Autor: GatewayGirl
Překlad: Coretta Beta: Avisavis
Banner: Coretta
Severus Snape-Hito76 ©2007-2017 snapefanclub
Severus Snape ©2006-2017 keeperofthedead
Originál:
http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=2025
Rating: 16+
~~~~~~~~~~~~~
53 – Inkriminující fotografie
V pondělí ráno si Harry odchytil ve společenské místnosti Ginny.
„Ginny?“
„Dobré ráno!“
„Nepůjčila bys mi nějakou sponu do vlasů?“
Ginny se zasmála. „Jasně. Jak velkou?“
„Hm...“ Harry si prsty pročísl vlasy a stáhl je na žádoucí místo. „Asi takhle?“
Ginny se vytáhla na špičky, aby mu viděla na temeno hlavy. „Mám jednu obyčejnou, co by měla stačit.“
„Obyčejná bude nejlepší.“
Znovu se zasmála a obrátila oči v sloup. „Chlapi!“ Řekla a odspěchala pryč.
Vrátila se asi o deset minut později s dřevěnou sponou do vlasů. Byla s ní i Zoë. „Zkus tuhle.“
„Dík.“ Harry se na ni vděčně usmál. „Koupím si takovou o víkendu.“
„Kup si víc než jednu. Mají tendenci se ztrácet.“
„Díky.“
Draco jen koukal, když si vedle něj Harry v lektvarech sedl. „Dnes vypadáš mimořádně slušně.“
„Díky.“ Harry se usmál. „Pracuju na tom.“
Draco zvedl obočí. „Na čem?“
„Říkal jsem si, že až budu velký, mohl by ze mě být kouzelník.“
Draco se zasmál. „To doufám.“ Povzdechl si a svezl se na židli do pohodlného posedu. „U včerejší večeře jsi seděl s Grangerovou a Weasleym,“ nadhodil a bylo jasné, že k tomu má výhrady.
„Jo,“ přiznal Harry.
„Myslel jsem, že už s nimi nikdy nechceš mluvit. To jsi říkal ve středu.“
„Udělali hodně pro to, aby se mi pořádně omluvili.“
„To neznamená, že jim musíš odpustit.“
Harry si povzdechl. Přemýšlel, jestli má cenu pokoušet se vysvětlovat, že je šťastnější, když je s nimi zadobře. „Potřebuju, aby mi Hermiona pomohla s jedním projektem,“ řekl místo toho.
„Aha,“ řekl Draco. „Tak to pak asi chápu.“ Pohrával si se svým brkem. „Nešel by sis zítra zase zalétat?“
„Neděle by byla lepší.“
Draco přikývl. „Neděle je dobrá. Čas jako minule?“
„Může být.“
Na cestě k učebně obrany Draco Harryho zadržel, aby s ním mohl mluvit mimo doslech jejich spolužáků. Když byli na schodech sami, řekl:
„Ten tvůj projekt, na který potřebuješ Grangerovou…“ Zaváhal. „Nemohl bych ti s ním místo ní pomoci já?“
Harry zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Jsem stejně chytrý jako ona,“ namítl Draco, „a mocnější. Znám víc kouzel.“
„Ale na její loajalitu se můžu spolehnout.“
„Loajalitu?!“ Zopakoval nevěřícně Draco. „Vždyť jsi sám řekl, že tě špehovala.“
„Ne vůči mně. Spíš jsem měl na mysli...“ Harry se zhluboka nadechl. „Politicky.“
„Jo tohle.“ Malfoyova ústa se zkroutila ve znechuceném úšklebku. „Tento druh loajality. Ano, předpokládám, že loajalita mudlovského šmejda se nedá zpochybnit.“
„Dávej si pozor na pusu,“ utrhl se Harry.
„Pořád ti na ní záleží,“ obvinil ho Draco.
Harry si povzdechl a přikývl. „To se asi nezmění.“ Zamračil se. „Ale i kdyby ne, je strašné takhle někoho označovat. Nemyslím si, že by na mudlovské krvi bylo něco nečistého.“
„Ovšemže ne,“ řekl Draco kousavě. „Ty jsi poloviční krve.“
„Ano. A nemám větší cenu než Hermiona.“
Draco se uvolnil a zasmál. „No, já bych řekl, že máš bez ohledu na původ.“
Harry se pokusil potlačit úsměv.
„Pohni kostrou,“ pobídl ho Draco. „Zase přijdeme pozdě.“
„Našla jsem ty informace,“ řekla Hermiona šeptem, když se u Hagridovy chatrče připojila k Ronovi. Odvedla ho kousek dál od hloučku studentů, kteří dorazili s předstihem.
„Jaké informace?“
Ztišila hlas ještě víc. „O Kouzlu otcovství.“
„A?“ Napodobil ji a ztišil hlas.
„Účinky vyprchávají postupně s tím, jak se vyměňuje krev. Úraz spojený s krvácením proces urychluje.“
„Jako v sobotu?“
„Přesně.“
„Jak přesně probíhají změny?“
„No, kouzlo nezpůsobí, že bude dítě vypadat jako náhradní otec, jak jsi předtím řekl. Jeho rysy nahradí jen ty, které dítě zdědilo po svém biologickém otci. Rysy, které získal od matky, zůstanou.“
„Zelené oči.“
„Ano. Zřejmě i další věci.“
„Jak dlouho to má trvat?“
„Maximálně šest měsíců, takže jestli to začalo v létě, dává smysl, že nám to do ledna bude moci říct.“
„A my víme, že biologický otec nebyl Voldemort.“
„Myslím, že se to dá bezpečně předpokládat.“
„Něco dalšího?“
„Těžko říct. Tmavé vlasy jsou dominantní, takže by to neměl být nikdo blonďatý nebo zrzavý…“ Zamyslela se Hermiona.
„Přijde mi, že mu vlasy ještě ztmavly. Dřív je míval spíš hodně tmavě hnědé. Teď jsou jako uhel.“
„A úplně rovné místo lehce zvlněných.“
„A nejsou rozčepýřené.“
„Taky vyrostl.“
„Ale James byl vysoký. Byl hubený, ale vytáhl se přinejmenším do doby, kdy se začal vídat s Lily.“
„Víme, kdy vyrostl nejvíc?“
„Ne.“ Ron se zamračil. „Možná bychom měli fotografie seřadit podle stáří.“
„Ještě jsme je ani neprošli všechny!“
„I tak.“
Hermiona si skousla ret. „Mohlo by to pomoci,“ řekla pomalu. „Můžeš mi s tím dnes večer pomoci?“
„Ne dokud nedodělám úkol do formulí,“ zabručel temně Ron.
„Klidně začnu sama.“ Hermiona se odmlčela. Zhluboka se nadechla. „Nebo bychom prostě měli počkat do prosince.“
„Možná.“
„Ale proč by nám to nemohl říct?“
„Já si pořád myslím, že to musel být nějaký smrtijed,“ svěřil se Ron. „Nebo aspoň někdo známý používáním černé magie.“
„Co když je to naopak?“ Napadlo Hermionu.
„Jak to myslíš?“
„Co když je to někdo, s dobrou reputací a jeho pověst by odhalením utrpěla? Třeba ministr Popletal nebo profesor Brumbál?“
Ron nepatrně zesinal.
„Rone? Hermiono? Dete na hodinu?“
Ron s Hermionou provinile nadskočili a doklusali k Hagridovi. „Todle,“ oznámil pyšně a mávl přitom rukou ke zdánlivě prázdné kleci, „je mizenka.“
Po vyučování si Harry odložil knihy v nebelvírské věži a s odlehčenou brašnou se vydal do knihovny. Doufal, že se mu podaří projít fotografiemi, vytřídit všechny se Severusem nebo s Lily a jeho prstenem na ruce a vynést je z knihovny.
Dorazil do archivu a bez problémů našel fotografie, ale brzy si uvědomil, že projít je nebude otázkou několika desítek minut. Ani jednoho večera. Nejen že krabice obsahovala více fotografií, než tušil, ale navíc byly uložené bez ladu a skladu a v krabici se nacházely fotografie z delšího časového období, než si myslel. Navíc se u kouzelnické fotografie nemohl spolehnout, že mu letmý pohled prozradí vše, co potřeboval vědět. To, že fotka na první pohled Severuse neobsahovala, neznamenalo, že se na ní vůbec neobjevil.
Po několika minutách opakovaného procházení a třídění fotografií si Harry udělal v práci systém. Vzal malý štůsek fotek, které proběhl a roztřídil na tři hromádky: rozhodně správné období (od roku 1974 do 1977), rozhodně jiné období a fotografie, které nedokázal časově zařadit. Domníval se, že před rokem 74 byl Severus příliš mladý, aby si byl výrazněji podobný.
Když se mu podařilo roztřídit štůsek na tři hromádky, vrátil tu, která ho nezajímala, zpět do krabice, sporné odložil stranou a relevantní fotky si před sebe rozložil. Pak několik minut prohlížel soubor fotek a hledal na nich své biologické rodiče.
U třetího štůsku se zarazil u fotky s Dracem. Jakmile si ji přiblížil k očím, bylo mu jasné, že blonďatý chlapec Draco být nemůže. Byl to Lucius přibližně v Dracově věku. Lucius Malfoy se nacházel ve společnosti několika chlapců a jedné dívky, i z fotografie bylo zjevné, že je vůdcem skupiny. Všichni se na něj dívali, a to nejen ve chvílích, kdy mluvil, ale i pokaždé, když domluvil kdokoliv jiný.
Harry nadskočil, když někdo vstoupil do místnosti. Prudce obrátil hlavu a viděl, že je to Hermiona.
„Díváš se?“ Zeptala se.
„Radši bych u toho měl soukromí, kdyby ti to nevadilo.“
Hermiona zatvrzele přistoupila těsně za něj a pohlédla mu přes rameno. „Kdo to je?“
Harry se na fotografii zadíval. „Budoucí smrtijedi,“ řekl a vzpomněl si, že je tak v dopise nazval i James. „Tady je Lucius Malfoy, a tohle by asi mohla být Bellatrix – jestli ta není mladší? Nepamatuju si.“
„Proč si ji prohlížíš?“
Harry se zasmál. „Protože jsem tam viděl Draca.“
„Ale to-“
„Já vím.“ Harry se znovu zadíval na blonďatého chlapce a sledoval, jak zvedl nos přesně ve stylu, který vídal u Draca, když chtěl říct něco ostrého jedovatého. „Je to znepokojující.“
„Taky to tak na mě působí a to ho ani nemám ráda,“ souhlasila Hermiona. Podívala se na fotky, které si Harry rozložil před sebe. Harry se právě nadechoval k žádosti, aby odešla, když se ve vchodu objevil Ron.
„Ahoj?“ Pozdravil váhavě.
„Chvilku, Rone,“ poznamenala k němu Hermiona. Ukázala na rozložené fotografie. „Co to tu máš?“
„Fotky, na kterých by mohli být moji rodiče v posledních několika letech školy,“ řekl Harry rychle. „Kdybyste mě teď mohli-“
„Proč sis je takhle rozložil?“
„Abych viděl, kdo do nich přijde, jestli vůbec někdo.“
Hermiona se plácla do čela. „Proto Ronovi každá tolik trvala!“
Ron se vyjevil. Harry se rozesmál. „Ty jsi každou jen přejela pohledem a šla jsi dál?“
„Ani mě to nenapadlo!“
„Teda, Hermiono.“
„Hele!“ Hermiona skočila po jedné z fotek. „Podívej. Tvoje mamka!“
Harry se podíval. Byla to jeho matka… Se Severusem. „Ukaž?“ Požádal ji a snažil se znít přirozeně. Napřáhl ruku. Viděl, jak se na fotce Lily začíná naklánět do Severusova objetí…
„Chviličku. Toho kluka jsem viděla v… Profes-?!“ Hermiona slovo nedořekla. Vzhlédla k Harrymu.
„Hermiono, prosím,“ řekl zoufale. „Měla bys-“
„Sundej si brýle,“ přikázala. „A rozpusť si vlasy.“
„Měla bys už jít.“ Procedil Harry skrz zaťaté zuby.
„Sundej si je.“
„Hermiono, prosím!“
„Accio brýle!“
Harry po brýlích chňapl, ale to už byly v Hermionině dlani. Zamračil se na ni. Vzdáleně si uvědomil, že tak bude Severusovi ještě podobnější, ale tou dobou už si byl jistý, že na tom víc nezáleží. Obraz se mu rozmlžil pouze ve větší dálce. Napřáhl ruku.
„Brýle,“ řekl mrazivě. Vzal si je z Hermioniných ochablých prstů sám. Zúžil oči do štěrbinek. „Pojď se mnou,“ rozkázal. Střelil pohled po Ronovi. „Ty taky.“ S tím se na patě obrátil a vypochodoval z místnosti, jen se předtím zběžně ujistil, že ho Hermiona s Ronem následují.
Než dorazili do pátého poschodí, stačil Harry mírně vychladnout, ale na Hermionu se pohlédnout neodvážil, bál se, že se na místě sesype. Zoufale rázoval tam a zpátky kolem zdi a žádal komnatu o jakékoliv bezpečné, uklidňující místo, kde si bude moci promluvit se svými přáteli. Zapomněl, u jakého čísla je, když se před ním objevily dveře. Harry je se zábleskem úlevy otevřel.
„Tvůj bohémský pokoj,“ poznamenala při vstupu do malého, potemnělého pokoje s pohovkami a mihotajícími se světélky Hermiona.
Harry po ní střelil pohledem, ale s odseknutím se neobtěžoval. Namířil hůlku na dveře a seslal několik kouzel, která zamezí v jejich otevření a zneprůchodní štěrbiny kolem nich. Pak v pomalém kruhu seslal zvukotěsná zaklínadla na dveře, zdi, strop i podlahu. Nakonec se obrátil čelem k nim.
„Co vám tady řeknu, nesmíte zmínit před kýmkoliv jiným, nebo na jakémkoliv méně bezpečném místě.“
„Jasně, kámo,“ souhlasil Ron a pozoroval ho, jako by došel k názoru, že Harrymu naprosto přeskočilo.
„Myslím to smrtelně vážně. Nebudete o tom mluvit se mnou nebo spolu na chodbách nebo v nějakém koutě společenské místnosti – nebo ani v zavřené místnosti, která není dobře chráněná. Jestli Voldemort zjistí, co vám teď řeknu, bude mít dostatek informací, aby prorazil moje nynější ochrany a zabil mě.“ Harry ostře vydechl. „A to ani nezmiňuju, že by zabil Severuse a nejeden plán Řádu by vyletěl do povětří.“
„Severuse?“ Zopakoval nechápavě Ron. Hermiona za ním pochmurně přikývla a posadila se na pohovku. Složila si ruce v klíně. Ron klesl na sedačku vedle ní.
„Profesor Snape je můj otec.“
Chviličku se zdálo, že novinku oba přijmou v klidu. Pak:„Zabiju ho!“ Vykřikl Ron. Obličej mu zrudl do nezdravého odstínu. Hermiona seděla nepohnutě, ve tváři bledá.
„COŽE?!“ Vyjekl Harry. „Neopovažuj se ho dotknout.“
„Přece si nemůžeš myslet, že je to v pořádku!“
„Chová se ke mně dobře. Strávil jsem s ním celý srpen a-“
„Copak ti ÚPLNĚ PŘESOKČILO?!“
„Rone, vážně je to dobrý,“ snažil se ho uklidnit Harry. „Celá ta věc je daleko zašmodrchanější, než by sis myslel. Stejně jako já to zjistil až tohle léto-“
„A tím se všechno ostatní maže?! K tomu jsi došel jak? Mám si myslet, že se nestalo nic strašného, protože nevěděl, že u toho otěhotněla?! Tak to je zatraceně skvělý!“
„Takhle to nebylo! On-“
„A nepoužívej na mě ten jeho pohled!“
„Nemůžu si pomoct!“ Zakřičel Harry. „Jsi můj kamarád nebo ne?!“
Ron na chvíli zmlkl. Hryzal si spodní ret a pevně Harrymu oplácel pohled. Hermiona uvízla v prostoru mezi nimi, ale vmáčkla se do polstrování pohovky a zůstala tak v marném pokusu předstírat, že se jí hádka netýká. „Samozřejmě,“ řekl. Promluvil tiše, ale hlas i ruce se mu chvěly.
„Záleží na tom, kdo je můj skutečný otec?“
Ron se zamračil. „O tom to není! Je mi putna, jaký máš původ!“ Hlas mu vztekle zesílil. „Ale byl jsi za ním ve sklepení – vím to! Proč se s tím umaštěným hadem stýkáš?!“
„Protože je to můj otec?“
„No tak znásilnil tvou matku. To ho nedělá-“
„NEZNÁSILNIL JI!“
„Tak na ni použil černou magii,“ odsekl Ron prudce, „nebo jí něco přihodil do pití. Mamka mi řekla, že James a Lily-“
„Požádal o to Jamese! Provedli rituál Herem!“
„Ten pochází ze středověku!“
„Máma do toho šla dobrovolně; nebylo v tom nic nepatřičného-“
„To je JEDNO!“ Zaječel Ron, vyskočil na nohy, popadl nejbližší předmět a mrštil jím přes místnost. Bohužel to byl jen plyšový polštářek, takže byl výsledný dojem poněkud patetický. „JE TO ZASRANÝ BASTARD!“ Ron vyrval knihu ze své brašny a mrskl s ní také. Udeřila do protější zdi a hlasitě ve změti uvolněných stránek dopadla na zem. „NESNÁŠÍ NEBELVÍRY A PODĚLANĚ NENÁVIDÍ TEBE! Na to nezapomeň,“ zakončil svou tirádu skoro prosebně.
„Rone, sotva ho znáš. Co vidíš ve třídě-“
Ron se zamračil. „Tohle nehodlám poslouchat!“ Vyštěkl vztekle přes Harryho. Když viděl, že se Harry také zvedá, mávl mezi nimi rukou. „Neboj; nikomu to vykládat nebudu. Raději bych si vyřízl jazyk, než bych tohle někde opakoval! Až se ti rozsvítí, budu tady pro tebe.“ S rukou na klice se zastavil. „Vím, že toužíš po rodině, Harry, ale na to nepotřebuješ toho intrikánského, slizkého, sadistického, odporného, zlomyslného, kluzkého smrtijeda!“ S tím se otočil na patě a bouřlivě vyrazil pryč, jen za sebou práskl těžkými dveřmi.
Rána se dutě nesla místností.