Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20. Na kobylku

„Ne.“

Remus zesílil objetí, ochablou Tonksovou pevně stiskl v téměř instinktivní potřebě chránit ji a posunul ji stranou, aby jeho vlastní tělo fungovalo jako štít. Cítil to kluzké, vlhké teplo krve stékající mu po rukách, ostrý kontrast k mrazivému chladu, který mu pronikal kostmi. Její zelené vlasy jej polechtaly na tváři.

Ne Tonksovou. Tonksovou nedostaneš.

Musí něco udělat. Musí něco vymyslet. Stiskl ji ještě pevněji, zarýval prsty do jejího hábitu, zatímco do dlaně jej tlačilo něco tvrdého, dřevěného…

Hůlka. Stále má hůlku.

V šoku ze zasažení Tonksové si sotva všiml, že vlastně nebyl odzbrojen. A jeho uchvatitelé, jak se zdálo, si toho nevšimli vůbec.

Jeden zásah. Pokud bude mít štěstí. Ale jeden zásah by mohl stačit…

Narovnal záda a natočil hlavu.

„Ne,“ zopakoval jediné slovo jako vytepané z kovu, tvrdýma očima zíral přes rameno a upřel pohled na ušklíbajícího se vedoucího Smrtijeda. „Jestli ji chcete zabít, budete muset zabít mě. A už ses jasně vyjádřil, že mě potřebujete živého.“

Rty Smrtijeda zacukaly zřejmou mrzutostí.

„Vy z Řádu,“ posmíval se chladně. „Pořád si musíte hrát na hrdiny, že? Čel pravdě, profesore – ta holka je prakticky mrtvá. Polož ji a já jí zajistím rychlou smrt. Jinak, samozřejmě, můžeš pokračovat v té nemístnosti a nechat ji pomalu vykrvácet tady na cestě. Vyhovuje mi oboje.“

Remus se přinutil dýchat pomalu, udržet si kontrolu. Na žebrech cítil tlukot srdce Tonksové – nebo to bylo jeho vlastní? Jejich tepy se prolnuly.

Udržet pevný pohled bylo to nejtěžší, co v životě dokázal. „Můžeš mít mě,“ zašeptal. „Jen ji nech jít.“

Smrtijed se uchechtl, chladně a neradostně. V polokruhu máchl jednou rukou. „Podívej se, profesore. Mám tě tak jako tak.“

„Půjdu dobrovolně.“ Myslel to vážně. Pokud jeho svoboda byla cenou za bezpečí Tonksové, ať je. „Nebudu se bránit nebo zápasit. Jen ji nech žít.“

Zavrtění hlavy Smrtijeda bylo jako pomalé zvonění umíráčku. „Ví příliš mnoho.“

Mrazení se zvyšovalo. Krev kapala a dopadala na zem, nasakovala mu do bot, moc, příliš moc krve. Není čas.

Když jsem málem vykrvácel, zachránila mě. Já ji také musím zachránit.

Jako v zármutku sklonil hlavu, zabořil jí tvář do vlasů a přechytl si ji. Aniž by byla vidět, přitiskl hůlku k jejím pořezaným žebrům. Soustředil veškerou sílu mysli na neverbální léčivé kouzlo. Po uvolnění zaklínadla ucítil záplavu tepla – věděl, že za takových podmínek jakékoliv zaléčení nemůže být čisté nebo profesionální, ale jestli dokázal zastavit krvácení, jestli jí dal víc času…

Proud krve tekoucí mu mezi prsty se zmenšoval, až zůstalo jen kapání. Cítil, jak se víčka Tonksové na jeho líci zatřepotala.

Ano! Ano, ano, ano, ano…

„Co to děláš?“ narušil jeho cílevědomé soustředění krutý hlas Smrtijeda. Když Remus vzhlédl, zaznamenal, jak se chladné oči za maskou rozšířily pochopením.

„Polož hůlku,“ nařídil muž ostře. „Hned.“

Remuse zalila bojechtivá vlna vzteku, až musel zatnout zuby. „Polož holku, polož hůlku. Rozhodni se!“

Hůlka Smrtijeda se vztekem chvěla. „Hraješ si s ohněm, Lupine.“

Remus se pochmurně usmál. „Tak proč mě nezabiješ?“

Oči protivníka se zúžily. „Tak samolibý, tak nadřazený,“ protáhl ledově. „Tolik si o sobě myslíš. A to se ani nemůžeš nazývat člověkem.“

Remusovi se zlostí sevřely prsty – zoufale zlost potlačil. Tonksová, napůl při vědomí, sebou v tom stisku trhla.

Zvedl hlavu a oči mu zářily odhodláním. „Jsem víc člověkem, než je tvůj drahocenný pán. Nebo kdy bude.“

Smrtijed zaskřípal zuby. „Polož hůlku a polož tu holku,“ zopakoval hlasem chvějícím se potlačovanou zuřivostí. „Jinak budeš čelit následkům.“

Remus se napřímil a pevněji sevřel hůlku. Jeden výstřel. Jeden výstřel k záchraně Tonksové. Jeden výstřel k vlastní záchraně… Bradavická brána je jen pár metrů daleko – pokud dokáže vyvolat pozdvižení… jen aby se s Tonksovou dostal dovnitř a zavřel za nimi těžká vrata…

Oči Tonksové se zachvěly. Nebyla na tom dobře. Ale byla naživu.

Připravil se. „Už jsme se shodli na tom, že zabít mě nemůžeš.“

Smrtijed se usmál povážlivě zákeřně. „Vlkodlaku, chtějí tě živého,“ protáhl tiše. „Ale neřekli nepoškozeného.“

V očích mu zableskla krutost a Remus si uvědomil, jen s nepatrným předstihem, co chce udělat. A hned věděl, že toto bude jeho jediná šance.

A pak to přišlo.

„Crucio!“

Bolest, ostrá a mučivá, mu probíhala končetinami, pálila, burácela jeho tělem s vítězným rykem a ta agonie nekončila. Oči Smrtijeda zářily chorou radostí, když sledoval, jak kouzlo zasáhlo cíl.

Ale pak jeho triumf zakolísal.

Protože Remus nekřičel. Remus neupadl. Remus ani neupustil svoji bystrozorskou společnici.

Protože Remus Lupin byl vlkodlakem. A ačkoliv bolest byla strašlivá, ačkoliv se jeho tělo chvělo a otřásalo její intenzitou, ačkoliv mu krev vřela a kůže hořela, nebylo to o nic horší než bolest, na kterou si uvykl, protože ji podstupoval dvakrát za noc, jedenkrát měsíčně téměř celý život.

A ano, zatraceně to bolelo. Ale Remuse nikdy dřív bolest nezastavila.

Ani po deseti, dvaceti vteřinách pod nejbolestivějším zaklínadlem kouzelnického světa.

Setkal se s pohledem Smrtijeda. A roztřeseně se usmál.

„Špatné kouzlo,“ vydechl. „Roto!“

Hlavní Smrtijed hrůzou zalapal po dechu a tělo se mu začalo točit, podpatky se beznadějně zarývaly do štěrku, jak bojoval o vystřelení protikouzla, aby zastavil svoji neočekávanou spirálu. Ostatní Smrtijedi vykročili, ale Remus už byl v pohybu a zařval: „Caligo!“ Opět mu z hůlky vykvetla temná mlha, zahalila ho a skryla před jejich pohledem. Cítil Tonksovou v náručí, cítil, jak po jeho boku vrávorá. Oba se instinktivně sehnuli, když kouzlo roztříštilo zeď, kde před okamžikem stáli. Mlha vířila, oslepovala stejně jej jako nepřátele, ale jim stačilo jen sledovat zeď, pár metrů, rychlé otočení klíčem…

Uslyšel rozběsněný řev – hlavní Smrtijed patrně zvládl své protikouzlo. Remus zrychlil krok. Tonksová jej popadla za ruce a vydechla bolestí, klopýtla, ale Remus už ji držel v pase a narovnal ji. Mlha se již rozptýlila, ale brána, brána, kde je ta brána…

Tady je! Zalovil ve svém krví nasáknutém hábitu a ucítil kov – vytáhl klíč, energicky jej strčil do zámku a otočil.

Ano! Projdeme! Jsme…

A pak, k jeho naprostému šoku, uslyšel svištění košťat nad hlavou a pár důvěrně známých hlasů, které vykřikly do noci.

„Mdloby na vás!“

„Impedimenta!“

„Mdloby na vás!“

Harry? Ron? Ginny?

Košťata se přiřítila ze vzdáleného famfrpálového hřiště; nějaký tým, nebelvírský tým, měl trénink. Museli vidět záblesky boje…

Ach ne, ach ne, ne, ne…

Mlha teď už zcela zmizela a Remus zíral na kouzla osvětlující noc, jak je šest řítících se červených šmouh vystřelovalo ze vzduchu. Harry, Ron a Ginny se sveřepými výrazy v předvoji Demelzy Robinsové, Katie Bellové a Jimmyho Peakse, všichni ozbrojení, všichni útočící, všichni aby jej zachránili. Dva Smrtijedi už padli, zjevně zaskočení, ale ti, co stáli, teď čelili leteckému útoku – právě když se Remus díval, hlavní Smrtijed zasáhl Peakesovo koště dobře namířeným Incendio, které třeťáka vyslalo v kouřící spirále zpět za školní zeď, kde s duněním padl na trávu.

Popadl hůlku. Adrenalin mu tělem tepal jako vichřice.

Dobrý Merline, zabijí je…

Ale Tonksová… Kouzlo, které seslal, bylo v nejlepším případě základní – potřebovala okamžitou lékařskou pomoc. Ale jak by mohl opustit své studenty a zanechat je milosrdenství hordy Smrtijedů?

Pomozte mi! Někdo, prosím, přijďte a pomozte…

A pak, jako zázrakem, se jeho tichá modlitba vyplnila.

Ozvalo se skřípání a třískání železa, brána Bradavic se otevřela a ven vyklopýtala ohromná vousatá postava, lapala po dechu a se sípáním jej téměř srazila k zemi. Muž držel v jedné obrovské dlani palici a hledal cíl.

Téhle šance se Remus nehodlal vzdát. „Hagride!“

Černé oči hajného se k němu okamžitě otočily a silná ruka mu zabránila ve vrávorání. „Remusi!“ zvolal a s tím se sunul vpřed. „Vomlouvám se! Vyběh sem vokamžitě, jak sem zahlíd problémy…“

„Není čas!“ Remus bez obalu strčil stále slabé tělo Tonksové do náručí poloobra. „Vezmi ji k madame Pomfreyové! Hned!“

„Ne!“ Zpola při vědomí a smrtelně bledá Tonksová se marně pokoušela odsunout Hagridovy silné ruce. „Ne, Remusi, musím zůstat s tebou, můžu pomoci…“

Zatroleně… Remus nepovažoval za nutné na takovou pošetilost reagovat. „Běž!“ zaburácel na Hagrida a ten s pokývnutím poslechl příkaz, vytáhl protestující bystrozorku do náručí a bez dalšího slova zmizel v bráně. Přes pozemky, na schodech Bradavic, Remus zahlédl další postavy, které vybíhaly z hradu proti hřmotnému Hagridovi a jeho nákladu. Světla ošetřovny zablikala.

Je v bezpečí. Teď zachránit děti.

Vzápětí i to bylo zbytečné, protože do noci vybouchl oranžový oheň, který žhnul jako nejčistší výheň.

A objevil se Brumbál. Modré oči kypěly vlnami potlačovaného vzteku.

Vytřeštěný hlavní Smrtijed mrštil zoufalé: „Crucio!“ ale kouzlo se rozpláclo o Brumbálův štít jako komár. Ředitel pochmurně zvedl hůlku v odpověď.

Nedostal šanci.

Zazářila světla a signalizovala tak, že se zrušila protipřemisťovací kouzla. S dvojitým prásknutím zmizel hlavní Smrtijed a jeden jeho společník.

Noc na chvíli ztuhla. A najednou, překvapivě, Smrtijedi, kteří zůstali, popadali na zem.

Remus mohl jen zírat na tu neskutečnou scénu. Vysoký, impozantní Albus Brumbál stál tiše a zamyšleně uprostřed kruhu bezvědomých těl v černých hábitech. Očima přeběhl k postavě stále připíchnuté na nedalekém stromě, k té bezvědomé s tváří potlučenou o zeď, k té s tupým pohledem a stále slintající na trávu v pomalém a vytrvalém čůrku, která nepřestávala upírat pohled na svého bezmocně kvílejícího a otáčejícího se společníka, jenž teď byl zavrtaný dobrou stopu do země. Na obloze kroužilo pět postav v červených hábitech na košťatech a zkoumalo scénu.

Vtom ticho rozbila rána, jak do noci bok po boku vkráčeli Kingsley Pastorek a Alastor Moody. Oba svírali, jak Remus poznal, nějakou stříbrnou věc z ředitelova stolu.

„Do paroma!“ Moodyho zklamané zvolání letělo nocí jako planoucí kometa. „Zmeškali jsme boj!“

„Obávám se, že to tak bude.“ Brumbál štíhlými prsty naznačil omluvné gesto. „Omlouvám se. Měl jsem vytvořit přenášedlo bryskněji.“ Pokývl bystrozorům a zvedl hlavu. „Harry, kdybys byl tak hodný a vzal svůj tým zpět do hradu. Hádám, že na pozemcích najdete profesorku McGonagallovou.“

„Ale…“ Harryho větrem srážený protest zasáhl ředitele i Remuse spolu s intenzivníma zelenýma očima, ale těm Brumbálovým jiskřícím nebyly soupeřem.

„Spolu s profesorem Lupinem si s tebou brzy promluvíme, Harry. Teď, prosím, do hradu?“

Jamesův syn si vyměnil krátký, lehce popuzený pohled s Ronem a Ginny, pak ale všichni nebelvírští žáci s unaveným pokývnutím otočili košťata a zmizeli za zdí.

Remuse najednou omyla ledová vlna, jak pot stékající mu po obočí chladl v nočním vzduchu. Únava mu zaplavila kosti, těžká a tíživá – s hlubokým povzdechem si dovolil opřít se o zeď a se stěží patrným pokývnutím vzal na vědomí Brumbálův upřený pohled. Ředitel se na něj mírně usmál.

„Remusi,“ přivítal jej jemně. „Jste v pořádku?“

V té chvíli si Remus vzpomněl, že jeho hábit je stále nasáklý krví.

„Jistě.“ Nepatrně zatnul zuby, odtlačil se od zdi a pomalu zamířil ke členům Řádu. „To je krev Tonksové, ne má.“

„Tonksové?“ Kingsleyho hlas zazněl jako prásknutí bičem. „Co se stalo Tonksové?“

Hlava se mu točila, svět tančil, ale Remus se silou vůle soustředil. „Zasáhlo ji řezací kouzlo,“ odvětil. Kousl se do rtu, aby jeho další slova zněla zřetelně. „Provedl jsem základní zaléčení a Hagrid ji vzal k madame Pomfreyové. Určitě bude v pořádku.“

Kingsleyho to zrovna neuklidnilo. „Remusi, co se to tady stalo?“

Remusovým tělem se začala rozlévat tupá, neústupná bolest, napínala svaly a cukala v kloubech. Zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil. „Přepadli nás,“ uvedl malátně. „S Tonksovou jsme se přemístili od Tří košťat a oni na nás čekali.“ Zatvářil se. „Chtěli mě živého.“

Kingsley se ponuře zamračil. „Ústav. Po Kaneově smrti to nemůže být náhoda.“

„To bych řekl,“ zamumlal si zamračený Pošuk Moody a pokynul na padlé nepřátele. „Podle jejich počtu to bylo pro ně důležité.“ Zachmuřený bystrozor v důchodu dřevěnou nohou dusal do štěrku a čarodějným okem přeběhl výjev. „Ale dobrá kořist,“ poznamenal zamyšleně, kopnutím otočil jedno z bezvědomých těl a naklonil se, aby prozkoumal bílou masku zakrývající tvář. „Vlastně až moc dobré. Vy-víte-kdo začíná být zatraceně neopatrný, aby tak blízko vám promrhal tolik stoupenců, Albusi.“

„Úplně souhlasím.“ Brumbál opatrně obešel padlou postavu a postavil se vedle starého přítele. „Vlastně – podle toho, co mi Severus řekl o současném Voldemortově verbování, pokud tyto protivníky prozkoumáme pečlivě, zjistíme, že pár jich Smrtijedy nebude vůbec. Sledujte.“

Pomalu se předklonil a dlouhými prsty odtáhl bílou masku. Kingsley hlasitě zalapal po dechu.

„To je Minty Gabbidon! Pracuje v Prasinkách na poště!“

„Vskutku.“ Brumbál se zachmuřil. „Vlastně očekávám, že většina těchto Smrtijedů pochází z obyvatel Prasinek. A ne dobrovolně.“

Bolest, která se mu teď plazila žilami, se rozšiřovala a narůstala přímo úměrně k tomu, jak ustupoval bitvou vyvolaný adrenalin. Dvacet vteřin pod Cruciatem nebyla legrace ani pro vlkodlaka. Nešlo o to, že by Remus nedokázal vydržet bolest v té chvíli. Zvládl ji stejně jako agonii z přeměny, ale to neznamenalo, že – jako při úplňku – ji nebude cítit poté.

„Kletba Imperius,“ nabídl a snažil se, aby se mu nechvěl hlas. Stůj vzpřímeně, stůj vzpřímeně, nebuď směšný… „Čtyři nebo pět skutečných Smrtijedů a armáda poslušných obětí.“

„Přesně.“ Brumbál se narovnal a očima přeběhl scénu. „A protože jen dvěma útočníkům se povedlo utéct, odhaduju, že dva nebo tři další Smrtijedy najdeme mezi padlými.“ Vzal hůlku mezi palec a ukazováček. „Alastore, vypomůžete mi, abychom mohli tyto lidi udržet spoutané, dokud neodlišíme provinilce od nevinných?“ Moody ponuře přikývl. „A Kingsley, mohl byste doprovodit Remuse na ošetřovnu? Domnívám se, že potřebuje pozornost madame Pomfreyové víc, než by si přál dát najevo.“

Remus odmítavě zvedl ruku. „Jsem v po…“

Kingsleyho reflexy byly naštěstí dost v pořádku, aby jej chytl za loket. Zavrávorání by bylo docela nedůstojné.

Kingsley zvedl obočí. „Jistěže jste, Remusi,“ prohodil suše. „Ale raději poslechněme Brumbála, ano? Kromě toho potřebuji zkontaktovat ministerstvo a ošetřovnu mám po cestě.“

Remus se zatvářil a snažil se ignorovat bušící protesty těla. „Opravdu o nic nejde.“

„Jste ulepený, sotva stojíte na nohách a jste bílý jako stěna.“ S pokývnutím Brumbálovým a Moodyho směrem položil Kingsley pomocnou ruku na Remusova záda a pomalu, ale pevně jej vedl bradavickými pozemky. „Je to opravdu významné nic. Co vás zasáhlo?“

Remus zamrkal a zoufale se snažil pročistit si hlavu. Každý krok byl těžký, bolestivě těžký a jasná světla hradu a rozmazané obrysy blížících se postav se najednou zdály povážlivě daleko. „Chtěli zabít Tonksovou a já je nenechal,“ odvětil nepřítomně. „Bylo to jen Crucio.“

Kingsley vytřeštil oči. „Jen Crucio? Zatraceně, Remusi! Za celý svůj bystrozorský život jsem nikdy neslyšel, že by někdo bagatelizoval kletbu Cruciatus jako jen Crucio.“ Zřetelně zrychlil krok. „Pokusil jste se aspoň uhnout z cesty?“

Remus se mírně zamračil. „Chtěli zabít ji,“ zopakoval kousavě. „A není to horší, než na co jsem zvyklý o každém úplňku.“

„Odpusťte mi, pokud nejsem tak blazeovaný.“ Kingsley zavrtěl hlavou. „Podstoupili hodně problémů, aby zajali vás a zlikvidovali Tonksovou. A jestli to nemá něco společného s tím, co se děje v Ústavu pro zdivočelé, pak jsem Kornelius Popletal.“ Usmál se ironicky, ale s pochmurně zatnutou čelistí. „Víte, Remusi, mezi bystrozory dávno platí jedno pořekadlo, které je tady dost příhodné. Že se něčemu dostáváte na kobylku, poznáte nejlépe podle toho, že se vás někdo pokusí zabít. A pokud jde o tento případ zde, vy a Tonksová jste opravdu na něco kápli.“

PA: Vidíte? Nikdo neumřel. Měli byste mi víc věřit… ;)