Preklady fanfiction Harryho Pottera

Streda, 8. mája 2002

10:15

Pripúšťala, že dom bol celkom očarujúci. Isto nie podľa jej vkusu, no mal v sebe svojrázne čaro domáckosti. Lúče ranného slnka ho rozjasnili tak, že pôsobil vzdušne a útulne. Narcissa bola – k svojmu zdeseniu – ohromená. Vďaka svojmu citu pre dizajn a dekor videla, koľko práce to dalo, aby sa z tohto domu stalo takto reprezentatívne miesto. Sklamaná však bola z osobnejšieho dôvodu. Vychovávali ju v odporu k muklom a všetkým, ktorí s tým súviseli – presne povedané ku krvizradcom a muklorodeným. A hoci tieto presvedčenia odplavila vojna, niektoré veci sa nikdy nezmenia.

Narcissa sa dokáže vysporiadať so skutočnosťou, že jej vnučka je polovičnej krvi. No na druhej strane, vždy opovrhovala Weasleyovcami. Zrejme to malo niečo spoločné s dlhotrvajúcou nenávisťou medzi oboma rodinami, napriek tomu ale nemohla poprieť, že teraz sa k tomu pridalo niečo viac. Zabíjalo ju pomyslenie, že jej vlastnú vnučku vychovával Weasley, tobôž ten najmenej nadaný. Ronald mohol byť počas vojny nepodareným poskokom Harryho Pottera, no teraz zostal iba nedôležitým a zabudnuteľným netalentovaným parazitom, ktorí sa priživoval na úspechu svojich priateľov a rodiny. Aspoň podľa jej názoru.

To kvôli nemu sa tak dlho nedostali bližšie k Rose. Hermiona síce urobila definitívne rozhodnutie – o tom si nerobila žiadne ilúzie – ale keby nebrala do úvahy mladého Weasleyho, Narcissa si bola istá, že by sa Rose stala súčasťou ich života oveľa skôr. Nie, mladého Weasleyho naozaj nemala rada a čím skôr sa ho zbavia, tým lepšie. Predstavuje hrozbu, ktorú Narcissa nechce ani nepotrebuje.

Vedela, že ak všetko pôjde podľa jej plánu, bude to perfektné. Narcissa bola trochu staromódna v tom, čomu verila, no napriek tomu, čo si myslela väčšina ľudí, Hermionu mala naozaj rada. Tá dievčina bola v skromnom slova zmysle atraktívna, výnimočne talentovaná a mala ducha; kombinácia, ktorá sa v týchto dňoch len ťažko hľadala. Narcissa už pochopila, že nová krv nie je zlá. Hermiona Weasleyová – snáď čoskoro opäť Grangerová – mohla byť muklorodená, ale mimoriadne nadaná čarodejnica, a ako Narcissa videla, aj báječná matka. Dúfajme, že to pozná i jej syn.

Rose by mohla veci popohnať vpred. To malé dievčatko bolo absolútnym anjelikom. Vďaka jemným blond vláskom, širokým orieškovým očiam a šibalskému výzoru pôsobila ako lesná žienka. Oplývala neobyčajnou krásou a Narcissa spoliehala práve na ňu, že tých dvoch tvrdohlavých dospelákov pomôže spojiť. Predstavovala niečo spoločné, čo oboch privádzalo na jednu rovinu. Narcissa dúfala, že práve to, spolu s chémiou, ktorá medzi nimi určite bola, bude stačiť. Nikdy ich spolu nevidela, takže si nemohla byť úplne istá. Ale musí medzi nimi byť nejaká iskra, bez nej by sa Rose nenarodila.

Ako tam tak Narcissa sedela, so zabudnutou knihou, ktorú vybrala z knižnice, ozvalo sa hlučné zaklopanie na vchodové dvere. Hermiona skoro ráno, predtým ako išla spať, zablokovala hop-šup sieť, takže návštevník bol buď neobyčajne drzý, alebo sa ju snažil zúfalo vidieť. Pravdepodobne išlo o kombináciu oboch, pomyslela si Narcissa. Koniec koncov, klopal čoraz hlučnejšie a nástojčivejšie, bez ohľadu na to, či Hermiona a Rose spia.

Naschvál sa neponáhľala, lebo jej inštinkt hovoril, že nech je za dverami ktokoľvek, nebude to človek, ktorého by si priala vidieť. Jej inštinkty sa nemýlili. Nazvať výraz v tvári Molly Weasleyovej rozhorčeným by bolo slabé slovo. Žena pred ňou vyzerala jednoznačne rozzúrene. Tvár mala červenú a nozdry rozšírené v typickom weasleyovskom štýle. Ak by nešlo o tak vážnu situáciu, Narcissa by sa určite smiala. Ale to, že tu Molly Weasleyová zaskočene a zároveň nahnevane vyvaľovala oči, tak skoro po Hermioninom prepustení z nemocnice, nebolo dobrým znamením.

"Čomu vďačím za takúto nemilú návštevu?" povedala chladne s pohŕdavým úsmevom na perách, obzerajúc si ženu pred sebou od hlavy po päty.

"Č-čo robíš v dome môjho syna?!" opýtala sa nedôverčivo Molly a oči sa jej nebezpečne zúžili.

Narcissa sa uštipačne usmiala. "Som hosť, na rozdiel od iných."

K jej veľkému potešeniu sa na tvári druhej ženy rozprestrel šokovaný výraz. Možno to bolo trochu detinské, ale Narcissa Malfoyová si nemohla odoprieť šancu mať nad Molly Weasleyovou navrch. Tá ryšavka bola v mladosti dosť obľúbená. Hoci sa na nej podpísala starostlivosť o sedem detí, vtedy vyzerala takmer rovnako ako v súčastnosti jej dcéra. Narcissa možno pochopila svoje – alebo skôr manželove – pochybenia, ale stále nevedela prekonať ten odpor.

Buď zabiješ, alebo budeš zabitý; Molly Weasleyová urobila čo musela, aby prežila. Ale bez ohľadu na sestrino šialenstvo, Narcissa stále cítila bolesť spôsobenú jej smrťou. Pamätala sa na časy, keď bola Bella rovnaká ako Andromeda, bezstarostná a nevinná. Jej dve sestry sa na seba toľko podobali…

"Neviem čo za hru to tu hráš, Malfoyová, ale som tu preto, aby som videla Hermionu a moju vnučku. Žiadam ťa, aby si ihneď odišla!" Hlas ryšavky nabral na prenikavosti a svojou panovačnosťou prerušil Narcissine myšlienky.

Nemohla si pomôcť a zasmiala sa. "A čo ťa donútilo myslieť si, že by som mohla byť naklonená čomukoľvek, čo povieš, Weasleyová?" Tá bezočivá žena mala tú drzosť vyzerať po jej slovách urazene. "Hermiona s Rose sú na poschodí a spia, čo je samo o sebe vcelku pôsobivé. Priam zázrak pri tom tvojom neustálom – a zrejme nepremyslenom – búchaní."

"Ako sa opovažuješ?!"

"Som si istá, že by susedia ocenili, keby si svoje škriekanie stlmila na minimum," povedala Narcissa posmešne. Dom stál viacmenej v ústraní, najbližší susedia boli vzdialení päť míľ. To urobilo jej posmievanie ešte sladším.

"Opýtam sa ešte raz. Čo robíš v dome môjho syna?" Ryšavkine slová boli nútené a každá ilúzia kontroly, ktorú ešte mala, zanikla.

"Som tu, aby sa Hermione ani mojej vnučke nič nestalo. Ako iste vieš, tvoj syn mal taký malý prudký záchvat, primeraný dieťaťu. Rozrušil Rose a… no, som naklonená domnienke, že akákoľvek spoločnosť toho muža či jeho príbuzných bude pre ňu do budúcna obťažujúca," triumfálne sa usmiala do tváre Molly Weasleyovej.

Narcissa vedela, že pravdepodobne povedala viac ako mala, ale nemohla si pomôcť, pokušenie bolo príliš silné. Rovnako ako jej manžel, ani ona si nemohla nechať ujsť príležitosť znevážiť ktoréhokoľvek Weasleyho, ktorý jej skrížil cestu. V skutočnosti to všetko začalo už v minulosti. Jej teta Cedrella sa vydala za Weasleyho; opustila kvôli nemu svojho nastávajúceho, Alpharda Malfoya. Tu začal ten boj, hanba sa zmenila na odpor a odpor na hlboko zakorenenú nenávisť. Luciusov strýko umrel snahou o opätovné získanie Cedrelly, z čoho sa rodina nikdy celkom nespamätala.

"O čom to hovoríš? Rose je moja vnučka, čo pochopiteľne znamená, že nie je tvoja!" odsekla Molly rozhorčene pri samotnej myšlienke, že by Rose nebola jej vnučka.

"Si si istá?" prehovorila Narcissa ticho a uštipačne. "Okrem iných viditeľných čŕt má malfoyovské vlasy."

"Ty si sa pomiatla!" Ale už si nebola taká istá, Narcissa jej to videla v očiach.

"Ja nie som moja sestra, Weasleyová. Môžem ťa ubezpečiť, že mám celkom dobrú predstavu o tom, čo je skutočnosť a čo nie. Som si istá, že Hermiona ti neskôr povie všetky detaily. Ale teraz si myslím, že by bolo najlepšie, ak by si odišla, pokiaľ možno čo najnehlučnejším spôsobom."

*

Hermiona si povzdychla a pretrela si rukami tvár. Ledva dokázala spať po všetkých tých drámach z predchádzajúceho večera, hlavou jej vírilo príliš veľa myšlienok. Skutočnosť, že Narcissa prišla na nečakanú návštevu, len pridávala na jej strese. Cítila na sebe príliš veľa tlaku, viac ako kedykoľvek predtým. Tým, že držala svoje tajomstvo tak dlho, si Hermiona uvedomila, že v dlhodobejšom hľadisku len zhoršila situáciu Rose aj sebe samej.

"Mami?" Rose ju netrpezlivo potiahla za rukáv županu, s podráždeným výrazom na tvári. "Som hladná."

Pod veľkými, orieškovo hnedými očami mala tmavé kruhy, čo znamenalo, že nespala tak ľahko, ako Hermiona dúfala. Jej malý anjelik nasadil na tvár statočný výraz, všimla si to. Vedela tiež, že po všetkom, čo sa stalo, by bolo naivné myslieť si, že to na Rose nebude mať žiadny vplyv. Chvíľu na to, ako Hermiona prišla večer do postele, sa malé dievčatko prirútilo do izby so slzami kotúľajúcimi sa po jej lícach. Rose mala zlý sen, príšerný a omnoho desivejší ako kedykoľvek inokedy. Bála sa, že ju odnesú preč… bola vydesená z Rona. Hermiona sa jej snažila povedať, že to bola nehoda, že to tak nemyslel a nechcel ublížiť ani jednej z nich. Ale Rose jej tvrdohlavo odmietala uveriť, jej štvorročná myseľ pripúšťala len to, čo videla v tú noc.

"Chcela by si čučoriedkové, alebo banánové lievance, cvrček?" opýtala sa, vzala Rose za ruku a viedla ju dole po schodoch.

"Čučojedkové," odpovedala Rose po pár sekundách a dodala tiché ďakujem.

Len čo vstúpili do kuchyne, Hermiona videla, ako Narcissa zatvára vchodové dvere. Takmer na ňu zabudla – takmer. Zrejme sa s niekým rozprávala, prezradil to výraz v jej tvári. Bolo to zvláštne znepokojujúce, ako sa všetko obrátilo na ruby. Nikdy vo svojom živote by si nebola pomyslela, že Narcissa Malfoyová bude vybavovať návštevy pri jej vchodových dverách.

"Kto to bol?" Narcissa sa mierne zľakla, neočakávala, že uvidí jednu ani druhú stáť vo vstupnej hale.

Prebleskla očami na Rose, než opatrne odpovedala. "Molly Weasleyová."

Ledva si stihla uvedomiť, o čom tá žena hovorí, keď Rose so širokým pohľadom a vzrušeným úsmevom vykríkla: "Vy ste žena pána Lucyho!"

Hermiona sa snažila nerozosmiať, naozaj. Ale šťastný výkrik Rose a Narcissin slabo zatajený smiech to robili takmer nemožným.

"Volá sa Lucius, Rose, nie Lucy." Hermiona sa snažila udržať na tvári pevný a kontrolovaný výraz.

Rose sa zamračila. "Ale on má dlhé vlasy ako teta Lienka."

To ju dostalo. Nevedela udržať vážnu tvár, napriek tomu, že chcela. Rose vždy volala Lunu teta Lienka*, nedbajúc na to, koľkokrát sa jej snažili vysvetliť, aby jej tak nehovorila. Harry to považoval za smiešne a Luna si z toho nič nerobila. Hermiona ale vždy dúfala, že sa Rose jedného dňa naučí Lunino správne meno, a aj keby nie, urobila pre to čo mohla. No už len samotná skutočnosť, že Rose porovnávala Lunu a Luciusa kvôli dĺžke vlasov…

"Vždy som mu hovorila, že potrebuje ostrihať," poznamenala mierne Narcissa a láskyplne sa usmiala pri pohľade na Rose. Práve vtedy sa Hermiona rozhodla.

"Chceli by ste zostať na raňajky?" opýtala sa zdvorilo, pustila Rose ruku a vybrala sa cestou ku sporáku.

"Budeme mať čučojedkové lievance!" dodala Rose šťastne, bežiac dopredu na miesto, kde stála Narcissa. "Plosím, zostaň, ak zostaneš, tak ti ukážem Zili."

"Zili?" Staršia žena pokľakla, aby Rose založila za ucho zatúlanú kučeru.

"To je môj dlak."

"Tak v tom prípade bude asi najlepšie, ak predsa len zostanem."

Hermiona sa pre seba usmiala. Dala Malfoyovcom šancu, aj keď len pre Rose, ale pravdou bolo, že jej malé dievčatko si už ich srdcia podmanilo.

18:00

Hermionin život se za uplynulé tři týdny tak drasticky změnil, že sotva poznávala osobu, která jí opětovala pohled v zrcadle. Vypadala stejně; měla nezvladatelnou hřívu vlasů, mdlé oříškově hnědé oči a štíhlou postavu, která měla na míle daleko do atletické. Ale přestože možná vypadala stejně, rozhodně se tak necítila. Všechno se stalo tak rychle, tak neuvěřitelně, skoro jako by žila ve snu. Na všechny ostatní působila jako neskutečně inteligentní a loajální žena, o níž si mysleli, že by si mohla podmanit svět. Ale rychlost nastalých zvratů nedokázala pochopit. Během několika týdnů se jí svět obrátil vzhůru nohama a její budoucnost se zahalila nejistotou.

Část z ní věděla, že udělala správnou věc. Vůči všem by bylo nespravedlivé, kdyby si dál klidně žila, jako by se nic nestalo. Přesto si však druhá její část přála, aby nic neřekla. Potom by Ron zůstal v blažené nevědomosti a všechno by bylo jako předtím. To ovšem nehrozilo. Draco a jeho rodina věděli o Rose i přes nejistou situaci mezi Hermionou a Ronem. Musela by být naivní, aby si myslela, že pravda dříve či později nevyjde najevo.

Poté, co posadila Rose ke stolu s talířkem palačinek, promluvila si Hermiona v soukromí s Narcisou o tom, co od ní ona a Lucius očekávají. Překvapilo ji, když si uvědomila, že ta žena nepřišla s žádnými očekáváními, pouze s nadějí, že jim dá možnost poznat jejich vnučku. Válka lidi skutečně změnila, o tom věděla již ze svých zkušeností. Pokud jsou Lucius a Narcisa otevřeni myšlence mít vnučku poloviční krve, copak je Hermiona může soudit? Změnili se, ne exponenciálně, ale dost na to, aby je to otočilo k lepšímu. Nedůvěřovala jim natolik, aby s nimi nechala Rose samotnou, ale měla pocit, že pokud časem neudělají nic, co by ji odradilo, její důvěra jen vzroste.

"Pipi Punčocha se blíží k vám s kouzlem svým..." **

Hermiona se usmála, když zaslechla filmovou znělku v podání Rose, která šťastně zpívala, aniž by si byla vědoma čehokoliv mimo televize, kterou sledovala. Uměla si představit, jak sedí uprostřed podlahy s nohama překříženýma, všechny polštáře naskládané kolem sebe jako pevnost, tiskne si Ziliho k hrudi a vzrušeně poulí oči radostí, že tu píseň zná. Pro Rose bylo složité pochopit situaci, ve které se ocitli, a tak všechno zkrátka vzala s úsměvem. Narcisa ji už zbožňovala – to bylo zřejmé. Ale Hermiona si nemohla pomoct a lámala si hlavu, jak to vezme Lucius. Z toho, co starší ženě vyklouzlo, už byl s její holčičkou poměrně smířený.

"Rose, zlatíčko, je čas na koupání." Hermiona si rychle osušila ruce, pozvedla hůlku a už jen sledovala, jak z nádobí, které právě umyla, stoupá pára. U některých věcí se nejraději držela mudlovských způsobů, ale když se Rose zvedala, poznala, že na to nebude mít čas.

Zaslechla cupitání nohou, za moment následované dětským smíchem z vedlejší místnosti. Hermiona si povzdechla, zřejmě nadešel čas hrát ‚na rosevávanou‘ Obvykle jí nevadilo hrát si s ní a dovádět jako malá holka. Úsměv byl úsměv a Hermiona milovala způsob, jakým se tvář její dcery rozzářila, kdykoli se zabraly do jedné z her. Procházela místností a předstírala, že neví, kde se skrývá její malý skřítek. Vždycky, když ji našla a zlechtala ji nebo ji na zádech odnesla až do vany, Rose nasadila ten krásný úsměv.

Všechno ji bolelo a pulzující bolest hlavy se každou minutou zhoršovala. Věděla, že si bude muset co nejdřív dát lektvar, který dostala od Charlieho. Ale ze všeho nejdřív musí rozveselit svoji holčičkou, teprve potom se bude zabývat sama sebou. Právě ve chvíli, kdy se chytala vejít do vedlejší místnosti, se ozvalo hlasité zaklepání.

Instinktivně popadla svou hůlku z kuchyňské stoličky. Návštěva v tuto hodinu ji mátla, všichni její přátelé věděli, že přibližně touhle dobou ukládá Rose. Možná to pramenilo z jejího rozrušení. Nešlo popřít, že se po konfliktu s Ronem cítila vyklepaně, ačkoliv jemu to sotva mohla dávat za vinu. Ve skutečnosti si za to mohla sama. Rona pravděpodobně znala lépe než kdo jiný, a i přesto mu to sdělila daleko bezohledněji, než jak by to dokázal on sám. Ten tlak byl obrovský. Kdyby měla víc času, aby si okolnosti promyslela, zvolila by úplně jinou taktiku.

Otevřela dveře a nic by ji nemohlo překvapit víc. Nejprve se na ni jen díval a ušklíbal se nad výrazem její tváře. Nikdy nebyla expert v ovládání svých emocí. Navzdory nepříjemnému pocitu v žaludku sklonila hůlku a přimhouřila oči, když se úšklebek v jeho tváři rozšířil. Mírně se pohnul a její pozornost okamžitě přitáhla velká krabice a taška přes rameno. Bez varování se protáhl kolem ní do domu, teď už netrpělivě.

"Co si u Kirké myslíš, že tady děláš?" zasyčela za ním bez dechu, když zavírala dveře. Rozzuřilo ji jeho sebevědomí, že si může jen tak bez pozvání a neohlášený nakráčet do jejího domu. Narcisa byla v pořádku – s tou se dokázala vypořádat – ale on? Po jejich přerušeném posledním rozhovoru si nemyslela, že ho ještě uvidí, aspoň ne tak brzy. Jen díky její zvědavosti ještě stál na nohou, jinak by už následkem bolestivé kletby zadkem vytíral zem.

"Přišel jsme za svou dcerou," pronesl arogantně, jako by ji vyzýval, aby něco namítla.

Hermiona zatnula zuby. "Neřekla jsem, že můž -"

"Je mi fuk, cos říkala nebo ne, Grangerová. Přišel jsem za ní." S námahou se přiměla na něj nekřičet. Litanii zarazila v hrdle a doufala, že Merlin má dostatečně silné ruce, aby ji zadržel. Do určité míry chápala, co musí cítit. Nikdy nedostal šanci se s Rose seznámit, a mohla za to ona. Přesto se přes jeho povýšenecký postoj nedokázala přenést

"Právě se chystáme koupat, takže můžeš přijít jindy." Překřížila ruce na hrudi a zvedla bradu v odmítavém gestu.

Zdálo se, že její slova zvažuje, ale potom je zamítl a pokračoval dál do místnosti. Vytáčelo ji, že podle něj evidentně znamenal jeho názor víc než její. Jestliže se rozhodl, že je v pořádku přijít neohlášen, pak to bylo v pořádku a tečka. Merlin chraň myslet si něco jiného! Ale právě když se ho Hermiona chystala vykopnout, upoutal její pozornost krabicí, kterou opatrně postavil na zem. Co v ní asi je, že s ní zachází tak obezřetně?

Jakmile Draco vykouzlil na krabici stříbrno-zelenou mašli, otočil se a začal opatrně vytahovat věci z brašny. Hermiona sledovala, jak se postupně přeměňují do původní velikosti. Jako první se objevilo dětské koště se světle modrým zdobením na násadě. Všimla si Rosina jména vyrytého elegantním písmem na boku. Koště proletělo místností a sršely za ním stříbrné jiskřičky. Zdálo se, že je očarované, aby létalo o něco pomaleji, než bylo běžné. A konečně, k Hermioninu překvapení, temně azurový kotlík s řadou lahviček naplněných kouřovitou substancí.

Hermiona zkoprněla úžasem, když hleděla na dětský kotlík trůnící uprostřed jídelního stolu. Kdykoliv navštívila Příčnou, vždy se zastavila u výlohy, kde nový kotlík vystavovali, ale nikdy se jí nesnilo, že bude mít dost peněz, aby jej mohla koupit pro Rose. Byl to poslední předražený výstřelek módy pro zvídavé děti. Pokud se jasně růžové, modré a žluté látky z lahviček smíchaly ve správném pořadí, tvořily barevné kouřové draky a králíky, koně i orly – existovalo nekonečné množství možností. Nejenže to dítě zabavilo, navíc je to i vzdělávalo. Chtělo-li vytvořit určité stvoření, muselo se držet jasně předepsaných instrukcí. Jistě, byly to jednoduché kroky jako vylít růžový flakónek, pak modrý, pak žlutý a jednou zamíchat. Ale dětem to zábavnou formou předkládalo základy lektvarů. Co však Hermionu překvapovalo, že byla sada určena pro děti starší šesti let.

"Předpokládám, že když se jedná o tvoje dítě, bude mnohem chytřejší než její vrstevníci." Musel si všimnout Hermionina úžasu a tvář se mu roztáhla v samolibém úsměvu. Nebýt toho, dalo by se to považovat za kompliment.

"Co to všechno je?"

"Dárky," odpověděl vyhýbavě.

"Ne, je to příliš drahé," usoudila Hermiona po chvíli napětí. "Měl bys je vrátit."

Ve vteřině byl před ní, chladná šeď jeho očí potemnělá hněvem. Hermiona překvapeně zatajila dech a hůlka jí vypadla z ruky. Nedostávalo se jí slov; tolik ji zaskočil, že její smysly selhaly a jeho oči ji přikovaly k zemi. Před očima jí probleskly vzpomínky na onu noc, až se celým tělem otřásla. Stál tak blízko, že cítila citrusovou vůni jeho šamponu.

"Zmeškal jsem kvůli tobě čtvery její narozeniny, takže mám zatracené právo jí koupit tolik drahých dárků, kolik chci," zasyčel jí do ucha a Hermioně naskočila husí kůže. Namáhavě dýchala, když se odtáhl zpátky, aby se jí podíval do očí, a rozzlobeně sevřel rty. Ty měkké rty… Merlin jí pomáhej, nedokázala nemyslet na tu noc, na dovednosti jeho rtů, jaké reakce v ní dokázaly vyvolat.

"Dálky?"

Hermiona roztřeseně vydechla, když se otočil, kleknul si a podíval se na holčičku, která hledala matku a mimo ni našla hračky, které předtím zvětšil. Nejdříve zaměřila veškerou svou energii na znovuobnovení svého klidu, a potom na Rose, která vzrušeně nadskakovala. A Draco… snad si tu něhu v jeho pohledu jen vysnila, takhle se přece nemohl tvářit, když ji ještě před chvilinkou chtěl těma očima zavraždit.

"A všechny jsou pro tebe," pověděl a láskyplně dívence cvrnkl do nosu. Cítila, jak se jí něco napnulo v hrudi, když Rose natáhla paže a objala ho. Vina – kdeže, to rozhodně nebyla vina.

"Rose, jak se říká?" Trochu se jí lámal hlas.

"Děkuji!" Se skotačením kulila oči na koště, které se vznášelo vedle ní. "Koukej, mami, koště, já mám koště!" Hermiona mimoděk svraštila obličej, ale rychle to zamaskovala křečovitým úsměvem.

"A copak je asi v té krabici?" zvolal Draco a neochotně dítě pustil. Rose přiskočila k poslednímu dárku.

Opatrně zvedla víko a k Hermionině rozmrzelosti šťastně zapištěla. Nebyla přímo nešťastná, že Draco dorazil s hromadou snahy, jen se v ní zkrátka všechny emoce bouřily. Na jednu stranu si cenila jeho úsilí, na druhou stranu ji hněvalo, že se chová, jako by se snažil koupit si Rosinu lásku. Samozřejmě věděla, že tomu tak není, jeho výraz koneckonců mluvil za vše. Ale starého psa novým trikům nenaučíš… pochybností se jen tak nezbaví.

Ňaf. Ňaf.

Hermiona prudce zamrkala a zaostřila na objekt zájmu. Štěně. Přinesl jí zpropadené štěně! Nevěděla, jestli má dál jen bezmocně zírat, nebo mu uštědřit pohlavek.

"Dáváš jí štěně!? Zbláznil ses?" zhrozila se nevěřícně. Jak se má asi starat o štěně?

Draco pokrčil rameny. "Slyšel jsem, že děti mají rády psy, a chovatel říkal, že tahle se s Rose krásně snese, tak jsem ji koupil."

To se lehko řekne, pomyslela si kysele.

"Ach, mamí, plosím, můžeme si ji nechat? Plosííím!" žadonila Rose, tiskla si štěňátko zlatého retrívra k hrudi a už v první vteřině se zamilovala. Samo o sobě to bylo dost těžké, a když ještě viděla, jak za Rose klečí Draco a triumfálně se usmívá, nedokázala říci ne. Podobnost mezi nimi zářila jako pod reflektory.

"Dobře," souhlasila váhavě a pominula Rosino vzrušené zavísknutí. "Ale teď je načase, aby pan Malfoy šel. Už se musíš jít vykoupat, za půl hodiny máš být v posteli." Drtilo ji, že to Rose musí říct, navíc když viděla obě zklamané tváře. Ale kdyby Rose neuložila v běžnou hodinu, probudila by se ráno jako trpasličí příšera.

"Dobže, moc, moc, moc děkuji za dálky, moc, moc, moc se mi líbí," poděkovala Dracovi, objala jej a políbila na tvář, než vyklouzla z místnosti se štěnětem v patách. "Ty a já budeme nejlepšejší kama…" Její hlas postupně slábl, když se vzdalovala z doslechu.

Místnost se zahalila do trapného ticha, které porušila až Hermiona. "Děkuji, Malfoyi," řekla tiše a usmála se. "Merlin mi pomáhej, je z těch dárků nadšená – i z toho proklatého koštěte."

Draco přikývl a ohlédl se k místu, kde Rose zmizela, než se vydal ke dveřím. Hermiona by přísahala, že slyšela, jak si mumlá něco trpělivosti a růžích, než odešel, ale nebyla si jistá. Přesvědčená byla v jednom – že se to celé jen komplikuje.

* Rose v originále říká Lence Moon

** Úvodní znělka z filmu Nová dobrodružství Pipi Punčochaté (1988) – odposloucháno z dabingu, nepodařilo se mi najít přepis překladu.

https://www.youtube.com/watch?v=8ulG3-QJeAA