Autor: Tears of Ebon-Grey; Překlad: alichay, silrien, Sally; Beta: arabeska; Banner: arabeska
Originál: A Clandestine Reality
Rating: 13+
Středa, 24. dubna 2002
12:07
Vůbec netušila, proč s tím souhlasila. Nebyla proti samotné té myšlence, jen na rozdíl od něj dokázala vidět věci i z dalších úhlů. Věděla, že to myslí dobře, ale už jen to, že je objednal za jejími zády, ji neskutečně rozčilovalo. Byl tak paličatý, ať už na to šla odkudkoliv, odmítal připustit jinou stránku věci než tu svou. Ona se aspoň pokusila vcítit se do jeho kůže, a i když s ním nesouhlasila, alespoň ho respektovala dost na to, aby se ho snažila pochopit. On je místo toho za jejími zády objednal do nejbližšího Medicentra. Hermiona se domnívala, že ho přemluvila, aby to téma na nějakou dobu opustil, ale zjevně se jí to nepovedlo. Teď už bylo očividné, že v nejbližší době nepovolí. A jí už začínaly docházet výmluvy.
Ucítila, jak ji zatahal za ruku, a uvědomila si, že zastavila před budovou. "No tak, Hermiono. Nebude to až tak hrozné," naléhal Ron a popotáhl ji kupředu.
"Vážně nevidím smysl," odsekla rozhořčeně a vytrhla se mu.
Tolik ji rozčílil, že se rozpálila skoro doběla. Myslel si, že návštěva u jejich léčitelky jí pomůže zase si zvyknout na představu mateřství. Naprostá pitomost! S mateřstvím vůbec neměla problém, vždyť přece byla matka. Očividně moc nemyslel, protože ona mu dala jasně najevo, že další dítě momentálně nestálo na prvním místě jejího seznamu priorit. Zmocňovalo se ho zoufalství, to bylo zjevné. Problém nebyl v tom, že chtěl další dítě, ale v tom, že ji obešel a dal jí tak najevo naprostý nedostatek respektu. Souhlasila, že s ním půjde, jen proto, že už je objednal a bylo příliš pozdě termín zrušit. Nechtěla plýtvat časem léčitelky Bronsomové, avšak když už to Ron domluvil, museli se dostavit.
"Myslel jsem, že už jsme to probrali," povzdychl si podrážděně a nervózně si prohrábl vlasy.
Hermiona si odfrkla. "Ne, ty jsi to probral, já ne." Když se objevil u ní v práci a oznámil jí, že se musí dostavit na schůzku, kterou jim domluvil, skoncovala s veškerými pokusy o rozumné chování.
"Hermiono," zakňoural s bolestným výrazem.
"Ani to nezkoušej," odsekla a naštvaně zkřížila ruce na prsou. "Obešel jsi mě, Ronalde, a objednal jsi nás na schůzku, kterou vůbec nepotřebujeme," zasyšela, přistoupila k němu a ztišila hlas. "Myslím, že jsem ti vysvětlila dost jasně, že ještě nechci další dítě, ale očividně ti to musím strčit až pod nos. Nejsem proti tomu, Rone, jen to neplánuji v nejbližší době." Nevidět rudě bylo čím dál těžší.
Brala jeho chování jako zradu. Její vztek předčil všechno ostatní.
Ron se tvářil poraženě. "Já vím, že tvoje kariéra pro tebe hodně znamená, ale taky vidím, jak se díváš na Rose. Je to naše dcera, Hermiono, a já vím, že ji miluješ víc než vlastní život. Vidím to a vím, že malá Rosie by brášku nebo i sestřičku zbožňovala," odpověděl přesvědčeně. "Sakra, i já bych ho zbožňoval. A vím, že ty taky. Tak proč proti tomu tak bojuješ?" Na tuhle otázku nemohla odpovědět, alespoň ne zcela upřímně.
"Nejsem proti té myšlence, Rone, já jen..." Jak se pokoušela ovládnout své emoce, hlas se jí roztřásl. "Jen nejsem připravená," což technicky vzato nebyla lež, opravdu připravená nebyla. Ale ten skutečný důvod, proč se tolik bránila, nesměla vyslovit, ne před Ronem. Zlomila by mu srdce.
"Ale já jsem."
Povzdychla si. "A to je jádro našeho problému." Jeho oči, narozdíl od jeho slov, prozrazovaly, že jí rozumí.
Chvilku mlčel, těkal očima všude kolem a pokoušel se vyhýbat jejímu pohledu. Věděla, jak je to pro něj těžké, hlavně když postřehla tu bolest a tiché pochopení v jeho pohledu. Ale teď by jí nijak neprospělo ustoupit. Mateřství ji změnilo. Už nebyla tak zbrklá, ačkoliv opravdovou nezodpovědností netrpěla nikdy. Studium v Bradavicích a všechna ta dobrodružství s Triem dávno odnesl čas. Rose teď byla její hlavní priorita, nemohla si dovolit udělat cokoliv, co by jí bezděčně ublížilo. Byla si téměř jistá, že kdyby se teď nechala obměkčit, pravda by vyšla najevo a ona by si ji tvrdě odpykala. Nebála se o sebe, ale o Rose, a pokud by se její obavy naplnily, i o to další dítě.
"Co kdybychom prostě šli dovnitř a poslechli si, co nám léčitelka Bronsomová řekne. Slibuju, že potom si doma můžeme promluvit. Snažím se vidět to i z tvého úhlu pohledu, zlato, ale musíš pochopit, jak moc to chci," už skoro žadonil a ona si rezignovaně uvědomila, že s ním dovnitř jít prostě musí.
"Dobře," povzdechla si. "Ať je to za mnou," v jejím hlase zaznívala patrná rozmrzelost.
Lepší dříve nežli později, ne?
Chvíli trvalo, než jim recepční oznámil, že je na ně léčitelka Bronsomová připravená, a Hermiona si nemohla pomoct, ale úzkostlivě pohlížela na hodinky snad každých pár minut. Její pauza na oběd začala ve dvanáct a stejně jako u každého jiného zaměstnance trvala jen jednu hodinu. Ve 12:36 už začínala být netrpělivá. A když pak kráčeli chodbou a objevila se před nimi kancelář léčitelky Bronsomové, Hermiona cítila, jak se jí hrdlo bolestivě sevřelo. Už tak bylo dost špatné, že s Ronem měli problémy, nyní se s nimi ještě ke všemu museli svěřit lékouzelníkovi. Nenáviděla, když se jiní lidé vrtali v jejich problémech, zvlášť když se jich vůbec netýkaly.
"Rone, já tam vážně nechci," zašeptala a zatahala ho za paži.
"Na to už je teď sakra pozdě," procedil přes zuby, aby ho nebylo vůbec slyšet.
"Pan a paní Weasleyovi, jaké potěšení." Hermiona polkla, otočila se na léčitelku a vykouzlila si na obličeji úsměv.
"Lečitelko Bronsomová," pokývla zdvořile a pustila Rona, aby mohla starší ženě potřást rukou.
Korpulentní dáma se podívala do svých desek a zamračila se. "Pojďte dál a posaďte se, za minutku jsem u vás," usmála se na ně zběžně a zamračeně odspěchala k recepci.
Vešli dovnitř a oba se posadili. Cítila, že se na ni Ron dívá, ale odmítla mu pohled opětovat. Uplynulo už aspoň deset minut, léčitelka se nevracela a míra Hermionina podráždění rychle rostla. Z pauzy na oběd už jí zbývalo jen dvacet minut.
"Tak, s čím vám dvěma mohu pomoci?" zeptala se léčitelka po návratu a posunula si na nose příliš velké brýle, aby je lépe viděla.
Ron se zhluboka nadechl. "S Hermionou zvažujeme další dítě." Hermiona přimhouřila oči a sledovala, jak se v křesle nepříjemně ošil. "Ale ještě jsme se nerozhodli, Hermiona má pár výhrad," dodal, neodvážil se na svou ženu podívat.
"Jaké výhrady máte na mysli, paní Weasleyová?" zeptala se léčitelka trpělivě a sepjala ruce na stole.
Hermiona posbírala síly. "Týkají se mého manžela," zavrčela a spražila zrzka vedle sebe pohledem.
"Máte problémy udržet si erekci, pane Weasley?" zeptala se žena nenuceně a chopila se brku, aby si do jeho složky cosi připsala.
Ron zbledl. "Ne!" vykřikl zahanbeně a vyskočil na nohy.
Neubránila se zahihňání.
"Jen jsem se zeptala, pane Weasley. Není třeba křičet," odsekla léčitelka Bronsomová podmračeně. "Paní Weasleyová, mohla byste svou předchozí odpověď trochu rozvést, abychom se vyhnuli dalším nedorozuměním?" dodala a našpulila rty, zatímco Ron sklouzl zpátky do židle a ještě pořád se třásl šokem a vztekem.
"Obávám se, že s manželem nejsme úplně na stejné vlně. Ještě asi před hodinou jsem ani netušila, že nás sem objednal," usmála se na Rona sladce a nebezpečně zúžila oči.
"Pane Weasley, my tu nejsme od toho, abychom řešili vaše manželské problémy," naježila se starší žena, až Ron zamrkal. Hermiona se lehce pousmála, uspokojilo ji, že léčitelka Bronsomová sdílí její pohled na věc.
"Jistěže ne, léčitelko Bronsomová," přikývl jako děcko, které dostalo vyhubováno. "Ale jsme tu z jiného důvodu," polkl, a značně zbledl. "Říkal jsem si, že byste nás oba mohla prohlédnout?" požádal ji lehce rozechvělým hlasem.
"Můžu se zeptat proč?"
"No," ošil se a nervózně se podíval po Hermioně.
Hermioně se zadrhl dech. "Rone, co jsi provedl?" Nebyla si jistá, jestli to chce vůbec vědět. Hlavou jí probíhalo tisíc možností, jedna horší než druhá. Ale z jeho dalších slov se jí obrátil žaludek a srdce se jí sevřelo strachy.
"Lásko, musíš pochopit, že jsem udělal jen to, co jsem považoval za správné," prohrábl si nervózně vlasy. "Bylo mi jasné, že když se tvoje kariéra rozjíždí, budeš se bránit představě dalšího dítěte. Ale vážně věřím, že by to na naše rozhodnutí nemělo mít vliv. Vím, že to budeš vidět jako něco morálně špatného, a taky se cítím provinile, ale-"
"Co jsi udělal?" zavrčela, srdce jí v hrudi bušilo jako zběsilé.
Ron vypadal, že bude zvracet. "Vyměnil jsem ti antikoncepční lektvar," vypadlo z něj, ale vyhýbal se jejímu pohledu jako čert kříži.
Zatímco jí jeho slova pomalu docházela, čas jako by se zastavil. Vyměnil její antikoncepční lektvar – teď byla plodná. Ach, Merline, trklo ji náhle v panice. Mohla bych být těhotná. Ta myšlenka ji ochromila, že si letmo sáhla na břicho.
"Hermio-"
"Jak se opovažuješ?!" zaječela Hermiona, když ji jeho hlas vrátil do reality. Vyměnil jí lektvar, bez jejího vědomí. Snažil se ji oplodnit a věděl, že kdyby se mu to povedlo, už by bylo pozdě, aby se tomu bránila! "Ty ses schválně snažil mě bez mého souhlasu oplodnit, i když jsi věděl, že ještě aspoň dva roky další dítě nechci," zařvala a bylo jí jedno, že nejsou sami.
"Mrzí mě to," opáčil chabě a pod tvrdostí jejího hlasu se přikrčil.
Její vztek jen vzrostl, jestli to ještě vůbec šlo. "Tak tebe to mrzí?" vyplivla. "Krucinál, já jsem možná těhotná a tebe to mrzí? Tomu se dá jen těžko věřit, tohle jsi přece chtěl, nebo ne?" prudce, trhaně oddychovala. Konečně ji plně dohnal vztek a panika, když si plně uvědomila, co provedl.
Jak jí to mohl udělat? Bezostyšně zradil její důvěru, nehledě na to, že i podle standardů jejích nejhorších klientů to bylo víc než nemorální. Možná, že ve společnosti čistokrevných kouzelníků to bylo v pořádku, dokonce přijatelné. Oni dva tímhle způsobem života ale nežili, Hermiona v systému těchto hodnot nebyla ani vychovávaná. V čistokrevných rodinách se věřilo, že muž, manžel, rozhoduje o všem. Jeho žena byla jenom trofej, věc, kterou se chlubil a s kterou plodil dědice. Tato přesvědčení se, hlavně teď po válce, pomalu vytrácela. Ale nejvíc ji zasáhlo, že se Ron zachoval v souladu s přesvědčením, že může rozhodnout o jejich životech, aniž by vzal v potaz její názor. Věděla, že není jako někteří z těch čistokrevných pitomců, proti kterým vedla řízení. Ale přesto věřil, že má právo rozhodnout a vůbec nebrat ohled na její pocity. Takové právo přece neměl. A rozhodně mu to nesmí projít.
"Jen jsem myslel-"
"Je mi jedno, co sis myslel, Rone," hlas se jí třásl a do očí jí vhrkly slzy. "Na tohle jsi neměl žádné právo. Je to i můj život a tys mě v podstatě přinutil-"
"Nenutil jsem tě," rázně ji přerušil.
"Když jsi bez mého vědomí vyměnil můj antikoncepční lektvar, vnutil jsi mě do téhle situace," zaječela a zaryla si nehty do dlaní. "Zradil jsi moji důvěru a ukázal jsi, jak málo mě respektuješ," nemohla tomu vůbec uvěřit. Byl to její manžel, a přesto se k ní takhle zachoval? Jak mohl udělat něco tak bezohledného? Tak záludného?
"Ale Hermi-" začal, obličej bledý tak, že jeho pihy na kůži vypadaly jako nakreslené uhlem.
"Myslím, že stačilo," zarazil je chladný ostrý hlas léčitelky Bronsomové. "Paní Weasleyová, pojďte prosím sem za tu zástěnu, hned budu u vás," pronesla starší žena a ztuhle se postavila. Hermiona předpokládala, že potlačuje zlost.
Léčitelka vyklouzla zpoza stolu a naznačila jí, že by měla přejít k vyšetřovacímu stolu v rohu. Když se Hermiona otočila, zamračila se. Léčitelka k ní stála zády, očividně tiše rozmlouvala s Ronem a určite se ho na cosi ptala. Nastražila uši a snažila se zachytit jejich rozhovor, ale bylo to k ničemu, takže se rozhodla vyptat se ho na to později. I když si nebyla jistá, že odpoví popravdě.
Hermiona zaskřípala zuby a mlčky přešla k vyšetřovacímu stolu. Zhluboka se nadechla, když se k ní připojila léčitelka a prudce kolem nich zatáhla závěs, aby Ronovi zakryla výhled. Pořád nemohla uvěřit, že tak sobecky nehleděl na její pocity. Ale už rezignovaně přijala, že nemůže změnit, co se stalo. Chtělo se jí ječet, rozrazit závěsy a uškrtit ho, jen tak tak se ovládla. Zaráželo ji, že v sobě posbíral dost důvtipu, aby jí bez jejího vědomí vyměnil antikoncepční lektvar za bůhvíco. Nebyl takový hlupák, za jakého ho většina lidí měla, ale dobře věděla, že by si toho brzy všimla. Nebyl tak chytrý, aby ji dokázal přiliš dlouho klamat. A v tom jí došla šokující skutečnost - někdo mu pomohl.
"Buďte tak hodná a lehněte si. Pronesu kouzlo, které potvrdí, jestli jste nebo nejste těhotná," řekla měkce starší žena a soucitně se usmála, na chvilku nechala sklouznout tvrdou slupku.
Nepřítomně přikývla a lehla si. Srdce jí stále zběsile bušilo. Co bude dělat, pokud je těhotná? Připouštěla, že to obecně není zlá zpráva, ale to neznamenalo, že by ji ta představa uchvátila. Jestli je těhotná, bude se s tím prostě muset vypořádat. Teď mohla jenom čekat.
Léčitelka Bronsomová jí mávla hůlkou nad břichem, zamračila se, a pak seslala kouzlo znovu. Hermioně se zadrhl dech. Něco bylo špatně.
"Co se děje?" zeptala se nervózně, oříškové oči se jí zmatením a strachem rozšířily.
Léčitelka se opět zamračila. "Nejste těhotná," její slova vyzněla zmateně, jako by ji ta diagnóza zaskočila, ale Hermiona to nevnímala.
Nebyla těhotná. "Ach, díky bohu," vydechla a úlevou zavřela oči. Hermiona věděla, že by měla cítit aspoň trochu zklamání a vinu za to, že je ráda, ale tělem jí rezonovala pouze úleva.
"Promiňte, ale je to opravdu záhada," ozvala se náhle léčitelka Bronsomová a Hermiona se na ni zmateně podívala. "Nemělo by být možné, abyste těhotná nebyla," dodala, obočí frustrovaně svraštělé.
Hermiona se zamračila. "Jak to?" Soudě podle léčitelčina výrazu se jí odpověď rozhodně nebude líbit.
"Váš manžel vyměnil váš antikoncepční lektvar za lektvar plodnosti," řekla tiše a tvářila se zamyšleně. "Řekl mi, že už to dělá asi měsíc a za takovou dobu je téměř nemožné, abyste neotěhotněla."
Vztek Hermionu zaplavil s novou silou. Co že udělal?! Hlavou jí projel aspoň tucet různých myšlenek najednou. Jak to mohl udělat? Tyto lektvary si byly velice podobné, nejspíš proto jeho podvod neodhalila. Ale nebyl dost chytrý ani zběhlý v lektvarech, aby kterýkoliv z těch odvarů uvařil. Naprosto jistě mu někdo pomohl, ale otázka byla kdo?
"Ale s Rose jsem otěhotněla, takže očividně děti mít můžu," poznamenala Hermiona zmateně, spustila nohy z vyšetřovacího stolu a sklouzla na zem. Mátlo ji to, ale hlavně ji stále ovládal vztek.
Přes čarodějčinu tvář se přehnal zahloubaný výraz. "Ale co váš manžel?" zamumlala si spíše pro sebe.
Hermioně ztuhla krev v žilách. Ne, to nemohla být pravda. Nemohl – on musel být schopný mít děti, musel. Prudce, trhaně dýchala a tiše se vrátila ke své židli. Ronův tázavý pohled ignorovala. To nemůže být pravda, pomyslela si strnule, nedokázala si tu možnost vůbec plně připustit. Jestli nemohl mít děti – ani si nedokázala představit, co by to znamenalo pro její manželství, a hlavně pro Rose.
"Pane Weasley, mohl byste prosím sem k vyšetřovacímu stolu?" vyzvala ho léčitelka Bronsomová nenuceně, tvářila se klidně a netečně.
Ron to nechápal. Viděla mu to v očích, v tom, jak se mračil. Netušil, co se to děje, a léčitelčin chladný přístup ho moc neuklidnil. Věděla, že se na ni s obavou dívá. Ale odmítla mu pohlédnout do očí, počkala, dokud se kolem něj nezatáhl závěs, a teprve pak konečně vypustila vzduch, který do té chvíle zadržovala. To nemůže být pravda, prostě nemůže, znělo jí v hlavě znovu a znovu jako mučivá mantra.
Čo bude robiť, ak sa stane najhoršie? Čo povie Ron? Ako zareaguje? Ó Bože! Čo sa stane s Rose? Odmietol by ju? Požiadal by o zmenu jej priezviska? Chcel by sa rozviesť? Vyhodil by ich na ulicu? Čo by povedala jeho rodina? Molly? Arthur? Nenávidel by ju Harry? Stál by na Ronovej strane miesto na jej? Stratila by všetkých svojich priateľov, že? Určite by boli na jeho strane a všetci by ju nenávideli, na to mohla prísahať.
Hermiona bola príliš zabratá do myšlienok, aby si uvedomila, že sa Ron spolu s liečiteľkou vrátili a nazad usadili do svojich kresiel. Bola tak vystrašená, vážne skamenená. Toto nemohol byť koniec všetkého, čo poznala; jej spoločného života s Ronom, ich priateľstva. Ocitla sa vydaná na nemilosť osudu a podľa slov liečiteľky už sa očividne vyjasnilo, že problém nebol v nej.
"Ospravedlňujem sa, pán Weasley, ale vaša žena nie je tehotná," povedala staršia žena bez výrazu, a keď jej oči pristáli na Hermione, na zlomok sekundy sa zúžili.
"Ale..." Nevedel, čo povedať, jeho hlas sa vytratil v zmätku. Znepokojenie v jeho očiach bolo evidentné pre obe ženy a Hermiona cítila vinu, keď vedela, že obidva ich svety sa majú rozbiť. Bolo to v očiach liečiteľky, jej postoj a spôsob, akým zovierala ústa v zjavnom nesúhlase. Merlin vie, čo si o nich myslela.
Liečiteľka Bronsomová si založila ruky pred sebou. "Po preskúmaní, pán Weasley, som dospela k záveru, že ste v skutočnosti sterilný." Tie slová, hoci vedela, že prichádzajú, ju ovplyvnili oveľa horšie, ako predpokladala.
Jej srdce sa bolestivo zovrelo, keď si ukradla pohľad na svojho manžela. Vyzeral zle. Búrlivý príval emócií, ktoré sa mihli za jeho očami, každá z nich bolestivejšia ako tá predchádzajúca. Zmätok, nedôvera, pobúrenie, ublíženie, pochybnosti a napokon popieranie. Nemohol tomu veriť. Nechcel tomu veriť. Rozhodol sa tomu neveriť.
"To musí byť nejaký omyl," zavrtel hlavou s roztraseným a neistým hlasom.
"Je mi ľúto, ale nie je," povedala liečiteľka, trochu obmäkčená rozrušeným výrazom na Ronovej tvári.
Ron pokrútil hlavou. "Ale my máme Rosie," vyhlásil, hlasom plným presvedčenia. Skutočne jej neveril.
"Existuje nějaká možnost, že byste se spletla?" zeptala se váhavě, hlas zastřený potlačovanými slzami.
Hermiona vedela, že sa v žiadnom prípade nemýlila; liečiteľka Bronsomová bola jednou z najlepších v krajine. Ale v záujme manžela, jeho zdravého rozumu, sa musela opýtať. Vždy chcel mať veľkú rodinu, takú ako jeho matka a otec. Myšlienka, že sa tento jeho sen rozbíja, rozpadá na kúsky a nikdy neuzrie svetlo dňa, jej spôsobovala bolesť na miestach, o ktorých nevedela, že existujú. Bol to jej manžel, milovala ho a skutočnosť, že sa to stalo zo všetkých ľudí právě jemu, neznesiteľne bolela. Nikdy nemohol mať deti.
"Ne," odpověděla žena příkře. "Obávám se, že jste na 99,9 procent od narození neplodný, pane Weasley," obrátila se na Rona.
"99,9?" zopakoval.
"Ano," přikývla, zvedla brk a mlčky si tu informaci poznamenala do jeho složky.
Ron se pomalu nadechl a obrnil se. "Takže tu zbývá jedna desetina procenta?" zeptal se zamyšleně.
Léčitelka Bronsomová se zamračila a její ruka ustala uprostřed pohybu. "Ano, existuje šance asi jedné desetiny procenta." Hermioně se z nějakého důvodu zdálo, že lže.
"Tak tím se to vysvětluje," prohlásil zničehonic a posunul se na židli tak, aby na ni viděl.
Nevedela, čo má robiť. Srdce jej bilo takmer nemožnou rýchlosťou, myseľ mala prázdnu. "Vysvetľuje čo, Ron?" spýtala sa, chrapľavým šepotom. Bola vystrašená.
"Máme přece Rosie, Hermiono, není to nemožné." Nemohla ani uvěřit jeho slovům. "Naše holčička je zázrak, můžeme mít další, jen se musíme snažit." Na okamžik se zdálo, že léčitelka Bronsomová chce něco říct, ale rychle si to rozmyslela.
Oběma ženám bylo jasné, že je v popření, ba co hůř, že tomu skutečně věřil. Bol oslepený láskou. Pri pohľade na jeho utrápený, ale nádejný a odhodlaný výraz v očiach mohla povedať, že ani na sekundu neuveril, že Rose nie je jeho. Tá myšlienka nikdy neprekročila jeho myseľ. Nevedela, či má plakať, alebo sa šťastne usmievať. Jej tajomstvo bolo na čas v bezpečí. Ale nie každý by bol taký slepý ako on, a nebola si istá, ako dlho toto ešte znesie. Ako dlho dokáže takto klamať. Bol to jej priateľ, jej manžel; nechcela mu ublížiť a klamaním mu ubližovala.
"Hermiono?" při zvuku jeho hlasu nadskočila leknutím.
Polkla. "Jo," nesnášela se za to, jak slabě mluví.
"Můžeme se snažit, že ano?" Jeho modré oči úpěnlivě prosily.
Hermiona neměla to srdce odmítnout, alespoň ne hned. "Můžeme se snažit," ale nikdy se to nepovede.