Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

52 -- Nabídka míru

Ron se vzbudil s pocitem, že se mu tělo proměnilo v kámen a mysl zamrzla. Přitáhl si kolem sebe přikrývku, a pomalu se pokoušel prohlédnout pocitem děsu a vybavit si sen, který ho vyvolal. Viděl Harryho na měsícem ozářené mýtině, kde s ním byli další lidé, ale také byli obklíčeni smečkou vlkodlaků. Harry u sebe měl koště, ale nechtěl opustit své společníky. Ve snu Ron věděl, že útočící zvířata nejsou obyčejní vlci, ale že jsou to vlkodlaci, ačkoliv by nyní odlišující znaky vyjmenovat nedokázal. Tihle nebyli jako Lupin, zkrocení vlkodlačím lektvarem; tohle byla monstra z dětských pohádek.

Ron si vypěstoval hrůzu ze zlých snů, která dalece přesahovala běžný strach. Jeho sny se občas vyplnily, nebo se jim realita blížila. Nikdy o tom nikomu neřekl, nechtěl, aby si ostatní mysleli, že mu straší ve věži jako Trelawneyové, ale věděl o tom. Snažil se přesvědčit, že by to mohlo být normální – mnoho lidí mělo sny každou noc – bylo logické, že se některé náhodou přiblíží realitě a že si je pak bude pamatovat lépe. Přesto cítil zoufalou potřebu zkontrolovat Harryho; přesvědčit se, že je celý, dýchá a není pokrytý krví a nakažlivými slinami.

Posadil se. Oknem dovnitř proudilo měsíční světlo, ale nemyslel si, že by už byl úplněk. Možná za pár dní? Vstal a na roztřesených nohách přešel k oknu. Měsíc už přeputoval skoro celou oblohu, a jak si Ron myslel, stále dorůstal. Dva nebo tři dny, pomyslel si.

Věděl, že to znamená, že nyní Harryho kontrolovat nemusí. Jestli se sen má naplnit, stane se tak za úplňku. Přesto v něm nepřestával hlodat temný strach.

Ron váhavě došel k závěsům Harryho postele. Jen nakouknu, řekl si, a půjdu spát. Pomalu odhrnul závěs. Nic neviděl. Poodhrnul ho trochu víc. Nakonec se poddal svému strachu, pozvedl hůlku a seslal Lumos. Postel byla prázdná.

Ron čekal. Po chvíli ho napadlo zkontrolovat čas a zjistil, že jsou dvě ráno. Krátce před třetí uslyšel tiché cvaknutí opatrně otevíraných dveří.

Ron zůstal nepohnutě ležet. Čekal, až Harry dojde ke své posteli a natáhne ruku k závěsům.

„Ahoj,“ řekl.

Harry ztuhl. „Ahoj,“ řekl.

„Měl jsem o tobě noční můru. Napadli tě vlkodlaci. Už se mi nepodařilo usnout.“

„Jen jsem byl někoho navštívit.“

„Dobře.“ Ron se zhluboka nadechl. „Jsem rád, že jsi v pořádku. Nikomu to neřeknu, nemusíš se bát.“

„Jdi se vycpat.“

„Myslím to vážně,“ řekl Ron. „Ani Hermioně.“

Harry neodpověděl.

Na lektvary se Harry doploužil jen čirou silou vůle. Předtím si učesal vlasy a opláchl obličej, i když jen ze strachu, co by udělal Draco, kdyby tak neučinil.

„Jsi v pohodě?“ Zeptal se Draco, když se Harry zhroutil na lavici před sebou, a v hlase mu překvapivě zřetelně zaznívaly obavy.

„Jsem jen utahaný,“ odpověděl Harry.

„Zase jsi vyváděl něco, co bys neměl?“ Zeptal se Draco a nyní měl jeho hlas dobře známý posměšný tón.

„Ani ne,“ odpověděl Harry neurčitě. Před dalšími otázkami ho zachránil příchod Snapea. Jeho otec působil unaveně, ale ještě nevypadal, že by byl na hranici vyčerpání. Harry uvažoval, jestli v tom za to může jeho zkušenost s ponocováním nebo jestli si pomohl lektvarem.

Na obraně Harry Rona i Hermionu ignoroval a u oběda si sedl ke Colinovi. Colin se Harrymu svěřil se svým bojovým plánem získat si Levanduli. Řekl, že stále nemá ráda jeho, ale začínají se jí líbit některé z jeho fotografií. Myslel si, že by na ni mohl udělat dojem svým talentem. Úchvatná dívka jako ona si konec konců potřebuje zúžit výběr. Nedalo se očekávat, že si vyrazí jen tak s někým. Colin ale dokáže svou cenu. Byl o tom přesvědčen. Harry přikyvoval, tvářil se účastně nebo povzbudivě podle toho, co situace vyžadovala, a v duchu děkoval bohům, že je všechna ta houževnatá pozornost nyní soustředěna na někoho jiného.

Po cestě k Hagridovi se k Harrymu snesla Hedvika s dopisem, který podle všeho strávil několik hodin v sovinci. Zřejmě se mu ho pokusila doručit během snídaně a jednoduše ho odnesla, když její snahy selhaly. Pochválil ji, pohladil ji po peří, seslal rychlé čistící kouzlo na pergamen a rozložil ho.

Harry chvíli koukal na zprávu. Mapa? Jaká mapa? Je tu jen téměř prázdný – v tom se Harry zarazil. NČT&D – Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák. Zatraceně brilantní.

Harry rychle zkontroloval, že se poblíž nikdo nenachází, vytáhl hůlku a poklepal na dopis. „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“ Vyslovení hesla v něm vyvolalo zachvění jako nikdy předtím.

Text dopisu se rozvlnil a na jeho místě se objevil jiný o dost delší.

Harry znovu poklepal na pergamen. „Neplecha ukončena,“ řekl automaticky a na pergamenu se opět objevila původní zpráva. Zastrčil ho do kasy a pokračoval v cestě k Hagridovi.

Ron a Hermiona se s ním pokusili promluvit před péčí o kouzelné tvory. Harry naštvaně odkráčel pryč a připojil se k Susan Bonesové. Hermiona se urputně soustředila na hodinu; Ron většinu času koukal na ušlapanou trávu.

Harry se připravoval odrazit jejich další útok po hodině, ale bez většího otálení odešli, aniž by se o něco pokusili. Zůstal hledět na jejich záda.

„Děje se něco?“ Zeptala se Susan.

Harry se na ni podíval, usmál se a zavrtěl hlavou. „Škoda, že s námi nemáš hodinu obrany,“ řekl zlehka. „Sledovat nás musí letos být vážně zábavné.“

„Můžu nějak pomoct?“

„Dík, ale nenapadá mě nic, co bys mohla udělat.“

Přes své odmítnutí s ní na zpáteční cestě do školy srovnal krok. Bylo příjemné vedle sebe někoho mít. Už byli skoro u školy, když promluvila.

„Přemýšlel jsi o tom, že bys znovu vedl B.A.? Mamka by mi to dovolila, kdyby tam neučil profesor Lupin.“

„Profesor Lupin je dobrý člověk.“

„Já vím!“ Bránila se Susan a v hlase jí jasně proznívala frustrace. „Ale mí rodiče se nikdy s žádným vlkodlakem nesetkali a myslí si, že jsem jenom naivní.“

Harry se na ni usmál. „Jak můžou vědět, že se nikdy nepotkali s vlkodlakem?“ Zeptal se.

Susan se zarazila. „Er…“

„Možná by to byl dobrý doplněk výuky. Ale rád bych nejdřív získal Brumbálovo svolení. Profesora Lupina taky. Myslím, že by chápal, proč si chceme setkání organizovat sami – vypadal vážně zklamaně, že se jeho hodin nemůžeš účastnit, řekl, že doufá, že se ti podaří udržet s námi krok i bez nich. BA by pro tebe mohla být řešením.“ Povzdechl si. „Ale vzhledem k tomu, že teď nemluvím s Hermionou…“

„Neudělal bys to ani kvůli něčemu takovému? Myslím, že byste měli být schopni spolupracovat, i kdybyste nezůstali přáteli. Mamka nesnáší některé své kolegy, ale i tak s nimi spolupracuje. V reálném světě ti stejně nic jiného nezbude.“

„Asi máš pravdu.“ Harry pokrčil rameny. „Tak mě nech nejdřív promluvit s ředitelem, dobře? Dám ti vědět.“

Harry neměl nic důležitého na práci, takže se rozhodl vyřídit záležitost s Brumbálem rovnou. Heslo bylo ‚cukrový brk‘ a ředitel byl uvnitř, když Harry zaklepal. Při vstupu ho trylkem pozdravil Fawkes.

„Dobré odpoledne, Harry,“ řekl s úsměvem Brumbál. „Jak ses zotavil po své nehodě?“

„Dobře, děkuji,“ odpověděl Harry. Podařilo se mu nezačít okamžitě sypat další informace. „Pane řediteli, měl bych na vás otázku.“

Brumbál ho sledoval s obvyklým pobavením. „Možná bys ji měl položit,“ navrhl zlehka.

Harry potlačil pobavení i podráždění. „Susan Bonesová mě požádala o obnovení BA. Nevadilo by vám to? Jestli to teda nebude vadit profesoru Lupinovi.“

„Chceš ho požádat o pomoc s vedením?“

„Ne. Teda, já bych to udělal,“ přiznal Harry, „ale letošním cílem by bylo nabídnout trénink studentům, kterým nebylo dovoleno zapsat se na hodiny s ním.“

Brumbál zvážněl, ale přikývl. „Je s politováním, že taková potřeba vyvstala, ale rozumím. Potěšilo by mě, kdybys setkávání vaší skupiny opětovně zahájil. Tentokrát by se mohlo jednat o oficiální studentský spolek.“

„Máme změnit jméno?“

Brumbál se usmál. „BA,“ zahloubal se. „Dejme tomu ‚Bradavická aliance‘? Pouze bude-li se někdo zajímat.“

Harry se zasmál. „To by mělo stačit.“ Kousl se do rtu. „Máte nějaké novinky o slyšení ohledně mého opatrovnictví?“

„Ne. Nové informace nebudu mít až do chvíle, kdy bude slyšení uzavřeno.“

„Půjdu tam s vámi?“

Brumbál zavrtěl hlavou. „Upřímně, Harry, nebude to stát za to, abys kvůli tomu zmeškal celý den vyučování. Na tvůj názor se nikdo ptát nebude. Také si dělám starosti s tvým současným vzhledem.“

„Nikdo nic nezmínil.“

„Pravda, ovšem tady tě lidé vídají každý den. Popletal neviděl postupné změny. Ještě větším nebezpečím než Popletal by byly nové fotografie. Pro případ jeho návštěvy na tebe mohu seslat Zkrášlovací kouzlo, ale soudní místnost je proti takovým věcem chráněna.“

„Hm.“ Harry se zhluboka nadechl. „Tak jo. Vážně si myslíte, že se mi nic nestane, když se dočasně stane mým opatrovníkem?“

„Popletal je výborný politik. Nebude chtít ukázat karty, dokud si svou pozicí nebude jist. Nemusíš se obávat ničeho horšího než drobných nepříjemností a možná jedné dvou napjatých návštěv.“

Harry přikývl. „Tak dobře.“

„Potřeboval jsi ještě něco?“

Harry se nad otázkou skutečně zamyslel, místo aby okamžitě vyhrkl „ne“ a využil příležitosti odebrat se k odchodu.

„Vlastně ano,“ řekl. „Nemám úplně jasno v rozlišení černé magie a magie duše, jestli mezi nimi vůbec je rozdíl. Severus říká, že jakékoliv kouzlo využívající duši je nebezpečné a lze ho klasifikovat jako černou magii, ačkoliv nemusí být vždy nelegální, ale nedalo by se za magii duše považovat například Patronovo zaklínadlo?“

„Severus je mladý,“ řekl Brumbál smířlivě. „Veškerou černou magii lze považovat za magii duše. Termín černá magie správně zahrnuje – nebo dříve zahrnoval – pouze takovou magii, která má destruktivní účinky na svůj cíl nebo na sesilatele. To druhé bohužel není vždy zřejmé. V roce 1946 byl proto uspořádán mezinárodní koncil s cílem kodifikovat, která magie duše nebude považována za černou magii. Ohledně Patronova zaklínadla ani nevyvstaly pochybnosti. Jeho seslání nevyžaduje negativní emoci, nemá zhoubný účinek na sesilatele a svůj cíl pouze odpuzuje. Jiná nelze zařadit tak jednoduše. Existují například léčitelská kouzla, důsledkem jejichž sesílání kouzelník postupně a do určité míry ztrácí schopnost způsobit újmu. Někdo by mohl tvrdit, že se jedná o prospěšný vedlejší účinek, ale léčitel by se mohl ocitnout v situaci, kdy se v případě napadení nebude schopen účinně bránit. Jako další příklad bychom si mohli uvést Fideliovo zaklínadlo, které nemá negativní účinek na svůj cíl – ten v každém případě musí být k seslání zaklínadla svolný – ale prohlubuje sesilatelovu důvěru k cílové osobě.“ Brumbál dal Harrymu chvilku na vstřebání této informace. Harry se otřásl.

„V některých případech se může jednat neblahý účinek, nepovažovali jsme ho však za tak významný, abychom zaklínadlo klasifikovali jako černou magii. Ve třetí kategorii se nacházejí kouzla jako Neporušitelný slib. Toto konkrétní kouzlo narušuje vnímání jak u sesilatele, tak u cíle a není pochyb o tom, že by mělo být klasifikováno jako černá magie, nicméně takové zařazení se tvůrcům zákona nehodilo do karet a z toho důvodu uniklo.“

„Ale jestli existuje tolik výjimek...“

„Harry, existuje pouze velmi omezený počet výjimek. Nakonec se jednalo o méně než tři procenta kouzel, o kterých jsme jednali – ale ze zjevného důvodu je pravděpodobnější, že na ně narazíš.“

Při vstupu do nebelvírské společenské místnosti se Harry rozhlédl, ale Rona ani Hermionu neviděl, a tak se posadil. V tom okamžiku se však objevili nahoře na schodech, odkud zamířili přímo k němu a usadili se do sousedních křesel.

„Copak jsem se nevyjádřil dost jasně?“ Zeptal se kousavě. „Nechte mě na pokoji.“

Ron a stolek před něj vysypal sáček sladkostí – čokoládové žabky a šumivé bzučivky, ledové myšky a nějaký nový druh lékořicových háďátek, která se přesvědčivě svíjela ve voňavém klubku.

„To si jako myslíte, že vám odpustím za hrst sladkostí?!“ Zeptal se Harry pobouřeně.

„Vyplížila jsem se ze školy, abych ti tu čokoládu donesla,“ odpověděla stěží šeptem Hermiona. „Jako pokání. Omlouvám se. Nechala jsem se unést výzkumem; víš, že se mi to občas stává.“

„I kdyby to mělo znamenat, že mě zradíš,“ řekl Harry tvrdě.

„Harry, to od tebe není fér! Vím, že jsme tě zranili, ale ty jsi k nám taky nebyl upřímný.“

„O tom se tu nebavíme,“ ohradil se Harry.

„Ale bavíme! Když mě rozrušíš tím, že mi lžeš, musíš nést část zodpovědnosti za důsledky! A to se stalo, nebo ne?“ Domáhala se. „Nevěděla jsem, co si o tvém chování myslet – vyděsil jsi mě – tak jsem dělala vše, co jsem mohla.“

„Nemáš nějaké nezadatelné právo mluvit mi do života!“ Vykřikl Harry.

„Ale taky nejsem tvoje hračka!“ Odpálila Harryho stejně prudce. „Uvědomuješ si vůbec, čím si kvůli tobě procházím? Minulý týden mi při testu z run utekly dva body! Můj Rozjasňující lektvar měl stejné vedlejší účinky jako lektvary ostatních, protože jsem si neprošla doplňkovou literaturu. Celé dny nedělám nic jiného, než že se o tebe strachuju! Nechci tě ztratit kvůli nějaké pitomé hlouposti!“

Harry pocítil záblesk soucitu. Nejen že Hermiona nedosáhla bezchybného výsledku v testu, ale dokonce kvůli tomu ani celou dobu nekňučela. Přesto… „Možná jsi část z toho času měla věnovat mluvení se mnou,“ řekl uštěpačně.

„Vždycky se něco pokazilo, když jsem to zkusila.“

Harry to vzdal. „Jo,“ řekl. „U mě taky.“

Uvědomil si, že se zbytek místnosti ponořil do ticha všichni je se zadrženým dechem sledují.

„Tak dobře,“ řekl a záměrně si z hromádky sladkostí vytáhl čokoládovou žabku. „Dejte mi den, abych se uklidnil a promyslel si to. Můžeme si zkusit promluvit zítra po famfrpálovém tréninku.“

Harry se vrátil do svého pokoje, jedl sladkosti, dokud se mu nezačalo dělat špatně, a snažil se přemýšlet. Severus chtěl, aby Harry pokračoval na plánku. Profesor Brumbál chtěl, aby znovu uspořádal setkávání BA. Obě věci budou daleko snazší s Hermionou. Ron pro jeho cíle tak podstatný nebyl, ale zjišťoval, že na něj se tolik nezlobí. Remus si také myslel, že by se neměl tolik hněvat ani na Hermionu. Způsob, jakým ji manipuloval, prý téměř garantoval, že se bude chovat tak, jak se v poslední době chovala.

Rozhodl se, že jim nabídne mír, i když na odpuštění dosud připravený nebyl. Bude je jako spojence potřebovat a oni toužili po jeho společnosti. Třeba časem přijde i odpuštění, když jim dá, co si přejí; a pak budou všichni spokojenější.

Představil si, jak se Hermiona a Ron plíží do Prasinek, a musel se zasmát. I kdyby došli jen do sklepa Medového ráje, bylo to Hermioně nanejvýš nepodobné.

Z ničeho nic ho napadlo, že si chce vyslechnout Hermionino povídání o tvorbě plánku. Nepochybně se rozvášní a bude fascinovaně vykládat, jako by to celé byl nějaký grandiózní projekt do výuky, a bude zajímavé jí naslouchat.

Harry vypustil čokoládovou žabku z obalu a chňapl po ní. Ukousl jí hlavu a cítil, jak se přestala mrskat. Uvědomil si, že ještě před chviličkou byl přesvědčený, že už sladkého zkonzumoval příliš, ale i tak ji spolkl. Tak dobře. Promluví si s nimi a nějak se domluví. Pro vyšší dobro.

Když Harry shrábl sladkosti, jako by to byla jeho zasloužená odměna, a odnesl si je i s knihami nahoru, přenesla se pozornost společenské místnosti na Hermionu a Rona.

„Mizíme?“ Navrhla Hermiona.

„Dobrý nápad,“ souhlasil Ron.

Opustili věž a vyrazili po schodech dolů.

„Potřebujeme někam jít?“ Zeptal se Ron.

„Přemýšlela jsem,“ odpověděla Hermiona, „a napadlo mě, že jsme se tolik nechali rozptýlit jinými věcmi, že jsme si nezjistili nic o tom kouzlu, jak ti o něm psal Harry?“ Doufala, že Ron pochopí, na co se svým záměrně vágním popisem naráží. „Měli bychom to udělat.“

Ron přikývl. „Přijde mi, že se změnil ještě víc,“ řekl.

Hermiona přikývla. „Ginny si toho všimla v sobotu večer. Ráda bych věděla, jestli je to normální a jak dlouho to ještě bude pokračovat.“

„Já bych zas rád věděl, kdo byl ten chlap,“ řekl Ron ohnivě. „Jestli pořád žije, zabiju ho.“

„To by se Harrymu nemuselo líbit.“

„Nemyslíš, že bude chtít svou mamku pomstít?“

„Nevíme, co se stalo,“ připomněla Hermiona. „Jestli byla svolná, není to jeho vina.“

„Mamka o Lily často mluví,“ řekl Ron tvrdohlavě. „Říká, že Lily byla do Jamese zamilovaná až po uši. Jestli-“

„Příliš mluvíme,“ přerušila ho Hermiona naléhavým šepotem. „Kvůli tomuhle nám o tom nesmí povědět. Už nic neříkej.“

„Nikdo neposlouchá-“

„Pravděpodobně.“

Ron zaváhal a rozhlédl se po obřím schodišti, od kterého se rozbíhaly všechny chodby. Kousl se do rtu a přikývl.

„Tak pojďme.“

Hledání v knihovně jim ztížila nutnost udržet věc v tajnosti. Bez možnosti požádat madam Pinceovou o nasměrování se Hermiona uchýlila k nakupení úctyhodného komínku objemných grimoárů, na které pak knihu za knihou začala sesílat Rejstříkové kouzlo. Ron se mezitím rozhodl poohlédnout po nějakých fotkách mladého Voldemorta, aby zkusil posoudit, zda by Harryho otcem mohl být on.

Zašel k archivovanému Dennímu věštci a vytáhl si první tři vydání z roku 1980. Nemusel hledat dlouho. První výtisk, po kterém sáhl, vyšel v neděli a titulek na úvodní straně hlásal:

Lord Voldemort promlouvá ke shromáždění na podporu Zookk

Fotografie pod ním vyobrazovala na první pohled charismatického, vážného muže který se skláněl z nízkého pódia a napřahoval ruku k nejbližšímu člověku ze vzrušeného, skandujícího davu. Lidé se postrkovali, tlačili a natahovali, aby se ho mohli dotknout.

„Do prdele,“ vydechl Ron. Hermiona hlučně zabouchla knihu.

„Rone! Co to s tebou a Harrym letos je?“

„Podívej,“ řekl Ron. „Tohle je Voldemort. Ve svém původním těle.“

Postrčil noviny k ní. Zamračila se na fotografii. „Má ještě vlnitější vlasy, než bývaly Harryho,“ řekla, „ale jeho tvář se hodně podobá Jamesově.“

„Zapomeň na to!“ Zvolal Ron. „Sleduj ten dav. Jsou z něj úplně mimo!“

Hermiona si odfrkla. „Nemyslel sis, že veškerý vliv získal terorizováním lidí, že ne?“

Ron zamrkal. Hermiona si povzdechla. „Myslel,“ uhodla.

„No, jo,“

„Vlastně mezi lidmi býval opravdu populární. Stejně jako většina jeho návrhů.“

„Co má být Zookk?“

„To nevím.“ Hermiona zběžně projížděla očima úvodní věty článku. „Tady. ‚Zákon o ochraně kouzelnické kultury‘. Jsou tu o něm i nějaké podrobnosti. Hm... Zákaz prodeje veškerých mudlovských novinek, požadavek šestiměsíčního proškolení o kouzelnické kultuře pro mudlorozené, kteří chtějí požádat o povolení ke sňatku s kouzelníkem nebo čarodějkou, zákaz svěření jakéhokoliv dítěte, které projevilo magické schopnosti do výhradní péče mudlovským nebo mudlorozeným partnerům, i kdyby jen na dočasnou dobu, zákaz zaměstnání mudlorozených na jakoukoliv pozici spojenou s prací s dětmi včetně učení, zábavního sektoru, dětské chůvy, tvorby nebo prodeje školních učebnic, dětských knih,“ Hermionin postupně se zvyšující hlas se konečně zlomil. „To je hnus!“ Vyrazila se sebe.

Ron obešel stolek, aby se jí mohl podívat přes rameno. „Milují ho,“ řekl. „Podívej, jak se tlačí! A on se tváří tak, tak rozumně. Ustaraně.“

„Dělá mu starosti, že by lidé jako já promluvili s kouzelnickými dětmi!“

„Šššš, Hermino. Už je to pryč.“

„Ale není!“

„Tak aspoň on už není stejný jako dřív. Kdyby ukázal tvář na veřejném shromáždění, lidé by se s křikem rozprchli a na jejich místo by nastoupila legie bystrozorů.“

„Myslíš?“ Zapochybovala Hermiona. Otřásla se. „Tím bych si nebyla tak jistá.“ Povzdechla si a odsunula noviny. Zašeptala kouzlo, které jí dovolilo psát hůlkou, a na stolek načmárala vzkaz. „Spíš se podobá Harrymu, jak jsme ho znávali dřív, než jak ho můžeme vidět teď.“

Ron přesně nevěděl, jak pomocí hůlky napsat dočasný vzkaz, a tak si utrhl proužek pergamenu. „Třeba se mu vlasy začaly vlnit a on to přehnal s žehlením?“ Odepsal zpátky.

Hermionina původní slova stačila zmizet a Hermiona je rychle nahradila: „Ne, nesedí ani rty a tvar obličeje.“

„Takže ne Voldemort,“ napsal Ron.

„Dobře,“ odpověděla Hermiona nahlas. „Musím se vrátit k práci.“

Deset minut před zavírací dobou knihovny Hermiona vytrhla Rona z jeho zděšeně fascinovaného procházení starých tiskovin. „Pomůžeš mi vrátit tyhle na místo?“ Požádala.

„Podařilo se ti něco najít?“ Zeptal se.

„Tady ne.“

O několik poschodí výš zavedla Hermiona Rona do prázdné místnosti a seslala na dveře Umlčovací kouzlo.

„Tak co jsi objevila?“ Zeptal se Ron. „Bude se dál měnit?“

„To jsem nenašla. Co se mi ale zjistit podařilo, je, že Kouzlo otcovství je založeno na magii krve a musí být sesláno matkou. Po dalších informacích se budeme muset porozhlédnout v oddělení s omezeným přístupem.“

„Magie krve?“ Zalapal po dechu Ron. „Ale to je černá magie! Lily…“

„Podívej, třeba jsme s celým Kouzlem otcovství mimo. Třeba to vážně byl jen vtip. Nebo možná Lily nebyla tak dokonalá, jak si myslíš.“

„Třeba Lily není jeho matka! Třeba to vůbec není Harry Potter. Mohli ho s někým vyměnit hned po narození, aby skutečného Harryho ochránili.“

„Rone!“ Zaburácela Hermiona. Na chvilku se jí podařilo znít úplně stejně jako Ronova matka. Okamžitě ztichl. „Myslím, že bude nejlepší, když pro začátek zůstaneme u jednodušších teorií,“ řekla sladce. „Jedno po druhém.“

„Tak jo,“ souhlasil Ron.

V úterý se Harry vzbudil s nezvykle dobrou náladou. Chvilku se snažil vymyslet, čím by to mohlo být, a pak si vzpomněl, že se rozhodl začít se znovu bavit s Ronem a Hermionou, ale ne dřív než odpoledne. I tak nechal Ronovi na polštáři čokoládovou žabku a vyrazil na brzkou snídani. Vzal si s sebou dopis pro Freda a George. Občas se u snídaně objevila Hedvika a dožadovala se pamlsků. Jestli tomu tak bude i dnes, předá jí psaní tam, a jestli ne, vyběhne si do sovince před obědem.

V polovině schodiště se zastavil, aby si ještě jednou prošel, co napsal.

Harry se zamračil, tohle v něm vyvolávalo zvláštní pocity. Kdyby měl znovu začít kouřit, chtěl, aby o tom Hermiona věděla, aby viděla, že nad ním ztratila jakýkoliv vliv, ale jestli to zjistí Snape, bude to nepříjemné, a Hermiona by to na něj zřejmě opravdu pověděla, přesně jak napsal. Pokrčil rameny. Může si je prostě nechat v nočním stolku, dokud se nerozhodne, co chce.

V dalším odstavci připojil detailní popis, jak najít rohový obchůdek s cigaretami nedaleko Příčné ulice i jak cigarety koupit. Podepsal se jako „Váš chytač, který nikdy nezklame“, což ho nyní opět přimělo k úsměvu.

Famfrpálový trénink byl naplánován hned po vyučování a proběhl uspokojivě. Harry sebral ze země malý klacík a přeměnil si ho ve sponku do vlasů, kterou si před odchodem na hřiště stáhl přední prameny vlasů k temeni. Nepodařilo se mu to napoprvé, musel to zkusit několikrát, než měl pocit, že má účes víceméně rovnoměrný. Venku bylo krásně, svítilo slunce, pofukoval jemný větřík a nebe nad hlavou bylo čistě modré. Spontánně se usmál na Rona, který viditelně pookřál. Harry řídil cvičení a radil, kde bylo třeba, aby týmu vynahradil poslední zpackaný trénink. Ginny se na něj usmívala.

Po tréninku na něj Ron čekal v šatně.

„Hermiona má být v knihovně. Půjdeme za ní?“

Harry přikývl. „Měl bych mluvit s vámi oběma,“ řekl.

„Harry, vážně mě to mrzí. Neuvědomil jsem si, že tě to tolik naštve, ale když o tom teď tak přemýšlím, chápu to.“

Harry pokrčil rameny. „Chováte se ke mně, jak jsme se vždycky chovali k lidem, kterým jsme nevěřili,“ řekl. „Ne že by to na věci něco měnilo. Jen se za své chování opožděně stydím mimo to, jak jsem vytočený.“

Ron podle všeho netušil, co na to říct, ale Harry měl pocit, jako by v něm všechno zapadlo na své místo, jak své neuspořádané vnitřní myšlenky vyslovil nahlas. Uklidňovalo ho, že je schopen vyjádřit, jak se cítí. Ochotně kráčel po Ronově boku ke knihovně. Ani ho příliš nenaštvalo, když se jeho sponka v půli cesty proměnila zpátky do klacíku.

Hermionu našli v archivu, kde se probírala fotografiemi. V Harrym zatrnulo, když je uviděl. Vážně měl v plánu o nich Severusovi povědět, ale nikdy na to nepřišla řeč. Možná by je měl prostě sám projít a cokoliv inkriminujícího ukrást.

„No vidíš – musíme ti ukázat fotky!“ Zvolal Ron. „Odkládali jsme stranou všechny s tvými rodiči a se Siriusem.“

„Díky,“ řekl Harry, „ale teď na to nemám moc náladu. Co kdybychom si nejdříve promluvili a pak vyrazili na večeři?“

„Budeme ti je moct ukázat potom?“ Zeptal se Ron.

„To záleží.“

Ron provinile sklopil pohled a přikývl.

„Ale než půjdeme,“ řekla dychtivě Hermiona, „podařilo se mi rozluštit, kdo je ‚Sev‘.“

Harry ztuhl.

„Našla jsem další fotku.“ Hermiona ji posunula přes stůl. „Je to profesor Snape – Severus Snape. Věřili byste tomu?“

Harry a Ron se sklonili nad fotografií. Tentokrát byla tvář tmavovlasého chlapce dobře vidět, mračil se. S tím výrazem a typickým nosem se Severus nedal nepoznat, i když měl čisté vlasy a obecně vypadal upraveně. Mračil se na hnědovlasého chlapce, který v ruce držel zápisník a škádlivě mu s ním mával před nosem. Remus uskakoval z místa na místo a vyhýbal se Severusovým pokusům získat ukradený zápisník zpět. Severus se na okamžik zarazil, široce se usmál a vzápětí opět zaútočil.

„Tohle že je Snape?“ Zeptal se Ron užasle.

„Rozhodně to tak vypadá.“

„To teda nevypadá! Hraje si!“

„Mně to tak teda přijde. Vidíte!“ Hermionin hlas poklesl do spikleneckého šepotu. „Dnes se v hodině ukázal s umytými a učesanými vlasy. Málem mě to položilo!“

„Můžeme jít?“ Zeptal se Harry ostře.

Hermiona přikývla, vrátila fotku k hromádce dalších a krabici opět uložila za svázané výtisky Denního věštce. Harry si všiml, že se jedná o polici označenou jako období 1970-1980. „Tak pojďme,“ řekla.

Harry vyšel z knihovny jako první a zamířil do první prázdné učebny. Jakmile byli všichni uvnitř, seslal na dveře kouzla, která jim zajistí soukromí.

„Hm,“ začala Hermiona rozpačitě. „Máš v plánu sdělit nám nějaké velké tajemství?“

„Cože?“

„No, všechna ta kouzla.“

„Jo tohle. Ne, to jsem si jen poslední dobou zvykl dělat.“ Harry se zasmál. „Všechno si zamykám, chráním své rozhovory. Zvyk.“

„Rozhodl ses, jestli nám odpustíš?“ Zeptala se Hermiona nejistě.

„Došel jsem k tomu,“ Harry chvilku přemýšlel, jak to zformulovat. „Že se s vámi budu stýkat.“

„To je od tebe laskavé,“ ušklíbl se Ron.

„Promiň, ale – asi chvilku potrvá, než vám opravdu odpustím.“

„Co teda budeme dělat?“ Zeptala se Hermiona.

Harry se zhluboka nadechl. „Rád bych dokončil některé části mapy.“

„Aha, takže ti špehování není tolik proti mysli,“ řekl Ron.

„Na rozdíl od některých lidí nemám v plánu špehovat své přátele ani jiné konkrétní lidi. Jen bych rád dohlížel na určitá místa.“

„Na jaká?“

„Na tunely. Na cestu do Prasinek. Pozemky mezi hradem a lesem.“

Ron a Hermiona se na sebe podívali.

„Tak to asi bude problém,“ řekla Hermiona.

„Proč?“

„Nepodařilo se nám přijít na to, jak do mapy zanést vnější prostory. Moc času jsme tomu nevěnovali – zatím jsme se soustředili hlavně na zamčené místnosti a veřejné prostory jako je třeba knihovna. Pobertové měli Petera, však víš, a James měl plášť, takže ho mohli dostat do míst, která potřebovali zmapovat, a James pak stál poblíž a sesílal kouzla. Napadlo mě, že bychom si mohli sehnat krysu a zkusit ji ovládat kouzly, jenže Ron krysu nechce. Potřebujeme ale malé a dostatečně silné zvíře, které se dostane do těžko přístupných prostorů.“

„Fretka,“ řekl Harry.

„Cože?“ Hermiona se chvilku tvářila nechápavě, a pak se najednou rozzářila. „To je perfektní! Rone, seženeme fretku.“

„Já žádnou fretku nechci,“ řekl zděšeně Ron.

„Musíš! Já druhé zvíře chovat nemůžu, Levandule by to na mě řekla! Tvoji spolubydlící ne.“

„Pokud si někdo zamyká své pokoje, možná byste je mapovat neměli,“ řekl Harry kousavě.

„To by teda byla mapa!“ Reagoval znechuceně Ron. „Pobertové taky mapovali všechno.“

„S tím nechci mít nic společného! Obranné pásmo. Nic víc.“

„Pokusím se přijít na způsob,“ slíbila Hermiona.

„Navrhuji promluvit si s Remusem,“ řekl Harry. „Hned po večeři.“

„Víš něco o magii krve?“ Zeptala se Hermiona, když vykročili po schodech dolů. Harry se na místě zarazil.

„Magii krve?“ Upřeně ji pozoroval. „Proč by tebe měla zajímat magie krve?“

„To beru jako ‚ano‘,“ zatrylkovala Hermiona prostořece. „Tak mi to vysvětli.“

„No, není to přesně ohraničený pojem. Říká se tak dvěma různým věcem. O které bys chtěla slyšet?“

„Nevím.“

„Aha,“ z Harryho viditelně opadlo napětí. „Narazila jsi na to někde, kde bys to nečekala?“

„Přesně.“

„Hm. Tak zaprvé se tím termínem dá označit magie založená na příbuznosti nebo pokrevním původu – ‚krví‘ se myslí ‚krev čistokrevných‘. Druhé pojetí je daleko běžnější, tam se jedná o souhrnné označení pro všechna kouzla, kletby a lektvary vyžadující lidskou krev.“

„To asi bude všechno černá magie, viď?“

„Ne,“ řekl Harry rozhodně. Ron, který dosud zkoumal špičky svých bot, na Harryho kategorické odmítnutí prudce zvedl hlavu.

„To teda je,“ řekl.

„Všechny lektvary, jejichž složkou je lidská krev, jsou nelegální,“ řekl Harry. „Všechna kouzla a kletby využívající krev někoho jiného než daného kouzelníka, jsou nelegální. Jenom asi třetina z nich splňuje podmínky černé magie a užívání magie krve jako takové nebylo nezákonné až do prosince 1981.“

„Do Voldemortova pádu?“ Hádala Hermiona.

„Tak. Bylo to příhodné. V tu dobu bylo zákonem zakázáno mnoho věcí v té době spojovaných s černou magií, aby bylo snazší usvědčit známé smrtijedy, o kterých neexistoval dostatek průkazných materiálů. Tato omezení, do kterých spadala i magie krve, byla uzákoněná v roce 1981 v rámci Zákona o předmětech černé magie. Do určité míry přinesla ovoce, ale do koše tak letěla řada užitečných kouzel. Brumbál si myslí, že platnost tohoto zákona bude zrušena nejpozději do doby, kdy začnou do školy chodit naše děti, a v konečném důsledku se nás budou vyptávat na kouzla, o kterých naši rodiče měli povědomí, ale my o nich nikdy neslyšeli.“ Zaváhal. „No, asi ne tvoji rodiče, ale víš, co mám na mysli.“

Hermiona opět vyrazila ze schodů. „Takže v době, kdy ses narodil, byla magie krve legální?“

„Částečně. Hodně věcí, které můžeš udělat s krví, můžeš samozřejmě udělat také s jinými tělními tekutinami. Rone, třeba tví bratři přišli s výrobkem, ve kterém původně použili lidskou krev, tak jsem jim vysvětlil, že stejného výsledku dosáhnou s – něčím jiným.“ Harry zčervenal.

„Něčím, co mi nemůžeš říct?“

„Něčím, co bych neměl zmiňovat v Hermionině společnosti.“

„Prosím tě!“ Utrhla se Hermiona. „Nebuď tak dětinský.“

Harry protočil panenky. „Se spermatem,“ řekl.

Hermina se zahihňala. Ron povážlivě zezelenal. „Řekni mi, který výrobek,“ žadonil.

„Ale Rone, na tom nic nelegálního není,“ dobíral si ho Harry nemilosrdně. Hermiona se rozesmála.

„Harry!“ Naléhal Ron. „Řekni mi to!“

„Ne. Kdo se moc ptá, moc se dozví.“

Jakmile dorazili k nebelvírskému stolu, šťouchla Hermiona do Harryho loktem a nenápadně ukázala na Snapea. „No řekni, nevypadá dobře? Pořád by potřeboval spravit zuby, ale…“ Obrátila se k Ronovi, aby ho na Snapea také upozornila, a Harry se na Severuse pozorně zadíval. Jeho otec byl stejně vymydlený, jako když ho k tomu Harry umluvil o prázdninách. Viděl, jak si vyměnil pár slov s Remusem. Remus se na chvíli zatvářil pobaveně, pak opět zplihl. Harry si pomyslel, že tento úplněk pro něj musí být obzvlášť náročný.

„Pořád je škaredý,“ řekl najednou Ron. Harry se ohlédl. Ron se na Hermionu mračil.

„Já si myslím, že mu to docela sluší.“

„Je škaredý a pořád vypadá jako nějaký cizák.“

Harry sebou mimovolně trhnul. Hermiona se na něj otočila. Chvilku v němém pohledu sdíleli své rozčarování, pak se Hermiona obrátila zpět na Rona.

„Hlídej si pusu,“ varovala ho. „Kdybychom nebyli uprostřed večeře, hned bych ti za to vlepila pohlavek.“

„Proč jako?“ Ron vypadal naprosto ztraceně.

„Protože se svět netočí kolem Británie,“ odsekla nazlobeně Hermiona. „Jestli je tvá definice krásy ‚vypadá jako někdo z mého rodného městečka‘, potřebuješ nakopnout do zadku.“

„Ty lidem od nás vůbec nejsi podobná,“ opáčil nechápavě Ron, „a vypadáš v pohodě.“

„Jen si to představ!“ Zvolala afektovaně Hermiona. „A to jsem se narodila celé tři hrabství od tebe!“

Ron se bezmocně zadíval na Harryho. Harry mu pohled neochvějně oplácel. „Na ty poznámky o ‚cizácích‘ si dávej pozor,“ poradil mu. „Dva z tvých bratrů tohle měli na talíři každý den. Zkus si s nimi promluvit.“

Ron rozčileně pokrčil rameny. „Ale pořád je škaredý,“ trval na svém.

Po večeři se podle plánů vydali za profesorem Lupinem. U jeho dveří Harry převzal iniciativu a zaklepal. Remus pomalu otevřel dveře, vypadal překvapeně, koho za nimi vidí.

„Je to důležité?“ Zeptal se.

Harry si ho zkoumavě prohlédl. Jak se den před úplňkem dalo očekávat, vypadal Remus unaveně a ne úplně fit, ale Harry ho viděl v horším stavu a stále pohostinného.

„Chtěli jsme se tě zeptat na něco ohledně plánku,“ řekl.

Remus se zamračil. „Tak pojďte dál,“ řekl. „Ale ať to není na dlouho, dnes nemám moc času.“ Vešli dovnitř. „Co potřebujete?“ Zeptal se, jakmile se za nimi zavřely dveře.

„Chtěli jsme do plánku zanést přístupy do hradu,“ řekl Harry rychle. „Tunely, cestu z Prasinek a pozemky směrem k Zakázanému lesu.“

Remus pookřál. „Výborný nápad,“ řekl. „Chtěli jste zmapovat všechny tunely?“

„Jen ty průchozí,“ řekl Harry.

„Proč?“ Zeptal se Remus.

„Proč chceme zmapovat tunely?“ Nechápal dotaz Harry.

„Ne, proč chceš udělat jen ty průchozí!“ Uhodla Hermiona. „Myslíte si, že bychom měli zmapovat i ty zasypané?“

Remus se zářivě usmál. „Bylo by to důkladnější.“

„Samozřejmě,“ souhlasila Hermiona. „Bylo by daleko jednodušší uvolnit průchod zasypaným tunelem než vykopávat tunel nový.“

„Přesně tak.“

„Problém je, že jsme nepřišli na způsob mapování venkovních prostorů,“ pokračovala rychle Hermiona. „Musíme to dělat jinak, než jste to dělali vy.“

„Chápu.“ Remus se zamračil. „Přijďte si o tom popovídat v pondělí,“ navrhl. „Tou dobou bych měl být v lepším stavu. Můžete mezitím pracovat na zmapování tunelů.“

„Ale Remusi,“ bránil se Harry. Něco narazilo do okenní tabule. Harry ve tmě zahlédl mávání křídel.

„Budete muset jít,“ řekl Remus. „Dokud nebude po úplňku, nebudu schopen vám s tím pomoci.“ Přešel k oknu. „Jděte!“ Naléhal. „Prosím.“

Harry otupěle otevřel dveře. Za zády mu zahoukala přistávající sova. Harry dal u dveří přednost Ronovi a Hermioně, a když za sebou zavíral, stačil ještě nahlédnout dovnitř. Remus držel dopis. Jeho oči byly pevně zavřené.

Harry si kvůli Remusovi dělal příliš velké starosti, aby se dokázal soustředit na něco jiného. Že souhlasil s návratem do knihovny, si uvědomil až ve chvíli, kdy se zastavili před jejími dveřmi. Hermiona a Ron ho provedli až dozadu do archivu a snesli z police krabici s fotografiemi, ze které vytáhli stranou odložený štůsek fotografií se známými lidmi.

„Řekl bych, že tohle bude tvoje mamka,“ řekl Ron vesele a podal Harrymu z kupičky vrchní fotku.

Harry souhlasně přikývl. Lily byla snadno rozpoznatelná, ačkoliv jí nemohlo být víc než čtrnáct nebo patnáct. Podíval se na její ohnivě rudé vlasy a usmál se.

„Kdyby se narodila kouzelníkům, myslel bych si, že musíte být příbuzní.“

„Jako bychom byli jediní zrzaví kouzelníci v Británii!“ Odfrkl Ron. „Ani mí rodiče nejsou příbuzní, teda skoro.“

Hermiona na něj zamrkala. „Skoro?“ Zeptala se.

Harry se ušklíbl. „Pokud vím, všichni britští čistokrevní kouzelníci jsou přinejmenším vzdáleně spříznění.“

„Šest generací zpátky, dvakrát, ale ne víc než to, protože rodiče babičky z taťkovy strany byli Irové,“ upřesnil Ron. Mluvil rychle, ale ne jako by se chtěl tématu vyhnout, spíše jako by to bylo něco naprosto všedního a nezáživného, že to nevyžadovalo víc než letmou zmínku. Hermiona se stále tvářila omráčeně. Harry zachytil její pohled a nepatrně zavrtěl hlavou.

„No vidíš!“ Řekl místo toho. „Zjevně potřebujeme víc cizinců nebo mudlorozených nebo obojího.“

Ron pokrčil rameny. „Asi jo. Já budu prostě hledat někoho, kdo bude schopný se mnou vydržet. Zbytek buď dopadne nebo ne.“

Jeho odpověď byla tak nevinná a správná, že se Harry nevysvětlitelně zastyděl. Zamaskoval to tím, že sáhl po další fotografii. Tato byla focená za větrného dne dole u jezera. James a Sirius si čelili s tasenými hůlkami a Peter je dychtivě pozoroval. Usazený na tlusté větvi v pozadí přihlížel i Remus, ale jeho výraz byl spíše lenivý. Podle všeho se jednalo o přátelský duel. Po chvilce šel Sirius ve změti šlahounů k zemi a Remus elegantně sklouzl ze stromu. Zřejmě svým příchodem učinil duelu přítrž, protože James zastrčil hůlku a vyslal na něj odzbrojující úsměv.

Na dalším obrázku si James pohrával se Zlatonkou a Harry chvatně přešel k jinému. Ron se zamračil a odloženou fotografii zvedl.

„Tahle se mi zrovna líbila. Viděl jsi, co dělá?“

„Jo, viděl,“ řekl a úplně se mu nepodařilo potlačit ve svém hlase zlost. „Nechci si ji prohlížet.“

„Harry?“ Oslovila ho nejistě Hermiona. „Děje se něco?“

Harry sklopil pohled ke stolu a pokoušel se vymyslet, co říct. Pohled mu náhodou padl na další fotku, kde se Lily zády opírala o Jamesovu hruď a James ji držel v objetí. Oba měli ve tváři přihlouplý, zamilovaný úsměv. James se nestaral o své vlasy a namísto toho se probíral jejími. Harrymu se takhle zamlouval daleko víc.

„Viděl jsem ho – tátu – jak tohle dělá v jedné vzpomínce. To s tou Zlatonkou. Taky se tam choval krutě k někomu, kdo se nemohl bránit. Šikanoval ho, jen aby pobavil Siriuse.“

„Viděl jsi ho?“ Zeptal se Ron. „Jako ve vizi?“

„Ne. V myslánce. Pak jsem se na to zeptal Siriuse a ten mi prostě řekl, že byli jen mladí.“

„Asi tě to mohlo docela rozrušit,“ nadhodila opatrně Hermiona.

Harry němě přikývl. Zvedl další fotku. Tentokrát na ní byla pouze Lily. Smála se a rozpustile se točila ve slunečním světle. Na prstě se jí blýskal smaragdový prsten.

Harry se zděsil. Proč jen musel prozrazovat, že se jednalo o zásnubní prsten? Jestli si prohlédnou dost fotek a dojde jim, že v době, kdy prsten nosila, k Jamesovi právě vřelé city nechovala... Strčil si fotku do brašny. „Tuhle si nechám.“

„To nemůžeš!“

„Ale ano, můžu. Tak jako tak si nemyslím, že by tu ty fotky měly jen tak ležet. Není to správné.“

„Harry – fotky svých bývalých studentů si nechávají i mudlovské školy.“

„To možná, ale to jsou mudlovské fotky! A studenti vědí, že si je škola archivuje. Remus neměl ponětí, že ta první fotka skončila někde, kde si ji může kdokoliv prohlédnout.“

Ron zvedl další obrázek. Odložil ho, aniž by ho Harrymu ukázal.

„Co to je?“ Zeptal se Harry.

„Jen další s tvým taťkou, jak si hraje se Zlatonkou.“ Ron zaváhal. „Jestli Sirius řekl... Je to kvůli tomuhle, proč sis začal myslet, že by Malfoy mohl za něco stát? Protože on a Sirius byli nakonec fajn?“

Harry pomlčel o tom, že netušil, jací v dospělosti byli; Jamese si nepamatoval a Siriuse nikdy neviděl dostatečně svobodného, aby se mohl chovat, jak se mu zachtělo. Pokrčil rameny. „V hodně věcech si jsou podobní. James Potter byl Draco Malfoy bez znalosti černé magie a předsudků o krevní čistotě.“

Ron si odfrkl. „Co zůstalo?“

„Arogance, domýšlivost...“ Harry se zarazil a usmál se. „Nebo by se možná dalo říct ‚sebejistota a osobní kouzlo‘. Oba byli bohaté, rozmazlené děti, které dostaly, na co ukázaly prstem, včetně kamarádů na hraní, a pak přišly do školy, aniž by měly nejmenší ponětí, jak se chovat mimo panství svých otců.“ Pokrčil rameny. „Co se týče Siriuse – ten se musel vypořádat s ještě horšími vlivy rodiny. Remus mezi nimi zřejmě byl ten dobrý – jejich Hermiona, jestli ti to Hermiono nevadí – a o Peterovi nemůžu přestat přemýšlet jako o zvráceném Colinovi.“

„Který z nás je podle tebe tvůj táta a který Sirius?“ Zeptal se Ron kysele. Harry si pomyslel, že tohle je asi poprvé, co o Siriusovi od jeho smrti opravdu mluví, a že je to na poprvé docela zvláštní hovor.

„My dva se k nim nemůžeme připodobňovat. Oba jsme byli vychováni bez výhod nebo možná zátěže, kterou s sebou přinášejí peníze – já je sice technicky měl, ale nevěděl jsem o tom. Ale dalo se čekat, že ze mě vyroste daleko větší bastard, než se stalo, takže bys mě v tomhle směru možná mohl přirovnat k Siriusovi, ale on v jejich gangu velel, což se o mně nikdy říct nedalo a o tobě popravdě taky ne.“

Ron zachmuřeně přikývl. „Chybí ti?“ Zeptal se.

Harry spustil víčka. „Ani nevíš jak,“ vydechl.

Na paži se mu usadila ruka a on prudce vyskočil, přičemž převrátil svou židli, než si stačil uvědomit, že se mu někdo pokusil nabídnout útěchu. Asi Hermiona, usoudil ze způsobu, jakým její ruka zůstala strnule napřažená v prostoru. Harry ze země sebral židli dřív, než se přestala hýbat.

„Promiň!“ Vyhrkli současně.

„Asi by ses mě neměla dotýkat, když se nedívám,“ dodal Harry. „Mohl bych tě proklít.“

„Aspoň že je Lupin zpátky,“ pokusil se zahladit situaci Ron.

Harry zavrtěl hlavou. „Nesmím – řekl mi, že s ním nesmím být o samotě.“

Ron s Hermionou se po sobě podívali. Hermiona gestem naznačila nepochopení.

„Proč?“ Divil se Ron.

„To mi nechce říct.“

„Chce to, o čem vtipkoval?“ Nadhodil Ron nervózně.

„Ne, spíš bych řekl, že jde o něco spojeného s vlkodlaky.“

Hermiona natáhla ruku, pak zaváhala. Vyhledala Harryho pohled a teprve poté položila ruku na hřbet jeho.

„Můžu předpokládat, že tvé léto bylo strašné kvůli více věcem než Dursleyovým?“

Harry si skousl ret a přikývl. Zoufale ji chtěl odtáhnout někde do soukromí a všechno jí povědět.

„Jo,“ vyrazil ze sebe. „Teda... Byly tam i dobré části, ale o těch vám také nesmím říct.“ Obrátil svou ruku v její a pevně ji sevřel. „Tohle není napořád,“ řekl prosebně. „Myslím, že nejpozději po Vánocích vám budu moct všechno říct.“

„Dobře. Počkám.“ Starostlivě si ho prohlížela. „Zvládneš to do té doby?“

Harry nepatrně pokrčil rameny. „Nemám moc na vybranou, takže asi budu muset.“

Pustil její ruku a natáhl se po další fotografii. „Ještě bych šel prohlížet.“