Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 32.  Zase jednou je to na mně

Pryč.

Je pryč.

Přišla jsem pozdě…

Profesorka McGonagallová opět mluvila, ruce v jemné útěše položené na ramenou bývalé studentky, tvář pobledlou a strhanou za známým odleskem brýlí, ale Tonksová si uvědomila, že je jedno, jaká slova ještě musí říct. To nejhorší bylo vysloveno.

Je pryč. Je pryč.

Chtělo se jí křičet. Chtělo se jí plakat. Chtěla bušit pěstmi do zdi a pak se stočit v rohu do klubíčka a uvzlykat se do nevědomí. Ale byla bystrozorkou. Byla členkou Fénixova řádu. A vzlykání a křik a bušení do zdi Remuse zpět nepřinese.

Protože jakkoliv špatně se cítila uvnitř, jakkoliv moc chtěla kopat do zdí nebo vystřelovat zbytečné díry do stropu, podlahy, nebo i do Arcadiuse Crolla, Nymfadora Tonksová vždy udělá svoji práci.

Zachytila pár slov McGonagallové – „…zkoušela jsem usilovně zkontaktovat Kingsleyho Pastorka, ale všechna letaxová spojení na ministerstvo byla zablokovaná… namísto toho poslala sovu, ale nestihla dorazit, než jste odešla… tak líto, udělala jsem všechno, abych je zastavila… šlechetný čin… vzdal se hůlky… chtěl zajistit, aby nebylo žádné dítě zraněno…“ a zdvořile pokyvovala a házela neslanými, nemastnými úsměvy ve chvílích, kdy bylo potřeba ujištění. Jedno konkrétní prohlášení zaznamenala – „…situace neznámá… Moody vytváří plán záchrany… ale nemůžeme jednat, dokud se neozve Brumbál… je mi to líto, slečno Tonksová… spojím se s vámi, jakmile zavolá…“ a přinutila se jen skřípat zuby a přikyvovat, děkovat bývalé učitelce a vymyslet ospravedlnění útěku chodbou před Brumbálovou kanceláří, kde se s profesorkou setkala. Zachytila záblesk ustaranosti v očích McGonagallové, ale neobrátila se ani nezměnila směr.

Nebojoval. Nepokusil se. Dokonce se sakra vzdal hůlky! Co si to ten idiot myslí? Země volá Remuse! Zatraceně dobře jsi věděl, co Smrtijedi v Ústavu plánují! Věděl jsi a přesto…

Ty pitomče. To přesně jsi. Stupidní, nesobecký, směšně ušlechtilý pitomec! Pro jednou v životě, Remusi! Pro jednou v životě, proč jsi nemyslel na sebe?

Ale samozřejmě nemyslel. Nebyl bys to ty, kdybys myslel na sebe.

Ty zatracený pitomče.

Ale nadávat na Remusův mučednický komplex teď k ničemu nepovede. Je tam, v Ústavu, už víc než tři hodiny. A jestli Kingsley a McGonagallová měli pravdu, bude trvat dalších pár hodin, než se vůbec nějak vzdáleně pokusí o záchranu, protože Řád vyžadoval schválení muže, který neopustí své místo při zasedání Starostolce, dokud nebude pozdě odpoledne.

A dnes je úplněk.

Tato myšlenka zvrátila její rozhodnutí.

Místnost. To potřebuju. Pěknou, tichou místnost, kde se můžu sakra pořádně vyřvat o tom idiotském, sebeobětujícím se pitomci a zatracené pomalosti Starostolce…

Pohledem zachytila gobelín – známou kresbu Barnabáše Blouznivého, kterého opakovaně mlátili rozzuření trollové. Na chvíli se zastavila, vrátila pohled k obrazu a napadlo ji, jestli by se s pořádným kyjem a pěknou výtržností na chodbách necítila líp. Ale nakonec to uzavřela s tím, že by McGonagallová asi neocenila, kdyby stínala hlavy brněním a terorizovala obrazy. Otočila se tedy a vyrazila vpřed.

Merlin to všechno zatrať! Potřebuju do něčeho praštit! Potřebuju si zařvat!

A pak uviděla dveře.

Tonksová by přísahala na život matky, že tam před chvilkou nebyly. Ale na pableskování kliky a dřeva bylo cosi lákavého, a než se stihla zamyslet, už otevírala.

Uvnitř to bylo perfektní.

Okna chyběla, zdi, strop i podlaha byly pečlivě polstrované a po zemi se válely polštáře přesně takové měkkosti a hustoty, aby se s nimi dalo mlátit, plácat jimi a ohromně uspokojivě jimi mrskat, aniž by něco rozbila nebo si ublížila. A když přešla přes práh, zmizely všechny náznaky bradavických zvuků. Byla to zkrátka páru upouštějící místnost.

Merline, kéž bych o ní věděla během zkoušek NKÚ…

Nadýchaný rudý polštář ležel lákavě jen pár metrů před ní. Vypadal neobyčejně nakopnutelně.

Žuchnutí, když narazil do zdi, bylo dobré, lepší než by někdo čekal od polstrované zdi. Ale nestačilo to.

Zdaleka ne.

„Zatraceně, Remusi!“ Žlutý polštář přeletěl širokým obloukem.

„Co sis to myslel?“ Smaragdový polštář podlehl palbě dvou malých pěstí.

„Co to s tebou je?“ Noha kopla do polstrované zdi.

„Proč jsi jen tak šel?“ Modrý polštář bouchl o podlahu.

„Proč jsi nebojoval?“ Dva polštáře, fialový a růžový, opakovaně plácly do rohu.

„Proč jsi bojoval se mnou?“ Růžový polštář praštil do dveří. Fialový se odrazil od stropu.

„Proč jsi mě nepolíbil?“ Žlutý, zelený, modrý, červený – jeden za druhým narazily do zdi a popadaly do bezútěšné hromady.

„Proč jsi to neřekl?“ Hromada se rozprskla, když do ní začaly jako malí ďábli bouchat nohy i ruce.

„Proč jsi mi neřekl, že mě miluješ?“ Nešťastný oranžový polštář jí vypadl z náručí, oběť opakovaného náporu dlaní, pěstí a nehtů, švy praskaly a sténaly napětím.

„Proč, sakra, jsem se do tebe musela zamilovat?“ Švy polštáře křičely bolestí a pak najednou povolily.

„Remusi Lupine, ty pitomče!“

Peří. Bylo všude, chrlené dírou v oranžovém polštáři, ve víru zasypávalo podlahu, polštáře a samotnou Tonksovou jako deka načechrané bělosti. Zhluboka dýchala, když se na chvíli zastavila, a shlížela na roztrhané zbytky oranžové látky v ruce, na dolů se snášející chmýří, které naplňovalo její vidění jako opeřený sníh, a povzdechla si.

Tak. To je lepší.

Bože, tohle jsem potřebovala.

Příliš mnoho emocí najednou zamlžilo její mysl a úsudek.

Ale teď se věci vyjasnily. A teď už také věděla, co dělat.

Musí ho odtamtud dostat.

Nebude čekat na Řád. Nebude čekat na Moodyho zálohy a Brumbálovo zavolání. Půjde sama a vytáhne Remuse ven, živého a před úplňkem, i kdyby musela zahnat každého Smrtijeda a vlkodlaka Ústavu. A jestli najdou chvíli, aby zmařili zlý plán tajemného Smrtijeda, tím líp.

A bůh pomoz Remusi Lupinovi, až se jí dostane do rukou. Pitomec!

Bylo dobré projasnit si hlavu.

A věděla, co dělat dál.

Felishino přenášedlo.

Nejasně si vzpomínala, že ho ráno U Tří košťat uložila na noční stolek. Takže tam jen musela zajít.

Ale nejdřív…

V první lekci se bystrozor naučí, že jen idiot se hrne do nebezpečné situace, aniž by zanechal svědectví o tom, kam jde. Promluvit s někým z Řádu nebo z bystrozorů nepřicházelo v úvahu, pokud nechtěla, aby jí v jejím plánu zabránili a zadrželi ji na tak dlouho, až bude pozdě. Možná ale, pokud nechá vzkaz…

Setřásla z vlasů a hábitu peří, vytáhla se na nohy a odhodlaně přepochodovala ke dveřím. Potřebovala něco na psaní…

Cosi jí cinklo o nohu. Podívala se dolů.

Od místa nárazu se pomalu kutálel kalamář. Vedle něj na zemi, a jako by se mu ani nesnilo být někde jinde, leželo brko spolu s pergamenem.

Odkud se to tu vzalo?

Tak jo. Darovanému hipogryfovi na zobák…

Trvalo jen chvíli naškrábat rychlou zprávu:

Pro profesora Brumbála.

Je mi jasné, že mě Vy nebo Kingsley za toto pravděpodobně roztrhnete jako hada, ale jdu za Remusem sama. Ano, vím, posila přijde brzy, ale brzy může být příliš pozdě. Mám ještě fungující přenášedlo U Tři košťat a znám ten prostor – můžu se dostat dovnitř, získat Remuse a vypadnout rychleji než kdokoliv jiný. Je mi líto, jestli se zlobíte, ale toto musím udělat.

Tonksová

Tak. Může lístek zapečetit a cestou nechat ve sborovně. A pak aspoň nebudou moct říct, že jim nedala vědět…

Popadla vzkaz a rychle zamířila ke dveřím. Vlna zvuků se vrátila, jakmile minula tlumící bariéru a vykročila do chodby.

A narazila na zvuk bližší, než by čekala.

„…netuším, jak najít Ústav, ale možná nám Komnata může dát mapu nebo náčrtek… Pozor!“

Cosi neprostupného a naprosto neviditelného zastavilo její kroky ranou a trojím heknutím: „Uf!“ Chvilku balancovala, držela neviděné lokty a skryté končetiny a mezi prsty se jí zkrabatila látka. Vzápětí ve vzduchu zahlédla tři šokované hlavy, jednu vysoko položenou a zrzavou, jednu obrýlenou a černou a jednu ženskou s hnědými střapatými vlasy. Ale pak triumfoval nedostatek rovnováhy a vystřelil ji ke zdi. Bojovala, zoufale se napřáhla po nejbližším brnění, ale to nijak nezmírnilo její dopad. Zahlédla ještě železnou pěst brnění, jak se zhoupla směrem k ní jen okamžik předtím, než ji udeřila do hlavy a poslala svět do temnoty.

Sakra.

Čerň vybledla. Tonksová pomalu zamrkala a probrala se.

A zjistila, že čelí dráždivě známému pohledu.

Nakláněla se nad ní Poppy Pomfreyová s lahví lektvaru v jedné ruce, zatímco druhou nad ní mávala hůlkou. V jistých okamžicích svého života si Tonksová říkávala, jestli není nějakou mystickou silou odsouzena k věčným návratům do této místnosti, ve které strávila v mládí tolik bolavých hodin následujících po rozličných nehodách. Pokud ano, pak se potvrzuje, že vesmír má vážně pochybný smysl pro humor.

„Tak, slečno Tonksová,“ začala hlavní sestra oním rezignovaným tónem, který si vyhradila jen po ni. „Chvíli klidně ležte. Tu ránu na hlavě jsem vyléčila, ale vykazovala jste zjevné známky stresu a vyčerpání, tak jsem vám aplikovala trochu tonika na spánek. Až se pořádně proberete, měla byste se cítit lépe.“

„Spánek? Vy jste mě uspala?“ Asi bylo dobře, že Tonksové chvíli trvalo pochopit realitu toho, co slyšela, protože ty krátké vteřiny dovolily madame Pomfreyové odstoupit od postele a předejít tak nedůstojné smrti uškrcením.

Řekla právě, že mě uspala?

„Jak dlouho?“ zeptala se spontánně. „Jak dlouho jsem spala?“

Madame Pomfreyová na ni pohlédla přes rameno a pousmála se. „Jen pár hodin, drahoušku. Ne dlouho.“

„Remus? Dostali zpět Remuse?“

Úsměv okamžitě povadl. „Ne. Nedostali. Co mi Minerva říkala, stále čekají na Brumbála, až se vrátí ze Starostolce.“

„Stále?“ Tonksová se prudce posadila. Zjistila, že je dosud zcela oblečená a leží na dece, ne pod ní. „Ale Remus je v Ústavu už hodiny! Merlin ví, co mu tam dělají!“

Madame Pomfreyová nešťastně odvětila: „Vím, slečno Tonksová. Minerva se pokusila apelovat na jeho propuštění, ale ministerstvo je tak zaneprázdněné tou zajatou Smrtijedkou, že ji všichni naprosto ignorovali. Potřebují Brumbálovu vážnost, aby získali pozornost.“

Tonksová se užuž zeptala na záchranný plán, když si uvědomila, že jí ho ošetřovatelka jen těžko sdělí. Palčivá naléhavost uzurpovala znepokojivé mrazení v hrudi. „Musím jít,“ začala, hodila nohy na stranu a připravila se zvednout. „Musím najít…“

Ale její slova zůstala nedokončena, protože oči Poppy Pomfreyové se přivřely důvěrně známým způsobem. „Nikam nejdete,“ odsekla bryskně. „Dostala jste ošklivou ránu a musíte odpočívat. Teď si zase lehněte a já vám donesu další tonikum…“

„Ale já nepotřebuju žádné tonikum!“ Tonksová svůj protest téměř frustrovaně zanaříkala. Hlavu měla v pořádku – vlastně jasnější a ostřejší než před tím nešťastným střemhlavým setkáním s železnou pěstí temperamentního brnění. Chtěla něco dělat, jednat, jak zamýšlela a ta boule neznamená nic – ještě méně než nic. U Merlina, vždyť se dostala do větších patálií jen při oblékání!

Ale ve světě bradavické ošetřovatelky neexistovala osoba, která by nepotřebovala posilující lektvar. „Nebuďte směšná.“ Madame Pomfreyová se zprudka otočila na patě a svižně zamířila do své pracovny. „Teď si lehněte a počkejte. Minerva přijde se zprávami, hned jak nějaké dostane.“

A s tím ošetřovatelka zmizela.

O chvilku později i Tonksová.

Její nohy se dotkly země sotva vteřinu po odchodu madame Pomfreyové a o okamžik později už tiskla kliku ošetřovny. A vzápětí už spěchala chodbou, zanechávajíc svět odpočinku a hojivých toniků za zády.

Ztratila jsem několik hodin. Musím si pohnout.

Musím odtamtud Remuse dostat. Před úplňkem. Než bude pozdě.

Pro nás oba.

To byl její záměr. To byl její cíl.

Mozek již přepnul do profesionálního módu. Vyventilování vzteku odvedlo svoji práci – prudké emoce, dočasně uspokojené dováděním s peřím, již nenarušovaly její myšlenky. Duševně zatrhla veškeré rozptylující potřeby, zatímco rázovala chodbami Bradavic k přístěnku na košťata vedle sborovny a té úzké tajné chodbě vedoucí k studni U Tří košťat.

Hůlka. Zaškrtnuto. Stále byla zasunuta za páskem – madame Pomfreyovou nenapadlo vytáhnout ji.

Ruční zbraň pro případ přeměněných vlkodlaků. Nikoli v této chvíli, ale malá zacházka a výpůjčka krátké šavle docela ochotného brnění tuto kolonku odškrtla. A jelikož znala až příliš dobře sebe a ostré předměty, zmenšila ji a zasunula do hábitu.

Převlek. Normálně automatická kontrola, ale jelikož vlasy stále trpěly útokem hnědé, nemohla nic zaručit. Unaveně si pro případ potřeby připomněla zastírací kouzlo.

Odhodlání. Sakra nezpochybnitelné zaškrtnutí této položky.

Cesta dovnitř. Brzy bude zaškrtnuto. Přenášedlo bylo jen na délku tajné chodby daleko.

Plán.

Plán?

Tady, Tonksová musela připustit, uvízla. Bylo těžké vytvořit slušný plán, když absolutně netušila, do čeho se tam dostane. Ale vymýšlet plány za běhu jí v minulosti dobře posloužilo. Bude prostě doufat v nejlepší.

Štěstí. Měla štěstí?

Merline, doufám, že ano. Protože ho budu potřebovat.

Otevřela se před ní chodba kolem sborovny. Oči jí naplnilo odhodlání a přímou čarou zamířila k přístěnku.

„Pčík!“

„Rone!“

Bylo to kýchnutí, zamumlané zasyčení, opravdu sotva slyšitelné, ale natolik známé, aby se Tonksová otočila na patě a přísně pohlédla do chodby za sebou s rukama v bok a pevným pohledem.

„Copak jste vy tři dnes nestrávili dost času slíděním?“ poznamenala sarkasticky do nečinného vzduchu. Na chvíli si říkala, jestli by byli tak pošetilí, aby se pokusili vykrást – ale vzápětí se vzduch rozčeřil, když se Harry Potter, Hermiona Grangerová a Ron Weasley vynořili zpoza neviditelného pláště s výrazy nesmělé omluvy ve tvářích.

Hermiona jako první se odvážila čelit bouřlivé náladě Tonksové. „Tonksová, opravdu je nám líto, co se stalo,“ omlouvala se nervózně a očima střílela mezi bystrozorčinou tváří a podlahou pod nohama. „Nevěděli jsme, že tam jsi, dokud jsi tam… nebyla. A pak už bylo pozdě jít ti z cesty…“

„Ale zkusili jsme to.“ Ron statečně pokračoval. „Ale byli jsme tak zamotaní pod tím pláštěm a pak tam bylo to brnění…“

„Opravdu je nám to líto,“ zopakovala Hermiona. Opět zvedla oči. „Co hlava?“ zeptala se nejistě.

„V pohodě.“ Na toto Tonksová vážně neměla náladu – jednalo se o další zpoždění, další minuty, které ji zdrží od přemístění k Remusovi a Ústavu. „Dobře, omluva přijata. Ale možná byste mi mohli vysvětlit, proč jdete za mnou?“

Když Harry vykročil, aby odpověděl, Tonksová zažila nečekaný, silný pocit podezření. Ale ne, jistě nechtějí…

„Protože ti chceme pomoct.“

Jéje, chtějí. „Pomoct s čím?“

„S tímto.“ Harry jí optimisticky podal papír. Tonksovou zamrazilo, když si uvědomila, že je to její vzkaz Brumbálovi.

Její výraz potemněl. „Ten vzkaz byl soukromý.“

Hermiona měla alespoň tolik slušnosti, aby zčervenala. „Pustila jsi ho, když jsi padla. Ron jej jen zvedl, nechtěli jsme ho číst…“

„Ale přečetli.“ Tonksová se teď mračila.

„Přečetli.“ Harry bez výčitek Tonksové mračení vrátil. „Takže víme, že jdeš za profesorem Lupinem. A chceme jít taky.“

„Ne.“ To bylo prosté. Mimo faktu, že by ji Brumbál roztrhl, kdyby vědomě vzala Harryho Pottera a jeho dva nejlepší kamarády dovnitř nebezpečné budovy plné potenciálních Smrtijedů a vlkodlaků pod vycházejícím úplňkem, opravdu by si ráda odpustila starosti o někoho dalšího.

Troje ústa se už otevírala s přemírou argumentů na rtech, ale Tonksová je brutálně účinně utnula.

Ukázala na Hermionu. „Tvoji rodiče by mě pravděpodobně zabili.“

Ukázala na Rona. „Tvoji rodiče by mě rozhodně zabili.“

Ukázala na Harryho. „A Brumbál by mě zabil. Prosté. Takže ne. Vraťte se do společenské místnosti, všichni tři. Na tohle nemám čas.“

Harryho zelené oči ztvrdly jako dva smaragdy, ale Tonksová si bolestně uvědomovala, že nemá čas na diskuse. „Ne, Harry,“ zopakovala přísně a s jeho zuřivým pohledem se setkala svým pronikavým. „Toto není hra. Vím, co chceš říct – dokážeš se sám postarat, sám jsi dostal vy-víte-koho a já to respektuji. A vím, že chceš Remusovi pomoct – Merlin ví, já taky. Ale toto není tvůj boj. Prosím. Prostě běžte.“

Harry se ani nehnul. Ale ani se nehádal.

Ron a Hermiona si vyměnili vážné pohledy. Oba si povzdechli.

Normálně by Tonksová nevěřila svému štěstí, že toto ticho znamená souhlas. Ale musela jít.

A tak se bez dalšího slova rychle otočila a trhnutím otevřela dveře přístěnku.

Remusi, už jdu. Už jdu…