Preklady fanfiction Harryho Pottera

Autor: Gravidy                     Překlad: Lupina                    Beta: Marci   

Originál: všechny odkazy nedostupné, autorka svá díla stáhla

Rating: 16+

Prosincoví lvi 5/6

Uprostřed louky, na níž jsou sem tam vidět zasněžená místa, strčím Draca na zem pod jediný strom v nejbližším okolí – bílý asfodel. Stále se chvěju vztekem a bolestí, vnitřně trpím, že Draco otevřel tolik starých ran, jen aby mě vyvedl z míry. Věděl, co říká.

Skončil na všech čtyřech a směje se. „Takovou jsem tě neviděl od Cantarainské mise. Je to povzbudivé!“

„Řekla jsem ti, abys sklapl! Chceš mluvit o loajalitě, ty debile? Sem patří moje loajalita. Ne Harrymu, ne Ronovi, ne tobě. Sem, Ginny!“

Zvedne se na kolena. „Tak mě zabij, jestli se pak budeš cítit líp. Můžu ležet tady s ní. Poetická spravedlnost.“ V širokém gestu se rozmáchne a já sebou silně trhnu a zvednu hůlku.

„Neopovažuj se dotknout jejího hrobu.“ Mám zastřený hlas a jako bych tomu stále nemohla uvěřit. „Zabil jsi ji.“

Dracův úsměšek rychle zmizí. Ten krutý, výsměšný úsměv se přetaví do unavených, dokonce zahořklých vrásek. Pomalu se postaví a já jej nechám, protože se na mě nedívá. Zírá dolů na náhrobní kámen. „Nikdy jsem nechtěl, aby se to stalo. Kdybych mohl… kdyby byla jiná možnost, Hermiono, byl bych tehdy něco udělal, přísahám.“

Musím pevně zavřít oči, podívat se jinam. „Vím.“ Pauza a pak pravda, kterou si zaslouží vědět už dlouho. „Nikdy jsem tě doopravdy nevinila. Když mi to Harry řekl, věřila jsem, že jsi to udělal, a nenáviděla jsem tě za to, ale taky jsem věděla… každým vláknem svého těla… že kdyby sis s ní mohl vyměnit místo, udělal bys to. Věděla jsem, že to bylo nevyhnutelné, nicméně se to stalo. Nikdy jsem o tobě nepochybovala.“

Když to vše vstřebává, má na tváři podivný výraz a já se na něj odmítám pořádně podívat. „Ale Harry ano. A Ron. A ty sis myslela, že i ona,“ zašeptal.

„A to mi stačilo,“ dokončím bez špetky výčitek, ale s mořem lítosti. „To jí jsem byla loajální.“

Nikdy jsme o tomto nemluvili. Nikdy… ani jednou. Ani jednou jsem nepřemýšlela o tom, jaké to musí být pro něj, ale teď si říkám, co si musí myslet, čemu musí věřit, čemu podle něj musím věřit já. Napůl mě láká se zeptat, ale jen napůl. Pořád to příliš bolí.

„Taky jsi byla loajální mně.“ Teď upírá oči na mě, jemnější. „Nikdy nebyl nikdo jiný, jen já, že?“

„Nevím, o čem mluvíš.“ Popírání je moje nejlepší zbraň. Můj vztek se naprosto vyčerpal a já cítím syrové bodání všech starých jizev, jako by to byla čerstvá zranění. „Co chceš, Malfoyi?“

„Vidíš, je to tady zase, právě tady. Malfoyi. Malfoyi. Malfoyi. Malfoyi. Ne Draco, Draco už ne. Tak odhodlaná předstírat, že jsi dva různí lidé, že žiješ dva různé životy. Hermiono, ale tak to nefunguje. Nezmění to, kým jsi. A určitě to nevymaže minulost.“ Sáhne po své hůlce a já jej nechám. „Advenio.“ A v ruce se mu objeví krabice, dárková, identická k té, kterou jsem roztavila do černé tekuté hmoty v restauraci. „Dobře, že mám jednu navíc, co? Veselé Vánoce.“

Se svraštělým čelem si od něj dárek převezmu a pod prsty ucítím měkký samet.

„Zakopej to tady, zlato. Myslím, že ona to pochopí.“ Otočí se a odkráčí. Po pár krocích se přemístí a mě zanechá samotnou pod stříbrným svitem měsíce a milionem lhostejných hvězd.

Zahledím se na krabici a přemýšlím, zda ji otevřít nebo ne. Přemýšlím, jestli se můžu vrátit k předstírání. Cítím, jak se můj bezpečný, pevný svět otřásá, aby se konečně rozpadl. Možná je to teď nevyhnutelné.

Posadím se na chladnou zem pod stromem vedle hrobu Ginny Weasleyové. Nohy zasunu pod sebe. Šaty jsou mi ukradené. Vezmu do prstů konec stuhy a zatáhnu, sleduju, jak se uzel rozváže, jako by tam nikdy nebyl, uvědomuju si symboliku toho, co dělám. Rozvážu zlatou nit a vklouznu prsty pod okraj, opatrně uvolním rohy a dárek rozbalím. Krabice uvnitř je leskle bílá a nepopsaná.

Opatrně zvednu víko.

Uvnitř, na umělecky nařaseném bílém papíře, leží průhledný krystal ve tvaru diamantu. Je to hlasový záznamník pro zanechávání vzkazů.

Obezřetně jej postavím na stojánek pěkně mimo papír a poklepu na něj hůlkou.

Krystal okamžitě zazáří a po okrajích zajiskří duhovými odlesky. Objeví se Harryho obraz. Ztuhnu tak vyděšená, až je mi nevolno. Znamená to totiž, že Harry ví.

„Ach, Hermiono,“ pronese Harryho obraz tak ztěžka, že se chci scvrknout a zmizet. Musí mě nenávidět. Jak jen mě musí nenávidět. Sama sebe nenávidím…

„Je mi to líto. Nevěděl jsem. Neměl jsem tušení.“

Cože?

Zamrkám a vzhlédnu k jeho obrazu.

„Když za mnou Malfoy přišel, nevěřil jsem mu. Chci říct – nikdy neuvěřím Malfoyovi. Je to prostě pravidlo, víš, a… a ty… nevěděl jsem, Hermiono. Nikdy jsi nic neřekla. Nikdy jsi neměla o nikoho zájem, nikdo nebyl. Neuvědomil jsem si, že existuje někdo, koho… miluješ. Nechtěl jsem ti ublížit. Neuvědomil jsem si, co dělám. Musíš pochopit, Ginnyina smrt… skoro mě to zabilo. Byly noci, kdy jsem se prostě nechtěl ráno vzbudit. Byl jsem příliš sobecký, abych si uvědomil, že takové noci máš i ty. Hermiono, pokud mám být naprosto upřímný k sobě i k tobě, nikdy jsem Malfoye z Ginnyiny smrti nevinil. Byl jen obětní beránek, příhodný cíl. Byl někým, koho jsem mohl nenávidět za to, co se stalo. Žádným způsobem nemohl předpovědět, že se ta akce tak zvrtne, a kdyby nějaký způsob existoval, asi by sám zemřel, aby ji zachránil. A já jsem rád, že to nemusel udělat. Jsem rád, protože nechci, abys někdy cítila, co jsem cítil já, když mi řekli, že Ginny zemřela. Hermiono, letos tě na Vánoce nenavštívím. Chci, abys šla, kam potřebuješ jít, a chci, abys věděla, že máš mé požehnání… a mám tě rád.“ Jeho hlas se zlomil a probodl mi srdce jako kopí.

Harryho obraz vybledne a nahradí jej Ronův. Trochu roztřeseně se usměje.

„Hermiono, jsi naprostý pošuk, že ses zamilovala do Malfoye. Myslel jsem, že jsem tě vyškolil líp. No, já nejsem jako Harry. Viním Malfoye. Viním ho z mnoha věcí a myslím, že ho budu nenávidět po zbytek života. Ale taky vím, že to mohl být kdokoliv jiný, kdokoliv z nás, kdo by šel na tu akci. Vím, že udělal, co považoval za nejlepší. Vím, že to neudělal schválně. Vím, že ne, a je mi líto, že jsem ta slova řekl. Je mi jedno, že si je vzal k srdci on, ale je mi líto, že i ty.

Hermiono, řekl nám o… o vás dvou… za války, a já si uvědomil… uvědomil jsem si, jaké to pro tebe muselo být. A pak jsem si uvědomil, proč jsi z ní vyšla v pohodě. To proto… byl tam pro tebe a hodně toho pro tebe i udělal a nikdo z nás nic nevěděl. Já jsem nic nevěděl. Podívej, já prostě vím, že Ginny Malfoye neviní. Vím, že tě má moc ráda. Vím, že tě vždy bude mít ráda. Vím, že chce, abys byla šťastná, a já taky chci, abys byla šťastná. Merline, Hermiono, víc než co jiného chci, abys byla šťastná. Prosím… buď šťastná.“ Roztřeseně se nadechne: „Beru Lenku na Vánoce někam do soukromí. A ty celý ten binec urovnej, zatímco budu pryč. Mám tě rád.“

Krystal zabliká a jeho světlo uhasne, a ze mě jako by právě vyprchala veškerá síla. Doslova se zhroutím na zem a schoulím se na bok a dlouho nevydám ani hlásku. Jsem otupená, třesu se a jsem… zkrátka otupená.

Válka byla zlá pro nás všechny, pro Harryho a naše kamarády, obzvláště když jsme zjistili, že nemůžeme počítat s dospělými. Že nemůžeme spoléhat na nikoho, jen na sebe. Ke konci jsme nebyli nepřátelé jen pro Voldemorta. Ministerstvo nás vidělo jako nějakou ozbrojenou skupinu a veřejnost jako nebezpečně nekontrolovatelné.

Museli jsme se skrývat od prvních měsíců našeho sedmého ročníku. Kdybychom zůstali, vykopli by nás nebo zatkli nebo v postelích zavraždili.

Pak stejně polovinu dětí z Bradavic odvolali nebo je nechali napospas. Mnohé z nich přišly za Harrym bojovat. Já jsem pak převzala jejich vzdělávání. Učila jsem je vše, co jsem uměla. Učila jsem je černou magii. Učila jsem je jak bojovat, jak zabíjet, jak přežít.

A to jsem opravdová já, ne ta blábolící asistentka na ministerstvu, která studuje experimentální magii a každý den se vrací domů do svého ubohého bytu v univerzitní čtvrti. Jsem válečná veteránka a mistryně černé magie, která už dávno zradila všechny své sny a ideály. A je tak těžké předstírat, že jsem normální, předstírat, že do dnešních dnů nemám noční můry, předstírat, že jsem nezabíjela lidi, předstírat, že jsem nikdy nepoužila černou magii, předstírat, že se nebudím uprostřed noci s bolestí pro muže, který zabil moji nejlepší kamarádku.

Tehdy jsem každý den prožila s očekáváním, že zemřu. Nebyl prostor na myšlenky o tom, jaká by mohla být budoucnost. Neexistovaly myšlenky na lepší zítřky. Tehdy existovalo jen dnes a obstarání dostatku jídla, zajištění tepla, nalezení oblečení a úkrytu pro všechny v naší péči a pohřbení těch, kteří zemřeli. Nikdy jsem nevěřila, že válku přežiju. Ani jednou jsem se neodvážila představit si, že můj nynější život, život v pohodlí domova s trvalou prací, bude možný. Nikdy jsem nevěřila, že pro mě existuje víc než krev a smrt a temnota.

To byl můj úděl a já jej přijala. Musela jsem.

Vypořádávali jsme se se stresem a hrůzou, jak jsme uměli. Harry se stal náruživým kuřákem, Ginny otěhotněla velmi brzy. Porodila holčičku, Lillian Jean, která má teď pět a půl roku. Harry je osamělý otec. Ron bojoval nebo souložil se vším, co se hnulo. Jsem si dost jistá, že jednou spal i s Blaisem. Blaise nebyl nikdy součástí války. Byl civilista, ale onehdy naznačil, že mohl spát s Ronem. Asi chtěl vědět, jestli s tím nebudu mít problém. Napřímo jsem mu řekla, že nikoliv.

Kluci dělali svoje. Jen nikdy nezjistili, že i já. Já spala s Draco Malfoyem.

Nebyl to skutečný vztah, nebo spíš nazývat to vztahem by bylo velmi zavádějící. Sotva jsme spolu pořádně promluvili, až na poprvé, kdy mě měl přišpendlenou ke zdi, tvář skrytou v ohbí mého krku, kalhoty u kolen, celý uvnitř mě, tělo mi pulzovalo a já sakra netušila, co se zrovna děje. Tehdy řekl: „Promiň. Omlouvám se.“

Ale bylo mi to jedno a on už se nikdy znovu neomluvil.

Po akci, vždy po akci, jsem jen chodila, dokud jsem na něj nenatrefila. Nikdy jsme si nestanovili čas nebo místo. Tvrdě, rychle, na místě, kde nás nemohl nikdo přistihnout, občas u zdi, s nohama obtočenýma kolem jeho pasu, se zuby zatnutými, s hlavou zakloněnou, zatímco si mé hrdlo bral plnými doušky, občas s tváří k zemi, on na mně, dech se mu v krku zadrhával, pot mu odkapával na má záda, prsty mi zarýval do boků, bušil mnou do země. Párkrát, památně, jako milenci v posteli, zcela nazí a pomalejší než obvykle, ale stále beze slov, bez citů, nic než úleva, a pak jsme se oba zvedli a odešli po svém.

Zní to jako chladné a bezvýznamné. Zní to, jako by šlo jen o sex.

Nešlo.

Bylo to naše.

Bylo to něco dobrého, co bylo jen nás dvou, s čím jsme mohli počítat a těšit se na to, co nebylo o nenávisti nebo bolesti. A nejlepší ze všeho na tom byl ten pocit, že nás někdo potřebuje, že jsme pro někoho důležití, a zároveň nám to dalo někoho, koho bychom potřebovali, ke komu bychom se přimkli, když se věci neúnosně zhoršily. Nebyl to vztah, nebylo to nic, co se dá kategorizovat, ale bylo to významnější než jakýkoliv vztah, který jsem v životě měla.

Řekla jsem, že se tam neobjevila slova. Neobjevila, protože jich nebylo potřeba, utěšoval mě totiž svým tělem, nebyly žádné city, protože jsme oba věděli, že umřeme, a já pro něj nechtěla plakat, tak jako jsem nechtěla, aby on plakal pro mě. Nebylo to nic než úleva, protože jsme byli oba tak mladí, a nemyslím, že některý z nás věděl, jak se s tím vyrovnat mimo tento rámec.

Ale potřebovali jsme to. Merline, jak jsme to potřebovali.

Ron a Harry nic nezjistili, ne protože bych to zkoušela skrýt – to ne – jen to nebylo natolik důležité, abych to zmínila.

Pak válka skončila a my s ní. Neměla jsem tušení, co během těch prvních měsíců míru dělat sama se sebou. Myslím, že jsme všichni byli nějak ztracení. A on a já jsme se prostě nikdy neohlédli zpět. Nemyslím, že jsem chtěla. Jako by se nikdy nic nestalo. A v této realitě, na tomto místě, kde jsem jen nejnovější asistentka, se to skutečně nestalo.

Neviděli jsme se asi dva roky, a pak jen náhodou. Byl čas oběda. Měla jsem schůzku s Mandy Brocklehurstovou, nyní Mandy Cornerovou, a Michaelem Cornerem. Draco se ukázal s Millicent a Terry Bootem. Ani jeden jsme nedali najevo, že se blíž známe. Opravdu jako by se nic nestalo, jako bychom byli naprostí cizinci, co se právě poprvé potkali. Užila jsem si oběd, s každým si hezky popovídala a zvedla se dřív, protože jsem měla nějakou schůzku. Všem jsem řekla na shledanou. Podstrčil mi ubrousek se vzkazem napsaným modrým inkoustem.

Chci tě znova vidět.

Nějak jsem poznala, že nemyslí rychlovku u zdi.