Autor: SnuggleswithSnape Překlad: Lupina Beta: denice Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/3/
Rating: 16+
Kapitola 3. Trest a umlčovací kouzla
Z pohledu Hermiony
Nakráčím do Velké síně v čase svačiny, jelikož jsem si přes den místo jídla zvolila nezávislé bádání v knihovně… možná jsem rozhodnutá letos se trošku pobavit, ale to neznamená, že zanevřu na studium. Koneckonců mám nějakou reputaci, kterou si musím udržet.
„Hermiono, slož zadek tady u nás,“ zahuláká Ron s plnou pusou rozčvaňhaného jídla; upřímně, ten kluk je nechutný. Proč nemůže sousto požvýkat, polknout a pak mluvit, fakt to není nijak těžké. Možná bych mu na toto téma měla k Vánocům koupit knihu. No, ale na druhou stranu, posledně, když ode mě jednu dostal, hodil ji do koše… nevděčný mamlas.
Přiblížím se ke stolu: „Vážně, Ronalde, musíš být pořád tak vulgární? Kde, propána, jsi čekal, že se posadím… u zmijozelského stolu?“ Dělám si srandu, ale můj slaboduchý kamarád snad věří, že to myslím vážně, alespoň takový z něj mám dojem… No teda, možná si musím najít nějaké nové kamarády, víte? Kteří nejsou retardovaní.
„Haha,“ zamumlá sarkasticky, když mu konečně dojde, že jsem jízlivá… ale sakra, už bylo načase.
„Víš, asi by sis měla začít dávat pozor na pusu… dostane tě do maléru,“ ozve se Ginny tím svým nepříjemně veselým tónem.
Harry si odfrkne a já se k němu otočím. Jsem si jistá, že si zahuhňal něco ve stylu – ‚už dostala‘. Vroucně doufám, že mluví o ranních lektvarech a ne o něčem košilatém. I když o tom pochybuju, všichni mě mají za naprosto prudérní. Sice jsem panna, ale prudérní rozhodně ne.
„Kde jsi byla během věštění? Jen to, že tě Snape vykopl z lektvarů, neznamená, že jsi omluvená ze zbytku vyučování,“ Harry si mě podezřívavě prohlíží, zjevně se snaží přijít na to, co jsem prováděla.
Naštěstí jsem před odpovědí zachráněna. „Sakra, Miono, co jsi ty mohla provést, aby tě vyhodil?“ zeptá se Ron a já se natáhnu přes stůl pro kousek chleba, který si dám k těstovinám.
„To bys chtěl vědět?“ zahihňám se, nedočkavě si hodím plnou vidličku do pusy a začnu nadšeně žvýkat a polykat.
„Řekla Snapeovi, že potřebuje častěji obejmout,“ zasáhne Harry. „A fakt ho objala,“ dodá a já si nemůžu nevšimnout, jak po těch slovech Ronald zbledne. Tupec.
„Ty jsi objala toho umaštěného netopýra? Hermiono, co to do tebe vjelo?“ zvolá, a navíc docela hrubě.
„Koho objímám, není tvoje věc, Ronalde Weasley, ale když už o tom mluvíme, bylo to docela pěkné a hezky voněl…“ Což je slabě vyjádřeno, protože voněl zatraceně fantasticky. Ale proč se zastávám profesora Snapea, zvlášť když mi přidělil trest poté, co jsem se snažila být tak pozorná? Možná jsem do něj pořád tak trošičku zakoukaná. S tím vstanu, otočím se a vystřelím z Velké síně.
ooOOoo
Zbytek večera strávím ‚studiem‘, tedy to alespoň řeknu, když se mě někdo zeptá. Ve skutečnosti spřádám možnosti, jak doběhnout Snapea. Jsem si skoro jistá, že když na něj nepřestanu tlačit, že nakonec povolí!
Jakmile dorazím k jeho učebně, zvednu ruku, abych zaklepala. Ale rychle se rozhodnu jinak. To by s ohledem na moje plány bylo až moc uctivé.
„Zlato, jsem doma!“ zahlaholím poté, co rozrazím dveře a napochoduji dovnitř.
„Slečno Grangerová,“ ozve se hlas, „rozhodně doufám, že nepovažujete třídu profesora Snapea za svůj domov.“ Vzhlédnu a vidím, že se na mě dívá profesor Lupin. Napůl se usmívá a napůl mračí. Řekla bych, že se v skrytu baví.
Namísto odpovědi se na něj přesladce zazubím. „Kde je starouš Severus?“ rozhlédnu se po učebně, jako bych ho hledala.
„Proč ho…“
„Jsem tady, a deset bodů z Nebelvíru za vaši nestoudnost,“ vyštěkne, jakmile se s podmračeným výrazem vyřítí ze skladu k Remusovi. Jejda, vytočila jsem ho a ani jsem si toho nebyla vědoma.
„Jakou nestoudnost?“ zachytračím a zvednu jedno obočí.
Na okamžik jej to šokuje a pak se vrátí to známé mračení. Oj, vážně vypadá, že mě zamorduje. „Nu, nechtěl bych, abyste mě považovala za nespravedlivého, tak to bude dvacet bodů!“ sarkasticky protáhne a krucinál! Jakkoliv to nerada přiznávám, je to fakt hustý příchod na scénu.
Takže udělám jediné, co mě napadne – začnu nahlas tleskat a přitáhnu na sebe pozornost obou profesorů. „Bravo, profesore Snape, skláním se před vaším mistrovskou popudlivostí a sarkasmem,“ zašvitořím vesele, jako by bylo naprosto běžné tleskat profesorům za odebrání bodů vaší vlastní koleji!
„Sednout!“ vykřikne, zatímco ukáže na stůl úplně vzadu v učebně a já neochotně poslechnu.
Chvilku sleduju, jak spolu hovoří. „Pane profesore…“ začnu, ale k mému překvapení se mi před obličejem objeví hůlka, tedy ne přímo před obličejem, ale míří na mě. Podle výrazu jeho tváře se sám se sebou pře, jestli mě proklít, ale pak naštěstí hůlku skloní. Zjevně dostal rozum a uvědomil si, že by se ze zavraždění studenta nevykroutil, zvlášť pokud by při tom byl druhý profesor. Haha, naiva. Vyhrávám.
„…“ otevřu pusu, abych promluvila, ale nevypravím ze sebe ani slovo. Jen překvapeně kvíknu. Proč mi sakra nefunguje pusa? A pak si uvědomím, co provedl. Ten hulvát na mě použil tišící kouzlo.
Tak tohle znamená válku, profesore Snape…
Válku žertíků…
Nechť začne druhá fáze.