Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12.

Sobota, 10. prosince

21:00 – sborovna, vytočený na maximum

Nejsem si jistý, zda byl dnešek dobrý, nebo špatný. Mám důvod tvrdit oboje. Ovšem – hůlku na srdce – inklinuji k velmi špatnému.

Blížilo se poledne a já seděl ve sborovně, rychle jsem pročítal nějaké eseje a snažil se uklidnit mysl před tím setkáním U Děravého kotle. Byla to pěkná chvíle klidu a míru. Filius si četl, Pomona také pracovala, dokonce i Sibyla dokázala nemumlat si cosi sama pro sebe…

A pak se ta iluze roztříštila. Rozbila se na malé, mizerné kousíčky.

Do místnosti vstoupila Minerva, odkašlala si a dost zmateně oznámila: „Ehm, Severusi? Hermiona Grangerová mě poprosila, abych vám vyřídila, že máte zapomenout na Kotel a že… čeká venku… s vozem…“

Ztuhl jsem nad esejí ne zcela jistý, jestli jsem slyšel správně. Venku? Je venku? Jako venku před hradem?

Přinutil jsem se jednat, zahrál etudu  na téma uklízení papírů a zašroubování kalamáře a odhodlaně jsem ignoroval oči, které sledovaly každý můj pohyb.

„Dobře,“ reagoval jsem chladně a zamířil ke dveřím rozhodnutý s nikým se nesetkat pohledem.

Až na chodbě jsem si dovolil otřást se.

Co ji to napadlo, přinést auto sem? Na lekci jsem nebyl připravený! Nechtěl jsem ji! Byla to zástěrka! Pitomá, alkoholem podnícená zástěrka pro něco zcela jiného!

A zapomněl jsem většinu z toho, co jsem se naučil během mého nešťastného výpadu do sfér umění řízení vozidla. Je to úskočná vševědka. Ukolébala mě do nějakého pocitu a pak provedla nečekaný obrat, když jsem to nejméně očekával!

Prošel jsem dveřmi a modlil se, aby to hrozné počasí ničící tuto část země dnes prosadilo svou a pozemky tím pádem byly bez dětí.

Slunce vysvitlo.

A Grangerová již přitáhla pozornost. Copak mi nic nezahraje do noty?

Naštěstí stačilo pár mým podmračených pohledů a děcka brzy začala mizet.

„Promiňte… Doufám, že vám tato změna nevadí,“ pravila a já za sebou zavřel bránu.

Moudře jsem nic nepronesl.

„Co se stalo s ‚děláním věcí správně‘?“ zeptal jsem se místo toho.

„No… Nic neřeknu, pokud ani vy ne.“

Nastoupila do auta na straně volantu (díky bohu) a já poněkud s obavami usedl na místo spolujezdce. Poznámka: hábity nejsou praktické v omezeném prostoru auta – můj uvízl ve dveřích. Dvakrát.

„Odvezu nás mimo Prasinky, kde je větší klid.“

Krásné.

Nedalo se nevšimnout těch zhrozených pohledů, kterých se nám dostalo v Prasinkách. „Výborně, Grangerová, je to celkem výkon pohoršit celou vesnici na jeden zátah.“

„Jejda,“ poznamenala, ale dle mého názoru vůbec ne omluvně.

Setkání. Setkání v hospodě. Na to jsem se připravoval. Ne na výlet do hor v jejím autě. Nicméně brzy se stalo zřejmým, že mé zapojení do hovoru není zcela nezbytné, protože sama dokonale šťastná tlachala o řízení. Bylo mi řečeno rázným, vševědským tónem, že jedeme po ‚silnici třetí třídy‘, která je široká pro jedno vozidlo a povolená rychlost je padesát mil v hodině, protože to víme díky ‚dopravní značce‘.

„Dopravní značky jsou velmi důležité a jsou výstražné, příkazové, zákazové a informativní…“

„… a celou dobu používám zrcátka, bla, bla, bla…“

Ve vhodných časových intervalech jsem přikyvoval, abych ukázal, že poslouchám, ale byl jsem jen krůček od seslání Silencia.

Zajímalo by mě, jestli si uvědomuje, že se minula povoláním?

Díkybohu po nějakém čase zastavila u krajnice a tím přednáška skončila.

„Máte mudlovský rodný list?“ zeptala se rychle a vytáhla svazek papírů.

„Ano…“ I když vysoce pochybuju, že ho najdu.

„Dobře. Budete muset vyplnit tento formulář, abyste získal průkaz.“

Podala mi nějaké lejstro a já si je vzal s vědomím, že jej nevyplním. Dokud nebudu dost zoufalý.

„Takže, nějaký zvláštní důvod, proč jste se rozhodl, že to chcete udělat pořádně?“

Cha! Jaká by asi byla její reakce, kdybych jí řekl pravdu? Možná zděšení? Možná již pravdu zná? Pořád si nemůžu vzpomenout, co jsem do toho vzkazu napsal. Vzhledem k té neexistující vzpomínce jsem se snažil odvést pozornost od jakékoliv možnosti, že tím důvodem je ona.

„Je to užitečná schopnost, ne? A… jistě, to bylo to jediné, co mě otec chtěl naučit, ale nedostal šanci…“

„Ach, chápu.“ Jemně se usmála a přikývla.

Božínku. Jestli jsem nemířil do pekla dřív, pak teď už jistě ano.

„No, pojďme se vyměnit.“

„Báječné,“ dokázal jsem ze sebe vypravit jen trochu zneklidněně a s pocitem, jako bych si kopal hrob. Vysedl jsem z auta s jedinou myšlenkou – proč nemůžu být jako kdokoliv normální?

Proč?

Uvázl jsem za volantem – kde jsem vůbec nechtěl být – naprosto netušící, co to vlastně dělám, a to vše jen proto, že jsem… zatoužil po něčem pošetilém.

Když se ohlédnu, jsem rád, že jsem měl něco praktického, na co se soustředit. Soustředění, abych nás oba nezabil, znamenalo, že jsem nemusel plýtvat myšlenkami na to, na co mohla myslet nebo co mohla dělat ona. Uf.

Vozidlo sebou trhalo, když jsem je rozjížděl.

„Příliš rychle jste pustil spojku,“ pravila velmi užitečně.

Okamžitě jsem poznal, že to nebude fungovat. Aby mi říkala, co mám dělat… Skončí to slzavým údolím. Rozhodl jsem se nedat jí důvod k opravám. Udržovali jsme pomalou rychlost, což bylo v pořádku s ohledem na opuštěnost silnice, která snad i opuštěnou zůstane.

Vše šlo hladce, dokud se nezeptala: „Nezkusíme zrychlit? Poslouchejte, co vám říká motor.“

Kousl jsem se do rtu. Silně.

Auto bohužel vydalo znepokojivý zvuk, když jsem přeřadil.

„Ne, ne, to je pětka, ne trojka!“

Můj bože! Můj bože!

A pak, jakmile byla krize zažehnána, zatraceně se natáhla a popadla volant!

„Co to-?“

„Raději se držte na naší straně silnice.“

Heršvec, vždyť to ona říkala, že jde o silnici pro jedno auto!

Nefungovalo to. Bylo to skoro stejně tak hrozné jako řídit s otcem. Ale s ním jsem alespoň mohl ventilovat frustraci. Neumím si představit, že by Grangerovou nadchlo, kdybych na ni začal štěkat. Byl jsem zvědavý, jak svoji mrzutost udržím na uzdě, když ji sprovodila ze světa nevinným dotazem.

„Budete trávit Vánoce v Bradavicích?“ zeptala se nečekaně.

Trochu mě zaskočila ta nesouvislost. „Myslíte, jestli se budu potloukat v žaludek zvedajícím veselí a lehkovážnosti?“ Ani náhodou. Nenávidím Vánoce… fuj…

„Všichni jsme od Minervy dostali pozvánky na oslavu, co pořádá ve Velké síni…“

Bože na nebesích. Neuvědomil jsem si, že Minerva pozvala i lidi z venku! „Ehm, počítám, že se tam budu muset ukázat…“

Kdy jsem se stal tak patetickým? Nebo spíš patetičtějším. Ohledně záležitostí srdce jsem byl vždycky dost zoufalý.

„No, jestli nechcete…“

Koutkem oka jsem zahlédl, že pokrčila rameny, a tak jsem na ni vrhl rychlý pohled. Její výraz mi připomněl dobu před několika měsíci, kdy nesouhlasila s ničím, co jsem řekl nebo udělal.

„Nikdo vás nebude nutit,“ poznamenala upjatě. „Trošku zpomalte, jedete šedesátkou.“

Asi jsem zněl jako bručoun. Skvělé. Představil jsem se jí jako starý mrzout.

Když už, tak už…

„Vypadám jako někdo, kdo si běžně užívá zábavu?“ Stejně tak k ní můžu být upřímný. Kromě toho stačí se na mě podívat a poznáte, na kterém konci veselostního spektra stojím.

Trochu polevila. „Ani když jsou do ní zapojeny produkty chemie?“

„Za těchto podmínek jsem lehce… tvárnější, řekněme?“

„Tvárnější? Ach ne, nemůžu uvěřit, že byste kdy byl tvárný.“

Hezké, že to řekla, ale bohužel mám schopnost tvárnosti a občas ji nemusí podporovat pití (nic, na co bych byl pyšný).

Abych opustil téma mé potenciální přizpůsobivosti, hledal jsem jiný námět hovoru, když k mé hrůze cosi skočilo na silnici.

Řekněme – nouzová zastavení jsem vyšperkoval na úroveň umění.

Když jsem si uvědomil, že čelním sklem zírám na Potterova Patrona – na tu děsnou, šílenou, nepříjemnou implikaci tvořící Patrona – přál jsem si, abych jím projel, zastavil a pak navíc zacouval.

Ta… věc přistoupila k boku auta, kde seděla Grangerová, a ta stáhla okno. Žilami mi náhle protekl led, takže jsem sotva zaregistroval Potterův hlas, který řekl: „Hermiono, Ron se při zápase opravdu ošklivě zranil! Až budeš moct, přijď ke svatému Mungovi!“

Připlácla si ruku na ústa a při otevírání dveří zamumlala: „Bože… Promiňte, Severusi, ehm, budu muset jít… Nebude vám vadit přemístit se zpět? Budete v pořádku?“

To jsem už jen poněkud zmateně přikývl. Když už můžu myslet, samozřejmě že budu v pořádku! Co si o mně myslela? Že jsem nějaký holobrádek?

Vysedl jsem a ona kouzlem auto zmenšila, strčila do kapsy, rychle se znovu omluvila: „Promiňte,“ a zmizela. Stál jsem na silnici a přál si mít po ruce cihlovou zeď, do které bych mohl opakovaně mlátit čelem.

Sakra – jedna nula pro Weasleyho.

Vsaďte se, že ten kretén věděl o jejím dnešním setkání se mnou a schválně se nechal shodit z koštěte.

To opravdu není špatná myšlenka. Nechat si zlámat pár kostí, aby přiběhla celá ustaraná a zapomněla pak na všechno to svinstvo, protože ji teď zajímá jediné – že mohl zemřít.

To je chytré. Pěkné, Weasley. Vážně pěkné.

Grázl.