Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Imperius

Kapitola 27. Pusto

Imperius
Vložené: Lupina - 25.04. 2018 Téma: Imperius
Lupina nám napísal:

Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2469997/27/

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 27. Pusto

Sakra, to je zima.

Vzduch štípal jako led a ticho, které ho halilo, mrazilo a znepokojovalo. Remus neuměl vysvětlit, ani sobě, proč je toto ticho šířící se Ústavem tak odlišné od klidu předešlé noci. Nějak však chutnalo jinak, chladněji, hrozivěji než prostý poklid prázdnoty. Bylo cítit špatně.

Musíme se odsud dostat. Rychle.

Skřípění závěsů stříbrného mřížoví, které Felisha pomalu zasadila na jejich místo před vchodem do výtahu na Úrovni šest, prořízlo ticho jako bodec, aby bylo vzápětí pohlceno. Zde žádný zvuk nevydržel dlouho.

„Pojď,“ zašeptala tlumeně. „Přenášedlo pro tuto úroveň je blízko zasedačky. Můžeme zabít dvě mouchy jednou ranou.“

„Dal bych přednost méně násilné analogii.“ Remus si nebyl jistý, jestli se někdy cítil v méně humorné náladě, ale to skličující chladivé ticho jej tížilo a srdce v hrudi mu směšně tepalo, jako by chtělo dohnat rychlost jeho nohou, když chvátal chodbou. Ozvěna jednoho kroku za druhým se krátce rozléhala, slabě a tiše. „A uvědomuješ si, že jestli jsem před chvílí přehnaně reagoval na to rozbité přenášedlo, teď míříme přímo k těm, kterým bychom se měli vyhnout?“

Felisha jej propíchla pohledem. „Nějak mě napadlo, že bys ty mohl počkat venku. I když už jen pohled do Crollovy tváře by za to mohl stát.“

Remus se pousmál, nuceně a neohrabaně. „Díky, ale bez toho potěšení se obejdu.“

Před nimi se táhla chodba, prázdná, skličující, naplněná chladem. Remus bojoval s třesem. Nechci tu být, dobrý bože, dostaň mě odsud! Nikdy, ani vzdáleně jej nepřepadávala klaustrofobie, ale tíha hrozícího měsíce a chvění, které mu protékalo krví, mu napínalo nervy k prasknutí. Toužil utéct, prchat, řítit se chodbou, dokud nezmizí, požehnaně volný, pryč z tohoto podivného místa s podivnou atmosférou a neviděnou hrozbou, ale nemohl, neodvážil se. Načasování bylo podstatné, ano, ale také utajení. Nic dobrého by nevzešlo z toho, kdyby vběhli do náruče nebezpečí.

Musíme si dát pozor. Uklidni se, Remusi. Ještě máš čas.

Vpředu se otevírala recepce Úrovně pět a její zářivé polštáře a marocké koberečky, přesto však ticho kolem téměř dusilo. Cymonin stůl se svým obvyklým neuspořádaným bincem, zavřené dveře do Rebečiny kanceláře a stříbrné mříže vedoucí k výtahu a únikovému schodišti byly…

Remus ztuhl. Oči upřel na vstup na schodiště.

To není dobré

„Felisho,“ oslovil ji tiše. „Oprav mě, jestli se mýlím, ale neměla by být mříž ke schodišti zapečetěna?“

„Ano, jistěže měla…“ Felishina odpověď se vytratila do ztracena, když očima následovala Remusův pohled k tomu, co si prohlížel. „Je otevřená,“ vydechla šokovaně. „Proč, ve jménu Merlina, zůstala otevřena? Nikdo ze zaměstnanců by nikdy…“

„Pokud neutíkal o život,“ přerušil Remus potichu Felishino zírání. „A neměl čas ji zavřít.“

Cítil, jak se Felishina volná ruka obtočila kolem jeho zápěstí. „Opravdu se mi to nelíbí, Remusi.“

„Vím.“ Remus byl docela pyšný na to, jak dokázal z hlasu vytlačit úzkost. Nechoď dolů po schodišti, nechoď, sakra, dolů po schodišti! Lupine, sebekontrolu! „Ale my musíme zůstat klidní a v pohotovosti. Může to být naše jediná cesta odsud.“

Přestože ta slova byla určena spíš pro něj samotného než pro ni, cítil, jak stiskla prsty. „Kéž bych věděla, kde je Avin.“

„Já taky. Ale teď s tím nemůžeme nic dělat.“ Remus doufal, že nezněl krutě – to ani náhodou nezamýšlel – ale při svém aktuálně zvýšeném vědomí neklidu to nedokázal odhadnout. „To nejlepší, co můžeme udělat, je vypadnout odsud a co nejdříve přivést posilu. Takže, kudy k přenášedlu?“

Felisha jej mlčky vedla opuštěnou recepcí a kolem otevřené zírající jámy temného schodiště do chodby vzadu. Beze slov minuli vstup do její kanceláře, pak se otočili doprava další chodbou do části Ústavu, kterou Remus ještě neviděl.

A nijak zvlášť vidět nechtěl.

Nedokázal si vybavit, jestli se někdy před přeměnou cítil takto. Blížila se tomu ta hrozná noc, kdy Kane pronikl do Bradavic a Remus jen stěží dokázal kontrolovat narůstající hněv svého vlka, který se poprvé po letech téměř uvolnil. Ale toto bylo něco zcela nového – jako by jistá jeho část byla pokroucená, zkoušená, a on si uvědomil, že bojuje se směsicí iracionálního podráždění a chladných obav, vše zabaleno ohromujícím instinktem vypadnout dřív, než jej to zcela pohltí. Zhluboka dýchal a snažil se získat aspoň nějaký řád.

Klid. Logika. Kontrola. Klid. Logika. Kontrola. Klid…

To mrazení šlo do hloubi. Pálilo ho v kostech.

Sakra, co to se mnou je?

„Hned vpředu vpravo je jiný výtah. Ten nás vezme na Úroveň čtyři.“ Remus téměř nadskočil při zvuku Felishina hlasu, který vplul do ticha napjatě, s nádechem nuceného klidu a děsivě známého, potlačovaného strachu. „Vede do Zeliiny laboratoře a k místnostem, kde někteří dělají výzkum. Přenášedlo je lampa tři výklenky za ústím výtahu. Zasedačka je hned za rohem protější chodby.“

Remus jen přikývl a přinutil se opakovat si svoji duševní mantru, jen aby udržel zdání klidu. „Zkontroluju přenášedlo. Ty se jdi podívat, jestli je někdo v zasedačce.“

Felisha rázně přikývla, pevně stiskla hůlku a rychle vykročila. Po pár krocích se otočila doleva, do další chodby, a zmizela z dohledu.

Remus se zhluboka nadechl. Zvláštní chvění a pocit rostoucího odtržení se mu s alarmující odhodlaností plížil tělem. Cokoliv dalšího bylo špatně, nevyhnutelné se nedalo odvrátit.

Jen pár hodin do východu měsíce. Musíme si pohnout

Remus rychle prošel kolem stříbrné mříže malého výtahu a počítal světla za ním, jedna, dvě…

Sakra. Sakra!

I s indiciemi prvního přenášedla a děsivého ticha Ústavu Remus Lupin částečně doufal, že se mýlí, že zaměstnanci budou stále na jejich setkání, že jeho podezření, že Smrtijed začal velet, není víc než paranoia.

Ale dvě rozbitá přenášedla měnila situaci.

Vztáhl ruku a vzal do dlaně zbytky přenášedla Úrovně pět. Potlačil nutkání rozdrtit je na prach.

Takže tolik k té snazší cestě…

„Remusi?“

Zvedl hlavu a uviděl Felishu, která se objevila v chodbě s unaveným výrazem a nejistýma očima.

„Přenášedlo?“ zeptala se beznadějně.

„Nějak se nám opakuje ústřední nápěv.“ Remus zvedl sardonicky obočí, protáčel v prstech rozbité kousky a sledoval tento konec jejich další naděje. „Nemyslím, že se třetím budeme mít štěstí. Co zasedačka?“

„Opuštěná.“ Pokud to vůbec bylo možné, Felishina tvář za poslední minuty ještě zbledla. „Ale ne tak, jak jsem čekala. Pojď se podívat.“

Švihem ruky Remus vrátil střepy zpět na jejich místo, otočil se a následoval Felishu chodbou k velkým dvoukřídlým dveřím, které se široce a dramaticky rozevřely. A za nimi se objevila zasedací síň.

Byla velká a předvídatelně šedá, s dlouhým dřevěným stolem a strohými židlemi podél téměř celé jeho délky. Zdi byly obehnány sedadly až k rohu, v němž stály malé dveře vedoucí snad do přístěnku na košťata nebo do skladu. Vlevo na zdi viselo velké vyobrazení symbolu Ústavu.

Jak Felisha řekla, místnost byla prázdná. Ale nevypadalo to, že by tomu tak mělo být.

Ve svícnech podél zdí byly nečekaně zasazeny zářící svíčky, vždy mezi světelnými koulemi; knoty některých z nich jen žhnuly a kouř naznačoval, že byly zhasnuty před pouhou chvílí. Každá židle byla úhledně zasunuta na své místo u stolu, na kterém ležely hromádky papírů, některé srovnané, jiné rozházené, pera a inkousty a sklenice s vodou různě naplněné. Pár poloprázdných talířů obsahovalo rozdrobené sušenky. Vzduch naplňoval těžký a silný pach pižma a koření. Na okamžik Remusova unavená víčka bojovala s nutkáním se zavřít.

„Croll je stvořením zvyku.“ Od prázdných zdí se rozlehl Felishin hlas a Remuse tak přiměl zase dávat pozor. „I při naléhavé schůzce bude trvat na formalitách. Poznámky a pera pro každého u stolu. Občerstvení pro všechny. Vidím ho, jak si pohrává s vodními kouzly, zatímco si ostatní sedají a dobírají si jej, aby šel k věci.“ Její hnědé oči střelily po neposkvrněně šedé, ale naprosto prázdné zasedací síni. „Takto to tu vypadá při každém našem setkání. Až na to, že teď tady nikdo není.“ V hlase jí zazněla frustrace. „Myslel by sis, že kdyby uprchli, byl by tu větší binec. A kdyby je někdo všechny zajistil, viděl bys známky boje. Vím, že Avin s kolegy by neodešel v tichosti.“

Nepatřičnost se tady ještě zesílila – tak běžná místnost ponechaná pustá, prázdná, zbavená života neznámou rukou. Mrazení pod teplem svíček trochu zmizelo, ale přetrvávající pach zhasnutých knotů byl nějak horší.

Je to divné.“ Aroma ve vzduchu ho dráždilo v chřípí – zrádná víčka se opět zatřepotala a Remus se je popuzeně přinutil otevřít. Zatracená vůně, co to u Merlina… „Lisho, co to tady voní?“

Felisha protočila očima. „Aha, to. To je Zeliina Harmonie svíček. Podařilo se jí zakomponovat do vosku nějaký uklidňující lektvar. Před každým setkáním je vždycky zapálí, aby zajistila harmonickou a mírumilovnou výměnu názorů.“ Začichala a pokrčila nos. „Ale obyčejně nebývají tak silné. Musela přehnat dávkování.“

Prohlásit, že Remusovi nevoněly obzvláště harmonicky, bylo zdrženlivé. „Fungují?“

„Ani ne,“ usmála se Felisha chabě. „Většinou tě uspí. Což je u těchto setkání často požehnáním, abych pravdu řekla.“

Diplomacie mohla jít k čertu. „No, jsou odporné. A vyvolávají ve mně ospalost.“

Felisha nakrčila nos, ale rty se jí stočily. „Muž s vkusem.“ Krátká lehkomyslnost polevila, když očima opět přeběhla celý prostor. „Remusi, vůbec se mi to nelíbí. Vidět tuto místnost prázdnou je prostě hrůzostrašné. Mám nutkání odsud zmizet.“

„Souhlas.“ Remus si zhluboka povzdechl. Opět potlačil vzrůstající paniku. „Pochybuju, že najdeme neporušené přenášedlo. Můžeme asi jen zamířit k předním dveřím a doufat, že budeme mít štěstí.“

„Nemyslím, že potřebujeme štěstí.“ Hůlku, jejich jedinou zbraň, stiskla viditelně pevněji. „Myslím, že budeme potřebovat zatracený zázrak. Kdo by si dal tu práci rozbít všechna přenášedla a nechat přední dveře otevřené?“

Její slova téměř přesně kopírovala Remusovy myšlenky. „Vím. Ale musíme…“

Věta však zůstala nedokončena. Najednou se ozval zvuk.

Jen tiché zaklepání, to nejtenčí bouchnutí, ale v ohromujícím tichu Úrovně pět se to rozléhalo jako výkřik. Remus okamžitě ztuhl – zahlédl Felishu, jak se otočila, hůlku namířenou do rohu, odkud se zvuk ozval.

Směrem ke dveřím do přístěnku.

Sakra, co to bylo?

Remus se podíval na Felishu. Felisha mu pohled vrátila.

Tichými kroky, plíživě se Remus vydal přes místnost, Felisha jen krok za ním. Koncem hůlky pokynula ke klice – Remus na okamžik zvažoval, že ji o hůlku požádá, ale nebyl vhodný čas a nezdálo se mu jako dobrý nápad právě teď se dohadovat. Místo toho jen přikývl, chytl do ruky kliku a Felisha s hůlku pozvednutou, jen pár stop od něj, se obrnila.

Remus se připravil.

Felisha přikývla.

A Remus stiskl a trhnutím otevřel dveře.

Mdloby…“

„Neubližujte mi, neubližujte mi, prosím, prosím, neubližujte mi!“

Kouzlo zmrzlo na Felishiných rtech. „Cymone?

Remus byl okamžitě u ní a očima si potvrdil, co prohlásily Felishiny rty. Opravdu to byla Cymone Wrigleyová, která ležela v klubíčku a chvěla se mezi smetím, nepopsanými papíry a prázdnými krabicemi, zavalité ruce zabořené v načerveno obarvených, ale u kořínků hnědých vlasech, jako by uhýbala před pomyslným výstřelem. Chvíli ještě pokračovala v kolébání a chvěla se, jako by byla zraněná, zoufale vzlykala o milosrdenství – ale pak si pomalu uvědomila, že není zraněná, a zpoza jedné dlaně se vynořilo kulaté oko.

Výborné. No, nepotřebovali jsme zrovna toto?

„Felisho!“ vydechla v úžasu. „Měla jsi zmizet s ostatními. A…“ Její hlas umlkl a kypré líce se zachvěly, když padla očima na Remuse. Brada jí poklesla.

A pak zavřeštěla.

Zuřivý zdivočelý! Zuřivý zdivočelý! Je venku, je venku!“ Krabice se rozletěly, zarachotily lopatky na smetí, talíře se rozbily, když se tělnatá Cymone vystřelila co nejvíc dozadu v omezeném prostoru přístěnku. Z plných plic ječela, zatímco se stříbrně nalakovanými nehty zarývala do zdi: „Pomoc! Pomoc! Pomo…“

Remus měl co dělat, aby nevyskočil a té směšné ženštině nenapolíčkoval. Naštěstí byla rychlejší Felisha.

Silencio!

Cymonina hysterie okamžitě přestala – asistentčiny oči se rozšířily, zatímco se škrábala do krku, ale žádný zvuk nevyšel. Felisha sklonila hůlku s pochmurně rezignovaným výrazem.

„Cymone, ticho!“ nařídila jí syčivě. „Chceš, aby nás někdo slyšel?“

Stěží mohl dýchat. Zápasil o slova. Co to bylo, proč mě toto napadlo? Co se to se mnou děje? Co…? Zdivočelý? Chystám se zdivočet? Jsem…?

„Remusi?“ přerušil jeho zběsilé dumání Felishin hlas. „Asi něco slyším.“

Remus se na ni zostra podíval. „Já neslyším nic.“

Ale vzápětí už šlo o lež.

Chodbou se ozvalo chrčivé dýchání. Chlad, mrazení jako led následovalo ve stopách rozbitého ticha. A pak…

Stříbrný měsíční svit zářil jako čepel nože. Do zad se mu zabořily drápy a krutě zableskly žluté oči…

Bolest, tolik bolesti, když se mu do boku zakously zuby…

Remus zavrávoral. Chlad, ne vnitřní mrazení, ale ledový vítr se mu otřel o kůži, arktický, štípající, ženoucí se v přívalu náhlé hrůzy. Felisha zalapala po dechu a klopýtla, Cymoniny rty se rozevřely v bezhlasém výkřiku hrůzy, když i je zasáhl ten chlad…

Vlčí oči Abrahama Kanea zableskly vítězoslávou, když vystřelil směrem ke zranitelným studentům… nárůst jeho vlastní touhy začít kousat, zabíjet

Zažehnuté svíce se zatřepotaly a pohasly. Místnost se zahalila stíny, jak se chlad prohluboval, prodlužoval, vkrádal se mu do duše a vyháněl veškerý pocit tepla nebo světla…

Ten pocit byl nezaměnitelný. Nedalo se pochybovat, co celou dobu cítil.

V posledním náznaku světla se setkal s Felishinýma zděšenýma očima. Cymonin křik byl natolik hlasitý, že by vzbudil mrtvého. Vzbudil však něco horšího.

Vzbudil mozkomora.
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 27. Pusto Od: martik - 25.04. 2018
Taky jsem od začátku tipovala mozkomora. To však nemění nic na tom, že jsem měla hrůzou sevřený žaludek a takový strach, který jsem snad ze žádného příběhu ještě nezažila. Dokonale vystižené, dramaticky podané, skvěle přenesená atmosféra. Cymone úplně vidím - jekot jak podříznuté podsvinče, herecký výkon par excellence. Díky a jsem hrozně napnutá, co nás ještě čeká.
Re: Kapitola 27. Pusto Od: Lupina - 25.04. 2018
Já si přímo chrochtám, že se líbilo. Protože Jess si to zaslouží. A to ještě nevíte, co vás čeká! Děkuji moc za komentář, martiku :-)

Re: Kapitola 27. Pusto Od: denice - 25.04. 2018
Uf, tohle je teda jízda! Kdepak snadnější cesta. Někdo si s nimi pohrává jak kočka s myší, atmosféra plíživě houstne, mám vážně strach! A přiznám se, že tu panikařící potvůrku Cymone bych taky s chutí plácla... jenže škoda už byla napáchaná. Díky za skvělou kapitolu.
Re: Kapitola 27. Pusto Od: Lupina - 25.04. 2018
Je to přesné - jako kočka s myší. A strach je na místě. (Muhehe, ráda straším...) Cymone je na přes ústa. Svatá pravda. Díky za komentář, denice.

Re: Kapitola 27. Pusto Od: Sally - 25.04. 2018
Úprimne, mozkomoři ma napadli hneď po prečítaní druhej vety :D No decká, toto bude ešte riadna sranda. Zaujímalo by ma, akú veľkú rolu v tom všetkom hrá Cymone - zdá sa, že jej krik bol doslova naplánovaný. A kde sú ale všetci ostatní? Ja len dúfam, že útok je naplánovaný len na Remusa (akokoľvek hrozne to znie), inak sú bez šance. Díki moc za preklad, poviedku si doslova užívam! Patrí mezdi moje obľúbené :)
Re: Kapitola 27. Pusto Od: Lupina - 25.04. 2018
Cymone - správné podezření. A správné tušení - v Ústavu jsou Smrtijedi. Hladce to nepůjde. V ohrožení jsou všichni. Jsem moc ráda, že se líbí. Dkuji za komentář, Sally.

Re: Kapitola 27. Pusto Od: Gift - 25.04. 2018
A sakra, a sakra, a sakra... Jestli jsem z toho mela ze zacatku spatny pocit, ted mam jen sevreny zaludek. To neni dobre!! Prestoze se neda rict, ze bych si tuto kapitolu uzila, mockrat dekuji. :-)
Re: Kapitola 27. Pusto Od: Lupina - 25.04. 2018
:-) Jsem ráda, že se líbí. Napětí bude stoupat. Občas bude klidněji, ale je to ona zmiňovaná horská dráha finále:-) Děkuji za komentář, Gift.

Re: Kapitola 27. Pusto Od: Jacomo - 25.04. 2018
Posledním slovem kapitoly náhle dávají Remusovy pocity smysl... Jinak nemá cenu vyjadřovat se k ději, protože mi zpětně dochází, že celou kapitolu vlastně jen šli chodbou a prohlíželi jednu místnost. A já jsem celou dobu tajila dech. Tleskám autorce i překladatelce - dokonalé vystižení děsivé atmosféry. Ta povídka je prostě úžasná! Děkuju.
Re: Kapitola 27. Pusto Od: Lupina - 25.04. 2018
Ano, je to scéna z krátké doby. A upozorňuji, že i další kapitoly budou zapadat do období jednoho dne a noci. Kapitol bude hodně, ale hodin ne. Jess Pallas prostě umí. Začínám koketovat s myšlenkou, že ještě jednu její povídku přeložím. Děkuju za pochvalu, Jacomo :-)

Re: Kapitola 27. Pusto Od: zuzule - 25.04. 2018
A dohaje...
Re: Kapitola 27. Pusto Od: Lupina - 25.04. 2018
Tak nějak. A bude hůř :-)

Prehľad článkov k tejto téme:

Jess Pallas: ( Lupina )23.10. 2018Kapitola 49. Procitnutí a Kapitola 50. Epilog
Jess Pallas: ( Lupina )17.10. 2018Kapitola 48. Kousky – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )10.10. 2018Kapitola 47. Kousky – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )03.10. 2018Kapitola 46. Stav mysli
Jess Pallas: ( Lupina )26.09. 2018Kapitola 45. Zpětný náraz
Jess Pallas: ( Lupina )19.09. 2018Kapitola 44. Dies irae – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )12.09. 2018Kapitola 43. Dies Irae – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )05.09. 2018Kapitola 42. Muž v rouše vlčím
Jess Pallas: ( Lupina )29.08. 2018Kapitola 41. Hluboko pohřbeny
Jess Pallas: ( Lupina )22.08. 2018Kapitola 40. V kleci
Jess Pallas: ( Lupina )15.08. 2018Kapitola 39. Sbírání sil
Jess Pallas: ( Lupina )08.08. 2018Kapitola 38. Okamžik pravdy - část 3.
Jess Pallas: ( Lupina )01.08. 2018Kapitola 37. Okamžik pravdy – část 2.
Jess Pallas: ( Lupina )25.07. 2018Kapitola 36. Okamžik pravdy – část 1.
Jess Pallas: ( Lupina )18.07. 2018Kapitola 35. Mlýnské kameny
Jess Pallas: ( Lupina )11.07. 2018Kapitola 34. Kam se i andělé bojí vkročit
Jess Pallas: ( Lupina )04.07. 2018Kapitola 33. Zahnaní do rohu
Jess Pallas: ( Lupina )27.06. 2018Kapitola 32. Zase jednou je to na mně
Jess Pallas: ( Lupina )20.06. 2018Kapitola 31. Spořádaná mysl
Jess Pallas: ( Lupina )13.06. 2018Kapitola 30. Galerie grázlů
Jess Pallas: ( Lupina )23.05. 2018Kapitola 29. Co leží vespod
Jess Pallas: ( Lupina )09.05. 2018Kapitola 28. Nalezený a ztracený
Jess Pallas: ( Lupina )25.04. 2018Kapitola 27. Pusto
Jess Pallas: ( Lupina )11.04. 2018Kapitola 26. Izolace
Jess Pallas: ( Lupina )28.03. 2018Kapitola 25. Kostky jsou vrženy
Jess Pallas: ( Lupina )07.03. 2018Kapitola 24. Zjevení
Jess Pallas: ( Lupina )14.02. 2018Kapitola 23. Pod pláštíkem
Jess Pallas: ( Lupina )24.01. 2018Kapitola 22. Jednoduchý plán
Jess Pallas: ( Lupina )10.01. 2018Kapitola 21. Ústní předávání informací
Jess Pallas: ( Lupina )22.11. 2017Kapitola 20. Na kobylku
Jess Pallas: ( Lupina )08.11. 2017Kapitola 19. Odcházení
Jess Pallas: ( Lupina )25.10. 2017Kapitola 18. Bratranec a sestřenice
Jess Pallas: ( Lupina )11.10. 2017Kapitola 17. Riziko povolání
Jess Pallas: ( Lupina )27.09. 2017Kapitola 16. Nahý
Jess Pallas: ( Lupina )13.09. 2017Kapitola 15. U Tří košťat
Jess Pallas: ( Lupina )23.08. 2017Kapitola 14. Skryté významy
Jess Pallas: ( Lupina )02.08. 2017Kapitola 13. Ponorková nemoc
Jess Pallas: ( Lupina )19.07. 2017Kapitola 12. U brány
Jess Pallas: ( Lupina )28.06. 2017Kapitola 11. Nejhorší z pokrytců
Jess Pallas: ( Lupina )07.06. 2017Kapitola 10. Konec tajností
Jess Pallas: ( Lupina )17.05. 2017Kapitola 9. Zranitelný
Jess Pallas: ( Lupina )03.05. 2017Kapitola 8. Hop a hop
Jess Pallas: ( Lupina )12.04. 2017Kapitola 7. Zábavička
Jess Pallas: ( Lupina )29.03. 2017Kapitola 6. Potřásání rukou
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )15.03. 2017Kapitola 5. Důvody k obavám
Jess Pallas: ( Lupina )22.02. 2017Kapitola 4. Krátké setkání
Jess Pallas: ( Lupina )08.02. 2017Kapitola 3. Vlkodlakova duše
Jess Pallas: ( Lupina )25.01. 2017Kapitola 2. Ústav pro zdivočelé
Jess Pallas: ( Lupina )11.01. 2017Kapitola 1. Nezbytnost
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )16.11. 2016Imperius - úvod