Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 31. O jednu obtíž méně

„Já ti nevím,“ zašeptal Draco Hermioně do ucha.

Po průchodu jejich skupiny Děravým kotlem do Příčné ulice ji následoval jako stín. Šel tak těsně u ní, že kdykoli se nakrátko zastavila, aby se někomu vyhnula, narazil do ní.

Byla si jistá, že on se u ní držel schválně, kvůli těmto konkrétním chvílím.

Byl si jistý, že ona se stále zastavuje, aby tyto konkrétní chvíle vytvářela.

Právě teď, když naklonil hlavu přes její rameno, aby jí mohl mluvit do ucha, stanula a nepatrně se zachvěla, jak ji jeho hřejivý dech pohladil po kůži. Zastavil se právě včas, aby zabránil střetu jejich těl, ale byl natolik blízko, aby cítila jeho hrudník lehce se jí tisknout k zádům.

Odkašlala si a připomněla si, že má dýchat. Ostatní se také zastavili. Pohybovali se kolem ní – a ukrytého Draca – ve volné formaci. Všichni se drželi v takové vzdálenosti, aby nebylo slyšet nic, co Draco řekne.

„Jak to myslíš? Byl to tvůj nápad, vzpomínáš?“ ukázala směrem k Ollivanderovi. „Zašli jsme si, protože sis myslel, že bude chytré využít této příležitosti k získání náhradní hůlky. A všichni jsme souhlasili, že by bylo výhodné, kdyby ses dokázal bránit.“

 „Vím, ale…“ Draco se pod pláštěm ošil, když zahlédl bělovlasého majitele obchodu procházet kolem výlohy. „Nemyslím si, že mi bude chtít pomoct.

„Já bych to neudělal,“ zamumlal si Ron pod vousy, ale ne úplně tiše.

Všichni na něj zírali.

Jakmile si uvědomil, že se ocitl v centru pozornosti, s vykulenýma očima pokrčil rameny. „No co? Jen jsem byl upřímný.“

Hermiona k němu vykročila – na špičce jazyka prohlášení, jak je nespravedlivý  - ale Draco ji popadl za loket a stáhl zpět.

„Ne, má pravdu.“

Harry se očima široce rozevřenýma za drátěnými obroučkami brýlí rozhlédl kolem a řekl: „Malfoy právě souhlasil s Ronem. Myslím, že se to konečně stalo. Zbláznil jsem se.“

Pansy a Ginny se rozesmály, zatímco v Ronově tváři se zrcadlil Harryho šokovaný výraz. Hermiona se s chichotáním kousla do rtu, přestože si představovala, jak se Draco pod kápí pláště buď mračí, nebo naštvaně zatíná zuby.

„Podívej, přepadli mě v první školní den. Akorát jsem byl na cestě k Ollivanderovi a lámal jsem si hlavu, co tomu starci řeknu.“

Na všechny klesla ponurá nálada. Ronova tvář znehybněla a zadíval se do dáli. „Pojďme tam a uvidíme, co nám poví,“ navrhl.

Hermiona si povzdechla, popadla přední část pláště a vlekla Draca s sebou ke dveřím krámku.

Když nesourodá skupinka vešla do kompletně opraveného obchodu, pan Ollivander se na ně usmál zpoza pultu. „Nu, podívejme se, kdo všechno… vy?“ Pohledem přelétal známé tváře, až se zastavil na zmijozelské čarodějce.

Poté, co na ni v napjatém okamžiku soustředil pozornost – Pansy střídavě ohrnovala rty a vraštila čelo, zatímco uvažovala o tom, co si starý výrobce hůlek myslí – pohlédl na Harryho: „Mám dojem, že mi něco ušlo.“

Hermiona vystoupila vpřed a přes rameno pohlédla na vytažené rolety u výloh. Bylo by vhodné, aby je stáhl?

„Pane Ollivandere,“ řekla s nuceným úsměvem, „máte tu místo, kde bychom si mohli promluvit v soukromí?“

Přikývl, zvědavě se na ni podíval a vykročil zpoza pultu. „Tudy, slečno Grangerová.“ 

Letmo se ohlédla po ostatních a následovala ho obchodem. Zavedl ji do přeplněného prostoru, kde pracoval s dřevem. Nezdál se o mnoho větší než Harryho starý přístěnek pod schody.

Čekala, až ucítí, že Draco vklouzl dovnitř, a pak zavřela dveře.

„Pane Ollivandere, potřebujeme vaši pomoc.“

„A máte nějaký důvod, proč jste se mě nemohla zeptat u pultu?“

Hermiona si rovnala lem rukávu, než zachytila jeho pohled. „No, to je -“

„Je to kvůli mně,“ řekl Draco a shrnul si kápi.

Stařec vyjekl úlekem, když se před ním objevila hlava, zdánlivě se vznášející ve vzduchu, a Hermiona sebou trhla. Draco měl dost slušnosti, aby si okamžitě sundal plášť a složil si ho přes paži.

Pan Ollivander si přitiskl dlaň k hrudi a podíval se z Draca na Hermionu a zpět.

„Omlouvám se za to leknutí,“ zamumlala a umiňovala si, že Draca později pořádně pleskne za to, že takhle vyděsil starého člověka.

„Nuže, pane Malfoyi, co přesně myslíte tím -?“

„Nejdřív mi dovolte velice se omluvit.“

Potom, co to stařec uslyšel, spadla mu brada. Hermiona si byla jistá, že přesně ví, jak se cítil.

„Nejen za to, jak jsem vás vylekal, ale za všechno, co se stalo. Nechtěl jsem vás právě teď obtěžovat, ale opravdu potřebuji vaši pomoc.“

Ollivander na něj hleděl chladnýma, hodnotícíma očima. Ten mladík mluvil dost kajícně. A slečna Grangerová… no, chudinka drahá vypadala, že dostane záchvat, kdyby je odmítl.

Svěsil ramena a povzdechl si. „Dobrá. Řekněte mi, o co jde.“

xxx

Po deseti minutách - během nichž se Ron s Pansy milostivě uráčili bavit sebe samé i Ginny a Harryho urážkami v abecedním pořadí – vkráčel Ollivander zpět do krámku a prošel kolem nich. Mlčky začal stahovat rolety.

Pár kroků za ním šla Hermiona. Vypadala mnohem uvolněněji, než když šli dovnitř. Setkala se s Harryho pohledem a s povzdechem přikývla.

Jakmile byla všechna okna zastřená a závora na dveřích zastrčená, Draco si znovu sundal plášť.

Pan Ollivander si zamnul ruce a otočil se na podpatku čelem ke skupince.

„Dobrá, pane Malfoyi. Najdeme vám novou hůlku.“

xxx

O několik různých druhů dřev a jader, jakož i o několik případů katastrof později, se ta pravá hůlka konečně ocitla v Dracově vlastnictví.

„Děkuji vám, pane Ollivandere.“

Stařík se jen usmál a přikývl.

Všichni se už obraceli k odchodu a Draco rozvinul plášť. Pak, když si to lépe rozmyslel, podíval se na ostatní.

Vzal Hermionu za ruku a řekl: „Dovolíte na okamžik, že?“

Než měl kdokoli čas odpovědět, už ji vtáhl zpět do maličké pracovny.

„Draco, co -?“

Uťal její otázku tím, že zavřel dveře a přitáhl si ji do náruče. Přiblížil ústa k jejím a hravě ji kousl, než ji políbil.

Lehce se zachvěla a ostře vydechla, když se odtáhl natolik, aby se na ni mohl podívat.  „Ne…“ olízla si rty a potřásla hlavou, než to zkusila znovu: „Ne že bych si stěžovala, ale za co to bylo?“

„Za všechno,“ řekl prostě a upřeně jí hleděl do tváře.

Svraštila čelo, jak se snažila porozumět.

„Ne jen za to, že jsi pomohla přesvědčit Ollivandera, ale doslova za všechno, co jsi udělala od té doby, co jsi zjistila, že jsem ta hnusná fretka.“ Odmlčel se, zatímco se tomu zachichotala. „Nic z toho jsi nemusela dělat.“

Dobrá, pomyslela si, teď to dává smysl. „Vím, že si to myslíš,“ pokrčila rameny. „Ale udělala jsem to. Jakmile jsem zjistila, co se děje, a věděla jsem, že můžu pomoct, udělala jsem to.“

Z jeho tváře vyzařoval zmatek. Nedokázala se nesmát. Zvedla ruce a vzala jeho tváře do dlaní.

„Říká se tomu mít svědomí,“ podotkla. „Vzhledem k tvé minulosti mě nepřekvapuje, že s tímto pojmem nejsi obeznámen.“

Ačkoli věděl, že si z něj utahuje, zjistil, že jí nedokáže odpovědět. Oplatila mu polibek, vyvinula se mu z náruče a otevřela dveře.

„Ach, tohle bylo hrubé, víš?“ vypravil ze sebe konečně, když natáhla paži, aby ho vzala za ruku.

„Takže teď,“ řekla náhle po tom, co se do sytosti pobavila na jeho účet a táhla ho za sebou přes obchod, „je čas vrátit se do Bradavic.“