Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 36. Okamžik pravdy – část 1.

Svět zdánlivě zmizel za pokřivenými čočkami a tajemný loutkář jako by se zmocnil Remusova těla, takže se hýbal automaticky bez kontroly mozku. Otupělý potlačil násilné a protichůdné emoce a později si jen vágně vybavil, že to on zadržel Harryho, který se s vraždou v očích chystal vystřelit zpod pláště. Jednou rukou důrazně přikrýval chlapcova ústa před výkřikem vzteku, zatímco druhou se zmocnil jeho pravé paže, aby předešel vzteklé odplatě a konečnému zničení muže, který prodal jeho rodiče ke zkáze. Mlhavě si vybavoval krátký, leč milosrdně tichý zápas, letmý pohled na Rebečiny zmatené, ale odhodlané oči, když mu přišla na pomoc, a pak se Harry zase zklidnil. Oči měl naplněné nebezpečným koktejlem potlačovaného vzteku a nevyslovené omluvy, zatímco výtah vezl Petra z jeho dosahu. Pár vteřin nato zanikly i Dolphovy kroky.

A pak se pod temným stolem jako příval znovu objevila Tonksová. Hlavou o něj bouchla, když zpod něj lezla po čtyřech a zvedala se nahoru. S pevně uchopenou hůlkou se obrátila k rohu, kde se skrývali tři její společníci.

„Pohyb,“ zašeptla přísně. „Nemáme moc času.“

Remus mechanicky poslechl a spolu s Harrym po boku vstal. Zelený pohled stále naplňoval skrytý vztek a potlačované emoce z něj jen pomalu odplouvaly.

Tonksová se na mladíka okamžitě zaměřila. „Na to ani nemysli,“ napomenula jej ostře. „Vím, kdo je za Cymoninou tváří stejně jako ty, a vím, co ten parchant provedl. Věř mi, Harry – všichni v této místnosti by rádi využili příležitosti vystřelit tu krysu Pettigrewa na orbitu jako ty. Ale teď není vhodná doba. Musíme zachránit víc než dvacet nevinných životů.“ Zprudka se otočila k Rebece. „Běžte s Harrym a dolů po žebříku. Chci, aby všichni odsud co nejdřív zmizeli.“

Rebeka přikývla, stále svírajíc svazek hůlek. „Tady,“ vytáhla hůlku z tmavého ebenového dřeva a vtiskla ji Tonksové do ruky. „Jestli se dostanete do pasti po východu měsíce, tato vám otevře vnitřní dveře. Jdou odemknout jen hůlkami zaměstnanců.“

Tonksová pozvedla černou hůlku. „Není tato…“

Rebeka se tvrdě usmála. „Crollova. Přijde mi to vhodné.“

Tonksová jí úsměv vrátila. „Díky. Teď už běžte. A tamtoho vezměte s sebou.“

Pokývla k Harrymu. Mladík se na ni obrátil a k Remusovu překvapení se impulzivně zazubil.

„Tonksová,“ prohodil téměř nedbale zamyšleně, „neříkali, že většina Smrtijedů budovy se sešla v jedné místnosti v přízemí, aby sledovala vraždění zaměstnanců?“

Bystrozorka si jej obezřetně přeměřila. „Harry…“

Odpověděl jen pokrčením ramen. „Neboj, neplánuju tam vyrazit na zteč. Ale jestli někdo náhodou ty dveře zapečetí hůlkou…“

Následný úsměv Tonksové byl otevřeně veselý. „To by byla… smůla.“ Náhle zvážněla. „Ale ten někdo nebude riskovat. Jestli dojde k volbě mezi zapečetěním dveří a vypadnutím odtamtud, vypadne. Myslím to vážně.“

Harry přikývl. „Vypadnu. Rebeko?“

„Jdeme.“ Remuse téměř šokovalo, když se na něj sestřenice obrátila. Tvářila se vážně a upřímně. „Hodně štěstí, Remusi,“ popřála mu tiše.

Remus jí vrátil stejně vážný pohled. Pak se však rozhodně vytrhl ze svého otřeseného ztuhnutí. „Vám oběma taky hodně štěstí. A Rebeko…“ Při té myšlence napjal ramena, ale nemohl unést vědomí, co se stane ve Winchestrovce, nezvládne-li ráno vyjít ven. „Jestli se mi něco stane…“

Rebeka se na něj slabě, ale s porozuměním usmála. „Dám na tvého otce pozor. Máš mé slovo.“

Remus jí dokázal úsměv vrátit. „Děkuji ti.“

Rebeka přikývla, načež se odvrátila a připojila se k Harrymu. Oba odspěchali z místnosti.

Pak zůstala jen Tonksová.

Na chvíli na ni mohl jen zírat. Přišlo mu divné, že ani ne před dvaceti čtyřmi hodinami stáli v této místnosti a pod tíhou emocí na sebe jen křičeli. S ženou, kterou miloval, ale odmítal milovat, s ženou, kterou chtěl, ale neodvážil se ji mít, s ženou, kterou miloval, ale opravdu by neměl – tolik se jim toho přihodilo v tak krátkém čase, přesto se jejich mučivá hádka zdála věky daleko. Tato žena byla jeho naděje a zároveň zoufalství.

Merline, jen kdyby byly okolnosti jiné, kdybychom žili v jiném světě…

Tonksová ztěžka polkla, zjevně se zabývala podobnými myšlenkami. „Tak pojď,“ pokynula mu tiše. „Ubíhá nám čas.“

Pak se přesunuli rychle, bok po boku čile vkročili do chodby, která směřovala zpět k výtahu u zasedačky a vedla k Zeliině laboratoři. Větší rychlost by zkrátila potřebnou dobu, ale oba věděli, že chvátání by pravděpodobně vedlo k řadě opoždění způsobených sbíráním Tonksové. Remus cítil oči Tonksové, jak zabíhají jeho směrem, ale neotočil se a nestřetl se s ní pohledem.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se měkkým a tlumeným hlasem. „Víš, s Petrem Pettigrewem a vším…“

Ve svém rychlém kroku nezaváhal. „V pohodě.“

„Lháři.“

Tentokrát otočil hlavu. „No, co jsi čekala, že řeknu?“ odsekl rozhořčeně. „Ne, nejsem v pohodě? Že se pokouším postavit faktu, že můj bývalý kamarád, kamarád, který zaprodal Jamese, Lily a Siriuse, je tady a ochotně mě odsuzuje k tomu, co je ztělesněním mé noční můry, kterou on dobře zná? Že jediné, co jsem dokázal, bylo zastavit se a nevyskočit na pomoc Harrymu zmlátit jej na kaši? Toto jsi čekala, že řeknu?“

„Ne,“ odvětila klidně. „Ale to jsem čekala, že budeš cítit. Remusi…“ Jemně jej za chůze pohladila po prstech. „Vím, že už nějakou chvíli balancuješ na ostří nože, a po tom, co řekl Dolph, i mám představu proč. A proto si nemůžeš dovolit potlačovat to. Už tak jsi napjatý před úplňkem, nepotřebuješ další duševní tlaky jen proto, že neřekneš, co doopravdy cítíš.“

Podařilo se mu neodseknout, ale jen tak tak. „A ty víš, co doopravdy cítím, co?“

„Ne.“ Pokrčila rameny a tmavé oči jí přetékaly směsí odhodlání, vážnosti a soucitu. „Proto mi to musíš říct. Nejlíp dřív, než bouchneš.“

Má pravdu.

Chtělo se mu křičet. Chtělo se mu hulákat. Chtělo se mu dupat do podlahy a bušit do zdí, dokud si nerozedře kůži. Ale ta rozumná, logická lidská část jeho mysli, která byla vždy Remusem Lupinem, mu dost důrazně říkala, že Nymfadora Tonksová má pravdu. Tlak, který není vyventilovaný, může vést jen ke kritickému bodu.

„Měl jsem to vědět.“ Ta slova mu ze rtů vyklouzla jen jako zasyčení výdechu.

Intenzivně jej zkoumala. „Měl jsi vědět co?“

„Že je to on.“ Zhluboka si povzdechl. „Že je to Petr. Ta znamení tam byla – řeč těla, způsob mluvení, manýry, vše Petrovo, přesně ten kluk, kterého jsem vídal sedm let svého života téměř každý den. Ale neviděl jsem je.“ Hlas mu hořce zaskřehotal. „Nehledal jsem je.“

„Neměl jsi důvod ho podezřívat…“

„Měl jsem všechny důvody,“ utnul ji ostře. „Ví o vlkodlacích, ví o mně. Měl jsem tušit, že se zapojí, a měl jsem ho vidět od začátku. Pamatuješ, že ti to řekl tehdy při naší první návštěvě? Řekl, že před pár lety získal špatnou zkušenost s vlkodlakem a proto je tak lekavý.“ Zatvářil se. „Já byl tím vlkodlakem. Jednou jsem se pokusil jej zabít, zabil bych ho, kdyby Harry nezasáhl. Ale proto nebyl nervózní. Bál se, protože pokaždé v mé přítomnosti čekal, že ho poznám, odhalím ho, zkřížím jim plány, než je stihnou dokončit. Ale ne. Neviděl jsem nic.“ Pomalu zavrtěl hlavou. „A teď kvůli mé slepotě čtyřicet nevinných vlkodlaků čelí zotročení Lordem Voldemortem. Odsoudil jsem je všechny ke ztrátě duše.“

Propletla prsty s jeho v jemném, teplém ujištění. „To se nestane, Remusi,“ její slova vibrovala opravdovou upřímností. „Rebeka a děti vyvolají poplach. Kingsley a Brumbál zaplaví toto místo bystrozory dlouho předtím, než na někom vykonají polibek.“

„A co když se něco zvrtne? Co když se nedokážou dostat dovnitř dost rychle?“

Stiskla prsty. „Nebuď takový fatalista.“

Usmál se hořce, bez humoru. „S tím, jak se můj život odvíjí?“

Oči Tonksové hořely, ale on je ignoroval, vykročil ke stříbrné mříži, za níž vedla chodba do laboratoře Úrovně čtyři. Rychlé ťuknutí hůlkou odemklo zámek a Remus s Tonksovou vytáhli mříž nahoru.

Našli jen temnotu. Výtah tu nebyl.

„Lumos!“

S Remusovou rukou na rameni se Tonksová opatrně předklonila a nakoukla dolů. Držela hůlku napřaženou před sebou a do nicoty vypustila světelný paprsek.

„Rozbitý,“ nahlásila vážně. „Vidím zohýbané zbytky na dně šachty.“ Kvůli podpoře se chytla Remusova hábitu a roztřeseně se narovnala. „Mám pocit, že Dolph nebyl nijak žhavý nechat vlkodlačí na dosah.“

Remus si už vyhrnoval rukávy. „Budeme muset sešplhat. Nebo se odlevitovat.“

„To můžeme cestou zpět.“ Tonksová se kolem něj prosmýkla a opět se nahnula do hlubiny. Remus ji téměř instinktivně popadl za loket. Krátce se na něj usmála a napřáhla hůlku. „Ale rychlejší bude prostě skočit.“

Remus zamrkal. „Tonksová, musí to být víc než osm metrů. Zlámeme si nohy!“

„Ne nezbytně. Sleduj.“ Teď se Tonksová zazubila, zakroužila hůlkou a něco zamumlala. Zaplálo světlo a zašumělo to.

Tonksová rozzářeně ustoupila a setřásla Remusovu ochranitelskou ruku. „Perfektní,“ prohlásila. „Tak pojď.“

Než ji Remus mohl zastavit, než se vůbec stihl nadechnout k otázce, Tonksová přešla přes okraj a zmizela.

„Tonksová!“ Remus téměř bez přemýšlení vyrazil dopředu a zoufale chňapl do vzduchu, kde před chvílí držel bystrozorku. Zasáhla však gravitace a najednou také padal střemhlav do tmy, prázdného vzduchu, dolů a dolů ke špičatému, pokřivenému kovu, vstříc těžkému dopadu na dně. Podlaha se k němu hnala, řítila se, aby se s ním setkala, rozdrtila mu kosti na prach…

A on se odrazil.

Nebyl tam žádný pokroucený kov, žádné ostré hroty ani křupání kostí. Namísto toho se odrazil a znova padl a zůstal ležet v šoku a ztuhlý na podivně měkkém, houbovitém lůžku zvlněném jeho dopadem.

Zamrkal. Co to…?

A pak mu zorné pole naplnila zubící se Tonksová. „No tak, Remusi!“ zvolala, popadla jej za ruku a vytáhla jej nahoru a na pevnou zem chodby, kde výtah, než ukončil svůj nešťastný život, dříve vykládal pasažéry. „Nahoru!“

Ve světle její teď již rozsvícené hůlky viděl rozvlněnou matraci z pěny, která pokrývala celou patu šachty. Zvědavě ji ozkoušel nohou. Lákavě se rozkývala.

„Jak jsi to udělala?“ Odvrátil se od podivně přitažlivé podušky a namířil otázku k Tonksové, která se již sklonila a zkoumala zamčené dveře laboratoře v chodbě. „Přeměnila,“ odpověděla mimoděk a poklepala na dveře hůlkou. „Je to mamčin starý trik. Pokaždé když viděla, že šplhám do výšky větší než dvě stopy, to kouzlo použila na zem pode mnou. Tehdy mě tak uchránila před asi padesáti zlomenými kostmi.“

Remus se téměř navzdory sobě tiše rozesmál. „Chytrá žena, tvá matka. Už vím, po kom máš svůj důvtip.“

Tonksová po něm střelila téměř plachým úsměvem. „Díky.“

Jejich oči se setkaly. A zůstaly tak.

Rozhostilo se dlouhé ticho. Nevyslovená slova mezi nimi plula jako řeka.

Není vhodný čas!

Remus jejich zaklesnuté pohledy uvolnil a odkašlal si. „Dveře?“ pobídl ji chraplavě.

„Správně!“ Tonksová opět trhla hlavou zpět k zámku a začala kroužit hůlkou. Po chvilce se ozvalo cvaknutí.

Tonksová se ztuhle narovnala. „Mám to,“ prohlásila krapet vyšším hlasem. „Půjdeme?“

Remus přikývl. Opatrně vztáhl ruku a zatlačil na dveře. Světla se automaticky rozsvítila.

Odhalila scénu zkázy.

Místnost byla v troskách. Stoly ležely převrácené vedle rozštípaných křesel a ze zdí strhaných polic. Jejich obsah se kupil na hromadě rozdrcených skleněných nádob, roztrhaných papírů a dýmajících mastných tekutin. Z těžkého kotlíku, který dřív tvořil střední část místnosti, teď čistě rozštípnutého, vytékal blátivě hnědý obsah, který se mísil s kapalinami všech konzistencí a barev a prskaly z něj bublinky a zelený kouř. Všude se povalovaly zničené flakónky a láhve od lektvarů, aniž by něco naznačovalo, že přežily.

Remus najednou získal silný pocit, že ví, o co se Gibbon chtěl postarat.

Tonksová měla pravdu. Dolph opravdu nechtěl, aby se někdo dostal k vlkodlačímu.

Remus zíral na kotlík. Plný vlkodlačího, říkala Zelia, poslední dávky tohoto dne, která měla být rozdělena po Crollově nešťastném setkání. A jestliže by byla vyčerpána, řekla mu o nouzových dávkách z várky předchozího dne a jejich nalití do pečlivě zapečetěných černých lahví označených vlčí hlavou, které zůstanou čerstvé třicet hodin po připravení.

Kotlík byl evidentně ztracený případ. Jeho obsah se smíchal s ostatními lektvary a již se nedal použít. Ale mohla by nějaká láhev přežít tuto pohromu? A najdou ji včas?

Tonksová po jeho boku se přikrčila a prsty prohrábla změť střepů a trosek, na něco narazila a posunula se ke světlu. Zamračeně cosi předala Remusovi.

Zíral dolů. Tlustostěnná černá láhev rozbitá na dva kusy. Když ji otočil, blýskla se vlčí hlava.

„No,“ začala Tonksová roztřeseně, přesunula se k Remusovu boku a v podivném gestu vzájemné útěchy mu stiskla nadloktí. „Zdá se, že co hledáme, máme v rukou.“

PA: Omlouvám se za krátkou, nudnou kapitolu, ale byla jsem nemocná, a kdybych kapitolu nerozdělila, téměř určitě bych ji nedokončila, než odjedu na dovolenou. A nechci nechat lidi sklíčené... ;-)