Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20.  Vyvrženec

„Kamaráde, vypadáš strhaně,“ poznamenal Harry.

Ron Weasley pokrčil rameny. „Mamka byla trochu nenaložená. Trochu víc než obvykle. Navíc, Vánoce jsou pro ni těžké vždycky a letos to bylo ještě horší.“

Harry přikývl. Seděli v kuchyni Harryho domu, byla sobota po Novém roce. První svátek vánoční strávili s Ginny a Jamesem v Doupěti, ale teď Molly nebylo nikde vidět. Ginny si začala dělat starosti.

„Je něco…?“

Ron zavrtěl hlavou. „Nic, leda bys mohl vrátit čas o sedm let, dokázal zabránit bráchovi bojovat a zbytek nás, včetně jí, udržet mimo válku.“

„Jako by se i tak nevrhla do boje,“ prohodil Harry.

„Vím. Nemůže si odpustit, co udělala, a přesto by si nemohla odpustit, kdyby to neudělala.“ Ron poukazoval na vražednou kletbu, kterou během bitvy Molly vystřelila na Belatrix. Jakkoliv zocelená a houževnatá Molly Weasleyová byla, a jakkoliv se změnila v divokou lvici, jakmile byly v ohrožení její děti, někomu vzít život člověka ovlivní. Stres vyvolávající Avada kedavra spolu se ztrátou dítěte a nebezpečí se ztrát ostatních, nu, i lepší než průměrná čarodějka či kouzelník by to neunesli.

„Rone, Ginny chce pomoci, ale pokaždé, když za ní zajde, vaše máma ji k sobě nepustí.“

Ron pokrčil rameny. „Snažil jsem se, aby se nedozvěděla, co s Hermionou děláte, ale tak urputně chtěla vědět, proč jsi opustil bystrozory a co místo toho děláš… a když dozvěděla, že pracuješ pro… jejich děti… rozčílila se.“

Harry uhnul očima. Když si uvědomil, že na jejím stavu má podíl…

„Nech toho, kamaráde,“ pokáral jej Ron pevně. „Neudělal jsi nic zlého.“

Zavrtěl hlavou. „Tvoje mamka je mi jako matka od té doby, co ji znám, Rone. Není nic, co bychom mohli udělat?“

Ron zavrtěl hlavou. „Jenom se postarej o moji sestru.“

ooOOoo

Severus jí hrozil uřknutím, jestli nějak vezme na vědomí jeho narozeniny. Hermiona však zhodnotila, že jen blafuje, a vydala se do Krucánků a kaňourů. Našla, pro co přišla, zaplatila a zmenšila do kapsy.

Pohrávala si s myšlenkou, že proklouzne do Obrtlé, aby navštívila děvčata, ale když vyšla z knihkupectví, zableskl fotoaparát a bylo rozhodnuto. Severus ji varoval, aby se k absolventům ani nepřiblížila, a tato situace jí hrubě připomněla proč. Kdyby ji přistihli v Obrtlé – obzvláště tam – přitáhla by pozornost, kterou si nepřála. Zamračila se na fotografa, ten se jen zazubil, mrkl na ni a přemístil se. Ona se jen obrátila a rychle zamířila do Děravého kotle, aby se krbem vrátila na Grimmauldovo náměstí.

Hermiona byla v půli cesty, když málem zakopla o hromadu špinavých hadrů.

Šlo o muže, to poznala, a na prchavý okamžik ji napadlo, že je to Mundungus Fletcher, ale po bližší obhlídce zjistila, že je to někdo vyšší, vyhublejší a mnohem mladší. Muž tam jen vysedával a chrlil nadávky. V jeho dechu páchl alkohol. Plavé vlasy měl delší než kdy dřív. Přepadlá tvář s krví podlitýma očima nabrala popelavý nádech jako jeho duhovky. Zalapala po dechu, když toho muže poznala. Ten na ni na oplátku zíral.

„Malfoyi?“ vyrazila ze sebe nakonec.

Draco Malfoy sebou trhl. Zjevně jej oslovila příliš nahlas a on k sobě nechtěl přitahovat pozornost i přesto, že v sobotu ráno usnul na jedné z nejrušnějších ulic kouzelnické Británie, pokud ne přímo té nejrušnější. Možná tady odpadl. Podle síly alkoholových výparů z jeho dechu to nebylo nemožné.

Malfoyova rodina po válce rychle a strmě klesla na společenském žebříčku. Narcisina lež Pánu zla v té poslední minutě je úředně osvobodila od všech provinění, ale kouzelnická Británie je považovala za vinné, s čímž se Hermiona kdysi ztotožňovala. Na panství Malfoyů byla téměř umučena k smrti a ani jeden Malfoy nijak nezasáhl. Ve skutečnosti se zdálo, že to z celého srdce podporují. Ale pak Harry prohlásil, že Draco se pokusil jim pomoci, když odmítl potvrdit Harryho totožnost, a i Hermiona došla k tomu, že Harryho mohl označit okamžitě, Lucius by přivolal Pána zla a tím by vše skončilo – pro ně, pro Řád a pro kouzelnický svět. Odzbrojení Malfoye Harrymu zajistilo věrnost Bezové hůlky a nakonec, v klíčovém okamžiku, ji tak mohl ovládnout.

Skutečně Draco Malfoyovi dlužili víc, než by kdy připustili. A teď byl zde, na ulici.

„Malfoyi?“ zeptala se znovu, ale Draco se na ni jen ušklíbl. „Malfoyi, co se to s tebou stalo?“

Draco si odfrkl. „Co se to se mnou stalo? Ty a tvoji kamarádíčci, Grangerová.“ Alespoň ji nepočastoval nadávkou mudlovská šmejdko, to už byl pokrok. Doufala, že doba takových přídomků již pominula, i když nebyla tak naivní, aby čekala, že starobylé předsudky zmizí přes noc. Možná bude muset přijít další generace, než skutečně zmizí ze světa.

„Měla bych ti pomoct domů,“ nadhodila Hermiona.

„Možná bys měla vzít svoji střapatou hlavu a zubatý ksicht a vrátit se, odkud jsi přišla,“ vyprskl. Vyškrábal se na nohy a potácivě zamířil pryč. „Prostě mě nech, sakra, na pokoji.“

Hermionu napadlo, jestli se nemohlo stát, že možná nemá místo, kam se vrátit. Slyšela, že panství bylo vyhlazeno do základů ministerstvem už před lety, aby se předešlo vystavení svatyně Voldemortovi nebo Smrtijedům, a že zbytek jejich majetku byl zkonfiskován jako válečné reparace. Možná neměl kam jít.

„Draco,“ zavolala za ním nesměle. Nezastavil se, tak si jen povzdechla a následovala jej. Nevěděla, co ji k tomu ponouklo. Roky vzájemné nenávisti ji měly dovést k tomu, aby si libovala ve škodolibosti – neměla by pro něj nic dělat. Přesto uvažovala o všem, co on udělal pro ně. Otevřeně jim nijak nepomohl, ale i to stačilo. Přemýšlela o Severusových absolventech, z nichž mnozí žili stejně. Mohla si trvat na své malicherné zášti, ale jak by se pak lišila od těch, kteří kritizovali ty děti, jejichž péči zasvětila život? Prostě jej nemohla nechat jen tak jít.

„Draco,“ oslovila jej znovu, měkce. Dohnala jej a vzala za paži. „Potřebuješ pomoc. Nech mě, abych ti pomohla. Prosím.“

„Nejsem žádný zatracený domácí skřítek,“ vyštěkl a vytrhl se jí ze sevření.

Hermiona si povzdechla. Nezáleželo na tom, že byla částí Zlatého tria, nezáleželo na tom, že v současné době vlastnila nejvyšší průměrné hodnocení v Bradavicích za celou jejich tisíciletou historii, a nezáleželo na tom, že pomohla skoncovat s Voldemortem víc než kdo jiný hned po Harrym, Brumbálovi a Severusovi. Kdyby zemřela, její aliterační epitaf by zněl: Hrob humanistky Hermiony, hrdinky handicapovaných. Jistě, existovaly horší nezapomenutelné vlastnosti.

„To vím, ale prosím, nech mě, abych ti pomohla.“

„Nepotřebuju tvoji pomoc, nepotřebuju tvůj čas a nepotřebuju tvoji zasranou lítost, Grangerová!“ téměř zakřičel. Draco zjevně nepřišel o svoji hrdost. To, že jej poznala zrovna ona, mu ublížilo. Zřejmě na Příčné nechtěl zůstat přes noc a hodlal se dostat pryč.

No, jestli se nechystá udělat to nejlepší pro sebe on sám, ona ho přinutí. Opět jej popadla za paži, tentokrát pevněji, soustředila se na vrchní schod Grimmauldova náměstí a přemístila je. Pro případ nouze ji Severus přidal jako strážce tajemství – pro případ mé smrti byla jeho vlastní slova. Jen doufala, že jej moc nenaštve. Věděla, že pro tohoto kluka měl slabost, že jeho ochranářství není jen vedlejším produktem jeho špionské kariéry a potřeby upřednostňovat děti Smrtijedů. Nečekala, že to přizná, ale tušila, že bude vděčný za Dracovo nalezení a poskytnutí ochrany.

„Co to, sakra, děláš?“ syčel rozzuřeně Draco. „Pusť mě. Nemáš právo mě kamkoliv přemisťovat!“

„Malfoyi, sklapni a pojď dovnitř,“ sykla zpět. Jestli se k ní bude chovat hnusně, oplatí mu stejným.

Otevřela dveře a uviděla Harryho sedět u krbu, kde cosi psal. Odhadovala to na učební plány. Otravovala jej, dokud nesouhlasil, že si předem naplánuje alespoň hodiny matematiky. Protože sama vyučovala základy psaní, vždy si plánovala výuku alespoň na týden dopředu a osnovy upravovala podle pokroku, jakého děti daný týden dosáhly. Potěšilo ji, že si vzal její radu k srdci. Vzhlédl k ní, usmál se a vrátil k pergamenu. Vteřinu nato se zarazil a vzhlédl zpět k muži, kterého vší silou podpírala. Vstal, ve tváři vepsaný šok, upuštěný pergamen se snesl k zemi.

„Hermiono, co se děje?“ zeptal se hlasem plným obav. Musel si myslet, že ji Draco nějak zajal nebo jí něco provedl. Rychle vykročil.

„Kde je Severus?“ tónem a řečí těla se snažila vyjádřit, že její příchod je plně v její režii. Ale – jak si Severus mnohokrát stěžoval – rafinovanost nebyla Harryho parketou.

„Nahoře,“ odpověděl Harry, ale očividně jej nehodlal dovést, ani odvrátit zrak od Draca.

„Budeš tak hodný a přivedeš ho?“ požádala jej až příliš sladce. Na to jen přimhouřil oči. „Prosím?“

Harry se na ni obezřetně podíval a ona pokývla hlavou, aby jej ujistila, že opravdu je v pořádku. Vážně, Harry by měl vědět, že Fideliovo zaklínadlo by vypudilo Draca přes půl Londýna, pokud by nepřišel s výslovným Hermioniným povolením. Povzdechla si.

Harry se pokusil o klidný přístup, ale jeho rychlé – a hlasité – oddusání do podkroví jej zradilo. Ani ne o třicet vteřin později už běžel dolů se Severusem v patách, oba s napřaženými hůlkami.

„Co se děje?“ zeptal se Severus s očima jako ocel. „Co je naléhavé?“

Hermiona protočila očima, zatímco Harry pokynul k Dracovi. „On.“

„A?“ opáčil Severus netrpělivě.

Harry opětovně pokynul k Dracovi, tentokrát s větším důrazem. Severus sklonil hůlku.

„Pottere,“ tentokrát vyjadřoval netrpělivost, „přivedl jste mě k ‚naléhavému‘ případu přítomnosti Draca Malfoye?“

Harry přikývl – považoval to za zcela zjevné.

„Nahoru, Pottere,“ přikázal Severus svým nejnebezpečnějším tónem profesora Snapea.

„Proč mi říkáte Pot -“

„Nahoru!“ vyštěkl Severus způsobem, kvůli němuž Harry zapomněl, že je stále vlastníkem Grimmauldova náměstí číslo dvanáct. Podřídil se, a než zmizel, vrhl na ty tři poslední pohled. Zastavil se samozřejmě v prvním patře a nakukoval přes zábradlí, aby mohl sledovat, co se děje pod ním.

Severus nic neříkal a jen si Draca měřil. Nemohl říct, že by jej překvapilo vidět jej v tomto stavu, ale lhal by, kdyby tvrdil, že jej nešokovalo vidět jej na Grimmauldově náměstí. I když s Hermioninou rukou na Dracově paži a jejím prosebným výrazem to možná zas tolik překvapivé nebylo. Možná to byla otázka času, než bude chtít zachránit i jeho.

Co tomu hochovi mohl říct? Nebylo co. Draco odmítl podívat se řediteli své koleje do očí a upřeně zíral na podlahu. Byl bez prostředků a pravděpodobně na ulici. Jestli byla pravda, co slyšel, Lucius se upil k smrti už před pár lety a Narcisa si následně vzala život. Pád Malfoyů byl způsobem ne nezanedbatelným přičiněním Severuse a Hermiony. Co se v takových chvílích říká?

Hermiona, jako obvykle, našla slova v situaci, kde by to jiný nezvládl.

„Můžeme ti pomoci,“ nabídla.

Bledě šedé oči se setkaly s teple hnědýma. Jen se ušklíbl: „Grangerová, nechci tvoji pomoc. Sundej ze mě ty svoje špinavé nebelvírské pracky, odcházím.“ Severusovi nevěnoval jediný pohled, vykroutil se z Hermionina sevření a vystřelil ze dveří, aby se přemístil.

Ani ne dvě vteřiny nato Severusovu tvář dělil jen centimetr od Hermioniny a on ji pevně držel za ramena. „Co si to, sakra, myslíš, že děláš?“

„Jen -“

„Do tohoto domu, do ochrany Fideliem, jsi přivedla cizí osobu, aniž bys mě varovala nebo někomu řekla, co děláš. Krucinál, přišla jsi o rozum?“

Harry je sledoval ze shora, a ač neschvaloval Severusův slovník nebo metody, musel souhlasit s jeho postojem. I když byl Draco pouhým stínem svého bývalého já, pořád to byl Malfoy a nedalo se mu věřit.

„Nemluv tak se mnou,“ varovala jej Hermiona. „Nebyla jsem unáhlená. Nepředstavoval pro mne ani nikoho jiného žádné nebezpečí -“

„To nevíš jistě!“ kypěl vzteky Severus.

„Myslíš, že nedokážu posoudit člověka nebo nebezpečí? I já přežila válku, Severusi.“

„Nemusí představovat riziko pro tebe, ale máš představu, co by jeho přítomnost udělala s dětmi?“

„Je válečný sirotek jako Harry, jako já, jako oni a jako ty.“ Záměrně dala důraz na poslední slovo.

Zapotácel se a ustoupil, ale Hermionina ramena nepustil. „Cos to říkala?“

„Draco Malfoy kvůli válce ztratil rodiče jako všichni v tomto domě.“

„Víš zatraceně dobře, co jsem měl na mysli.“

Harry se rozhodoval, zda nesejít dolů, ale rozhodl se zůstat.

Severus ji pustil a zvýšil odstup. „Mluvíš o věcech, kterým nerozumíš,“ uzavřel kontrolovaným hlasem. Bylo zřejmé, že potřebuje každý ždibec sebekontroly, aby na ni nekřičel. Severus Snape nekřičel, ne, pokud s tím mohl něco dělat. Když křičel, děly se nebezpečné věci. Nemohl si něco takového dovolit před Hermionou. Raději nepokoušel osud, jen se na patě otočil a odkráčel do sklepa, kde za sebou práskl dveřmi.

V jiném životě byl sklep plný řad lahví skřítčího vína, v dubových sudech vyzrálé medoviny, ohnivé whisky a další kouzelnické úlitby. Mnohaměsíční domácí vězení Siriuse Blacka zásoby značně ztenčilo, zvláště když se k němu na pár měsíců přidal Remus Lupin. Místo toho byl nyní sklep kouzelně zvětšen, aby se do něj vešly řady a řady stolů s kotlíky, lektvarovými zásobami a veškerým lektvaristickým vybavením. Ve výsledku to zde vypadalo jako jeho stará učebna lektvarů v podzemí Bradavic – pochodně na chladných kamenných zdech a regulovaná teplota. Zvláštním způsobem se tady cítil jako doma.

V tomto domě byla takováto úprava nezbytná – nejen že děti potřebovaly mnoho léčivých lektvarů, ale jejich příprava Severuse udržela příčetného během těch nejvíc stresujících období. V Bradavicích proslul každoroční žádostí o post učitele obrany, ale jen pár lidí vědělo, že lektvary byly jeho kotevní lano. Umění jejich přípravy si spojil s nejváženějšími lidmi svého života – matka byla na lektvary nadaná, on a Lily byli na ně nejnadanější v Bradavicích, a tam také potkal Hermionu, třebaže ona byla dítě a on její profesor. Lektvary vyžadovaly koncentraci, chladnou hlavu a – ze všeho nejvíc – preciznost. Severus v preciznosti nacházel mír, vždy tomu tak bylo. S lektvary mohl fungovat na autopilota a z hlavy vytěsnit vše mimo krájení, míchání a drcení. Sklep jej udržoval v klidu a umožňoval mu zásobovat děti lektvary, i když si často říkal, jak dlouho ještě mu na jejich přípravu vydrží energie. Mohl o pomoc požádat Hermionu, asi, ale už na ni a její kamarády převedl tolik svých povinností, že tuto konkrétní si chtěl ponechat pro sebe. Pomoc viděl jako znamení slabosti a on se nerad cítil slabý. Obzvláště ne v lektvarech.

Dveře neměl kouzlem zamčené. Potřeboval být schopný odejít bleskurychle, kdyby se něco dělo s dětmi, a věřil, že ho Hermiona zná natolik, aby poznala, že chce být sám. Věděl, že to nejspíš ví. Bohužel pro něj jí to bylo jedno a Severus nyní slyšel, jak kráčí po schodech za ním.

Neotočil se, když ji zaslechl vstoupit. Čekal, až něco řekne, něco udělá, nejlépe odejde. Severus byl v čekání velmi dobrý, dokonce i v čekání na nemožné.

„Bylo ode mě špatné, že jsem vytáhla tvoje rodiče,“ začala tiše za jeho zády. Podle síly hlasu moc daleko od dveří nedošla. Jeho mlčení ji povzbudilo, a tak pokračovala: „Andromeda mi to prozradila. Je mi to líto, vím, že bys mi o nich řekl, kdybys chtěl, abych to věděla, ale teď už to vím a jen… je mi to líto.“

Nedokázal rozlišit, jestli je jí líto, že ví, nebo že to řekla, nebo že se to vůbec stalo. Jak ji znal, možná všechno dohromady.

„Máš pravdu, bylo ode mne nezodpovědné přivést sem Malfoye,“ pokračovala. „Nepovažovala jsem ho za hrozbu; je zlomený a tak sám a připomněl mi tvé absolventy, takže jsem chtěla zachránit i jeho.“ Odvážila se přiblížit se. Kdyby ji chtěl uřknout, už by to udělal, ale i tak – věděla, že by nezaklel nikoho, koho miluje. „Asi máš pravdu – jsem závislá na zachraňování ubožáků.“

Toto jí už kdysi řekl, před měsíci, žertem, když nad ránem leželi zamotaní v dece. Odkazoval tím na sebe. Protože ona zachránila jeho téměř tak, jako jeho zachránily děti.

Péčí o ně pečoval o sebe. Tím, že mu pomohla o ně pečovat, pečovala o něj.

„Řekla bych, že mě to trochu překvapilo,“ přiznala. „Nevypadal jsi ustaraně, když jsi jej uviděl. Poslal jsi Harryho pryč a sklonil jsi hůlku. Myslela jsem, že zrovna ty pochopíš, že není jeho otec, a že – jako tyto děti – také on potřebuje péči.“

Zaslechl další její krok. Jakkoliv by ji rád ignoroval, odešel, předstíral, že se to nikdy nestalo, věděl, že ona toho nenechá, dokud vše neproberou až na kost nebo tak něco. Mimoto jí dlužil vysvětlení. Když uviděl Draca, choval se klidně, chladně a rozvážně, vybuchl, až když je opustil. Jakkoliv považoval její chování za bezhlavé a potenciálně nebezpečné, chápal, že jí na srdci leželo to nejlepší. A víc než kdo jiný věděl, čím je dlážděná cesta do pekel.

S povzdechem se otočil a pohlédl jí do očí. Přiměl se udržet klidný a kontrolovaný hlas.

„Kolik kontaktů jste ty a Malfoy měli od války?“

Ta otázka ji zmátla.

„Kolikrát ses s Malfoyem od konce války viděla?“

„No… neviděla.“

Přikývl. Tuto odpověď čekal. „Kolik toho víš o Malfoyově životě před a během války? Kdo byli jeho kamarádi? Jaký měl život? Jaký vztah měl k rodičům? S přáteli svých rodičů?“

„No -“

„A než začneš odpovídat,“ pokračoval, „mám na mysli to, co víš jistě, ne co sis domyslela podle toho, jak jsi jej vnímala během studentských let – jako člena soupeřící koleje z jiného zázemí.“

„No -“

„Co víš o Malfoyových,“ dorážel, „mimo to, co sis přečetla ve Věštci nebo slyšela od lidí, kteří měli důvody jejich rodinu znevažovat?“

„No -“

„A nakonec,“ přitlačil, „co víš o skutečných motivech všech ve válce? Jejich předsudcích? Jejich pohnutkách? Své přátele znáš, ale co ostatní? Co by si o tvém zdejším projektu myslela Minerva McGonagallová? Molly Weasleyová? Víš jaké a jestli nějaké předsudky vůči dětem Smrtijedů skrývají ve svých srdcích? Byla by Molly Weasleyová k tobě tak vřelá a otevřená s vědomím, že se zoufale snažíš dostat Valentinu Rookwoodovou z toho bordelu, i když její syn zemřel rukou Valentinina otce? Víš, že umí zabít. To ona zabila Belatrix Lestrangeovou, aby ochránila Ginevru. Můžeš s jistotou tvrdit, že by se nikoho z nich nepokusila zranit?“

„Molly Weasleyová by nikdy -“

„Jsi až moc důvěřivá!“ vyštěkl Severus. „K celé věci přistupuješ až moc jako Nebelvír.“

Hermiona si povzdechla. „Musíš přivést kolejní škatulkování absolutně do všeho? Už nejsme ve škole. Nějak nevidím souvislosti.“

„Ano! Je to šikovný způsob, jak třídit skutečnou povahu lidí a systém, se kterým jsme oba důvěrně obeznámení. A téměř po dvou desetiletích jako ředitel koleje si nemůžu pomoci a celý kouzelnický svět vidím skrze toto prizma. Dost dobře mi to posloužilo jako učiteli i špionu a nemám v úmyslu s tím skoncovat.

Ale zpět k podstatě věci. Tvé nebelvírské sklony jsem vyzdvihl z jistého důvodu. Nebelvíři musí, naprosto musí, vidět to nejlepší v každém člověku. Jsou neoblomně ušlechtilí a mají téměř nutkavou potřebu zachraňovat ty, o kterých si myslí, že jsou v nebezpečí. Předpokládají, že každý, kdo vypadá aspoň trochu normální nebo kdo se alespoň napohled jeví jako s podobným osudem, bude jistě sdílet jejich názory na vše ve světě a podle toho i jednat, a prozradí životně důležité informace.

Zmijozelové, na druhou stranu, se drží zpátky. Prozkoumají situaci ze všech úhlů. Uvažují nad motivy a dispozicemi všech, se kterými jednají, včetně těch nejbližších. Udělat méně znamená vystavit se vrtochům ostatních, a Zmijozel se sakra ujistí, že neexistuje riziko, než učiní pohyb.

Prověřil jsem si každého z vás, než jsem vám dovolil přiblížit se k dětem, Hermiono. Vím, že jsem ti říkal, že bez dovolení nevstoupím do tvé mysli, a tak se držím zpátky. Nicméně, nitrozpyt jsem použil na tebe, Harryho, Lenku i Longbottoma. Na každého jednoho z vás. Nemám se za co omlouvat, okamžitě bych to udělal znovu. Riziko je příliš velké, abych tak nejednal.

Předpokládáš, že Malfoy bude na ‚naší straně‘ kvůli činům jeho a jeho rodičů za války. Předpokládáš to, protože je bez prostředků a sirotek a na ulici. Proto tedy musí chtít tvoji pomoc a také sdílet tvůj pohled na tyto děti.

Napadlo tě vůbec, že ony,“ máchl rukou nad hlavou, „by nemusely být rády, že jej vidí? Pamatuješ, že jeho rodiče si udrželi svobodu navzdory faktu, že měli na rukou víc krve a byli výš v řadách Pána zla než jejich rodiče? Nezapomínej, že většina z nich ví, že jejich rodiče zemřeli nebo byli zabiti nebo dostali polibek, zatímco jeho rodiče odkráčeli svobodní. Pamatuj, že mnozí jsou tím pobouření stejně jako většina kouzelnického světa.

Nezapomínej, že je toho hodně, co o něm nevíš, Hermiono,“ pronesl nebezpečným hlasem. „Je toho hodně, co o něm nevím já sám. Nepodíval se mi do očí, takže jsem nemohl použít nitrozpyt. Kdyby neodešel sám, osobně bych ho vyhodil a vymazal mu paměť. Je příliš velké riziko pustit sem ty, kterým nemůžeme věřit. A použijeme má kritéria, kdo je a kdo není důvěryhodný, než komukoli dovolíme strčit nos za náš práh.“

Severus měl hlavu i srdce těžké. „Hermiono, udělal jsem z tebe strážce tajemství tohoto domu ze dvou důvodů – bylo rozumné mít druhého strážce, kdyby se se mnou něco stalo, a protože jsem věřil tvému úsudku. Po tomto… nevím, jestli bych měl. Chci věřit, a vím, že jsi měla dobré úmysly, takže to nebudu měnit. I dál ti budu věřit. Ale musíš pochopit… nesmí se to opakovat.“

Hermiona se zapotácela a opřela se o chladnou kamennou zeď. Dokázala snést jeho hněv, dokázala snést jeho urážky, poznámky a úsměšky. Ale toto bylo zklamání a zklamání od Severuse, jak zjistila, se nedalo spolknout.

„Hermiono, víš, že… co k tobě cítím. Je to skutečné a nikdy to nezakolísá. Ale ony,“ opět pokynul nad hlavou, „musí být na prvním místě. Jim jsem se zavázal především. V první řadě musím dbát na jejich bezpečí. A jestli se někdy náš vztah stane s tímto neslučitelný, budu si muset vybrat a vyberu si je.“

Vykročil k ní a vzal její chvějící se tělo do náručí. „Prosím, prosím, nenuť mě volit.“ Pevněji ji stiskl a políbil ji na čelo. „Slib mi, že mě nikdy nepřinutíš volit,“ zašeptal sevřeným hlasem.

Přikývla hlavou zabořenou v jeho hrudi a byla odměněna dalším polibkem na temeno.

„Omlouvám se,“ zašeptala. „Chtěla jsem jen pomoci.“

„Vím.“

„A… co jsem řekla o tvých rodičích…“

Dlouze vydechl. Tuto část života doslovně i obrazně pohřbil už dávno. Prožil svůj každoroční den truchlení na Vánoce a pěkně vrátil vzpomínky na ně zpět na místo v zákoutí své mysli. Nitrobrana byla pro Severuse způsob života. Jiný vztah ke světu neznal. Nemohl teď vše toto vyjádřit, a ani nechtěl.

„Není třeba se omlouvat,“ zašeptal. „Ale prosím, nemluv o nich. Ne teď.“

Věděla, co doopravdy říká a jen přikývla.

Dlouhou dobu tam jen stáli, drželi se za ruce, oba mlčeli. Nakonec objímání utnul Severus. Potřeboval pracovat na lektvarech a ona měla jít učit.

Políbil ji na rozloučenou a ujistil ji, že až skončí čtení dětem – při čtení měly nejraději ji – zbytek večera stráví spolu.

„Miluju tě,“ zašeptala a vzala mu tvář do dlaní. Zahleděla se mu do očí, aby zdůraznila svoji upřímnost. Jako by měl nějaké pochybnosti.

„Já tebe taky,“ odvětil. Pořád se mu ta slova říkala těžce. Nevěděl proč. Ona je pronášela každý den a on to miloval – natolik, že jí sám pobídl, aby je říkala každý den. Ale aby se vyjádřil on častěji, než bylo nezbytně nutné… chtěla by po něm hodně. Už ji na to kdysi upozornil. Pokud by se něco změnilo, dal by jí vědět.

Když mířila ze sklepa do podkroví, přemýšlela o celém rozhovoru a Severusově varování. Nedal jí ultimátum, ne tak docela. Už ve chvíli, kdy si vstoupili do životů, věděla, že děti jsou jeho prioritou a vždy na prvním místě a že jí dovolil přiblížit se jen kvůli stejné oddanosti jim, jejich bezpečí a jejich blahu.

Hermiona přirovnávala Severusovy priority k pocitům osamělých otců. Bez ohledu na to, jak moc by ho mohla žena zaujmout, pokud by nebyla vhodná k jeho dětem, musela by jít. Pomyšlení na to, že zrovna Severus Snape bude mít takové priority, bylo trochu překvapující, ale zároveň ji zahřívalo u srdce. Byl opravdu složitým mužem.

V druhém patře potkala Harryho, který mířil dolů. Po Dracově odchodu se vrátil do podkroví, ale když se Hermiona nějakou dobu neukázala, pocítil potřebu situaci prozkoumat. Bystrozorský výcvik se jen tak neztratí.

„Jak mu je?“ zeptal se bez úvodu.

„Dobře,“ odvětila Hermiona s chabým úsměvem. Tušila, že ji čeká druhá přednáška. „Řekl, že bylo riskantní přivést Malfoye sem a dal mi na přemýšlení pár věcí, které mě nenapadly. Připadám si jako pitomec.“

„Nemůžu uvěřit, že jsi ho sem vzala,“ rýpnul si Harry.

„Jo, vím, byla to pitomost, chápu to.“

„Ale proč?“ Zkoumavě si ji prohlédl. Harry mohl být po válce nádoba plná odpuštění, ale něco na Draco Malfoyovi ho popichovalo. Přestože byl zlomený a na pokraji společnosti, stále od Malfoye nečekal nic dobrého. Nebylo to nepodobné Severusovu vztahu k Nevillovi – bez ohledu na množství času, které uběhlo, bez ohledu na to, jak moc se Neville osvědčil, Severus se k němu pořád bude chovat jako v prvních hodinách lektvarů.

Válka může všechno změnit, ale přesto se některé věci nezmění nikdy.

„Protože… to kvůli tvému mottu, Harry. Co pořád říkáme?“

„Bez ohledu na hříchy otců.“

„Přesně, Harry. Uviděla jsem ho tak zlomeného a zdevastovaného a napadlo mě… no, byl to impulz. Teď si uvědomuju, že jsem to dělat neměla a že své sklony musím mírnit – upřímně nedokážu předvídat, co by udělal, kdyby tady zahlédl některé z dětí, nebo jaká by byla jejich reakce.“

Vážně ji nenapadlo, že Malfoy a děti by mohli mít společnou minulost, nebo že ona minulost by nemusela být pozitivní. Až Severus ji přiměl pochopit, kolik si toho neuvědomovala.

„Ale není to jen jeho otcem,“ podotkl Harry. „Lucius Malfoy byl samozřejmě opovrženíhodná bytost, která zemřela jako lidská troska. Ale ani Draco Malfoy není zrovna svatý, Hermiono. Není jako ony,“ trhl hlavou nahoru, aby ukázal na děti.

„Ale výsledek je stejný.“

„On si to zaslouží!“ zvolal Harry. „Ztrácíš nadhled. Draco Malfoy si vybral stát se Smrtijedem. Ano, nutil ho k tomu jeho otec, ale mohl odmítnout. Sirius to v jeho věku udělal, vybral si raději odchod z domova, než aby se zavázal loajalitou Voldemortovi. Malfoy to mohl udělat taky. Ony,“ máchl rukou nad hlavu, „v takové pozici nebyly. Byly děti, malé děti, miminka, která neměla s rozhodnutím rodičů nic společného. Ani jedno nepřijalo Znamení zla. Ani jedno nesouhlasilo se spácháním vraždy. Ani jedno nemučilo jinou lidskou bytost. Ne každý, kdo po válce skončil na ulici, je válečná oběť, Hermiono. Někteří jako Draco Malfoy si to zaslouží.“

Povzdechla si. „Není to zrovna ten názor, který nás k této válce dovedl – že někteří lidé v našem světě si zaslouží žít ubožeji?“

„Nejde o to samé a víš to.“

„Jen…“ opět si povzdechla, „nemůžu si pomoct, ale občas mám pocit, že ty samé staré bitvy svádíme znova a znova. Co jiného se změnilo od konce války, než že Pán zla padl? Zmijozel a Nebelvír jsou stále zahořklí nepřátelé. V zákoníku stále máme pro-čistokrevná práva. Sociální služby jsou nedostatečné jako vždy. Dokonce i má legislativa ohledně domácích skřítků se změnila jen formálně, to musím i já přiznat.

Já jen že… když jsem uviděla Malfoye, asi jsem viděla příležitost něco změnit. Že nebelvírská princezna a zmijozelský princ se mohou smířit. A pokud to dokážou, bude možné i vše ostatní.“

„Pořád optimistka.“

„Přirozeně. Být něčím jiným po všem, co jsme zažili, by bylo příliš zdrcující, nemyslíš?“

Harry pokrčil rameny. „V hodně věcech nesdílím tvůj idealismus, nikdy tomu tak nebylo, ale chápu tu touhu.“

„Zachránce kouzelnického světa není idealista?“ zeptala se sarkasticky a odfrkla si.

„Ne ve všech věcech jako ty,“ odvětil a dloubl do ní.

S povzdechem se v Harryho doprovodu vydala zpět do podkroví.

„Harry?“

„Ano?“

„Myslíš, že to někdy bude snazší?“

Pokrčil rameny. „Nevím.“

„Stálo to vůbec za to? Vezmi si, co všechno jsme během války a za těch posledních osamělých devět měsíců viděli a zažili. Sakra, jsme Zlaté trio, ale rozštěpené. Kdybys věděl, jaký svět bude, že problémy a předsudky, proti kterým jsi bojoval, abys je vykořenil, že tady stále budou, šel bys do toho?“

„V mžiku,“ pravil neoblomně.

„Jak to můžeš říct?“

„Jak se můžeš ptát?“ Zastavil se a popadl ji za paži, aby se na něj podívala. „Hermiono, svět nemusí být perfektní, ale tentokrát se alespoň můžeme pokusit o nápravu. Kdybychom ty, já, Ron, Severus i Brumbál a Neville a všichni ostatní neudělali, co jsme udělali, neměli bychom příležitost. A o světě, ve kterém jsme neudělali, co jsme museli, nechci ani přemýšlet. Nebudu bránit všechno, co od té doby udělalo ministerstvo, Bradavice a kouzelnický svět, ale kdybych věděl… ano, udělal bych to znovu.“

„Máš pravdu, jsem pitomá.“

„Ano, jsi,“ potvrdil Harry, „což je fakt divné, protože to je to poslední slovo, které bych si spojoval s tebou. Co to do tebe vjelo?“

„Nic,“ prohodila. „Nic.“

Nevěřícně trhl obočím. Tolik to připomenulo Severuse, až se málem zasmála.

„No… občas mě cena války praští po nose a já propadnu filozofování. Asi bylo naivní věřit, že nakonec budeme žít v utopii.“

„Ještě není konec,“ reagoval Harry tentokrát v předstíraném optimismu. „Je to jen začátek. Máme spoustu času všechno napravit. Jen to musíme dělat po krůčcích. A myslím, že pro dnešek bude nejlepší vložit síly do učení abecedy a matematiky několika dychtivých studentů.“ Usmál se na ni a vzal ji na ruku. „Souhlas?“

Usmála se a přikývla. „Souhlas.“