Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 14. Vlastníte žalář? Jak výstřední.

Z pohledu Hermiony

Super, mám trest… se Snapem, ačkoliv předpokládám, že bych prostě mohla nedorazit. No, vždyť mi neudal přesné datum a čas… ale zase bych tak získala šanci ho trochu víc poznat. Kdybych však nešla, mohla bych mu hnout žlučí, a to by byla ještě větší zábava.

Otočím se v chodbě a vykročím ke schodišti, když ucítím ruku na rameni. Stáhne mě zpět a přitiskne mě ke zdi… tvrdě. Bolestí vyjeknu a pohlédnu do rozlícených očí mého oblíbeného profesora. Sakra. „Au, víte, jestli jste chtěl trochu pozornosti, tak tomuhle neříkám zrovna ten nejlepší způsob.“ Trošku se ušklíbnu, ale on zůstane netečný.

„Co měla znamenat ta šaškárna, kterou jste před celou školou ztrapnila mě i sebe?!“ dožaduje se a já opravdu vidím, jak je na mě nakrknutý… sundá ruce z mých ramen a opře je o zeď po stranách mé hlavy… Moje tělo si moc dobře uvědomuje, jak blízko stojí, a vím, že kdyby na nás někdo natrefil… Myslel by si, že se tu jedná o něco jiného, než to skutečně je… nebo není?

Může být rozhněvaný, ale nedovolím, aby mě zastavil. Je to zabedněnec a já jsem na něj vlastně taky nakrknutá. „No, kdybyste se mnou promluvil, když jsem za vámi přišla, nemusela bych se uchýlit k tak drastickým opatřením, že?“ pronesu, ale vyjde to spíš jako otázka než co jiného. Z jakéhosi důvodu na mě zírá tak, že se roztápím a jediné co chci, je se s ním pomilovat.

„Víte, že jsem ve velikém pokušení přijmout vaši nabídku a naplácat vám na zadek za to, co jste mi provedla?“ A třebaže mě zamýšlel vyděsit, má to na mě opačný účinek. Proběhne mnou vzrušení, zvlášť když jeho horký dech ovívá mou tvář a já si představuji, jak jsem ve školní uniformě ohnutá přes katedru a on mě plácá na holou a říká, že jsem zlobivá holka.

„Kdykoliv, kdekoliv, pane profesore,“ vydechnu a mrknu na něj, což honem ignoruje… Zdá se, že někdo tu dnes nemá náladu na pošťuchování.

Severus na mě jen hledí a potřese hlavou. „Trest dnes večer v žaláři,“ přikáže a odtáhne se. Otočí se zády a mně okamžitě začne chybět teplo jeho silného těla.

„Vlastníte žalář? Jak výstřední.“ Samozřejmě by mě nepřekvapilo, kdyby měl žalář. Celkem vzato vypadá na typ, co by se mohl pouštět do sadomaso hrátek, tedy ne že bych o tom moc věděla. Viděla jsem jen jeden žalář a ten patřil Charliemu Weasleyovi… říkal mu herna.

Na odchodu se zarazí a chvíli si myslím, že se otočí a něco mi řekne. Ale ne, jen pokračuje v chůzi a rázuje pryč ode mne. „V osm večer, slečno Grangerová, a neopozděte se,“ přikáže a ani se neohlédne.

Usmívám se, protože vím, že brzo povolí a budu ho mít celého pro sebe.

ooOOoo

Uhladím si školní sukni, kterou mi Ginny o pár centimetrů zkrátila, a vejdu do společenské místnosti. Tam se k sobě na gauči tulí Draco a Harry. „Jak vypadám, kluci?“ zeptám se, zároveň zvednu jedno obočí.

Oba vzhlédnou a přejedou mě pohledem. „Uvědomuješ si, že je to trest a ne rande, že jo?“ ujišťuje se Harry.

„Uvědomuješ si, že  takhle vystrojenou tě nepustím ven?“ optá se Draco a já se jen zahihňám.

„Takže vypadám dobře?“ ujistím se. „A Harry, svým způsobem to rande je. Chce mě vidět.“ Harry protočí očima a Draco mi podá svůj hábit.

„Aspoň si přes sebe hoď toto, trochu se zakryj,“ přikáže Draco, což ve mně vyvolá další smích.

„Dobře, když chceš,“ přehodím si hábit přes sebe a zavážu. Až se dostanu na místo, samozřejmě ho svléknu. Ale to on vědět nemusí. Projdu otvorem s portrétem a rychle zamířím do sklepení. Otevřu dveře a vkráčím dovnitř, jako by mi to tam patřilo.

„Slečno Grangerová…“ začne, ale já jej rychle přeruším.

„Prosím, říkejte mi Hermiono.“

„Slečno Grangerová, to by jen stěží bylo vhodné a… co to sakra máte na sobě?“ vyhrkne drsně. Což mě zaskočí, protože odkdy profesor Snape kleje? Zvednu jedno obočí, nadechnu se, abych se ho zeptala, o čem to kruci jako mluví, když si uvědomím, že mám na sobě Dracův hábit.

„Pane, myslela bych si, že schválíte, když ukážu svoji lásku ke zmijozelské koleji,“ pronesu a ušklíbnu se na něj.

„Nepleťte si mě s jedním z vašich dutohlavých kamarádíčků. Kdo je to? Čí hábit máte na sobě?“

„Já, ehm, já…“ pro jednou nemám slov. Obejme mě kolem pasu, přitáhne blíž a hrubě mi začne rozvazovat šňůrky hábitu.

„Nebudeš nosit oblečení jiného muže,“ cedí skrze zuby a odhazuje hábit stranou. Nakloní se ke mně, až se jeho rty vznášejí nad mými. „Jsi moje.“  Se zachvěním víček zavírám oči a srdce se mi divoce rozbuší. Chystá se mě políbit.

„U Merlinova vousu!“ ozve se zvolání.