Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22. Jednoduchý plán

Jen velmi zdráhavě se Harry, Ron a Hermiona nechali vyhnat z ošetřovny. Šourali se a mnohokrát se významně ohlédli, a když Ron s lehce mazaným výrazem začal lovit v kapsách pláště, Remus si předsevzal, že bude mít oči na stopkách kvůli případným známkám jistých ultradlouhých uší. No vážně. Přestože jejich zájem a touha pomoci byly obdivuhodné, neměli dost práce s úkoly na OVCE?

Brumbál si očividně myslel to samé. S vědoucím úsměvem směrem k Remusovi seslal na dveře nepropustné kouzlo.

Tonksová se tlumeně zasmála. „Podezříváte své studenty, pane řediteli?“

Brumbál jí úsměv vrátil a posadil se na židli, která stála dál od Remuse. „Neustále, slečno Tonksová, a oprávněně. Znám Harryho. Má talent pro získávání informací, do kterých by, přísně řečeno, neměl být zasvěcen.“

„To je podhodnocení.“ Moody se s klepáním dřevěné nohy přesunul ke Kingsleymu na uvolněnou postel. „Barty Skrkovi mladšímu mohlo strašit ve věži, ale měl pravdu, když říkal, že ten kluk by byl prvotřídním bystrozorem. Má na to nos.“

„Doufejme, že mu i vydrží,“ zazubil se Pastorek a pohlédl na zjizvený obličej svého společníka. „Jestli ano, dopadne líp než ty.“

Moody si hlasitě odfrkl. „Válečná zranění,“ prohlásil povýšeně. „Každé je zdrojem hrdosti. A znamením, že na ulicích je o jednoho šílence míň.“

„Když už je o nich řeč,“ vložil se Brumbál hladce do hovoru, „máme zde onu záležitost nečekaného konce Abrahama Kanea.“ S vědoucím zajiskřením pohlédl přes postel na nevinný výraz Tonksové. „Můžu považovat za hotovou věc, slečno Tonksová, že jste Remuse již informovala o plánech, které jsme uvedli do pohybu?“

Tonksová nabrala lehce růžovou barvu pod tíhou Kingsleyho důrazného pohledu. „Ehm… jo,“ přiznala zdráhavě. „Jsem tak předvídatelná?“

Brumbál se zasmál. „Nikdy by se mi ani nesnilo o tom, že bych se pokoušel předvídat vaše činy. Ale v tomto případě nemám námitek. Ušetří nám to čas.“ Obrátil se k Remusovi. „Víte o našem záměru proniknout do Ústavu?“

Remus pevně přikývl. „Vím. Ale jestli do toho půjdeme, musí to být před čtvrteční nocí. Podle naléhavosti pokusu o můj únos předpokládám, že po úplňku bude pozdě.“ Zasmušile se usmál. „A samozřejmě, samotný čtvrtek nebude zrovna nejpříhodnější, pokud nebudete potřebovat chlupatého stopaře.“

Kingsley při jeho slovech vyskočil. „Remusi, nemyslím, že je to dobrý nápad. Kromě toho zásahu Cruciem…“

„Což není o nic horší než to, nač jsem zvyklý každý měsíc.“

„…a že máte povinnosti ve škole…“

„Které neovlivní večerní mise.“

„…zde pořád máme nediskutovatelný fakt, že vy uvnitř Ústavu je přesně to, co si přejí Smrtijedi.“

„Nevíme jistě, že by mě odvedli do Ústavu.“

Kingsley se významně zamračil. „Remusi, nebuďte tvrdohlavý. Víte stejně dobře jako já, kde byste skončil. Nijak mě nepřesvědčíte, že Kaneova smrt a váš hrozící únos toho samého večera je náhoda.“

„A i kdyby přesvědčil,“ zasáhl Moddy se zavrčením, „praštil bych ho svojí dřevěnou nohou, že je tak zatracený pitomec.“

„Mají pravdu, Remusi,“ přisadila si Tonksová. „Všichni víme, že to nebyla náhoda. Ale to nemění nic na tom, že půjdeš se mnou.“

Kingsley a Moody se jako jeden zachmuřili. „Tonksová…“ prohlásil Kingsley varovně, ale bystrozorka již zvedla ruku, aby předešla protestům. „Zná prostředí,“ na prstech začala odpočítávat důvody. „Zná zaměstnance. Zná vlkodlaky. Zná Rebeku Goldsteinovou. A fakt, že mi zachránil život, jasně prokazuje, že se umí postarat nejen o sebe, ale i o mě, pokud je to nutné. I kdyby se neukázala ta děcka, dostali bychom se za bránu. Umí si poradit. Budu tam, abych mu hlídala záda, a budu ráda, že on hlídá moje.“ Její hlas nabral neurčitě bojový tón. „S nikým jiným nejdu.“

Remuse tento obrat překvapil. Nemohl si pomoci a vděčně se na mladou bystrozorku usmál. Ta vyzývavě hleděla na tři starší muže a matné vlasy jako by zazářily skrytou vnitřní barvou. Koutkem oka zachytila jeho úsměv a rty se jí v odpověď zacukaly.

Moody se však napřímil, kouzelné oko mu kroužilo a zatvářil se otráveně. „No, děvče, zdá se, že budeme potřebovat celý nový tým…“

„Alastore.“ Brumbálovo tiché oslovení zastavilo Moodyho příval slov. „Má pravdu.“

Kingsley zavrtěl hlavou. „Jestli se něco zvrtne, nahrajeme jim přímo do karet…“

„Vím.“ Brumbál si povzdechl a téměř nepřítomně se zahleděl na své ruce. „Ale jakkoliv se mi to pramálo líbí, Remus je na tento úkol nejlepší volbou.“

Remusovi trhlo obočím. „Asi bych vám měl poděkovat za důvěru v mé schopnosti,“ prohodil suše. „Rozhodně se cítím božsky.“

Brumbál se unaveně usmál. „Nejsou to vaše schopnosti, o čem pochybuji, Remusi,“ odvětil jemně. „Prostě se o vás bojíme.“

„To já taky,“ přiznal Remus a lehce pokrčil rameny. „Ale pokud by mě to mělo zastavit, nikdy bych neudělal nic užitečného. A jak jsem Tonksové mnohokrát opakoval, opravdu nepotřebuji ochranu.“

Brumbálův úsměv se rozšířil. „Zdá se, že to jste dokázal.“

Tonksová namířila na Remuse pochmurný pohled. „Nakonec.“

Remus se na ni opět usmál. Tonksová mu úsměv oplatila.

„Takže.“ Ředitel se narovnal na židli a přivedl pozornost zpět k tématu. „Ustanovili jsme náš tým. Co teď potřebujeme vědět, je kdy a jak.“

Tonksová se naklonila nad Remusovu postel. „S Felishou jsem vedla rozhovor pomocí mincí,“ ironicky se usmála, „i když trochu omezený, když máte jen větu o třiceti znacích. Říká, že se s námi sejde za Třemi košťaty a že dnešek, zítřek a středa večer jsou v pohodě. Domnívá se, že nám může obstarat přenášedla…“

„Počkat,“ Kingsley zvedl ruku. „To nebude fungovat. Prostudoval jsem zabezpečení Ústavu a nemá jen protipřemisťovací obrany – je chráněný i proti přenášedlům a mimo letaxovou síť. Je navržen tak, aby umožňoval vstup a výstup jen hlavními dveřmi. Přenášedlo bude na nic.“

Tonksová zavrtěla hlavou. „Felisha byla dost důrazná. Myslím, že to umí obejít.“

Moodyho zjizvená tvář se stáhla do podezřívavého výrazu. „Jste si jistá, že je tahleta Felisha důvěryhodná?“ zavrčel. „To by byla pěkná vyhlídka, kdybyste vy dva vyvázli z přepadení Smrtijedů a kvůli nedostatku ostražitosti se přenesli do cely v Ústavu.“

Remus a Tonksová si vyměnili dlouhý pohled. „Věřím jí,“ pronesl Remus tiše.

Tonksová souhlasně přikývla. „Já taky.“

Moodyho výraz jasně prohlašoval, že není přesvědčený. „A co ty mince?“ pokračoval naléhavě. „Kdybyste chtěli vědět můj názor, tak je to pěkně riskantní. Jak víte, že Felisha není někde mrtvá a s vámi nemluví nějaký Smrtijed?“

Remus si povzdechl. „Alastore, rozumím vašemu zájmu, ale promyslel jsem to. Když jsme s Hermionou vytvářeli ty mince, zakouzlili jsme je tak, aby je mohli používat první tři lidé, kteří se jich dotknou – Tonksová, Felisha a já. Můžete sám zkusit kteroukoliv aktivovat, ale k ničemu to nepovede.“

Moodyho nepokojné modré oko se protočilo, ale výzvu nepřijal. „Nejsem přesvědčený,“ zabručel. „Je to velké riziko. A Lupine, pořád tvrdím, že byste měl raději zůstat vzadu.“

Brumbál milosrdně zasáhl. „To už jsme prošli, Alastore. A jestli se Felisha Hathawayová radikálně nezměnila od jejích školních dní, nevěřím, že by se přidala ke Smrtijedům.“

Moody podmračeně zíral. „To si nikdo nemyslel ani o Pettigrewovi. A podívejte se, jak se vyloupl. Jestli jsem se za dvacet let neustálé ostražitosti něco naučil, pak že Smrtijedem může být téměř kdokoliv.“

Remus sevřel pěsti při zmínce Petra… Červíčka. Nemysli na něj, není na to vhodná doba. Máš důležitější věci na práci…

A pak ucítil jemný dotek prstů kolem zápěstí. Tonksová se na něj usmála a její malá ruka promluvila jasněji než slova, že mu rozumí.

Opravdu byla skvělá kamarádka…

„Tak jo, dobře.“ Moodyho drsný výkřik přitáhl Remusovu pozornost zpět k rozhovoru. „Věříme té holce a jejímu přenášedlu. Jen doufám, že toho nebudeme litovat.“

Kingsleyho výraz mírné skepse naznačoval, že je na Moodyho straně. Ale místo dohadování jen pokrčil rameny. „Takže nám zbývá jen říct kdy. Dnes večer nebo zítra by bylo logické – dává to méně času na odhalení a více času Remusovi do úplňku…“

Ale Tonksová najednou potřásla hlavou. „Středa.“

Remus se spíš klonil ke Kingsleymu – nelíbila se mu únavná exkurze noc před proměnou. „Chápu, proč nejít dnes,“ poznamenal, pochmurně zatahal za deku a významně se podíval po ošetřovně. „Ale proč ne úterý?“

Tonksová se pousmála. „Protože mi Felisha sdělila, že Rebeka bude mimo Ústav ve středu. Její dcera má narozeniny a Felisha slyšela, jak Crollovi říká, že ten večer jde na večírek.“

Moodyho oko se podrážděně roztočilo. „Další klepy.“

Tonksová se zamračila. „Pošuku, jsem bystrozorka!“ odsekla. „Klepy neberu jako fakta. Prozkoumala jsem školní záznamy budoucích prvňáků a jistá Julia Goldsteinová v ten den má narozeniny.“

„A myslím, že Rebeka půjde.“ Remusovo tiché prohlášení utnulo Moodyho počínající protesty. „Bez ohledu na to, kým je, svoji rodinu miluje.“

Tonksová si nevěřícně odfrkla. „Většinu rodiny,“ dodala významně.

Remus stočil rty, ale nic neřekl. K tomu opravdu neměl co dodat.

„Takže tak.“ Kingsley se s povzdechem předklonil. „To je náš plán. Spoléháme na ženu, které nemůžeme jistě věřit, že zajistí přenášedlo, které nemusí fungovat, aby dva členy Řádu, kteří se sotva zotavili z přepadení, přemístilo na místo, o němž víme, že skrývá Smrtijedy, kteří je chtějí mrtvé nebo v područí, přičemž tito dva členové hledají důkazy, které na onom místě být nemusí. Zní to v pořádku?“

Tonksová se ironicky usmála. „Jo. Dobré shrnutí.“

Moody se křivě zamračil. „Vezmete si můj neviditelný plášť. Bez debat.“

Remus zvedl ruce. „Neprotestuju. Děkuji, Alastore.“

Tonksová se začala soukat do svého hábitu, nyní již zbaveného krve, který ležel přehozený přes sousední postel. „Dám Felishe vědět. Setkáme se s ní ve středu o půlnoci.“

„Tak to jsme asi hotoví.“ Jediným plynulým pohybem, který neodpovídal jeho vysokému věku, se Brumbál zvedl ze židle. „Lhal bych, kdybych prohlásil, že jsem s tím plánem zcela spokojený. Ale v tomto případě je akce nezbytná. Děkuji vám všem za pomoc.“ Pousmál se. „Jestli mě omluvíte, půjdu teď přesvědčit Harryho a jeho kamarády, aby přestali s marnými pokusy odposlouchávat za dveřmi.“

„A já se raději vrátím na ministerstvo,“ Kingsley se také zvedl. „Tonksová, rezervoval jsem ti pokoj U Tří košťat. Nečekám, že tě uvidím v práci dříve než ve čtvrtek odpoledne. Rozumíš?“

Tonksová rukou napodobila vojenský pozdrav. Kingsley se musel usmívat, když následoval Brumbála ke dveřím.

Dřevěná noha zavrzala a Moody se zvedl. „Očekávám, že si vy dva dáte pozor,“ vyštěkl nevrle. „Obzvláště vy, Lupine. Nechci Reyovi vysvětlovat, že jsem nechal jeho jediného syna nakráčet do pasti.“

Remus s drobným úsměvem přikývl. „Pak zajistím, abyste nemusel.“

Moody se zatvářil nad zjevně přemrštěným optimismem, ale pak s ostrým pokývnutím také odešel.

Když se dveře ošetřovny za zjizveným bystrozorem zavřely, Tonksová se obrátila k Remusovi, protočila stříbrným srpcem mezi prsty a zazubila se.

„Nuže, příteli,“ začala vesele, „zdá se, že nás čeká zajímavý týden.“

ooOOoo

Pondělí uběhlo v tichém rozjímání na ošetřovně. Úterý a středa zmizely ve shonu studentů a tříd.

Bylo zvláštní, jak rychle se mohly tři dny ztratit ve vzpomínkách, jestliže na jejich konci čekalo něco děsivého.

Ne že by Remus byl přímo nervózní. Koneckonců se přihlásil dobrovolně. Ale Moodyho a Kingsleyho varování prošlo ušima tvrdohlavýma, nikoli hluchýma – a ačkoliv si byl Remus dost jistý, že je pro tento úkol nejlepším kandidátem, nezmenšilo to jeho podezření, že kráčí v rouše beránčím do jámy lvové. Bude šťastnější, až všechno skončí.

Vyučovací hodiny uběhly jako v mlze. Harryho tvrzení o drbech se ukázalo bohužel správné – na Remuse se na chodbách a v učebnách hradu snesl značný díl vtipů, hihňání a výrazů pobavení spolu s respektem a znechucením podbarveným výsměchem. Čelil všemu jediným způsobem, který znal – s úsměvem, připojením se k žertům, či pokrčením ramen, při posměšcích vše obrátil v žert a předstíral, že je mu to jedno. Koneckonců dát najevo rozpaky před Harrym a jeho kamarády byla jedna věc, ale rudnout před zbytkem studentů byla zcela jiná. Rovnalo by se to přiznání.

Jedinou výjimkou z tohoto nového, klepy podmíněného přístupu, byli Harry, Ron a Hermiona. Usmívali se na něj na chodbách a ve třídě se chovali normálně, ale pohledy v jejich očích vyzařovaly nevyslovenou zvědavost a tiché otázky, které Remus mohl téměř číst. Proč byl přepaden? Co měl hlásit? Co bylo řečeno na ošetřovně s ostatními členy Řádu? Co se to jen děje?

Ale Remus tyto otázky ignoroval, vyhýbal se jejich pokusům zastihnout ho o samotě a maximálně se snažil chovat, jako by se nic nechystalo. Zasvětit tři studenty do záležitosti s Imperiem byla jedna věc. Jiná by však byla, kdyby je bezdůvodně nechal dělat si starosti o jeho bezpečí.

A tak zašlo slunce, snesla se tma a středeční večer mu vpadl do života s naprosto nemístným spěchem.

Remus rychle zdolal posledních pár metrů uličky za Džinem v láhvi. Zaskřípal zuby nad přetrvávající pachutí vlkodlačího lektvaru a opakovaně zkontroloval hodinky. Tajný vstup do chodby ústící na druhém konci za brněním u bradavické kuchyně už zmizel. Moodyho neviditelný plášť šustil a vířil s každým pohybem – Remus nehodlal dát příležitost k novým klepům o půlnoční návštěvě dam v Prasinkách, navíc když tam momentálně pobývala Tonksová. Přísně kontrolovaná koule plamene v pravé ruce jej osvětlovala, ale vnější oči ji neviděly. Do půlnoci zbývalo pět minut.

Prasinky v noci byly zvláštně znepokojující a vyvolávaly neurčité a nepříjemné vzpomínky na vlčí toulky s přáteli. Nepřirozeně tiché číhaly do noci černé siluety okapů a vývěsních štítů osvětlené jen záblesky obrovského měsíce za cáry plujících mraků. Obvykle zářící osvětlení Tří košťat bylo zhasnuté a neviditelné – jen nádech světla za oknem nad schody naznačoval nějaký život. Na dvorku vzadu se daly vidět jen stíny, temný obrys studny a osamělý keř pokyvující se v půlnočním vánku. V dálce zahoukala sova, jejíž volání se nocí rozléhalo nečekaně jasně.

A nikdo tam nebyl.

Remus se zamračil a znovu zkontroloval hodinky. Tři minuty do půlnoci. Přísahal by, že Tonksová říkala…

„Au!“

Výkřik byl tlumený, ale žuchnutí nárazu něčeho měkkého o tvrdé dřevo jej podtrhl. Klika malých zadních dveří Tří košťat ostře zarachotila.

Remus se pousmál a spěchal otevřít. Jak čekal, na místě našel rozcuchanou a podrážděnou Tonksovou, která se sesunula na úzkém schodišti, třela si loket a tiše nadávala. Ostře zvedla oči.

„Co to…“ začala.

 Plášť. „To jsem já,“ zamumlal Remus tiše, aby ji rychle uklidnil. „Jsi v pořádku?“

Tonksové se ulevilo a ironicky se usmála. „Nenávidím tohle schodiště,“ zamumlala v odpověď. „Je zdraví nebezpečné. Rosmerta by měla…“

Její slova však utnul zvuk vrzajících dveří a hlas samotné hostinské.

„Určitě se ničeho nemusíte bát, paní Cornworthyová. Nejspíš to byl jen vítr…“

„Sakra práce!“ Tonksová na všech čtyřech se okamžitě pohnula. Vrhla se do prázdnoty a rukou chytla lem pláště – než si Remus uvědomil, co se děje, už se k němu připojila pod látkou, tiskla k němu své drobné tělo a rychle jej strkala ven ze dveří, přičemž se jej držela kvůli rovnováze. Jakmile zakopla, Remus ji chytil za pás a bojoval s novým nárůstem nepohodlí z její blízkosti. Oba ztuhli a zadrželi dech.

Vykoukla Rosmertina hlava s natáčkami ve vlasech a zamyšleně se rozhlédla do temnoty vchodu. Oči jí padly na dveře, které se ve větru jemně pohupovaly. Jednou rukou je popadla a pokrčila rameny.

„Jsou to jen otevřené dveře, paní Cornworthyová!“ zakřičela nahoru a zavřela je. „Není třeba dělat si starosti…“

Dveře zaklaply. Opět se rozhostilo ticho.

Remus ucítil úlevný výdech Tonksové. Tiše se uchechtla.

„Blízko,“ prohodila suše. „Fakt blízko.“

Remus okamžitě stáhl ruce a odstoupil. Plášť měl však své omezení a bylo těžké dosáhnout alespoň nějaké vzdálenosti. „Promiň, myslel jsem, že upadneš…“

Ve světle třepotajícího se ohýnku se zableskla její vyložená frustrace. „Myslela jsem Rosmertu,“ zdůraznila popuzeně. „Vážně, Remusi, kdy si uvědomíš…“

Ale Remus nezjistil, co si měl uvědomit. V týž okamžik, kdy vzdálený zvonek Sovího poštovního úřadu ohlásil půlnoc, se do prázdné noci zjevila Felisha Hathawayová, vrtěla hlavou a opatrně držela cosi bílého a skelného. Chytla se zdi kvůli rovnováze a zhluboka dýchala.

„Nenávidím přenášedla,“ slyšeli její mumlání.

Remus si vyměnil pohled s Tonksovou, uhasil plamínek a vystoupil zpod pláště do stříbrného měsíčního svitu. Vzápětí se vedle něj zjevila Tonksová s Moodyho pláštěm omotaným kolem paže a rychle jej následovala k Felishe.

„V pořádku?“ Při tom jemném dotazu Felisha s úsměvem vzhlédla, narovnala se a přikývla.

„Jo,“ zamumlala tiše. „Trochu otřesená. Pohrávání si s kouzly na téhle věcičce nezajistilo hladkou jízdu.“

Tonksová zkoumala matnou skleněnou kouli ve Felishině ruce. Připomínala jí světelné koule, které naposledy viděla v Ústavu.

„Jak jsi to uvedla do chodu?“ zajímala se. „Jeden můj přítel má z dobrého pramene, že se nedá do ani z Ústavu dostat přenášedlem.“

„Obyčejným přenášedlem to také nejde.“ Felisha předala kouli Remusovi a narovnala si hábit. „Je to nouzové přenášedlo. Na každé úrovni je jedno zamaskované jako světlo. Nápad vzešel z předpokladu, že by se klienti mohli vzbouřit. Pak by se zaměstnanec dokázal přemístit a osobně okamžitě varovat ministerstvo a Vlkodlačí odchytovou jednotku. Nouzová přenášedla mají zvláštní prvek, který umožňuje projít obranami. Vezmou tě přímo k Fontáně kouzelných bratří.“

Remus se mračil, když prsty přejížděl po hladkém povrchu. „Zdá se mi to nebezpečné. Co když se k nim dostanou klienti?“

Felisha jen pokrčila rameny. „Jen zaměstnanci s alfa a beta prověrkou vědí, kde přenášedla jsou – Aylward jejich umístění mění každý měsíc – a může je aktivovat jen hůlka, takže klienti by si nejdříve museli nějakou pořídit. A kromě toho…“ I v měsíčním světle viděl Remus nádech ruměnce. „Jsou zakouzlena tak, že je mohou použít jen stoprocentní lidé. Proto mi chvíli trvalo jedno připravit. Musela jsem pozměnit kouzlo, abys ho mohl použít i ty, a to byl trochu oříšek.“

Remus sebou trhl, když byl popsán jako ne zcela člověk, ale věděl, že to Felisha tak nemínila. „Muselo to dát zabrat. Děkuju.“

Úsměv mu vrátila upřímně a vřele. „To nestojí za řeč.“

Tonksová jejich zdvořilosti přerušila se špetkou netrpělivosti. „Nechybí někomu?“

Felisha zavrtěla hlavou. „Údržbáři jsem řekla, že jsem si rozbila kouli v mé místnosti a poprosila o náhradu. Pak jsem vyměnila obyčejnou kouli za přenášedlo na Úrovni jedna. Aylward umístění změní až za týden. Do té doby nebude nikomu chybět.“

„A co cíl přenosu?“ Remus věděl, že Tonksová nehledá díry v plánu – jen dělala svoji bystrozorskou práci – přál si pouze, aby se ptala méně jako vyšetřovatelka. „Nejsem si jistá, že je dobrý nápad, aby se Remus objevil uprostřed VOJ.“

Felisha se pousmála. „To si myslím i já. Tohle mi také chvíli trvalo. Změnila jsem základní cíl do mé kanceláře a pak jsem ho zakouzlila, aby mě přeneslo sem. Pokud jej znovu použijete odkudkoliv, vezme vás do mé kanceláře a pak na místo, odkud jste vyrazili.“ Zazubila se. „Je dobře, že táta roky dělal na oddělení regulace přenášedel. Nosíval si práci domů.“

„Působivé dílo.“ K Remusově úlevě se Tonksová zase usmála, i když v bledém světle byl její výraz matný. „Dobře.“ Potěžkala plášť. „Asi bychom měli jít v něm.“

Felishiny oči se rozsvítily zvědavostí. „Je to neviditelný plášť?“

Tonksová přikývla. „Půjčila jsem si ho od kolegy. S Remusem jsme si říkali, že není nejlepší nápad, aby nás bylo vidět. Když už jsme u toho, raději bychom si jej měli přes sebe přehodit.“

Remus přikývl a sklonil hlavu, aby se k Tonksové pod látkou připojil. Každému vykukovalo ven po jedné ruce a podle Felishina výrazu tvořili prazvláštní obrázek.

„Dejte na přenášedlo ruce,“ pokynula tiše. „Abyste je aktivovali, hůlkou na něj třikrát klepněte. Dobře?“

Tonksová zamumlala souhlas a připojila svoji ruku k Felishině a Remusově na kouli. Remus Felishu chvíli sledoval, pohledem přejel po kudrnách omývaných stříbrem a temných očích a vzpomněl si na Moodyho slova na ošetřovně.

Jste si jistá, že je tahleta Felisha důvěryhodná? To by byla pěkná vyhlídka, kdybyste vy dva vyvázli z přepadení Smrtijedů a kvůli nedostatku ostražitosti se přenesli do cely v Ústavu.

Ne. Věřil jí. Všechno bude v pořádku.

Jedna. Dvě. Tři.

A pak Remusovi škublo za pupíkem a hodilo jím do neznáma.