Preklady fanfiction Harryho Pottera

Autor: Gravidy                     Překlad: Lupina                    Beta: Marci   

Originál: všechny odkazy nedostupné, autorka svá díla stáhla

Rating: 16+

Prosincoví lvi 6/6

Následující den jsme se setkali v parku a prostě jsme jen… prostě jsme jen byli spolu a drželi se za ruce a procházeli se sem a tam. Povídali jsme si o věcech, kterým by nikdo jiný nerozuměl, a já mu seděla na klíně, když slunce zapadlo, a pak jsme se jen tak nastrojili a vyrazili na večeři do drahé restaurace a dali si lososa a pralinky a gorgonzolu nadívanou datlemi a když mě pak doprovodil domů… cudně mě políbil na rozloučenou. Ten sladký polibek prvního rande, který jsem od něj nikdy nedostala, byl lepší než ten perfektní, sladký a vřelý a čokoládový od dezertu, o který jsme se podělili v restauraci. A přísahám, že nohy se mi změnily na gumu a srdce mi poskočilo. Při odchodu se pokusil o svůj nejničivější úsměv, ale změnil se na komický křivý úšklebek a mně cestou po schodech zvonil v uších slib, že se uvidíme zítra.

Byla jsem v sedmém nebi, když mi zavolal Harry. Řekla jsem mu, že jsem strávila den s Dracem a hihňala jsem se jako nějaká pitomá školačka.

Harry byl vytočený. Víc než vytočený. Řekl mi věci, které mu asi nikdy neodpustím, i když vím, že je vyvolal žal. A pak mi řekl pravdu o Ginny, co věděli jen Ron, Harry a Draco a kterou si drželi pro sebe, aby se vyhnuli rozeštvanosti v mužstvu. Řekl mi, jak Ginny zemřela kvůli Malfoyovi a jak to byla jeho chyba. Neudělal svoji práci pořádně jako velitel skupiny, a ona za to zaplatila. Dokonce naznačil, že kdybych tam byla já, nemuselo se to stát.

„Jestli je zrádce, Harry, proč není mrtvý?“ vykřikla jsem.

„Potřebovali jsme ho,“ přišla prostá, krátká odpověď.

„Chceš, abych ho zabila?“ zeptala jsem se naprosto vážně. Nezáleželo na tom, že jsem do něj asi byla naprosto zamilovaná. Nezáleželo, že jsem ho chtěla znova vidět tak, až to bolelo.

„Ne, má důležitý úřad.“

„Už se s ním znovu neuvidím, Harry, slibuju.“

A jako by toto nebylo už tak dost špatné, za patnáct minut se ke mně přeletaxoval Ron v plně bojovém režimu. Křičel na mě, jak jsem pitomá. Nakonec jsem ho prosila o odpuštění, prosila o Ginnyino odpuštění, a Ron mi na závěr řekl, že jestli mě někdy uvidí s Malfoyem, pak jsem ten zrádce já.

A bylo po všem.

Nikdy jsem jim neřekla o čase s Dracem během války, neřekla jsem, že mě udržel příčetnou, že mě objímal během nejhorších nocí. Styděla jsem se za to. Věděla jsem, že mě budou nenávidět, až na vše přijdou, ale to nebyl pravý důvod mého mlčení. Ne, zastavilo mě pomyšlení, že by mě nenáviděla Ginny, protože ji zrazuju.

To byl asi ten nejhorší okamžik. Ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že ho pořád miluju. Zavraždil Ginny a já ho pořád milovala. Od té doby jsem se nedokázala podívat paní Weasleyové do očí. Ve špatné dny jsem se nedokázala podívat do tváře ani sama sobě.

Dalšího dne, když Draco dorazil s úsměvem a s tuctem růží v ruce, jsem mu klidně řekla, že je jeho chyba, že je Ginny mrtvá, a že ho ráda vyřídím a zabiju, jestli jen Harry nebo Ron řeknou.

Draco to nevzal dobře, ale alespoň na mě nekřičel. Jen mě nenechal zapomenout, což bylo ve skutečnosti to jediné, co jsem chtěla. Chtěla jsem zapomenout na vše.

Bylo to tak ironické. Já Ginny zachránila život dvakrát. Bojovala jsem pro ni, podváděla smrt, abych ji udržela naživu, a vyhrála jsem. Poté se smála a nazývala mě svým strážným andělem. O dva měsíce později, byla mrtvá rukou jednoho z našich. Proč jsem ji dokázala zachránit, když měla zemřít? Mělo se to tak stát? Měla jsem ji zachránit, aby jí bylo souzeno zemřít rukou Draca Malfoye?

Moje nejlepší kamarádka a můj milenec mi byli oderváni jediným ohavným trikem osudu.

A to vše teď odpustit…

Nemyslím, že dokážu Dracovi čelit. Nedokážu. Ne po tom všem, co jsem mu provedla, jak jsem se k němu chovala, což byla zrada sama o sobě. Nejsem si jistá, že s tím dokážu žít, ale vím, že nemůžu zapomenout.

Možná má Draco pravdu. Možná je čas vše zakopat.

S vpadlýma očima pomalu a přepečlivě zabalím krystal zpět do krabice, překryju ji sametem a zavážu. Prsty mám ledové, ale pevné. Použiju holé ruce, abych vyhrabala díru v tvrdé zemi hrobu, olámu si nehty a na kůži mi zaschne hlína. A tam krabici zahrabu. Pohřbím svoji minulost. Pochovám všechny své pitomé údajné důvody a toho zbabělce, kterým jsem se stala. Všechno to pohřbím a pomodlím se za Ginny. Později se očistím mávnutím hůlky a přemístím se domů. Částečně jsem tak nějak ráda, že celé to utrpení skončilo.

Je konec. Konečně je konec.

Objevím se ve vchodu do svého bytu a s vytřeštěnýma očima okamžitě couvnu. Na okamžik si pomyslím, že jsem se zmýlila a skončila v jiném bytě.

Ale ne, je můj.

Je přeměněný. Bliká, jiskří přeplněný vánočními ozdobami. Na zdech visí vánoční tapisérie a věnce. Vánoční hvězdy a vánoční prostírání leží na pultu. Svíčky a utěrky se sněhovými vločkami zdobí kuchyň. Vánoční figurky a sobi pokrývají každý kousek obývacího pokoje. Také v něm stojí ve vzdáleném rohu obrovský vánoční strom, který je okrášlený mnoha ozdobami a zlatými a stříbrnými lametami, hvězdou na vrcholu a blikajícími světýlky a s hromadou dárků pod ním. Byt voní smrkem a skořicí. Malinkatý vláček bafá po titěrných kolejích, které vedou kolem celého pokoje, a v krbu vesele praská oheň.

Užasle na všechno hledím a pomalu procházím kolem, abych prozkoumala každý detail, až zjistím, že nejsem sama.

Leknutím málem zcepením a nedůstojně vykviknu.

V křesle sedí Draco. Opravdu jsem ho tu měla čekat, ale nečekala, takže na něj prostě zírám a pravděpodobně vypadám jako naprostý idiot. Jen na mě chladně zvedne obočí. Hoví si v křesle, zcela uvolněný, klidný na místě, kde nikdy dřív nebyl, oblečený v tmavých bavlněných kalhotách, zeleném pleteném svetru, který vypadá jako Weasleyovský s vánočním stromkem na hrudi, z úst mu vyčuhuje nová cukrová tyčka a na nose má posazené brýle s kovovými obroučkami.

Co to sakra znamená?

„Ahoj beruško,“ pozdraví opravdu něžně, možná protože vypadám, že se rozpadnu. Mé nitro se právě rozložilo na tisíc uplakaných střepů. „Konečně doma?“

Na chvíli si myslím, že sním. Mám pocit, že vidím život, který bych vedla, kdyby se nikdy nepřihodila válka. Protože toto… toto mi osud do karet nenapsal. Měla jsem zemřít ve válce. Měla jsem se stát knihomolskou praktikantkou a zestárnout o samotě. Nikdy jsem neměla žít s Draco Malfoyem.

Ale toto je reálné.

Cítím, jak se kymácím, a krev mi mizí z tváře. On se zvedne a chytne mě, než se definitivně zhroutím.

„No tak! Hermiono, kotě, jsi v pořádku?“

Už roky jsem neplakala, ne od Ginnyiny smrti, což je zvláštní, protože jsem bývala ufňukaná holčička, ale teď si nemůžu pomoci. Schoulím se mu do náručí a držím se ho, jako by na tom záležel život. „Promiň. Je mi to líto. Je mi to tak líto,“ mumlám mu do ramene.

Tato jediná slova ze sebe dokážu dostat a jsou bezvýznamná. Ani vzdáleně nevyjadřují, co opravdu chci říct, co opravdu cítím. Hrdlo mi stahuje doznání tak velké, že mi naplní hruď a stiskne mi srdce, až nemůžu dýchat. A ta samá pitomá slova se mi řinou z úst.

„Je mi to líto. Je mi to líto.“

A je mi to líto. Je mi líto, že jsem se snažila na něj zapomenout. Je mi líto, že jsem mu říkala, že pro mě nic neznamená. Je mi líto, že jsem jej opustila, že jsem způsobila, aby na mě byl závislý, a pak od něj utekla. Je mi líto, že jsem jej přitáhla, když jsme jej potřebovali, a pak jej vykopla, když jsme jej zcela využili. Je mi líto, že mi nemohl věřit natolik, aby mi řekl o Ginny. Je mi líto, že měl pravdu, když mi to neřekl.

On není ten zrádce. To já.

Je toho tolik a tolik, co mu chci tak naléhavě říct, ale jen se utápím v slzách.

Drží mě, sedí zase v křesle a já mu spočívám v náručí. Po ten nejdelší čas mi jen hladí vlasy a mumlá, že vše bude v pořádku, že všechno se zase spraví. A je to tak dobré, protože voní, zní a i na omak je stejný a já si nikdy ani nepomyslela, že to někdy zase budu mít.

Když získám sebekontrolu a přestanu se chovat jako pitomá, hysterická ženská, párkrát se zhluboka nadechnu a zvednu hlavu. Podívá se na mě tak něžně těma svýma modrošedýma očima, nakloní se a políbí mě na nos a na čelo. Neřekli byste, že ten tyranský, vychloubačný, egoistický, zaprděný nadutec Malfoy dokáže být tak něžný.

Naposledy se na mě takto podíval před dvěma roky. Málem se zase zhroutím, s hlubokým nádechem donutím ramena, aby se netřásla, a dotknu se jej na tváři. „Myslela jsem, že už mě nebudeš chtít. To… co jsem udělala… Omlouvám se. Nic z toho sis nezasloužil.“

Ale musela jsem, chci dodat, nicméně nedodám, protože je to lež. Nemusela jsem to vše udělat. Všechno se to stalo, protože jsem se bála.

Naprosto se stydím za to, jak jsem se k němu chovala. Dva roky jsem se k němu chovala, jako by byl nějaký chorý šmírující šílenec. Do obličeje jsem mu předhazovala svůj vztah s Blaisem, sváděla jsem ho k víře, že jsme milenci. Proklela jsem jeho i sebe a přála si, abychom se už nikdy neviděli a, což je nejhorší, abych na něj zapomněla. Udělala jsem to, protože bych se jinak zbláznila. Dívat se na něj, toužit po něm by mě dohnalo k šílenství. Tak jsem ho namísto toho nenáviděla.

Trochu se ušklíbne. „Nebyla bys moje Hermiona, kdybys nebyla tak neuvěřitelně tvrdohlavá. Myslím tím – podívej, co všechno jsem dnes musel podniknout, abys otevřela tu krabici.“

Zasměju se slabě, křehce, a pak úsměv zmizí, když do mě udeří realita toho, co musel udělat, aby získal ty krystalové nahrávky. Nesedět, asi upadnu.

„Šel jsi za Harrym a Ronem!“ vydechnu s očima rozšířenýma údivem a otřesená strachem. „Všechno jsi jim řekl.“

S klidným výrazem přikývne.

Šel za Harrym a Ronem. Šel doslova i obrazně do jámy lvové a těm dvěma mužům, kteří by před rozhovorem s ním upřednostnili jeho vraždu, řekl, že se mnou spal během války i poté, co zabil Ginny, a že se mnou chce spát znovu.

A dokonce si ani nedokážu představit tu odvahu, kterou k tomu potřeboval. Já rozhodně takovou odvahu nemám. Lhala jsem všem, včetně sebe, když jsem říkala, že jsem náš vztah neskrývala, ačkoli jsem dělala jediné – chovala jsem se k němu jako k nějakému špinavému tajemství, jako by náš vztah pro mě nebyl tak důležitý jako ten s Harrym a Ronem.

A teď je to podruhé. Teď je to podruhé, kdy za nimi šel s přiznáním a položil svůj život do jejich rukou.

Jaké to pro něj asi bylo poprvé? Vrátit se z akce a muset říct Harrymu, že zabil Ginny. Ginny, která byla Ronova sestra, matka Harryho dítěte a nejlepší kamarádka jeho vlastní přítelkyně.

A přesto přesně toto udělal. Nemlžil. Šel a vzal na sebe plnou zodpovědnost.

Měl štěstí, že přežil poprvé. A přesto se tam teď vrátil… kvůli mně.

„Mohli tě zabít! Merline, Draco… jak jsi je přesvědčil, aby ti pomohli? Jak jsi je přesvědčil, aby nás…“ Zmlknu a přejedu mu prsty po tváři, vychutnávám si ji, protože kvůli jejich běsnění jsem o ni mohla přijít.

Jak je přesvědčil? Dokážu si ho představit, jak je obelstil, aby slíbili, že ho nejdřív nezabijí. Dokážu si ho představit, že spřádá povídačky – propracovaně lživé. Ale nemyslím, že to udělal. Ne v tomto.

Opře si čelo o moje. „Prostě jsem je přesvědčil, že jestli mě zabijou, nikdy jim to neodpustíš.“

Zachvěju se, protože to je pravda a je to také něco, co bych nechtěla zažít. Ztrátou jednoho bych ztratila všechny. Trošku se odtáhnu. „Jak mi dokážeš tak snadno odpustit?“

Lehce si povzdechne. „Chápu tě, Hermiono. Rozumím tomu, proč jsi to udělala. Dokonce jsem s tebou i trochu souhlasil. Nelíbilo se mi to, ale souhlasil jsem.“ A mnou projede další záblesk hluboké výčitky. Strašně moc litoval toho, co se stalo Ginny, ale neměl nikoho, kdo by mu pomohl nebo mu odpustil. Roky bojoval vedle nás. Ale jedním z nás se nikdy skutečně nestal, nikdy jsme mu to nedovolili. A pak, když jsme ho už nepotřebovali, odkopli jsme ho.

„Chyběl jsi mi.“ Silně ho obejmu, protože se ho nemůžu nabažit.

„Jo, taky jsi mi chyběla, strašně moc.“ Obejme mě zpátky. „Zakopala jsi to?“

Otřu si tvář o jeho rameno. „Všechno jsem to pohřbila.“

„Dobře… dobře.“

Nakloním se, abych jej políbila, ale zarazím se, protože si strčí cukrovou tyčku zpět do pusy a zpoza brýlí se na mě zlomyslně ušklíbne, jako by mě ta sladkost měla odradit. Miluju, když má svetr a brýle. Vypadá chlapecky a neškodně a perfektně navzdory tomu, jaký bastard ve skutečnosti je.

Ukradnu mu tu hůlku a vlhkou z jeho pusy si ji vsunu do své. Je teplá. Je z těch opravdu sladkých, ne běžných příchutí. Tyto mám nejraději a napadne mě, jestli to ví. Naposledy si líznu a odhodím cukrovinku na konferenční stolek. Nechci, aby se mi přilepila na koberec. A když se otočím zpět, strhne mě na sebe.

Má lepkavé rty a sladkou pusu. Vycucám tu chuť, chci ochutnat, co je pod ní. Je lepší než čokoláda, lepší než cukrová tyčka. Dotkne se mé tváře, odváže stužku z vlasů, takže mi popadají na ramena. Zaplete si do nich prsty. Má slabost pro mé vlasy. Až tak, že by se to mohlo nazvat fetišem. Vždycky jsem si myslela, že měl na ně spadeno, protože věděl, že jsem z nich v rozpacích. Dlouho mi trvalo uvědomit si, že je jenom blázen, který se během milování mými vlasy rád probírá.

Políbí mě tvrdě a agresivně a drží mě pevně. Rukama však nehýbá, jen jimi tiskne mé oblečení a pouští a já vím, že se drží zpátky. Nebude mě tlačit dál, než kam sama chci. Je sladký, ale já nechci, aby byl teď opatrný.

Otočím se v jeho náručí a posunu koleno přes jeho nohy, takže jsem nad ním rozkročená, až se mi šaty vyhrnou. Pravděpodobně je příšerně zmuchlám, ale je mi to jedno. Zavrčí mi do úst a stiskne mě silněji. Rukama mi přejede k bokům a přitlačí si mě na klín.

Trochu se zavrtím, až vydá přidušený zvuk a zasténá mi do úst: „Zpomal.“

„Sklapni.“ Je to takový brepta, rád se poslouchá.

Cítím jej, až se musím chvět, v břiše mi roste teplo, to toužení, které mě v noci budívá ze snů o něm. Přejíždí mi rukou nahoru a dolů po zádech, pod zadek, aby vyhrnul šaty. Pak rukama sklouzne na kalhotky. Krátce mě zachvátí panika, protože nevím, jaké spodní prádlo jsem si oblékla, ale on jazykem v mých ústech tyto myšlenky odežene. Taky má rád vedení, bastard.

Kousnu jej do spodního rtu, obtočím mu paže kolem krku a začnu jej oždibovat po hrdle. Pamatuji si na jeho chuť, slanou i sladkou, a tato teplá vůně je čirý Draco. Voní jako drahá kolínská a borovicové jehličí. Opět se na něj se zaúpěním zhroutím a přisaju se na jeho pulsující tepnu.

Vzpomenu si, že toho dne, kdy Ginny zemřela, se mnou zůstal celou noc. Tehdy jsem nevěděla, že je zodpovědný za její smrt. Nemluvili jsme o tom. Plakala jsem. Nedržel mě, ani se nesnažil mě nějak utěšit, ale ležel v mé posteli, ztracen v myšlenkách, se vzdálenýma očima, které viděly věci, co já nikdy vidět nemusím. Ani já jeho neutěšovala, i když jsem pochytila, že něco cítí, ať už to byl smutek, odpovědnost nebo bolest, nebo jen hrůza z toho, co udělal. Smrt Ginny Weasleyové jej ovlivnila.

Rukama najdu cestu pod jeho svetr a zahihňám se, když nahmatám zapnutou košili, která dovršuje ten nevinný vzhled. Vsadila bych se, že je pastelová. Má teplou kůži, zimně teplou, takovým tím teplem zachyceným pod svetrem. Pomalu po ní putuju, uctivě, jako jsem dělala milionkrát předtím. Znám každý důlek a křivku a každé místečko, které způsobí, že se svaly vespod zachvívají a poskakují. Přejedu mu nehty po bradavkách a zuby mu značkuji hrdlo, on mě na oplátku plácne po zadku.

Nemyslím, že se někdy dozvím detaily o Ginnyině smrti. Detaily nemáme. Dostalo se nám jen Dracovy perspektivy toho, co se stalo. Dojem. Jeden špatný dojem. A on, víc než kdo jiný, si bude pořád říkat, ve které chvíli se to zvrtlo, kdy se stala ta chyba, která zpečetila osud Ginny. Bude si říkat, jestli se tomu dalo předejít. Jestli možná, kdyby zpomalil nebo zrychlil, jestli se mohl vyhnout čelní srážce s osudem. Bude si říkat, jestli trpěla a jestli jej v těch posledních okamžicích nenáviděla.

A vždy si bude myslet, že se to stalo tak rychle.

Musím mu teď svléct košili, jinak se zblázním. Zvedne ruce a nechá mě sundat svetr. Košile je bleděmodrá a lehce naškrobená. Zamračím se na něj, protože vím, že bude chtít, abych rozepnula každičký knoflík a nechala jej oblečeného v rozepnuté košili, jedno jestli v pastelové. Myslí si, že tak vypadá sexy, ale teď na to prostě nemám trpělivost. Jednoduše ji popadnu a přetáhnu přes hlavu. Zvládnu to jen s jeho tlumeným zabručením a minimálním zápasem, ačkoliv brýle zmizely, zamotané v košili na zemi.

Draco Malfoy ve světle ohně je krásná záležitost. A jeho samolibý výraz říká, že to dobře ví. Není velký, širokoplecý kus chlapa, ale ani není vyzáblý. Má dokonalé proporce. Jeho kůže je na omak jemná, vespod tvrdá, s vyrýsovanými svaly. Přejedu mu rukama po hrudi a on jen sedí, stále pasivní, nechá mě si pohrát, políbí mě do vlasů, zatímco já ochutnávám kůži nad jeho srdcem. Jazykem přejedu po jeho klíční kosti, líbí se mi to předení, které se mu line z hrdla, a líbám ho cestou dolů, abych ho zuby škrábla na bradavkách. Rudé stopy po nehtech konejším polibky.

Vzpomenu si na den, kdy mu zemřel otec. Jak to se mnou dělal ve sprše a voda mu tekla do tváře, takže jsem nepoznala, jestli pláče. Vzpomenu, jak do mě vstoupil tak tvrdě, že jsem nedokázala říct, jestli tak ztěžka dýchá kvůli námaze nebo emocím, jestli ten zoufalý pohled ve tváři byla bolest nebo potěšení. Vzpomenu, jak jsem jej políbila na tvář a cítila sůl.

Rukama mi přejede k pasu, hladí mě pod šaty. Začnu se uvolněně vrtět, aby mě tak pevně nedržel, ale nedovolí to. Narovná mě a škubne mi šaty přes hlavu. A je to. Už není po mém. Můj časový limit oficiálně vypršel. Znovu mě políbí, rozptýlí mě, zatímco mi rozepíná podprsenku. Většina chlapů to nikdy nepochytí, ale Draco tuto operaci dovedl k umění. Dva rychlé kmity prsty a už ji stahuje z ramen, přes paže, a odhodí ji přes pokoj. Ani já to tak snadno nedokážu.

Čekám, že se dotkne mých ňader, ale rukama mi přejede po žebrech, po břiše a dolů. Dotkne se mě a svaly na mých stehnech se zachvějí. Jeho prsty zažehnou požár a já vykřiknu, jeho jméno splyne z mých rtů.

„Hodná holka,“ zamumlá do polibku. Zatracený domýšlivý holomek. Pustí se do oždibovaní mé tváře, krku, a já na něj sesunu a chvěju se. „Ššš, je to v pořádku,“

Zvedne mě, stále líbá, a v náručí mě přenese před krb. Pod námi leží měkká chlupatá přikrývka nebo kobereček, či co.

„To je trochu klišé, ne?“ zeptám se. Kožešina, o kterou se třu, je bílá.

„Sklapni.“ Políbí mě. „Mohl jsem tě vzít do kobek na panství, víš. Toto je hezčí.“

„Rozmazlený spratku.“ V prstech sevřu několik pramenů jeho vlasů. Jsou tak hedvábné. Závidím mu je. „Ráda bych… ach… tě viděla… v řetězech.“ Zasténám, když mě kousne do krku, až mi zůstane znamení, jen aby jej okamžitě jazykem pohladil.

Zvedne hlavu, aby se na mě netrpělivě podíval, zase s cukrovou tyčkou mezi zuby. „Mé panství. Moje kobky. Já řeknu, kdo… ACH!“

Ušklíbnu se. Nevšiml si, že jsem rukama sjela dolů. Sleduju hru jeho výrazů. Je překrásný, když mu tvář takto změkne.

„Můžu tě mít?“ zašeptám, nejistá, odkud to vzešlo. „Můžu si tě nechat?“

Otevře oči a věnuje mi pronikavý pohled. „Svět, kotě, je celý tvůj, chceš-li, ale musíš žít se mnou. Už žádné bydlení na hromádce s tím vymaštěncem Zabinim. Má štěstí, že ho nezabiju.“

Odfrknu si. „Ale prosím tě, Blaise je -“

Drtí mi pusu polibkem. Usekne moji větu, cukroví mezi rty. Cítím ho. „Nechci slyšet o Blaiseovi!“ Zavrčí a pak už nejsou žádná slova, žádné vzpomínky, neexistuje nic a nikdo. Svět se zúží na tady a teď a na sladký rytmus potřeby, na zuřivou koncentraci, způsob, jak se mu nakrabatí obočí, nebo jak povolí, když se zachvěje potěšením. Miluju zvuky, které vydává, ty tiché vzdechy, pomalé vrčení, ten šepot jako pírko po mé kůži, laskání, povzbuzování nebo milostné sliby.

V dozvucích jej držím, hladím jej po zpoceném těle, prohrábnu mu jemné vlasy, cítím jeho dech na své kůži. Hlavou mi spočívá na hrudi. Trochu pláču, jen pár tichých slz.

Vzpomenu si na posledně, na úplně posledně před závěrečnou bitvou, jak pevně mě držel, s tváří zabořenou do mých vlasů, do nichž šeptal latinský hymnus ochrany. Byl intenzivní a téměř něžný. Odtáhl se, soustředěně na mne pohlédl a prsty mi přejel po tvářích. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že jde o rozloučení.

Ale možná to nebylo sbohem navždy.

Možná jsem se mýlila. Možná to nakonec bylo jednou z věcí, která se má stát. Možná všechny moje cesty vedou k Dracovi. Při té myšlence se zasměju a on se zavrtí, aby mi přitiskl rty na tvář, a zašeptá mi do ucha: „Přestěhuješ se ke mně?“

„Ano.“ I když je od něj nefér žádat po mně něco takového, když si ještě užívám dozvuků milování. Mohlo by se to nazvat manipulací.

Moment zamyšleného ticha, další polibek, než si položí tvář na mé čelo. „Budeš se se mnou hádat kvůli domácím skřítkům?“

Rozesměju se. „Jen tak neustoupím, slibuju.“

„Hm.“ Najednou na mě shlédne vážně, pohladí mě a řekne: „Myslím… Myslím, že si musíme promluvit o pár věcech. O válce. O něčem z toho, co jsme udělali. A co se stalo. Máme pár problémů, které potřebují vyřešit. A možná, když si o nich, o nás, o Harrym a Ronovi, promluvíme, budeš se cítit líp. Možná… Možná tě to pak přestane užírat zevnitř. A…“ zmlkne a já vím, s konejšivým klidem, co se chystá říct, „chci s tebou promluvit o Ginny,“ dodá tiše, téměř chraplavě a ty modrošedé oči mají výraz bezútěšné deprese, kterou jsem nikdy dřív neviděla.

Pomalu přikývnu, ale s úsměvem mu položím prsty na rty. „Zatím ne,“ zašeptám a přitáhnu si ho k sobě. „Zatím ne.“

Přilne ke mně a já vím, že mně se to bojí říct ještě víc než Harrymu a Ronovi. Ale už nemůže utíkat. A já také ne.

Kolébám jej v náručí, dávám útěchu stejně tak, jako ji dostávám. Jsem vyděšená, co zítřek přinese. Vyděšená ze všeho, čemu budeme muset čelit. Našim přátelům, našim chybám, naší vině, naší minulosti, našim duchům, nám. Co když mu nedokážu odpustit, až mi o tom jednou poví?

Co když ho nedokážu milovat tak, jako jej miluju právě teď?

Zvednu jeho tvář špičkami prstů a zoufale jej políbím, do mozku si vtiskávám pocit jeho jemných, sladkých úst na mých.

Nevím, co se chystá. Nevím, co se má stát. Nevím, co přinese zítřek nebo kde budu za týden nebo za měsíc nebo za rok.

Vím jen, že dokud mě nedostihne můj úděl, dokud mě osud fyzicky neodtáhne někam pryč, dokud ‚má se stát‘ nebude míněno pro někoho jiného, je mi určeno být právě zde, s ním.

KONEC