Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 26. Přichází soumrak

Do zdi nad krbem narazila sklenička a rozprskla se na tisíc střípků, které se při pádu na zem mihotaly. Okamžitě se objevil Krátura, odmetl je a mumlal cosi o barbarství muže, který pohárem hodil.

Severus se zhroutil do křesla a položil si hlavu do dlaní. Leopold Clairemont opustil Bradavice před koncem jeho prvního roku. Byl si tolik jistý, že tento chlapec, vzhledem k jeho umístění do Nebelvíru, změně příjmení a faktu, že má skutečné kamarády, vydrží déle než ostatní. Severus se dokonce odvažoval myslet si, že jako první z jeho chráněnců Bradavice opravdu dokončí, že bude mít šanci na skutečnou budoucnost.

Odešel bez varování nebo vysvětlení. Unikl na testrálovi, jak říkala Minerva. Chlapec opravdu musí být Nebelvír, jestli si z možných útěků vybral tak teatrální způsob.

Co udělal špatně? S tímto hochem přece udělal vše správně.

„Severusi?“ uslyšel unavený skotský přízvuk. Vzhlédl, tak ztracený ve vlastních myšlenkách a vině, že zapomněl na lidi kolem, kteří jej sledují a sdílejí novinky spolu s ním.

Vstal a pustil se do Minervy.

„Sakra, co za ústav to vedete, když se uprostřed noci malé děti můžou sebrat a aniž by si někdo všiml, zmizí z pozemků?“

„Tedy, Severusi -“

„Nebudu nás oba urážet předstíráním, že můj rok na postu ředitele byla nějaká výstavní zkušenost, ale žádný ze studentů mi neutekl, i když k tomu měli skutečné důvody. Všechny pokusy selhaly, protože já přijal opatření, aby selhaly, a to jen kvůli bezpečnosti studentů! Zajistil jsem, aby pro ně bylo nemožné utéct! Nemohli utéct, protože kdyby to udělali, byla by to pro ně sebevražda!“

„Podívejte -“

„A vy jste se dost nepoučila z nerozumného husarského kousku těchhletěch tady,“ vyprskl a pokynul k Harrymu, Hermioně, Nevillovi a Lence, „abyste věděla, že stádo testrálů by mělo být drženo dál od pozemků hradu a nepřístupné studentům, pokud by nebylo použito z učebních důvodů.“

Harry a Hermiona se na sebe podívali a pokrčili rameny. Byl to tehdy nerozvážný čin. To teď mohli připustit.

„Tedy -“

„A věděla jste, že on je jedním z jejich dětí, Minervo. Každý rok vás osobně informuji a každý rok vás žádám, abyste zajistila, že se jim dostane speciální ochrany a každý rok moje požadavky ignorujete a téměř každý rok zmizí student.“

„To -“

„Setkala jste se vůbec s panem Clairemontem? Obstarala jste si zprávu o jeho pokroku od učitelů? Všimla jste si, že je na něm něco divného? Pokusila jste se vůbec naplnit svoji povinnost, paní ředitelko?“ kypěl tak, že z posledních slov čišel sarkasmus.

„Tak -“

„Minervo, tento rok nejsem jen jejich vychovatel, sakra, jsem jejich zákonný zástupce. Zasloužím si stejnou vstřícnost, kterou byste věnovala každému jinému rodiči se specifickým požadavkem, a přesto jste si toho chlapce nechala proklouznout mezi prsty!“

Každému jinému rodiči. Jakkoliv byla rozrušená při myšlence na Leopolda, menšího a drobnějšího než byly děti jeho věku, který sám běhá po Británii, Hermiona si nemohla pomoci a srdce jí poskočilo, když to slyšela.

Minerva se prozatím vzdala představy, že Severusovi odpoví, takže jen stála, poslouchala a sledovala, jak rázuje po obývacím pokoji jako tygr v kleci.

„Dva další mají začít příští rok, Minervo. Mám čekat, že nebudou mít lepší šanci než ostatní? Mám se smířit s tím, že i je ztratím, protože vy se neobtěžujete dát svým nejpotřebnějším studentům alespoň trochu vaší požehnané pozornosti?

V toto se Bradavice změnily, Minervo? Po válce a všem, co se tam stalo, se škola rozhodla neodpovídat na velmi rozumné žádosti a znepokojení rodičů dětí se speciálními potřebami? Nebo jste se také rozhodla, že pro ty s jistou minulostí platí jiná kritéria?“

Přestal kráčet i mluvit a postavil se k Minervě čelem. Jeho maska zmizela a ve tváři zůstaly jasně čitelné emoce. Hněv. Zklamání. Strach. Starosti.

Ty emoce byste čekali na tváři kteréhokoliv rodiče, jehož dítě se pohřešuje, pomyslel si Harry. Stejné emoce by běhaly žilami i jemu, kdyby jeho syn utekl z Bradavic a pohřešoval se.

„Hermiono,“ zašeptal Harry. Na jeho tázavý pohled přikývla. Děti mohly poslouchat a její náhlé objevení bude i tak stresující. Lepší bude oznámit jim svůj návrat hned, snad je to rozptýlí. Tiše odešla z pokoje a zamířila nahoru. S každým krokem cítila tíhu tohoto dne.

Opravdu se ráno vzbudila v Sydney? Povedlo se Severusovi nemožné a přemístil se, aby ji našel? Opravdu letěli celou cestu domů? A teď být konfrontovaná s tak děsivými zprávami… až příliš na jeden den.

Slyšela za sebou kroky a uviděla Lenku. „Raději půjdu s tebou,“ šeptla. Hermiona vzala kamarádku za ruku a stiskla ji.

„Jsem ráda, že jsi zpátky,“ pokračovala Lenka. „Věděla jsem, že se vrátíš. Byl… prázdný.“

„Prázdný?“

Lenka přikývla. „Jako ten, kterému chybí jeho já. Teď je zpět. Ty jsi zpět. A už ho nikdy neopustíš, že?“

Nebyla to ani tak otázka, jak spíš konstatování faktu. Hermiona přikývla.

„Počítala jsem, že až tě najde, vyjádří se,“ pokračovala Lenka. „Jsem za vás moc šťastná. Za oba. A za děti. Bude to pro ně dobré.“

„Doufám, že to bude dobré pro nás všechny,“ odpověděla Hermiona. „Bohužel tato situace,“ pokynula rukou dolů, „všechno zastíní. Všechny je to zraní. Hlavně Ermengarde.“

Lenka ponuře přikývla. „Byli jsme si s ním tak blízcí.“

„Také jsem tomu věřila.“

„Myslíš, že se něco stalo?“

„Nemám nejmenší tušení. Každý týden jsme si psali a nic nezmínil. Co Neville – neslyšel něco?“

Lenka zavrtěla hlavou. „Nic.“

„Kdy myslíš, že bychom jim to měli říct?“

„Ne v dohledné době,“ zašeptala Lenka. „Z jakéhosi hloupého důvodu mě neopouští myšlenka, že se najde brzy a vrátí se, takže není důvod jim to říkat. Prostě zatím toho nevíme dost.“

„Správně,“ přitakala Hermiona.

„Vezměme tě za dětmi. To je rozptýlí dost na to, abychom získali čas a rozhodli se, co by se mělo udělat.“

Hermiona přikývla a šla za Lenkou do knihovny, kde si děti čmáraly na kusy pergamenu. Čtrnáct hlav se otočilo za zvukem otevíraných dveří. Čtrnáct párů očí se rozšířilo. Čtrnáct párů noh se rozeběhlo ke dveřím a čtrnáct párů paží se omotalo kolem Hermiony a stáhlo ji na zem.

Přes vzlykání, výkřiky a smích poznala, že se jim jejím návratem ulevilo. Nevypadaly traumatizované, jen se jim ulevilo. To zaplavilo Hermionino srdce teplem. Nepřivodila jim žádné trauma. Úleva jí vehnala slzy do očí.

„Vždycky se vrátím,“ ujistila je Hermiona a líbala je na čela, což bylo krapet těžké, protože pár dětí se jí drželo tak pevně, že začínala přicházet o prokrvení v končetinách. „Vždycky.“

ooOOoo

Jakmile jeho řečnění skončilo, Severus klesl zpět na pohovku a prohrábl si vlasy.

„Je mi to opravdu moc líto, Severusi,“ omluvila se Minerva, když nakonec zariskovala výbuch jeho hněvu a promluvila na něj. Zvedl k ní oči. Jejich vztah se nevrátil k přátelskému škádlení z dob před Brumbálovou smrtí a nikdy se k němu ani nepřiblíží po tom všem, co mezi nimi proběhlo. Nicméně v posledních šesti letech zvládli srdečný pracovní vztah, když posílal do Bradavic dítě po dítěti.

Přimhouřil na ni oči. „Nechci od vás omluvy, Minervo,“ pronesl nebezpečně ledovým hlasem.

Úsečně přikývla. „Vím.“

Znepokojeně pohlédla na Longbottoma, bez dalšího slova vstoupila do krbu a vrátila se do Bradavic.

Severusovy myšlenky bouřily. Co udělal špatně? Co s tímto dítětem udělal špatně? U ostatních to uměl identifikovat. Příliš mnoho dětí a on sám. Naivní představy, že budou chráněny Bradavicemi, jako on sám vždy chránil svoje svěřence. Jeho chybějící právní status, aby ho zavolali do Bradavic, pokud se vyskytly potíže; dopisy vždy dostalo ministerstvo a Glastonburyová s tím nic nedělala. Nedostatek zdrojů, aby vyhmátl ty nejvážnější problémy, ještě než odešli do Bradavic.

Ale s Leopoldem Clairemontem… nemohl na to přijít. Udělal všechno správně, nebo si to alespoň myslel.

Byla to nějaká karmická kompenzace za usmíření s Hermionou? Byl to jeho trest za nalezení osobního naplnění a míru poprvé v jeho mizerném životě?

Ten hlas už dávno zmizel, ale čelit dalšímu selhání? Nemohl si pomoci a vinil sebe. Koho jiného by měl vinit?

„Severusi…“

Vzhlédl za zvukem hlasu, který si ošklivil, a uviděl, že se na něj Longbottom zúčastněně dívá. Zatracený Neville Longbottom.

„Kde jste sakra byl, když se to stalo?“ zasyčel. „Měl jste na něj dohlížet, být tam pro něj. Zatraceně, je ve vaší koleji!“

„Severusi -“

„Ne! Neseverusujte na mě! Měl jste v Bradavicích jedinou podělanou zodpovědnost – dohlížet na Leopolda Clairemonta a hlásit mi problémy. Jedinou-zatracenou-zodpovědnost. A neříkejte mi, že jste byl zaměstnaný učitelskými povinnostmi – učíte volitelný předmět na zkrácený úvazek. Já vyučoval povinný předmět všech sedmi ročníků, pracoval jsem jako dvojitý špion, ve válce jsem před dvěma pány udržoval bezchybné krytí a i tak jsem zvládl tu vaši hordu a zachránil vám krky víckrát, než si můžete představit! Longbottome, jste vyloženě nezpůsobilý pro cokoliv. Nemáte schopnosti něco udělat dobře? Jak se vám v noci spí?“

„Severusi!“ protestoval Harry a opatrně mu na rameno položil ruku, kterou se Severus nepokusil setřást. Longbottom zároveň zbledl i zrudl a mělce dýchal. „Neville kontroloval Leopolda každý týden. Sám mi to řekl. Každý týden se setkávali u čaje. Leopold mu nic nezmínil. Že je to tak, Neville?“

Longbottom přikývl, ale očima se vyhýbal Severusovým.

„Co se stalo, stalo se bleskově, pravda? Naposledy jste se viděli ve čtvrtek a zdál se šťastný a v hodinách si vedl dobře. Pak jsi byl nad ránem vytažený z postele jeho spolužačkou, že ano?“

Longbottom opět přikývl. „Řekla, že musí v Londýně něco najít.“

„Pak možná míří sem?“ spekuloval Harry.

„To nemůžu potvrdit,“ odvětil Longbottom. „Ta studentka toho moc neřekla. Ani nemyslím, že toho ví víc. Tvrdila, že i pro ni to bylo překvapením, že den předtím byl naprosto v pořádku.“

„Tak vidíte?“ nadhodil Harry jemným hlasem, který používal u svého syna. „Nebylo nic, co by mohl někdo z nás udělat. Žádné signály, nic. Nic, co by Neville mohl udělat. Nic, co byste mohl udělat vy. Nic, co by kdokoliv z nás mohl udělat.“

Severus zavrtěl hlavou. „Mohl jsem trvat na zavedení poradenských služeb v Bradavicích. Cokoliv to bylo, poklesek, vzpomínka, cokoliv… mělo to být pojmenované.“

„Měl mě,“ vložil se do toho Neville tlumeně. „A měl Lenku. Občas jsem ji přivedl, aby si popovídali. Měl Hermionu, se kterou si psal.“

„Nemohl jste udělat víc, Severusi,“ konejšil jej Harry. „Z toho čerpejte útěchu. Občas všechno nestačí.“

Harry na Nevilla sotva patrně pokývl. Neville pochopil náznak, tiše opustil místnost a vydal se po schodech připojit k Lence a Hermioně.

Severus se zhroutil v pohovce a opět si vložil hlavu do dlaní. Harry si opatrně sedl vedle a všiml si, že se Severus tiše a nepatrně chvěje. Ujistil se, že jsou v pokoji sami, a položil Severusovi ruku na záda. Podruhé v tomto dni jej Severus nesetřásl.

„Myslel jsem, že tentokrát jsem udělal všechno správně,“ zašeptal Severus.

„Udělal jste vše, co jste mohl,“ odvětil Harry stejně tlumeně. „Občas to prostě nestačí.“

Jestli se Severus sebenepatrněji opřel do Harryho doteku, nebo jestli mu z hloubi hrudi unikl mučivý sten, ani jeden muž to nepřiznal.

A nikdy nepřizná.

ooOOoo

Testrálové byli pomalejší, než Leopold čekal.

Tak jak to popisoval pan Potter (a jak to četl v Dějinách bradavické školy), měl výlet na zádech testrála z Bradavic do Londýna trvat jen pár hodin. Namísto toho uběhl půlden a Leo nemyslel, že je alespoň za půlkou cesty.

S touto rychlostí do Londýna dorazí po setmění.

Přemýšlel, jestli by koště nebylo rychlejší.

Bude pryč déle, než si myslel.

Do prkýnka.

ooOOoo

Severus vstoupil do sklepa a seslal silné tlumící kouzlo. Namířil hůlkou na starý, špinavý cínový kotlík ponechaný na prachem pokrytém stole v rohu a přeměnil jej do křišťálové vázy s jasně červenými růžemi posypanými kapkami rosy. Přešel k druhé straně místnosti a schoval hůlku. S úšklebkem a přiškrceným výkřikem napřáhl obě ruce ke kytici a vyslal na ni silný příval bezhůlkové magie. Rozstřílel vázu a růže do spršky třpytivých střepů a voňavých zbytků.

„Severusi?“

Otočil se a na schodech uviděl Hermionu. Evidentně jej následovala. Zapomněl zamknout dveře. Setkal se s jejím překvapeným pohledem, spustil paže a padl na židličku.

Přešla k němu, zezadu jej objala a položila mu bradu na rameno.

„Neville má za to, že by s Lenkou měli jít na Příčnou ulici poohlédnout se po nějakých známkách po Leopoldovi.“

„Hm,“ reagoval Severus. „Taky bych měl jít. Jen potřebuju…“ Nechal hlas vytratit. Věděl, že se potřebuje uklidnit, než bude moci (nebo by měl) vyjít mezi ostatní lidi. Kontrolu často neztrácel, ale když už, pak nebylo bezpečné stát mu poblíž.

„Co to bylo?“ zašeptala Hermiona a kývla k té pohromě v rohu.

Jeho odpovědi předcházel hluboký povzdech.

„Měl jsem chuť zničit něco krásného.“

ooOOoo

Rozhodli se, že nejlepší bude rozdělit se. Hermiona a Harry zůstanou na Grimmauldově náměstí, dohlédnou na děti a budou k dispozici, kdyby se tam náhodou vrátil Leopold. Lenka a Longbottom odešli na Příčnou – mysleli, že Leopold by nejdřív zamířil do kouzelnické části Londýna.

Podle Severusovy zkušenosti nikdy žádný z absolventů neopustil Bradavice ve prospěch Příčné ulice. Opustili Bradavice, aby se vyhnuli pozornosti a opovržení kouzelníků. Utéct do Příčné by bylo jako skočit hromady hnoje. Po hlavě.

Považoval to za bláznovství, ale oni si trvali na svém. Budiž. Mohli to tam zkontrolovat, když chtěli, jestli se pak budou cítit líp.

Venku se už smrákalo. Leopold nemohl jít na Příčnou ulici. Pokud ano, Lenka a Longbottom by na něj už narazili. Byla to jediná ulice plná lidí. Dítě bez dozoru v tuto dobu by jistě přitáhlo pozornost.

Ačkoli Leopold už se začal vytahovat do výšky…

Ze zkušenosti věděl, že když jeho svěřenci utekli z Bradavic, často vyhledali mudlovský svět. Tam se mohli ztratit a stát se anonymními. Jen z čirého zoufalství se pak vrátili do kouzelnického světa, v nějaké formě otroctví majitelky vykřičeného domu nebo kriminálníků. Mudlovský svět byl pro ně těžký. Všechny děti byly čistokrevné a s tímto podivným světem neměly zkušenosti. Severus se to snažil napravit – spolu s Hermionou a Harrym jim mohli předložit docela obsáhlý obrázek mudlovského života. Grimmauldovo náměstí leželo v mudlovském sousedství, takže i když děti zřídka opouštěly dům víc než jednou, dvakrát za týden, alespoň podprahově se vystavovaly světu.

Možná to bude hrát v Leopoldův prospěch.

Severus si povzdechl. Zcela obsáhl prohlídku Camdenu, odmístil se a rozhodl se zkontrolovat Southwark.

Bude to dlouhá noc.

ooOOoo

Lenka s Nevillem hodiny procházeli Příčnou ulici a Obrtlou, ale po Leopoldovi nebylo ani vidu ani slechu.

„Jak dlouho nám trvalo dostat se do Londýna, když jsme letěli na testrálech?“ zeptala se Lenka.

„Sakra, to kdybych věděl,“ odpověděl Neville smutně. „Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, ale přišlo mi, že to netrvalo tak dlouho, jak by vzhledem k té vzdálenosti mělo.“

Lenka zamyšleně zabrumlala. „Není možné, že by tu ještě nebyl? Třeba má zpoždění, nebo je stále na cestě.“

Neville zavrtěl hlavou. „Odešel kolem druhé nad ránem, možná dřív. Musí tu být už hodiny.“

„Nemyslíš, že se mu něco stalo?“

Neville opatrně zvážil odpověď. „Jestli ano, nemáme se to teď jak dozvědět. Mohli bychom to tady znovu prohledat. Toto je nejpravděpodobnější místo, kde ho můžeme najít.“

Lenka přikývla a vzala Nevilla za ruku a stiskla ji. „Dobře,“ zašeptala.

ooOOoo

Jelikož na testrálovi ještě neletěl, Leopold byl trochu ztracený, jak z něj sesednout. Nad zemí byl výš, než čekal, a nevěděl, jak zvířeti nařídit, aby si kleklo a on pak mohl sklouznout bez zranění.

Toto stvoření se dalo snadno ovládat. Nad Británií letělo rychle a tiše a přivedlo jej do odlehlé části Příčné ulice. Pozoruhodně se ani jednou neztratilo, ani jej nedovedlo na dohled mudlovské oblasti. Tedy alespoň pokud mohl poznat.

Leopold se nakonec rozhodl, že není tak vysoko a že ze zad testrála skočí. Po dopadu se mu podlomila kolena a do nohou mu vystřelila bolest. Pokrčil rameny, což bylo pro jeho kolej příznačné. A jaký Nebelvír se bojí riskovat trochu bolesti, pokud jde o dobrodružství?

Odvaha, klid a rytířskost…

Leopold měl ale natolik zmijozelský základ, aby věděl, že mezi statečností a hazardem je tenká hranice. Napadlo ho, že tentokrát tu hranici překročil. A pak ho napadlo, že mohl, a měl, dělat přesně toto.

Brigita byla tady někde a on neodejde, dokud ji nenajde.

Den chladl a temněl a obchody zavíraly. Ulice byla plná lidí, kteří spěchali dovnitř a ven za posledními nákupy. Proběhne davem, na hlavě bude mít kapuci, aby se vyhnul rozpoznání. Věděl, že se začíná podobat otci, a tady by nebylo dobré, aby ho identifikovali jako Rosiera.

Leopold zahnul za roh a zahlédl profesora Longbottoma a slečnu Láskorádovou, kteří evidentně něco hledali. Pravděpodobně jeho.

To není dobré. Jen ho vezmou zpět do Bradavic nebo na Grimmauldovo náměstí, ještě než bude moci najít Brigitu.

Bezpochyby jej za tohle čekají ohromné problémy.

Lepší bude, když neodejde s prázdnýma rukama.

Blížili se, ale ještě než si ho všimli, vklouzl za hromadu beden, dokud neprošli a nezmizeli na druhé straně ulice.

Leopold vydechl úlevou, přetáhl si kapuci hlouběji do obličeje a pokračoval v cestě.

ooOOoo

Dlouho poté, co Severus, Lenka a Neville odešli, zdolala Hermiona schody a byla vtažena do silného objetí.

„Hermiono,“ vydechl Harry. Den byl natolik hektický, že ji ani pořádně nepřivítal doma. „Tolik jsme se báli.“

Zavřela oči a vrátila Harrymu stisknutí. „Omlouvám se. Všechny jsem nechala na holičkách, odešla od nich, od tebe, od tohoto, udělala jsem všechno, co jsem přísahala, že neudělám, a z tak pitomého důvodu…“

Harry zavrtěl hlavou a sevřel ji ještě pevněji. „Neudělala jsi nic špatně. Jen jsi ze stresu trochu šílela. Všichni jsme občas ztřeštění. Děti byly v pohodě, ale teď jsou lepší. I Severus se zlepšil, když ses vrátila.“

„Mně je taky líp, když jsem se vrátila,“ zašeptala.

„I mně.“ Trošku ustoupil. „Musím se ti k něčemu přiznat, Hermiono…“

„Ukázal jsi mu to?“

Přikývl. „Promiň.“

Zavrtěla hlavou. „Myslím, že to potřeboval vidět, aby pochopil, co to bylo a co to nebylo.“

„A já taky.“ Na její tázavý pohled vysvětlil: „Od doby, kdy k tomu došlo, jsem na to nemyslel. Cítil jsem se kvůli tomu… špatně. Nedovolil jsem si na to myslet, nechtěl jsem. Ta hanba, vina, všechno. Teď, když jsem to viděl po celé té době, můžu to nechat být.“

Hermiona přikývla. „Říct o tom Severusovi, i když to bylo těžké a bolelo, mi taky pomohlo nechat to plavat.“

Harry se pousmál. „Jsem tak rád, že to nezničilo naše přátelství.“

„Já taky. Zabilo by mě, kdybych po Ronovi ztratila i tebe.“

Harry ji vtáhl do objetí. „Nikdy mě, Hermiono, neztratíš.“

„Ani ty mě,“ zašeptala. „Slibuju, že už nikdy neuteču, ne takto, a ne na druhý konec světa.“

„A já slibuju,“ Harrymu se stáhl krk, „nikdy, nikdy nebudu zdrojem sporu mezi tebou a Severusem. Víš, že občas dokážu být umanutý, a vím, že oběma vám to způsobilo trable, i když jsem to nikdy nechtěl. Asi se snažím říct… pokusím se být v budoucnu míň… ‚já‘.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Nikdy nepřestávej být ty, Harry Pottere. Nikdy.“

ooOOoo

Leopold věděl, co říkal ten zmijozelský sedmák – byl to bordel a byl v Obrtlé ulici. Bohužel neměl tušení, jak takový bordel vypadá, nebo jak ho najít. Naivně předpokládal, že to bude jako najít hospodu nebo obchod pro famfrpálové věci nebo poštu – že na ulici bude nějaká cedule se jménem podniku a s čím obchoduje.

Teď, když o tom přemýšlel, rozhodl se, že bordely asi nechtějí přímo propagovat svoji přítomnost. Kouzelníci s dobrým jménem by se takovému podniku určitě vyhýbali, aby je nikdo neviděl poblíž… že ano?

Přikrčil se u vlhké cihlové zdi vedle popelnic a pažemi si objal vystouplá kolena. Tahle ‚záchranná mise‘ nešla vůbec dobře. Předpokládal, že měl čerpat ze svého zmijozelského dědictví a výchovy, než vystartoval jako nějaký Nebelvír – měl získat nějaké informace o místě, jak tam vstoupit, co hledat, a tak podobně. Namísto toho se chopil, když o tom tak zpětně přemýšlel, velmi neurčitého popisu místa, které ani nemuselo existovat. Co by asi řekl Snape, kdyby to věděl. Při té myšlence se zachvěl. Utekl z Bradavic uprostřed noci bez varování a celý den byl pryč. Snape už to určitě ví. Viděl profesora Longbottoma a Lenku Láskorádovou. Snape ho asi taky hledá.

Šedýma očima sledoval muže v kápi mířícího ke zchátralému stavení s dveřmi, které vypadávaly z pantů. Hůlkou do nich vyklepal vzor (jako by kreslil pentagram) a objevila se větší budova s rudými lucernami v oknech.

Leopoldovo obočí se nakrabatilo, když se budova přeměnila opět do ruiny za pár okamžiků po mužově vstupu. Nepřekvapilo ho kouzelné maskování budov – v kouzelnickém světě bývalo docela běžné, zvlášť v mudlovských oblastech jako Grimmauldovo náměstí – ale přišlo mu zajímavé, že se bude budova takto zakrývat v kouzelnické zástavbě. V ulici proslulé nezákonnými aktivitami.

Chvíli nad tím přemýšlel, ale to už k budově mířil další muž, stejně poklepal hůlkou a zmizel uvnitř. Pár minut nato jiný muž vyšel, ve tváři byl celý rudý a z pleše mu odkapával pot. Upocený muž se rozhlédl a přemístil se.

Kousky skládačky zapadly na místo a Leopold se pomalu zvedl ze země. Tady to bylo. Tady byla Brigita. Cítil to v hloubi svého malého nebelvírského srdce. Proto to místo nemohl najít navzdory tomu, kolikrát Obrtlou prošel. Budova se před ním skrývala.

Protože vzor poklepání už několikrát viděl, přeběhl ulici k budově a vytáhl vlastní hůlku z úzkého rukávu. Když se blížil ke dveřím, v duchu si ten vzor přehrál, jen aby byl odmrštěn až padl zadkem na chodník. Jako by vkráčel do zdi a byl od ní silou odhozen na druhou stranu.

Leopold se zvedal na nohy a uviděl blednoucí linii kolem dveří. Věková hranice, jestli by měl hádat. Jedna taková byla kolem skladu s lektvary v Bradavicích.

Do prkýnka, zanadával v duchu.

Bylo pozdě, aby se vracel do Bradavic. Zašel příliš daleko a riskoval příliš mnoho, aby odešel s prázdnýma rukama. Svoji velkou sestru miloval příliš, aby se aspoň nepokusil statečně ji zachránit.

Odvaha, klid a rytířskost, jdou u nich ruku v ruce…

Doufal, že jet na vznešeném komoni není nutná podmínka k nebelvírské záchraně, a pustil se po ulici. Věděl, že byla temným místem plným temných kouzelníků s temnými úmysly, ale nemohl si pomoci a upnul se na ten vlásek naděje, že někdo, kdokoliv, by mohl být ochotný pomoct dítěti, aby zachránilo sestru.

ooOOoo

„Pojď domů, Severusi,“ prosila jej stříbrná vydra. „Pojď domů sebrat síly. Lenka i Neville jsou zpět a měli byste si všichni promluvit.“

Severus zavrtěl hlavou. Nechtěl se vracet domů bez chlapce.

Ale připozdívalo se, prošel každý kout mudlovského Londýna, který jej napadl, a nic.

Asi to není špatný nápad vrátit se na Grimmauldovo náměstí, aby zjistil, co udělali Lenka a Longbottom.

Se smutným povzdechem a pocitem selhání se Severus odmístil.

ooOOoo

Hromada alkoholem nasáklých hadrů, o kterou Leopold zakopl, mu začala nadávat.

Podíval se pod nohy a objevil muže s prameny plavých vlasů a monoklem. Leopoldovi přišel známý, ale nedokázal ho umístit.

Muž se ušklíbl a otočil, aby se schoulil u zdi. Vypadal dopáleně a rozčileně a, především, zoufale.

Leopolda něco napadlo.

„Pane, prosím, můžete mi pomoci?“

Muž jej odehnal neelegantním mávnutím ruky. Mohl být opilý, tím si Leopold nebyl jistý. Nikdy opilého muže neviděl. Jestli se Snape někdy opil, nikdy ne před nimi. A jeho rodiče… to si vážně nepamatoval.

Že si rodiče moc nepamatuje, už nenaplňovalo jeho srdce prázdnotou tak často jako dřív. Když slyšel spolužáky stěžovat si na rodiče, okamžitě jej napadl Snape, s kým je srovnával.

Podivné.

Zavrtěl hlavou, aby se vrátil do přítomnosti a shlédl na muže. Měl zavřené oči a snažil se splynout se zdí, u které se choulil.

Leopold si vedle muže klekl, aby si viděli do očí. Věděl, že je to riskantní a asi pitomé, ale neměl jinou možnost.

„Pane, potřebuji vaši pomoc,“ zopakoval.

Rozcuchaný muž zavrčel a ještě víc se odvrátil. „Běž pryč,“ zamumlal.

„Prosím!“

„Nech mě na pokoji! Vypadni!“

Leopold zalovil v kapse a našel galeon, který mu do dlaně vtiskla Clara, když nasedal na testrála. „Nevíš, kdy ho budeš potřebovat,“ řekla. Párkrát jej obrátil a nabídl: „Můžu vám zaplatit.“

Muž se obtížně narovnal a nakonec i posadil. Opřel se o zeď a pohlédl Leopoldovi do očí.

„Poslouchej mě,“ zavrčel nebezpečně způsobem, který popřel jakýkoli jeho nóbl původ. „Jsi na místě, kde by neměl být nikdo tvého věku. Nikdy. Nemáš tušení, jaké věci se dějí dětem jako ty, které se tu ocitnou. A ani to nechceš vědět. Je mi jedno, co podle tebe tady musíš udělat, ale není to natolik důležité, abys tu otálel po západu slunce. Teď se odtud vynes, než se ti něco stane.“

„Ale já ji musím zachránit!“ zvolal Leopold zoufale a divoce máchl k bordelu zamaskovanému za chatrč. „Moje sestra – je tam – mají ji – musím ji odtamtud dostat!“

Mužovy krví podlité oči se přivřely. „Je… tam?“ ukázal k barabizně, která se právě přeměnila na větší a osvětlenější budovu.

Leopold přikývl.

Muž se na okamžik střetl s jeho pohledem a pak obrátil zrak na ulici před nimi, jako by sám se sebou debatoval. Ticho se prohlubovalo, zatímco padala tma, vzduch chladl a dělala se mlha.

Leopoldovi bušilo srdce tak, že to ten podivný muž musel slyšet v ozvěně od cihlových zdí.

Nakonec se muž, aniž by se na Leopolda podíval, pomalu zvedl na nohy. Trochu se houpal, pak se narovnal a položil ruku na zeď.

„Jak se jmenuje?“

„Brigita.“

Muž se na Leopolda zpytavě podíval. „Brigita,“ zopakoval klidně.

Leopold přikývl.

„Rosierová?“

Leopold nejdřív zaváhal, než přikývl znova. Modlil se, aby to nezničilo jeho šance na získání pomoci.

Muž jen zavřel oči, zavrtěl hlavou a bez jediného slova se odmístil.