Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11.

Sobota, 12. listopadu

23:40 – postel

Zažil jsem tak dobrý večer, že jsem v nebezpečí básnění.

Což nesmím, samozřejmě.

Jelikož je sobota večer, pár se nás vydalo do Prasinek ke Třem košťatům na skleničku nebo dvě (pět). A asi hodinu po našem usazení kdo nenakráčel do hospody?

Potter, paní Potterová a Grangerová. Díky bohu bez známek Weasleyho.

Nemůžu říct, že by mě nějak zvlášť potěšil pohled na Potterovy.  Vyhýbám se jakémukoliv kontaktu s nimi od té směšné poznámky Grangerové o rodičovské postavě. Fuj. Přesto mi nevadil důkaz omylnosti mého předpokladu, že ona nikdy nezavítá do těchto končin.

Jakmile byli spatřeni, mí kolegové na ně začali mávat a křičet. Já, přirozeně, jsem zůstal stoický. Napůl jsem doufal, že pozdraví a pak odkvačí jinam. Ale bohužel se k naší malé skupině víc než šťastně připojili. Říkám bohužel, protože nejlepší místo, kam si přisunout další židle, bylo vedle mě. A Potter dorazil jako první.

A, předobrý Merline, na úvod konverzace pronesl: „Všecko v cajku, kamaráde?“

Jako kamaráde?

Bože na nebesích.

„Bude, když mi tak už nikdy neřeknete,“ zamumlal jsem.

Jen se zasmál – přímo do mého obličeje.

Jak jsem viděl, Grangerová mluvila s Minervou, takže bylo jasné, že jsem uvízl s naším malým zázrakem. „Co zde děláte?“ zeptal jsem se bez zájmu.

Usrkl si… máslového ležáku (kdy dospěje?)… než odpověděl, že: „Děti jsou s Molly a my si vyšli.“

Pak jsem umlkl, jelikož se můj seznam témat ke konverzaci s Potterem vyčerpal. Samozřejmě on víc než šťastně pokračoval v zahájeném rozhovoru.

„Překvapilo mě, že jste se vrátil učit.“

„Nevrátil jsem se učit,“ vyvrátil jsem jeho přesvědčení. „Jen prokazuji profesorce McGonagallové laskavost.“

„Laskavost, to se podívejme!“ Přísahám, že pochybovačně zvedl obočí.

„Nemyslíte snad, že si užívám ty hordy sebestředných, ignorantských, neuctivých a nevděčných oslů, že ne?“

Mám obavy, že jsem se trochu rozohnil, protože Grangerová to zjevně zaslechla a teď nestydatě poslouchala. Rázem mě přepadly rozpaky…

Potter jen pokrčil rameny.

„Co, u všech všudy, vás tedy vedlo k tomu, že jste souhlasil s návratem – i na krátký čas?“ zeptala se Grangerová podezřívavě.

Proč se všichni snaží přinutit mě k přiznání tajné lásky k funkci profesora lektvarů? Důkazy přeci mluví samy za sebe. Pro smilování boží – byli přeci mými žáky! Kdyby má životní dráha ležela ve formování mladých myslí, pak bych s většinou z nich nejednal jako s odpadem, ne?

Choval jsem se k nim jako k odpadu, protože jsem byl patologicky frustrovaný a zahořklý ze zaměstnání být zatraceným profesorem lektvarů!

Jak prosté!

Nepochybně nevěří, že jsem schopen prokazovat přízeň druhým.

Ale mohli by uvěřit následujícímu: „Nedokázal jsem se zříct příležitosti, aby se o mě starali domácí skřítci?“ zeptal jsem se naplno a upil whisky. „Toddy, jedna ze skřítek, je hotový malý zázrak.“

K mému překvapení Grangerová ztuhla – s výrazem nevíry ve tváři. Obrátil jsem se k Potterovi a ten jen taktak že nevyprskl smíchy.

„Hermiona vášnivě bojuje za zrovnoprávnění domácích skřítků,“ vysvětloval konspirativně.

Přikývl jsem na souhlas. Jak typicky Grangerovské je zrovnoprávnění skřítků? No vážně, může být ještě víc klišoidní?

Tvářila se kamenně jako za dob našeho znovuseznamování.

„Klid, Grangerová,“ prohlásil jsem rozvážně. „Nenutím Tobby mýt mi nohy každý večer…“

Potter vyprskl do sklenice a nad upjatým výrazem Grangerové se rozchechtal. Ne často se směju vlastnímu vtipu – podle mého názoru to jen sníží jeho hodnotu – tentokrát jsem se však málem neovládl.

„Vím, že si ze mě střílíte,“ poznamenala přezíravě a lehkomyslně pokrčila rameny.

„Střílím? No, proč se nezeptáte Toddy? Tedy až skončí s leštěním mé sbírky kotlíků…“

„Není to zábavné,“ ozvala se nesouhlasně, ale viděl jsem, že si rukou stírala ze rtů úsměv! Ha!

„Já se nesměju, to Potter.“

„Harry by měl být rozumnější.“

V té chvíli se dovnitř vklátil Hagrid, načež se Potter omluvil a spolu s manželkou se připojili k poloobrovi. Mezitím Grangerová – k mé tajné hrůze a, ano, uspokojení – vklouzla na Potterem uvolněné místo. Kéž by tu byl Weasley.

„Tak jak se vede?“

Vím, že tato navenek nevinná, ale zkoumající otázka obsahovala ještě jednu vrstvu a měla co dělat s otcem.

„Dobře,“ odpověděl jsem úsečně a doufal, že se v tématu nebude dál vrtat. Nevím, jestli chce věřit, že mě otcova smrt zdrtila – chce-li vidět důkaz rozrušení, pak bohužel musím říct, že žádný neexistuje.

Způsob otcova odchodu ve mně samozřejmě vyvolal jistou ponurost, ale jeho smrt mě neovlivnila nijak nepříznivě. Prostá pravda zní, že veškeré škody způsobené tímto mužem se projevily a zakonzervovaly již před lety. Nemluvě o tom, čím jsem si v průběhu těch let prošel já sám.

Možná bych před ní měl naznačit jistou úroveň vnitřní bolesti. Co by asi udělala, kdybych jí vážně předložil nějakou stupidnost jako ‚Beru každý den, jak jde,‘ nebo ‚Držím se‘?

Bylo by to ode mě neodpustitelné, určitě, ale stejně… Možná bych získal pár bodů za snaživost.

Nikdy jsem se nepokusil vyvolat v lidech lítost, aby mě měli rádi, že? Postavme se tomu čelem – mohl bych rozpříst poutavý příběh o mé bídě a utrpení a nebylo by to až tolik pravdě vzdálené.

Ale tato berlička je příliš patetická i pro mě, abych o ní vážně přemýšlel.

Až tak zoufalý nejsem!

Ale zpět k tématu – reakce Grangerové na moji poznámku nebyla o nic míň poutavá, než kdybych vymaloval nějaký ubohý obraz sebe sama. Vlastně se usmála tak, že jsem si říkal, jestli neví něco, co já ne.

Co se týká mě.

„Copak?“ zeptal jsem se podezřívavě.

„Nic,“ odpověděla zlehka a usmála se do sklenice, když z ní upíjela.

„Copak?“

„Muži,“ prohlásila a trošku zavrtěla hlavou, jako by lámala hůl nad zmíněným pohlavím.

Její přezíravost mě otravuje, abych byl upřímný. Weasley musí být opravdu prvotřídní kretén, když jí natolik pokřivil perspektivu.

„Grangerová -“

„Říkejte mi Hermiono.“

„Co je špatného na Grangerové?“

„Myslela jsem, že jsme pokročili za příjmení, to je vše.“

„Na takové věci existují hranice?“

„Podle mé zkušenosti ano.“

Potlačil jsem hlasitý sten. Nenávidím, když mě něco zaskočí. Zvláště když na to nejsem připravený a když u toho je někdo další.

A navíc seděla děsivě blízko. Napůl jsem si přál, aby Potter zůstal na místě. Alespoň bych se pak neocitl v nebezpečí, že přijdu o rozum. Takto mě ničila její přítomnost. A přesednutí nebylo možné, protože už jsem byl asi nejblíž Arguse Filche, jak jsem kdy chtěl být.

„Tak co budete dělat, až skončí vaše dva měsíce? Tedy jestli skončí, samozřejmě.“

„Co myslíte tím ‚jestli‘?“

„No, člověk míní a tak…“ Skutečně se ušklíbala.

„Horacio se vrátí v lednu, ujišťuji vás, Grangerová. A jestli ne, já už tam tvrdnout nebudu.“

„Co tedy budete dělat?“

Sevřel jsem sklenici pevněji; touto otázkou mě dokázal otrávit každý. Ale sakra, kdybych věděl, co chci dělat, nepropůjčil bych se Bradavicím.

„Tedy, mým paušálním cílem je stát se po příštích volbách ministrem kouzel,“ prohodil jsem lehkovážně.

Ha! To jí zavřelo pusu!

Ne na dlouho. „Vážně vtipné. Takže v podstatě nevíte.“

„Ne, nevím.“

To šlo dobře, že? S ní jsem se stával skutečným idiotem i bez nějakých zvláštních příčin. Zoufale jsem se snažil věci uklidnit.

„Co Yorkshire? Otcův dům ještě není v moři?“

„Ehm, to opravdu nevím. V poslední době jsem tam nebyla. Přemýšlela jsem, že obměním trasu procházek – občas je změna příjemná.“

Nu, to bylo zajímavé.

„Otec by taková slova jen nerad slyšel,“ ušklíbl jsem se sardonicky. „Néni parádnějšího placu než naše kúty, tož ba.“

Usmála se. „Myslím, že měl pravdu. Řekněte mi, když jste vyrostl na severu, kde je váš akcent?“

„Myslíte, proč se nepostavím před třídu a neřeknu: ‚Tož moge vás zaučit očaryt glove, zmamit zmysle‘?“

Zahihňala se nahlas, a když se pár společníků podívalo, co je tak zábavné, snažil jsem se vypadat jako já nic, já muzikant.

„Nikdy jsem žádný přízvuk nepochytil,“ vysvětlil jsem, když se uklidnila. „Možná by se to stalo, kdybych chodil do mudlovské školy.“

Díky bohu, že nepochytil. Jen to k tomu mohu říct.

„Aha.“

Chvíli mlčela. „Máte nějaký návrh, kam bych mohla zajít příště?“

Bolestně mě ponoukalo navrhnout jí vysočinu! A tak, abych ulevil neklidu, doporučil jsem jí jihozápadní pobřeží.

Skvělé.

V podstatě jsem jí řekl, aby šla odsud co nejdál. Doufám, že to tak neuvidí, ale… Je pevným pravidlem, že mě moc štěstí nepotkává.

Zdalipak se někdy brzy vrátí ke Třem košťatům?

Jen se modleme, aby to bylo bez zatraceného, iritujícího Pottera.

PP: Za Severusův akcent děkuji Soraki.