Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 24. Zjevení

„To je k ničemu!“

S frustrovaným odfouknutím pustila Nymfadora Tonksová držadlo zásuvky a zuřivě vyskočila na nohy. Pro podtrhnutí svých slov bouchla drobnou pěstí do pevné pracovní desky. Brka se tím nárazem otřásla a fotky zadrnčely o sklo v rámečcích tak, že se jejich Lupinovští a Goldsteinovští obyvatelé zamračili a zahrozili pěstmi. Bystrozorka jim však nevěnovala pozornost.

„Neměla jsem tu zatracenou věc zavírat.“ Unaveně si povzdechla, prsty si prohrábla rozcuchané tmavé vlasy a složila se do Rebečiny židle. Z očí jí čišela pochmurná porážka. „Už to, že jsme tady v pasti, je dost zlé, ale teď si ani nemůžeme pročíst usvědčující materiál!“ Spíš s nadějí než s očekáváním dodala: „Měl jsi nějaké štěstí?“

„Ne.“ Remus přidal vlastní povzdech a obrátil se od solidních a pořádně zakouzlených dveří, které zkoumal. Se skleslými rameny a očima sklopenýma se opřel o roh stolu. „Standardní zapečetění hůlkou. Alohomora se odrazila stejně jako každé kouzlo, které jsem zkusil. Drát, který jsem přeměnil a strčil do zámku, se roztavil při prvním kontaktu. Pokud nesešleme několik demoličních kleteb na zeď, nedostaneme se nikam.“

„A kdybychom se pokusili rozstřílet zdi, byla by tu ochranka, než bychom okem mrkli.“ Tonksová nepřítomně točila hůlkou mezi prsty. „A to nezmiňuju dělovou střelu. Asi tě nenapadlo vzít si naši minci?“ Remus vážně zakroutil hlavou a ona si zhluboka povzdechla. „Ani mě ne. Jsme fakt párek chytráků.“ Tmavé oči se jí rozzářily a vyhledala vážný pohled svého partnera. „No, to bychom měli. Nemáme na výběr. Do rána si tu posedíme a budeme se modlit, abychom dokázali pod pláštěm proklouznout, až otevře dveře Cymone nebo Rebeka.“

Remus se chabě usmál. „To je asi tak vše.“

„Jupí-jej.“ Bystrozorka protočila očima. „Protože tak zbožňuju čekání. Zeptej se Kingsleyho. Na sledovačkách jsem hotová noční můra partnerů.“

Remus se usmál opravdověji. „To si dovedu představit.“

Tonksová vyklenula obočí. „A to má znamenat co?“

„To ty jsi řekla, že jsi noční můra. Já ne.“ Remus potlačil zívnutí a narovnal se. „Jen jsem s tebou souhlasil.“

„Domýšlivče.“ Navzdory urážce se Tonksová usmívala. „Tak dobře, Remusi. Jestli nemáš v hábitu schované šachy nebo balíček karet, budeme si muset najít nějakou jinou zábavu, abychom přežili asi tak sedm až osm hodin našeho společného vězení. Takže…“ Úsměv se jí rozšířil do zazubení. „Přijela tetička z Číny, dovezla košíček špíny a v tom košíčku plavalo písmenko…“

„…žádné písmenko!“ Remus si založil ruce. „James a Sirius mě touhle hrou přiváděli k šílenství, když se v hodinách nudili. Nikdy je nenapadlo, že ne všichni na světě jsou géniové a že někteří z nás vážně potřebují poslouchat výklad, aby udělali zkoušky. Pořád věřím, že kvůli písmenku G Petr neprošel dějinami.“

„Grog.“ Tonksová se zazubila. „Dobře, žádná písmenka. Piškvorky?“

Remus rádoby přísně přivřel oči. „Je nemožné, aby dva inteligentní lidé hráli piškvorky, aniž by to skončilo remízou. Trvalo mi týden a několik set her, abych to ve čtvrťáku dokázal Siriusovi – skončili jsme hrou na ploše devět krát devět a stejně jsme vše zaplnili. Nehodlám si změnit mozek v kaši kvůli nemožnému vítězství, děkuji pěkně.“

„Bída.“ Úsměv se rozšiřoval. „Dobrá tedy, pane Intelektuále. Jakou hru navrhuješ?“

Remus mírně pokrčil rameny. „Co pár hodin spánku?“

Tonksová se uchechtla. „Takovou neznám.“

„Já ti ji vysvětlím.“ Zvedl neviditelný plášť, který odpočíval na věšáku u dveří, sroloval materiál do balíčku a s ironickým úsměvem jí ho podal. „Tomuto se říká polštář. Takto ho umístíme na podlahu.“ Opatrně se ohnul, balíček položil vedle Rebečina stolu a uvážlivě na něj poplácal. „A pak na polštář jeden z nás položí hlavu a dopřeje si asi přibližně tři hodiny tolik potřebného spánku, zatímco druhý zůstane vzhůru a bude naslouchat aktivitám v Ústavu. A po třech hodinách se vyměníme. Prosté.“

„Nudné.“ Tonksová pokrčila rameny. „Ale bohužel je to nejlepší plán, co máme. Můžu něco dodat?“

„Rozhodně.“

„Co osoba, která zůstane vzhůru. Prohledá zbytek kanceláře?“ Tonksová máchnutím rukou obsáhla celou malou místnost. „Pochybuju, že najdeme něco důležitého, ale stojí to za pokus.“

„Dobrý dodatek.“ Remus bojoval se zívnutím a pokynul k provizornímu lůžku. „Chceš jít první?“

Tonksová zavrtěla hlavou. „Běž ty. Dnes odpoledne jsem se prospala, abych vydržela celou noc. Ale ty jsi měl vyučování. Musíš být vyčerpaný, Remusi.“

Soukromě Remus musel přiznat, že má pravdu. Během dne si párkrát zdříml a hodinu nebo dvě prospal večer, ale únava podporovaná hrozícím měsícem už se do něj začala vsakovat. Trocha spánku bude vítanou úlevou.

Ulehčeně přikývl. „Jestli jsi si jistá…“

„Jsem. Spi.“ Tonksová ukázala přísně na podlahu. „A mezitím,“ očima přeběhla dokumenty a knihy v přecpané místnosti, „se pustím do tohoto.“

ooOOoo

Navzdory tomu, že byli uvěznění v samém srdci nepřátelské instituce, následující hodiny uběhly bez incidentu. Spánek Remus víc než uvítal, i když ho načertilo, že mu Tonksová dopřála ne tří hodin odpočinku, ale pěti. Bystrozorka nad jeho hubováním mávla rukou – on spánek potřeboval víc než ona, argumentovala – a sama se na pár hodin uložila. Remus pak pokračoval v prohledávání kanceláře, kde ona skončila.

Jak čekal, nenašel nic usvědčujícího. Většina knih byly vědecké a lékařské svazky o lykantropii, zápisníky, svitky a prosté dokumenty a zlověstnost postrádající poznámky o chodu Ústavu. Remuse zaujalo, že písmo mnohých poznámek, údajně Rebečino, se výrazně lišilo od písma na dokumentech v ebenové krabici – možná další indikátor, že byla nahrazena. Ale nic jiného než tento nehmotný důkaz o smrtijedském spiknutí nenašel.

A tak uplynula noc. Hodiny na polici odbily sedmou.

Remus si nebyl jistý, kdy zaměstnanci Ústavu vstávají a začínají pracovat. Ale jistě už to nebude trvat dlouho.

Měl by vzbudit Tonksovou. Musí být připraveni.

Ale vypadala tak mírumilovně.

Upřel oči na spící bystrozorku. Ležela na boku s rukama pod provizorním polštářem, nohy ohnuté, vlasy divoké, hluboké a klidné dýchání se projevovalo v mírném stoupání a klesání hrudi pod hábitem. Měla uvolněnou, pokojnou tvář a tmavé, živé oči zakrývala zavřená víčka. Řasy sebou mírně zatřepotaly.

Remus se usmál. Bylo to zvláštní. Propracovala se mu do života tak postupně a lstivě, nečekaně a působivě na někoho tak – dle jejího vyjádření – nemotorného. Jejich přátelství narostlo polehoučku, téměř překvapivě, vyvinulo se z náhodné známosti členů Řádu k bližším známým, k přátelství, dobrému přátelství, až se stali nejlepšími kamarády způsobem, který by Remus nikdy nečekal. Kdyby mu tehdy toho dávného letního večera, kdy Kingsley poprvé na setkání Řádu přivedl mladou bystrozorku s fialovými vlasy, někdo řekl, že jednou bude pro něj tolik znamenat, neuvěřil by.

A všechno to bylo o to podivnější, že z vnějšího pohledu tvořili tak nepravděpodobný pár přátel. Remus Lupin, nechvalně známý vlkodlačí profesor, předčasně zestárlý díky jeho stavu, smutnou rychlostí se blížící čtyřicítce, proslulý svou tichou zdrženlivostí, klidný a kontrolovaný; Nymfadora Tonksová, bystrozorka, metamorfomág, kypící a barevná, stále mladá, tak mladá a zářivá, nemotorná, ale profesionální, vřelá a vtipná, stále se proměňující, ale vždy Tonksová, prostě Tonksová. Báječná, úžasná mladá žena, jejíž odhodlání spřátelit se s ním jej naprosto okouzlilo.

Tiše se nadechl. Nikdy nechápal, proč si tak zjevně užívala jeho společnost. Jak to, že byl takovým šťastlivcem, že získal její přátelství, přátelství, které pro něj tolik znamenalo a bez něhož si nedokázal představit svůj život?

I když málem musel.

Zamrazilo ho, když se mu vybavila její bledá tvář, ochablé tělo, teplo její životodárné krve protékající skrze jeho prsty, když ji držel vlastnicky, ochranářsky, v kruhu Smrtijedů. Uvězněný v tom hrozném okamžiku tehdy sotva našel čas, aby se zamyslel nad tím, co by se mohlo stát, kdyby nepřežila, ale následky byly zcela jiným příběhem. Jeho mysl a emoce se během oné dlouhé cesty zpět do školy zachvěly nad tou prázdnou nicotou, která se v něm rozhostila při pouhé vyhlídce na její smrt. Úleva, kterou cítil při jejich rozhovoru na ošetřovně následujícího rána, byla ohromující…

Úleva. Přesně to cítil. Úlevu.

Byla jeho kamarádka.

Téměř instinktivně stiskl prsty kolem područek židle. V každém případě to bylo vedlejší. Ji by ani nenapadlo přemýšlet o něm takto.

Až na to, že napadlo. Myslí tak na tebe. To ráno jsi jí to viděl v očích. A víš, co se ti snažila dnes večer říct…

Ne.

Přestaň.

Bylo to absurdní. I kdyby nějakým zázrakem skutečně otřesného úsudku prohlásila… takovéto city k němu, nemůže to dovolit. Nebylo by k ní fér, aby jí zasáhl do života, sotva začal, aby do jejího zářivého světa zasadil neštěstí muže předčasně zestárlého okolnostmi a hořkými ztrátami života přeplněného bolestí. Copak má právo stáhnout ji s sebou? Copak má právo poznamenat její budoucnost jizvami své minulosti?

Neexistuje nic, co bych s tím mohl udělat. Nemůžu. Nemám na to právo.

Zaslouží si někoho lepšího, než jsem já.

I když ji…

Remus ztuhl. Oči upřel do bystrozorčina spícího obličeje.

Kamarádka. Je to tvoje kamarádka. A to je vše, co kdy bude.

To je vše, čím bys ji měl nechat být.

Ať tě to ani nenapadne. Ať tě to ani nenapadne. Ať tě ani nenapadne, že bys mohl…

Její oči, ty temné, nekonečné hlubiny, tak plné radosti, světla, jí. Její hlas, smích, žertování, zábava společných rozhovorů, které jako by vzlétly, poletovaly bez vyzvání a samy od sebe a rozšiřovaly se do oblastí zcela nečekaných. Ta bolest, když myslel, že by ji mohl ztratit navždy…

Miluju ji.

Merline. To snad ne!

Remus zavřel oči. Byl takový blázen.

Čekalo to tam už tak dlouho. A tak dlouho se před tím skrýval, utíkal před tím, dokonce nevědomky proti tomu bojoval. Cokoliv, aby si nepřiznal, co jeho podvědomí dlouho vědělo. To označení kamarádka bylo jako barikáda a on se za ni schoval, protože věděl, že v okamžiku, kdy za ni pohlédne, bude ztracený.

Ale on za ni pohlédl. A teď věděl. Zíral na její mírumilovnou tvář a ta obávaná slova zcela narušila klid jeho mysli a hluboko se zahnízdila. Teď již nemohl bojovat.

Popírání bylo lepší. Přátelské, přátelské tak, že otupilo bolest. Ale teď to přátelství bude nahlodáno, protože takové city by nikdy neměly být dovoleny.

Zaslouží si někoho lepšího. Potřebuje někoho lepšího. Ano, miluje ji. A proto ví, že by nikdy neměl být tak sobecký, aby následováním těchto citů v jejím životě napáchal škody.

Doteď přátelství stačilo. Bude muset stačit i dál. A nikdy by jí to neměl říct. Nikdy by neměl dovolit, aby zjistila, že…

„Mám něco na tváři?“

Remus sebou silně trhl, když zjistil, že najednou zírá do tmavých a velmi otevřených očí. Koutky úst se jí líně protočily nahoru.

Plný rozpaků se snažil získat sebekontrolu potlačením soukromých, emocionálních myšlenek, do kterých tak pošetile zabředl. „Promiň?“ zvládl vydechnout.

„Na tváři?“ Tonksová si odhrnula kadeř rozcuchaných vlasů, protáhla se a vyšvihla do sedu. „Víc než pět minut na mě zíráš. Cítila jsem to.“

„Já…“ Remus se modlil, aby dokázal potlačit rudnutí. „Promiň, Tonksová. Jen jsem přemýšlel, jestli tě už nevzbudit, a asi jsem se… zamyslel.“ Zhluboka se nadechl. „Nechtěl jsem zírat.“

Tonksová se znepokojivě zahihňala. „Sakra,“ zaklela vesele. „A já myslela, že tě uchvátila má ohromující krása.“

Merline. Tentokrát se rudnutí zastavit nedalo. V Remusovi se zvedlo jako vlna proti písku. Aby je zakryl, téměř vystřelil ze židle, přešel ke vzdálenějšímu konci stolu a zatnul pěsti ve snaze udržet klidný hlas.

„Zaměstnanci brzy vstanou,“ slova z něj vypadávala jedno za druhým v zoufalém spěchu, aby už byla venku. „Měli bychom se připravit, až…“

„Remusi?“

To její tón jej přiměl otočit se. Ten tón, který mu řekl, že ji ani v nejmenším neošálil.

Zná mě až příliš dobře. Neměl bych dovolit, aby…

„Co to bylo za výraz?“ zeptala se tiše. Teď již byla na nohou, stála vedle stolu s hábitem pomačkaným a vyzařovala zmatení a vážnost. Se silou, která jej děsila, se do něj zavrtávala očima intenzivníma, hledajícíma, prosícíma.

Ne. Nemůžu. Prosím, nemůžu.

Popírání mu v minulosti dobře posloužilo – je čas se k němu vrátit.

„Jaký výraz?“ Vlažně se usmál. „Je to ten samý výraz, co mívám pořád.“

„Myslím to vážně.“ Úsměv povadl. „Je to ten výraz, který máš pořád, Remusi. A proto jej znám natolik dobře, abych poznala, že je něco špatně.“

Zavrtěl hlavou. „O nic nejde.“

„To není pravda.“ Teď se k němu blížila, krok za krokem, a s každým našlápnutím zmenšovala vzdálenost. „Zavtipkovala jsem, jako vtipkuju vždy. A ty ses zatvářil zvláštně. Proč?“

„Překvapila jsi mě, když ses vzbudila. To je vše.“

„Ne, to není.“ Teď stál zády u dveří, jen centimetr od nich. Zastavila se a lehce pozvedla obličej, aby pokračovala v intenzivním zkoumání. Ústa se jí semkla. „Remusi, co se děje?“

„Já…“

„Proč jsi na mě zíral?“

„Tonksová…“

„Proč jsi zrudl?“

„O nic nešlo.“

Zavrtěla hlavou. „Na mě takto nikdy nereaguješ, Remusi, nikdy. Podobně se červenáš jen s Felishou…“

Hlas se jí vytratil, nedokončená věta se ztratila v přílivu ticha. V jejích očích něco zajiskřilo.

Naděje. Zajiskřila naděje. Naděje a…

Nesmíš to cítit. Nesmíš mít naději, prosím, jen ne naději. Máš na víc. Měla bys mít víc…

„Remusi?“ zašeptala.

Pokusil se zavrtět hlavou. „Tonksová…“

Stála teď blízko, tak blízko. Pět centimetrů, tři, jeden, přitiskla se k němu s rukama na jeho hrudi, s tváří tak blízko, že cítil její dech na tvářích, rtech. Začal k ní sklánět tvář, vnímal její odezvu a na okamžik mu svět naplnily její oči. A pak se se zachvěním zavřely.

Sladký Merline. Chce…

Jejich dech se smísil. Cítil, jak mu přes rty přejely její tak teplé, tak měkké…

Ne!

Přepadla jej intenzivní a překvapivá panika a zcela jej pohltila. V tom okamžiku Remus odtrhl své rty a ostře otočil hlavu.

Uslyšel její zalapání po dechu, měkké, horlivé prsty mu stiskly hábit. A pak se objevil rozestup tak náhle, jako zmizelo teplo doteku pohlceno prázdným chladem. Odvážil se pohlédnout do její tváře. Její výraz spolu s náhle napjatými rameny vyzařoval až příliš nedůvěry a bolesti. Vyřítily se z ní vlny šoku a bolesti a přehnaly se přes něj jako mohutný příval moře přes skalnatý břeh.

„Remusi?“ opět zašeptala, ale tentokrát se jí hlas zlomil a zajíkl se.

V tom okamžiku mohl myslet na jediné, že musí nějak zahnat to strašné ublížení v jejích očích. Vytasil se s první výmluvou, která ho napadla.

„Teď… Tonksová, teď není správná doba,“ vypravil ze sebe roztřeseně, odlepil se od dveří a snažil se stát zpříma. „Jsme v pasti uprostřed Ústavu pro zdivočelé, někdo může každou chvilku přijít…“

„To je jen výmluva a ty to víš,“ prudce odsekla jeho slova. „O co tu jde, Remusi?“ Brada se jí třásla, ačkoliv Remus nepoznal, jestli hněvem, nebo smutkem. „Víš, co k tobě cítím,“ rozechvělý hlas jí vahou emocí klesl na úroveň mumlání. „Nemohla jsem být výmluvnější, kdybych tě popadla za šaty a vtřásla do tebe trochu rozumu! A jestli jsi mi právě něco řekl, tak že ty to cítíš stejně. Tak proč ses, sakra, odtáhl?“

„Neměl jsem… Bylo to hloupé…“

„Přestaň,“ vpadla do jeho přerývané věty. „Remusi Lupine, jestli se jen pokusíš popřít…“

Remus zatnul zuby. „To je směšné…“

„Není to tak? Tak možná bys měl přestat být pitomý! Proč ses ode mě odtáhl?“

„Není správný čas…“

„Proč ses ode mě odtáhl?“

„Neměl jsem…“

„Proč ses ode mě odtáhl?“

„Nebylo to vhodné…“

„Řekni mi pravdu!“

„Nemůžu!“

Ozvěnu posledních slov pohltilo ticho. Se zvedajícím se hrudníkem Remus shlížel na rozcuchanou a rozzuřenou ženu, která na něj zírala, a najednou se cítil starší a unavenější než kdy dřív.

„Nemůžu,“ zopakoval tiše s náznakem prosby. „A teď není správná doba.“

Hlas se jí třásl. „Mně docela vyhovuje.“

Zavrtěl hlavou. „Tonksová…“

Zachvěla se a očima se zavrtala do jeho. „Miluju tě, Remusi,“ řekla prostě. „Miluješ ty mě?“

Zíral na ni. Ona mu pohled vracela.

Ticho se nekonečně natáhlo.

Nemůžu to říct. Jak bych mohl? Jak bych jí to mohl udělat?

Jak bych mohl být tak sobecký?

Nemůžu.

Můžu?

Rty se mu pootevřely. Ale slova, která z nich měla splynout, byla i pro něj záhadou.

A nikdy je nepoznal. Protože v té chvíli to uslyšel.

Pískání. Někdo si píská.

Někdo za dveřmi.

Ticho se rozpadlo. Ten okamžik zmizel.

Tonksová se okamžitě pohnula, popadla balíček pláště z podlahy, protřepala jej a přehodila jim ho přes hlavy, Remus se přitiskl ke zdi, hůlku v ruce pevně přichystanou, když zaplálo modré světlo kolem dveří.

A pak se otevřely. Dovnitř vpadla Cymone.

Nebyl čas váhat. Tonksová s Remusem se pohybovali co nejrychleji a nejtišeji, proklouzli bok po boku ven a mazali k recepci.

Nepromluvili ani slova, když spěchali chodbou, nehovořili, ani se na sebe nepodívali, jak chvátali do Felishiny kanceláře. Společně zašátrali rukama v zásuvce stolu a popadli přenášedlo ve formě koule. Tonksová na ně třikrát poklepala hůlkou.

Jedna. Dvě. Tři.

A pak se ocitli na dvorku U Tři košťat, svítání barvilo bledou oblohu mezi horskými hřbety. V dálce se ozývaly hlasy.

„Na.“

Do Remusovy dlaně se vtisklo něco chladného. Podíval se dolů.

Byl to flakónek s domnělým mnoholičným.

Pohlédl na Tonksovou. Ale už se mu do očí nepodívala.

„Měl bys to vzít ke Snapeovi,“ pobídla jej tiše. „Vrátím se na Grimmauldovo na setkání s Kingsleym a Moodym.“ Krátce přeběhla očima jeho tvář a zase sklonila obličej. Neusmívala se.

„Uvidíme se brzy,“ rozloučila se.

A pak, stále s přenášedlem v ruce, vyklouzla zpod pláště, otočila se na místě a zmizela.

Na chvíli mohl Remus jen zírat na prázdné místo, kde před vteřinou stála žena, kterou, jak již věděl, miluje. A povzdechl si.

Protože také věděl, a až moc dobře, že mezi nimi už to nikdy nebude stejné.

PA: Říkám to všem milovníkům i odpůrcům páru R/T – protože to může sedět pro vás všechny…

… utíká se skrýt!

Prosím, nebijte mě! :)

Podle vašich komentářů soudím, že jste nevěřili, že k něčemu takovému dojde, že? Ano, ani já ne… ;) Musím přiznat – tato kapitola neproběhla úplně tak, jak jsem zamýšlela. Původně jsem plánovala tiché a trochu tragické rozjímání s možná únavným rozhovorem – ale Remus a Tonksová namísto toho, jak je pro ně typické, když je píšu spolu, zcela vše ovládli a rozhodli, že se pohádají. Takže se omlouvám za tu způsobenou úzkost, ale neobviňujte mě – za to můžou oni! ;)