Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Jestli začnu prchat už teď, můžu získat náskok…

Kapitola 33. Zahnaní do rohu

Musel to být Arcadius Croll, kdo prolomil to prázdné ticho, které se rozhostilo po Remusově pochmurném prohlášení. A zněl téměř vesele.

„Takže,“ poznamenal otřesně pohotově, „chcete, abychom vás ubili k smrti, nebo byste si raději přál uškrtit?“

Následoval okamžik ohromeného ticha. A pak…

„Arcadiusi Crolle, vy musíte být, a to bez debat, tím nejodpornějším…“

„Crolle, vy ohavný malý pazgřivče! Kdybych ne…“

„Ještě máme čas, pokud najdeme cestu ven, nebudeme muset…“

„Slušná rána do hlavy by ho mohla sejmout…“

Felisha, Avin, Rebeka a Unwin vybuchli do jedné velkolepé kakofonie protichůdných hlasů, doprovázené šokovaným sykotem ostatních. Avin udělal dva kroky, a aniž by Remus vůbec stihl ten chaos nějak pojmout, popadl Crolla za předek hábitu s výrazem, který nesliboval vyhlídku na zdvořilou výměnu rozumných názorů.

Crollova ruka vyletěla do výšky na protest. „Promiňte, ale chtěl dobrovolníka! Prokazuju mu laskavost!“

„Ale existují i jiné možnosti!“ Felisha se okamžitě postavila k přítelovu boku. „Určitě ho můžeme uspat…“

I když Croll visel za hábit, dokázal se ušklíbat. „Ach ano, báječný nápad. A jakmile se po přeměně stane divokou, uslintanou bestií, přihlásíte se dobrovolně, abyste ho opětovně majzla po hlavě?“

Zelia Phelanová vplula do potyčky za zvuku cinkání korálů a náramků. „Nemůžeme ho prostě svázat?“

„Čím?“ Unwin Dempster se do ní pustil s nevrlým odfrknutím. „Čím? Šperky? Nebo hábitem? Proč bychom všichni neběhali s holými zadky, zatímco on roztrhá naše oblečení a pak i nás?“

„Takže budete raději, když se jeden z nás stane vrahem?“ zeptal se Alexander Aylvard ponuře. „Když ho zabijeme s chladnou hlavou?“

Croll zíral na vysokého šéfa bezpečnosti. „Raději budu vrah než oběť. A kromě toho, je to jen vlkodlak…“

PLESK.

Croll s křupnutím narazil na zem, předek jeho pláště zůstal utržený v Avinově pevném stisku. Z velkého nosu pomalu skápla na podlahu červená kapka krve.

Felisha si držela klouby levé ruky, které si pohmoždila kontaktem s Crollovou tváří. Oči metaly rozzuřené blesky.

„Jak se opovažujete?“ procedila. „Jak se vůbec opovažujete něco takového si myslet? Remus Lupin je desetkrát větším mužem, než kdy budete vy, vy předpojatý, otřesný…“

„Ale jistě, má strašná předpojatost,“ Croll neomaleně přerušil její větu, zatímco si utíral nos a rozmazával krev po prstech. Její pach přidal na krutosti v napjatém ovzduší. „Omlouvám se, že jsem tak zlý k chudákovi svatému vlkodlakovi, který nás všechny zmasakruje!“

A to byl konec jakékoli diskuze.

Felisha vybuchla do rozzuřeného hulákání a veškeré příkoří mu vrátila i s nádavkem. Croll se vyštrachal na nohy s hořícíma očima a prskáním. Na rány nedošlo, ale bylo jasné, že několik účastníků se ocitlo v pokušení. Křik se začal šířit, Avin argumentoval v podpoře Felishy, Unwin se pustil do Crolla a pak jeden po druhém zbytek zaměstnanců začal vykřikovat své názory, jedni na té straně, druzí na oné, zatímco další ubohé duše jako Aylward se jen snažily nastolit mír. Ale bylo příliš pozdě. Urážky a verbální vztek se kamennou místností valily v ostrých vlnách, potlačily ty mírné a umlčely rozumné. Ozvěny znásobily jejich hlasy tisíckrát.

Bylo to ohlušující. Nesnesitelné.

Remus stál stranou docela zapomenutý a veškeré úsilí vynakládal na to, aby si rukama nezakryl uši a vztekle nezařval o ticho. Ale další křik by v takovém chaosu nebyl slyšet, byl by jen šeptáním utopeným v bouři. Všechno to hulákání, ale nikdo neposlouchal ani neslyšel slova.

Remus to nedokázal dál snést.

Jeden krok, druhý a dostal se na okraj boje. Tichý, nepovšimnutý, neviděný se nehlučně otočil a pomalými, odměřenými kroky dosáhl relativně klidného a požehnaně prázdného rohu jejich společné cely. Tam se lehce opřel zády o zeď a sklouzl na podlahu. Tvář si vložil do dlaní.

Neudělají to. Budou se hádat, až bude pozdě.

Jak snadné by asi bylo uškrtit se sám.

Felishina a Avinova obrana byla potěšující, to ano. Ale pro jednou nechtěl jejich ochranu, verbální ani fyzickou. Chtěl jejich podporu. Čas ubíhal – cítil tah měsíce, ani ne za hodinu vyjde. Hádat se bylo kontraproduktivní – Remus vždy věděl, že pokud někdy dojde k volbě mezi zavražděním druhých v přeměněné formě a vlastní smrtí, okamžitě vybere svoji smrt. Pomyšlení na život s jen mlhavými vzpomínkami na zabití nebo kousnutí ve vlčí formě, s vědomím, že je zodpovědný za tak brutální zabití…

Raději zemře. To vždy věděl.

A s jeho smrtí bude jeho znalost o Řádu konečně v bezpečí před nepřátelskýma rukama. Takto alespoň přinese jeho smrt něco užitečného. A výměna jeho života za dvacet ostatních je jen malá cena.

Zda přežijí noc dokonce i s jeho smrtí, byla zcela jiná otázka. Ale také nepodstatná.

Nebude hrát Dolphovu chorou hru. Nebude zábavou při vraždění ostatních. Bez něj mají naději.

Řev hádky zintenzivněl. Remus si zhluboka povzdechl.

Nebo alespoň měli šance, pokud mu někdo ten život vezme.

„Remusi.“

Lehký dotek na paži jej málem vylekal – zvedl tvář z dlaní a zadíval se do vážných očí Rebeky Goldsteinové. S chabým úsměvem se jeho sestřenice svezla po zdi a usadila se po jeho boku. Unaveným a rezignovaným pohledem kmitla k válce ve středu místnosti.

„Oba víme, jak nesmyslné tamto je,“ její tichý hlas zněl ostře na pozadí okolního vřeštění. „Hádky nezmění fakta.“

Remus se slabě usmál. „Mluvíte jako skutečný výzkumník,“ odvětil se stejně laskavou jasností. Trhl hlavou směrem k Felishe s Avinem, kteří byli zaměstnaní gestikulací a hrozením pěstmi Crollovi do tváře. „Myslí to dobře. A jejich náklonnost je potěšující. Jen hrozně špatně načasovaná.“

Rebeka se kousla do rtu. „Pořád máme čas uniknout, víte. Vaše smrt by nemusela být nezbytná.“

Remus pomalu zavrtěl hlavou. „Podívejte se kolem,“ prohlásil unaveně. „Nejsou tu žádné dveře, okna. Nemáme co použít, abychom se prolomili zdí a jediný východ je blokovaný mřížemi, které by nezačaroval jen blázen. Pokud nám někdo nepomůže, nedostaneme se nikam. A v budově plné Smrtijedů, myslíte, že se nám dostane pomoci včas?“

Rebeka si zhluboka povzdechla. „Stejně pravděpodobně zemřeme. Nebo možná budeme pokousaní a dostaneme polibek od mozkomorů, abychom se připojili k té jejich armádičce. Vaše sebeobětování nemusí nic znamenat.“

Remus se uváženě setkal s jejím pohledem. „Bude to znamenat něco pro mě.“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Oči neuhnuly.

Beze slov ji žádal, žádal ji o pomoc, žádal ji, aby udělala to, co patrně nikdo jiný v místnosti nedokázal, dobrovolně či nikoliv. A v jejím mlčení nalezl odpověď, kterou hledal.

Výraz sestřenice si nesl smutnou bolest, když jí na ramena padla tíha úkolu, kterému čelila. Utrápeně se usmála.

„Víte, kolik let jsem strávila fantazírováním, že vy jste mrtvý a má matka stále naživu?“ zašeptala a hlas se jí lehce zachvíval hloubkou emocí zřídka projevovaných. „Víte, jak často jsem si přála, abyste byl mrtvý jako můj bratr? A teď jsem tady a dívám se do očí vaší smrti a jediné, co chci udělat, je utéct.“

Remus se usmál stejně melancholicky. „Víte, že to tak bude nejlepší. Moje smrt zachrání životy nejen lidí v této místnosti. Jinak bych to po vás nechtěl.“

„Vím.“ Rebeka na okamžik zavřela oči. „Pochybuju, že mi rodina někdy odpustí. Pochybuju, že někdy odpustím sama sobě.“

Pomalu, jemně Remus položil ruku na její.

„Není co odpouštět,“ zamumlal. „A když na tom bude vaše mysl trvat, prostě si vzpomeňte – já vám odpustil.“

Rebečiny oči se zvedly. Naposledy se usmála, konečky rtů zacukaly šibeničním humorem. „Víte, ještě jsem nikdy nikoho neuškrtila,“ přiznala téměř zoufale.

Remus se také usmál, smutně, konejšivě, rezignovaně. „Vím,“ odvětil s tím samým nádechem smutné lehkomyslnosti. „Ale všechno je někdy poprvé.“

Teď se neozýval žádný zvuk. Bouřlivá hádka, která řádila jen pár metrů od nich, umlkla do nevýrazného hučení a Remus zavřel oči, protože věděl, že to bude naposledy v jeho životě. Cítil jen jemné Rebečiny prsty, jak se obemkly kolem jeho hrdla, špičky prstů se chladně zarazily do kůže, a najednou zatoužil po jiném doteku, jiné tváři, se kterou by sdílel tento rozhodující okamžik.

Ale nebyla tady. Nebude tady. Brzy bude konec a ona je tak daleko.

Rebečin pomalý, chvějící se dech se mu ozýval v uších.

„Promiňte,“ zašeptala. „Kéž bych vás poznala lépe.“

A pak začala tisknout.

ooOOoo

Aha.

Nymfadora Tonksová se ponuře potěšeně usmála, zvedla skleněnou kouli přenášedla z nočního stolku pokoje U Tří košťat a jemně ji potěžkala v dlani. Zdálo se to jako věky, kdy s Remusem a Felishou stála venku na dvoře, ťukala na přenášedlo, jedna, dvě, tři, a hned nato se zhmotnili v Ústavu pro zdivočelé. Jen těžko mohla uvěřit, že taková věčnost uběhla ani ne za den.

A teď se tam vrací. Najde ho. Dostane ho odtamtud.

Bez ohledu na cenu.

Udržela dobrý mezičas. Její postup bahnitou chodbou z Bradavic k studni U Tří košťat byl rychlý, i když trochu vratký. Jakmile dorazila k šachtě vedoucí nahoru do blednoucího denního světla, zavřela oči a přemístila se – o chvilku později ji pohltil lisující pocit a už se rozhlížela na horní podestě Tří košťat. Zahřešila na bezpečnostní obrany a kouzla, která sama umístila kolem pokoje, aby zabránila přímému přemístění, a pak se vrhla do místnosti.

Trvalo jen okamžik, než se dostala dovnitř. Dveře za ní se podivně zhouply, bouchly, ale že se odrazily, nebývalo nic neobvyklého – rychlé mávnutí hůlkou je zavřelo a zamklo. V uších jí rezonoval vlastní dech, rychlý a téměř znásobený, když spěchala k rozházené posteli s nebesy, ze které se ráno vyvlekla, a popadla svoji odměnu.

Čas jít.

Zaváhala, naposledy proběhla svůj seznam, ale už si v duchu prošla a odškrtla vše, co potřebovala. Srdce jí bilo, hnáno strachem, adrenalinem, očekáváním a odhodláním, ale pohánělo ji i něco víc.

Takto tě neztratím, Remusi Lupine, sakra ne.

Je mi jedno, jestli mě miluješ nebo ne. Jen neumři.

Pomalu zvedla přenášedlo. Druhou rukou namířila hůlku.

Připravit se, pozor…

Počkat.

Bylo to zachvění, ten nejslabší dotek instinktu, ale stačil. Tonksová byla bystrozorka dost dlouho, aby se naučila poznat, že ji někdo sleduje.

To není dobré.

Zaváhala. Očima rychle přeběhla místnost, vpila se do neustlané postele, rozházeného oblečení, koštěte opřeného v rohu. Vše bylo normální. Vše bylo, jak opustila.

Ale něco bylo jinak. Něco bylo špatně.

Necítila se sama.

Kdo je tam? Téměř ta slova vyslovila, ale uvědomila si, že jen těžko dostane odpověď.

A ztrácela čas. Sledovaná nebo ne, musí jít.

Odsunula nejistotu a naposledy se nadechla. A pak poklepala hůlkou na přenášedlo.

„Jedna, dva, tř… uf!“

Podruhé toho dne do ní narazilo něco neviditelného a pevného. Ucítila stisk neviděných rukou, které zakryly přenášedlo v ten samý okamžik, kdy její hůlka naposledy dopadla. Cítila, jak ji ten náraz svalil, slyšela dech z úst, která neviděla. A pak jako by ji hák trhl u pupíku, byla s neviditelnými pijavicemi odtažena do prázdnoty.

Přenášedla byla dezorientující i v těch nejlepších časech. Rovnováha Tonksové prostě ztratila šanci.

Letmo zachytila stíny, tmavou a nerozsvícenou místnost, a pak její nohy dopadly na příliš známý kobereček. Téměř horečně z něj sklouzla.

A nebyla jediná.

Odnikud se objevily ruce a po kůži ji pohladila látka. Zaslechla tři různá šokovaná zalapání po dechu, když spadla. Viděla, jak sebou trhl stůl, slyšela popadat brka a papíry a jakési žuchnutí do zdi, viděla náznaky a obrysy postav, které zavrávoraly z nicoty. Ale než měla čas zpracovat další náznaky, se zraňující silou udeřila do podlahy.

A pak se ozval třesk. Třesk rozbíjejícího se skla.

Bolest, ostrá a jasná, jí pronikla rukou. Teplá a odporná mokrost se jí rozlila po dlani.

„Lumos!“

Nečekané světlo zaplavilo místnost. Objevily se známé obrysy Felishiny kanceláře.

Spolu s některými dalšími věcmi.

U zdi stála Hermiona Grangerová, bledá a lapající po dechu, s hůlkou zvednutou, aby obstarala světlo, které je teď obklopovalo. Na stůl klesla polovina Rona Weasleyho, zrzavé vlasy rozcuchané, když popadal dech, tělo od pasu dolů neviditelné. A u jeho nohou vyčuhujících zpod pláště, zamotaný ve stejném koberečku, po kterém uklouzla i ona, seděl Harry Potter s brýlemi nakřivo. Smaragdové oči se setkaly s jejími se směsí vzdoru a omluv.

„Chtěli jsme pomoct,“ vyhlásil roztřeseně. „Říkal jsem ti to.“

Tonksová téměř zakřičela vztekem. V ruce jí bolestí pulzovalo.

Nechtěla se na to podívat. Nechtěla potvrzení toho, co jí poklesnuté srdce již řeklo.

Ale neodvratně, neúprosně, se její hlava stejně otočila.

Svítidlové přenášedlo bylo pryč. Místo něj na podlaze a v dlani ležely střepy. Krev pomalu prosakovala z několika řezů a barvila trosky přenášedla do ruda.

Vzhlédla s očima chladnýma. „Víte, co jste udělali?“ zašeptala. „Víte?“

Ron na ni zmateně zíral, než pomalu pochopil. Z Hermiony již prýštila hrůza. Harryho pohled naplňovala vina.

Věděli.

A také ona.

Schválně či ne, Tonksová právě přinesla tři studenty Bradavic do středu pravděpodobně nejnebezpečnější budovy v zemi. A jejich způsob úniku ležel rozbitý v její dlani.

Nebezpečí bylo nevyhnutelné. Ale předtím aspoň věděla, že má jak uniknout.

Teď již ne.

Byli v pasti.

PA: Nemám co říct, jen UTÍKEJ, UTÍKEJ, UTÍKEJ!

…Skáče do bezpečí bunkru ;)