Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11.

Sobota, 26. listopadu

9:30 – kabinet

Výstavní vidlák Weasley dorazil. Jedno bylo zvláštní – patrně si neuvědomil, že jsem zpět v Bradavicích, třebaže zaskakuji za Horacia. Myslím, že mě začíná považovat za svého osobního mučitele, když se tak nečekaně a pravidelně objevuji. Dobře.

Každopádně celý den ho následovaly hordy exaltovaných dětí a ten otrapácký dacan si to užíval, to tedy ano.

Nesnáším lidi, co vyhledávají pozornost.

A Minerva v mých očích klesá, bohužel to musím říct. Velmi mě zklamala.

Ráno u snídaně vstala a k dětem pronesla škrobenou, leč podlézavou řeč o tom, jaká čest je přivítat proslulého bývalého studenta. Když jí přes rty splynulo ‚vzor‘, málem jsem vstal a odešel. Nad většinou takových ‚vzorů‘ bych nejraději zlomil hůl.

Plně si uvědomuji, že již nežijeme v temných časech, ale proč nikdo nevidí, že Weasley si potlesk nezaslouží? Cizoložství stranou, dělá jediné – sedí na koštěti a pokouší se chytit Camrál. Proč by něco takového mělo být důvodem k obdivu?

Přesně toto kouzelnický svět potřebuje, že ano? Celou generaci dětí, které touží vyrůst v Ronalda Weasleyho.

Není to dobré. Než zmizí, budu se muset po večeři uklidit do Prasinek, jinak nevím, co udělám.

Pro teď se ukryju v podzemí. Je to pro Weasleyho dobro.

18:30 – podzemí

Z mé strany byl odchod do Prasinek velkou chybou.

Bože. Prvotřídní hudlařina.

Seděl jsem U Prasečí hlavy, popíjel pivo a bezcílně jsem se díval z okna, když jsem uviděl Hermionu Grangerovou kráčet po ulici a ztratit se U Džina v láhvi.

Stydím se to přiznat, ale než jsem si uvědomil, co dělám, vyskočil jsem na nohy. Nestává se často, že bych opustil tři čtvrtiny piva, řeknu vám. Stál jsem na ulici a nevěděl, co přesně udělám.

Zvažoval jsem, a bylo jasné, že zvažovat budu, jestli se neukryju a nebudu předstírat, že jsem ji nikdy neviděl, když vtom mi padl zrak na Weasleyho spěchajícího vesnicí k hradu. Také si všiml Grangerové?

Bez přemýšlení jsem se mu vydal v ústrety. Jeho výraz potemněl a krok zpomalil. Asi plánoval, že mě bude ignorovat, což bylo rozumné, ale já mu nechtěl dovolit jen tak mě minout.

„Weasley,“ oslovil jsem ho, možná trochu mrazivě.

Zastavil se přede mnou a založil si ruce. Bylo to gesto obranné i mírně zastrašující.

„Co chcete, Snape?“

Nic jsem neřekl.

„Co máte za problém? Po čem to jdete?“ Očima sklouzl k Džinovi v láhvi a tváří mu proběhl záblesk pochopení. „Možná po mé exmanželce?“

Zaskočil mě, krapet. Než jsem se zmohl na odpověď, temně se uchechtl.

„Myslel jste si, že jsem si nevšiml? U Merlina, zahnal jste sám sebe do kouta, že? Myslíte, že Hermiona vám někdy věnuje pozornost?“

„Proč prostě –“

„Co?“ přerušil mě nahlas. „Vlastně je mi vás líto, Snape. Je to prostě pitomé, padnout do stejné pasti dvakrát, ne?“

Měl tu drzost poplácat mě po paži, když mě míjel, a já si nemohl pomoci. Tak jsem zuřil, že jsem ho popadl za límec jeho směšného famfrpálového dresu a strhl ho zpět přede mě.

„Jak se opovažuješ se mnou takto mluvit, ty malý sople.“

Setřásl moji ruku a uvolnil se tak, a když jsem zahlédl jeho hůlku, zareagoval jsem okamžitě. O zlomek vteřiny později ležel Weasley v příkopu, ehm, a vypadal omráčeně.

Jejda.

Co jsem s ním chtěl udělat? Právě jsem uvažoval, že ho odlevituji do jedné z úzkých zadních uliček a nechám jej tam mimo dohled, dokud kouzlo nevyprchá, když zacinkal dveřní zvoneček U Džina v láhvi a signalizoval příchod nebo odchod zákazníka.

O koho půjde, bylo nabíledni.

„Severusi!“ zvolala překvapeně a přišla ke mně. „Co – Rone?“ vykřikla a shlížela na svého na břiše ležícího bývalého manžela. „Co se tu sakra stalo?“

Sledoval jsem, jak si klekla a otočila Weasleyho na záda. Krev mi při tom pohledu celkem stabilně vřela.

„To vy jste to provedl?“ zeptala se a nevěřícně ke mně vzhlédla.

Vzhledem k tomu, že jsem tam stál s hůlkou v pohotovosti, mohla si být se svým závěrem jistější.

„Možná,“ zamumlal jsem.

Už jsem to nemohl vydržet. Obešel jsem je oba a vydal se směrem k hradu. Mohla si svého drahého Weasleyho obhlížet dle libosti.

Ušel jsem však jen pár kroků, když jsem uslyšel, jak volá:

„Promiňte, ale nemůžete lidi kolem prostě jen tak omračovat!“

Zastavil jsem se a otočil. Byl jsem připravený opáčit, že si sakra můžu lidi omračovat, jak chci! Až na to, že jsem zjistil, že Weasleyho nechala být a spěchá za mnou. Dokonce na něj ani neseslala Enervate.

Nejdůležitější však bylo, že se kousáním do rtu snažila potlačit úsměv.

„Takže co udělal, že si to zasloužil?“ zeptala se.

Tento vývoj událostí mě příjemně překvapil. Čekal jsem, že mé jednání v ní vyvolá všechnu její pompéznost. Těžko jsem jí však mohl rozumně vysvětlit svoji zlobu, aniž bych se prozradil. „Existuje; nestačí to?“ odpověděl jsem namísto toho, což vlastně není daleko od pravdy.

Nic neříkala a jen se na mě pár okamžiků dívala. Nebyl jsem si jistý, co dělat s jejím hodnocením, ale bohužel faktem bylo, že jsem právě uprostřed Prasinek skolil Rona Weasleyho. Kvůli pocitu, že se musím bránit, jsem se zatvářil poněkud tvrdohlavě.

„No… asi raději půjdu a dám ho do pořádku…“ Její slova však byla v rozporu s jejím jednáním, protože jen stála. Začal jsem se cítit rozpačitě, když mě tak zkoumala, a snažil se její soustředění odklonit jinam.

„Grangerová – Weasley začíná přitahovat pozornost.“

Pokývl jsem ke scéně za jejími zády a ona se otočila k několika rozrušeným lidem postávajícím nad Weasleym.

„Ach!“ zvolala a běžela zpět.

Poněkud zdráhavě jsem se vydal k hradu a přemýšlel, jestli Weasley popíše přesně, jak skončil v příkopě. Nemyslím, že se pustí do detailů. Není to v jeho zájmu.

V jeho zájmu však je objasnit, že útok byl zcela nevyprovokovaný. Přejme mu štěstí, protože Grangerová mu zjevně neuvěří. Ha!

Aspoň doufám, že neuvěří.

23:00 – kancelář, lehce pod parou

Myslím… Ne, jsem si jistý, že bych znovu rád viděl Grangerovou.

Pche. Jak ubohý jsem?

Naskýtá se mi pouze jedna možnost, protože nikde na matičce zemi neexistuje dostatečný popud, který by mě přiměl pozvat ji na rande! Jen z toho pomyšlení je mi na umření.

Myslím… Ano, jsem si jistý, že ji budu muset požádat o lekce řízení.

!!!!

Vím, že si říkám o potíže.

Pošlu jí vzkaz s žádostí, aby mi pomohla naučit se řídit a to vše dle litery zákona.

Hm… Kde mám pergamen?

Jsem si jistý, že na to zareaguje nabídkou k setkání a já dosáhnu svého, aniž bych vynesl kartu, natožpak celou ruku!

Občas jsem pro své vlastní dobro až příliš mazaný.

23:45 – sovinec

Doprdele! Proč jsem tak idiotský hňup?

Jakmile vzlétla sova se vzkazem pro Grangerovou, začal jsem střízlivět a litovat své unáhlené a nedomyšlené akce. Ne! Nechci se s ní setkat! Nechci s ní hodiny řízení! Nechci do toho dál zapadat!

Dokonce jsem se naklonil přes zábradlí, abych sovu zachytil. Žádné štěstí. Vytrhl jsem hůlku a připravil Accio na sovu, ale…

Měl jsem dost rozumu, abych si uvědomil, že říct ‚Accio sova‘ v sovinci by byla obrovská chyba v úsudku.

Proč jsem nemohl počkat do střízlivého rána? Jaký idiot by se rozhodl pro náročnou cestu do sovince, pozdě v noci, aby poslal sovu ohledně hodin řízení?

Idiot, který je pod vlivem přemíry alkoholu.

Jen doufám, že ta sova dorazí ke Grangerové v nějakou civilizovanější hodinu.

Ani si pořádně nepamatuji, co přesně jsem napsal… Ach bože.