Preklady fanfiction Harryho Pottera

Epilog: V podsvětí

Hádes se zasmál a posunul figurku tak, aby zablokoval Luciův poslední tah. "Lucie, zkrátka se musíš víc snažit. Tenhle krok už mi byl jasný před dvaceti minutami."

Lucius se zamračil, ale nic na to neřekl.

"Háde!" ozval se ženský hlas několik podlaží nad nimi. "Myslím, že tu je něco, co by měl Lucius vidět, můj drahý."

"Ach, tak už je čas?" zeptal se Hádes s velmi zaujatým výrazem.

"Co to má společného se mnou?" otázal se Lucius, okamžitě ve střehu. Nebyl v podsvětí dlouho, ale už věděl, že nemá Hádovi moc věřit, že si s ním nemrskne přes místnost - k čemuž, nutno říct, neměl daleko. Koneckonců byl Hádes bůh a nepochybně vážil víc než pět stejně velkých mužů. Minimálně.

Hádes se ušklíbl, tvář stále skrytou v temnotě - tak jako celou dobu od Luciova příchodu. "Inu, Lucie, můžeš se podívat, co se po tvé smrti stalo s tvým synem."

Luciovi zazářily oči. Báječné. Už bylo na čase, aby se stalo něco pozitivního; konečně bude moct vidět Draca s Pansy, přesně tak, jak tomu mělo vždycky být. Byla úleva zjistit, že jsou si ti dva dospívající na konci války bližší. Aspoň bude mít čistokrevná vnoučata, na rozdíl od mnoha svých bývalých vrstevníků.

"Tak pojď, Lucie," řekl Hádes a vstal. Vyšel po schodech - další věc, která se tady Luciovi nelíbila, cesty byly všude a končily v nekonečnu - k výklenku, kde stála ta žena. Lucius si dával pozor, aby se na ni nedíval. Jednou na ni hleděl příliš dlouho a téměř z toho oslepl. Vyzařovalo z ní jakési bílé světlo, které nedokázal identifikovat.

"Persefono, ukaž mu to."

Jmenuje se Persefona, uvědomil si Lucius. Samozřejmě. Provdaná za boha podsvětí, Háda.

Persefona mu pokynula, aby popošel blíž a podíval se do velké misky naplněné stříbřitou tekutinou. Vypadala téměř jako myslánka, ale Lucius pochyboval, že to myslánka je. Pohlédl do ní a čekal, co se stane - a stalo se. Téměř okamžitě byl vtažen do nádoby, a když zamrkal a rozhlédl se, byl na Malfoy Manor.

Ale něco bylo jinak. Něco bylo hodně jinak. Slyšel dětský smích. Vytřeštil oči. Kolik uplynulo času? Pansy a Draco už mají děti? To byla rozhodně úleva, ačkoliv nemohly být zrovna dvakrát vychované, když tu pobíhaly a smály se.

Do pokoje vběhlo jedno z dětí a lapalo po dechu.

"Mami!" volala ta dívenka.

"Už jdu, Evelyn," ozval se hlas. Nezněl jako Pansyin. Nebyl si jistý, kdo to byl, ale rozhodně to nebyla Pansy.

Vešla žena, hnědé vlasy stažené do koňského ohonu, na sobě dokonale padnoucí hábit. Ale počkat - znal jen jednu osobu, která by mohla vypadat jako tahle žena...

Ohlédl se po dívence, které mohlo být podle jeho odhadu tak pět.

"Evelyn," oslovila ji žena s rozzářenýma očima, "co se děje?"

"James mě honí!" prohlásila dívenka a rozhořčeně si založila ruce na prsou.

Ach, bohové, pomyslel si Lucius. Tohle byla jednoznačně jeho vnučka. Ale to by znamenalo...

"No a kde je?"

"Nevím," hlesla Evelyn s utrápeným výrazem.

A pak, jako kdyby se situace mohla ještě zhoršit, vešel do místnosti Draco. Když se podíval na ženu a zamračil se, Lucius se hned cítil o hodně lépe. Ale to, co udělal potom, bylo tak šokující, že by Lucius omdlel, kdyby tedy byl omdlívací typ.

"Hermiono," oslovil Draco ženu a usmál se. Usmál! Jeho vlastní syn se usmál na mudlovskou šmejdku! A pak se sklonil a políbil ji. Lucius téměř začal zvracet. "Hledal jsem tě. A co ty, Evelyn?" zeptal se a poklekl, aby viděl své dcerce (teď už byl ten fakt naprosto nezpochybnitelný) do očí.

"Mám se docela fajn, otče," odpověděla Evelyn. "Ale James mě nepřestává honit."

"Vážně?" zeptal se Draco s překvapeným výrazem v očích.

Evelyn horlivě kývala, až jí zlaté kudrlinky divoce poskakovaly.

V tom do místnosti vtrhl černovlasý chlapec s modrýma očima. Vypadal téměř jako věrný obraz-

Dobří bohové, ne.

"No, Jamesi Pottere, co si myslíš, že děláš?"

Luciův nekonečný řev naplněný pokořením ale mohli slyšet jen vládcové podsvětí.

* konec *

PP: A přesně tohle bylo důvodem, proč jsem se rozhodla tuto povídku přeložit ;-)