~~~~~~~~~~~~~
32 -- Létání a vyšetřování
Harry se cvičně protahoval, zatímco si prohlížel hlouček studentů z Nebelvíru, který se na dnešní výběr nových hráčů utvořil ze skupinek postupně se trousících od hradu. Snape mu doporučil vynechat večerní dávku svalového relaxantu před každou hrou nebo tréninkem, a tak se snažil rozhodnout, zda se cítí rozbolavělý kvůli tomu, nebo zda je to jen běžným napětím, které si dnes uvědomuje více než jindy. Možná bych měl tréninky rozvrhnout tak, abych lektvar mohl užívat každou druhou noc.
Nebelvírští adepti se pohybovali od umanutě se tvářící druhačky po chlapce z pátého ročníku, který tým zjevně považoval za Andrewův a Jackův nový společenský kroužek. Harry se přistihl, jak je oba v mysli zavrhuje, než si uvědomil, že se sám k týmu připojil už v prvním ročníku. Znovu si prohlédl maličkou dívenku a ohromeně zavrtěl hlavou. Já byl ještě mladší, pomyslel si. Malý špunt. A to byli Fred s Georgem, Alice, Angelina a Katie schopní mě snášet? I když oni sami byli jen o rok starší než tahle dívenka. Zvláštní!
K hloučku vyrazil s odhodláním zajistit, aby dostala rovnou příležitost ukázat, co umí.
Harry nejprve nechal potenciální střelce útočit proti Ronovi, pak si posílat přihrávky. Poté vybral čtyři nejlepší a nechal je hrát dva na dva s jedním odrážečem na každé straně. Navrhl, aby se na obranu druhých obručí postavil Dean, který do té doby jen přihlížel.
„Ale já to nikdy ani nezkoušel!“ Bránil se Dean.
Harry mu podal školní koště a odmávnul ho k hřišti. „Ber to jako fotbal,“ řekl. „Akorát budeš většinou používat ruce. A létat u toho na koštěti.“ Dean na něj hleděl se silnou nedůvěrou. „Deane, nemusíš v tom být kdovíjak dobrý. Jen se postav támhle nahoru,“ řekl.
Ron se snesl k jeho boku a vznášel se na místě.
„Použiju ten bonbón.“
„Hlavně ať nikdo nespadne,“ varoval ho Harry.
„Neboj.“
„A ať to není nic urážlivého.“
Ron obrátil oči v sloup. „No jo, no jo,“ řekl. „Nějaká další pravidla?“
„Jen s citem, jasný?“
Ron přikývl a odlétl, úplně ignoroval mávajícího Colina, který kroužil se svými foťáky po obvodu hřiště a svědomitě fotografoval každý detail.
Ginny byla podle očekávání nejlepším střelcem ze všech. Mimo ni vybral Martina Glena, studenta z pátého ročníku, třeťáka se jménem Ignatius Ingham (všichni ho podle všeho znali pod jménem Iggy), a drobnou druhačku, která se představila jako Tereza Emmetová. Spojil Martina s Terezou a Ginny s Iggym, potom Martina s Iggy a Ginny s Terezou, protože Martin a Tereza hráli spíš proti sobě, než aby spolu spolupracovali. Právě došel k názoru, že problém je v Martinovi, jelikož s Iggym se jim za jeden provaz také táhnout nedařilo, když najednou uslyšel dunivé „Jauvajs!“ od potlouku právě ve chvíli, kdy ho Andrew odrazil. Andrew s vyjeknutím odlétl nazad. Potlouk se se skučením výskáním a nadáváním řítil vzduchem na Terezu, která se vyhnula a hladce ho oblétla, aby dráhu jeho letu přesměrovala k Martinovi, pak zachytila přihrávku od Ginny. S lehkostí dostala camrál přes Rona, který se tak řehtal, že se ani nepokoušel bránit. Potlouk se přestal zvukově projevovat, Harry měl podezření, že právě z toho důvodu. Colinova kamera vysílala celou scénou zuřivé záblesky.
Harry je nechal ještě několik minut hrát, přehodil Ginny k Martinovi, protože během hry neměla příliš možností sledovat ho a udělat si názor, pak je zavolal dolů.
„Takže,“ řekl. „Děkuju, že jste všichni dorazili – viděl jsem skvělé výkony. Ginny, jsi v týmu.“ Rozhlédl se po zbývajících třech. Tereza přistála zrudlá vzrušením, nyní se nervózně ošívala. Martin se tvářil nadutě. Iggy upíral pohled na špičky svých nohou. „Tým se potřebuje poradit o tom, koho dalšího přijmeme. Ginny byla zvláštní případ, protože jen měnila post. Dáme vám vědět, jak jsme se rozhodli – zřejmě ještě před večeří.“
Harry odvedl tým do šaten a posadil se na lavici. „Iggy a Tereza,“ řekl.
„Souhlas,“ přitakala bez zaváhání Ginny.
„Tereza?!“ Protestoval Andrew. „Vždyť jí je jen dvanáct!“
„Ano. Je takhle dobrá ve dvanácti. Stejně dobrá jako Iggy a lepší než Martin.“
Ron zavrtěl hlavou. „Martin dohodí o dost dál.“
„Martin chce být jediným střelcem,“ řekla Ginny opovržlivě. „Ani trochu se mnou nespolupracoval.“
„Nespolupracoval s nikým,“ potvrdil Harry. „Proto jsem nechal hrát každého s každým – abych se ujistil, že je problém v něm.“
„Pořád tvrdím, že dvanáct je moc málo,“ řekl Andrew.
„Je starší, než jsem byl já,“ poukázal Harry.
Chvilku nikdo nepromluvil.
„Wau,“ řekl nakonec Ron.
„Jo. Čteš mi myšlenky. Neviděl jsem sám sebe tak mladě, když jsem v týmu začínal.“
„To by ale mohla být další její výhoda,“ řekl zamyšleně Jack.
„Co?“
„Věkové rozložení týmu bude hodně široké. To znamená, že nebudeme za dva roky znovu čelit tomuhle problému, ne? Aspoň mi připadá, že to je letos naše největší nevýhoda, nemyslíte? I když budeme všichni dobří, pořád se musíme naučit pracovat jako tým.“
„Což nepůjde s Martinem,“ řekla Ginny procítěně.
Andrew zdráhavě přiznal porážku a podvolil se konečnému rozhodnutí. Při odchodu však poznamenal k Ronovi:
„Nebude to taková zábava, viď? Když se nám teď bude pod nohama motat děcko.“
Ron pokrčil rameny. Harry zakročil.
„Jestli pro tebe není hraní famfrpálu dostatečnou zábavou, běž jinam. Tohle není společenský klub pro mazáky. Rozhodně nám proti ostatním týmům nepomůže nic, co nemůžeš dělat před druhákem.“
„Takže,“ řekla Hermiona u večeře věcným tónem, který naznačoval vznikající plán. „Zítra nás čeká práce.“
„Čeká?“ Vzhlédl Ron udiveně od svého talíře.
„Ve tři mám setkání se Snapem,“ řekl pevně Harry.
„Vážně?“ Zopakoval Ron. „Ale Harry, vždyť jsme si domluvili něco jiného.“
„Opravdu?“ Zeptal se Harry. Ron mu věnoval významný pohled a Harry si najednou vzpomněl – testovací párty KKK fíglů. „Zatraceně, máš pravdu. Tak to budeme muset začít včas. Snape pochopí, když dorazím zelený.“ Ron se na něj díval, jako by přišel o rozum. Harry se zakřenil. „Třeba se mi ho podaří rozesmát.“
„Snapea? Rozesmát? Tak toho Snapea jsem asi nepotkal,“ uchechtl se Ron.
Harry se usmál. „Ne, to asi ne.“
„Kdyby vám to příšerně nepřekáželo,“ ozvala se ledově Hermiona, „třeba byste mi mohli prozradit, co tak důležitého máte v neděli na práci.“
„Hermiono, to nechceš vědět,“ odpověděl Ron.
Hermiona se podívala na Harryho, který jen pokrčil rameny. „Zřejmě má pravdu. Chci říct, zjistíš to tak jako tak, ale asi to nechceš vědět s předstihem.“
„Rone!“ Pokárala ho Hermiona. „Jsi prefekt.“
„Jo. Není to skvělé?“
„Hermiono,“ řekl Harry rezolutně, „nemáme v plánu porušit žádná školní pravidla. Budeme v nebelvírské věži. Všechno je v pohodě.“
„Je vám jasné, že si teď budu představovat ty nejstrašnější, nejnebezpečnější scénáře,“ zaskučela Hermiona. „Prosím, řeknete mi to?“
Harry se rozhlédl. Připadalo mu, že pár lidí v jejich blízkosti podezřele mlčí, ač se na ně nedívali. „Tak dobře, řekneme. Ale ne tady. Po večeři.“
„A nemohlo by tohle cokoliv být naplánováno na jindy?“
„Ne. Týká se to i jiných lidí.“
„No tak dobře,“ vydechla zklamaně Hermiona. „V tom případě budeme muset začít s pátráním v knihovně ještě dnes.“
„S pátráním v knihovně?“ Zopakoval Ron. „S jakým pátráním?“
„Výzkumem o Augustovi Maitlandovi přece! Jak dlouho jste to chtěli odkládat?“
„Kdo je Augustus Maitland?“
„Copak si to nepamatuješ? Snape ti řekl, že by pro tebe jeho příběh mohl být poučný?“
„No a? Úkoly navíc od Snapea neplním! Už mě ani neučí.“
„I tak! Vy to nechcete vědět?“
„Já ne,“ řekl Harry rozhodně. Nechci, abyste se hrabali v minulosti týkající se ročníku mých rodičů – ve všech možných významech výrazu ‚moji rodiče‘. Hermiona něco najde, to prostě vím.
„Ale proč by ho Snape zmiňoval?“ Trvala na svém Hermiona. „Mohlo by to být něco důležitého! Aspoň mi přijďte pomoct. Našla jsem nové kouzlo, které jsem vám chtěla ukázat – ulehčí vám práci na úkolech.“
Z toho důvodu Harry po večeři neochotně doprovodil Hermionu a Rona do knihovny. Hermiona vybrala z regálů několik svazků a vrátila se s nimi k zabranému stolku. Na vrchu komínku ležel text uvádějící do studia lektvarů – Harry nepochyboval, že ho umí citovat nazpaměť. I Ron by ho zřejmě dokázal citovat nazpaměť.
„Teď si představte, že chceme najít všechny lektvary, do kterých jsou potřeba šupiny z mořského hada,“ začala Hermiona.
„Proč bychom to chtěli vědět?“ Přerušil ji Ron.
„No, třeba nějaké máme a chceme je prodat.“
„Nebo je možná někdo kupuje a já chci vědět, co z nich může připravovat,“ navrhl Harry.
Ron se zakřenil. „Možná pokrývají celou podlahu Snapeova labáku a já chci vědět, co mu vybuchlo.“
„Třeba,“ protočila Hermiona panenky. „Každopádně chcete najít všechny. Sledujte.“
Položila na stůl nepopsaný list pergamenu, na něj knihu a další prázdný list na knihu. Do hlavičky pergamenu napsala ‚mořský had‘. Pak vzala hůlku a rázně s ní klepla na pergamen. „Indicio!“
Přes stránku se provlnilo světlo a stín, pak se povrch ustálil. Hermiona zvedla knihu. Na spodní stránce se nyní nacházel seznam stránek obsahujících heslo „mořský had“.
„Zajímavé,“ přiznal Harry.
„Geniální!“ Vykřikl Ron. „Konec věčnému listování knihami! Jak dlouho už tohle znáš, Hermiono?“
„Narazila jsem na to kouzlo během léta.“ Hermioně zčervenaly tváře pýchou. „Teď budou moje eseje o tolik lepší.“
Vzala další knihu, název hlásal „Přehled významných bradavických absolventů, 1960 – 1980.“ Zopakovala kouzlo, tentokrát na pergamen napsala „Augustus Mayland“. Harry se na okamžik zamračil, pak se pousmál. Zakryl to tím, že se posadil a vytáhl z Hermioniny hromádky další knihu. Viděl Maitlandovo jméno napsané na obálce jedné ze Severusových knih a věděl, že se píše s „t“, které se nevyslovuje.
O dvě hodiny později se v knihovně zavíralo a Hermioně se nepodařilo najít zmínku o jméně Mayland, Mailand, Maeland, Maland ani Meiland v žádné ze dvou tuctů knih. Nezdálo se, že by to zchladilo její nadšení.
„Mohl by být zmíněn ve starších zdrojích – začala jsem s moderními – nebo mohl zemřít, než vyšel z Bradavic. Jestli nenajdu nic v historických svazcích, začnu procházet tiskoviny. Samozřejmě můžu mít špatně poslední samohlásku. Možná je tam e, i nebo y. Mohlo by tam být dokonce i u.
Hermiona se za chůze rozhlédla, aby zkontrolovala, že je nikdo nenásleduje ani není v blízkosti. „Tak,“ řekla zamračeně, „kvůli čemu mi zítra nemůžete pomoct?“
Harry zpomalil a opětoval její pohled. „Máme testovací párty na nějaké věci, co mi poslali Fred s Georgem,“ oznámil jí.
„Cože?“
„Až na mě,“ doplnil v rychlosti Ron. „Já se budu jen dívat pro případ, že někdo bude potřebovat kouzlo nebo doprovod na ošetřovnu.“
„Kdo je to ‚my‘?“
„Všichni kluci z šestého ročníku kromě Rona.“
„Myslela jsem, že je s tímhle konec, když odsud odešli!“
„Hermiono, podívej – nemám v plánu uplácet prváky, aby to zkoušeli přede mnou, dobře? A všechno by to měly být věci, které považují za vtipné – Ron asi půlku z nich poznal.“
Hermiona se zhluboka nadechla a pomalu vydechla.
„Chci, abyste to udělali ve společenské místnosti,“ řekla. „Abych byla poblíž, kdyby se něco zvrtlo.“
„Nebojíš se, že budeme mít špatný vliv na mladší děti?“
Hermiona si odfrkla. „Jako bych tomu mohla zabránit! Dobře víš, že ti je poslali, abys jim udělal reklamu.“
„Vlastně to byl můj narozeninový dárek. Ale většina těch věcí není vtipná, když je zkoušíš sama nebo před lidmi, které nepobaví, když ti najednou naroste ocas nebo se ti vlasy přebarví do barev duhy nebo z tebe všechno, co řekneš, vyjde pozpátku.“
Hermiona se zasmála a připlácla si dlaň přes pusu. „Nebavím se!“ Vykvikla.
Harry jí přehodil paži kolem ramen a přitáhl si ji blíž. Uvědomil si, že se natolik vytáhl, že jí teď může pohodlně lípnout pusu na čelo, a tak to udělal. „Jasně, že ne,“ řekl smířlivě. „Ani se nebudeš smát, až nás budeš sledovat.“ Najednou mu přišlo zvláštní, co říká. Samozřejmě, že se Hermiona nebude účastnit, ale třeba by ocenila, kdyby ji pozvali? „Klidně si můžeš hrát s námi, rádi tě vezmeme mezi sebe,“ řekl vážně.
„Nejsem kluk ze šestého ročníku,“ řekla Hermiona bezvýrazně.
Harry pokrčil rameny. Aha! Takže chtěla být pozvaná. „Nebyla jsi u toho, když jsme se domlouvali, řešilo se to u nás v pokoji. Ale není to problém. Prostě přijď a posaď se k nám, jestli budeš chtít.“