Preklady fanfiction Harryho Pottera

Část první

Harryho poslední ročník v Bradavicích začal přesně tak podivně, jak očekával. Škola byla stále na mnoha místech pobořená navzdory nepřetržitým rekonstrukčním pracím. Zařazovací ceremoniál byl krátký; buď bylo málo dětí ve věku prvních ročníků, nebo je rodiče drželi stranou od Bradavic. Následná hostina proběhla v tichu. Po několik prvních týdnů byli studenti zakřiknutí, až téměř otřesení. Noví vyučující se připojili ke starému sboru, vyplňujíce zjevné mezery.

Těch několik navrátivších se „osmáků“ bylo připojeno k sedmým ročníkům. Naštěstí jakákoli rozpačitost z tohoto uspořádání po několika dnech vybledla. K úlevě většiny studentů byly ložnice kompletně přeorganizovány. Harry a Ron měli samostatný pokoj, Neville byl přesunut jinam, a k němu byli umístěni tři mladší studenti.

Navzdory podivným pocitům a častému bodání smutku, se Harry a jeho přátelé adaptovali dobře a byli na nejlepší cestě vklouznout do kolejního a studijního života s relativní lehkostí. Harry zjistil, že je mnohem uvolněnější, než byl kdykoli předtím, nejspíš kvůli absenci Voldemortovy přítomnosti číhající na pozadí jeho mysli. Bylo úžasné, jak nedostatek hrozby smrti může ovlivnit něčí pohled na svět.

Malfoy byl stále zde, samozřejmě, zírající a ušklíbající se a číhající po chodbách jako bledý přízrak jeho starého já, stále s tělesnou stráží po obou bocích, ačkoli Crabbe a Goyle byli nahrazeni mohutným páťákem zvaným Smead a hubeným, ale zle vyhlížejícím šesťákem slujícím Bark. Zdálo se, že Smaed se opájí zvukem svého vlastního hlasu, protože nepřetržitě cosi vykládal, což mělo za následek podrážděný Malfoyův pohled jeho směrem nejméně šestkrát do hodiny. Bark nemluvil, pouze poslušně přikyvoval při každém slově, které Smead nebo Malfoy pronesli, cumlaje při tom zdánlivě nekonečnou zásobu lékořicových hádků, kteří obarvovali jeho rty, jazyk a samozřejmě zuby do nepříjemně fialovočerného odstínu.

Harry si pomyslel, že dobří přisluhovači zřejmě musí být nedostatkovým zbožím.

Dva týdny před zahájením školy zorganizoval schůzku na Příčné ulici a vrátil Malfoyovi jeho hůlku. Setkali se na chodníku, Harry po boku s Ronem a Hermionou, Malfoy s Pansy Parkinsonovou a Blaisem Zabinim. Harry podal Malfoyovi hůlku s prostým „Dík“, ten jí převzal bez jediného slova, krátce přikývl a přemístil se, následovaný svými dvěma přáteli.

„Nevděčný zmetek,“ zamumlal Ron.

Nicméně ve škole Malfoy Harryho absolutně ignoroval. Ignoroval vlastně téměř každého, rozhodnutý zřejmě navštěvovat vyučovací hodiny se skloněnou hlavou, zdánlivě soustředěný pouze na dokončení studia a definitivní zmizení. Ani se nenamáhal šikanovat mladší studenty, ačkoli jeho noví poskoci v tom našli zalíbení, kdykoli nebyl v okolí nikdo, kdo by jim v tom zabránil.

Toto nepřirozené ovzduší vzalo za své první týden v prosinci.

Na celou školu padlo cosi, co se dalo nazvat jedině a pouze sváteční náladou. Hagrid s Kratiknotem se záhy postarali o to, že hrad vypadal jako zhmotněná exploze svátečního reje, se všemi cesmínami, stálezelenými větvičkami, ozdobami a kouzelnými světly, zdobícími všechny dostupné plochy. Studenti si prozpěvovali po chodbách. Sovy byly přetíženy posíláním vzkazů a dodáváním dárků. Společná jídla zahrnovala cukroví, bonbóny a sladkosti třpytící se sněhovým cukrem, kandované kousky ovoce a čokoládu ve všech představitelných variacích.

McGonagallová, vždy pohotově připravena naskočit do rozjetého vlaku, dychtivě podpořila rozmáhající se vánoční šílenství vyhlášením soutěže. Harry si tajně myslel, že ředitelka má nervy na pochodu z mizerné úrovně všech čtyř famfrpálových týmů – žádná z kolejí neměla družstvo, kterým by se mohla chlubit – a doufá, že trocha soupeření pomůže dodat určitou přidanou hodnotu k týmovému duchu.

„Soutěž ve výzdobě?“ zeptal se Ron váhavě. „Měkne jí mozek? Jen se rozhlédněte okolo. Pokud přidáme ještě nějakou dekoraci, budou nám po chodbě běhat posraní sobi a potulovat se Jack Frost *.“

„Hagrid a ostatní profesoři zdobí jen společné prostory, Rone,“ ozvala se Hermiona a vedla je chodbou, byť se její pozornost zdála stále zaměřená na knihu, kterou držela před sebou otevřenou. „Všichni jsme dostali přiděleny zvláštní, identické chodby v různých patrech. To už jste zase neposlouchali?“

Harry ovšem opravdu neposlouchal. Jeho pozornost byla zaměřena na zmijozelský stůl a on pozoroval, jak zmijozelští reagují na novinky. Jak se dalo očekávat, vypadali z nich méně než nadšení.

Malfoy se tvářil znuděně, Zabini se rozesmál, Parkinsonová zírala na ředitelku, jako by nevěřila vlastním uším, a Malfoyovi poskoci vypadali zmateně. Ovšem, oni vypadali zmateně téměř neustále, takže tam opravdu nebyla žádná změna.

„Zmijozeláci to budou mít snadné,“ poznamenal Dean Thomas. „Stačí jim, když přitáhnou několik stromů a mají vyzeleněno.“

Harry se ušklíbl, protože věděl, že Dean má částečně pravdu. Všichni budou tvořit výzdobu v kolejních barvách. Nebelvírské dívky už měly hlavy dohromady a dohadovaly se o zvonečcích a mašličkách.

„Nemyslete si, že to odfláknete,“ varovala je Hermiona. „Bude to dobré pro nás všechny. Potřebujeme se trochu pobavit.“

* Jack Frost je postava anglosaské mytologie, duch ztělesňující studené zimní počasí, v ruském prostředí je zřejmě ekvivalentem děda Mráz. Jack Frost maluje jinovatkou na okna a v mrazu štípe lidi do konečků prstů. Většinou je přátelský, ale pokud je vyprovokován, zabíjí své oběti tím, že je celé pokryje sněhem.

xxxXxxx

Navzdory dobrým úmyslům věci rychle nabraly spád takovým směrem, jaký si ředitelka nedokázala ani představit. Sabotáže a žertíky byly na denním pořádku. Harry a Ron právě číhali pod neviditelným pláštěm u jednoho vchodu do zmijozelské chodby v šestém patře. Každá kolej měla přiděleno podlaží pomocí vědecké metody zvané „abecední“, takže Havraspár měl chodbu ve třetím patře, Mrzimor ve čtvrtém, Nebelvír na pátém a Zmijozel měl podlaží nejblíže k nebelvírské věži.

Zmijozelští si, samozřejmě, hořce stěžovali, že jsou nuceni absolvovat celou cestu od sklepení až do šestého patra.

„Vypadá to dobře,“ zamumlal Ron. Nemusel být obzvlášť tichý, protože jedinými dalšími osobami na chodbě byly dvě zmijozelské třeťačky věšící girlandu, zatímco sedmáci je sledovali s unuděnými výrazy.

Harry si pomyslel, že to vypadá úchvatně. Zmijozelští přišli se zimní tématikou, inspirujíce se přírodou venku, jak předpokládal Dean, ale tu použili jen jako pozadí pro pohádkovou říši ledu a třpytícího se stříbra. Stromy byly posypány sněhem, opravdovými vločkami, které se snášely ze stropu na podlahu. Ze stromů a keřů visely rampouchy, které zářily zeleně a bíle ve světle hroznů pohádkových svic, vznášejících se nad jejich větvemi. Obrovské, stálezelené větve byly dekorovány stříbrnými ozdobami všeho druhu a ověšené třpytícími se zelenými a stříbrnými lametami.

Podlaha byla přeměněna na kluziště lemované chodníčkem z bílého štěrku a malým bílým plůtkem, na který byly stříbrnými stuhami připevněny zelené girlandy.

„Mohli by vyhrát,“ řekl Harry, v duchu to porovnávaje s oslňující rudou a zlatou v jejich vlastních chodbách. Nebelvíři si hnusili zelenou, takže přišli s tématem Louskáčka a vojáčků. Harry měl pocit, že vytvořili předimenzované hračkářství.

„Přišli jsme, abychom to tu obdivovali, nebo kvůli sabotáži?“ zeptal se Ron nakvašeně.

„Kvůli sabotáži,“ řekl Harry rychle. Minulou noc se pár zmijozelských vplížilo na nebelvírské podlaží (přes dvě hlídky a barikádu poplašných kouzel – ne snad, že by podobná kouzla právě teď zastavila Harryho a Rona) a obléklo všechny obří louskáčky do zmijozelských hábitů a šál.

„Mohli bychom jim rozpustit kluziště na rybník,“ navrhl Ron.

Harry to zvažoval, ale zdálo se to příliš jednoduché a snadno opravitelné. Potřebovali něco většího. Potřebovali přemýšlet jinak. Potřebovali uvažovat, jako… jako George Weasley.

„Myslím, že to mám,“ řekl Harry a ušklíbl se na Rona.

xxxXxxx

Zabralo jim nějaký čas udělat to správně. Poradili se s několika méně akurátními Nebelvíry (nikoli s Hermionou) a nakonec svůj vynález pojmenovali po Georgovi. Vyrobit kouzlo bylo jednoduché jen zdánlivě, a také zabralo hodně času ho správně načasovat, takže když popadali do postelí, hodiny ukazovaly tři čtvrtě na čtyři.

Čtyři hodiny spánku rozhodně nebylo dost, ale Harry by si to představení nenechal ujít ani za nic. Vytáhl z postele Rona a spolu s dalšími komplici spěchali do šestého patra. Objevili se ve stejné chvíli, jako skupina zmijozelských, kteří byli značně zadýchaní z výstupu – ze sklepení to byla pěkná štreka.

Malfoy mezi nimi nebyl, k Harryho zklamání.

„Co jste tu, vy neřádi, udělali?“ zeptal se jeden z nich, když zahlédl nebelvírské.

„Nic,“ odtušil Dean s nevinným úsměvem.

Zmijozelové obezřetně vstoupili do vyzdobené části chodby, pátrajíce očima po jakékoli známce vandalismu, hůlky v pohotovosti. Scéna vypadala stejně poklidná a stejně mírumilovná, jako předchozí noci.

„Nic nevidím,“ vyprskla zmijozelská dívka. Harry si pomyslel, že připomíná žirafu.

„Musí tu něco být,“ zavrčel Zabini, „protože jinak by tu nepostávali a nevypadali tak natěšeně.“

„Máš pravdu!“ Dívka se otočila a hůlkou ukázala směrem k nebelvírským. „Vy tam! Pojďte sem. Projdete první.“

Harry hodil pohledem po Ronovi, který vypadal na okamžik lehce vyděšeně, ale Harry se pouze zasmál a řekl: „Fajn.“ Pak pokrčil rameny a vydal se vpřed. Cesta byla zakouzlena, aby odpuzovala sníh, takže nehrozilo nebezpečí uklouznutí, když mu štěrk skřípal pod nohama. Ostatní Nebelvíři se courali za ním.

Zabini je ostražitě pozoroval, když procházeli kolem. Harry na něj vrhl oslnivý úsměv jako sluníčko. Prošli celou cestu a Harry se kochal tím pohledem. Zmijozeláci odvedli úžasnou práci. Chodba byla nádherná. Strop byl zakouzlen, aby vypadal jako jasně modrá obloha, ale sněhové vločky bez přestání padaly. Harry předpokládal, že zmijozelští chtěli ve své práci pokračovat na zdech, protože mezi stromy byly stále viditelné tmavé cihly.

Ohlédl se za sebe a všiml si, že první Zmijozelové už opatrně vstupují na cestu. Nebelvírští přidali do kroku bez nutnosti jakkoli se dorozumívat. Rychle dosáhli konce chodby a obrátili se.

Zmijozelští už byli uprostřed cesty, když se to stalo. Zabini byl první, kdo přidušeně vyjekl a zmijozelská dívka zaječela. Nebelvíři vybuchli smíchy.

„Pottere!“ zařval Zabini, ale to Harryho ještě víc rozesmálo.

Všichni Zmijozelové mužského pohlaví měli náhle na sobě kostýmy Santy, jasně červené a lemované bílou kožešinou protkanou zlatými pásky. Krátké vestičky zakrývaly jejich hrudníky – stěží – a veselé santovské čepice s bílými a zlatými střapci korunovaly jejich hlavy. Jediné zmijozelské dívce vypučely parohy a byla zamotaná do postroje se zvonci.

„Foťák!“ zaječel Ron a utíral si slzy smíchu. „Měli jsme přinést foťák!“

„Já ho mám!“ řekl Dennis Creevey, a zuřivě cvakal bratrovým starým fotoaparátem. Ten pohled Harryho trochu zabolel, ačkoli mnohem víc ho rozesmála vyhlídka na možnost fotodokumentace.

„Běžíme!“ zaječel Ron, jak se do kostýmů a sobích postrojů odění Zmijozelové řítili směrem k nim.

Nebelvírští se rozprchli.

„Pěkné nohy, Zabini!“ zařval ještě Ron, když, svíraje Harryho za ruku, zabočil za roh. Zabini měl opravdu hezké nohy, připustil si Harry. Ale přál si vidět ty Malfoyovy. Aby se mohl ještě víc zasmát, samozřejmě.

xxxXxxx

Tu noc se zmijozelští, překvapivě, nepomstili Nebelvírům žádným zásahem do jejích louskáčkové chodby; alespoň pokud bylo vidět.

Harry šel na snídani s Dennisem Creeveym, který prohodil: „Hej Harry, proč se nám neudělaly santovské kostýmy jako zmijozelákům?“

„Proč se ptáš, Dennisi? Chceš jeden?“ zeptal se Harry.

Dennis se začervenal. „NE! Samozřejmě že ne. Jenom jsem… “

Harry se rozesmál. „Uklidni se, Dennisi. Dělám si srandu. To kouzlo se spouštělo při detekci zmijozelských odznaků na jejich hábitech.“

„Geniální,“ vydechl Dennis.

Harry souhlasně přikývl. Právě je minul zmijozelský chlapec, broukající si tiše: „Po roce Vánoce…“

„…Vánoce přicházejííííí, zpívejme přáááátelééééééééé“ zazpíval Harry, šokuje tím sám sebe. Dennis se přidal, a k jejich společnému zděšení pokračovali bez přestávky: „Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselééééééééé!“

Harry se pokoušel násilím zavřít svá ústa, dokonce i rukama, ale píseň nešla umlčet. Jeho čelisti se bez přestání pohybovaly i pod přitisknutou dlaní a zvuk jeho zpěvu byl dost hlasitý, aby přitáhl pozornost okolí. Okolostojící se rozřehtali. Dennis vedle něj vypadal při svém zpěvu stejně poníženě, a stejně jako Harry mumlal do vlastních dlaní.

Harry zaslechl známý smích a zahlédl Malfoye, stojícího vedle Zabiniho. Tmavý kluk měl pomstychtivě samolibý výraz, ale Malfoy vypadal prostě pobaveně.

Harry naštěstí mohl přestat zpívat, když píseň skončila. Spustil ruce a pohlédl na Dennise.

„Tiše a ochotně…“ zanotoval Malfoy náhle a pak se odmlčel.

„...purpura na plotně voní, právě voní...“ zanotoval Harry, nemoha se zastavit. Oči se mu v šoku rozšířily, když si uvědomil, že bude muset zazpívat celou píseň, přičemž na většinu slov si nedokázal vzpomenout. Dennis se k němu nešťastně připojil.

Zabini a rostoucí shromáždění studentů okolo jásalo a hýkalo smíchy; někteří z nich se dokonce ke zpěvu přidali. Malfoy pouze překřížil ruce, opřel se o zeď a šklebil se. Od něj to bylo nějak víc ponižující, než od ostatních.

Harry popadl Dennise za ruku a táhl ho k Velké síni. Kvůli nepřekonatelnému nutkání zpívat nedokázal mluvit, ale jeho gesto bylo jasné. Utekli.

Přímo do Velké síně. Nejbližší Nebelvír, který je zaslechl, se připojil k písni a ostatní je postupně následovali, dokud všichni nebelvírští v místnosti bezmocně neprozpěvovali o tom, jak ´k nám vklouzlo to tajemné kouzlo Vánoc´.

Harry se snažil živit svůj vztek, ale všechno bylo nějak snesitelnější, když jeho utrpení sdílela celá nebelvírská kolej. Zdálo se, že kouzlo obsahovalo jakousi magickou schopnost vytušit slova písně, protože dokonce i Ron se prokousával slokami, nahrazuje přirozené frázování vůlí.

Ostatní studenti v úžasu naslouchali, s výjimkou zmijozelských, kteří řvali smíchy. Když píseň skončila, další z nich zanotoval Rolničky, ale McGonagallová kouzlo rázně zrušila. Harry vděčně zmlkl a vrhl se na snídani. Pohledem se setkal s Malfoyovýma očima a vyslal jeho směrem neochotný úsměv a potřesení hlavou. Byl to chytrý žertík.

xxxXxxx

Pomsta mohla být sladší.

Harry tak soudil, jelikož se tentokrát nezapojil do plánovacího procesu. Ve skutečnosti se nezapojil vůbec. Měl podezření, že štafetový kolík Nebelvírsko/Zmijozelské války převzaly dívky, protože nebylo pravděpodobné, že by kluci přišli s něčím takovým. Pokud by o tom Harry věděl, pravděpodobně by to zarazil.

A nejen proto, že lidé neustále líbali Draca Malfoye.

Chodby se staly peklem. Všem zmijozelským se nad hlavami vznášelo očarované jmelí – jmelí, které nešlo odstranit. Jmelí, které nutilo každého v určitém okruhu do líbání. Harry s hrůzou sledoval, jak se nejméně čtyři různí studenti (dvě Mrzimorky, jeden šesťák z Havraspáru a Dean Thomas) pokoušeli políbit Draca Malfoye. Dívky dokázaly získat lehký polibek, než je Malfoy odstrčil. Dean Thomas byl se zaklením odvržen pryč dřív, než se jeho rty mohly dotknout Malfoyových, ale ten havraspárský kluk...

Harry usoudil, že ten týpek je pitomec a potřeboval by párkrát proklít. I když ani nevěděl, jak se jmenuje. Měl vlasy barvy písku a široká ramena a byl pravděpodobně neobyčejně inteligentní, samozřejmě, a jasně si zasloužil zemřít. Ne proto, že si dovolil políbit Malfoye. Samozřejmě. A rozhodně ne proto, že ten polibek trval mnohem déle, než by Harry považoval za rozumné u něčeho, co měl být trapný žert, který by neměl být tolerován. Ne, Havraspár si zasloužil zemřít, protože... měl průměrnou tvář. Ano, rozhodl se Harry. Bylo to těma očima. Vypadaly ďábelsky a chladně, i když trochu skelně po Malfoyově polibku.

Debil. Pravděpodobně ho před tím nikdy nikdo nepolíbil, ne s těma ďábelskýma očima.

Všechny další pokusy o líbání Malfoye byly rázně zaraženy Malfoyovým spěšně seslaným štítovým kouzlem. Ostatní Zmijozelové rychle následovali jeho příkladu a brzy byly chodby plné poskakujících studentů, kteří se odráželi od štítových stěn jako kulečníkové koule.

„Fajn. Tohle kouzlo nevyšlo,“ poznamenal Harry směrem k Hermioně.

Protočila oči. „Nemám s tím nic společného. Můžeš obviňovat Levanduli Brownovou a Romildu Vaneovou. Blbky.“

Harry přikývl, protože věděl, že Hermiona by zajistila, aby kouzlo fungovalo jen na vybrané osoby, namísto na kohokoli v dosahu. Deanovy rozpaky při pokusu políbit Malfoye byly na jeho tváři jasně patrné. Odkašlal si a podíval se zaraženě na Harryho, který se ušklíbl a zeptal se: „Jaké to bylo?“

„Dej si odchod,“ prskl Dean a funěl pryč, přičemž si dával záležet, aby obešel každého Zmijozela širokým obloukem. Harryho napadlo, že McGonagallová se o kouzlo postará během snídaně.

Většina studentů mířila směrem k Velké síni, ačkoli zeleně odění studenti se jmelím nad hlavou příliš nepřispívali plynulému pohybu. Někteří z nich ani nevypadali naštvaní, jak zaznamenal Harry. Například Pansy Parkinsonová právě spojila rty s pohledným Mrzimorem, jehož ruce bezmocně svíraly rukávy jejího hábitu a který vypadal, že se spíš drží na místě jako o život, než aby se pokoušel osvobodit. A k Harryho překvapení ani Malfoy nevypadal, že by si stěžoval.

„Pojďme, kámo, než nás někdo lapí,“ řekl Ron s očima upřenýma na Pansy Parkinsonovou a jejího zajatce. Na chvíli vypadal toužebně, ale pak zachytil Hermionin ostrý pohled. „O tohle nestojíme!“ dodal rychle.

„Ne, to tedy určitě ne,“ řekla prudce a odkráčela chodbou. Ron spěchal za ní a doufal, že nechává všechny zmijozelské za sebou na sto honů. Harry je pozoroval s úsměvem a zvolna je následoval, ale jeho cesta byla náhle zablokována.

Vytřeštil oči a jen na zlomek vteřiny zahlédl rozezlenou šeď, než ho kouzlo zachytilo a prakticky vrhlo vpřed. Přikrčil se a psychicky se obrnil v očekávání zpětného nárazu Malfoyova štítového kouzla a následného přívalu posměchu, ale nic takového nepřišlo.

Vydal tlumený zvuk překvapení, když se jeho hruď srazila s Malfoyovou. A než mohl popadnout dech, jeho rty už se dotýkaly Malfoyových a jeho ruce byly ovinuty kolem krku nejotravnějšího nepřítele.

Harryho oči se v šoku rozevřely a zíral do Malfoyových napůl přivřených šedých očí. Jeho paralyzovaná mysl dokázala vyprodukovat na povrch pouze jedinou myšlenku: Líbám Draca Malfoye.

Neskutečnost toho všeho ho držela u vytržení šest úderů srdce, zatímco ozvěna těchto úderů mu hlasitě duněla v uších. Jejich rty byly spojeny, nehýbaly se, vlastně se to jen stěží dalo klasifikovat jako polibek. Spíš se jednalo o přetlačování rtů. Ale pak se Malfoy posunul. Byl to velice nepatrný pohyb, posun, nebo povzdech, nebo možná nadpozemské zachvění. Ať už to bylo cokoli, způsobilo to, že Malfoyovy rty sklouzly po těch Harryho, zanechávajíce po sobě nádech vlhkosti a pouhý náznak chuti smíšený s Malfoyovým dechem, který mu přeběhl po tváři. Ta kombinace byla elektrizující.

Víc! křičelo cosi v Harryho nitru, a on zkoušel stisknout ruce a přidržet Malfoye na místě. Jeho rty se pohnuly, zatlačily dopředu a rozevřely se jen natolik, aby mohl sevřít Malfoyův horní ret mezi svými a jazykem přejet po jeho okraji, jen na ochutnání.

Ticho prořízl výkřik. Harry ucukl a jeden malý, vyděšený okamžik zíral do Malfoyových široce rozevřených očí, než ho cosi odhodilo dozadu. Tak silně, že klopýtl, upadl a bolestivě si narazil záda. Zíral vzhůru na Malfoye, který z něj neodtrhl pohled, zatímco křik se stupňoval a stupňoval.

Konečně ten zvuk prorazil strnulost, do které se zdáli být oba začarováni, a upoutal jejich pozornost. Původcem byla Pansy Parkinsonová, která na ně ukazovala a vyla smíchy.

„Potter!“ křičela. „Potterouš je teplouš!“

Harry se zamračil a jeho pohled sklouzl zpět k Malfoyovi, jehož oči se teď přimhouřily na Parkinsonovou, a jehož rty se zkroutily do něčeho, co vypadalo jako velmi zlostný výraz. Harry byl na okamžik zmaten, protože očekával, že se Malfoy připojí k okolnímu veselí a posměchu.

Vyskočil na nohy a vyvinul úsilí, aby si nemnul naraženou část těla. Ušklíbl se na Parkinsonovou, beze slova obešel Malfoye a rychle kráčel k Velké síni. Jeho zmatek rostl každým krokem. Proč Malfoy zrušil štítové kouzlo? Bylo víc pokořující nechat Harryho, aby ho políbil?

Tvář mu hořela při vzpomínce na to pojmenování. Bylo to ponižující. A kromě toho, daleko horší než fakt, že líbal Malfoye, bylo poznání, že si to užil.

Část druhá

Jak se dalo očekávat, ředitelka brzy zarazila jmelím vyvolané šílenství a věci se během několika hodin vrátily do normálu, s výjimkou občasného výkřiku „Potterouš teplouš“, ačkoli to bylo vždy vrženo z anonymního davu, takže původce se nedal identifikovat.

Zmijozelští se tím nijak zvlášť netajili, pochopitelně. Harry vrčel nad tou nespravedlností. Malfoy byl ten, kdo zrušil to zatracené štítové kouzlo, a přesto jeho nikdo nenazýval teploušem.

„To je proto, že všichni vědí, že se ti líbí kluci, Harry,“ vysvětlila Hermiona po jeho brblání.

Zíral na ni. „Cože?“ Cože? Cože? Jako by se mu v hlavě odráželo ozvěnou.

Hermiona nad ním protočila oči. „Vážně, Harry, jsem si vědoma, že nesnášíš drby, ale jednou za čas se v nich najde zrnko pravdy.“

Ron přikývl a navzdory puse plné čokoládové oplatky zamumlal: „Dokonce i já to věděl, kámo.“

Harry se po nich zlostně podíval. Všichni to věděli, a přesto nikdo neuznal za vhodné ho s tím faktem seznámit. Malfoyův malý líbací žertík mu byl náhle jasnější. „Díky, že jste mi to řekli, sakra,“ zavrčel.

„Myslel jsem, žes to věděl,“ řekl Ron a pokrčil rameny. „Na druhou stranu, není to fuk?“

Hermiona vydala přidušený zvuk, po kterém zpozorněli jak Ron, tak Harry.

„Nějak mi zaskočilo,“ řekla a odstrčila svoji sklenici dýňové šťávy. Harry přimhouřil oči a uvažoval, jestli Hermiona nemluvila s Ginny.

Vlastně to byla Ginny, která tušila pravdu o Harryho preferencích dříve, než on sám. Harry se pokusil mít s ní fyzický vztah. Dvakrát. Poprvé dával svoji nepřítomnou erekci za vinu nervům; podruhé už bylo více než zřejmé, že je něco špatně.

Začalo to prsy. Nikdy si nebyl jistý, co přesně s těmi masitými hrudkami dělat a bál se jich dotknout. Líbat Ginny na ploché bříško bylo snazší, dokud se nesetkal tváří v tvář se zcela neznámými částmi ženského těla, které ho v obou případech zanechaly v panickém potu a s pocitem střídavého horka a chladu. Jejich druhý pokus o intimní sblížení dopadl tak, že Ginny s tichým smíchem sevřela Harryho vystresovanou tvář do dlaní. „Harry, miláčku,“ řekla, „obávám se, že jsi neoddiskutovatelně gay.“

Snažil se to popřít, zakoktával se během toho, když se oblékala, ale byla neoblomná. „Nesmysl, Harry. Tušila jsem to už nějakou dobu. Nabereš zelený odstín, kdykoli vidíš moje prsa a dobře vím, že jsem se ti líbila mnohem víc, když jsem byla hubená a nevyvinutá. Kromě toho, zachytila jsem tolik tvých náhodných pohledů po klucích, abych věděla, že nemám vůbec žádnou šanci.“

Rozešli se velice přátelsky a Ginny taktně vysvětlila ostatním Weasleyovým, že Harry je pro ni „příliš bratrský“ a že by to mezi nimi nikdy nefungovalo. Harry zjistil, že má Ginny ještě raději, když se rozešli, a ona byla jediná, kdo otevřeně věděl o jeho preferencích, a často mu s gustem ukazovala fešné chlapce, aby je mohli společně okukovat.

Ale Malfoy... No, to bylo překvapivé. Při jedné památné příležitosti on a Ginny zahrnuli Malfoye do svých erotických fantazií, spekulujíce o tom, jaký by Malfoy mohl být v posteli. Shodli se na tom, že by byl studený jako ryba, rozmazlený a náročný, spíše očekávající servis, než aby byl sám aktivní. Ačkoli nyní se tomu Harry divil.

Hodina lektvarů byla nesnesitelná a Malfoy Harryho dokonale ignoroval, nikoli však zbytek zmijozelských. Harry je všechny odhodlaně vytěsnil z mysli a podařilo se mu pro jednou uvařit ucházející lektvar, všem ostatním navzdory. Ron a Hermiona se bincali ve třídě, zřejmě aby si zajistili nějakou chvilku soukromí na muckání.

Harry opustil sklepení a došel bezmyšlenkovitě až do pátého patra, když si uvědomil zvláštní dunivý zvuk, který doléhal k jeho uším. Podíval se nahoru k dalšímu schodišti a spatřil skutečné stádo gigantických perníkových figurek splašeně pádících směrem k němu.

Harry na ně zíral. Ve své době bojoval s trolly, mozkomory, neživými a ďábelským nesmrtelným kouzelníkem, ale naprosto absurdní pohled na masu pečiva, která se na něj řítila s hrozivým vytím a s polevou zkřivenou do zuřivých výrazů, byl prostě příliš šílený, aby se s ním vyrovnal.

Okamžik před tím, než byl zadupán do země měkkýma hnědýma nohama, ho kdosi popadl za hábit a odtáhl stranou, aby ho poté narval do výklenku. Zázvorově vonící bouře se prohnala kolem, vyjící, rvoucí portréty ze stěn a srážející po cestě k zemi brnění a různé dekorativní vázy s květinami.

Hrudník Harryho zachránce téměř rozdrtil ten jeho, zatímco čekali, až se horda perníku přežene. Někdo zřejmě sabotoval mrzimorskou výzdobu. Jejich Zářivě Zlatá Želatinová Zahrada byla plná magických sladkostí všech tvarů a velikostí, včetně obrovských, žlutě oděných, perníkových figurek. Harry je už dříve viděl, nicméně, tehdy vypadaly docela bez života a vůbec nejevily příznaky amoku.

„Díky,“ řekl Harry, zatímco zdivočelé stádo se hnalo dál chodbou. Výkřiky studentů se mísily s podivným funěním perníkových figurek. Otočil hlavu, aby se podíval na svého zachránce a zažil okamžik čistého šoku, když spatřil Draca Malfoye.

„Zachránil jsi mě před smrtí ušlapáním přerostlým cukrovím?“ zeptal se Harry zblble. Malfoy přikývl. „Proč?“

„Ty jsi nás zachránil od Toho-kdo-nesmí-být-jmenován. Tohle bylo to nejmenší, co jsem pro tebe mohl udělat.“ Malfoyův tón byl ironický, ale on sám byl stále přitisknut nepříjemně těsně k Harrymu. Jeho lehká kolínská byla svůdná a nenápadně útočila na Harryho smysly.

„Nech toho. Vážně, proč?“ otázal se Harry znovu.

„Myslím, že jsem chtěl zjistit, jestli to dnes ráno byla jen náhoda,“ odpověděl Malfoy.

„Dnes ráno?“ zopakoval Harry s pocitem, že se mu nedostává dech.

Malfoy souhlasně zamručel a pak ho políbil.

Harry si vzpomínal, že polibek v chodbě byl skvělý, ale rozhodně nebyl ani srovnatelný s tímto. Vědomí, že v okolí nejsou žádní diváci spolu s faktem, že Malfoy ho políbil z vlastní iniciativy a ohromení skutečností, že Malfoy je na chlapy… Bylo toho prostě trochu příliš ke zpracování.

Malfoyovy rty byly měkké a tak sladké, jako by nedávno jedl skořicové cukroví. Harryho rty se okamžitě pootevřely ve snaze zachytit víc nepolapitelné chuti skryté pod tou sladkostí. Jazykem vnikl do Malfoyových úst, přejel přes zuby a dásně, a pak kreslil smyslné linky po Malfoyově jazyku. Nebyl si jistý svými líbacími dovednostmi, ale soudě podle Malfoyových reakcí, si nevedl špatně.

Malfoy vypadal, že proti němu taje, když zvýšil tlak svého břicha a stehen na již tak dost tísněné Harryho tělo. Vydal slabounký, kňouravý zvuk a jeho polibek se stal natolik intenzivní, že Harry mohl cítit malátné teplo šířící se mu tělem. Ruce měl ovinuté kolem Malfoyova pasu, přidržujíc ho na místě, a žasl nad dotekem jeho štíhlého těla.

Harry mnohokrát líbal Ginny, ale nikdy to nebylo takovéhle. Oslnivá nádhera toho okamžiku upevnila jeho vědomí, že opravdu, opravdu preferuje dotyky mužů. Určitá část jeho anatomie právě přišla s dalším úhlem pohledu na věc, a když se Harry začal odtahovat, odtrhl je od sebe zvuk pádících nohou. 

Malfoy na něj upíral šedé, téměř uchvácené oči. Dech se mu trhaně dral pootevřenými rty, mokrými od Harryho slin.

Kolem jejich úkrytu se přehnala horda ječících studentů. Kvílení perníkového zástupu bylo opět čím dál hlasitější.

„Ach k sakru,“ řekl Malfoy a vkročil do chodby. Pozvedl hůlku a Harry, násilně se vytrhnuv z popolibkového tranzu, se přiřítil k jeho boku.

„Aquamenti!“ zaječel Malfoy a namířil pod nohy nejbližšího monstra. Tvor se se zavytím rozvalil těsně před ním a byl evidentně neschopný stát na svých rozpouštějících se nohou.

Harry se připojil k Malfoyovi a oba systematicky odstřelovali perníkovou armádu za vydatné pomoci McGonagallové a Kratiknota, kteří se k ním přidali z horního schodiště.

Když bylo po všem, pohlédla McGonagallová na neuspořádanou bahnitou masu lepkavého perníku a vyštěkla: „Kdo je za to zodpovědný?“

Harry pohlédl zvědavě na Malfoye, který se na něj zamračil.

„V žádném případě ne Zmijozel!“ zavrčel. „Zaměřili jsme se na to, aby nevyhrál Nebelvír. Nestarali jsme se o Mrzimor. Navrhuji, abyste se poptala v Havraspáru. To kouzlo vypadá jako jejich styl. Muselo být pěkně obtížné ho spustit.“ Harry přikývl a zdálo se, že McGonagallová vyhodnocuje Malfoyova slova. Harry dodal: „Vážně, paní profesorko, ani já si nemyslím, že to byl Zmijozel.“

Povzdechla si. „Dobrá tedy, pane Malfoyi. Můžete jít. Vy také, Harry.“

Malfoy mu věnoval významný pohled a řekl. „Uvidíme se později, Pottere.“ Ta slova, pronesená tónem blízkým předení, vehnala okamžitě Harrymu do tváří horkost.

Nechal blonďáka ujít čtyři kroky, než zavolal: „Malfoyi!“

Zmijozel se zarazil a ohlédl se přes rameno.

„Těším se,“ řekl Harry s úšklebkem.

Malfoy se usmál.

xxxXxxx

Harry se nemohl ani dočkat, až se potká s Ginny a vylíčí jí, jak líbal Draca Malfoye, nebo Malfoy jeho, nebo cokoli se vlastně stalo. Nicméně na půli cesty do nebelvírské věže se zastavil a uvědomil si, že není vůbec připraven podělit se s ní o fakt, že jejich spekulace byly extrémně mylné. Malfoy se nezdál vůbec pasivní. Harryho původní představa Malfoye jako rozmazleného, protivného, studeného čumáku prošla dokonalou revizí.

Byl stále v šoku, že ho Malfoy vůbec políbil. Při prvním setkání to zřejmě byl částečně vtip, ale při druhém? Beze svědků?

Jasně, mohl to být zmijozelský trik a Harry se snažil nedělat si přílišné naděje. Nicméně líbání bylo úžasné.

Při večeři Harry očima stále propaloval Malfoyova záda. Přál si, aby se k němu Zmijozel alespoň otočil. Studium Malfoyových zadních partií, i když absolutně nevyhledávané, příliš nepřispívalo k uklidnění jeho nervů.

Než byla večeře zahájena, povstala McGonagallová a ťukla hůlkou o svoji sklenici, aby si zjednala pozornost. Síň ztichla a všichni na ní upřeli pohledy.

„Nemohli jsme si nepovšimnout,“ začala, „že mnozí z vás se rozhodli sabotovat soutěž ve výzdobě ničením projektů druhých kolejí s cílem připravit je o vítězství.“ Její přísný zrak přejížděl z jednoho studenta na druhého, dokud se všichni v místnosti nepřikrčili před jejím hněvem. Harry se zavrtěl, vědom si svého podílu na sabotáži Zmijozelu.

„Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že se už nadále nebude jednat o mezikolejní soutěž. Ustanovíme nové týmy. Podrobnosti vám budou poskytnuty zítra. Navrhuji vám jít dnes večer spát a přemýšlet o pojmech, jako jsou jednota a týmová práce. 

Harryho zrak se zatoulal ještě jednou a on rozvažoval nad jednotou a týmovou prací v naprosto odlišném kontextu. Zrudl, když se Malfoy otočil a pozvedl jeho směrem obočí, jako by cítil jeho méně než ctnostné myšlenky. Harry se usmál a Malfoy krátce přikývl, s výrazem náhodného známého, ale alespoň ho absolutně neignoroval.

xxxXxxx

Snídaně byla jedinečná událost. Překvapivé prohlášení McGonagallové z předchozího večera nebylo ničím proti novinkám, které jim přednesla během ranního jídla.

„Použijeme Moudrý klobouk, aby vaše týmy rozdělil spravedlivě,“ řekla. „Prosím, předstupte, jakmile bude vyvoláno vaše jméno.“ Její slova skončila v šokovaném tichu, ale za chvilku celý sál vybuchl hlasitým šuškáním. Ředitelka všechny ignorovala.

„Jessica Aaronová!“ zvolala.

Vyděšeně vypadající mrzimorská dívka se nesměle přiblížila ke stoličce, usedla a byla bleskově zařazena do Zmijozelu. Na její pravé ruce se objevil zelenostříbrný náramek a zmijozelský stůl zajásal. Ubohé děvče se odpotácelo zpátky na svoji židli, slzy na krajíčku.

Harry se zájmem sledoval, jak je student za studentem „zařazován“. Hermiona byla poslána do Havraspáru a Malfoy, pravděpodobně nepříliš překvapivě, setrval ve Zmijozelu. Když přišla řada na Harryho, místnost jakoby zadržela dech.

Harry se posadil na stoličku a usmíval se, když mu Klobouk přistál na hlavě.

Tentokrát bych šel rád do Zmijozelu, pomyslel si sebejistě, mluvíc ke Klobouku podivným druhem telepatie, jež byla součástí tohoto magického artefaktu.

Posledně jsi do toho tak hrr nebyl, zavrčel téměř podrážděně Klobouk.

Možná jsem trochu zmoudřel, navrhl Harry. 

Jak je ctěná libost, odtušil Klobouk a zařval: „Zmijozel!“

Harry se zašklebil a vstal. Jeho oči se střetly s Malfoyovýma, ale Zmijozel zachoval kamennou tvář a Harry se vrátil k nebelvírské tabuli se zeleným náramkem.

„To je mi líto, kámo,“ řekl Ron, který později obdržel mrzimorský náramek, tak trochu k vlastnímu zahanbení.

„Po jídle se všichni budete hlásit na svých určených podlažích, kde budete pracovat na svých projektech a zvolíte si týmového kapitána, který na vaši práci bude dohlížet. Vítězný tým neobdrží kolejní body, ale po svátcích bude mít mimořádnou vycházku do Prasinek.“

Po tomto oznámení vypukl kolektivní jásot a Harry pocítil náraz vzrušení při představě, že by mohl jít do Prasinek s Malfoyem a tentokrát pro změnu bez Rona a Hermiony v závěsu. Celá soutěž byla náhle mnohem zajímavější.

Později, když stál před zmijozelskou zimní expozicí, pocítil Harry nával nečekané pýchy. Bylo to překrásně udělané. Teplý tlak proti jeho zádům ho přiměl pootočit hlavu, jen aby za sebou spatřil stát Malfoye tak blízko, že se téměř dotýkali rameny.

„Zajímavé, že jsi skončil tady, Pottere,“ řekl Malfoy a Harry měl pocit, že v jeho tónu slyší veselí.

„Ani ne, když vezmeš do úvahy fakt, že jsem Klobouk překecal, aby mě sem poslal.“

Harry slyšel nadechnutí a pak se Malfoyovy rty otřely o jeho ucho při zašeptání: „Proč bys to dělal?“

„Věřil bys tomu, že to je proto, že si myslím, že vaše expozice může vyhrát?“ navrhl Harry.

„Ne,“ řekl Malfoy. Jeho rty, právě teď zvolna klouzající po okraji Harryho boltce, ho rozechvívaly. Harry mrkl okolo, aniž by pohnul hlavou, jestli je nikdo nesleduje. Nováčci ve skupině je ignorovali, shlukujíce se do skupinek podle svých domovských kolejí.

Těch několik zbylých Zmijozelů, včetně Thea Notta, je pozorovalo s podezřením.

„Pak to tedy bylo nejspíš kvůli tobě,“ zašeptal Harry, cítící nával horka z Malfoyovy blízkosti.

„Tomu bych věřil ještě míň,“ zamumlal Malfoy a oždiboval Harryho ušní lalůček, přičemž každé lehké skousnutí pohladil špičkou jazyka.

Harry zasténal a opřel se zády. K jeho překvapení mu Malfoy ovinul ruku kolem pasu a přitáhl si ho ještě těsněji. Harry náhle netoužil po ničem jiném, než odtáhnout ho na soukromější místo a navázat na jejich dřívější aktivity.

„Neobtěžuje tě tohle veřejné vystoupení, Pottere?“ zeptal se Malfoy, když opustil Harryho ucho, aby sklouzl ústy po linii jeho krku.

„Mělo by? Ty jsi ten, kdo bude proklet svými kámoši, mám dojem. Nott nevypadá příliš nadšeně.“

„Vážně? Tak to se bude muset postavit do fronty za Longbottoma. Ten na mě zírá, jako by mě chtěl rozčtvrtit. Mimochodem, kam zmizel ten meč?“

Harrymu chvíli trvalo, než mu došlo, že Malfoy poukazuje na Nebelvírův meč, který Neville použil na likvidaci Voldemortova hada. Bylo těžké se soustředit, když mu Malfoy oťopkával krk tak nadpozemským způsobem.

„Nevím, do jakého odporného kouzla jste vy dva chyceni,“ řekl Theo Nott hlasitě, „a je mi to jedno. Ale mohli bychom pokračovat v čemkoli, co máme dělat, abychom už mohli jít na naši kolej? Musím se ještě učit.“

Ta pobídka Harrym trhla. Kouzlo? Bylo možné, že jeho náhlá fascinace Malfoyem – a naopak – byla zapříčiněna kouzlem? Další žertík, který děsivě nevyšel?

Malfoy si povzdechl a přestal se věnovat Harryho krku. Ten se snažil necítit zklamání.

„Tak fajn. Volím Pottera jako nového kapitána týmu,“ vyhlásil Malfoy hlasitě.

Harry se odtáhl ve snaze se otočit a zíral na něj. „Takže jsi uřknutý,“ řekl a udělalo se mu lehce špatně.

„Já to věděl!“ chvástal se Nott. „Vezmu tě do nemocničního křídla.“

Neville také postoupil kupředu a kývl. „Dobrý nápad, Harry. Měli byste jít oba.“

„Možná bychom měli,“ zamumlal Harry.

Malfoy přimhouřil oči. „Říkáš, že si myslíš, že jsem uřknutý, Pottere?“

Harry náhle nevěděl, co si myslet. Malfoyovy polibky byly skvělé a úžasné, ale co když to všechno byla mýlka, způsobená náhodným kouzlem?

Jeho mlčení muselo být pro Malfoye dostatečně výmluvné, protože se otočil na podpatku a kráčel pryč.

Harry se držel dva kroky za ním, zneklidněný Malfoyovou reakcí po všech těch dotecích a oždibování krku.

„Jdeme, Pottere?“ zavrčel Malfoy. „Musíme se zbavit toho ohavného kouzla co nejdřív, ne?“

Harry se podíval na Nevilla, který vypadal připraven je doprovázet, a zavrtěl hlavou. Pak utíkal chytit Malfoye, jehož rázný krok už zanesl daleko do chodeb. Zdálo se, že ho Harry nikdy nechytí.

„Malfoy, počkej. Zastav! Malfoyi – Draco!“ Harry viděl, že odměřené kroky zaváhaly při posledním slově a zrychlil, aby mohl popadnout blonďáka za rameno a otočit ho k sobě. Malfoy se ho snažil setřást, ale Harry zesílil své sevření a přitlačil ho ke zdi. „Stůj, k čertu! Co ti přelítlo přes nos?“

Malfoy se ušklíbl. „To samé co tobě. Takže si pojďme pro náš podělaný protijed, nebo cokoli, ať se můžeme vrátit zpátky k opovrhování jeden druhým.“ Navzdory svým slovům Malfoy nevypadal příliš zuřivě. Vypadal spíš... poraženě.

Harry se natáhl a položil ruku na Malfoyovu tvář, vracel mu upřený pohled a nepovolil, i když se Malfoy snažil osvobodit.

„Hej,“ řekl Harry tlumeně. „Nevěřím tomu, že bychom byli začarováni, a ty to víš.“ Naklonil se blíž a Malfoy zasyčel. „Ale jo, věříš tomu.“

„Ne, nevěřím,“ zopakoval Harry a políbil ho.

Pokaždé, když se Malfoy pokusil promluvit, Harry zaútočil na jeho ústa svými rty a jazykem, dokud oba nelapali po dechu. Malfoy vzdal snahu se osvobodit a jeho ruce pevně sevřely látku Harryho hábitu. Harry sklouzl rukou z jeho tváře a ovinul jí kolem Malfoyova krku, zlehka při tom pročesávaje jeho jemné vlasy.

„Říkáš, že tohle není vyvolané kouzlem?“ Zeptal se Malfoy spěšně, očividně očekávaje, že ho Harry opět umlčí.

Harry stiskl okraj Malfoyových od polibků zarudlých rtů a odmítavě zabručel.

„Myslím, že je to spíš vyvolané nádherným blonďákem. Proč? Máš pocit, že jsi očarovaný?“

„Ty si myslíš, že jsem nádherný?“

„Pitomče. Víš, že jsi. O důvod víc, abys odpověděl na moji otázku. Pokud nejsem pod nějakým kouzlem já, musíš být ty. Protože jinak bys mě nikdy nepolíbil. Mám pravdu?“

„Nebuď debil, Pottere. Chtěl jsem tě políbit celé roky.“

Harry se odtáhl a zíral na něj, po tomto neuvěřitelném přiznání napůl přesvědčený, že Dracoje pod nějakým zlovolným kouzlem. „Roky,“ zopakoval skepticky.

Malfoy přikývl a odvrátil se, což Harryho konečně přesvědčilo, že to myslel vážně. Překvapeně se nadechl a políbil jej ještě jednou. Cítil se teď nějak ohromenější a mnohem víc na rozpacích, než v předchozích případech. Nikdy nečekal, že by k němu mohl Malfoy cítit něco jiného, než zášť. Malfoyova zloba se náhle zdála pochopitelnější.

„To jsem nevěděl,“ zašeptal a mínil to jako omluvu.

„Samozřejmě, že jsi to nevěděl,“ řekl Malfoy. „Jak bys mohl? Rozhodně jsem nikde neinzeroval, že mě přitahuje kluk, jehož zkázu jsem plánoval od svých jedenácti let.“

Harry se zakřenil. „Myslel jsi to vážně? Mám na mysli plánování mé zkázy. Vypadá to, že jsi nebyl moc důsledný, vzhledem k efektivitě tvých plánů.“

Malfoy ho žďuchl do boku a Harry se překvapeně nadechl, než se rozesmál, protože Malfoy se skutečně začervenal. Harry si ten pohled vychutnával. Malfoy vypadal naprosto úžasně s růžově zabarvenými tvářemi. Harry byl ohromen, že si toho nikdy předtím nevšiml. Nebo všiml, ale prostě to popřel.

„Takže. Shodneme se, že ani jeden z nás není pod vlivem kouzla?“ otázal se Harry.

Malfoy polkl a pevně přikývl. Harry se usmál.

„Super. Takže navrhuju zapomenout na tenhle nesmysl a začít pracovat na způsobu, jak vyhrát tuhle soutěž. Přiznávám, že se těším na čas strávený s tebou v prostředí, které nevyvolává tolik nepříjemných vzpomínek,“ ukázal po jejich okolí neurčitým gestem.

„A co tví přátelé?“ zeptal se Malfoy.

„A co tvoji?“ kontroval Harry.

Malfoy se usmál a Harry se rozhodl, že to je dokonce ještě lepší, než červenání. A téměř tak skvělé, jako líbání, a nebyl vlastně čas pokračovat v této konkrétní aktivitě? Malfoy byl více než ochotný a strávili tak několik dlouhých minut, než byli vyrušeni skupinou procházejících studentů.

Harry předpokládal, že drby se dostanou k uším jejich přátel dlouho před tím, než dorazí oni sami. A v tom měl pravdu.

xxxXxxx

„Já jenom…“ začal Ron už asi posedmé. „Musí to být Malfoy, kámo?“

„Rone!“ okřikla ho Ginny. „Sklapni! Ten zmetek je úchvatný, a pokud ho někdo dokáže zvládnout, je to Harry. Tak se s tím smiř a nech to být!“

Harry se na ni zašklebil a strávil tichou chvilku přemýšlením o způsobu, jak by rád Malfoye „zvládl“. Draca. Musí ho začít oslovovat Draco. Jednou. Ve skutečnosti by ten den mohl být pravděpodobně dnes, uvažoval, s ohledem na to, kde se nacházeli.

Předmět jeho neřiditelných myšlenek ostatně právě vrazil do dveří, okamžitě na sebe strhávaje pozornost všech přítomných. Dokonce i Hermiona zvedla oči od knihy, aby věnovala Malfoyovi hodnotící pohled.

„Zvládne ho, předpokládám,“ zamumlala, znějíc jen lehce nesouhlasně.

„Malfoy,“ zakvílel Ron hlubokým, nešťastně znějícím tónem.

„Čau, Draco!“ zavolala Ginny potěšeně a zamávala. „Pozdravuj ode mne svého taťku. Určitě mu vyřiď, že jsem naživu a v pohodě a už jsem mu skoro odpustila ten jeho deníkový incident.“

Malfoyovy rty se spojily do tenké linky, Harry zasténal a Ginny se rozesmála.

„Dělám si srandu. Merline, vy dva jste tak nervózní. Jste si jistí, že to je dobrý nápad?“ zeptala se.

Unisono zavrtěli hlavami.

Soutěž nakonec vyhrál, k Hermionině škodolibému potěšení, Havraspár, s jejich zatraceným kouzelným Louskáčkem. Harry byl stále přesvědčený, že jejich Zimní pohádka byla lepší, ale nepomohly ani tančící víly, epické bitvy s meči a ohňostroje – fajn, vyhrál nejlepší tým. Ovšem výsledek si vyžádal změnu plánů, takže Malfoy pozval Harryho na oběd na Malfoy Manor.

S jeho rodiči.

Harry měl pocit, že by raději znovu čelil Voldemortovi.

Malfoy si odkašlal. „Připraven, Pottere? Chci říct, Harry.“

„Slibuješ, že mě neproklejí?“ zeptal se Harry už nejméně posedmé.

Malfoyovy rty sebou škubly. „Slibuju, že tě neproklejí bez mého souhlasu, především. A teď pojďme. Ať to máme za sebou.“

Harry se zvedl a pohlédl na své kamarády s vážnou tváří. „Sbohem, drazí přátelé. Pokud se nevrátím, víte, jak naložit s mými rozmanitými věcmi -“

Nebyl schopen svoji řeč dokončit, protože měl náhle kolem krku zaháknutou ruku a byl prakticky vytažen z knihovny. Za nimi zněl nahodilý smích. V chodbě Malfoy přesunul svoji ruku Harrymu okolo pasu a Harry mu objetí oplatil, když spolu kráčeli do kanceláře McGonagallové.

„Budeš v pořádku, Harry,“ řekl Malfoy cestou po kamenných schodech vzhůru.

„Já vím,“ povzdechl si Harry. „Jsem ochoten se utkat i s maďarským trnoocasým, pokud budeš se mnou.“

Malfoy protočil oči. „Maďarský trnoocasý? Jak je libo. Toho už jsi zvládnul. Neměl bys zkusit něco nového? Smrtiplášť nebo snad mantichoru?“

„Chceš, abych bojoval s mantichorou?“

„Pokud bych byl v nebezpečí, tak to očekávám.“

„Pokud bys byl v nebezpečí, mohl bych to zvážit.“

„Zvážit?“ Malfoyův hlas se pronikavě rozlehl po schodišti. „Raději bys měl dělat něco víc, než jen zvažovat, hrdino.“

„Víš, jsi velice problematický přítel,“ vysvětlil Harry, když přistupovali před ohromný krb. Ředitelka nebyla přítomna; dala jim povolení použít letaxovou síť.

„Ale stojím za to,“ odtušil samolibě Malfoy. Otočil se a uchopil Harryho ruce. Harry se naklonil pro další polibek. „Stojíš za to,“ souhlasil.