Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 26.  Izolace

Ticho

Klid.

Čtyři neměnné zdi.

Kolik času uběhlo od chvíle, kdy Croll s úšklebkem, který se stočil až k ušním lalůčkům, zabouchl těžké dveře a s pochechtáváním odešel, aby v brázdě za sebou zanechal jen pouhopouhé nekonečné ticho? Jak dlouho seděl, nepřítomně zíral do šedých zdí bez oken, která by určovala posun slunce, rty zamyšleně oždiboval odřeninu od náramku, který mu byl prudce zacvaknut před Crollovým odchodem? Jak dlouho to bylo, než se mu vyrytá slova – Klient 142: Vysoké riziko – vpálila do mysli?

Remus nevěděl.

Věděl jistě jediné, že musely uplynout hodiny, protože s každým dalším okamžikem mu v krvi zapulzoval nastávající východ měsíce. A ještě neužil poslední dávku vlkodlačího.

Jsem v Ústavu pro zdivočelé v milosrdenství Smrtijedů a chystá se úplněk. A chtěli mě tady. Celou dobu mě tady chtěli. A pořád nevím proč.

Jen si přeju, aby už s tím začali. Čekání je horší.

Mysl neschopná se rozptýlit kvůli nedostatku vnějších stimulů nekontrolovatelně probírala možnosti. Dostane polibek, aby se stal součástí anonymního zástupu oddaných zdivočelých otroků? Bude vypuštěný z řetězu, nehlídaný vlkodlačím, vyslaný na nic netušící oběť? Jistě věděl jediné, že je pro své věznitele výhrou – bradavický učitel, Brumbálův spojenec, vzdorovitý vlkodlak – měl být exemplárním příkladem? Mělo jít o veřejnou ukázku síly Lorda Voldemorta, že i takovýto loajální zakládající člen Fénixova řádu může být proti vlastní vůli obrácen?

Nebo zde byl nový záměr Smrtijedů, aby se jako v Kaneově případě změnil na zdivočelého, ochotného spojence ve vyvolávání chaosu, který ze sebe vysype tajemství Řádu a vmžiku zmasakruje přátele? Jistě onen tajemný Smrtijed bude vědět, že jakékoliv hodnotné informace by mohl mít, budou spolu s lidskou duší ztraceny při polibku. Ale kdyby byla nějak odstraněna vlčí duše, bude citlivý na kletbu Imperius. Byl toto onen plán? Vrátit ho Řádu jako špeha a sabotéra? A kdo bude podezřívat jeho, vlkodlaka, o němž všichni vědí, že takto nemůže být proklet?

Zradí své přátele, rodinu. Kdo padne a bude trpět tím prokletím? Harry? Brumbál? Otec? Studenti?

Tonksová?

S hlubokým dýcháním Remus tišil tyto bouřlivé, řítící se myšlenky. Zabývat se vlastním osudem nakonec nepovede k ničemu dobrému – musí se uklidnit, soustředit. Nemělo smysl rozptylovat se něčím, co nemůže změnit – prostým faktem bylo, že dokud se Rebeka – nebo kdokoliv se za ni vydává – neobjeví a neudá tón jeho předurčenému osudu, nemůže naprosto nic dělat.

Možná jsem neměl jít v klidu. Myslel jsem, že zachraňuju životy, ale co když jsem namísto toho odsoudil své přátele?

Remus zavrtěl hlavou. Ne. Někdo by skončil se zraněním a jeho by sem nakonec stejně dotáhli. V okamžiku, kdy byl podepsán zatykač, se to prostě nevyhnutelně muselo stát. Tonksová měla pravdu – v jiném období by nastalo pozdvižení, nevítaná publicita. Ale s Belatrix ve vězení, kdo by se staral o vlkodlačího profesora? A s úplňkem o dnešní noci, cokoliv pro něj plánovali, pravděpodobně bude zrealizováno, než by mohl vypuknout i ten nejmenší poprask.

Opět se zahleděl na kovový náramek. Vysoké riziko, hlásal. Ale proč vysoké riziko? Nebyl zdivočelý – v podstatě se nelišil od klientů na Úrovni dva. Ale přesto byl tady, ve vysoce střežené a izolované cele, uvedený jako významné riziko. Proč? Proč jej drželi odděleně od ostatních klientů? Proč…

Potřeba Lupina pro první test, ale musí se udržet mimo spodní úrovně.

Remus zavřel oči. U Merlina.

Teď to všechno dávalo smysl. První test byl ten moment s Kanem, Rebečina kletba Imperius – potřebovala ho, přesně jak předpokládali, aby prokázal, že všechny stopy vlka zmizely, jinak by neriskovala nebezpečné kouzlo, které by mohlo sesílatele zabít. Ale udržet jej mimo spodní úrovně – tehdy předpokládal, že tam musí být nějaké velké tajemství, nějaká záhada, kterou neměl vidět. Ale neznamenalo to něco jiného? Neznamenalo to prostě jen, že až nadejde den jeho uvěznění, půjde na Úroveň šest namísto spodní?

A on to na Úrovni dva zpackal, předpokládal, že tam na něj čeká důležité odhalení a vedlo to jen k tomu, že svým nepřátelům poskytl potřebné důkazy, aby jej nadobro uvěznili.

Fantastické. Vážně fantastické.

Byla to zatracená polízanice.

Předat hůlku Hagridovi se v té chvíli zdálo prozíravé – koneckonců sám by ji Crollovi před nosem nepropašoval a jeho muži by ji nepochybně na místě zlomili – ale Remus se bez ní cítil podivně nahý, podivně bezmocný. Ne že by mu k něčemu byla – bezpečnostní kouzla jistě uzavřela dveře mnohem složitějším zamykacím kouzlem, a je tu v pasti stejně jako v Rebečině kanceláři…

Nepřemýšlej nad tím, co se stalo v Rebečině kanceláři. Teď na tom nezáleží.

Koneckonců ji už asi nikdy neuvidíš.

Tváře, galerie tváří se mu promenovaly před očima. Viděl otce, úplně samotného, bez manželky, jak čelí skutečnosti, že jeho jediný syn se stane… čímkoliv a připojí se k těm navždy ztraceným, viděl matku, Jamese, Lily, Siriuse, staré kamarády, členy Řádu, tolik, tolik životů již válka uhasila. Viděl tváře svých studentů – tak moc svoji práci miloval, měl rád učení, získával bezbřehé potěšení z rozsvěcování světla vědění v mladých tvářích, a samozřejmě tam byli Harry, Ron a také Hermiona, tak odhodlaní, tak stateční, tak impulzivní. Minerva, Albus, Alastor, Kingsley – udělají pro něj, co budou moci, ale byl si jistý, že jejich pomoc dorazí pozdě.

A pak Nymfadora Tonksová, galerie tváří sama o sobě. Neuplynul ještě ani den od chvíle, kdy si uvědomil hloubku jejího místa ve svém srdci, ale nebude jí moci říct, skutečně říct, co pro něj znamená. Ta šance přišla a odešla.

Alespoň něco dobrého by z toho mohlo vzejít. Pokud zemřu, bude jí beze mě líp.

Ale ta myšlenka měla trpkou, hořkou příchuť. A byla velmi, velmi mylná.

A pak tam byla Felisha. Přátelství oživené za těžkých okolností, posílené nepřízní osudu. Co se stane s ní? Už padla za oběť jakémukoliv plánu, který se někde pro něj chystá? Nebo…

„Remusi?“

Na okamžik byl přesvědčený, že ten znepokojený, známý hlas, který zašeptal jeho jméno skrze silné dveře, jistě vyvolala jeho horečná představivost. Zamrkal.

Můj ty smutku. Jsem tady teprve pár hodin a už slyším hlasy…

„Remusi? Remusi, slyšíš mě? Remusi, jestli slyšíš, prosím, odpověz! Remusi!“

Remus zase zamrkal. Teď už to nevypadalo na představivost…

„Felisho?“ odvážil se nesměle.

„Díky bohu!“ známý Felishin hlas se dutě odrážel od vysoko umístěného otvoru v masivních dveřích. Když se Remus pomalu postavil, zahlédl záblesk jejích tmavých vlasů. „Tolik jsem se bála, že tě mohli zdrogovat, nebo zabít, nebo udělat něco strašného! Vím, že Croll umírá touhou rozběhnout testy…“

Izolovanost, která vyslala jeho mozek na toulky, byla ta tam – Remus se rychle posunul dopředu, opřel se o těžké dveře a pokusil se nakouknout přes otvor.

„Felisho, co tady děláš?“ přerušil ji starostlivě. „Máš vůbec tušení, co by se stalo, kdyby tě tady někdo chytl?“

„Přesně to jsem jí říkal.“ Sardonická odpověď poněkud méně známého mužského hlasu zmrazila Remuse na místě. „Ale Lisha říkala, že toto je jediná šance, jak vás dostat ven…“ Ozvalo se zarachocení a zamumlání kouzla. „I když vyhazov bude asi ta nejmenší z našich starostí, jestli nás chytnou…“

Felishina odpověď zazněla kajícně. „Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhla, Avine. Ale nemám povolení k otevření těchto dveří nebo odstranění bezpečnostního náramku nebo…“

„Jo, já vím. A já se dobrovolně nabídl, nezkroutilas mi ruku.“ Muž zvaný Avin si dlouze, lehce ironicky povzdechl. „Víš, máš neuvěřitelné štěstí, že tě tolik miluju, ženská, jinak bych teď byl bezpečně v hospodě. Ach!“ Dveře se otřásly. „To by bylo. Běžte dál od dveří, pane profesore.“

Remus ohromeně, ale poslušně ustoupil právě včas, aby se vyhnul nečekanému mohutnému nárazu, který dveřmi zatřásl. A pak, s důrazným kovovým cvaknutím, se dveře s prasknutím otevřely a s ozvěnou sebou bouchly o zeď.

V rámu dveří stály dvě postavy. První, tolik známá, Felisha Hathawayová s kudrnatými vlasy se na něj usmívala s úzkostí, ale i úlevou. A ta druhá…

Remusovi ostře zacvakla vzpomínka na místo. „Vy jste Falconer!“ zvolal okamžitě. „Zapsal jste mě, když jsem sem poprvé přišel! Učil jsem vašeho bratra Malloryho.“

Mladý muž s rozčepýřenými hnědými vlasy a hábitem nakřivo se zazubil. „Myslel jsem, že máte špatnou paměť,“ poznamenal a vešel do strohé cely. „Omlouvám se za ten nečekaný vstup,“ pousmál se. „Přesněji řečeno, nemám otevírat tyto dveře takto, ale je to rychlejší, než procházet všechny zatracené bezpečnostní kontroly. Víte, jak to je.“ Pokrčil rameny. „No, nevadí. Pojďte, profesore Lupine. Sundáme vám ten náramek, abyste odsud mohl odejít.“

Remus bezpečnostnímu strážci poslušně nabídl zápěstí. Felisha se k němu přihnala, tvář měla bledou a obočí spojené.

„Omlouvám se, že nám to trvalo tak dlouho,“ pořád jako by se jí nedostávalo dechu. „Ani jsem nevěděla, že mají v plánu tě uvěznit, dokud to neudělali! Přišla bych dřív, ale ráno bylo hektické.“ Zavrtěla hlavou. „Neuvěříš, co se stalo!“

Remus věděl, že toho v Ústavu zbývalo jen málo, čemu by se mu těžko věřilo, zvlášť v noci o úplňku. „Schválně,“ odpověděl suše a lehce sebou cukl, když Falconer trhl náramkem. „Problémy?“

Falconer se zatvářil. „Tato bezpečnostní kouzla jsou tužší než ta, co se používají dole. Dejte mi minutku. Mohlo by se to dát obejít jako u dveří.“

Remus se jízlivě usmál. „Protože mám podezření, že spustím všechna bezpečnostní opatření a alarmy v budově, jakmile překročím práh, aniž by toto bylo odstraněno, asi bychom si mohli udělat čas. Takže, Lisho…“

„Proč bylo hektické?“ Felisha s protočením očí přikývla. „Nuže, Remusi, netuším, jestli je to dobré nebo zlé, ale stalo se a my se toho jen tak nezbavíme.“ Zhluboka se nadechla. „Rebeka zmizela.“

Remus s úsilím nedal najevo nedostatek překvapení. „Zmizela? Co tím myslíš?“

Felisha zmateně pokrčila rameny. „Prostě je pryč. Včera se odepsala, že jde na narozeninovou oslavu dcery, ale tam nedorazila. Její koště stojí pořád ve vstupní hale, i když říkala, že poletí. Neozvala se nikomu, ani nám, ani rodině – od té doby ji nikdo neviděl. Nikdo neví, kde je.“

V Remusově hlavě se zformovalo nepěkné podezření, ale nebyl čas je ventilovat. „Udělal někdo něco?“

Felisha si povzdechla. „Její manžel zavolal bystrozory, ale všichni jsou zaměstnaní tou Smrtijedkou, co v noci chytili. Pochybuju, že někdo bude mít čas aspoň přečíst hlášení.“ Její výraz se změnil. „A Croll, samozřejmě, neztrácel čas a prohlásil se Úřadujícím vedoucím Ústavu. Všechny svolal na setkání v zasedačce na Úrovni pět – to jsme s Avinem použili jako zástěrku k vyklouznutí. Zapsali jsme se a vypadli, než se ostatní usadili. Všichni měli moc práce, aby si našli sedadlo co nejdál od Crolla…“

„Příliš dobrá šance, abychom ji nevyužili. Ha!“ Prudký stisk a zachvění a náramek se zařinčením padl na zem. Falconer se široce zazubil. „Dostal jsem ho, prevíta!“

„Pěkná práce.“ Remus sebou dokázal netrhnout, když si prsty přejel po citlivém a červeném zápěstí, které ten okov po sobě zanechal. „Co uděláme teď?“

Falconer si prohrábl již tak střapaté vlasy a pohlédl na Felishu. „Zahrajeme si dámu?“

„Pitomče.“ Felisha jej prudce plácla po rameni, ačkoliv oči říkaly něco jiného. „Co na tobě vidím?“

Falconer jí odpověděl stejným pohledem. „Chceš připomenout?“

Se slabými rozpaky si Remus odkašlal. Felisha a Falconer se zarděli.

Pak strážce napřímil ramena v pracovním módu. „Proplížím se zpět na setkání a budu doufat, že si mého zmizení nikdo nevšiml.“ Šlehl úsměvem. „Vy dva můžete vypadnout zadem.“

Remus přivřel oči. „Zadem?“

Felisha se na Falconera laskavě usmála. „Myslí tím, že můžeme použít nouzové přenášedlo. Z toho, co jsme slyšeli, je právě teď na ministerstvu poprask, takže je naděje, že dokážeme proklouznout ze vstupní haly, aniž by si nás někdo všiml.“

Falkoner upřel oči na Felishu. „Víš, kde na této úrovni je?“ zajímal se.

Felisha přikývla. „Vím. Buď opatrný, Avine.“

Vrátil jí úsměv, ačkoliv se tvářil nejistě a unaveně. „Ty taky, Lisho. Uvidíme se.“

„Platí.“

Na krátký, nekonečný okamžik na sebe strážce a výzkumnice beze slov zírali. Pak se Avin Falconer s povzdechem otočil a zmizel v chodbě. Vzápětí uslyšeli lupání klesajícího výtahu.

Felisha nepřítomně zírala na místo, kde ještě před chvílí stál. Pak se zachvěla.

„Pojďme, Remusi,“ pokynula rádoby řízně. „Vypadněme odsud.“

Navzdory vážnosti situace se Remus musel usmát, když přistoupil k boku staré kamarádky a spolu s ní se vydal chodbou.

„Je víc než kamarád z ochranky, co?“ pousmál se.

Felisha zrůžověla. „Poněkud ano.“

Bodnutí bylo jasné, ale krátké a rychle zmizelo. Starou bolest otupilo dvacet let a byla spíš nostalgická než skutečná. „Zdá se, že tě opravdu miluje.“

Felisha si hluboce povzdechla. „A já miluju jeho.“ Pousmála se. „Víš, jsi první, kdo to ví. Rebeka odrazuje od bratříčkování mezi zaměstnanci, proto to musíme udržovat v tajnosti – skrývat se, krást okamžiky; dokonce za mnou přišel ke Třem košťatům po schůzce s tebou.“

Falconer z Ústavu sedí u baru… Remus přikývl s ironickým úsměvem. „Vím. Tonksová ho tam viděla. Přinutila nás vyklouznout zadem, protože si myslela, že nás tam špehuje.“

„Jejda,“ uchechtla se Felisha. „Promiň.“ Znovu si povzdechla. „Je mladší než já, víš,“ poznamenala tiše. „Je mu jen dvacet osm. Je mladý, chytrý, dobře vypadá – mohl by mít jakoukoliv ženu, ale z jakéhosi důvodu jsem já ta šťastná. Jen nevím, co na mně vidí.“ Zamyšleně přimhouřila oči. „Ale myslím, že víš, o čem mluvím.“

Remus bojoval se vzrůstající červení na tvářích. Selhal.

Felisha se opět usmála. „Poznala jsem to. Myslel sis, že si nikdo nevšiml? Musíš nás všechny považovat za slepé. Nebo pitomé. A na to neexistuje odpověď, která by mě neurazila.“

Jestli si Remus byl něčím jistý, tak že se nenechá vtáhnout do této diskuze. „Je přenášedlo daleko?“

Felishino uculení prozrazovalo hodně, ale netlačila na pilu. „Hned za rohem. Další výklenek na…“

Nedořekla. Namísto toho zalapala po dechu.

Remus následoval její pohled a do žaludku mu padl kámen.

Falešné světlo – přenášedlo zmizelo. Na jeho místě ležely jen střepy.

Felisha rychle vyrazila střepy prozkoumat. Nemohla tomu uvěřit. „Kdo to mohl udělat?“ zvolala zhrozeně. „Aylward je vždy tak opatrný, všiml by si, kdyby se jedno rozbilo…“

Remus se k ní připojil a s těžkou rezignací přebíhal očima po té spoušti. „Někdo, kdo chtěl zajistit, že tuto budovu dnes večer nikdo neopustí,“ odvětil pochmurně a unaveně. „A že se ven nedostane ani slovo, dokud nebude pozdě.“

S Felishiny tváře vyprchala barva. „Dnes večer? Chystají se udělat, co chtějí, dnes večer? O úplňku?“

Remus zatnul zuby. „No, dává to smysl. Všichni klienti budou na noc zamknutí ve svých celách – budou bezmocní a v okovech, až se ráno přemění, slabí a unavení a rozhodně ne ve stavu pustit se do boje. A teď jsou i zaměstnanci pohromadě…“

Felishina brada padla. „Avin! Šel přímo tam…“

Jen Remusovo rychlé chňapnutí jí zabránilo v šíleném odkvapení chodbou. „Ničemu nepomůžeme, jestli se tam přiženeme jako voda!“ zvolal, když se na něj vztekle otočila. „Musíme být opatrní, Lisho.“

„Tak co můžeme dělat?“ zeptala se Felisha bolestně – Remus si vzpomněl na vlastní agónii, když byla zraněná Tonksová při nedávném přepadení, a kousl se do rtu.

„Pořád nevíme nic jistě,“ připustil unaveně. „Ale jestli mám pravdu, nemyslím, že je toho moc, co my dva sami můžeme udělat, zvlášť když brzo přijde východ měsíce a postaví mě mimo provoz. Ale jestli je to rozbité přenášedlo víc než jen náhoda, musíme se odtud dostat a co nejdříve spustit poplach. A to znamená jít dolů.“

Felisha již vrtěla hlavou. „Myslíš, že najdeme jiné neporušené přenášedlo?“

„Můžeme to zkusit.“ Remus se slabě usmál. „A jestli nenajdeme, budeme muset odejít předními dveřmi.“

Felisha si odfrkla. „Protože ty nebudou strážené.“

Remus se setkal s jejíma očima. „Máš lepší nápad?“

Sklíčeně mu pohled vrátila. „Ne.“ Pomalu, nepřítomně, zatočila hůlkou mezi prsty. „Takže sebevražedný plán.“