Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10. Komnata, část třetí, 2. polovina

Ron a Harry šli na ošetřovnu navštívit Hermionu. Ležela v posteli, ztuhlá a jakoby v jediném okamžiku zkamenělá. V pravé ruce tiskla malé příruční zrcátko, druhou měla sevřenou v pěst. Harry se nikdy předtím necítil tak bezmocný. Ron tiše povzlykával – ztráta nejlepší kamarádky a sestry, která byla nezvěstná, možná dokonce mrtvá, ho zlomila.

„Harry – co je to?“ Ron cosi vykroutil z dlaně zkamenělé dívky.

„Vypadá to jako nějaký papír,“ trhl sebou Harry a přitáhl si to.

Byl to ústřižek pergamenu, na jaké si Hermiona obvykle psala své poznámky. Harry četl nahlas: „Bazilišek zabíjí pohledem. Jeho odraz způsobí zkamenění. Potrubí – Uršulina umývárna?“

„To je ono! Vstup do komnaty je v Uršulině umývárně!“ vykřikl Ron. „Rychle – pojďme za učitelem!“

„Vím něco lepšího,“ usmál se Harry. „Pojďme za mým tátou. Bude vědět, jak zacházet s baziliškem, a jsem si jistý, že by se mu líbilo pomstít se!“

xxx

Harry, Ron a Hagrid vstoupili do Uršuliny umývárny. Hagrid, který netušil, že tu přebývá duch jeho bývalé spolužačky, si s ní s potěšením krátce promluvil. Jak zjistili, velice ji pobavila myšlenka, že by Hagrid mohl být dědicem. „Mám pocit, že bych si všimla, kdyby na dívčí toaletu vstoupil obr,“ odfrkla si opovržlivě. „Slyšela jsem od umyvadel chlapecký hlas, syčel nebo tak něco. Ale rozhodně to nebyl Hagrid, to bych viděla jeho hlavu nad dvířky své kóje, ne?“

„A kvůli tomuhle vás tenkrát fakt vyrazili, Hagride, jo?“ šklíbil se Ron, když prohlíželi umyvadla.

„Arry – tady!“ zavolal na něj táta. Ukázal na bok kohoutku, kde dokázal rozeznat vyrytý obrázek hada.

„Promluv na něj, Harry. Uršula říkala, že slyšela syčení!“ Ron byl vzrušený starostí o svou sestru.

„Hm, otevřete se prosím, pane Dědici zla?“ Harry zčervenal, jak promlouval ke kohoutku.

Ron ho pleskl po temeni. „Musíš hadí řečí, ty hloupej!“

Harry si třel hřbetem ruky lebku a očima střelil po Ronovi. Podíval se na obrázek hada a zasyčel: „Otevři se, nebo sežer Rona.“

K jeho úžasu umyvadlo začalo klouzat na stranu. Když se zastavilo, ukázal se slizký a temný tunel. Všichni tři na sebe chvíli zírali, pak Harry pokrčil rameny a skočil dovnitř. Na Ginny mu nezáleželo, ale nechtěl, aby zůstala ve spárech nějakého šílence.

Ron na okamžik zaváhal, než ho následoval. Rubeus křikl do otvoru: „Kluci, jste v pořádku?“ Dolehla k němu ozvěna jejich ujištění, že ano. „Mějte hůlky připravené – jdu sehnat ještě někoho na pomoc. NEDÍVEJTE SE MU DO OČÍ!“

Chlapci se ocitli v místnosti plné krysích kostí. „Ach jo,“ zakvílel Ron a rozhlížel se. Začal si pohrávat s obrovskou plachtou průsvitného papíru. „Co je tohle?“ prohlížel si ji.

„No – to je hadí kůže, Rone.“ Harry se díval kolem dokola. Ve světle své hůlky trochu víc prozkoumával okolí.

„Jak velký je ten zatracený bazilišek?“ zbledl Ron a znovu pohlédl na kůži.

„Hm – plně dospělý asi dvacet metrů,“ odpovídal Harry roztržitě. Našel dveře s železnými hady na přední straně. Než tohle dobrodružství skončí, možná se naučí hady nenávidět. „Rone, počkej tu na mého tátu. Jdu se podívat po Ginny – nemyslím si, že bychom měli riskovat oba. Když uslyšíš nějaké opravdu hlasité klouzavé zvuky, zkus se vplazit zpátky do tunelu. Jestli mě spolkne, myslím, že by se do té díry nevešel.“

Tohle Rona zrovna nepotěšilo, ale souhlasil a sedl si na kámen, aby se mu lépe čekalo.

„Otevři se,“ zasyčel Harry a dobýval se do dveří. „Není to zrovna nápadité,“ uvažoval, „ale přinejmenším to funguje.“

Vstoupil do obrovské komnaty, v níž sloupy z černého kamene podpíraly klenbu, a ze vzdáleného konce na něj hleděla mohutná kamenná tvář. Najednou si uvědomil, že vidí, protože tu plály pochodně. Zapálené pochodně obvykle znamenaly lidskou přítomnost, takže se pohyboval pomalu a opatrně.

„Nazdar, Hagride. Moc se svému otci nepodobáš,“ dolehl k němu od sochy tlumený hlas mladého Toma Raddlea. Harry zíral. Jak se ten grázl z deníku dostal sem a proč byl napůl průhledný? Pak si všiml nehybné Ginny, ležící na zemi u Raddleových nohou. Přiběhl k ní a ulevilo se mu, když nahmatal puls.

„Ano, je živá,“ pronesl vychloubačně chlapec, „ale už ne na dlouho.“

„Proč si to myslíš?“ zasyčel Harry zuřivě.

„Ubohá malá Ginny Weasleyová. Sama v Bradavicích – nejmladší ze sedmi dětí, zvyklá mít doma všechnu pozornost. Našla můj deník a teď má nejlepšího kamaráda, který si s ní povídá. Jak neuvěřitelně nudné,“ protáhl Raddle. „Trpěl jsem hodiny to ‚áách  - proč se neobjevil Harry Potter – vím, že jsme byli předurčeni jeden pro druhého‘ a ‚áách – moje spolubydlící jsou tak snobské,‘ bú bú. Hnus!“

Harry musel souhlasit – znělo to pěkně nechutně.

„Každopádně jsem ty pitomosti musel poslouchat, abych získal kontrolu nad její myslí,“ zavrčel Tom. „Málem jsem z toho zešílel.“

„He?“ ptal se Harry pitomě.

„Jsi stejný hlupák jako tvůj otec, Harry,“ zamračil se Tom. Napsal do vzduchu planoucími písmeny, vycházejícími z jeho prstů, jméno ‚Tom Rojvol Raddle‘. Pohybem ruky se změnilo v nápis ‚Já lord Voldemort‘.

„Pro pána Jána...“ Harry začal couvat.

Raddle se ušklíbl na ustupujícího chlapce. „Ano – jsem Voldemort. Ukryl jsem část své duše v deníku, abych měl způsob, jak se vrátit, kdybych to někdy potřeboval. Vypadá to, že budu muset, protože před třinácti lety mi Harry Potter ublížil a oddělil mě od mého těla. Když jsem ovládl tady slečnu Weasleyovou, můžu využít její životní sílu, aby se mé tělo stalo trvalým.“

Harry zamrkal. Jistě, Ginny vypadala slabší a Tom stále silnější. A samolibější. Harry usoudil, že smáznout úsměv z té mladé tváře je opravdu dobrý nápad. Znovu se rozběhl kupředu s rukama sevřenýma v pěst, když se Raddle rozesmál.

„Ale milánku – nemyslíš vážně, že se s tebou budu prát, že ne?“ Znovu se zachechtal. „Dovol mi, abych tě seznámil se svým mazlíčkem. A neobtěžuj se mluvit s ním hadí řečí – poslouchá jen mě.“ Tom zasyčel na sochu a dveře se otevřely. Harry zapomněl na veškerou hrdost – otočil se a utíkal.

„Arry?“ vykřikl Hagrid dovnitř.

„Tati – UTÍKEJ!“ prolétl kolem něj Harry. „Jde sem bazilišek!“

„Ach – musím ho vidět!“ Hagrid zabroukal, jako by šlo o koťátko. Z kapsy kabátu vytáhl sluneční brýle. Mudlovské brýle.

„Co to děláš?“ řval na něj Harry. „UTÍKEJ!“

„Nesmysl, Arry! S tímle trikem budu v pohodě! Mají UV filtr!“ Vykročil přímo k obřímu hadovi. Harry stiskl víčka k sobě. Třásl se jako list a kvílel kvůli svému tátovi. Bojoval s veškerými svými instinkty, pootevřel oči a sledoval mihotající se stíny, které vrhal jeho táta a had. Hagrid šel přímo k baziliškovi. Šišlal na něj jako na batole a říkal mu, jak je roztomilý. Had se zvedl a Hagrid ho objal.

„Ty jsi tak rozkošný malý hádek!“ zvolal radostně a vzrušeně ho stiskl. Harry uslyšel hlasité prasknutí a netvor se zhroutil. Otočil se v nadějeplném šoku. Bazilišek ležel mrtvý – oběť Hagridova mohutného objetí. Tom Raddle – čili Voldemort – strnul ohromený nevírou.

„Zabil jsi mého baziliška, ty hňupe!“ zaječel na obra, kolem úst mu pěnilo vzteky.

„Éé, to je mi líto,“ zamumlal Hagrid zaraženě. „Byl tak hezký.“

Ale Harry neztrácel čas. Rozběhl se k Raddleovi a Ginny. Vyškubl z kapsy jejího hábitu deník a hodil ho na zem. Ze své kapsy vytáhl sirky a plechovku opaleskující tekutiny.

„Co je to?“ zašklebil se na něj Tom.

„To jsem chtěl použít na Lockhartovy portréty,“ pokrčil rameny Harry. „Teď začne ohňostroj.“ Bez otálení deník polil a zapálil.

„NEEEEE!“ zaječel průsvitný Raddle. Když deník shořel, vykřikl, vybledl a nakonec zmizel docela.

Ginny zamrkala a otevřela oči. „Harry Potter,“ zasténala v deliriu. „Věděla jsem, že přijdeš a zachráníš mě.“

„Ehm, no, Ginny – prober se.“ Harry ji párkrát poplácal po tváři, zatímco se na něj táta zmateně podíval. Harry zavrtěl hlavou, aby mu dal najevo, že Ginny jeho pravou totožnost nezná. „Promiň, Ginny – to jsem já – Harry Hagrid.“

Otevřela oči. „Hagrid?“ vyvřískla. „Pusť mě!“

Harry pokrčil rameny a nechal ji spadnout do velké louže slizu. Zaprskala a vykřikla: „Musels mě hodit právě sem? Jestli někomu prozradíš, co jsem tady říkala, prokleju tě netopýřím zaklínadlem na celý týden!“

„Tvoje tajemství je u mě v bezpečí,“ ušklíbl se na ni.

Hagrid se shýbl a zvedl ji. „Vezmu vás, slečno Weasleyová,“ zasmál se a mrkl na syna.

„Děkuji vám, profesore Hagride,“ uculila se a vrhla poslední jedovatý pohled na Harryho, který se snažil neprasknout smíchy. Trojice se vrátila na místo, kde čekal Ron.

Seděl pořád na tom samém balvanu. Vyskočil, aby objal Ginny, která se okamžitě vzpamatovala. Vedle něj spočíval na veliké hromadě krysích kostí velmi potrhle vyhlížející Zlatoslav Lockhart. No, vypadal potrhleji než obvykle.

„Známe se?“ zeptal se s přihlouplým úsměvem.

Harry zvedl obočí a pohlédl na Rona. „Vedl tady nekonečnou řeč, jak vám všem vymaže paměť, jakmile Ginny zachráníte, aby to mohl vzít na sebe a napsat další knížku. Seslal na mě kletbu. Já jsem zvedl zrcátko, které jsme si vzali na baziliška, ta kletba se od něj odrazila a dostala Lockharta. Myslím, že tohle kouzlo mu jde nejlíp.“

„Škoda, že táta baziliška zabil,“ povzdechl si Harry. „Mohli jsme jím toho hada nakrmit.“

„Takže, jak se teďka vocuď dostaneme?“ škrábal se Hagrid na své chundelaté hlavě a zíral na potrubí. V tu chvíli se s fénixem Fawkesem objevil Brumbál. Vypadal samolibě a podezřele, jako by věděl o všem, co se stalo.

„Ach – profesore Hagride, pane Hagride! Slečno a pane Weasleyovi? Jsem rád, že se všichni zdáte být v pořádku,“ zamrkal na ně. Harry opravdu nenáviděl, když tohle dělal.

xxx

V kanceláři ředitele se sešla zvláštní skupina. Pan a paní Weasleyovi vzlykali nad svou dcerou, která si střídavě užívala jejich pozornost a zlobně zírala na Harryho. Ten vysvětlil, jak přišli na to, že jde o baziliška a jak našli komnatu. Táta Hagrid objasnil, že předtím, než se k němu připojil ředitel, je zaslechl Luckhart a chtěl pro sebe shrábnout všechnu slávu. Brumbál však nevysvětlil, co ho tak dlouho zdrželo, než se objevil.

V půlce vyprávění vpadl do ředitelny Dracův otec, Lucius Malfoy, s požadavkem Brumbálovy rezignace na post ředitele školy. Harry byl překvapený, když u něj spatřil Dobbyho. Ubohý skřítek evidentně patřil násilnickému aristokratovi. Malfoy nebyl moc potěšený, když slyšel, že bazilišek i Raddle jsou mrtví. Ještě nešťastnější byl, když ho Harry tváří v tvář obvinil, že dal Ginny deník, a vyjádřil se, že chlapce vykuchá jako rybu.

To už bylo na Dobbyho moc. Se skřítkovsky zuřivým zaječením luskl prsty a kouzlem toho nafoukance odhodil přes celou místnost. Lockhart se na Luciuse podíval, zachichotal se a velmi pěkně mu vymazal paměť. Nebyl si jistý, proč to udělal, ale zdálo se, že toto kouzlo je mu vrozené. Lucius si ihned sedl, usmál se a začal slintat blahem na svého nového nejlepšího přítele.

Ostatní zírali na Dobbyho. Pokrčil rameny. „No, všichni si myslí, že jsem šílený, tak mě napadlo, že by mi to mohlo projít. Najímáte personál, řediteli?“ Brumbál zamrkal, přeměnil jeho malfoyovský polštář v uniformu bradavického skřítka a Dobby pyšně vyšel ven z kanceláře.

„I když nechápu, jak Harry dokázal mluvit hadím jazykem,“ zamračila se Molly.

„No, to je snadné,“ usmál se Hagrid. „Ty víš kdo to musel přenést na Harryho, když mu udělal tu jizvu.“ Zbledl, když si uvědomil, co právě řekl. „Jé, to sem neměl říkat!“

Harry zasténal. Ron na něj šokovaně hleděl. Ginny vyskočila z tátova klína a vrhla se na něj. „Harry, vždycky jsem tě milovala!“

Podruhé této noci ji shodil na zem. „Pro tebe Hagrid, drahoušku. Jsem prostě Harry Hagrid.“ A naštvaně vyrazil ven z kanceláře.

xxx

Ačkoli Harry nechtěl, aby vešlo ve známost jeho rodné jméno, teď k tomu došlo. Ginny vyžvanila všem a každému Harryho pravou identitu. Celá škola teď na něj už nehleděla nepřátelsky – byl hrdina, který porazil Voldemorta, a jeho táta byl hrdina, co zabil baziliška. A bohužel, teď byl Harry Chlapec, který zůstal naživu.

Tátovo vyloučení bylo zrušeno a povolili mu koupit si novou hůlku. Harryho to nadchlo, i když byl ještě trochu rozzlobený, že se prokecl o jeho totožnosti.

Lockharta i Malfoye poslali ke sv. Mungovi, aby se tam pokusili vrátit jim jejich vzpomínky. Harry oběma ze srdce přál bolestivé a pomalé zotavení.

xxx

Brumbál ve své kanceláři otvíral poštu. Ach – pěkný balíček od Dursleyových. Nepochybně mu posílají dárek za to, že dovolil slečně Weasleyové všem říct, že Harry je příbuzný s nimi a ne s Hagridem. Byli to tak milí lidé.

Petunie ovšem nemyslela na poděkování, když ‚dárek‘ pro Brumbála vyráběla. Jak mohl ředitel připustit očarované potlouky, bazilišky a idioty typu Lockharta na ‚nejbezpečnějším místě kouzelnického světa‘?

BUUUUUUM!

Ředitel otevřel krabici a ta explodovala. Velkolepě.

A to mu právě znova dorostlo obočí...