Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

38 -- Konspirační teorie

„Takže, kámo,“ řekl Ron, když spolu vyšli z Velké síně a zamířili na hodinu kouzelných formulí, „už mi konečně řekneš, co se stalo mezi tebou a Hermionou?“

„Popravdě, pořád si nejsem úplně jistý, co se vlastně stalo.“

„Jo, to si dovedu představit. Ale i tak...“

„Řekla, že se mnou nebude chodit, když jí nebudu říkat, kde a s kým jsem a tyhle věci.“ Harry se podíval na Rona a zamračil se. „Nepřipadá ti to trochu přehnané? Vždyť jsem byl pryč jenom párkrát. Co jí je do toho?“

Ron se neklidně ošil. „No, souhlasil bych s tebou, Harry, ale...“

„Ale co?“

„No, trochu jsme si s Hermionou povídali a oba víme, že se k tobě Dursleyovi chovali strašně.“

„A?“ Zeptal se Harry ostře. Jestli se mi Ron ze všech lidí opováží říct, že jsem emocionálně nevyrovnaný...

„A nikdy jsi nám třeba neřekl o přístěnku pod schody. Nebo že všem vašim sousedům napovídali, že jsi nějaký zločinec.“

„Na co byste to potřebovali vědět? Co na tom záleží?!“

Ron se zadíval na kamenné schody pod jejich nohama. „No, usoudili jsme, že když se jdeš kamsi potulovat a nám řekneš, že potřebuješ čas o samotě, mohlo by to znamenat cokoliv počínaje tím, že potřebuješ čas o samotě, a konče tím, že nás všechny nemůžeš vystát.“

„Rone! Podívej, nevedu si představit, že bychom nebyli kamarádi. Vím, že se čas od času na něčem neshodneme, ale vždycky nás to trápí, nebo ne? S Hermionou je to stejné.“

Ron trochu pokrčil rameny. „A s Hermionou – celé ráno jsem ji neviděl. Jste vy v pohodě? Aspoň trochu? Vypadala skoro nepříčetně, když se včera vrátila.“

Harry zasténal. „Nevěřil bys, jakou pitomost jsem udělal! Teď se mnou asi nebude mluvit.“

„Co se stalo?“

„No, mluvil jsem o...“ Harry zaváhal, „ehm, Voldemortovi.“ Nic zlého se nestalo, když to jméno vyslovil. V jizvě mu ani nezaškubalo. Harry přemýšlel, kdy začal očekávat, že s sebou vyslovení toho jména přinese něco špatného. Dobře, pomyslel si. Je mi jedno, co Brumbál říká; začnu o něm znovu mluvit jako o Voldemortovi. Brumbála ale půjdu varovat a zeptám se, jaká jsou s tím spojená rizika. Dneska. „Akorát že přes léto jsem měl zakázáno to říkat. A víš, jak nesnáším celou tu hloupost s Ty-víš-kým. Takže jsem většinou používal označení Tom. Až na včerejšek. Nějak jsem nepřemýšlel a řekl jsem...“ Nahrbil se. „Er, řekl jsem ‚Pán zla‘.“ Harry cítil, jak mu rudnou tváře, i když tu frázi jen citoval. „Šíleně ji to vytočilo.“

Ron nakrčil obočí. „Už jsem tě to slyšel říct předtím. Vzpomínám si, že mi to přišlo divné.“

„Vážně?! Sakra. Nemám ponětí, kdy jsem s tím začal.“

„Už vím! Řekl jsi to potom, co jsi mi dal ten lektvar. ‚Je to lepší než být posedlý Pánem zla.‘ Je to důležité?“

Harry si uvědomil, že si nepřítomně pohrává s pramenem vlasů a donutil se spustit ruku k boku. Konec! Ostříhám je a basta. Rozhlédl se. Žádný hlouček studentů poblíž nebyl. „Takhle mu většinou říkají smrtijedi,“ odpověděl tiše.

„Jo tak.“ Ron si všiml Harryho rozpačitého výrazu a zasmál se. „Kde jsi to prosím tě sebral?“ Najednou se zamračil. „Malfoy.“

„Malfoy?“ Opáčil Harry nevěřícně. „Sotva spolu promluvíme. Vlastně si myslím, že ke mně zase začne být hnusný. Rozhodně jsme si nepovídali o něm, er, o Voldemortovi. Ale občas to říká profesor Snape.“

„Kdoví proč?“ Zašklebil se Ron. „Proč by s tebou ale Snape mluvil o Ty-víš-kom?“

„To je jednoduché, po prvním pádu Toma Raddlea se změnilo hodně zákonů. Profesor Snape se mnou o tom hodně mluvil. Tím pádem to používal dost-“ Zaslechl za sebou zvuk kroků. Přibližovali se nějací studenti. „Asi to radši necháme na později. Někde do soukromí.“

Hermiona po vyučování vyšla do nebelvírské věže. Měla v plánu zastavit se ve svém pokoji, vyměnit si knihy a jít do knihovny. Harry na ni čekal ve společenské místnosti. Přešel k ní, aby ji zadržel a zastavil se přímo před ní.

„S dovolením,“ řekla Hermiona ledově.

„Jen bych ti chtěl něco říct.“

Zpříma na něj hleděla a snažila se působit stejně odměřeně jako on. Po chvilce si její mlčení vyložil jako svolení pokračovat.

„Řekl jsem profesoru Brumbálovi, že zase budu říkat Voldemortovo jméno. Prý, že by to mělo být v pořádku, když jsem v nitrobraně tolik pokročil, pokud nebudu zapomínat na svoje cvičení před spaním.“

Hermiona malinko roztála. Nemohla si pomoct, aby s ním aspoň trochu nesoucítila.

„To je dobře,“ řekla. „To jen... Je to tvojí součástí, víš, že se nebojíš vyslovovat jeho jméno.“

Harry se při tom slabém projevu souhlasu celý rozzářil. „Hermiono, až ti budu moct říct, o co jde, jestli se mi podaří vysvětlit, proč jsem do té doby nemohl, myslíš, že bychom to mohli zkusit znovu?“

Natáhl se a vzal do dlaní její ruce, Hermiona se navzdory všemu usmála.

„To bude záležet na tom, co mi řekneš, nemyslíš?“ Řekla hravě. Čekala, že se usměje, ale místo toho se ustaraně kousl do rtu. Ačkoliv ho její poznámka moc nepovzbudila, smířlivě přikývl.

„Nemohli bychom o víkendu dělat něco všichni tři spolu?“ Zeptal se rychle. „Mluvil jsem s Ronem a mám pocit, že jsme spolu v poslední době nestrávili moc času. Víš, jak pak umíme být podráždění.“

„Chtěla jsem se ještě podívat, jestli bych nezjistila něco o tom záhadném Augustu Maitlandovi.“

„Už zase!“ Harry pustil její ruce. „Snape si s tebou jenom pohrával. Bude mít radost, že nad tím marníš čas.“

„Ne, ne. Byl podrážděný – a rozptýlený. Něco tím myslel.“

„Co kdybychom se místo toho prošli kolem jezera?“

„Uvidíme podle počasí.“

„Zajdeme za Hagridem?“

„Možná.“ Hermiona se neklidně pohnula. „Mohla bych už jít nahoru?“

„Jo – no jasně.“ Harry jí chvatně uhnul z cesty. „Tak později.“

Hermiona se s trochu optimističtější náladou vydala nahoru po schodech. Tímhle tempem budou věci s Harrym do jednoho dvou týdnů v normálu. Možná bude nejlepší pevně se rozhodnout, že by spolu neměli chodit. Třeba se jim tak podaří ochránit jejich přátelství; aspoň s Ronem to tak fungovalo. Taky by to možná mohlo zkrotit jeho novou zneklidňující aroganci.

Ve svém pokoji Hermiona našla Ginny, jak sedí na jedné z okenních sedaček a čeká na její příchod.

„Ginny?“

„Mám důkaz, který jsi chtěla,“ řekla Ginny. „Pojď se podívat.“

„Ginny,“ povzdechla si Hermiona. „Prosím...“

„Jen se podívej! Řekla jsi, ať seženu důkaz, tak jsem to udělala. Hele!“ Ginny zamávala hromádkou fotografií. Hermiona přešla k ní. Na vrchu byl Harry mezi tribunami na famfrpálovém hřišti, opíral se o profesorskou tribunu a kriticky sledoval něco před sebou. Hermiona si pomyslela, že se musí jednat o obrázek z tréninku. Zatímco mhouřila oči na fotografii, vyobrazený Harry na ni a Ginny vzhlédl, potutelně se na ně usmál a vrátil se k pozornému sledování nezachyceného hřiště.

Ginny obrázek pečlivě odložila na stolek. Pod něj umístila obrázek Harryho na koštěti, také letošní. Vedle něj položila podobný, ale starší obrázek. Nakonec na stůl rozložila osm fotek po párech, jeden obrázek současný a jeden z loňska.

„Tak se podívej,“ řekla. Upozornila Hermionu na dva obrázky Harryho tiše sedícího ve společenské místnosti. Oba byly focené zepředu a oba byly víceméně zaměřené na Harryho obličej. „Vidíš tu pusu?“

„Vypadá tenčí,“ připustila Hermiona. „Ale třeba to dělá jen ten výraz?“

„Počkej,“ řekla Ginny. „Tu a tam se usměje.“ A skutečně, zatímco mluvila, Harry z minulého týdne se drobně pousmál. Hermiona si pomyslela, že jeho úsměv působí trošku nadřazeně. Podívala se na vedlejší obrázek, na kterém loňský Harry zamyšleně špulil ústa – výraz, který na něm v poslední době vůbec nevídala, když se nad tím tak zamyslela. Také se pousmál, jeho úsměv působil kouzelně plaše.

„Dělá to relativní šířka spodního rtu a prohnutí horního. Změnily se. Ano, celkově pak jeho rty vypadají tenčí. Myslím, že to je důvod, proč působí odměřeněji, zvlášť když se neusmívá nebo se usmívá jen trochu. Když se podíváš na obrázky v letu, většinou ho uvidíš tvářit se hodně soustředěně, ale občas se zakření. Ty dva se také liší. Částečně je to v ústech a částečně ve tvářích. Podívej se sem.“ Ginny za řeči ukazovala na jednotlivé rysy Harryho tváře na párových obrázcích.

Hermiona se dívala, zatímco Ginny dál ukazovala a porovnávala. Odlišnosti byly sotva patrné, ale byly tam a Ginny měla pravdu – nedaly se vysvětlit věkem nebo ztrátou váhy. Čím déle se dívala, tím více se Ginny dařilo ji přesvědčit, že se skutečně dívají na obrázky dvou různých lidí.

„Pro pána krále,“ zamumlala Hermiona. Cítila se ochromeně. Podívala se na Ginny. Poprvé si všimla, že dívka, jejíž hlas neprozrazoval nic než umělecké zanícení, vypadá ještě hůře než předchozí den. Oči měla červené a víčka napuchlá pláčem. „Co myslíš, že se stalo?“

„Myslím, že zemřel,“ řekla Ginny mrtvým hlasem. „Myslím, že zemřel při tom útoku smrtijedů a že se to neodvažují říct světu.“ Polkla. „Což je dobře, však víš,“ pokračovala napjatým hlasem, „protože by lidé ztratili naději, jenže nevím, jak teď s tím – klukem – dokážu normálně mluvit.“

Hermiona se vrátila k fotkám. „Zajímalo by mě, kdo to je?“ Najednou jí to došlo a Hermiona se zakymácela.

„Věřil všem těm nesmyslům o tom, že je do mě zamilovaný... ale nikdo se mu nikdy nezmínil, že říká ‚Voldemort‘ a nemrkne u toho okem.“

Není to Harry, ale to nemusí znamenat... Mrtvý?

Ta myšlenka byla dostatečně znepokojivá, aby ji vytrhla z šoku. Natáhla se po obrázku loňského Harryho sedícího ve společenské místnosti. „Harry?“ Zadrhl se jí hlas. Harry z obrázku se na ni nesměle usmál. „Ach bože.“

Ginny jí ovinula paži kolem pasu. „Mám tu s tebou zůstat?“

Hermiona přikývla neschopná promluvit.

Hermiona ve svém pokoji zůstala celé hodiny. Ginny se ji snažila přesvědčit, aby šla na večeři, ale odmítla, nevěděla by jak vysvětlit náhlé záchvaty pláče. Ginny přikývla, ale vzápětí vyšla z pokoje a zanechala ji o samotě. Hermiona nečekala, že se vrátí o dvacet minut později s jídlem z kuchyně.

Po jídle bylo Hermioně malinko lépe. Je možné, že je Harry mrtvý, pomyslela si, ale také bylo možné, že je jen zraněný a ukrytý někde v bezpečí. Snažila se nemyslet na všechny logičtější způsoby, jakými by takový problém mohl být řešen s daleko menším rizikem. Třeba to bylo velmi specifické zranění z útoku a Voldemort se nemohl dozvědět, že uspěl.

Právě se pokoušela o kouzlo, které zakryje její zarudlé oči, když do dveří vstoupila Levandule.

„Ptá se po tobě Ron,“ řekla. „Sejdeš dolů, nebo mu mám říct, že spíš?“

„Je s ním Harry?“ Hermiona se zastyděla, když slyšela, jak se jí láme hlas.

„Právě odešel do knihovny.“ Levandule se na ni soucitně zadívala. „Chudinko. Do některých kluků bys to nikdy neřekla.“

Hermiona sešla dolů a vyhledala Rona. Chvilku si ji prohlížel, pak se zamračil.

„Pojďme někam, kde nás nebude nikdo vyrušovat,“ navrhla Hermiona napjatě. „Asi bychom si měli promluvit.“

„Nepůjdeš nejdřív pro naše pomůcky?“ Zeptal se zmateně Ron. Hermiona uhodla, že myslí věci na výrobu mapy.

„Ne. Jen si chci promluvit.“

Ron pokrčil rameny. „Tak jdeme.“

Tiše zahnuli do první chodby vedoucí od schodů. Odtud Ron Hermionu zavedl do malé místnosti se dvěma dveřmi. Uvnitř bylo uskladněno několik lavic, které části místnosti příhodně chránily před pohledem kohokoliv, kdo by jedněmi z dveří vstoupil. Usadili se na zaprášené podlaze za jednou z lavic. Hermiona se pokusila uspořádat myšlenky.

„Mluvil jsem s Harrym,“ začal Ron. „Myslím, že by ses na něj neměla tolik zlobit.“

„O to nejde,“ odpověděla Hermiona. Odmlčela se, váhala, jak situaci vysvětlit, aby byl Ron ochoten naslouchat. Ginnyiny novinky se mu nebudou líbit.

„Tak o co?“ Pobídl ji Ron.

Hermiona polkla. „Není to Harry,“ řekla váhavě.

„Cože?“

„Ten – ten kluk není Harry. Ginny na to přišla. Nejdřív jsem jí nevěřila.“

„Přeskočilo ti?!“ Vykřikl Ron.

„Ginny má fotky. Změnil se mu tvar pusy. Proto zřejmě vypadá tak často naštvaně. I tvar jeho obličeje je jiný. Je Harrymu hodně podobný, ale není to Harry!“

„Vážně ti přeskočilo.“

Hermiona se hluboce nadechla a snažila se nebrat si Ronovu reakci osobně. Poprvé si to o Ginny myslela také. „Rone, podívej, taky jsem tomu nechtěla věřit, ale musela jsem, když mi Ginny ukázala ty fotky. Ginny si myslí, že Harry pravděpodobně umřel v tom útoku v létě a oni se to neodvažují říct veřejnosti. Proto trvalo tak dlouho, než-“

„Nehodlám dál poslouchat tyhle,“ Ron kolem sebe zamával pažemi, jako by se chybějící slovo pokoušel zachytit ze vzduchu, „blbiny!“

„Blbiny?“ Zopakovala lehce pobaveně Hermiona.

„Sakra!“ Vykřikl Ron. Vyškrábal se na nohy a chvíli na ni upřeně koukal, hrudník se mu namáhavě zvedal. „Chceš dodělat tu mapu?“

Hermiona si pevně přitáhla nohy k tělu a snažila se potlačit třes. „Nevidím k tomu důvod.“

„Tak mi pošli části a knihy a jaký lektvar je na to potřeba. Dokončím ji sám.“

„Potřebuješ něčí pomoc.“

„Zeptám se Harryho, pomůže mi rád.“

„Není to Harry.“

„Prostě mi ji pošli po Ginny nebo jak chceš.“ Ron se obrátil ke dveřím, ale pak se zarazil. „Ne – radši po Levanduli.“ Otevřel dveře. „Jo a Hermiono?“

„Já vím. Myslíš si, že jsem se zbláznila.“

„Jako kamarádka jsi v pohodě. Udělej mi tu laskavost a nezačínej si nic s nikým dalším, na kom mi záleží.“

Ron vyšel ven a práskl za sebou dveřmi tak silně, že se zpětným nárazem opět otevřely. Zuřivě odsupěl pryč.

Hermiona zůstala chvíli ležet stočená do klubíčka pod lavicí a pokoušela se vyplakat. Nešlo to; slzy jí došly, když předtím brečela ve svém pokoji. Pomyslela si, že by mnohem radši musela přečkat ponížení z toho, že se mýlila a Ron měl pravdu, ale pak si znovu vybavila Ginnyiny obrázky a věděla, že se mýlit nemůže. Když měla konečně pocit, že se jí podaří přežít průchod společenskou místností, vyškrábala se na nohy a zamířila do nebelvírské věže.

Ve svém pokoji posbírala knihy s mapovacími kouzly a návodem na přípravu lektvaru, které s Ronem pro výrobu plánku používali, a položila je vedle zbylého lektvaru, přísad na uvaření nové várky, listů pergamenu a speciálního inkoustu. Zamyslela se, zda má nějakou tašku, do které by je mohla uložit – ne svou školní brašnu – něco, co nebude později potřebovat.

Něco ji napadlo a přešla ke svému kufru. Pod náhradními hábity a společenským hábitem měla igelitovou tašku s ušima, ze které dosud nevybalila černé kožené kalhoty. Ležely tam od výletu na Příčnou ulici a obsah jejího kufru od nich stačil lehce načichnout. Pomalu je vytáhla a přejela bříšky prstů po měkké kůži. Usmála se, když si vybavila Harryho zamaskovaného jako afrického prince se zlatou čelenkou kolem hlavy – ale už tam to nemohl být Harry, uvědomila si. Byl to okouzlující, rozčilující, napůl známý chlapec, který rád klábosil a kouřil cigarety a vášnivě a bez varování ji políbil.

Roztřeseně uložila kalhoty zpět do tašky. Položila ji na podlahu a naskládala do ní knihy, pergamen, věci na lektvar a inkoust. Pak všechno zastrčila pod postel, předá to Ronovi ráno.

Po tvářích se jí opět koulely slzy.