Preklady fanfiction Harryho Pottera

Zasunout knot

Originál: Trimming the Wick

Autor: Toodleoo

Překlad: martik

Beta: arabeska

Povolení k překladu: bylo zažádáno

Humor, Romantika

13+

1500 slov

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Toodleoo. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Shrnutí: Profesoři Snape a Grangerová jsou nechutně podráždění. Pomona Prýtová se rozhodne využít situaci a přinutit je, aby se uvolnili.

Slovo autorky: Jen hloupoučký příběh napsaný pro Madeleone! Toužila po SS/HG povídce o svíčkách a jejich výrobě.

Slovo překladatelky: Za pomoc s odhalením některých záludností a jejich překladem děkuji arabesce.

*

Severus Snape zmačkal noviny, vyhodil je do vzduchu a – bezhůlkově a neverbálně – je podpálil. Z úst mu proudil řetězec důmyslných nadávek, zatímco se popel ladně snášel k podlaze.

Z druhé strany sborovny se ozvalo hihňání Pomony Prýtové.

Severus se otočil rychleji, než by nestřežená úponice jedovatá stihla zardousit spící kluběnku.

„Severusi, drahoušku,“ spustila Pomona a během toho si do svého odpoledního čaje přimíchávala další lžičku medu, „potřeboval by ses trochu uvolnit.“

V očích se mu zablesklo, když mávl rukou k hromadě popela. „Četla jsi ten škvár? Ministerstvo pozastavilo další důležité setkání Starostolce, v Gambii došlo k politickým protestům a propukla epidemie soví chřipky, která ohrožuje všechny ty zatracené ptáky po celé Evropě. Svět je zkurvené místo, Pomono.“

„V tom ti nemohu odporovat.“ Naklonila se přes stůl, aby si dopřála další kouli sladkých rozkoší. Toho večera už potřetí. Nebo počtvrté. Možná posedmé, aby k sobě byla upřímná. „Ale že to jde se světem od desíti k pěti není nic nového, a zcela jistě nikdy nebude všechno úplně dokonalé.“

Přešel k ní, škrobeně se usadil naproti a také ukořistil jednu opilou kouli.

„Takže, domluveno,“ pronesla odhodlaně a poklepala ho po koleni.

Podezřívavě si ji prohlížel. „A co přesně je domluveno?“

Pomona si z vlasů vylovila zbloudilý list a usmála se na něj. „Naučím tě umění relaxace.“

***

Následujícího rána se Pomona se svou snídaní usadila u profesorského stolu přímo mezi kolegy Snapea a Grangerovou.

Chvíli si rovnala na talíř vejce, párky, dušená rajčata a toast s marmeládou, než se rozhodla vyrukovat se svým velkým plánem.

Několikrát si odkašlala, aby upoutala jejich pozornost. „Severusi, ty a Hermiona se se mnou sejdete v pátek večer ve sklenících.“

„Jak prosím?“ otázala se Hermiona. Na toustový chléb si roztírala marmeládu, což se spolu s grepem skutečně nedalo považovat za plnohodnotnou snídani.

„Hermiono, drahá, sama víš, že jsi zrovna tak napružená jako Severus. Vždyť i Minerva to onehdy komentovala, a to nosí stejný drdol už od roku 1953.“

Mladá žena si odkašlala a natáhla se po sušených fících. „Dobře.“

„Jak už jsem řekla, my tři, pátek večer, skleníky,“ shrnula Pomona všechny důležité detaily. „Řekněme v osm hodin?“

„A když odmítnu?“ ozval se Severus. Vzhlédl od časopisu, ve kterém červeným inkoustem opravoval chyby v odborných článcích.

Pomoně se zúžily oči a mrazivým tónem jej usadila: „To opravdu nechceš zjistit, mladý muži.“

Severus ohromeně polknul a vytřeštil oči. „Předpokládám… že bych si to mohl vtěsnat do rozvrhu.“

Postarší ženskou tvář prozářil šťastný úsměv, v koutcích očí se vykreslily vrásky a Pomona radostně zatleskala. „Myslela jsem si to.“

***

V pátek večer Pomona dokončovala poslední úpravy ve skleníku. Váhala mezi tropickým a pouštním skleníkem, nakonec se však rozhodla pro ten první. Teplý, vlhký vzduch přece prospívá pleti. A mlžný opar příhodně pokrývá skleněné stěny, že ano. To by mohlo být užitečné, domnívala se Pomona. Nestála o pohoršené zaměstnance, kteří by se po večerce náhodou mohli procházet po pozemcích.

Domácí skřítci připravili do skleníku všechno potřebné a byli natolik pozorní, že nachystali i hotovou hostinu plnou chutných lahůdek: několik lahví vína, zeleninu se sýrovými dipy a čerstvé ovoce se sladkou krémovou omáčkou. A čokoládu. Její nejoblíbenější.

Teď už nezbývalo než čekat.

Hermiona dorazila o několik minut dříve, a tak jí Pomona hned naplnila sklenici drzým Beaujolais uvolňujícím veškeré zábrany. Když se konečně objevil Severus, popíjela Hermiona už druhý příděl.

Pomona mu vtiskla do ruky plnou sklenku s jasným signálem: „Až do dna.“

Pokřiveně se na ni ušklíbl. „Pomono, jestli je alkohol tvým jediným nástrojem, jak docílit uspokojení, mohu tě ujistit, že v této oblasti jsem již dosáhl mistrovských dovedností.“

Pomona ho rozverně štípla do zadku, čímž z mistra vylákala ten nejpodivnější zvuk, jaký osazenstvo kdy slyšelo. „Nestoudníku. Je to vynikající víno a já se o ně chci podělit se svými přáteli.“

Hermiona se zachichotala do své sklenky. „Opravdu je dobré, Pomono. Děkuji.“

„Stále nechápu, proč jsme právě tady,“ reptal Severus a důkladně si přihnul ze sklenice. „Cesta sem byla chladná a popíjet jsme mohli i ve tvých komnatách. Bez sebemenšího zaváhání bych se vsadil, že tam skrýváš to nejlepší ze svého domácího jablečného piva. Nemám pravdu?“

Vztáhla ruku a mateřsky ho poplácala po tváři: „Jestli se ti na příštích dvacet minut podaří přestat se chovat jako korunovaný pitomec, mladíku, pošlu ti celý galon mé mačkadlice.“

Protočil oči, ale zažloutlý obličej mu zahořel růžovým nádechem.

„Výborně.“ Pomona dovedla své mladší kolegy k velkému obdélníkovému stolu, na kterém stály prázdné sklenice, šňůrky, voskové pecičky a vonné oleje. „Hermiono, chop se sklenice a začneme.“

„Pomono, co dnes vlastně budeme dělat?“ zeptala se Hermiona a zmateně si prohlížela stůl.

„Uvidíš,“ odbyla ji starší žena. Pak oběma pokynula, aby se postavili k jedné straně stolu, a sama zaujala místo naproti nim. Vyhrnula si rukávy a počkala, až ji napodobí. „Takže. Všechno vám vysvětlím, ale kdykoliv si nebudete jisti, klidně se ptejte.“

Hermiona přikývla a Severus znovu protočil oči.

„Začneme s ohněm,“ řekla Pomona a mávnutím hůlky před sebou zapálila malý ohýnek.

Vzápětí se z řídkého vzduchu kouzlem zrodily dva stejné modravé plamínky, jeden před každým z nich.

Pomona pokývla hlavou. „Velmi dobře. Teď si vyberte sklenici a levitujte ji těsně nad ohněm.“

Následovali její pokyny jako pravověrní jezevci.

Pomona poté popadla hrst voskových vloček a vhodila je do zahřáté sklenice. „Rozpusťte vosk. Až bude tekutý, můžete přidat vaši oblíbenou vůni.“

Jediným pohybem Severus odzátkoval všechny lahvičky s vonnými oleji a vzduchem se rozlinul nesoulad jemných vůní.

„Levandule je považována za uklidňující,“ pobídla je Pomona. „Oba byste měli začít s ní.“

Hermiona si znechuceně odfrkla. „Myslím, že ji vynechám. Nikdy jsem levanduli nepřišla na chuť.“

Pomona čapla příležitost za pačesy a rozhodla se podstrčit do rozhovoru lstivý návrh. „Severusi, co kdybys našel vůni, která ti dělá dobře? Jak voní Hermiona?“

„Co?“ otázal se zostra. Všeříkající ruměnec, který už na tom chlapci viděla, se vrátil v plné síle. Jeho krk by mohl konkurovat růžovým květinám Leonharta Fuchse.

Ani Hermiona nezůstala nezasažená.

Pomona se uculovala. Tohle bude tak snadné. „Fajn, klidně si vy dva dejte na čas a popřemýšlejte o tom. Aroma se může přidat kdykoliv. Hlavně to udělejte dřív, než sundáte svou svíčku z ohně.“

Severus vytáhl ze zadní kapsy kapesník a setřel si pot ze zátylku. Mezi všemi těmi exotickými kvetoucími stromy bylo dost horko. Pak si rozepnul vrchní knoflík na límci košile, což rozhodně neuniklo Hermionině pozornosti.

„A nyní,“ pokračovala Pomona a ukázala na voskované motouzy před nimi, „si vyberte knot. Pořádně dlouhý. No, ne zase příliš. Vyberte si právě tak dlouhý, aby vyhovoval vašim tužbám.“

Hermiona se v té chvíli vyhýbala očnímu kontaktu s kýmkoliv z nich. Ale zula si boty a bosá se postavila na travnatou podlahu skleníku.

Pomona počítala, že má asi tři minuty, než dojde k plánovanému ‚vyrušení‘. Ten čas potřebovala ještě něčím vyplnit. Rozhodně nemůže škodit, když zaseje pár dalších náznaků. „Zasuňte knot až na dno sklenice a ujistěte se, že se z vosku tyčí pěkně vzpřímeně.“

Severus přešlápl.

„Jak je na tom tvůj knot, Severusi?“ zeptala se Pomona nevinně.

Ušklíbl se.

A tak promluvila znovu. „Pokud je povadlý, chyťte ho pevně za konec, aby zůstal stát jako kolík.“

Hned nato se Severus a Hermiona po sobě pokradmu podívali a na malý okamžik se nedokázali odtrhnout.

A Hermiona se rozesmála. Hlasitým, bouřlivým, radostným smíchem.

Severus se na ni, trochu nesměle, usmál, a potom se znovu napřímil, celé tělo v pohotovosti. „Co dál, Pomono?“

„Teď vezměte vosk s vůní dle svého výběru a nalijte ho dovnitř. Pozor, aby vám nic nevystříklo vedle. Sundejte sklenici z ohně, knot držte vztyčený, a máme hotovo.“

Jakmile to dořekla, ozvalo se zaklepání na skleněné dveře.

„Vy dva tu zůstaňte,“ přikázala Pomona, zhasla svůj plamen a vydala se ke dveřím. „Zjistím, o co jde.“

Pochopitelně to byla Minerva. Rozkřikovala se a zmateně blouznila o kritické situaci v mrzimorské společenské místnosti, a jestli by Pomona mohla jít s ní a promluvit si se svými studenty. Někdo z nich by mohl být raněný.

Svou řeč Minerva pronášela nadmíru hlasitě a s přehnaným důrazem. „Jen ty, Pomono, tam můžeš jít… jsi nepostradatelná, ty a jen tvoje přítomnost… potřebuji tě právě teď a ještě nevím úplně jistě, na jak dlouho, ale asi nejspíš na dost dlouho, aby ses dnes večer už nestihla do skleníků vrátit. Ano, budeš se muset vrátit do hradu a nechat tu Severuse a Hermionu, aby to tady dokončili sami! Ach, Pomono!“

Nebelvíři jsou vážně mizerní herci.

„Dobře!“ Pomona zavolala na dvojici: „Vy dva to tady zvládnete dorazit, viďte?“

Severus se nekontrolovatelně rozkašlal a Hermiona na svou nedokončenou svíčku seslala stázové kouzlo, aby mohla pustit knot. Potom toho ubohého hocha několikrát poplácala po zádech.

„Ano, Pomono, zvládneme to i sami.“

***

Pomona a Minerva sehrály hlasité zavírání dveří a oddusaly pryč.

Když se ocitly z doslechu skleníku, popadla Minerva svou přítelkyni za ruku a smykem ji zastavila. „Vyšlo to?“

Pomona se ohlédla na prosklenou budovu a zalapala po dechu, když spatřila Severusův zadek a záda přitlačená ke skleněné stěně spolu s jistou části Hermionina těla, kterou nedokázala rozeznat. Možná lýtko. Nebo to byla ruka? Opar v uzavřeném prostoru skutečně vytvořil na skle tenký povlak, který jim bránil ve výhledu.

„Ach, Merlinku,“ vypískla Pomona, a navzdory chladnému zimnímu vzduchu se začala ovívat. „Ano, Minervo. Myslím, že to vyšlo!“