Autor: SnuggleswithSnape Překlad: Lupina Beta: denice Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/2/
Rating: 16+
Kapitola 2. Snape potřebuje obejmout
Z pohledu Hermiony
Merline, jsem uzlíček nervů, jsem vzrušená i vyděšená. Severus Snape je děsivý muž a já to dnes otestuju. Možná má Harry pravdu, možná mám sebevražedné sklony.
„Ale no tak, Hermiono, teď nemůžeš couvnout, vždyť to byl tvůj nápad,“ tahá mě Harry za rukáv, aby mě dovedl do sklepení k lektvarové učebně a mé nic netušící oběti…
„Necouvám, jen jsem z toho všeho trochu nervózní,“ přiznám se. Dnes jsme tu jen my dva s Harrym, Ron je na ošetřovně. Spadl z postele, když křičel, že ho pavouci nutí stepovat. Přísahám, že s tím klukem není něco v pořádku.
„Kurňa, to bys taky měla být; srandičky stranou, jestli chceš couvnout, nebudu ti bránit,“ přizná Harry tiše, když nás zastaví. Podívá se na mě a v jeho očích vidím obavy. Je milé vědět, že mám tak skvělého kamaráda, který má o mě starost.
„Díky, Harry, ale jsem velká holka a rozhodně se o sebe umím postarat,“ snažím se jej ujistit a před vstupem do učebny jej líbnu na tvář.
Profesor Snape stojí před katedrou a mně se potí ruce. Mám prostě štěstí, všichni už sedí, takže dobře uvidí na mé blížící se ponížení. Zhluboka se nadechnu a seberu svoji nebelvírskou kuráž. Ustoupím od Harryho, aby mohl obsadit naše obvykle místo, a přiblížím se k profesoru Snapeovi.
„Slečno Grangerová…“
Nenechám ho dokončit větu, znenadání rozevřu náruč a pevně jej obejmu kolem pasu. Ke svému překvapení ho nechci pustit, sálá z něj teplo a taky krásně voní. Uslyším zalapání po dechu a pár zašeptání. Nakonec se odtáhnu a jako blázen se zazubím na překvapeného Snapea.
„Slečno Grangerová, co si u všech všudy myslíte, že děláte?“ zeptá se mě. Do tváře se mu vrátí nic neříkající výraz, když si založí ruce na hrudi a s očekáváním se na mě zahledí.
„Víte, pane profesore, četla jsem onehdy v noci knihu a v ní stálo, že nikdo není doopravdy zlý, jen se mu v dětství nedostalo žádného objetí. Tak mě napadlo…“ začnu a všichni jsou tak zticha, že by bylo slyšet upadnout špendlík. Ještě nikdy nikdo s tímto profesorem takhle nepromluvil.
„Vás napadlo, že máte právo napochodovat do mé učebny a zaútočit na mě?“ zvolá.
To myslí vážně? Vůbec jsem ho nenapadla!
„Ne, pane profesore, nikdy bych vás nenapadla, alespoň ne brutálně. Jen chci, abyste byl šťastný,“ dokonce na něj mrknu a v opět ztichlé třídě slyším potlačovaný chechot. Jistě by chtěli vědět, co mi, hergot, běží hlavou. Ale pokud to nevím já, jakou šanci mají oni?
„No toto, vy drzá žábo,“ procedí. „Deset bodů z Nebelvíru a po zbytek hodiny od vás nechci slyšet ani pípnutí. Sedněte si,“ přikáže a žene mě zpět do lavice.
Povzdechnu si a odejdu si sednout k Harrymu. Ten na mě jen v hrůze civí, asi proto, že jsem právě objala profesora Snapea. Kdo by se ale staral?
„Dnes tedy budeme připravovat Mnoholičný lektvar, aniž bych očekával, že to s vašimi prostými mozečky zvládnete.“
Zvednu ruku do vzduchu, což jej rozptýlí natolik, aby přerušil tok svých slov. „Co tedy vy?“ zeptám se ho a vykulím na něj své hnědé oči jako malé něžné štěňátko.
Hlasitě a dlouze si povzdechne. „Co já, slečno Grangerová?“
„Dostalo se vám v dětství objetí?“ statečně osvětlím a sleduji, jak se mu výraz změní od zmateného po vzteklý ani ne za milisekundu.
„Nechápu, proč by vás to mělo zajímat,“ vyštěkne.
„Jen mám o vás starost, pane profesore,“ zazubím se na něj.
„Poučte nás všechny, proč máte starost,“ už se zase ušklíbá, myslí si, že mě dostal. Já jsem však Hermiona Grangerová a mám odpověď na všechno.
„Lidé, kteří se pravidelně objímají, žijí déle, pane,“ vysvětlím se zářivým úsměvem. „Budu vás tedy pro vaše dobro každé pondělní ráno objímat,“ dodám přesvědčeně.
„To zcela jistě nebudete.“
„Ale já musím, pane, napsala jsem si to do deníčku a nemůžete se hádat o pravomoc s deníčkem,“ otevřu svůj plánovač na náhodném týdnu, abych mu ho mohla podat a ukázat tužkou napsané ‚obejmout Snapea‘ v kolonce pro pondělí.
„Trest,“ vyštěkne na mě, jak jsem předpokládala.
„Ano, pane,“ přitakám, zatímco nade mnou znechuceně zavrtí hlavou.
„A jestli vás znova napadne, že mě obejmete, tak rychle vystřelíte z mé učebny…“
„Do vaší ložnice.“
Hlasitě se nadechne, ale nevypraví ze sebe ani slovo. Vážně, nechtěla jsem to říct, prostě se mi rozsvítilo, můžete to nazvat zábleskem génia.
Rozhlédnu se kolem. Někteří spolužáci divoce střílí pohledem ze mě na profesora Snapea, někteří bojují se smíchem, ale při pohledu vpravo poznám, že Harry umírá děsem.
„Ven, slečno Grangerová,“ vyštěkne, když se mu konečně vrátí síla mluvit.
Jen popadnu tašku, a jakmile se za mnou zabouchnou dveře, rozchechtám se. Hádám, že tyhle hodiny by se mohly změnit v pořádnou prču.