo. Severus o krok couvl, ústa stále roztažená do nepřirozeného úsměvu, ale lžíci Harrymu vrátil.

„Co je to?“

„Uklidňující lektvar připravený pomocí nástrojů ze zlata a bez kozlíku lékařského, ten jsem zaměnil za šantu kočičí. Čekal jsem, že by měla jen zmírnit účinky, mýlil jsem se?“ Harry vydal malé mňouknutí a rukou se ohnal po zbývajících bublinách. Severus na okamžik vypadal, že se dusí.

„Nehni se odsud.“ Zamířil ke svým kotlíkům.

„Prcháš,“ zatrylkoval Harry na jeho záda. „Máš strach z krásných bublin!“

„Snažím se tu vše zajistit, aby nedošlo k nehodě. Donesu svůj zapisovač.“

Severus uhasil oheň pod zbývajícím kotlíkem a uklidil dvě z pěti sklenic s přísadami, které měl rozložené v blízkosti kotlíku. Poté odemkl jednu ze zásuvek ve stole a vytáhl z něj něco připomínajícího křišťálovou kouli, ze které visel brk. Umístil kouli do středu místnosti a brk položil na objemnou roli pergamenu. Okamžitě začal psát.

„Nyní,“ řekl vláčně, když se vrátil ke stoličce, na které se Harry usadil. Harry nejistě pomrkával po brku.

„Co to dělá?“ Zeptal se úzkostně.

Severus mu z ruky sebral lžíci, ponořil ji do kotlíku a foukl na Harryho další bubliny. Harrymu to připadalo nesmírně vtipné zvlášť v kombinaci se Severusovým vážným vystupováním. „Poznámky,“ odpověděl Severus. „Podrobné nezaujaté poznámky.“

„Dej mi to!“ Chňapl Harry po lžičce. Nabral lektvar a mohutně foukl co nejvíc bublin přímo do Severusova nepřístupného obličeje, Severus se v reakci zasmál, jako by ho někdo polechtal, což Harryho přimělo udělat to znovu. Když už Severuse nebylo mezi bublinami skoro vidět, bavil se Harry tím, že se pokoušel udržet co nejvíce bublin ve vzduchu tak, že na ně odspodu foukal. Severus seděl v tureckém sedu na stole a sledoval ho.

„Nalevo!“ Křikl pokyn. „Foukej! Ne, jemněji, posíláš je moc-“ Severus odfoukl bublinu zpátky do Harryho dosahu. „Víc světla!“ Namířil dramaticky hůlkou na nejbližší pochodeň na stěně, rozhořela se kobaltově modrým plamenem. Růžové bubliny modré světlo odrážely v myriádě duhových odlesků.

„Půlku zlatou!“ Vykřikl Harry. Severus ochotně poslechl a proměnil dva ze čtyř modrých plamenů v jasně zlaté. „Jo!“

Za nimi se ozvalo zřetelné odkašlání.

Harry se divoce ohlédl a zpozoroval Remuse Lupina stojícího ve dveřích. „Remusi! Pojď se podívat!“

Remus obezřetně vstoupil, ve tváři zdráhavé pobavení. „To vypadá, že tu máte... bublinovou párty.“

„Pojď se na to podívat,“ lákal ho Harry a sáhl po lžíci. „Ve zlatém kotlíku vypadá tak pěkně.“

Remus si napjatě přeměřil Severuse, který seděl toporně narovnaný a shlížel přes svůj dlouhý nos tak, že mu prameny vlasů splývaly po obou stranách obličeje. Pokýváním svého dlouhého ukazováku ho vyzval ke vstoupení.

„Blíž a blíž, lvíčátko,“ broukl zpěvavě. „No tak, pojď.“

Remus se neochotně pohnul blíž, Harryho jako živý štít mezi sebou a Severusem. Severus se vědoucně ušklíbl. Remus nakoukl do kotlíku.

„Ehm, ano. Velmi pěkné. Co to je?“

Harry vytáhl lžíci a mírně ji přetáčel ve světle, aby se hladina lektvaru krásně třpytila. „Podívej!“ Pobídl ho. Remus se sklonil nad lžící a Harry mu vyfoukl mrak bublinek do tváře. Remus uskočil a jeho rozčilené zaprskání se záhy proměnilo ve smích. Harry naklonil hlavu ke straně.

„Ty máš ale úchvatný smích!“

„Vážně?“

„Hm. Vypadáš tak zesláble takhle blízko k úplňku – celý pobledlý a křehký, ale tvůj smích je sytý a hluboký jako temný les.“

„Opatrně,“ vypadlo najednou ze Severuse. „To bylo nebezpečné!“

„Je mi to jedno,“ řekl Remus bezstarostně.

„Ne – na vlkodlaka by to mohlo mít odlišný účinek. Také nelze vyloučit, že to ovlivní působení Vlkodlačího lektvaru. Látka by v tobě mohla vyvolat psychotické, paranoidní nebo-“

Harry ponořil lžičku a podal ji Remusovi. Remus ji obřadně převzal a vyfoukl bubliny na Severuse.

„Hej!“ Severus se ohnal po mraku bublin, pak zavrtěl hlavou a rozesmál se. „Jste oba praštění.“

Remus lípl pusu na hrbolek Severusova nosu, kde přistála a praskla jedna z bublin. „Bláznivý jestřábe,“ zahihňal se.

Severus roztáhl paže a nechal kolem sebe rozprostřít hábit jako křídla, pak do něj zachytil Remuse a pevně ho přitáhl ke stolu. Hravě přejel rty přes Remusovy vlasy, Remus předstíral, že se brání. Harry zakročil, když se Severus přejel zuby přes Remusovo ucho.

„Žádné kousání!“ Naléhal.

Severus okamžitě povolil sevření a Remus prchl z jeho dosahu. Otočili se a zakřenili se na sebe. Remus si vyzývavě olízl prst.

„Argh!“ Harry si zakryl oči. „Remusi, přestaň s tím!“

„Ale, snad jsme naše nebelvírské děťátko neuvedli do rozpaků?“ Zavrněl Severus. Harry se rozhodl neohlížet se, zvlášť, když mu letmý pohled Remusovým směrem prozradil, že se muž svíjí na místě a střídavě se směje a těžce oddechuje.

„K čertu, za tohle mě zabijí,“ zamumlal si Harry pod nos, ale nedokázal v sobě vzbudit skutečný pocit naléhavosti. Přichystal si pár lahviček a začal je plnit růžovou tekutinou a pečlivě je zátkovat. Naplnil šest lahviček, jednu schoval do kapsy a pět postavil na poličku, pak se ohlédl zpátky po Remusovi a Severusovi. Naštěstí je mezitím potřeba chovat se obscénně opustila. Místo toho teď Remus ležel na stole s hlavou v Severusově klíně a Severus ho jemně hladil po vlasech.

„Tolik stříbra,“ zamumlal Severus. „Ale pořád jsou stejně hebké.“

„Takový nádherný hlas,“ zabručel Remus. „Mohl bych tě poslouchat celý den.“

„Mmm.“ Severusův hlas poklesl do svůdného předení. „Chceš, abych ti vyprávěl o povzbuzujících účincích směsi chalcedonu a mločích jater?“

„Cokoliv.“

„Mmm. Dobře, nejprve uchopíš svíjejícího se mloka a čistým řezem ho otevřeš-“ Severus kreslil nehtem čáru středem Remusovy hrudi. Remus se zasmál.

„Nerad vyrušuji, ale...“ Harry k nim obezřetně přistoupil.

„Ano, Harry?“ Zeptal se Severus nepřítomně, hlas stejně mírný, jako byl obvykle Remusův. Harrymu bylo trapně.

„Cítím povinnost vás informovat,“ řekl Harry tiše, „že vy dva se k smrti nenávidíte.“

„To není pravda,“ postěžoval si Remus. „Já k němu jedinkrát za celý svůj život nenávist nepocítil. Dokonce jsem se na něj nikdy nehněval, až na tu záležitost s Lily. Za všechno jsem mohl já, občas také Sirius.“

„Potom jsi to měl říct,“ vytrhl se Severus nepatrně z lektvarového opojení.

„Právě to jsem dělal. Řekl jsem ti to stokrát a nebylo to k ničemu dobré.“ Remus se posadil. „Byla to má vina; měl jsem ti to vysvětlit; strašně mě to mrzí, můj drahý jestřábe.“

Severus ho upřeně sledoval snad celou minutu. Toužebný pohled v jeho tváři pomalu vyhasl a oči zakryla neproniknutelná temnota.

„Toto byl zajímavý experiment,“ řekl stále poněkud nepřítomně. „Harry, dnes povečeříme u mě, probereme přitom poznámky z mého zapisovače. Buď připraven adekvátně přispět k celkové analýze.“

Jeho hlas stále nenesl obvyklou břitkost, ale ani předchozí teplo. Harry k němu přikročil, jako by se snažil zachytit poslední závan tepla z vyhasínajícího ohně.

„Chtěl jsi...“ začal, „Remusi, potřeboval jsi něco, než jsi sem přišel?“

„Svůj lektvar. Pokud to pomůže, mohu ještě hodinu nebo dvě počkat.“

Severus se pousmál, hlas opět sametový. „Ne... byli jsme hotovi, než Harry přišel se svým výtvorem. Počkej, donesu ti ho.“

Přesunul se k zakrytému kotlíku v přední části místnosti a sběračkou po okraj naplnil pohár kouřícím lektvarem. Harry si vzpomněl, jak ho tenkrát poprvé tento lektvar vyděsil a přemýšlel, proč ho znepokojuje i teď. Věděl, co to je. Pomáhal s jeho přípravou, a přesto se mu připadal nebezpečný.

Severus pozvedl číši. Remus právě natahoval ruku, když Harry přišel na to, co mu dělá starosti.

„Neovlivní můj lektvar jeho působení?“ Nadhodil Harry.

Severus se na něj zamračil. „Zatraceně.“ Lehce potřásl hlavou, jako by se ji pokoušel pročistit. „Máš pravdu. Jak jsi...?“

„Myslím, že oproti tobě mám tak pětiminutový náskok. Vypadá to, že má ta věc velmi rychlý cyklus.“

„Hm.“ Severus položil pohár. „Bylo by lepší, kdyby ses pro něj vrátil za hodinu, případně za tebou můžu poslat Harryho. Harry?“

„Můžu tam zajít.“

„Harry ti ho tedy zanese.“ Severus zaostřil na Remuse. „Teď běž. Potřebujeme tu uklidit.“

Remus mlčky přikývl. Harry si pomyslel, že třpyt v jeho očích možná budou neprolité slzy. Vlkodlak se otočil a beze slova opustil místnost.

Remus neklidně přecházel po místnosti, když se u něj Harry objevil s kouřícím lektvarem.

„Začínal jsem se bát, že jsi zapomněl,“ řekl. V rychlosti do sebe pohár obrátil, tvář se mu zkřivila odporem.

„Ne,“ řekl Harry. „To bych neudělal.“

„Nemohl jsem si být jistý s tím, v jakém stavu jsem vás tam zanechal. Co to prosím tě bylo?“

Harry se přikrčil. „No... něco, s čím jsem právě přišel? Kdybych se náhodou nedostal pod jeho působení, asi bych nejednal tak lehkovážně a nezačal to foukat na všechny kolem.“

K Harryho úlevě se Remus zasmál. „Jak velmi podobné tvému otci!“ Široce se usmál. „A nemám na mysli Jamese.“

„Severus měl ve zvyku podávat experimentální lektvary komukoliv, kdo se zrovna nachomýtl kolem?“

„Severus přicházel s novými věcmi. Pokud se ukázalo, že je jejich využití čistě rekreační, pustil je do oběhu a sledoval, co přesně dělají.“ Remus na Harryho mrkl. „Ohromně mu to zvýšilo popularitu, zvlášť co se týče jeho koleje.“

Harry nedůvěřivě nakrčil nos. „Můj otec zásobil Zmijozel... er... lektvary?“

Remus zakašlal. „Pouze nahodile, ale ano. Jakmile ho však jedna věc přestala bavit, nebo spíše prozkoumal veškeré její účinky, odmítal ji vyrobit znovu, což lidi často popudilo. A co si pamatuji, nic z jeho vynálezů nebylo takto... roztomilé.“

„Neměl jsem v úmyslu něco vynalézt. Začal jsem s Uklidňujícím lektvarem. Řekl, že můžu experimentovat, ale musím zůstat u neškodných záměn přísad.“

„Aha.“

„Hm... doufám, že nejsi rozrušený.“

„Proč, vypadám tak?“ Zeptal se Remus klidně.

„Vypadal jsi, když jsi odcházel.“

„Ano.“ Remus se zašklebil. „To víš, zakázané ovoce...“ Zavrtěl hlavou. „Pokud by ti to nevadilo, Harry, potřeboval bych se uložit ke spánku. Takto blízko úplňku...“

„Jo, jasně! Promiň. Už mizím.“

Harry procházel prázdnými chodbami a přemýšlel, jestli Remus opravdu potřeboval spát nebo jestli se jen chtěl vyhnout rozhovoru o Snapeovi. Došel k závěru, že bude nejlepší, když pro jednou ovládne svou zvědavost a nechá věc být.

Severus si krátil čekání na Harryho návrat od Remuse procházením vytvořených poznámek. Některé části byly mírně zahanbující, ale nepochybně již přestál horší. Přemýšlel, zda se Harrymu podařilo zachytit vše, čím se jeho postup lišil od původního. Záměna šanty kočičí za kozlík lékařský byla u Uklidňujícího lektvaru poměrně častou volbou, na druhou stranu se jednalo o odolný lektvar, ne něco, pro co by člověk volil zlatý kotlík.

Harry se vrátil později, než Severus očekával.

„Měl Lupin potřebu popovídat si?“ Zeptal se nenuceně, když si Harry odsouval židli od stolu.

„Vůbec. Zastavil jsem se v knihovně a zkontroloval v kalendáři, kdy přesně má být úplněk. Je to ve středu.“

„Toho jsem si naprosto vědom,“ odtušil Severus. Harry se zakousl do pečeného jehněčího. Severus poklepal na výsledný zápis. „Máš naprosto jasno ve změnách, které jsi učinil?“

„Ano, celkem ano.“

„Což znamená ne, úplně jistý si nejsi,“ odpověděl ostře Snape. „Měl bys zítra přípravu zopakovat.“ Harry na něj nevěřícně koukal. Snape mu pohled oplácel. „Abys zjistil, zda jsi schopen pomocí tohoto postupu dojít ke stejnému výsledku. Experimentování nemá smysl, pokud nemáš představu, co jsi objevil.“

„Dobře,“ souhlasil Harry, ale stále nevypadal, že skutečně rozumí. Severus si povzdechl. Uchopil stopku své skleničky s vínem, bezmyšlenkovitě ji protáčel mezi dvěma prsty a sledoval vířivý pohyb rudočerné tekutiny.

„Tvůj produkt,“ řekl, „navodil krátkodobý nápor pošetilého optimismu, který následovalo přibližně pět minut bezstarostné ztráty zábran, obě fáze doprovázela zvýšená smyslová vnímavost, ovlivňující přinejmenším zrak a hmat. Poté tyto účinky odezněly a nastoupily účinky podobné slabému Uklidňujícímu lektvaru, doba trvání byla ovšem kratší. Šanta by mohla zapříčinit zkrácení doby působení, ale jedná se o poměrně běžnou záměnu, která zajisté nemohla vyvolat pošetilost, povolnost a zvýšenou vnímavost. Vliv zlata se také jeví nepravděpodobný, tento materiál je velmi málo reaktivní, a takovéto změny by zapříčinit neměl.“

Zdálo se, že se Harry konečně zamyslel. „Říkal jsi, že se zlato používá pro choulostivé lektvary.“

„Ano. Ovšem Uklidňující lektvar je poměrně odolný.“ Severus upil ze skleničky a opět ji položil.

„Určitě? Třeba příprava standardního Uklidňujícího lektvaru ve skutečnosti závisí na tom, že slitina cínu zeslabí nebo jinak ovlivní interakci přísad, nebo za to možná může samotný cín ve slitině, potom by byl výsledek v bronzovém kotlíku stejný, ten cín obsahuje také.“

Severus si dovolil malý úsměv. Nečekal, že kluk porozumí důsledkům volby materiálu kotlíku tak dobře.

„Velmi dobře, Harry. Uděláme toto. Zítra po snídani ti vytáhnu druhý zlatý kotlík. Byl bych rád, kdyby ses v jednom pokusil zopakovat dnešní postup a ve druhém připravil Uklidňující lektvar podle standardní formule, poté zkusil svůj upravený Uklidňující lektvar připravit podruhé, tentokrát ve standardním cínovém kotlíku. Já tě budu sledovat, abych zjistil, zda během přípravy někde nechybuješ, což by do určité míry mohlo změny také vysvětlit.“

„A potom co?“ Zeptal se pobaveně Harry. „Potom je otestujeme?“

Severus povýšeně zvedl obočí. „Testování je nedílnou součástí celého procesu, pane-“ Zarazil se. Pottere? Snape? Jak mu mám pro všechno na světě říkat, když ho chci urazit? „Kdokoliv teď jsi,“ dokončil se stopou ironie v hlase.

Harry vyprskl. „To je jedno. Myslím, že bych si měl ponechat jméno Potter. James mě víceméně adoptoval. Nemá smysl, aby z toho byl Denní věštec zmaten úplně stejně jako já. Kromě toho mi tak stejně budeš říkat ve třídě nebo ne?“

„Ano.“

"Tak vidíš." Harry protočil panenky. „Máš mé svolení říkat mi ‚pane Pottere‘, kdykoliv potřebuješ použít tenhle tón.“

Severus se pobaveně ušklíbl. „Vnímavý, pane Pottere.“ K jeho spokojenosti mu Harry úšklebek opětoval.

„Neměl jsi nicméně tak bezhlavě zkoušet neotestovaný lektvar,“ pokračoval Snape. „V případě, že by se projevily nežádoucí účinky, bych nevěděl, jakým postupem byla látka připravena a potlačení jejích účinků by se mohlo ukázat poměrně obtížné.“

„Pardon. Už jsem o tom nepřemýšlel jako o lektvaru, viděl jsem jen ty bubuliny.“ Harry zkřivil tvář. „To nebyla právě nejmoudřejší věc, viď?“

„Ne, nebyla. Už to nedělej.“

Chvíli v tichosti jedli. Harry se zjevně ponořil do myšlenek. Severus polykal sousta, aniž by vnímal, co vkládá do úst, děsil se nevyhnutelně nadcházející konverzace o své vstřícné reakci na Remuse.

„Zdá se mi, že chápu lektvary lépe než dříve,“ řekl Harry nakonec. Severus se na něj zvědavě zadíval. Nenapadlo ho, že Harryho myšlenky nabraly tento směr. „Co bys řekl, je to tím, že mi konečně dáváš dostatek informací, nebo je to genetické?“

Severus zadržel popud prohlásit, že vždycky podává přesně tolik informací, kolik je třeba. Uvědomoval si, že když přišlo na Harryho, vždycky věnoval více energie jeho zesměšňování než snaze něčemu ho naučit.

„Zřejmě obojí,“ přiznal. „Přirozený talent pro práci s lektvary se projevil u mnoha členů naší rodiny, ale tobě se nikdy nedostalo potřebného vedení.“

Harryho očima letmo proběhl ten rozhořčený pohled, kterému v poslední době nedokázal dobře čelit, ale pak zmizel.

„To jsem rád,“ řekl Harry, „ale pořád mi dělá starosti... co když už nebudu dobrý ve famfrpálu?“

„Abys věděl, svého času jsem hrával famfrpál celkem slušně,“ napřímil se dotčeně Severus. Málem sebou trhl, když slyšel, jakým tónem ta slova pronesl.

„Ale ne jako James,“ řekl Harry ploše. „Nebo ne? A každý říká, jaký jsem ‚talent‘. Co když teď budu prostě jen... dobrý?“

Severus se na chvilku zamyslel. Upil ze svého poháru s vínem, přivolal z poličky druhý a do půlky nalil Harrymu. Harry ochutnal a zašklebil se, pak si zkusil usrknout podruhé a pořád se tvářil nepřesvědčeně. Severus si pomyslel, že je víno zřejmě příliš komplexní pro někoho, kdo na pití tohoto druhu – nebo jakéhokoliv druhu vína – není zvyklý.

„Domnívám se, že by to na tvůj výkon nemělo mít zvláštní vliv,“ vrátil se Severus k otázce. „Na počátku se mohlo jednat o pouhý vrozený talent, ale od té doby jsi nasbíral velké množství zkušeností. Pokud by tomu bylo obráceně, nemyslím si, že bys ztratil cit pro lektvary, který bys roky pěstoval.“

„Ale mé tělo-“

„Ano.“ Severus přikývl. „Co se toho týče, existuje pouze jeden způsob, jak to zjistit.“

Harry mu porozuměl. Přikývl a k Severusově překvapení téměř vypadal, jako by se mu ulevilo. „Až budeme zítra v laboratoři hotovi...“ začal váhavě.

Severu tázavě zvedl obočí.

„Nechtěl bys... nechtěl by sis se mnou zalétat? Můžeme se třeba vystřídat na pozici střelce a brankáře a zjistit, jak mi to půjde.“ Harry se kousl do rtu. „Rád bych věděl, jak na tom jsem, než se vrátí ostatní.“

Severuse jeho žádost poněkud zaskočila. Snažil se vzpomenout, kdy naposledy dělal něco blízkého famfrpálu. Zřejmě když si tenkrát dali domácí zápas na Malfoy Manor, když byl Harry ještě malé dítě.

„Jak chceš,“ souhlasil, před očima vzpomínku Crabbea prudce odrážejícího potlouk na řehtajícího se Augusta. „Čekej ale, že budu dost z formy.“

Harry vešel do svého pokoje kolem desáté a pohled mu padl na zapomenutý dopis pro Hermionu, který odložil na okenní sedačku. Zvedl ho a znovu si ho přečetl, pak se usmál a připsal:

Kdyby nic jiného, pomyslel si, hrát si s ní před Severusem bude zábavné – i kdyby měl uvnitř být jen obyčejný mudlovský saponát. Harry se usmál, vzal dopis a zamířil do sovince.