Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Chtěli jste vědět, co se děje s Remusem. Možná si budete přát, abyste se neptali…;)

Kapitola 29.  Co leží vespod

„Cymone! Cymone, vstávej!“

Pronikavá hrůza ve Felishině hlase jako by zavibrovala proti ledovému mrazení, které Remusovi bouřilo nervy. Proplouval k nim chvějivý chlad z mozkomorovy přítomnosti. Měli jedinou šanci – dobrého Patrona, rychlý únik a zoufalý úprk do relativního bezpečí vzadu – ale Cymonino naprosté odmítání narovnat své schoulené tělo z hnízda čistících materiálů v rohu její skrýše zcela nabouralo toto schéma ještě dřív, než ho zkusili.

A teď bylo pozdě. Neměli kam utéct.

Byl v chodbě zvenku. Pokud nechtěli proběhnout přímo skrz něj, jediná úniková cesta byla blokovaná.

U Merlina. Co teď?

Remus potlačoval vlny chladu, slepou paniku a zoufalou beznaděj – bojoval proti nárůstu negativity, ale hledané vzpomínky pro získání obrany ztrácely barvy, teplo a štěstí, poskvrněny trpkostí a stíny minulosti. Viděl rozesmáté tváře Jamese a Lily, jak se kroutí do posmrtných masek, Siriusův úšklebek blednoucí do šokovaného výrazu, když zmizel za Závojem, popelavou matku bez života, otce starého a zlomeného, Tonksovou zakrvácenou a ochablou…

Přestaň s tím!

Zatoužil po hůlce – přinejmenším by alespoň vyvolala zdání obrany. Ale nemohl udělat nic, nic, žádná cesta ven, žádná obrana, žádný únik…

Ucítil, jak mu na ramena padly ruce a velmi jej překvapily. Než sebou pudově trhnul stranou, uvědomil si, že je to Felisha. Objevila se znenadání u jeho boku, ve tváři ztrhaná, prsty, které držely hůlku, se téměř nekontrolovatelně třásly. Oči měla divoké.

„Musíme se schovat!“ zvolala zoufale. „Remusi, musíme se schovat!“

Schování se bylo marné tváří v tvář černému stvoření, které vysávalo z kořisti emoce – tím si Remus byl jistý. Ale co mohli udělat? Alespoň trochu by je uklidnilo, kdyby měli mezi sebou a mozkomorem nějakou bariéru, nějaký druh hmotné ochrany…

„Je to v pořádku!“ Šlo o nestydatou lež – Remusovi připadalo, že jsou maximálně vzdáleni stavu být v pořádku – ale Felishin výraz ukazoval, že balancuje na hraně hysterie. „Už jsem jim čelil! Jestli se mu dostaneme z dosahu, budeme v pohodě.“

Nemusel Felishe říkat nic dvakrát. Po posledním zhrozeném pohledu ke svému společníkovi sebou hodila do prostorově omezeného přístěnku vedle nehlučně ječící Cymone. Remus se k nim bez meškání připojil a rozhodně za sebou zavřel dveře.

Ale masivní dřevo nedokázalo odklonit to mrazení.

Vystrašené oči dospívajícího Severuse Snapea zíraly do Chroptící chýše a to pálení smrtícího instinktu, pach krve, krev, čerstvá krev, lidské tělo, do kterého se dají zaklesnout zuby… Šokovaný výraz Alastora Moodyho, když žal a vztek a alkohol přemohl jeho zdravý rozum… Vztek vařící uvnitř mysli, když zíral do výsměšných očí Abrahama Kanea, když naslouchal jeho škodolibé velkohubosti o zabití Diany Lupinové – toužil trhat, kousat, zabít…

Přestaň!

Remus rozzuřeně sevřel zuby spodní ret a ignoroval měděnou chuť krve, která mu vtékala do pusy, zatímco bojoval o kontrolu nad přílivem násilnických vzpomínek, se zvedáním žaludku a děsivou touhou otočit se, rozběsnit a trhat. Jediný Felishin pohled, matně ozářený slabým světlem pronikajícím štěrbinou v pantu, stačil k tomu, aby mu řekl, co tušil – toto nebyl obyčejný mozkomor bídy a sváru.

Toto byl mozkomor, který strávil zdivočelou duši Abrahama Kanea.

Toto byl zdivočelý mozkomor z Úrovně šest.

Ale jak se, u Merlina, dostal ven?

Felishina roztřesená ruka se přitiskla na jeho. Cítil pod prsty hladkost dřeva její hůlky.

Ano. Ano!

Zoufale potlačil násilné myšlenky a v beznadějné mysli zapátral po šťastné myšlence, po něčem, čemkoliv, díky čemuž by mohl vypálit Patrona na obranu. Pomyslel na Harryho, na jeho vítězný obličej, když zachytil Zlatonku, zatímco poprvé vystřelil Patrona v podobě jelena proti Draco Malfoyovi a jeho kamarádům… Ale pak najednou viděl staršího Harryho, zelené oči naplněné hrůzou a zoufalstvím, když bojoval se sevřením bývalého učitele ve zběsilém úsilí vystřelit do třepotajícího se závoje a za navždy ztraceným kmotrem. Byla tam i Tonksová, ležela na místě, kde padla, s tváří pokrytou krví, tolik krve…

Sakra!

Trhavé dýchání, blíž, blíž. Mozkomor byl v zasedačce…

Zuřivě zatápal znova a tentokrát si vybavil rozesmátou Tonksovou  U Tří košťat, s rošťáckýma očima, když sváděli bitvu palců… Ale pak bojovala se Smrtijedy a padla mu do náručí, v šoku, s hábitem nasáklým krví, tolik krve…

Ale u Merlina…

Šťastnou vzpomínku, Remusi! Šťastnou vzpomínku, šťastnou vzpomínku, šťastnou vzpomínku…

Ale nic se nevynořilo. Měsíc se příliš přiblížil a násilí v jeho mysli příliš zesílilo.

Tělo mu omyl chlad. Blíž, přicházel…

Musím myslet na něco pěkného. Musím myslet na něco pěkného…

Krev. Krev byla dobrá. Kousat, trhat, zabíjet, rozházet končetiny a ochutnat to hořké teplo krve omývající jazyk, tělo mezi zuby, párající se kůži, když drápy seknou…

Ne!

Toto nebude fungovat. Nedokážu to. Je toho moc, příliš blízko…

Téměř zoufale pohlédl na svoji společnici. Felishina bledá tvář mu napověděla, že nemá o moc víc štěstí. A Cymonina třesoucí se postava nebyla vůbec k užitku.

Jsou snadná kořist. Uvězněné. Tak snadné je obě zabít, kousnout, ochutnat…

„Zatraceně, co dělá tady dole? Šéf říkal, že ho odvedou dolů k ostatním!“

Remuse nečekaný hlas vyděsil a Felishino poskočení u jeho boku mu řeklo, že i ji. Její hnědé oči se setkaly s jeho, zachyceny v paprsku světla, a jasněji než slova mu prozradily, že tento hlas nepoznává.

V Ústavu byl cizinec.

„Koukej, Gibbone, zkusil sis někdy kontrolovat jednoho z těch tvorů? Snažili jsme se ho vzít dolů, ale ta prokletá stvůra prostě nechtěla.“

Takže to byli dva cizinci. A zamumlaný souhlas přidal dalšího.

Jeden ale Remusovi nebyl neznámý. Ze schůzek s Alastorem Moodym dobře znal jméno Gibbon.

V Ústavu byli Smrtijedi. Smrtijedi a mozkomorové.

Remus neměl pochyb o tom, co Gibbonovi ostatní jsou.

Zdálo se, že dnešní noc byla nocí, kdy se jeho nejhorší obavy týkající se Ústavu staly pravdou. Voldemort se zjevně rozhodl, že nastal čas, aby armáda vlkodlaků pod Imperiem začala svůj lov. A s nimi se všemi byl v pasti.

Jestli jej chytnou, stane se jedním z nich.

Před dveřmi zuřila hádka.

„Chceš to udělat?“ prohlásil druhý hlas dychtivě, ačkoliv nepatrné chvění v hlase naznačovalo, že měl s mozkomorovou přítomností stejné problémy jako ti tři skrývající se za dveřmi. „Prostě se sem vydal, místo aby to vzal po schodišti. Snažili jsme se ho odehnat, ale…“

„Nechci tvoje výmluvy.“ Gibbon jaksi neměl s mužem trpělivost. „Vezmi ho dolů na Úroveň jedna, než přijde šéf zjišťovat, co způsobilo takové zpoždění.“ Neupřímně se uchechtl. „Víš stejně jako já, že by se ti nelíbilo, kdyby se rozzlobil.“

Ozvalo se pár souhlasných zasupění. Druhý Smrtijed netrpělivě zahučel. „Jen proto, že má plán…“ zamumlal popuzeně. „Co ta zábava, co nám ji slíbil? Kdy hra začne?

Gibbon se hrubě zachechtal. „Hned jak toto dostaneme dolů. Pak můžeme přivést Lupina a počkat na začátek zábavy. Nemůžu se dočkat rána, až uvidím výraz toho licoměrného vlkodlačího bastarda.“

Ozval se výbuch smíchu. Ale rychle jej pohltil chlad.

Rozhostilo se ticho.

„Zvyšte kontrolu.“ Teď i Gibbonův hlas nesl nádech napětí. „Dostaňte ho na jeho místo.“

„Pojď, mozkomore,“ lehce jízlivě pronesl druhý hlas. „Tudy k večeři.“

Chodbu opustily zvuky kroků. Pomalu, trýznivě chlad vymizel.

A pak se opět rozhostilo ticho.

Čekali téměř minutu, ale kroky se nevrátily. Neozval se žádný zvuk.

Chlad zmizel.

Remus se teď cítil nejlépe od chvíle, co opustil celu. Musel tady číhat už nějakou dobu. Není divu, že mi bylo tak divně.

„Je pryč?“ zeptala se Felisha slabým šepotem.

Remus jemně přikývl. „Myslím, že ano. Ale můžeme to zjistit jen jediným způsobem.“

A tak otevřel dveře.

Zasedačka nevypadala jinak. Remuse ironicky napadlo, že nemůže říct to samé o jejich situaci.

Felisha se nečekaně objevila u jeho boku. „Nevím, kdo to byl,“ vydechla. „Ale nejsou z institutu a rozhodně by neměli…“

„Jsou to Smrtijedi.“ Remusova tichá odpověď usekla zbytek jejích slov. „Na Gibbona už jsem natrefil. Ústav ovládají Smrtijedi.“

Jestli to bylo možné, tak Felishina tvář ještě pobledla. „Musíme odsud zmizet.“

„To už mě napadlo.“

„Ale teď je to víc než jen jisté a naléhavé.“ Felisha se zatvářila. „Nelíbí se mi ta zábava.“

„To jsme dva.“

„A jestli tě brzo půjdou vyzvednout …“

„…zjistí, že jsem zmizel,“ doplnil Remus větu zamračeně. „A vypukne peklo.“

Felisha si zhluboka povzdechla. „Pořád přední dveře?“

Remus se s jejím pohledem setkal s unavenou odevzdaností. „Pokud jsi nepřišla na něco lepšího.“

Felisha kmitla pohledem k Cymone. Asistentka se stále chvěla jako hromádka neštěstí v přístěnku, spodní ret jí vibroval jako vlajka ve vichřici. Nezdálo se, že by dokázala vstát, natož nepozorovaně prchat o život. „Co Cymone? Vezmeme ji s sebou?“

Remus zhluboka povzdechl. Proti Cymone neměl vůbec nic, ale právě teď, když zakrádání a obezřetnost byly nepostradatelné, viděl ji jenom jako břemeno.

„No, sotva ji můžeme nechat mozkomorům a Smrtijedům, že?“ podotkl rezignovaně. „Musíme ji vzít s sebou.“

Felisha Cymone sledovala s podobným výrazem. „Souhlasím. Ale nech to na mně. Dvě slova od tebe a budeme ji muset smýkat jako chvějící se trosku. Ty jsi šílený zdivočelý, pamatuješ?“

Remus jen šťastně souhlasil. „Je celá tvoje.“

Felisha protočila očima a vykročila ke krčící se kolegyni.

„Cymone?“ odvážila se s úsměvem. „Cymone, tak pojď, musíme jít.“

Cymone se ani nehnula. Hlava se jí třásla, očima kmitala od Remuse ke dveřím a pak zpět k bezpečí úkrytu.

Tolik k jemně a polehoučku.

Felisha stiskla rty a ramena se jí napjala. Remus poznal její prefektský pohled, když ho viděl. „Cymone,“ začala důrazněji. „Cymone, pojď, na toto opravdu nemáme čas. Musíme se odsud dostat, než přijde někdo další.“

Ale Cymone jen couvla o pár dalších palců. Třásla se a objímala si kolena.

Tolik k taktu.

Felisha zatnula zuby a oči jí najednou ostře zableskly. „Cymone.“ Tento tón byl přímo přikazující. „Vstávej.“

Ale její příkaz zůstal nepovšimnut, jen Cymoniny mlčenlivé rty se pod Felishiným mračením chvěly dál.

Trpělivost docházela. A začínalo být zřejmé, že tady pomůže jen přímá výhružka.

A tak Felisha vyhrožovala.

„Cymone, pomoz mi, protože jestli nevstaneš, svážu tě a popluješ po schodech hlavou dolů, dokud nenajdu svoz prádelny, kam tě šoupnu. Nahoru! Hned!“

Výhružky byly klíčové. S polekaným rozechvěním se Cymone vyštrachala nahoru a vyšla z přístěnku, oči třeštila strachy a nohy se jí třásly jako sulc. Byla bílá jako stěna. Vzápětí jí slabé nohy vypověděly službu a ona se sesunula na podlahu.

Remus si povzdechl. Felisha jej následovala.

Tváří v tvář Cymoninu hrozícímu zhroucení se Felisha rozhodla pro zdrženlivější tón.

„Koukni,“ nařídila vážně, „musíme jít a ty tak jako tak půjdeš s námi.“ Nad Cymoniným zajíknutím si povzdechla. „Zruším tlumící kouzlo. Ale musíš mi slíbit – rozhodně slíbit – že už nebudeš křičet. Remus není nebezpečný a chceme jediné – dostat se ven. Už neječ a my tě vezmeme s sebou. Ale,“ hrozivě máchla hůlkou, „spusť další povyk a pak – při všem, co je mi drahé – omráčím tě a nechám tě tu čemukoliv, co přijde. Chápeš?“

Remus se na Felishu podíval s určitým obdivem. „Pěkná hrozba.“

Felisha se usmála. „Díky. Takže…“ Otočila se k Cymone. „Mám tvé slovo?“

Cymone se dál chvěla. Ale pak pomalu a neochotně přikývla.

„Dobře. Sonorus.“ Cymone hlasitě zalapala po dechu a otevřela pusu. Po Felishině zamračení ji však rychle zavřela, nato se nemotorně zvedla na nohy a přidala se k nim.

„Fajn. Teď pojďme.“

Felisha se znepokojeně ohlédla za Remusem a jemně potlačila Cymone ke dveřím, postrkujíc zavalitou asistenku, jak jen se odvážila. Remus je rychle následoval. Zamířili do tiché chodby, naslouchali zvukům okolí, ale pro teď se zdálo, že jsou sami.

Ale na jak dlouho? A co se stalo se zbytkem zaměstnanců?

Co jen věděla? Pohlédl na pobledlou Cymone, vyhýbavý postoj, nejisté nervózní trhání prstů a nosu. Najednou čelil vlně podivného pocitu, když zíral na její škubání. Bylo v něm něco tak povědomého, utýraného, jako u oběti…

Ne. Přestaň s tím. Jen si to představuješ…

Soustřeď se. Není čas oddávat se strachům.

„Cymone,“ oslovil ji tiše a co nejmírněji. Asistentka nadskočila při zvuku svého jména, ale ohlédla se, aniž by spustila hysterický záchvat.

„A… ano?“ vykoktala.

Alespoň se ještě nezhroutila, ocenil Remus. „Proč jste byla v tom přístěnku?“

Cymone se třásla. „Něco se o… ozývalo. Přepadl mě… mě strach a bylo jasné, že se musím scho… schovat. Napadlo mě, že můžete být…“

„Že můžeme být co?“ Remus a Felisha promluvili téměř jako jeden.

Cymone polkla. „To… to, co vzalo ostatní,“ vyrazila roztřeseně. „Do… doktor Croll mě poslal do jeho ka… kanceláře pro poznámky, a po mém návratu…“ Opět polkla, těžce. „Po… po mém návratu, byli všichni pryč. A… a pak někdo při… přicházel a byl čas se schovat.“

„Přicházeli jsme my?“ zeptala se Felisha teď již mírněji.

„N… n… ne vy. Nějaký černý plášť. A ty… ty hlasy neznám. Tak… tady v přístěnku. Konec konců, když zmi… zmizela profesorka Goldsteinová… napadlo mě…“

Remus s Felishou si vyměnili dlouhý, ustaraný pohled, který vypovídal o Smrtijedech.

„Udělala jsi dobře,“ ujistila ji Felisha mírně. „My ti neublížíme, Cymone. Ale ty hlasy, co jsi slyšela, mužů v černých hábitech. Ti ano.“

Cymone ztěžka polkla. „Je… je mi to líto. To… tolik mě to rozrušilo. A… ale všechno je to tak h… hrozné.“

Felisha ztěžka vydechla. „To ano. A proto se odsud musíme dostat.“

Recepce, když k ní dorazili, byla naštěstí opuštěná. Mříže, které vedly ke schodišti a výtahu, dříve otevřené a pak zapečetěné, pableskovaly v mdlém světle.

Felisha kmitala pohledem mezi stříbrnými mřížemi. „Výtah nebo schodiště?“

„Výtah,“ pípla Cymone, než se Remus stihl projevit. „Je rychlejší. Mnohem rychlejší.“

„A mnohem uzavřenější.“ Po Remusově vstupu Cymone sklonila hlavu. „A jednodušší k uvěznění. Na schodech aspoň máme šanci utíkat.“

Felisha přikývla. „Souhlasím. Vybereme schody.“

Cymone neklidně zírala do temnoty a neosvětlených stínů schodišťové šachty. „Ne… nemůžu já jet výtahem a vy po… po schodech?“

Na Felishin dlouhý, významný pohled zasténala. „Schody,“ zopakovala malátně.

„Pojďte. Povedu.“ Remus vyrazil, než stihla Felisha protestovat. Opatrně položil nohu na vrchní schod a ohlédl se. Cymone se za ním vydala zdráhavě. Felisha průvod zavírala.

Temnota kolem nich narostla. Ticho ohlušovalo.

Nebyla to zrovna nejpříjemnější cesta. Jediné světlo, které vedlo jejich kroky, přicházelo mřížemi na každém poschodí jako bledá, neduživá záře. A každá mříž značila další zdržení, protože bylo třeba zkontrolovat možné stráže nebo Smrtijedy nebo mozkomory, než mohli projít kolem, aniž by riskovali neradostné odhalení.

Ale každá úroveň byla prázdná.

„Kde jsou?“ zašeptala Felisha zezadu, když opatrně míjeli mříž Úrovně tři, aby se vydali dalšími schody dolů. „Kde jsou všichni?“

„Nestěžuju si.“ Remusův hlas byl prakticky vydechnutím. „Pokud na nás nečekají dole.“

„Kéž bych věděla, že je Avin v pořádku.“

Felishin hlas se lehce chvěl. Remus si povzdechl a tiše šlápl na další podestu mezi patry. Zatočil na poslední schody do Úrovně dva. „Kéž bychom to věděli,“ odpověděl jemně. „Ale děláme správnou věc. Tady pro něj nejsme užiteční. Musíme dovést…“

Jeho hlas ztichl. Ztuhl.

Zprudka popadl zábradlí a nejdřív Cymone a pak i Felisha do něj narazily. Zabalancoval na hraně, ale naštěstí neupadl. Vzápětí jej chytly Felishiny prsty a stáhly zpět do bezpečí. Po straně se objevila její kudrnatá hlava.

„Remusi, co…“ začala, ale zvednutý Remusův prst zastavil její otázku.

„Podívej se sama,“ odvětil.

Felisha následovala jeho pohled. A zalapala po dechu.

Na konci schodů ležel hůlkou zapečetěný poklop, který před pár týdny málem znamenal jejich prozrazení.

A byl otevřený.

„To nemůže být nic dobrého.“ Felishiny rty zformulovaly Remusovu myšlenku. „To prostě… nemůže být nic dobrého.“

Rychlý průzkum kouzly i očima odhalil, že chodba za mříží je opět prázdná. Jistí si, že je bezpečné postoupit, Felisha a Remus opustili zmatenou Cymone a rychle se vydali dolů na průzkum.

Prvotní prohlídka ukázala trochu víc, než již zpozorovali.

„Poklop je otevřený,“ docela zbytečně prohlásil Remus, když zkoumal křehký zamykací mechanismus, který se uvolnil po odemčení hůlkou. „A…“ po jeho gestu Felisha o kousek ustoupila. Hůlku držela v obranném postoji, když se Remus zapřel rukama o okraj díry a pomalu strčil hlavu dovnitř. „Vypadá to jako obyčejný svoz na prádlo,“ oznámil a jeho hlas se prázdně ozýval proti kovovým plátům lemujícím vpusť a padal do temnoty pod nimi. „Nic nevidím…“

„Lupine?“

Remus ztuhl. Neslyšel právě…?

„Lupine!“ Dobrý bože, vážně slyšel. „Lupine, jste to vy? Lupine, dostaňte nás odsud! Lupine!“

Hlas vycházel zespodu, vibroval proti zdem svozu, který jej obklopoval, kroutil se, převracel nahoru, aby se pokřivený dotkl jeho uší. Ale Remus jej okamžitě poznal a Felishino zalapání po dechu mu řeklo, že i ona.

Velký Merline, co se to tu hergot děje?

Nadechl se k odpovědi. „Rebek…“

„Pouta na tebe!“

Ruce mu bouchly o boky, tlusté lano jej spálilo, jak se kolem něj omotalo, spoutalo mu paže u trupu a spláclo kotníky k sobě. Snažil se vykřiknout, ale lano se mu již zarylo do rtů a okamžitě jej umlčelo. Zaslechl krátký ženský výkřik, na zádech ucítil váhu a první hlas zvolal: „Accio hůlka!“ a pak ucítil na zádech ruku, která zatlačila vpřed.

Remus Lupin padal střemhlav svozem prádelny.

Bolest, ostrá a prudká jej přepadla, když se odrážel od tvrdých zdí, padal a kodrcal se vzhůru nohama, a pak se najednou objevil volný prostor a on se zoufale svalil na pevnou podlahu v kostidrtícím dopadu. Zatímco lapal po dechu a sténal pod pouty, do břicha jej udeřilo něco těžkého a vytlačilo mu vzduch z plic.

Otevřel oči a zíral do vyděšené, ohromené a stejně svázané tváře Felishy Hathawayové.

A pak se objevily ruce. Malé a jemné, které oddělily ty dva pohmožděné akrobaty a odtrhly provazy z jejich obličejů a úst, aby se mohli pomalu vzpřímit.

Remus se rozhlédl. Nešlo o zvlášť velkou místnost – měla šedé zdi a chyběla jí okna jako ve zbytku Ústavu. Ale nejvýznačnějším rysem byl významný nedostatek dveří.

Samozřejmě až na těla.

Ležela kolem něj v různých polohách, oči zavřené, dýchání mělké. Rychlý pohled stačil odhalit Zeliu Phelanovou v rohu, Unwina Dempstera tváři k zemi pár metrů vlevo, Alexandera Aylwarda ležícího na boku u zdi a uprostřed na podlaze Avina Falconera a Arcadiuse Crolla, kteří bez hnutí spočívali vedle sebe. Byly tam další tváře, které Remus dříve viděl, ale nepromluvil s nimi, všichni byli oblečeni v různobarevných hábitech různých oddělení Ústavu, v bezvědomí a nehýbající se. A ve vzdáleném rohu ležela stočená a úpící a sama…

Remus zíral. Zíral v hrůze. Zíral v děsivém uvědomění.

Cymone Wrigleyová ležela schoulená v klubíčku, buclaté tváře povadlé zjevným dlouhodobým strádáním, bez brýlí, vlasy již nenabarvené na zářivě červeno, ale přirozeně rudohnědé, ostříhané v hrubých pramenech, takže z nich zbylo jen pár kudrn.

Stejných kudrn, jako byly v tom mnoholičném šuplíku.

Nebyly Rebečiny. To nebyla Rebeka, koho vyměnili…

Ach ne. Ne, ne, ne…

Ruce ještě víc uvolnily provazy. A tentokrát se k nim připojila i tvář.

Povadle se na něj usmála Rebeka Goldsteinová, s bledou tváří a uštvanýma očima.

„No, profesore Lupine,“ pravila necharakteristicky měkce, „myslím, že toto rodinné shledání bychom si oba rádi odpustili.“