Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 30. Galerie grázlů

Opravdu to byla impozantní hromada práce.

Tonksová se při pohledu na monstrózní kopu svitků a pergamenů na stole zhluboka nadechla. V duchu si zbožně zapřála, aby se ta hromada nějak zmenšila, nebo zredukovala, aby nemusela čelit vyhlídce na prokousání se tou nadílkou list po listu. Najednou zatoužila po mláděti draka – Hagrid a Charlie Weasley se zmiňovali, že funguje jako vynikající plamenomet. Nebo možná pár popelců by mohlo stůl zapálit – a možná i Dawlishe, když na to přijde. Zatraceně, dokonce by obstarala i tlustočervy, kdyby je dokázala přesvědčit, že žvýkat papír je stejné jako salát…

Sakra. Je zbytečné si přát nemožné…

Zase ji přepadly nevítané myšlenky. Zahnala je.

Ne, nebudu na něj myslet. Mám práci.

Žádný Remus. Žádný Remus. Žádný Remus.

Práce.

Odhodlaně se natáhla po nejhořejším svazku, ze kterého na ni pošilhávala fotografie neohrabaného mužíčka.

Amycus Grint. Narozen 13. září 1957 v Dorchesteru, Dorset. Zmijozelská kolej, Bradavice. Známý kolega Luciuse Malfoye, bratr Alecto. Odborník na…

Prostě tomu pitomci nerozuměla. Miluje ji. Věděla, že ji miluje. Sakra, i on věděl, že ji miluje, jen kdyby se vzpamatoval a přestal se skrývat za jakési zatracené výmluvy, které jej napadaly. Proč to prostě nedokáže přijmout? Proč ji od sebe odehnal?

…málo známý schopností podnikat sólo akce, Grint dříve pracoval pod velením jiných Smrtijedů jako…

Tonksová odstrčila spis. Amycus Grint byl poskok, patolízal. Neměl by koule na to, aby udal někoho jako Belatrix, i když anonymně. Sáhla po dalším, kde se stupidně chichotal snímek zavalité malé ženy.

Alecto Grintová. Narozena 27. února 1950 v Dorchesteru, Dorset. Zmijozelská kolej, Bradavice. Sestra Amycuse, jistého času hospodyně Luciuse a Narcisy Malfoyových. Prohlašovala se být pod kletbou Imperius, aby se vyhnula uvěznění na konci minulé války. Specializace zahrnují…

Ne že by nevěděla, do čeho se pouští. Věděla, že je vlkodlakem od prvního dne, kdy mu na Grimmauldově náměstí zkřížila cestu – jako bystrozorka vždy četla noviny, ať už jim věřila či nikoliv. Předchozího roku se v nich dost významně objevovalo jeho jméno. A byla si dost jistá, že ho zná lépe než kdokoliv jiný, možná s výjimkou jeho otce a Albuse Brumbála. Ale co jen to tentokrát bylo, čeho se bál, že jí od sebe tak odháněl…

…pomstychtivý rys, ale je známá spoluprací s bratrem…

Tonksová Alectin spis vyřadila švihem zápěstí. Zdálo se, že vyloučení jednoho sourozence vedlo k vyloučení druhého. Z dalšího obrázku na ni zíral zatvrzelý muž.

Valerian Gibbon. Narozen v Lincolnu 2. dubna 1956. Zmijozelská kolej, Bradavice. Známý spolupracovník rodiny Lestrangeovy, Gibbon se údajně donedávna skrýval v Evropě, možná ve společnosti Mingan-Moritze. Bývalý strážný v Azkabanu Gibbon je znám silnou, víc než průměrnou rezistencí vůči mozkomorům. Speciální kletby zahrnují…

Z jeho strany šlo o tvrdohlavost. Bylo to směšné. Kdyby to prostě přiznal, dovolil si věřit… Nebo kdyby jí alespoň dal nějakou výmluvu, která by seděla. Ano, řekl, že není správná doba, ale to byl jasně úhybný manévr. Potřebovala pořádný důvod, proč odmítl její lásku, něco, do čeho by se zakousla, s čím by mohla bojovat, vyvrátit a vymluvit, až by mu nezbylo nic, zač by se schovával. Něco, co by použila k tomu, aby mu ukázala, jak pitomé to je.

…bývalý školní kamarád Rodolfuse Lestrange a svědek na jeho svatbě s Belatrix Blackovou…

Pokud se nestalo něco drastického, nezdálo se pravděpodobné, že by Rodolfusův svědek udal jeho ženu bystrozorům. Gibbonův spis se skluzem připojil ke Grintovu.

Z dalšího svazku zíral škrobený mladík s dozadu uhlazenými hnědými vlasy, nadutým výrazem v hladce oholené tváři a se sarkasticky zvednutým jedním obočím.

Adolphus Mingan-Moritz, kanton Liebrucker. Narozen ve Vídni, Rakousko, 14. října 1961. Student Kruv…

Škrobený mladík se na ní úlisně usmíval, oči měl chladné. A Tonksová zaváhala. Na tom úsměvu bylo něco strašně povědomého…

Naklonila se, aby líp viděla, loktem se opřela o opuštěnou hromadu spisů po levici.

Která, bohužel, neležela na stole celou plochou.

Spisy se propadly a loket Tonksové se nevhodně a hlavně nerozvážně rozhodl vzít se sebou i zbytek Tonksové. Volnou rukou instinktivně hmátla po opoře, načež řečená ruka přistála na zbývající hromadě pergamenů.

Následující příval se dal popsat jako dočista působivý.

Několik okamžiků se Tonksová mohla jen krčit s rukama zvednutýma nad hlavou v obranném gestu, zatímco se na ni hrnula papírová záplava. Plechová rána jí napověděla, že se k mejdanu připojila její oblíbená krabice se sušenkami, pádem se otevřela a rozptýlila nepěkné množství drobků a kousíčků čokolády po již podstatném binci. Nato se konečně vodopád dokumentů zastavil a zanechal jen ticho a důvěrně známý potlesk na znamení ohromeného uznání kolegů bystrozorů.

Tonksová pomalu a unaveně otevřela oči.

„Sakra,“ zaklela.

Začerněný připíchnutý vzkaz se jemně kýval v rytmu jejího dýchání. Ramenem odstrčila zbývající spisy a natáhla se, aby je přesunula jinam.

Proč musí být tak zatraceně neohrabaná? Kvůli tomuto nenáviděla kancelářskou práci – vždycky nadělala příšerný binec, když se konečně stalo nevyhnutelné. I tehdy ve vlaku s Remusem, když se vraceli z Ústavu a všechny papíry upustila na podlahu…

Zaostřila na přišpendlený vzkaz dva prsty od jejího nosu. A ztuhla.

To písmo. Znala to písmo.

Viděla ho v červeném deníku Rebeky Goldsteinové.

Smrtijed, který zradil Belatrix Lestrangeovou, pracoval v Ústavu pro zdivočelé.

Otřepala drobky a otrhané kousky papíru a vytáhla se na židli. Ne. Musela se mýlit, tak to nemohlo být. Jestliže Belatrix byla Rebekou, jaký smysl by mělo, aby udala sama sebe? Což mohlo znamenat jen jednu či dvě věci – jiný spiklenec v Ústavu psal do deníku a udal Belatrix a Belatrix Lestrangeová vůbec nebyla Rebekou.

Tonksová cítila, jak ji v žaludku zamrazilo. Proč pokaždé, když našli kousek této skládačky, ztratili tři jiné?

Vytřepala čokoládu z matných vlasů a sáhla po nejbližším spisu. Byl to opět Adolphusův, opatlaný mastnými skvrnami a plný drobků – Merline, jestli to uvidí Dawlish, zabije ji! – navztekaný mladík rozhořčeně šilhal na čokoládový flíček na své bradě…

Jako vousy.

Jako kozí bradka.

A ten tolik povědomý úsměv.

Chladivé mrazení se změnilo na solidní ledovec. Dobrý bože…

Ta tvář orámovaná uhlazenými hnědými vlasy byla mladší, postrádala vousy, dokud je nenahradila čokoláda, ale nebylo pochyb.

Dolph Greymoor.

Adolphus Mingan-Moritz, ten rakouský Smrtijed, byl zatracený Dolph Greymoor.

Do prdele.

Zabodla oči do spisu.

Adolphus Mingan-Moritz, kanton Liebrucker. Narozen ve Vídni, Rakousko, 14. října 1961. Student Kruvalu, kolej neznámá. Školní kamarád Antonína Dolohova, Mingan-Moritz je známým expertem v sesílání kletby Imperius, zvláště na víc objektů zároveň. Je také vzdělaný v temných stvořeních, pracuje speciálně s mozkomory a vlkodlaky. Po pádu Vy-víte-koho uprchl do Evropy ve společnosti Gibbona a zmizel. Fámy, že pracuje v sousedství Černého lesa, se hojně objevily v 90. letech 20. století, ale přesná poloha zůstává neznámá. Zdroje také signalizují jistý osobní spor s Belatrix Lestrangeovou, ale detaily zůstávají neznámé.

Dál pokračoval výčet dalších podrobností o jeho aktivitách během první války a možných obětech, ale Tonksová jej již nečetla. Už viděla dost.

Remus měl pravdu. Tak se soustředila na dokázání Rebečiny viny, že na Dolpha sotva pomyslela. Ale naprosto to sedělo – výzkum vlkodlaků v Černém lese mohl snadno vést k náhodnému pokousání. A pak, když se vrátil k nově povstavšímu pánovi v Anglii, narazil na zdejší legislativu o zdivočelých a strčili ho pod zámek…

Bylo to záměrné – kousnutí, zajetí a odvedení do Ústavu? Ne, Tonksová neviděla Dolpha – Adolphuse – jako někoho, kdo se dobrovolně podrobí takovému pokoření. Tedy k jeho uvěznění muselo dojít náhodou. Ale jak dokázal napsat poznámky v Rebečině kanceláři? Musel získat hůlku, aby dosáhl takové svobody, ale odkud?

Od spojence. Od někoho, kdo přišel do Ústavu, aby mu pomohl.

Od jiného Smrtijeda.

Ale koho?

Pořád tu byl mnoholičný, stále ta teorie o Belatrix-alias-Rebece. Ale ta už neseděla. Tonksová neviděla tetu jako přidělence k pomoci komukoliv, natož někomu, koho podle informací nesnáší a je s ním ve sporu. Ale Belatrixino zatčení pak dávalo větší smysl. Prozradil ji Dolph z pomsty?

Nebo kvůli odvedení pozornosti?

Tonksová ztratila barvu z tváří. Dnes byl úplněk. A jen před pár dny se pokusili unést Remuse…

Co když Dolph potřeboval volnou ruku, nějak odvést pozornost Řádu od Ústavu pro zdivočelé? A co když udal Belatrix, aby měl sám krytí?

Vy-víte-kdo by ho pravděpodobně zabil. Pokud již neuspěl při vytvoření hodnotné armády vlkodlaků, která by ji nahradila, a pokud si již nezajistil ochočeného vlkodlaka Řádu jako cenu…

A Remus byl v Bradavicích. Brumbál nebyl.

Musí se vidět s Remusem. A Brumbálem. Hned.

„Můžeš na minutku?“

Trhla hlavou nahoru při zvuku hlubokého, známého hlasu. Kingsley hleděl na její zmuchlanou vizáž s pobaveným úsměvem.

„Na mou duši,“ uchechtl se, „ty musíš být magnet na nehody…“

„Remus je v nebezpečí!“ Za šustění papírů a rozprsknutí drobků Tonksová vystřelila na nohy. Kingsley nad jejím impulsem ustoupil. „Kingsley, musíš zajít za Brumbálem a já musím jít, musím jít do Bradavic a varovat ho…“

Vystartovala, ale její zrádné nohy se zamotaly do nepořádku na podlaze a vyslaly ji plavmo vpřed – jen Kingsleyho rychlé reflexy ji zachránily před dalším pádem. Jeho velké ruce stiskly její ramena, vysoký muž ji postavil zpět na zem, ale všechen smích z jeho tváře zmizel.

„Tonksová, co jsi našla?“ zeptal se důrazně.

„Toto.“ Tonksová mu do rukou strčila Adolphusův spis. Kingsley jej vzal a trhnutím otevřel. Obočí se mu zmateně nakrabatilo.

„Na co se dívám?“ zeptal se naléhavě.

Tonksová se setkala s jeho pohledem. „Na Dolpha Greymoora.“

Chvíli to trvalo, ale pak vzpomínka na rozpravy o Ústavu Kingsleymu rozšířila oči hrůzou. „Ten vlkodlak z Ústavu? On je…“ Očima kmitl zpět ke spisu. „Zatraceně,“ vydechl tiše. „Mingan-Moritz je mimo radar tak dlouho, že mě ani nenapadlo podívat se do jeho spisů. Ale sedí to. Svým stavem se před námi zneviditelnil. Sakra!“ Spis zavřel, až to pláclo. „Ale nechápu, jaký vliv to má na Remuse…“

Tonksové se žilami hnala zvyšující se touha odstrčit Kingsleyho stranou a vystřelit ke krbu, ale odolala. „To jeho písmo!“ Mávla avízem, které měla mezi prsty. „Je stejné jako písmo z deníku v Ústavu. A tady se říká, že k ní chová zášť – musí to být on!“

Kingsley vrtěl hlavou. „Jsou na stejné straně. Proč by…“

„Jako odvrácení pozornosti!“ Proč to nevidí? „Věděl, že nás Belatrix zaměstná, že na tuto jedinou noc, úplňkovou noc, zapomeneme na Ústav. A věděl, že Brumbál opustí Bradavice. Jsem si jistá, že ředitel je jediným důvodem, proč se nepokusili proti Remusovi použít soudní příkaz, aby jej dostali. Pokud však bude Brumbál z cesty…“ Popadla Kingsleyho za rukáv hábitu. „Potřebujeme Brumbála.“

Kingsleyho výraz vyzařoval čirou agónii. „Ale my k němu nemůžeme!“ vysvětlil šokované Tonksové. „Když jsem s ním mluvil, právě mířil na uzavřené zasedání Starostolce. Znáš právo, Tonksová, během něho je nikdo nesmí vyrušovat. A může trvat hodiny…“

„Musíme něco udělat.“ Srdce Tonksové bilo přímo splašeně. „Musíme něco udělat hned teď.“

Bude v pohodě. Musí být v pohodě. Dostanu se do Bradavic a on tam bude stát se zmateným výrazem a já mu řeknu, že je pitomec a on dostane rozum a…

„Souhlasím.“ Kingsley zatnul zuby, když mu to slovo usměrnilo zmatené myšlenky. „Jen pro jistotu dotáhnu Moodyho a někoho z Řádu, kdybychom potřebovali zorganizovat záchrannou misi. Ty skočíš do Bradavic a varuješ Remuse. Možná ještě nebude pozdě.“

„Už jdu.“ Tonksová nedůstojně klopýtla, protáhla se kolem přítele a s pokývnutím se hnala ke krbu.

Bude tam. Bude v pořádku. Bude tam. Bude v pořádku.

Ať naše poslední slova nejsou hádavá.

Ať ho teď neztratím.

Robards stál u ohniště – zachytil ji, když opět škobrtla. Vyštěkla poděkování a popadla hrst letaxového prášku z police, sledována kolegovým zmateným pohledem. Prudce švihla rukou a skočila do plamenů.

„U Tří košťat!“

Plameny zeleně zazářily a Tonksová se jimi nechala polapit.

Bude v pořádku. Prosím. Bude v pořádku.

Nevím, co budu dělat, jestli nebude.

A pak ji plamenný vír pohltil a odhodil příslušným směrem.