Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 35. Mlýnské kameny

Dveře do Rebečiny kanceláře zůstaly pootevřené. Štěstí, zdálo se, stálo na jejich straně.

„Kde jste ji naposledy viděla?“ Tonksová první překročila práh s hůlkou napřaženou, aby tiše seslala kouzelná čidla na kontrolu skrytých pastí.

„Ležela na stole.“ Rebeka byla bledá a strhaná a oči jí nervózně zářily, když vstoupila do přísně vzato vlastní kanceláře. „Ale pochybuju, že bude na nějakém tak viditelném místě.“

„Doufám, že budeme mít štěstí.“ Harry ve dveřích si přes ramena hodil plášť, až mu ve vzduchu zůstala podivně viset jen hlava. „Budu hlídat tady.“

„Děkuji, Harry.“ Remus přikývl k studentovi, než se otočil a začal procházet papíry na vrcholu Rebečina stolu. Nechtěl, aby mladý muž šel – opravdu proti tomu hlasitě protestoval, když na poslední chvíli tvořili plány. Ale Harry se tvrdohlavě nedal přesvědčit a Remus a Tonksová neměli čas se s ním dohadovat.

Hermiona s Ronem se dali snáze přesvědčit, aby se s nimi nevydali – ačkoliv to nepochybně nijak nevypovídalo o jejich slabé vůli v porovnání s Harryho téměř viditelnou bojechtivostí – protože jich bylo potřeba k odlákání pozornosti. Oba Harryho kamarádi s vlasy a hábity přeměněnými tedy souhlasili, že zůstanou u pečlivě zneviditelněné díry prořezané ve zdi až do návratu záchranné skupiny. Jejich úkolem bylo předstírat, že jsou Rebeka a Remus, kdyby snad nějaký Smrtijed přišel obhlédnout chystanou zábavu. Vstup do únikového tunelu ležel asi deset metrů chodbou od jejich narychlo vytvořeného východu, a protože si byli jistí, že zaměstnanci by stihli vzdálenost přeběhnout dřív, než by měl nějaký hlídkující Smrtijed čas jednat, zdálo se logické nepodnikat kroky k úniku příliš brzy. A s Hermionou a Ronem v pohotovosti měli alespoň nějakou kouzelnou ochranu.

Jako teď, díky Merlinovi, měl on.

Téměř majetnicky stiskl hladké uklidňující dřevo znovuzískané hůlky. Úleva, kterou cítil, když mu ji Harry s mírným úsměvem podal, byla téměř nepopsatelná – tak uvízl v tom pocitu, že málem nepochytil chlapcovo tiché vysvětlení, jak ji od Hagrida získal. Posledních několik hodin, když cítil povstávat vlka, s vědomím, že hrozivé zuby a drápy budou jeho jedinou obranou proti chystající se temnotě kolem, prožíval peklo. Ale teď měl zase zpět magii. Měl další možnost, možnost, pro kterou Albus Brumbál tak těžce pracoval, aby mu jí tehdy před lety nabídl. Toto bylo, kým byl. Toto byla jeho část, na které záleželo.

Ta kouzelná část. Ta lidská část.

A jeho hůlka nebyla tím jediným, co to připomínalo.

Pohlédl na Tonksovou – vlasy měla pořád podivně zplihlé, ale tmavé oči zářily intenzitou, když trhnutím otevřela dřevěnou krabici na knihovně. Stále mezi nimi viselo hodně nevyřčeného, mnohé, co potřebovalo být řečeno, jen kdyby dokázali najít čas. Ale ten čas teď nenastal a věděli to oba, vzájemná dohoda byla potvrzena jediným pohledem, když se kradmo plížili po schodišti na Úroveň pět.

Musíme si promluvit, říkala očima. Ale teď není vhodná doba.

Přikývl na souhlas. A pak se pohnuli dál.

Ale nějak stačilo, že si promluví, že je tady s ním. V srdci přilnul k té lidskosti.

Rebečina hůlka na stole nebyla. A on plýtval drahocenným časem.

„Půjdu.“ Jeho hlas zněl zvláštně dutě v malé kanceláři. Tonksová prudce zvedla hlavu, ale ostentativně se vyhnul jejímu pohledu a raději se obrátil k Rebece. „Ten žebřík je v recepci, že?“

Rebeka razantně přikývla a pokračovala v prohledávání zásuvek. „Pod stolem ve vzdáleném rohu. Klepni do suku zadní nohy třikrát hůlkou a řekni Anthony. To je heslo.“

„A vede přímo ke vstupu do tunelu?“

Rebečiny oči nepřestaly hledat. „Je pro hromadnou evakuaci, jak jsem řekla. Bylo by hloupé nemít rychlý přístup ze zaměstnaneckého patra. Spodek je zapečetěný hůlkou, takže…“

„Nečekejte na mne.“ Remus promluvil tiše, ale velitelsky. „Jestli tolik chceš, nech vstup otevřený, ale neriskuj.“

„To říká ten pravý.“ Tonksová zanechala hledání a otočila se na patě. „No, jestli půjdeme, tak bychom měli raději…“

„My?“ Jako by mu ledová ruka stiskla srdce. Ach ne, co dělá, to už jsme prošli… „Tonksová, už jsem řekl, že jdu sám. Ty nejdeš.“

„To teda jdu,“ odmítla příkře a bez obalu. „Zelia řekla, že je to velká laboratoř a dvoje ruce jsou lepší než jedny.“

Remus statečně bojoval, aby se na ni nemračil. „Což je důvod, proč musíš zůstat tady,“ vyhlásil působivě rozumně, když vzal v potaz nerozumnost, která mu vířila po okrajích jeho mozku. „Najít hůlku je mnohem důležitější než najít vlkodlačí.“

„Rebeka to zvládne.“

Rozum se začínal třepit. „A jestli ne? Co se stane se všemi těmi nevinnými lidmi, než bude budova zamčena a…“

„Vlastně,“ počínající hádku usekl Rebečin hlas zlehka, téměř jemně, „už jsem ji našla.“

Nastala pauza. Remus pomalu otočil hlavu k sestřenici, která téměř nedůvěřivě zvedla svazek snad dvaceti hůlek svázaných motouzem. Jednu vyškubla prsty.

„Tato je moje,“ prohlásila s náznakem úsměvu. „A tyto ostatních.“

Remus si nemohl pomoci, ale ten jaksi vítězný výraz Tonksové mu přišel velmi nefér. „Vidíš?“ prohodila s úsměvem téměř olbřímí velikosti. „Žádné výmluvy.“

To nebylo dobré. Rozum vyprchal a s ním i klid. „Žádné výmluvy?“ Úsměv Tonksové se okamžitě rozpustil, když se do ní vpálil Remusův hlas hlubokým a nebezpečným tónem. „Tak co takhle? Co když v Zeliině laboratoři není žádný vlkodlačí?“ Jeho hlas narůstal na výšce i hlasitosti tíhou strachu. „A co když tu místnost zamknou a my tam spolu uvízneme a já se přeměním? Co když ti utrhám končetiny, co pak?“

Vztek zazářil i v očích Tonksové, ale hlas, když promluvila, měla tichý a přísný. „A co když se změníš v chodbě?“ odsekla a slova se jí třásla potlačovanou emocí. „Co když se dostaneš na schody a začneš trhat končetiny Smrtijedům? Znám tě, Remusi – jakákoliv smrt po přeměně, i jednoho z nich, by se ti příčila. A myslíš, že by tě nechali volně běhat kolem a likvidovat je jednoho po druhém? Ne. Samozřejmě by tě zabili nebo hůř, zavřeli a ráno ti nechali dát polibek spolu se všemi ostatními. A proto jdu.“ Podívala se mu do očí, prudce, odhodlaně, ale i zoufale. „Protože ty potřebuješ ochranu. A jestli musíš zemřít, abys ochránil, kým jsi, tak to raději udělám já, než kdokoliv jiný na světě.“ Hlas ztlumila téměř do šepotu. „A myslím, že i ty budeš raději.“

Remus nemohl mluvit. Neexistovala slova, kterými by se adekvátně dal vyjádřit strach, hrůza, vděčnost a úleva, která jej zaplavila v jediném okamžiku.

Konečně. Někdo, kdo rozumí. Někdo, kdo udělá, co je nutné, až přijde čas.

I když bych byl raději, kdyby to byl kdokoliv jiný než ona.

Tonksová neuhnula pohledem z jeho tváře. „Tak pojďme,“ dodala tiše. „Můžeme?“

Jen jednoduše přikývl. Ale vydalo to za víc než knihovnu plnou slov.

Mlčky se bystrozorka a profesor otočili a bok po boku se vydali ke dveřím. Remus už v duchu mířil k jejich úkolu, myšlenky mu vířily, oči zíraly nepřítomně a nevidoucně na tichou recepci vpředu.

Máme dvacet minut, možná dvacet pět, abychom se dostali do laboratoře, našli vlkodlačí a vypadli, než začne noční omezení. Takže budeme muset…

„Profesore Lupine!“

Jen kvůli přemýšlení Remus nevyskočil z kůže. Zadýchaně na něj zírala Harryho hlava, kterážto se objevila odnikud jen centimetry před ním. Neviditelné ruce strčily Remuse i Tonksovou zpět do kanceláře.

„Někdo se blíží!“ zasyčel Harry zoufale. „Schovejte se!“

Schovat. Dobrý nápad, ale docela těžký k provedení v tak omezených…

„Remusi! Rebeko! Pod plášť!“ Tonksová už byla v pohybu, strkala poplašenou Rebeku do nejvzdálenějšího rohu kanceláře a Harryho málem mrštila proti ní. Remus nebyl nedovtipný, padl na kolena vedle sestřenice a Harry rozhodil plášť přes ně oba. Tonksová se mezitím zanořila do omezeného prostoru pod Rebečiným stolem, poklepala si hůlkou na hlavu, a jako žloutek z rozbitého vejce se seshora dolů převalilo kouzlo a zneviditelnilo ji.

Právě včas.

Chodbou se ozvaly prudké kroky dvou, možná tří párů nohou. Remus slyšel Rebečino ostré dýchání, zatímco ho ramenem nepříjemně dloubala do zad a prsty mu zarývala do ramene jako svěrák. Bylo poznat, že se Harry, skrčený po učitelově druhém boku, napjal a jednou rukou se ho držel za zápěstí, jak bojoval o rovnováhu. Srdce Remusovi tlouklo v uších, krev pádila a hořela. Díky hrozícímu východu měsíce cítil chvění, které probíhalo jeho hubeným tělem, ale ještě víc – cítil teplo společníků, cítil krev, která jim běžela tepnami, kůži přitisknutou na jeho, a na okamžik musel potlačit silnou, iracionální touhu vyskočit a utéct, než se promění a roztrhá je oba na kusy.

Uklidni se, Lupine. Nebýval jsi nikdy tak špatný před úplňkem bez vlkodlačího. Nezdivočíš. Je to jen ve tvé hlavě, je to jen ve tvé hlavě…

„Je skoro čas.“

Dolph.

Chci ho zabít. Zabij ho! Toho prolhaného, zrádného…

Bylo potřeba veškerou sílu, aby Remus potlačil primitivní touhu vyskočit na nohy a tomu vlkodlakovi roztrhnout hrdlo. Téměř to viděl, ten proud krve, Dolphovy rozšířené oči, zatímco z této nenáviděné tváře vyprchává život…

Skoro bolestně polkl, jak odmítal bojovat a výt, a s úsilím zahnal nenáviděnou touhu po lovu, po kořisti, ale jakmile ten úlisný vlkodlačí Smrtijed opět promluvil, nechtěné instinkty málem znovu nabyly vrch.

Co se to s ním děje?

„Takže všechno je připravené?“ Germánský rytmus s rakouským akcentem té otázce dodal ostrý nádech jako hrot nože drásajícího o kámen. „Nechci se ráno probudit a zjistit, že věci nejsou na svých místech.“

„Vše je, kde má být, Adolphusi.“ Remus identifikoval hluboký hlas jako ten patřící Smrtijedovi zvaném Gibbon. „Personál a Lupin jsou zamčeni uvnitř té místnosti, co jsi nachystal. Nechal jsem přes noc Amycuse a Alecto a pár dalších na stráži u vlkodlačích klecí a Vole hlídá dveře k místnosti, kde držíme mozkomory…“

„Vole?“ přerušil jej Dolph ostře. „Víš stejně dobře jako já, že v jejich přítomnosti je patetický. Před půlnocí bude roztřesená troska.“

Gibbonovo zachechtání bylo nepříjemné. „No, možná neměl být předtím tak ukecaný. Je to dobrá lekce pro ostatní, aby sklapli a dělali, co se jim řekne.“ Zjevně jako odpověď na neviděný pohled od Dolpha další Gibbonova slova zněla úlisně a pohrdavě. „Neboj, starouši. Po východu měsíce ho nahradím. Tvoji mazlíčci v pláštích mně tak nevadí.“

„A co ostatní?“

Gibbon se opět chladně uchechtl. „Všechny ostatní jsem poslal dolů do prádelny, aby tam naživo sledovali krmení Lupina a zaměstnanců. Dnes by to měla být dobrá zábava.“

„Dobře,“ ozvalo se drsně od Dolpha, když se svým společníkem zastavili před recepcí. Tiché zaklení, které splynulo Harrymu ze rtů, naznačovalo, že v předchozím roce strávil dost času se svým kmotrem. „Co venku? Nemůžeme garantovat, že se neobjeví bystrozorové.“

V Gibbonově odpovědi zaznělo cosi, co Remus nedokázal identifikovat. „Mám hlídky na košťatech na okraji protipřemisťovací bariéry, kdyby se nečekaně objevili bystrozorové, a dvě další jsou na stráži u dveří, dokud se nespustí noční omezení. Ale nečekám, že budeme mít společnost. Ne, když je ve vazbě Bela.“

Dolph odpověděl rozhodně a téměř hmatatelně nenuceně. „Copak, Valeriane, co je to za pohled?“

„Určitě nevíš nic o jejím zajetí?“ zeptal se Gibbon se silným podezřením. „Docela se šikne, že jsou bystrozorové a Řád tak zaneprázdnění, když přišel čas přivést Lupina, a vy dva jste byli těžko nejlepší kamarádi…“

„Copak se mi divíš?“ reagoval Dolph s chladnou nevírou. „Ta ženská mě loni v létě schválně poslala do jeskyně s přeměněným vlkodlakem! Měl jsem štěstí, že jsem ztratil jen kus ruky a ne život!“

„Napadl jsi její sestru!“

Dolphův hlas nabral tón lehkomyslného nezájmu. „To se stalo před lety. A já byl jen přátelský. Narcisa celý ten incident nepřiměřeně nafoukla. Jak jsem měl vědět, že je zasnoubená s Malfoyem?“

Gibbonův hlas každou minutou temněl. „Musel jsi vědět, že se Belatrix bude vztekat. A nikdo nedokáže nenávidět jako ona.“ Teď už přímo hrozil. „Tedy možná kromě tebe.“

Dolphův přehnaný povzdech se nesl recepcí. „Ach u Merlina. No vážně, Valeriane. Opravdu si myslíš, že bych byl tak pitomý, abych zradil Belatrix bystrozorům navzdory přání Pána zla?“

Rozhostilo se dlouhé ticho. A pak zdráhavě Gibbon připustil. „Ne.“

„Přesně.“ Dolphův hlas práskl jako sklapnutí pasti. „A stejně, ne že bychom ji nemohli snadno dostat zpět. Mozkomorové jsou naši a Azkaban je jen proslavená noclehárna.“

„To asi jo.“ Gibbon nezněl zcela přesvědčeně, ale očividně neměl náladu se hádat. „Pořád chceš, abych se držel té lahvičky?“

Remusovy instinkty vzplanuly při té nepatrné známce zájmu v Dolphově hlase. „Máš ji?“

„U sebe.“ Jako by něco skleněného cinklo o ostří nože. „Ale pořád nechápu…“

„Je lepší být opatrný, Valeriane.“ A opět Dolph málem Remuse vyprovokoval. „Postaral ses o zbytek, jak jsem ti říkal?“

„Samozřejmě,“ ohradil se Gibbon. „Ale co ty, Adolphusi? Vzal sis svůj vlkodlačí, nebo potřebuješ…?“

„Jistěže vzal,“ odsekl Dolph přezíravě. „Se všemi těmi temnými stvořeními zavřenými dnes v noci v této budově bych už teď lezl po zdi, kdyby ne.“ Krutě se zasmál. „Lupin to tak musí mít. Kéž bych to mohl sledovat.“

Ten smích Remusovi vtekl do žil jako jed a trhal jej zevnitř. Toužil se zvednout, udeřit, zranit, trhat soupeře, dokud…

Soupeře? A pak záplavou instinktů a emocí konečně pochopil Dolphova slova.

Lézt po zdi… Lézt po zdi jako já… Temná stvoření. Merline.

Byl tak napjatý, tak iracionálně neovladatelný, jak nebyl nikdy předtím. Ale kdy dřív měl v bezprostředně hrozícím úplňku nablízku další vlkodlaky, soupeře, které by kousal a zabíjel?

Muselo to být ono. To proto se instinkty o tolik hůř kontrolovaly. Bylo zdokumentováno učenci z řad magických tvorů, že přítomnost někoho z jejich druhu při blížícím se vzestupu měsíce často vedla k nesmyslným výbuchům hněvu a nevyprovokovaného násilí mezi vlkodlaky – proto klienti Ústavu pro zdivočelé byli pár hodin před úplňkem v klecích. Ale mimo tu noc, kdy Kane přišel do Bradavic – a byl taky nepřirozeně napjatý – Remus zřídka, pokud vůbec, strávil úplněk v přítomnosti jiného vlkodlaka.

Nemluvě o hromadě mozkomorů, kteří číhali jen o pár pater níž. Byl div, že mu vůbec nějaká příčetnost zbyla.

Teď víš, co je špatně. Tak se sakra ovládej!

Zase mluvil Gibbon a Remus téměř vnímal jeho úšklebek. „Neboj, popíšu ti pak celý program. A když už o tom mluvím…“

„Běž.“ Dolph zněl stejně spokojeně. „Připoj se k ostatním dole. A užij si to.“

„To užiju.“ Gibbonův tón se najednou změnil z protivně samolibého k jaksi povýšeně jízlivému. „Ty jdeš?“

Remus se zamračil. Proč by k Dolphovi začal mluvit, jako by…

„Ne. Ne, nemyslím. To není nic pro mě.“

Remus ztuhl. Za zády cítil, jak se Rebeka také napjala.

I bez zřejmého koktání nebylo pochyb o nerozhodném, vysokém hlasu.

Cymone.

Nebo alespoň ten, kdo má její tvář.

Gibbonův chladný smích se odrážel od zdí s pomalu narůstající silou. „Proč mě to nepřekvapuje? Dělej, jak chceš. Uvidíme se po východu měsíce, Adolphusi.“

„Měj se, Valeriane.“

Kroky vymizely. Nato výtah zařinčel, když začal klesat snad s Gibbonem. A pak…

„Jedné věci musíš pořádně rozumět.“ Dolph promluvil rádoby nedbale. „Pokud před ním jen pípneš, že jsem udal Belatrix, vykuchám tě a pověsím na nejbližší strom. Je to jasné?“

„Na… naprosto.“ Aha, možná nakonec koktání nebylo tak hrané. „Ale…“ Falešná Cymone sklouzla do nervózní zvědavosti. „Ale říkal jsi, že Ty–víš–kdo schválil Belatrixinu oběť, aby plán proběhl…“

Dolph se nepatrně uchechtl. „To schválil. Pohybovala se na tenkém ledě od té katastrofy s Malfoyem na oddělení záhad. A když zasáhla do Kaneova plánu v Bradavicích, led začal praskat. V poslední době je velmi nestabilní, větší nevýhodou než pomocí. Snape a Alecto ji nacpali pěknou zásobou falešných informací, které předá ministerstvu, a jak už jsem řekl, pro Pána zla to nebude žádná dřina dostat ji zpět, pokud bude chtít.“ Odfrkl si. „I když proč by někdo chtěl…“

„Ale… říkal jsi Gibbonovi…“

„Že by se mi ani nesnilo zradit ji proti přání Pána zla. A to jsem taky neudělal.“ V Dolphově tónu zazněla domýšlivost, která moc nepomáhala v Remusově pokračujícím zápasu, aby nezpustošil Dolphovo slabé, stále lidské tělo. „Zradil jsem ji s jeho požehnáním.“ Slabý zvuk naznačoval, že falešná Cymone hodlala dál protestovat, ale Dolph ji rychle předešel. „Ale přestaň,“ povzdechl si unaveně. „Proč nejdeš dolů a nepřipojíš se k ostatním k té podívané, jak si Lupin pořádně kousne? Byl bych si myslel, že si užiješ pohled na to, jak mrzačí místnost plnou nevinných obětí.“

Rozhostilo se podivné, dlouhé ticho. Nakonec je prolomil Dolphův kousavě výsměšný hlas. „Ale, co se děje?“ protáhl výsměšně. „Copak nechceš vidět, jak se mu zpod zubů řine krev? Je ti ta představa nepříjemná?“

Falešná Cymone při odpovědi potlačovala chvění. „Jenom že… pracovali jsme spolu několik měsíců a…“

„Ó, neříkej mi, že se trápíš pro zaměstnance!“ Dolph se hlasitě rozesmál. „Co svého času ta tvá zrada přátel bližších než tito? Po čem se ti bude stýskat, po Zeliiných harmonizujících svíčkách nebo Aylwardově tvrdém pohledu? Možná se ti stýská po Unwinově bručení nebo Crollovu okouzlujícím úsměvu…“

„Nechtěl po tobě Snape, abys Crolla ušetřil?“ nejistě si dovolila falešná Cymone. „Že je rodinný přítel?“

„Ale ano,“ prohodil Dolph nenuceně. „Ale bohužel dojde k strašlivému nedorozumění. Samozřejmě se Severusovi omluvím, ale…“

Falešná Cymone se nechápavě ozvala. „Ale proč? Proč riskovat dalšího nepřítele?“

„Protože nemám rád Crolla,“ Dolphova slova prodchnula téměř pomstychtivá hrozba. „Nemám rád ani jednoho. Licoměrní, nadřazení bastardi, s jejich testy a lektvary a klecemi. Jednali se mnou povýšeně, jako by jediné kousnutí změnilo fakt, že jsem desetkrát lepší než kterýkoliv z nich. No, tak teď uvidíme, jak se jim bude líbit v kleci, jak se jim bude líbit dlouhá, pomalá hrůza z blížícího se měsíce a bolest, kterou s sebou přinese. Chtěl jsem, aby jejich smrt byla poetická, žádná rychlá Avada kedavra, a toto přesně jsem zamýšlel. Navíc, pokud nějakou náhodou přežijí jen s pokousáním, budou prvotřídním nádavkem k naší malé armádě zdivočelých. Věznitelé se stanou vězni.“ Hlas se mu zachvěl krutým potěšením. „A dokázal jsem to sám. Ale nakonec, nejlepší je, že jejich vrahem bude ten blazeovaný parchant Lupin.“

Remus cítil, jak sebou Harry trhl – jen tak tak sám nevystartoval.

Dobře. Nezní to, že by mě měl nějak rád. A nemyslím, že z něj mluví měsíc…

„Nemáš ho moc v oblibě, co?“ Falešná Cymone téměř vyslovila Remusovy myšlenky.

„Nenávidím ho,“ přišla téměř bizarně bez okolků Dolphova odpověď. „Naprosto.“

„Ale proč? Tedy… co ti kdy udělal?“

„Existuje,“ téměř zavrčel Dolph. Remus potřeboval veškerou svou vůli, aby vrčení nevrátil. „Ani během první války nebyl mým nejoblíbenějším poskokem Brumbála, ale teď…“ Hlasitě zanadával. „Jak se opovažuje? Jak se ten polokrevný opovažuje potloukat kolem volný a povýšený, zatímco já, čistokrevný té nejvyšší hodnoty, jsem zamčený, abych trpěl? Oba jsme měli své příhody zdivočení, bláhové uklouznutí neovladatelnosti, ale přesto on učí v Merlinem prokleté škole, zatímco já jsem pod zámkem, abych shnil uprostřed ničeho se smečkou špinavých vlkodlaků!“ Na chvíli se neozývalo nic než pronikavé Dolphovy nádechy a jeho tiráda se vrátila do ledového vzteku. „Ale zaplatí za tu drzost. Až dokončí svůj Hauptgericht, zjistí, kde je jeho místo.“

„Hauptgericht?“ falešná Cymone opět zformulovala Remusovu otázku. „Co je to?“

Dolph se nepěkně uchechtl. „To je německy,“ prohodil tiše, „hlavní chod. Uvidíme, jak se bude Brumbálovu civilizovanému, privilegovanému vlkodlakovi líbit, až se zítra vzbudí s břichem plným zbytků zaměstnanců Ústavu. Bude žebrat o požehnanou úlevu mozkomorova polibku – pokud mu zbyde dost zdravého rozumu. Což pochybuju.“

Falešná Cymone se zeptala s nádechem znepokojení: „Takže jde jen o pomstu?“

Dolph odsekl. „Co na tom sejde? Lituješ?“

„Ale jistěže ne.“ Remuse však ten tón nepřesvědčil a zjevně ani Dolpha.

„Vzchop se,“ odsekl netrpělivě. „Tvá zrada těch zbylých tří proběhla bez mrknutí oka. Proč by ti mělo vadit mít celou sérii?“

Remusovi přejelo po páteři ohavné brnění. Harry se zprudka napjal.

Falešná Cymone zamumlala cosi, co Remus neslyšel. Dolph se krutě zasmál.

„No, je trochu pozdě cítit lítost k chudákovi starému kamarádovi. Koneckonců to byla tvoje práce, která ho do toho zatáhla. Nikdo tě nenutil strčit ho do toho svozu.“

Ozvalo se další mumlání, ale tentokrát je Dolph utnul.

„Ale nech té patetičnosti,“ odsekl znechuceně. „Musím se dostat do své komnaty ještě před přeměnou. Běž dolů a počkej u dveří, jestli se nechceš dívat. Bystrozorové pořád mají čas, aby zasáhli, a možná tě bude potřeba.“

„Ale je to poslední cyklus?“ zeptala se falešná Cymone teď slyšitelněji. „Jakmile vyjde měsíc a budova se zamkne, nebudeš mě potřebovat v přestrojení na ošálení někoho, kdo přijde z ministerstva. Můžu už nechat mnoholičný vyprchat?“

„Posluž si,“ odvětil Dolph netečně. „Ne že by šlo o nějaké zlepšení.“

„Pro mě ano,“ odpověděla falešná Cymone vroucně. „Být ženskou tak dlouho se mnou dělá divné věci.“

Dolph se dlouze a opovržlivě rozesmál. „Cože?“ odsekl. „Divnější věci než dvanáct let jako krysa?“

Mrazivé brnění se změnilo v ledovec. Svět ztuhl.

Slyšel Harryho zalapání po dechu, ale sotva jej vnímal. Zjištění, pravda se mu dostala do mozku a roztočila mysl. Kousky, jeden po druhém, zapadaly na místo – ta povědomost Cymonina cukání, nervozita, která se projevila, kdykoliv byl Remus poblíž, to reptání, i tón hlasu – najednou vše zapadlo do ostrého a hrozného celku, který Remuse naplnil znechucením až do hloubi duše.

Bože můj. Petr. Je to Petr.