Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

54 -- Sdílení tajemství

„No,“ řekl Harry do ticha, které se rozhostilo po Ronově odchodu. Jeho hlas zněl trochu skřípavě. Opatrně pohlédl na Hermionu a zjistil, že si ho prohlíží s výrazem bojácné hrůzy. Byla bledá jako stěna a ruce v klíně měla křečovitě sevřené. Roztřeseně se usmál. „To šlo lépe, než jsem čekal,“ řekl.

Hermiona se zasmála. Popadla Harryho ruce a Harry zjistil, že se směje také, i když spíše úlevou se špetkou hysterie než pobavením. Pomalu se uklidnili a Harry zjistil, že nyní klečí na zemi s pažemi ovinutými kolem druhého, jako by na tom závisel jejich život.

„Lépe?“ Dostala ze sebe pracně.

„Bál jsem se, že až mu to řeknu, už se mnou nikdy nepromluví.“ Harry si položil hlavu na její rameno. Srdce mu splašeně uhánělo.

„Dostane se přes to,“ zašeptala Hermiona.

„Já vím.“ Harry si povzdechl. „Jen bych rád věděl, jak dlouho mu to bude trvat.“

Hermiona se naklonila a přiložila tvář k jeho hlavě. „Ale má pravdu,“ zašeptala.

„Cože?“

„Máš v sobě hluboce zakořeněnou potřebu někam patřit a profesor Snape nevypadá jako dobrá volba bez ohledu na to, čím ti je biologicky. Ze zkušenosti s Dursleyovými bys měl vědět, že nemůžeš někomu slepě důvěřovat jen proto, že s ním jsi spřízněný.“

„Není to jen to, že jsme příbuzní,“ bránil se Harry. Drobnými pohyby se za stálého kontaktu uvelebili zpátky na pohovce. Harry se musel natáhnout, aby udržel paži kolem jejího pasu.

„Ne?“ Nadhodila. Kolenem drcla do jeho.

„Ne. Žil jsem s ním po většinu srpna. Ani náhodou jsme nečekali, že si k sobě najdeme cestu. Ale jakmile mě začal opravdu vnímat, místo aby stavěl na svých domněnkách, začal jsem mít pocit, že mi rozumí víc než většina lidí.“

Hermiona se vzepřela jeho napnuté paži, a když ji provinile stáhl, zachytila jeho ruku a sevřela ji ve svých dlaních. „Jakým způsobem myslíš?“ Zeptala se.

„No... s Dursleyovými, s proroctvím, takové věci. Měl drsnější život než já, takže mi často dokáže pomoci, aniž by se choval blahosklonně nebo věci ještě zhoršoval. Jediné, o čem spolu opravdu nemůžeme mluvit, je Sirius.“ Harry se zachvěl. „No, mluvit o Jamesovi je taky těžké, ale na to mám Remuse – nebo jsem měl.“ Stiskl jí ruku. „Díky, že jsi zůstala.“

„To nic. Bylo strašné nevědět, co skrýváš.“

„Potřeboval jsem se s ním vídat a věděl jsem, že si toho všimnete. Remus si nejdřív myslel, že jsme milenci nebo že mě k něčemu nutí nebo něco. Na konci to byla docela polízanice. Snažil jsem se tomu tentokrát vyhnout.“

„Potřeboval ses s ním vídat?“

„Zvykl jsem si na to.“

„Na co?“

„Nevím – že se o mě někdo stará? Na dlouhé rozhovory o lektvarech a lidech a černé magii a o tom, kde šly věci do kytek, všechno okořeněné drobnými sarkastickými poznámkami a malými tipy, jak otrávit lidi, a tak. Svým způsobem umí být vážně vtipný.“

Hermiona si povzdechla. Hlas se jí nepatrně třásl, když řekla:

„Záleží ti na něm.“

„Ano.“ Harry si uvědomil, že hledí na polštářky na protější pohovce a přinutil se zvednout pohled k Hermioně. „Vadí ti to?“

„Nejsem… Nejsem si jistá – že je pro tebe dobrý.“

„Ale nezlobíš se.“

„Ne.“

„Děkuju.“ Znovu jí stiskl ruku. „Měla bys k tomu víc důvodů než Ron.“

„Pročpak?“

„Protože je tak bigotní.“

Hermiona se rozesmála. „Takže netvrdíš, že je to jen přetvářka?“

„Něco je. Něco není.“ Harry se zamračil. „V určitém bodě života rozhodně věřil, že mudlové, mudlorozená a dokonce kouzelníci poloviční krve jsou méně než lidé.“

„To je směšné.“

„Je, ale lidé to dělají pořád o všech možných věcech. Je daleko snazší někoho zabít, když o něm máš takové přesvědčení.“

„To si dovedu představit.“ Hermiona se znovu vmáčkla hlouběji do měkkého polstrování sedačky, i když svou ruku v Harryho nechala.

„A když už jsi jednou podstoupila takovou volbu, máš nesmírný emocionální zájem na tom, abys věřila, že to nejsou plnohodnotní lidé – protože jinak budeš nucena čelit tomu, co jsi udělala.“

„To on dokáže?“

„Částečně.“ Harry si vzpomněl, jak si Severus skrýval tvář, když o tom hovořil. „Vlastně ano, ale ochromuje ho to. Dokázal by se ve své vině utopit, ale nedokáže se jí zbavit, takže nemá šanci začít nanovo. Přijde mi, že já do určité míry pomáhám, protože jsem takový nahodilý element.“ Odmlčel se. „A mám ho rád. A jsem Lilyino dítě a jeho dítě poloviční krve.“ Harrymu se podařilo vyloudit slabý úsměv. „Mám pocit, že půlku srpna musel strávit ztracený ve vzpomínkách na rok 1976.“

„Ztracené dítě je na terapii docela extrém.“

„Ukradené,“ opravil ji Harry. „Od začátku jsem měl být jeho. Slyšela jsi někdy o Heremu – Kouzlu dědice?“

Hermionin pohled se na chvíli rozostřil, jak se zamyslela. „Myslím, že jsem na něj narazila v nějaké historické knize,“ řekla nakonec, „ale nedávalo mi to smysl. Autor uváděl, že je to způsob, jakým žena může donosit dítě někomu, kdo už zemřel?“

„Pro takové účely se obvykle používá.“

„Takže se sperma někde uchová?“

Harry se zasmál. „Uvnitř ní. Musí… Je potřeba, aby se spolu vyspali, když on ještě žije.“ Zrudl. „Ale pak se sperma časově uzamkne. Žena ho může uvolnit v případě, že by zemřel – až na to, že není moc spolehlivých kouzel, které ti na dálku ověří, že je někdo mrtvý, jak asi víš. Mamka uvolnila sperma v době, kdy byl Severus v bezvědomí, a vyšlo to. Otěhotněla. Pak se ukázalo, že přežil, jenže s tím dopředu nikdo nepočítal.“

„Ale proč by...?“ Hermioně se rozšířily oči.

„Tou dobou k Jamesovi necítil tak silnou nenávist jako po Lilyině smrti, ale pochybuju, že by se dokázal dívat, jak vychovává jeho dítě. A James a Lily došli k závěru, že na roli nezadaného rodiče nebude vhodný a co víc, že mě nebude schopen ochránit před Voldemortem. Je dost dobře možné, že měli pravdu. Teď má Severus samozřejmě na krku problém, jak se ochránit před Voldemortem, až vyjde najevo, že záměrně zplodil dítě s mudlorozenou čarodějkou, a co hůř, že jsem to právě já.“

„Brumbál ho přece ochrání.“

„Brumbál ho nedokáže ochránit před působením Znamení.“ Přitáhl si nohy nahoru a schoulil se. „Má strach, že jestli bude Voldemort vytrvalý, bude si muset nechat uříznout ruku. To by omezilo jeho možnosti při přípravě lektvarů – a to by nesnesl. Myslím, že bych se měl pokusit Voldemorta zabít už kvůli němu, ale on tvrdí, že jsem příliš mladý.“

„Nemyslíš si, že má pravdu?“

Harry se musel zamyslet. „Ano a ne,“ řekl. „Ideálně bych to vůbec nemusel udělat. Ideálně by samozřejmě nikdy nebylo potřeba, aby byl někdo zabit. Je to příšerná věc, protože se nedá zvrátit.“

„Ale my nechceme, aby se jeho smrt dala zvrátit. Voldemort je čiré zlo. Měl by být zabit.“

„Ano,“ řekl Harry, „a ne. Bývaly časy, kdy se mi hodně podobal. Měl jsem možnost ho takového vidět. Je si sám sebou monumentálně nejistý – daleko víc, než jsem kdy byl já – opuštěný, plný zlosti a trpkosti. A protože nemohl vystát nechat se zraňovat, nerozumět věcem kolem sebe nebo důvěřovat někomu jako sobě rovnému, vyústilo to vše v nenávist. Až ho budu zabíjet, budu pamatovat, že s ním zabíjím i střípek, který v něm zůstal z Toma Raddla. Protože zabít ho musím, ale taky si musím uvědomovat, jak příšernou věc dělám.“

Hermiona si Harryho chvíli pátravě prohlížela a pak se pomalu odvrátila. Harryho duši sevřelo zoufalství, ale pak se k němu přátelsky naklonila a opřela se mu o rameno.

„Jsi dobrý člověk, Harry.“

„Díky.“ Harrymu se podařilo začít znovu dýchat. Nejistě kolem ní ovinul paži. „Půjdeš se mnou na halloweenský večírek?“

„Jaký halloweenský večírek?“ Zasmála se.

„Ještě ho neohlásili.“

Hermiona ho uchopila za ruku a pevně ho stiskla. „Zeptej se mě, až to udělají.“

Harry se právě pustil do příjemně otevřeného líčení svého léta, když někdo zaklepal na dveře. Hermiona se posadila rovně a oba se na sebe podívali.

„Na Rona je příliš brzo, ten bude potřebovat ještě několik dní,“ zašeptala Hermiona. Harry se usmál, i když to pomyšlení bolelo. Možná i několik týdnů. Zaklepání se ozvalo znovu.

„Kdo je to?“ Zvolal Harry, než si stačil uvědomit, že se ven díky jeho kouzlům žádný zvuk nedostane. Ode dveří se ozvaly dvě prudké rány. Harry vyskočil, doběhl k nim a otevřel. Na chodbě stála Ginny, ve tváři rudá a s pěstí připravenou k dalšímu zabušení.

„Vydechni. Seslal jsem kouzla proti odposlouchávání. Co se děje?“

„Ron je rozhozený – takhle jsem ho neviděla ode dne, co byl taťka v nemocnici!“ Ginny sama se třásla. „Nechce mi nic říct, jen ať jdu sem a promluvím si s tebou.“

Harry se ohlédl po Hermioně. V odpověď na jeho němou otázku přikývla.

„Radši to udělej,“ řekla Hermiona. „Přišla by na to, je až moc chytrá.“

Harry si povzdechl. „Tak jo,“ řekl k Ginny. „Pojď dál.“

Ginny vpochodovala dovnitř a usadila se na neobsazeném gauči. Harry si dal záležet na obnovení porušeného kouzla neprostupnosti zvuku na dveřích, než se vrátil na sedačku k Hermioně. Zvedl oči k Ginny.

„Tohle není určeno pro cizí uši.“

Ginny obrátila oči v sloup. „Jasný.“

„Nebudeš se o tom bavit ani se zasvěcenými lidmi, leda že byste byli v dobře chráněné místnosti.“

„Tak už mi to řekni!“

Harry si povzdechl. Podíval se na Hermionu. „Kolik toho ví?“

„No, ví o Kouzle otcovství-“

„Však si choďte po hradě a každému to vykecejte, že jo?! Poslouchali jste vůbec, když jsem vás varoval, že vyzrazení mého tajemství by pro jisté lidi mohlo znamenat smrt?“

„Harry…“ Hermiona si skousla ret. Pak se ovládla a omluvně se na něj usmála. „Když ty něco skrýváš… Nebýváš moc upřímný.“

„Cože?!“ Vykřikl pobouřeně.

„Je to pravda! Před dvěma lety jsi mi řekl, že jsi přišel na to, co se skrývá pod druhým úkolem turnaje. Loni jsi zase tvrdil, že pokračuješ ve studiu nitrobrany a pak že jsi v ní udělal dostatečný pokrok, aby ses ji dál učit nemusel.“

„To jsem ale netvrdil, že se jedná o zásadní věc, která je otázkou života a smrti a na kterou se můžete zeptat Brumbála!“

„Není to tak nepravděpodobný vývoj.“

„Snažil jsem se zlepšit!“

„Dobře,“ řekla Hermiona chlácholivě, „ale já nic takového nepozorovala. Většinu posledního měsíce jsi něco zásadního skrýval. Když tě vidím, hraješ si s lektvary, přemáhá tě vidění, přestože tvrdíš, že ses v nitrobraně zlepšil, nebo se chováš jako Fred, když balamutil druháky…“

„S dovolením?“ Ginny podupávala na kobercem pokrytou podlahu. „Nechtěl mi náhodou někdo říct, proč můj bratr vypadá, jako by jeden z vás zemřel?“

Harry si povzdechl. „Promiň. Takže. Na mé šestnácté narozeniny mi přišel dopis od Jamese Pottera. Byl mi poslán časovým kouzlem z jejich doby.“

„Chápu. Taťka ti poslal dopis.“

„Ve kterém mi sdělil, že mým ‚biologickým otcem‘ je Lilyin bývalý přítel – ne že by spolu měli postranní aférku, když pak byla s Jamesem; všechno bylo plánované – ne tak úplně příčetný muž jménem Severus Snape.“

Ginny vykulila oči. Zasmála se. „To ne!“ Zvolala.

Harry se zakřenil. „Ale ano. Když se to dozvěděl on, řekl o tom profesoru Brumbálovi, který prohlásil, že když je Snape můj otec, můžu bydlet u něj.“

„Roztomilé.“

„Mm. Takže Severus chvilku řádil, pak mi řekl, ať od něj nic nečekám a pak hned další ráno začal s ‚v takovémto oděvu na veřejnost nepůjdete‘ a ‚co že to kouříte?‘ a týden nebo dva nato jsem mu začal pomáhat s lektvary a on mě nechal číst jeho knihy a hrát si s upravováním lektvarových formulí a vařit ve zlatých kotlících. Když jsem se měl vystěhovat, uvědomili jsme si, že nám na sobě začalo záležet.“ Harry si povzdechl. Ginnyino zděšené pobavení ustoupilo zamyšlenému mračení, ale nevypadala naštvaně, jen nechápavě.

„To Rona víceméně rozhodilo nejvíc,“ pokračoval Harry. „Ne že je Snape můj otec, ale že mi to nevadí. Já jsem takhle ve skutečnosti docela šťastný až na to, že to musím skrývat a že budeme oba v nebezpečí, jakmile se to Voldemort dozví.“

Ginny se otřásla. „Je profesor Snape… Vím, že chodívá na schůze Řádu-“

„Staré party,“ opravil ji Harry.

„Staré party, aspoň někdy, ale je?“

„Nežádej od nás odpovědi, které bychom ti neměli dát,“ řekl jemně Harry. „Věci jdou z kopce. Nemáš ponětí. Nech to tak, dokud tvé vědění nebude nějakým způsobem přínosem.“

Ginny zaváhala, pak přikývla. „Máš pravdu, chápu, proč to tak je. Ale je tak otravné být nejmladší.“

Harry zavrtěl hlavou. „Jen počkej, jak bude tvoje mamka vyšilovat, až na to budeš dost stará. Mít zapojené čtyři syny je dost zlé a je jasné, že se Ron brzy stane pátým, ale její jediná dcera?“

Ginny přikývla. „Pro mamku je to drsné, ale my potřebujeme mít vlastní životy.“

Harry přikývl. Jestli něčemu rozumím, pomyslel si hořce, je to nutnost podstupovat riziko.

„Takže ti to nevadí?“ Vyzvídal zvědavě Harry. „Že jsem jeho syn?“

Ginny zavrtěla hlavou. „Harry,“ řekla, „když jsem si uvědomila, jak moc se ti změnily rysy v obličeji, myslela jsem si, že to nejsi ty – že skutečný Harry zemřel v útoku na Dursleyovy a ty jsi jen zástěrka.“

„To bylo, když jsme se v tvé blízkosti začali chovat tak podivně,“ přiznala Hermiona.

„Pak si ale Ron vzpomněl na to Kouzlo otcovství.“

„Chvíli jsme zvažovali, jestli by tvým otcem nemohl být Voldemort.“

Harry se rozesmál a nechápavě vrtěl hlavu. „Cože?!“

„No,“ řekla uvážlivě Hermiona, „snažili jsme se přijít na to, proč nám to nemůžeš říct.“

„James Potter byl oblíbený, ale tvoje image na jeho nezávisí,“ doplnila Ginny. Naklonila hlavu ke straně. „Terry říká, že se k tobě profesor Snape chová v hodinách děsně.“

Harry strnule pokrčil rameny. „Musí.“

„To musí být drsné,“ politovala ho Hermiona.

„Právě proto se za ním potřebuju čas od času odplížit,“ přiznal Harry. „Potřebuju vidět, že ve skutečnosti je to jinak.“

„Řekni nám nějakou historku,“ pobídla ho Ginny. „Nějakou vtipnou situaci s ním.“

„Nebo něco hezkého,“ přidala se Hermiona.

Harry se zasmál. Zamyslel se, o čem by jim mohl povědět. Většina jeho hezkých momentů se Severusem nebyla stvořena pro vyprávění. Pak ho něco napadlo. Vytáhl z vnitřní kapsy hábitu lahvičku Bubliňáku a zvedl ji vysoko do vzduchu, aby se od ní odrážely barvy mihotavých světélek. „Co kdybych vám pověděl příběh o tomhle.“

Hermiona se nad jeho výběrem nesouhlasně zamračila, ale nepokusila se ho zastavit, a v polovině popisu Severusova zapisovače a jeho paranoidní reakci na něj se už Ginny pochechtávala. Když Harry v bezchybné imitaci profesora Snapea zavrněl: „Blíž a blíž, lvíčátko“, Hermiona se smíchy málem sesypala z gauče. Harry rozpačitě a poněkud vyhýbavě pokračoval: „A pak, um, pak se k sobě začali, no, chovat obscénně.“ Na to obě dívky vykulily oči.

„Profesor Snape a profesor Lupin?!“ Vyjekla Ginny.

„Chodili spolu, když byli v našem věku,“ svěřil se Harry. Zamračil se. „Než Sirius uskutečnil svůj malý vtípek.“

Hermiona sebou trhla.

„Ale profesor Lupin je tak milý!“ Namítla Ginny. Okamžitě si plácla ruku přes pusu. „Promiň.“

„V pohodě,“ odmávl to Harry. Spiklenecky se předklonil. „A víte co?“

„Co?“ Vydechly sborově dívky.

„Přál bych si, aby se dali znovu dohromady. Co se týče Remuse, otec v poslední době hodně změkl. Myslím, že by to oběma prospělo.“

Ginny a Hermiona si chvilku vyměňovaly pohled.

„Těžko bys hledal někoho, kdo by profesoru Snapeovi neprospěl,“ ušklíbla se Hermiona.

„A co Remus?“ Opáčil Harry. „Dovoluje, aby s ním lidi zacházeli jako s kusem hadru. Myslím, že by pro něj bylo skvělé získat zpět přítele, kterého ztratil právě kvůli tomu, že je vlkodlak, ne? A on Severuse miluje. Hermiono, nedovedeš si představit ten pohled, když jsem mu donesl tu jejich fotku.“

Hermioně vylétla ruka k ústům. „Harry!“

„Co?“

„Fotky! Nechali jsme je vytažené!“

„Sakra!“

Hermiona pohlédla na své hodinky.

„Knihovna už je zavřená. Touhle dobou jsme měli být ve věži.“

„Dojdu si pro plášť a skočím tam.“

„Harry!“

„Jen je uklidím z dohledu.“

„Madam Pinceová už to určitě udělala.“

„Třeba ne. Jestli jo, vrátím se nejkratší cestou, dobře?“

Hermiona si povzdechla. „Jak myslíš. Ale vážně se hned vrať.“

„Slibuju.“ Harry vstal a zaváhal. „Hermiono?“ Oslovil ji. „Co jsi udělala... Bylo kruté. Nemáš právo-“ Zarazil se a rychle se nadechl. „Zítra, až budeme klidnější, bych si s tebou rád promluvil o samotě.“

Hermiona se kousla do rtu, ale přikývla. „Dobře.“