Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 41. Malfoyovský temperament

Narcisa si skryla tvář do dlaní. Hermiona si stále nebyla úplně jistá, jestli byl fakt, že Malfoyovi dorazili před ministerskými úředníky, šťastný nebo ne. Nejdříve si myslela, že je to dobré, protože takhle jim ředitelka mohla vysvětlit, co – a proč – se stalo jejich synovi, aniž by to musel slyšet někdo další.

Teď se ale Dracova matka zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Obličej jeho otce byl... No, Hermiona si byla jistá, že říci, že byl maskou zuřivosti, by bylo zlehčením.

„Měla jsem pravdu,“ šeptla Narcisa. Nešťastně cedila slova skrz zaťaté zuby. „Byla to naše vina.“

Draco otevřel ústa, aby to popřel, ale Hermiona jej předběhla: „Ne, paní Malfoyová. To nebyla vaše vina. Zavinil to ten, kdo se rozhodl ublížit vašemu synovi, nikdo jiný!“

Proti svému nejlepšímu úsudku se natáhla a položila svou ruku na Narcisinu dlaň. „Ten, jehož byste měla přímo obviňovat, je Emil Harken.“

Lucius sebou trhl a přimhouřil své šedé oči. „Nu, nevěřil bych, že tohle kdy řeknu, ale souhlasím s vámi, slečno Grangerová.“ Otočil se k profesorce. „Minervo, mohl bych s panem Harkenem prohodit slůvko... v soukromí, než dorazí zástupci ministerstva?“

Ředitelka svraštila čelo, když se setkala s jeho pohledem. „Luciusi, za normálních okolností bych s vaší žádostí nikdy nesouhlasila, ale v tomto případě...“ rozhlédla se po dalších lidech v místnosti a pak pokračovala, „shledávám, že jsem nakloněna vám to dovolit. Samozřejmě pokud se vzdáte své hůlky.“

Zakabonil se. „Já... chci si s ním jen promluvit. Ujistit se, že mému synovi už nic dalšího nehrozí, a...  ubezpečit se, že prokletí trvalo mnohem déle, než údajně plánoval, nic víc.“

Ředitelka neustoupila. „Ten... rozhovor vám dovolím. Ale nepromíjitelná kletba, která vám v jeho průběhu náhodou uklouzne, není nic, co bych chtěla vysvětlovat.“ Vztáhla k němu ruku: „Vaši hůlku, Luciusi.“

S povzdechem se zvedl z křesla a vložil ji do napřažené dlaně.

Ředitelka přikývla a ukázala na pana Filche, vyčkávajícího u dveří kanceláře. „Argusi, prosím vás, doprovoďte pana Malfoye k našemu... hostovi. Možná byste je mohl nechat na chvíli o samotě?“

Hermiona by přísahala, že v úsměvu, který zkřivil školníkovy tenké rty, se mísily náznaky zadostiučinění a krutosti. Přikývl: „Ano, madam.“

Poté, co odvedl Luciuse z místnosti, čtyři zbývající přítomní zmlkli.

Uběhlo několik minut napjatého ticha, než se Hermiona naklonila k Dracovi, aby mu mohla zašeptat do ucha: „Ať hůlku má nebo ne, mám trochu starost.“

Dracovo obočí vystřelilo vzhůru: „O mého otce?“

Napodobila jeho výraz: „O Harkena. Jaká je pravděpodobnost, že by ho pan Malfoy mohl zabít bez použití hůlky?“

„Že by ho můj otec zabil holýma rukama?“ Jak přemýšlel, nakláněl hlavu ze strany na stranu. „V této situaci? Padesát na padesát.“

Ozvalo se decentní odkašlání následované zamumlaným: „Sedmdesát ku třiceti... ve prospěch Luciuse.“

Hermiona i Draco se obrátili k Narcise. Elegantní čarodějka klidně zkoumala své nehty, jako by vůbec nic neřekla.

Vyměnili si pohledy, ale Draco jen pokrčil rameny. Grangerová to nemohla vědět, ale měl poměrně přesnou představu, že kdyby si s Harkenem šla pohovořit Narcisa, jeho šance na přežití by se hodně snížila.

Když se pan Malfoy vrátil, nevypadal o nic hůř, ale Hermiona si nemohla nevšimnout, že si střídavě tře klouby ve svých rukavicích z hlazené kůže a protřepává si prsty.

Když se posadil na své místo, ředitelka se na něj podívala a poznamenala: „Doufám, že pan Harken stále ještě dýchá?“

„Ach, Minervo, děláte si příliš mnoho starostí. Je naprosto ...“ Lucius na okamžik zvedl obočí a potřásl hlavou. „Dobrá, dýchá a stojí... Tedy, ne zcela. Ale dosud je ve vzpřímené poloze. Až dorazí na ministerstvo, v jeho tváři se mohou objevit nějaké otoky a modřiny.“

Když nic neříkala, pokrčil rameny. „Upadl.“

Upřel pohled na ředitelku. „Bez ohledu na to, jaká zranění utrpěl, musí být do seznamu jeho obvinění přidán únos.“

To slovo ještě nebylo vyřčeno; a teď, když v kanceláři zaznělo, Hermiona cítila, jak jí srdce padá do žaludku.

„Znamená to tedy...“ Narcisa nedokázala větu doříct.

Lucius přikývl, znovu si protřepal ruku a ohnul prsty. „Nikdy nečekal, že kouzlo bude zrušeno. Plánoval, že si mého přeměněného syna v tom obchodu koupí nějaký cizinec.“

Hermiona se slepě natáhla a vzala Dracovu ruku do svých dlaní. Nelámala si hlavu s tím, že jeho rodiče mohli jasně vidět to gesto lásky a obav.

„Nikdy nám našeho syna nezamýšlel vrátit. Draco měl zbytek svého života prožít v této... této podobě.“ Lucius se otočil a setkal se s vyděšeným pohledem své ženy. „Má obrovské štěstí, že jsem ho nezabil.“ 

Narcise ztuhla čelist. „Nemohu říct, že já bych mu tuhle milost prokázala.“

Draco si skousl ret a zvedl obočí, když se na něj Hermiona překvapeně podívala. No, jakýkoli úskok, ve kterém byli zapletení Malfoyovi, byl skutečně nebezpečný.

Ale pak Hermiona ucítila, jak jí na ramena dolehla podivná tíže. Přes všechny rozdíly mezi ní a Luciusem s Narcisou, oni se o svého syna báli... A oba si pravděpodobně uvědomovali, jak blízko byla možnost, že ho ztratí.

Stiskla Dracovu ruku, naklonila se k němu a políbila ho na tvář. Přelétla kolem tázavým pohledem a vstala.

„Grangerová, kam -?“

„Myslím, že tvá matka a otec s tebou potřebují strávit pár chvil.“

Sklouzl pohledem ke svým rodičům – ona se na ně nedívala, nechala je, aby cokoli, co se objeví v jejich očích, zůstalo v soukromí – a přikývl.

Hermiona jim pokynula, otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím.  Nemohla dost dobře navrhnout ředitelce, aby odešla ze své vlastní kanceláře, ale ta se náhle tak zabrala do papírování, jako by tam vůbec nebyla.

Když  došla ke dveřím a pan Filch jí skutečně uhnul bez stížnosti nebo uštěpačného pohledu, slyšela, jak na ni Narcisa volá. Ohlédla se přes rameno a viděla, že na ni upírají oči oba manželé.

„Ano, paní Malfoyová?“ zeptala se a ztěžka polkla.

Dracova matka se na ni drobně usmála: „Děkujeme vám.“

Hermiona přikývla, neschopná ničeho jiného než úsměv opětovat: „Rádo se stalo.“

xxx

Když konečně dorazili úředníci z ministerstva, aby odvedli Emila Harkena a jeho pomocníčky, Hermiona a její přátelé – kromě Draca, který ještě zůstal s rodiči – opouštěli Velkou síň po velmi časné snídani. Domácí skřítci byli tak laskaví a po té dlouhé noci jim ji naservírovali.

Harken zrovna vycházel po schodech ze sklepení, když Draco s rodiči stanuli u zábradlí na schodišti k ředitelčině kanceláři. Hermionu potěšilo, že se objevili tak blízko... ale mírně ji vyděsilo, jak podobní si Draco a jeho otec byli v okamžiku, kdy jejich rysy pozměnila zuřivost.

„Páni,“ šeptla Ginny a její ryšavé obočí vystřelilo vzhůru, když si všimla otoků a zbarvení Harkenovy tváře. „Co se mu to stalo?“

Všichni se v očekávání odpovědi zahleděli na Hermionu. Pokrčila rameny, aniž by se obtěžovala někomu věnovat pohled.

„Upadl,“ prohodila přes rameno a zamířila ke schodišti, aby se připojila k Dracovi.

Nepotřebovala se rozhlížet kolem, aby viděla, jak moc jí nevěřili.