Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Protože mám podezření, že po přečtení prvních řádků pochopíte, co jsem provedla, a půjdete po mně s holemi, mizím do své pevnosti v Antarktidě. Omluvte mě, prosím… ;)

Kapitola 28. Nalezený a ztracený

Ministerstvo kouzel bylo vzhůru nohama.

Nymfadora Tonksová sebou trhla při výbuchu hluku, který do ní udeřil, když vystoupila z chráněného letaxového spojení do důvěrně známých kójí bystrozorského oddělení Odboru po uplatňování kouzelnických zákonů. Všude se zběsile pohybovali její kolegové a přátelé, chňapali po papírech, brali hůlky do ruky a pádili sem a tam jako bezhlaví. Protichůdné příkazy létaly tam a zpět, vyřvávali možní vedoucí, lidé si navzájem vytrhávali z rukou přepisy výslechů, spisy šustily. Zahlédla Robardse, který zahodil přes rameno jakési záznamy, Dawlishe, který hulákal příkazy na každého v dohledu, Savage a Proudfootovou, kteří popadli hůlky a propádili kolem ní ven ze dveří. Nemohla si pomoci a protočila očima. Milovala bystrozorské oddělení, i to nejhorší z něj, ale po tolika letech mnoha falešných vedoucích a jednom šílenci s domácím mazlíčkem v podobě hroznýše královského za krkem, její kolegové inklinovali k vznětlivosti, když se objevil případ zahrnující černou magii.

A co se jich týkalo, Belatrix Lestrangeová byla černá.

Myšlenkami chvíli setrvala u své smrtijedské tety. Nedalo se popřít, že byla tím nejšílenějším z šílenců, že byla zlá a nezpochybnitelně trpěla bludy. Ale také byla pomstychtivá a nebezpečná; její polapení se jevilo jako bravurní kousek.

A Tonksové se ulevilo, osobně ulevilo. Její rodiče žili se strachem z Belatrix od jejího loňského útěku z Azkabanu. Teď se její rodina možná vrátí do normálu.

Ať už je normál cokoliv.

Přepadlo ji zívání. Tonksová roztáhla sanici a zatřepala hlavou, aby setřásla mlhu únavy tlumící mozek do letargické ospalosti, kterou tříhodinový spánek na tvrdé podlaze nedokázal potlačit. Notabene kdyby Remus netrval aspoň na tom malém odpočinku, Merlin ví, v jakém by teď byla stavu…

Mlhu v hlavě pročísla ostrá a hořká bolest. Brutálně ji potlačila.

Nemysli na Remuse! Máš práci, Tonksová, a on tě jen rozptyluje. Seber se!

Odhodlaně zatnula zuby a přinutila se ignorovat černou rozšiřující se díru zraněné bolesti, která jí vířila kolem srdce. Nemělo smysl myslet na toto, nemělo smysl se v tom rýpat. Odvrátil se od jejího polibku, odmítl opětovat její city, a co se jí týkalo, byl to konec této záležitosti. Byla profesionálka. Nedovolí nějakému pitomému odmítnutí, aby zasáhlo do jejího zaměstnání nebo práce pro Řád. Sakra, byl to jeho problém, ne její, a nenechá se převálcovat jen proto, že on je takový ovládající se, chladný…

„Tonksová?“

Ruka na jejím rameni ji polekala – otočila hlavu a uviděla solidární oči Kingsleyho Pastorka. Bystrozor se pousmál.

„Jsi to ty,“ prohodil s nádechem překvapení v očích. „Skoro jsem tě nepoznal.“

Tonksová se na něj zamračeně podívala. „Kingsley, jak dlouho spolu pracujeme?“

Kingsleyho úsměv se rozšířil. „Příliš dlouho. A celou tu dobu jsem tě každé ráno viděl přijít s nějakým novým odstínem neuvěřitelně křiklavých vlasů. Sotva jsem tě poznal s něčím tak tlumeným.“

Tlumeným? Dobrá, černá možná nebyl přímo její odstín růžové, zelené nebo oranžové, ale byla sotva tlumená – zaražená Tonksová vztáhla ruku a jala se prozkoumávat pramen vlasů.

Ztuhla.

Byl hnědý.

Myší hnědý. Světle hnědý. Hnědý jejího otce. Její přirozeně hnědý.

Tou hnědou, kterou nenáviděla a skrývala od té doby, co to dokázala.

Tak co se jí k čertu děje s hlavou?

Stalo se to už dřív, jednou nebo dvakrát, že se objevila nepříjemnost barvy jejích přirozených vlasů. Týden nebyla schopná je změnit poté, co zemřel děda Tonks. Když jí bylo osm a uteklo jí kotě, celý den byly vlasy hnědé, dokud nepřišel táta a kotě nenašel a nepřinesl zpět. A pak, když se na ni v šesťáku vykašlal Callum McAllister kvůli pořád vysoké a blonďaté fuchtli…

Dal jí kopačky.

Ach ne…

Kingsleyho úsměv zmizel při pohledu na její tvář. „Tonksová, je všechno v pořádku?“

Část z ní chtěla zakřičet ne, ale ani za zlaté prase tu nebude stát a nepřizná, jak strašně je zraněná tím, že ji Remus Lupin odmítl. Má teď důležitou práci. Zuřivě se přinutila usmát.

„Jsem v pohodě, Kingsley,“ zamumlala tiše. „Jsem jen vyčerpaná. Celou noc vzhůru, pamatuješ?“

„Ach.“ Kingsley se kradmo rozhlédl a ztlumil hlas do šepotu. „Ano. Promiň, že jsem zmeškal setkání s Moodym, ale v té době už jsem byl povolaný. Kolik jsi toho ve skutečnosti naspala?“

„Nejdřív pár hodin a pak asi čtyřicet minut, když jsem se dostala z Grimmauldova náměstí do pokoje v Prasinkách, než mi dorazila naléhavá sova z práce. Ale protože mi Moody řekl o Belatrix, čekala jsem to.“

Kingsley si povzdechl. „Je mi to vážně líto. Odkládal jsem tvoje zavolání, co nejvíc to šlo.“ Najednou zesílil hlas. „Je to nešťastné, že jsme tě museli povolat z neschopenky, Tonksová, ale dnes potřebujeme každou ruku. Neboj, honit Smrtijedy tě nepošlu. Dal jsem ti do kóje nějaké papíry. Můžeš pracovat na tom.“

„Papírování?“ Tonksová se právě chystala informovat svého přítele, co přesně pro ni ta vyhlídka znamená, ale než se dostala ke zformulování věty, nakráčel k nim Dawlish s přísným výrazem ve tváři.

„Ano, Tonksová, papírování,“ utnul ji ostře a efektivně jí tak vzal vítr z plachet. „Oficiálně jste stále na neschopence a já nepošlu do terénu nikoho, kdo není v nejlepší kondici. Pokud byste šla a akci zkazila, Brousek by mě vymiškoval a to by bylo mrzuté. Takže přestaňte kvílet, zapadněte do své kóje a pusťte se do toho.“ Bez odmlky se prudce otočil na patě a odkráčel, přičemž si mumlal cosi o slabé konstituci mladých, a že kdyby jeho třebas vykuchali, byl by v práci následující den a byl by šťastný. Tonksová a Kingsley sledovali jeho odchod.

„Má dobrou náladu,“ poznamenala Tonksová.

„To musí být tím vzrušením.“ Kingsley pokrčil rameny. „Ale má pravdu, ty máš teď na starosti papíry, ať se ti to líbí nebo ne.“ Ztišil hlas. „Nedal jsem ti nic světoborného. Pokud nic, můžeš si alespoň na stole schrupnout.“

Tonksová se slabě usmála. „Hezké vědět, že jsou moje schopnosti tak poptávány. Tak pojď. Doveď mě k mé posteli šanonů.“

Její kóje vypadala stejně, jako když ji opustila, až na vysoký stoh šanonů a svitků, které halabala ležely na stole. Padla unaveně na židli, popadla čokoládovou sušenku z krabičky na rohu a terapeuticky se do ní zakousla. Kingsley se zazubil, ale zdvořile počkal, až skončí. Sladkosti se nesměly přerušovat.

Nakonec Tonksová polkla a otočila se tváří k příteli. „Takže, co mám dělat s touhle báječnou hromadou sena?“

Kingsley se naklonil nad stůl a rozbalil otrhaný pergamen s černými okraji a vybledlým písmem. „Toto je důvod, proč máme Belatrix Lestrangeovou ve vazbě,“ uvedl upřímně. „Včera večer vypadl z veřejného krbu tento vzkaz obalený kolem kamene. Když hlídač, který jím dostal do hlavy, nabral vědomí, přinesl jej přímo nám. Na, koukni.“ Opatrně podal zčernalý cár Tonksové. „Je to tip,“ vysvětloval, zatímco Tonksová pročítala ubohé písmo, sotva čitelné pod nánosem sazí. „Prozradil nám, že na minulou noc Belatrix Lestrangeová plánovala útok na mudlorozeného člena Starostolce v Yorku. Dawlish byl přesvědčený, že jde o falešnou zprávu nebo past, ale Brousek byl neústupný v tom, že bychom měli jednat, a poslal mě a Dawlishe s celým týmem obhlídnout to místo. A ejhle, Belatrix se objevila přesně podle plánu. Dawlish byl tak šokovaný, že ji skoro zapomněl zatknout.“

Tonksová se nad Kingsleyho zubením pousmála. „A tak jste ji přivedli?“

„Po zapeklitém boji, ano.“ Kingsleyho úsměv pohasl, když se usadil na kousek stolu, kde neležely papíry, hrnky, ani pozapomenuté svačinky. „Ale měli jsme štěstí a moment překvapení. Žádné smrtelné zranění, i když Williamson a Sparrow si pobudou u svatého Munga. Proudfootová se však předvedla. Dobře načasovaným Expelliarmem mi umožnila zasáhnout Lestrangeovou omračujícím. Dawlish ji doporučil pro čestné uznání.“

„A tebe ne?“

Kingsley se uchechtl. „Do mě není blázen. Díky Merlinovi.“

Tonksová si odfrkla. „Nemyslím, že Ester Proudfootová je blázen do něj. Williamson ji před pár týdny viděl s Johnem Savagem u Děravého kotle a byli na sebe přilepení.“

„Teď není vhodná doba na firemní drby.“ Kingsleyho tón byl sardonicky škrobený. „Máš práci.“

Tonksová mávla zčernalým dopisem. „Která je…?“

„Vzrušující a napínavá.“ Kingsley se zvedl. „Oddělení kouzel prošlo dopis centimetr po centimetru, ale saze z krbu účinně smazaly všechny stopy magie, které bychom mohli použít k nalezení autora. Díky Erikově ztrátě vědomí se letaxové spojení přerušilo, než jsme ho mohli vystopovat, a písmo jsme taky s ničím nespojili. Ale Dawlish je přesvědčený, že to musí být jiný Smrtijed, který má na Lestrangeovou pifku, a chce vědět kdo. Takže požádal mě, abych já požádal tebe, abys prošla tyto svazky a vybrala pravděpodobné kandidáty – Smrtijedy, kteří by mohli mít něco proti Belatrix nebo by mohli chtít ochránit její zamýšlenou oběť a tak podobně. Znáš postup.“

„Jo, znám.“ Tonksová protáhla obličej. „Kingsley, tohle je dřina. Ani nebude mít využití.“ Její hlas nabral naříkavý tón. „Mohla jsem být v posteli.“

Kingsley si zhluboka povzdechl. „Omlouvám se. Ale jestli tě to utěší, mám něco, co by mohlo vyvolat tvůj zájem.“ Sáhl do hábitu a vytáhl malý svitek popsaný červeným inkoustem, dokument rozpoznatelný jako Zpráva o pohřešovaných osobách. „Toto přišlo před pár hodinami. Nikdo si toho moc nevšímal, když je na pořadu dne Lestrangeová, ale vím, že bys to chtěla vidět. Minulou noc pan Felix Goldstein z Castle Road, Scarborough nahlásil svoji ženu Rebeku jako pohřešovanou. Někde mezi opuštěním Ústavu pro zdivočelé a jejich domovem se musela ztratit. Nikdo ji hodiny neviděl.“

„Cože?“ Tonksová mu vytrhla svitek z natažené ruky. Její stagnující mysl to nastartovalo. „Ale to nemůže být pravda!“

Kingsley pozvedl obočí. „Existuje nějaký konkrétní důvod, proč ne?“

Tonksová se zhluboka nadechla a usměrnila bouřící myšlenky. „Protože to ona je ten Smrtijed pod mnoholičným,“ prohlásila diskrétně. „Nebo alespoň jsme si dost jistí. S Remusem…“ K věci… „…jsme našli mnoholičný lektvar a pramen jejích vlasů v zásuvce jejího stolu.“

Kingsleyho oči se rozšířily. „Jsi si jistá, že je to mnoholičný?“

Tonksová pokrčila rameny. „Jak jen si jistá můžu být. Remus jej vzal ke Snapeovi pro kontrolu.“

„Snapeovi?“ Kingsley se zamračil. „Snape je dole s Brumbálem. Dorazil před půl hodinou, aby poradil ohledně Belatrix…“

Belatrix.

Rebeka.

Ale ne. To jistě ne…

Tonksová upřela oči na zprávu. Rebeka Goldsteinová byla naposledy viděna v devatenáct dvacet pět.

„Kingsley.“ Přestože promluvila potichu, její tón okamžitě přivolal kolegovu pozornost. „V kolik hodin jste zatkli Belatrix?“

Kolega bystrozor se zmateně zamračil, ale odpověděl na otázku. „Hned po osmé včera večer. Proč…“ nedokončil. „Ale ne,“ vydechl. „Myslíš si to, co si myslím i já?“

„Za předpokladu, že si myslíš, že Belatrix by mohla být naše falešná Rebeka.“ Tonksová zavřela oči, když nechala probírat paměť vším o Rebece, prohlížela náznaky, slova nebo gesta, která by ji mohla připomenout tetu Smrtijedku. Až na všeobecný nádech nepříjemnosti jí nic nepřišlo na mysl. „Byla by lepší herečkou, než bych si myslela, ale tuto možnost nemůžeme zavrhnout.“ Dovolila si pousmání. „Ale jestli je to ona, ten tip mohl vyřešit náš problém s Ústavem pro zdivočelé.“

Kingsley se uchechtl. „To by bylo hezké, že? Co myslíš? Měli bychom zaskočit dolů a říct Brumbálovi o naší teorii, nebo se osobně zeptáme okouzlující paní Lestrangeové?“

„Běž ty.“ Tonksová opatrně položila Zprávu o pohřešovaných na vrchol neuspořádané hromádky pošty. „Zůstanu tady a projdu toto.“ Na Kingsleyho tázavý pohled se zazubila. „No, nevím jak ty, ale jestli je ta teorie správná, začalo mě nějak víc zajímat, kdo poslal ten tip.“

„Dobrý nápad.“ Kingsley přikývl a zamířil na chodbu. „Také bys měla kontaktovat Remuse. Aby věděl, co jsme našli.“

Srdce se jí bolestivě sevřelo při zmínce jeho jména, ale zajistila, aby se jí ve tváři neobjevil ani náznak smutku.

„Udělám to,“ prohlásila jemně. „Uvidíme se později, Kingsley.“

„Tak později, Tonksová.“

Když Kingsley odešel, Tonksová odolala nutkání zabořit tvář do papírů. Vedla si tak dobře…

„Nelelkuj,“ nakázala si. „Jsi profesionálka. Dělej svoji práci.“

Nicméně poslat zprávu Remusovi hned se jí nezdálo moudré. Po jeho chování nad ránem bude těžké odolat touze naškrábat jen tak na okraj prudký osobní dopis …

Později. Napíšu mu později. Až nebudu tak unavená. Až budu moct myslet. Koneckonců není kam spěchat.

Stejně nemůže nikam jít…