Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 39. Nešťastné načasování

Dracovi se povedlo popadnout profesorku McGonagallovou za loket a vtáhnout ji zpět za roh z chodby, právě když se v ní objevila skupina kruvalských studentů. S odhodlanými výrazy mířili přímo ke komnatám profesora Harkena.

Sotva se ovládla, aby s ním nebojovala, než si uvědomila, co se děje. Také nepomáhalo, že měl stále na sobě neviditelný plášť, takže to na kratičkou chvíli vypadalo, jako by byla tažena zpět neviditelnou silou – bez ohledu na okolnosti znepokojující zkušenost. Posunula se kupředu a vyhlédla za roh, aby viděla, jak se zastavují přede dveřmi.

„Ostatní už jsou uvnitř?“ zašeptal Draco. Bál se, že shrne kápi, ještě než nastane správný okamžik.

„Předpokládám, že ano,“ odpověděla stejně tiše jako on. „Řekněte mi, že dělám správnou věc.“

„Přesně v to doufám i já.“ V Dracově hlase jasně zněl smích. Pustil ředitelčin loket a její ruku si vložil do ohbí paže. „No tak, paní profesorko? Dovolíte?“

Minerva se pro sebe usmála a dovolila mladíkovi, aby ji vedl chodbou, zatímco kruvalští studenti rozrazili dveře a s vytasenými hůlkami pospíchali, aby se postavili profesoru Harkenovi.

Bylo to téměř zábavné – kdyby s nimi někteří z nich prošli bitvou o Bradavice, chápali by, že jejich bezostyšný nástup je spíš humorný, než hrozivý. To, co ji znepokojovalo, byla Harkenova reakce.

xxx

Aksel s Bělinem vedli skupinu, hůlky pevně namířené na profesora. Harken, který sotva začal vnímat jejich neohlášené vniknutí, upíral pohled na Enricka. Ten se chvěl. Byl odzbrojený. Jeho hůlka mu ležela u nohou.

„Myslel jsem, že dokážeš své kamarádíčky udržet pod kontrolou, Aksele.“  Přiblížil se o krok k Enrickovi a jeho obličej se zkroutil do hrozivého zamračení. „Vám všem jsem dal výslovné pokyny – výslovné – nikdy se na mne neobrátit na pozemcích školy. Neudělat nic, co by vyvolalo podezření. Přesto tu všichni stojíte.“

„Mělo by vám dělat starosti to, co se pokazilo, nemyslíte?“ Bělina potěšilo, že jeho hlas zněl mnohem klidněji, než jak se cítil.

„Pokazilo se to, že děti nikdy neumějí poslechnout! Ten malý hlupák se sem rozběhl, nazval mě vrahem, drmolil cosi o duchovi a – k dovršení všeho – namířil na mě hůlku!“

„Ten problém nejsou mí přátelé, ani Enrick,“ prohlásil Aksel sžíravě. „Vy ano. A vy jste vrah.“

Harkenovy rysy se po jeho slovech ještě více zkřivily. Nakonec odtrhl pohled od Enricka a vzhlédl, třebaže se nezdál být překvapený, když zaznamenal hůlky, které na něj mířily.

„Vysvětlete to.“

Aksel bez zachvění snášel Harkenův pohled. „Ta fretka! Byla zabitá.“

V Harkenových temných očích na kratičký okamžik probleskl šok, než se do nich vrátila vyrovnanost. „Co je mi do toho, že Malfoy je po smrti? Nechápu, proč by to měl být můj problém. To vaše skupina má zodpovědnost, vy jste na něj měli dávat pozor.“

„Jen jako součást vašeho plánu, vy debilní tup-“

„Profesorka McGonagallová!“

Všichni studenti se otočili, bledí jako papír, když zaznělo ředitelčino jméno. Stála tam v županu, dlouhé prošedivělé vlasy uvolněné z obvyklého přísného uzlu jí v jediném copu visely přes rameno a brýle jí seděly na hřbetu nosu. Vypadala spíš jako něčí láskyplná babička… pokud člověk nepočítal hůlku, kterou držela pohotově tak, že jí mířila přímo na Emila Harkena.

Kruvalští studenti sklonili hůlky. Během války se profesorčina reputace rozšířila do všech koutů kouzelnického světa. Nikoho z nich nepotěšila představa, že tato hrůzu nahánějící čarodějka by se mohla domnívat, že ji ohrožují.

„Ach, ne, ne,“ řekla s naprosto děsivým úsměvem. „Kvůli mně nepřestávejte spřádat svou pohádku. Zcela nutně potřebuji před spaním slyšet poutavý příběh. Tak prosím, do toho.“

Harken vzdorně zvedl bradu, i když hůlku sklonil k zemi. Pokud by to nesehrál naprosto správně, měl proti sobě přesilu, a teď na něj McGonagallová výmluvně zírala, probodávala ho ocelovýma očima. Nečekal, že vyhraje, ovšem možná by mohl situaci ještě zvrátit. „Nevím, co si myslíte, že jste zaslechla, drahá Minervo, ale tyto děti žijí v iluzi, že - “

„V iluzi, že jste přeměnil Draca Malfoye proti jeho vůli na fretku? A v důsledku bezstarostné lhostejnosti k výsledku vašeho plánu ho nechal zabít?“ Pevněji sevřela svou hůlku. „Draca Malfoye… mého studenta. Ano, věřím, že jsem zaslechla něco takového.“

Skupina kruvalských studentů se sinalými tvářemi couvala z prostoru mezi profesory.

„Minervo, nemáte žádný důkaz. Je to vaše slovo proti našemu, že tu něco takového zaznělo.“

„Ach, tak to si nemyslím. Domnívám se, že mám pravdu, když soudím, že tu nejsem sama?“

V tu chvíli se v místnosti objevila ředitelčina nesourodá partička. Hermiona s Pansy vykročily zpoza dlouhých, těžkých závěsů u oken. Ginny, Harry a Ron vyskočili z koutů zahalených temnými stíny, které nedokázala zaplašit jediná lampa, svítící uprostřed pokoje. Všichni s napřaženými hůlkami.

A mířili na Harkena.

„Nejste sama, paní profesorko,“ souhlasila Hermiona a v té chvíli přemýšlela nad tím, že až bude později líčit tento příběh, asi nedokáže vyjádřit slovy pocit zadostiučinění, který ji zaplavil při zábavné podívané na šok a zuřivost, která se rozlévala po Harkenově tváři.

 „A, noo… Malfoy, fretka, vražda…? Ano, zdá se, že jsme slyšeli všechno.“ Pansyin hlas byl sirupovitě sladký. Našla si chvíli, aby mrkla na překvapeného Aksela. „Promiň, zlatíčko.“

„Teď, když jsou síly vyrovnané,“ pronesla profesorka s výrazem, z něhož se vytratily všechny stopy humoru, „mi řekněte, co se stalo.“

„Proč bychom měli?“ zeptal se Bělin a náhle se začal bát, aby si ředitelka nemyslela, že je na Harkenově straně – že to, co se stalo, je víc jejich vina než jeho.

„Protože tak či onak budete čelit obvinění ze strany ministerstva. Řeknete mi to dobrovolně, nebo mám poslat slečnu Grangerovou pro veritasérum do skladu lektvarů? Slečno Grangerová, budete tak laskavá?“

„Jistě, paní profesorko.“ Hermiona se pootočila a hůlku držela namířenou, i když se odvracela ke dveřím.

„No tak jo, dobrá!“

Hermionu překvapilo, že byla skoro venku, než se jeden z nich zvedl – neudivilo ji, že to byl Aksel, který sledoval Pansy s bolestí zřetelně vyrytou ve tváři. Než pokračoval, obrátil oči k Hermioně a profesorce.

„Všechno vám řekneme.“

„Aksele -“

„Sklapněte, Harkene,“ zasyčel Aksel zuřivým šeptem.

Tím se to konečně uzavře. Hermiona se snažila potlačit úsměv, když ucítila, jak se Dracova ruka zpod neviditelného pláště vine kolem jejího pasu a jeho neviditelné rty ji líbají na spánek.