Preklady fanfiction Harryho Pottera

Sobota, 4. května 2002

21:40

Krev. Nakonec vždycky došlo na krev. Už od dětství mu otec vtloukal do hlavy důležitost pokrevní čistoty, zdůrazňoval rozdíly mezi tím, co je přijatelné a co není. Jeho první lekce přišla v den pátých narozenin. Byl ještě dítě a nechápal, proč mu matka zakázala jít do parku. Její ustavičná varování nepadla na úrodnou půdu. Od té doby už její slova nikdy nepřešel bez povšimnutí. Jak měl vědět, že ty děti jsou mudlové? Byl jenom kluk a moc si přál si s někým o svých narozeninách hrát.

Jakmile uviděl výraz svého otce, dovtípil se, že má průšvih. Následoval jeho první výprask. Nezáleželo na tom, že byl ještě malý a ničemu nerozuměl. Slovo jeho otce bylo jako zákon, proti němu se jít neodvážil. Naučil se mudly nenávidět, nesnášet samotný vzduch, který dýchali, prostě proto, že kvůli nim zakusil bolest. Den po dni, ránu za ranou; naučil se jim přát smrt. V jeho nočních můrách hrála hlavní roli otcova hůl, vzbuzovala v něm hrůzu. Ta hůl teď patřila jemu, jako připomínka toho, co bylo a co už se nevrátí. Strach byl jen slabost, a on si tu svou nosil denně s sebou.

Teď mu mělo strach nahánět něco jiného. Poslušen otcových pokynů vstoupil jako mladík do služeb lorda Voldemorta. Tiché vzrušení, které mu ten krok přinesl, ho oslepilo, zalepilo mu oči před pravdou. Teď už slepý nebyl. A rozhodně již netrpěl nevědomostí. Krev znamenala všechno a nic. Byla to otázka života a smrti. Jeho otec říkal, že na čistotě krve závisí všechno, a on tomu věřil. Ale teprve na bitevním poli, kde všechny obklopovala jen smrt, se krev stala hmatatelnou. Čistokrevní, polokrevní – i mudlorození – smrt se přišla smočit v jejich krvi a veškerá ta krev vypadala stejně. Vždycky čekal, že ta jejich bude špinavá, odporná, šmejdská, blátivě hnědá, podle které dostali jméno. Měla ale stejně sytou rudou barvu jako ta jeho. Krev jako krev, žádný sebemenší rozdíl.

To dítě bylo Malfoy, o tom nešlo pochybovat. Rysy měla jemnější, než by se dalo čekat, ale on se domníval, že za to mohou geny její matky. Nicméně blonďatý odstín jejích vlasů a ostré úhly obličeje jasně odkazovaly na malfoyovský původ. Byla polokrevná, ale i tak to byla jeho vnučka. A díky tomu, pouze díky tomu, se dokázal s celou situací smířit. Nijak se z ní netěšil, ale nemohl na ní nic změnit. Jeho syn udělal chybu a teď budou muset všichni žít s následky.

"Nezdá se, že by bylo něco v nepořádku," uslyšel za sebou mumlání své ženy, která pevně svírala paži jejich syna, aby mu zabránila udělat něco zbrklého.

Zabralo to chvíli přesvědčování a pár pokoutných taktik, ale nakonec se mu podařilo od recepční z Oddělení rodinného bydlení získat tu správnou adresu. Malá chatka se mu na jeho vkus zdála trochu svérázná, ale musel uznat, že jí nechybělo jisté venkovské kouzlo. Jeho žena měla pravdu, nezdálo se, že by něco bylo špatně… zatím. V místě, kde podle všeho byla kuchyně, se svítilo, ale stáli příliš daleko, než aby mohli něco konkrétního rozeznat. Na rozdíl od svého syna Lucius chápal, jak důležité je správně vyhodnotit situaci. Jejich rodinu stále považovali za "zlo", takže budou muset velmi opatrně zhodnotit situaci v plném rozsahu, než zareagují, jinak by mohli naprosto zničit veškerý pokrok, který od války učinili. Pokud by se nedělo nic zjevně špatného a oni by vlétli dovnitř s kletbami na rtech, nepřineslo by to nic dobrého.

"Nic zjevného," odpověděl mlhavě a napřáhl hůl, aby Dracovi zabránil projít. Jeho syn byl příliš nepředvídatelný, dokazoval to už jen tím, jak se bránil sevření svých rodičů. Malfoyové se o členy své rodiny starali. Ale jeho syn se k dítěti, které nikdy nepotkal, stavěl mnohem ochranitelštěji, než by Lucius čekal.

"Je možné, že se Nebezskop rozbil?" zeptala se Narcisa, a když jejich syn setřásl její ruku a vykročil k domu, podrážděně si povzdechla.

"Záleží na tom, matko?"

"Ano, záleží. Možná se ani nic ned -"

Klidnou noc proťal ohlušující dětský výkřik.

Lucius polohlasně zaklel, vytáhl hůlku a pokusil se zabránit Dracovi, aby bezhlavě vtrhl do domu. Jenže ačkoliv měl na svůj věk pořád dobré reflexy, nestačily. Lucius sledoval Dracův zátylek ženoucí se po příjezdové cestě, plavé vlasy strašidelně zářící do noci, a rozhodl se. Přestože na jejich reakci závisela jejich reputace, nemohl prostě neudělat nic. Draco byl jeho syn. A ať se mu to líbilo nebo ne, ta holčička – Rose – byla jeho vnučka.

Vytasil hůlku z horní části své hole a prudce se otočil. "Pošli na ministerstvo zprávu o potížích. Je mi jedno jak, ale udělej to. Náš syn je momentálně příliš nepředvídatelný. Pokud se tam děje něco hrozného, možná budeme potřebovat mnohem víc rukou, abychom ho zastavili," pronesl tvrdě, přesvědčený, že Narcisa pochopí vážnost situace.

Bez ohlédnutí spěchal k domu, dlouhými kroky zkracoval vzdálenost od svého syna. Budiž proklet, že se pokoušel vnutit své rodině tak temný život. Válka skončila, ale jeho poklesky si veřejnost velice dobře pamatovala. To jeho otec jej k tomuto životu odsoudil. A on se nebránil zdaleka tolik, jak měl. Vychovali ho ve víře, že sloužit Pánovi zla je poctou, že jeho snaha očistit svět od mudlů a mudlovských šmejdů je vznešená a ryzí. Ale Voldemort byl jen pokrytec, člověk neskutečně naštvaný na svého odporného mudlovského otce, který opustil jej i jeho matku, aby shnili někde v zapadákově.

Lucius udělal v životě mnoho chyb. Donutil Draca vydat se po stejné cestě, kterou vnutil otec jemu. Narcisa měla i přes oddanost své sestry vůči Pánovi zla námitky a žádala ho, aby Draca toho života ušetřil. Ale v té době byl příliš arogantní, než aby si připustil rozsah pravdy své ženy. Svou chybu si s šokující zjevností uvědomil dlouho před závěrečnou bitvou, ale tou dobou už v tom byl až po uši a nemohl couvnout. Uprostřed bitvy změnil v poslední chvíli strany, jeho žena udělala vlastní rozhodnutí bez jeho vědomí. Až na úplném konci si uvědomil, co Narcisa ve snaze ochránit jejich syna riskovala, a miloval ji za to ještě víc. Jejich manželství sice bylo zpočátku domluvené, ale měli štěstí a tam, kde většina našla jen náklonnost nebo pohrdání, oni nalezli lásku.

Jeho syn Daphne nenáviděl a Lucius mu to nemohl mít za zlé. S Narcisou se ho snažili přesvědčit, aby si vybral mladší ze sester Greengrassových, ve srovnání se svou sestrou jim Astoria přišla okouzlující. Ale Draco jejich přání ignoroval a raději než jejich další dvě možnosti si zvolil Daphne. Astoria se teď zasnoubila s bratrem jednoho z jejich klientů a Lucius se nedokázal ubránit myšlence, že jejich syn možná obětoval spokojený život s Astorií pro život plný nenávisti s její sestrou. Ale na ničem z toho teď nezáleželo. Draco kontaktoval jejich právníka a Lucius, vzhledem k situaci, s jeho rozhodnutím nebyl nespokojený.

Daphne byla jako podebraný palec, utrácela z rodinného jmění, kolik jen mohla, za nesmyslné bezvýznamné tretky. Ne že by na to neměli dost peněz, ale Luciusovi se nelíbilo, když se jejich finance tenčily jen kvůli nekontrolovatelným nakupovacím mániím té ženy. Ačkoliv rozvod v jejich světě nebyl běžný, naštěstí se jeho syn rozhodl podniknout aktivní kroky, aby se od té ženy separoval dříve, než bude pozdě.

Draco měl před ním pořád příliš velký náskok, a tak Lucius udělal to jediné, co ho napadlo. Pouta na tebe bylo rychlé a efektivní zaklínadlo, silné provazy Draca omotaly skoro okamžitě. Takhle aspoň bude moci trochu prozkoumat terén, než jeho syn dostane šanci udělat něco hloupého.

"Diffindo," zavrčel Draco, kouzlo přeseklo provazy a ty spadly na zem. "Zklamal jsi mě, otče. Tos nemohl vymyslet něco kreativnějšího?" odsekl mladík a vztekle přimhouřil oči.

"Nemohu dovolit, abys tam jen tak vtrhnul, pokud -"

"Slyšel jsi ten jekot. Víš, že se tam něco děje," vyštěkl jeho syn v odpověď, otočil se k němu zády, a aniž by čekal na reakci, rázoval ke vchodovým dveřím.

Lucius se zamračil, sevřel hůlku ještě pevněji a pokusil se ovládnout hněv. Když přes dřevěné dveře pronikl dětský vzlyk, převzal nad ním vládu instinkt. Draco ve vteřině zmizel, předtím zavřené dveře se teď viklaly v pantech. Nepochyboval, že pokud se děje něco špatného – a tak to opravdu vypadalo – je téměř stoprocentně jisté, že jeho syn provede nějakou hloupost. Vyrazil vpřed, ale nedostal se ani k prahu, když zevnitř uslyšel hlasitou ránu.

"Draco," zavolal, hlas mu zhrubl obavami.

Když si jeho pohled přivykl na jasné světlo v místnosti, zaměřil se na podlahu, na bezvládné tělo Hermiony Weasleyové, rozené Grangerové, a oči se mu rozšířily. Její tělo leželo v podivném úhlu a hlavu jí obklopovala rudá svatozář. Byla v bezvědomí a zdálo se, že každou vteřinou ztrácí víc a víc krve. Nemusel být zrovna génius, aby poznal, co se stalo, a nedaleký kuchyňský stůl se zakrváceným rohem to zjevně potvrzoval. Zbývala otázka, jak se do hlavy uhodila. Pomohl jí někdo? Nebo šlo o náhodu?

Ze zasnění ho vytrhlo dětské zakňourání: "Mami!"

Lucius se otočil doleva a uviděl malou holčičku, která se vzpínala sevření Rona Weasleyho. Draco stál jen krok od něj, napřahoval ruku a mířil jí na čelist nicnetušícího zrzka. Když pěst jeho syna našla svůj cíl, pocítil Lucius záchvěv pohrdání, tento primitivní mudlovský způsob řešení problémů mu lezl na nervy. I přes to opovržení jej však také zahřála otcovská pýcha, zejména když se ten Weasleyovic kluk následně pod úderem složil.

Holčička se během chvilky osvobodila a doběhla k bezvládné ženě na zemi, slzy jí brázdily obličej. "Mami, vzbuď se," skoro šeptala a třásla matčiným ochablým tělem, jako by se ji pokoušela probrat ze spánku.

Vidět tu dívenku naživo a ne jen na zarámované fotce mu přišlo zvláštní. Vypadala tak moc jako jeho syn, až to bylo nepřirozené. Ale viděl v ní i její matku, což vysvětlovalo, proč nikoho nenapadlo zkoumat její původ. Její dvojí krev ho rozhodně nijak netěšila, a identita její matky jen přilévala do ohně jeho nespokojenosti. Ale stalo se. Kouzlo se aktivovalo a dalo se deaktivovat pouze smrtí. Aby kletba přestala působit, matka a dítě musely zemřít. V první chvíli to zvažoval, představa, že by malfoyovskou pokrevní linii znečistil někdo polokrevný, by mu postačila jako výmluva. Ale ta myšlenka byla během vteřiny pryč, přece jen se ze svých minulých chyb poučil. Narcisa ho přesvědčila, že věci nebyly tak zlé, jak vypadaly. Nová krev posílí slábnoucí magii v jejich rodě, pomůže jim obnovit jejich sílu. A v neposlední řadě jim to pomůže v tíživém boji proti přetrvávajícím ministerským obviněním.

Váhavě vykročil, poklekl vedle dívenky a sledoval, jak dál třese svou matkou. "Jak se jmenuješ?" Znal její jméno, ale musel se pokusit ji rozptýlit, alespoň natolik, aby se uklidnila.

Rose popotáhla a vykulila na něj oči. "Já nemám mluvit se cizími lidmi," odpověděla mírně.

"Ale já nejsem cizí," usmál se na ni obezřetně, prohlédl si ji od hlavy k patě a uvědomil si, že se to všechno semlelo dlouho po její večerce. "Jsem… starý přítel tvé matky." Malá lež neublíží, ne když bylo to dítě tak očividně rozrušené.

"Vážně?" oči se jí trochu rozsvítily, spodní ret se jí chvěl odezvou slz.

"Opravdu," přikývl a nenápadně se ohlédl k místu, kde ještě před chvilkou stál jeho syn a ten zrzavý idiot. Jejich tahanice se teď přesunula ven. Výborně.

Cítil, jak ho někdo tahá za rukáv. "Já jsem Rose. Jak se jmenuješ?" Její oříškové oči k němu vzhlížely s naprostou důvěrou. Nevěděl, jestli mu má lichotit, že mu tak rychle důvěřuje, nebo se rozčílit, že ji její matka nenaučila větší obezřetnosti vůči cizím lidem.

"Jsem Lucius." Smutně pokývla, pořádně ho neposlouchala.

"Poč se neprobudí?" zeptala se Rose a hlas se jí zlomil, když jí tělem projel vzlyk. "Zlobí se na mě?"

Z toho žalostného, prosebného výrazu na její tváři se mu bolestivě sevřelo srdce. Byla tak malá a zranitelná. Rose nechápala, co se děje, a u něj, u naprostého cizince, hledala odpovědi. Nu, nebyl tak úplně cizinec, byl to její dědeček. Ale to ona nevěděla, vlastně netušila skoro nic. Byla ještě dítě. Jak by mohli očekávat, že něco pochopí?

"Ne, Rose. Ty jsi nic neprovedla," ujistil ji a pohlédl na nehybnou ženu před sebou. Barva její kůže dramaticky bledla. "Řekla bys mi, co se tvojí matce stalo?" zeptal se opatrně, a jak nadzvedl ženinu hlavu, aby prozkoumal škody, otřásl se.

"Oni kžičeli," odpověděla zkrátka, a když se podívala na krev kolem matčiny hlavy, zase pusu zavřela.

Nemělo smysl na ni tlačit, zjevně ji to martyrium traumatizovalo. Celá ta prvotní scéna, do které s Dracem vstoupili, v něm hlodala. Proč by se ji Ron Weasley, o kterém věřila, že je její otec, snažil odtáhnout z pokoje? Proč se tak bránila? A proč ten idiot pro Merlina něco neudělal, když byl život jeho ženy zjevně v ohrožení? Něco tu nesedělo.

"Dobrý Merline!" Lucius se otočil a spatřil svou ženu, jejíž hlasité zalapání po dechu upoutalo jeho pozornost. Rukou si zakrývala ústa, naprosto zkamenělá šokem.

"Nestůj tam jen tak, udělej něco!" promluvil tvrdě a naléhavě. Ačkoliv se považoval za poměrně kvalifikovaného kouzelníka, k některým oblastem magie měl trochu daleko. Narcisa obdržela na léčivá kouzla a zaklínadla talent, zatímco on ne. Šance ženy v bezvědomí ležely v rukách jeho manželky, pokud se jí tedy podaří vytrhnout se z mrákot dost rychle na to, aby jakékoliv zachraňování ještě mělo smysl.

"Já…" S vytřeštěnýma očima poklekla naproti němu a uchopila Hermioninu hlavu do dlaní. "Co se stalo?"

"Maminka se plaš-tila do hlavy a teď se nechse probudit," škytla Rose dřív, než se k odpovědi dostal Lucius sám.

Narcisiny oči se rozšířily ještě víc a s úžasem sklouzly po dívence vedle něj. Otevřela a zavřela ústa, ale ze rtů jí nevyšel ani zvuk. Dál zírala na Rose a do šedých očí se jí nahrnuly slzy. "Ach, Luciusi. Je překrásná," zašeptala sotva slyšitelně, ale on ji slyšel.

"Cisso." Když k němu vzhlédla, krátce pokývl, takže poznala, že souhlasí. "Nicméně tu máme naléhavější záležitosti," podotkl taktně směrem k nehybné ženě mezi nimi. Snažil se být co nejdiskrétnější, aby dítě znovu nerozrušil.

"Moc toho udělat nemůžu," přiznala tiše, a než větu dokončila, pohlédla na Rose. "Mohu vyčistit ránu a snad také tlakem zastavit krvácení. Ale jinak… Ztratila příliš krve. Ale až ji dostaneme ke svatému Mugovi, jistě ránu prohlédnou a zjistí, jestli jí zůstanou nějaké trvalé následky. Já-"

"Probudí se maminka? Slibuju, že budu jíst zelel-ninu a budu si čistit zuby p-žed spaním a -" Rose se rozplakala a Lucius se zamračil.

"Vzbudí se, Rose," přerušil ji.

"Luciusi…" zaprotestovala Narcisa. Ve tváři jí četl obavy.

"Probudí se. Slibuji." Lucius věděl, že by to neměl říkat. Ale byla to jen malá holčička a potřebovala utěšit. Jeho žena si očividně myslela totéž a její ustaraný výraz to jen dokazoval.

Rose smutně přikývla, ale Luciusova slova zvedla její rty v nepatrném úsměvu. "Oni kžičeli kvůli mně. Táta byl strašidelný a m-mamka žíkala, že jí ubližuje," přiznala holčička, hlasitě popotáhla a z očí jí vyhrkla nová dávka slz. "Bála jsem se."

"Ty chuděrko," vydechla Narcisa, naklonila se přes Hermionu a pohladila dívenčiny světlé lokny. "Jistěže ses bála." Zamračila se, když sklouzla pohledem na Rosinu paži. "Luciusi, její zápěstí." V hlase jí zaznělo chladné ostří, to, které neslyšel už od války.

Obrátil pozornost k dívence – zvuku trhané látky a zamumlaného kouzla si sotva všiml – a když uviděl její zápěstí, oči mu potemněly. Velké rudé otisky prstů na něm formovaly ruku, která ji svírala. Bylo zjevné, že zápas mezi ní a tím Weasleyovic klukem probíhal drsněji, než si původně myslel. Z těch otisků budou ráno modřiny. A Ronald Weasley za ně zaplatí.

Jeho myšlenky krutě přetrhlo několikero hlasitých prásknutí. Během pár vteřin se do kůže na jeho krku bolestivě zaryla hůlka. Samozřejmě, že si mysleli, že za to může on. Byl přece nechvalně proslulý Lucius Malfoy, elitář čisté krve, který nenáviděl všechno, co mělo co do činění s mudly. Jenom čekali na důvod ho zatknout, s falešnou trpělivostí se klepali touhou ho zavřít do Azkabanu, kam, jak věřili, patřil. Slyšel Rosin pláč, ječela z plných plic, a Narcisa se ji pokoušela uklidnit. Zanedlouho i ona ucítila ostré bodnutí hůlky na krku. Byli Malfoyové. Ovšemže je ministerstvo radši nechá zatknout, než aby uvěřilo, že by mohl na vině být jeden ze slavných válečných hrdinů.

*

Něco bylo špatně. Anebo už byl paranoidní. Lenka ho přemluvila, aby napsal ten dopis, přesvědčila ho, aby Hermionu podpořil tak, jak by ve stejné situaci bezpochyby podpořila ona jeho. Nedokázal to popsat, ale něco ho trápilo. Něco na stavbě Hermioniných vět ho znepokojovalo. Jako kdyby se chystala na bouři, na smrtelnou bitvu bez slitování, ze které vyjde zkrvavená a zbitá. Když jejich setkání přiblížil Lence, řekla mu, že to znělo, jako kdyby se snažila posbírat kuráž říct mu pravdu. A on jí vynadal, obvinil ji ještě dřív, než mu stihla všechno vlastními slovy vysvětlit. Možná, že kdyby na ni nespěchal, mohla mu to objasnit líp. A tak teď jen čekal na odpověď na dopis, který poslal před více než dvěma hodinami. Hermiona vždycky odpovídala. Něco muselo být špatně.

"Myslím, že dneska neodpoví, Harry," ozval se ze schodů hlas jeho ženy. "Hermiona je příliš ohleduplná na to, aby nám poslala sovu takhle pozdě."

Harry si povzdechl. Lenka měla pravdu. "Jen mám pocit, že je něco špatně," dodal, aniž by zvedl pohled od svých rukou.

"Možná chtěla dneska Ronaldovi říct pravdu," zauvažovala Lenka za jeho zády a její jemné dlaně mu pomalu začaly masírovat napjatá ramena.

"Vážně si to myslíš?" zeptal se a zamyšleně se zamračil. Přišlo mu, že Hermiona až zoufale toužila po jeho podpoře. Jestli chtěla dnes Ronovi říct pravdu, její předchozí prosby začaly dávat větší smysl.

"Inu, teď je období Chmuroháčků,"* poznamenala s jistotou a její ruce se zastavily.

Harry musel potlačit smích. Lenka od Bradavic hodně dospěla, ale pořád měla svoje chvilky. Válka změnila každého, jeho ženu nevyjímaje. Xenofiliusova smrt její povahu trochu utlumila. Rozhodně pořád zůstávala tou excentrickou, zasněnou blondýnkou - avšak trochu méně. Její poznámky považoval Harry za roztomilé. Jestli si byl něčím jistý, tak tím, že se v manželství nikdy nebudou nudit.

"Období Chmuroháčků?" zeptal se opatrně, vstal ze židle a otočil se k ní.

Lenka přikývla a usmála se na něj. "Jsou docela užiteční. Spousta lidí nevěří, že existují – zajímalo by mě proč?" zeptala se spíš sama sebe a čelo se jí trochu svraštilo. "Chmuroháčci dokážou vycítit lež, víš? Lidé mají díky nim větší sklon otevřít se upřímnosti, což není mnohdy na škodu."

"Jistěže není," souhlasil Harry a sám sobě navzdory se usmál. Když se mračila, ztracená v myšlenkách, byla vážně rozkošná.

"Myslím, že Hermiona to Ronaldovi řekla, Harry," prohlásila. Vážný výraz v jejích velikých stříbřitě šedých očích ho znepokojil.

"Proč to říkáš?" Přemítal, z čeho mohla jeho žena tak zvážnět.

"Ta zpráva mu zlomí srdce," dodala a ignorovala jeho předchozí otázku.

"Lenko -"

"Asi jsem měla něco říct dřív." Jak přecházela tam a zpátky, její vlasy v měsíčním světle tajuplně zářily a oči prozrazovaly, že se myšlenkami nachází někde jinde.

"Co t -"

"Rose byla vždycky tak šťastné dítě, že? Trošku paličatá a samozřejmě velice šikovná, když přišlo na to prosadit si svou. Možná jsem měla něco říct, už když se narodila. Hermiona o tom tehdy nevěděla. Mohla jsem jí to povědět," pokračovala nesouvisle, svému okolí moc nevěnovala pozornost.

Chůze. Zastavit. Otočka. Chůze. Zastavit. Otočka. Jen z toho, jak ji pozoroval, se mu začínala točit hlava. "Lenko!" přerušil ji hlasitě a vstoupil jí do cesty. Vzhlédla k němu, překvapená, že jí stojí v cestě. "O čem to mluvíš, lásko?"

"Měla jsem Hermioně říct o Rose," odpověděla Lenka tiše. "Víš, když se narodila, věděla jsem to. Nevypadala jako Ronald ale říkala jsem si, že si s mým úsudkem možná jen pohrávali Inkomorové.** To oni dělají rádi, převrací lidem myšlenky, víš. Hrozné potvůrky."

Harry polkl. "Tys věděla, že Rose není Ronova dcera?" ujišťoval se a modlil se k Merlinovi, aby řekla ne.

"No… ano," odvětila opatrně a podívala se mu do očí.

"Proč jsi nic neřekla?" Nemohl se na ni zlobit, ne když se na něj dívala takhle. Tohle byla Lenka, jeho žena. Vždy měla své důvody.

"Nebylo to na mně."

* PP: Grimmhook – netuším jestli je to nějaké kanonické zvířátko, a v kánonu někdy bývají názvy přeložené doslovně, tak jsem to zkusila.

** PP: Inkipuff – postupovala jsem cestou HufflePUFF = MrziMOR, takže inkipuff = inkomor.