Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

55 - Útoky

Harry se vzbudil příjemně odpočinutý a uvolněný. Na cestě do koupelny se potkal s Ronem. Ron sevřel rty a prošel kolem, aniž by řekl slovo. Najednou Harrymu tak dobře nebylo.

Umyl se, učesal si vlasy a stáhl přední prameny do spony na temeni. Bez brýlí se zahleděl na svůj odraz v zrcadle. Vypadal jako cizinec, ale i jako kouzelník. Věděl, že si brzy bude muset nechat ostříhat vlasy, díky čemuž si připadal trochu jako dítě, co si s máminými šaty hraje na dospěláka. Nebyl to špatný pocit, pomyslel si, jen trochu pošetilý. Vyplázl na svůj odraz jazyk a vydal se na snídani.

„Co Ron? Byl děsný?“ Zeptala se Hermiona, když ji Harry potkal na schodech. „Mně ani nepopřál dobré ráno.“

„Prostě mě ignoroval, nic víc,“ odpověděl Harry.

„Promiň. Je to moje vina.“

Harry pokrčil rameny. „Částečně. Ale jeho volba.“

Hermiona si povzdechla. „Už zas máš vlasy takhle dozadu,“ zamračila se.

„Nelíbí se ti to?“

„Nijak zvlášť. Vypadáš jako nějaký starý kouzelník.“

„Právě. Tím, že si nechám narůst vlasy, lidem připomínám, že nemám starší mužské příbuzné.“

Hermioně se rozšířily oči. „Aha,“ řekla.

„A takhle stažené dozadu to působí… Osobitě.“

Zasmála se. „Uh-hm.“

Že je něco špatně věděli, ještě než vstoupili do Velké síně. Šum konverzace podbarvoval jakýsi napjatý, úzkostlivý podtón. Harry ve dveřích přeběhl pohledem po síni. Draco seděl s Goylem a jeho přítelkyní, pozornost upřenou na noviny. Aniž by se zamyslel, co dělá, přešel k němu.

„Co se stalo?“

Draco vyštěkl ostrým smíchem. „Příšery v noci řádily, pozornost Ty-víš-koho.“ Goyle k nim zvedl nechápavý pohled. Harry nabyl dojmu, že ani Dracovi to dnes příliš nemyslí. „Na.“

Harrymu byl do ruky vražen Denní věštec se dvěma obřími titulky na úvodní straně:

Vlkodlaci útočí - Trent Rambous a pracovnice ministerstva pokousáni

a,

Útok mozkomorů zlikvidoval dvě smíšené rodiny v Prasinkách

„Kruci.“ Harry začal číst:

„Všichni se prosím posaďte,“ ozval se Brumbálův magicky zesílený hlas, „a utište se, mám pro vás několik oznámení.“

Harry vrátil Dracovi noviny. Hermiona k jeho překvapení stále postávala za jeho zády. Spěšně spolu přešli k nebelvírskému stolu a zabrali první volná místa. Zatímco čekali, než se usadí ostatní, prolétl pohledem profesorský stůl. Ačkoliv se Remus obvykle den po proměně společných jídel neúčastnil, dnes seděl na svém místě. Harry si nebyl jistý, zda to jeho image pomůže nebo spíše uškodí. Vlkodlakův zubožený stav byl patrný na první pohled a lidem to jeho postižení připomene. Severus usazený o dvě místa dál se nebezpečně mračil.

„Chudák profesor Lupin,“ poznamenala Hermiona. „Lidé mu to budou mít za zlé. Je to tak nefér!“

Věděl o tom, pomyslel si najednou Harry omráčeně, když si vzpomněl, jak Remus nad dopisem přivřel oči. Pravděpodobně v tom nebyl osobně zapojen, ale věděl to. Přesto si nemohl pomoci, aby nešťastně vyhlížejícího Remuse nelitoval. Později se o svá podezření možná podělí s Hermionou, ale ne na veřejnosti.

„Snape je rozzuřený do běla,“ zamumlal Harry ve snaze nasměrovat hovor jinam. „Teď bych se s ním nepokoušel mluvit.“

„Myslím, že on to věděl,“ zašeptala Hermiona. Harry sebou trhl. Ta připomínka ho přiměla k zamyšlení, zda Remus špehuje pro Řád, ale nepodařilo se mu získat dostatek informací. Proč by po něm ale v tom případě Snape tak často střílel vražednými pohledy?

„Věřím, že většina z vás již slyšela nejnovější zprávy,“ řekl profesor Brumbál, „ale pro případ že ne, v krátkosti: Během včerejší noci došlo ke dvěma útokům. První má na svědomí USV, extrémistická skupina bojující za práva vlkodlaků, jež se přidala na Voldemortovu stranu. Podobně jako minulý měsíc útočila s cílem nakazit nikoliv zabít. Zatímco minulý měsíc se zaměřila na jedinou oběť z řad ministerských pracovníků, tento měsíc se zaměřila na jednu osobu pracující na ministerstvu a jednu osobu oblíbenou v široké společnosti – famfrpálového hráče Trenta Rambouse.“

Podle hluku, který se zvedl po ředitelově oznámení, o nejnovější události nejeden student neslyšel – síň se rozbzučela tlumeným hovorem a ozvalo se i několik zděšených dívčích výkřiků. Harry si až nyní všiml, že madam Hoochová povadle sedí na svém místě a nevidoucíma očima hledí na prázdný talíř před sebou.

„Upřímně doufám, že jste všichni dostatečně inteligentní a vyzrálí, abyste tento útok nezazlívali všem vlkodlakům, podobně jako nemůžeme mít činy smrtijedů za zlé všem čistokrevným kouzelníkům.“

Nebo vyčítat všem kouzelníkům dvojí krve jednání lorda Voldemorta, doplnil si Harry v duchu.

Hukot v síni získal podtón, který se Harrymu vůbec nelíbil. Hádal, že mnoho studentů by útoky zazlívalo všem vlkodlakům celkem ochotně. Severus Remuse probodával pohledem a profesorka Prýtová na něj zahlížela s neskrývaným odporem.

„Tolik k vylepšení jejich vztahu,“ zamumlal Harry k Hermioně.

„Ticho, prosím,“ řekl Brumbál. Lomoz utichl do příležitostného zašeptání a ředitel pokračoval.

„Druhý útok se odehrál v Prasinkách a musím s politováním sdělit, že během něj došlo ke ztrátám na životech. Tento byl výsledkem spolupráce mozkomorů a kouzelníků – obou ve Voldemortových službách. Dvě rodiny, z nichž vždy jeden z rodičů byl mudlorozeného původu, byly napadeny ve svých domovech a všichni jejich členové buď obdrželi mozkomorův polibek, nebo byli zahubeni Smrtící kletbou. Nad oběma domy se vznášelo Znamení zla. Bystrozorové se připojili k bradavickému personálu a jistým obratným obyvatelům vesnice, a společnými silami se nám podařilo překazit přinejmenším tři další zamýšlené útoky. Obávám se, že vzdálenější vesnice budou zranitelnější.
Nechám vás vyvodit si z těchto událostí důsledky, jak uznáte za vhodné, nicméně se nevyhneme jistým okamžitým, praktickým dopadům. Zaprvé, dnešní výlet do Prasinek je zrušen a přeplánován na příští sobotu.“ Někteří třeťáci zklamaně nebo nespokojeně zabručeli, ale byli okamžitě umlčeni staršími studenty. „Městečko truchlí,“ řekl Brumbál přísně. „Není s to přivítat rozverné studenty, ani kdybyste se chovali mimořádně ukázněně. Příští týden si návštěvu vesnice užijete lépe. Několik oblíbených obchodníků naznačilo, že by mohlo prodloužit otevírací hodiny, aby se přizpůsobilo famfrpálovému utkání, které též vychází na příští sobotu a s ohledem na výlet bude zahájeno v devět hodin místo v jedenáct.
Zadruhé, někteří z rodičů, kteří své děti doposud vzdělávali doma, požádali Bradavice o azyl. Na čtvrtém patře se nachází mnoho nevyužívaných místností, do příslušných chodeb vám proto v blízké budoucnosti zablokuji přístup a budou vyhrazeny pro jejich potřeby. Přijde několik rodin, pár mladších dětí a několik dětí školního věku se svými soukromými lektory. Žádám vás, abyste se k příchozím chovali za všech okolností uctivě, nicméně byste se neměli setkávat příliš často. Je možné, že s přídatnými povinnostmi budou domácí skřítci vařit poněkud skromněji, ale to by měl být jediný dopad na naše každodenní životy.
Zatřetí, kdokoliv by si rád promluvil o svých myšlenkách či obavách týkajících se zmíněných záležitostí, bude vítán u svého kolejního ředitele, madam Pomfreyové nebo u mě. Já budu mít zítřejší úřední hodiny rozšířeny na celý den a další týden od pondělí do čtvrtka se můžete zastavit kdykoliv od skončení vyučování po večeři. V těchto časech nebude vchod do mé pracovny opatřen žádným heslem.
Jako poslední věc vás naléhavě žádám, abyste se k veškerému školnímu personálu i vašim spolužákům chovali s respektem a úctou, které jim náleží. Nyní se prosím pusťte do jídla, než vám vystydne.“

První Hulák dorazil, když se večeře chýlila ke konci a zhruba polovina studentů stačila opustit místnost. Remus obálku rozřízl nožem a poslušně naslouchal obscénním útokům na svůj charakter, obviněním z vražedných úmyslů na své studenty, a nakonec i výhružkám.

Když dorazil třetí Hulák, ředitel na něj namířil hůlku a nechal ho v oblaku karmínově rudého dýmu vybuchnout. Jeho hlas se donesl až k Harrymu, když říkal: „Profesore Lupine, jestli máte v plánu naslouchat všem jedovatým výrokům – což nedoporučuji – musím vás požádat, abyste v jídle pokračoval v soukromí svého bytu. Dal bych přednost nevystavovat děti takovému množství špatného jazyka, špatných způsobů a špatné logiky.“

Remus nejistě vstal. Zakymácel se, když řediteli kývl na rozloučenou. Harry přenesl pohled na svého otce a viděl, že si Remuse prohlíží s neskrývanou nenávistí. Harry vstal a spěchal ke konci profesorského stolu. Zkřížil Remusovi cestu, než muž stačil dojít k východu.

„Ano, Harry?“ Zeptal se Remus odevzdaně.

Harry si zděšeně uvědomil, že Remus očekává útok. Neklidně přešlápl. „Neposlouchej je.“ Řekl. „Nestojí ti za to.“

„Udělám, co budu považovat za nejlepší.“

Harry přikývl neschopen promluvit. Spontánně Remusovi položil ruku na rameno.

„Pottere, okamžitě se vraťte na své místo!“ Zavrčel zuřivě Severus.

„No tak, Severusi-“ pokusil se ho uchlácholit Brumbál.

„Kluk je studentem! Nemá tu co dělat. Ani by se neměl lísat ke svému nelidskému učiteli před očima-“

„Profesor Lupin je člověk, Snape, navzdory svému onemocnění.“

„Jeho onemocnění z něj dělá zvíře!“

„Jen na jednu noc v měsíci-“

Remus prchnul. Harry se obrátil zády k profesorskému stolu a rázoval ke svému místu, aby si promluvil s Hermionou. Stále za sebou slyšel hlasy dospělých, ačkoliv nerozuměl slovům, když se za ní dostal. Obrátil se právě ve chvíli, aby viděl, jak se Severus vyřítil z místnosti. Při otočce ve dveřích se lem jeho hábitu zvedl tak vysoko, že Harry viděl vršky jeho bot. Ani trochu ho to nepobavilo.

„Potřebuju chvíli o samotě,“ řekl Hermioně. „Uvidíme se odpoledne, dobře? Nedělej si o mě starosti.“

Mlčky přikývla. Mohl vidět, jak se jí v očích třpytí slzy. Rozpačitě ji objal. „Promiň,“ řekl. „Teď tu pro tebe nemůžu být.“

„Rozumím,“ řekla. „Budu ve věži ve svém pokoji nebo v knihovně.“

Ginny přešla k nim a nejistě se zastavila opodál. Harry se natáhl, chytil ji za ruku a vložil ji do Hermioniny dlaně. „Postaráš se mi prosím o Hermionu?“

„Spolehni se,“ řekla Ginny.

Harry odešel.

Harry opustil budovu školy a kráčel po pěšině pryč. Byl jasný, slunečný den, ale vzduch byl štiplavě mrazivý. Ačkoliv neměl žádný konkrétní cíl, brzy se ocitl na břehu jezera, kde mohl naslouchat konejšivému šumění vlnek přelévajících se přes oblázky. Kráčel podél břehu, dokud nedošel k osikovému hájku. Štíhlé kmeny nebyly tak blízko sebe, aby mezi nimi člověk nnnemohl pohodlně projít, ale jejich propletené větve nepropustily jediný paprsek světla. Veškeré světlo bylo filtrováno průchodem přes listy nad hlavou a zabarveno do zelena, než dopadlo na tlustý mechový koberec.

Harry došel do středu hájku a zastavil se. „Mozkomorové,“ zamumlal si pro sebe. Věděl, že by se měl pokusit přivolat Patrona, jakkoliv deprimovaný se nyní cítil.

Neodvážil se o kouzlo pokusit od chvíle, kdy se dozvěděl, že James nebyl jeho skutečný otec. Bál se, že už na přivolání nepřijde jeho dvanácterák.

Toto nebyla vhodná chvíle na experimentování. Zprávy o útocích ho naplnily úzkostí a bolestí za oběti a co víc, silně ho tížilo vědomí, že Remus, jeden z mála dospělých, kterým věřil, si jeho důvěru možná nezaslouží. Pokusil se najít v mysli šťastnou vzpomínku, která nebyla natolik vzdálená, aby působila neskutečně. Vybavil si Hermionu, jak se o něj opírá a říká: „Jsi dobrý člověk, Harry,“ ale k té chvíli se vázalo příliš mnoho bolesti a strachu. Pak si vybavil svého otce, jak ve tmě šeptá: „Mé milované dítě“, ale i to bylo zabarveno strachem a lstmi.

Potřeboval něco nekomplikovaného, pomyslel si, ale jejich výhra famfrpálového poháru také stačit nebude – s ní se poutala ztráta nevinnosti. Samotné létání by ale mohlo. Soustředil se na pocity, které jím proudily, když seděl na koštěti, snažil se v mysli zachytit ten okamžik, kdy se zběsile řítil prostorem a ječel „K nejbližší brance!“ na Draca, ležel přitištěný na násadě koštěte a probodával vzduch jako vržené kopí…

„Expecto Patronum!“

Jeho Patronus byl stále fyzický jelen. Vystřelil mu ze špičky hůlky ve výbuchu stříbrného světla, cvalem kolem něj mechovým hájkem oběhl dvě kolečka, a nakonec se neslyšně zastavil, jeho mihotavý bok tak akorát mimo Harryho dosah. Dvanácterák udeřil kopytem do země a hrdě zvedl hlavu ozdobenou majestátním parožím vysoko do vzduchu. Pomalu ji otočil na Harryho. Jeho tmavé oči se střetly s Harryho zelenýma a Harry měl pocit jako by se mu v ten okamžik zastavilo srdce a zadrhl dech. S obtížemi prolomil intenzitu chvíle a setřásl svou nejistotu a pokročil k ušlechtilému stvoření.

„Jamesi?“ Zašeptal.

Jelen zaklonil hlavu a natáhl svůj stříbrný čumák k němu. Harry se neudržel a natáhl mu ruku vstříc, ačkoliv si byl jistý, že se ho nemůže dotknout. Prsty mu ovanul měkký závan dechu a pak se jelen nevyhnutelně rozplynul do stříbrné mlhy. Harry klesl na mechovém polštáři na kolena a svěsil hlavu.

Netušil, jak dlouho tam klečel. Mohl by zůstat, dokud by neusnul, kdyby nebyl vyrušen. Za ním zašustilo listí a Harry se chvatně škrábal na nohy. Chviličku na to stál v bojovém postoji s hůlkou v pozoru a hleděl na polekaně vyhlížejícího Draca Malfoye.

„To jsem jen já,“ řekl Draco.

„A s tebou jsem samozřejmě naprosto v bezpečí!“ Zvolal Harry. Nepodařilo se mu zadržet hysterický smích. Draco zaťal čelist a zrůžověl.

„Promiň,“ řekl Harry. Sklopil hůlku. „Vážně. Mrzí mě to. Ale představ si, že bys tohle viděl minulý rok v křišťálové kouli.“

Draco pokrčil rameny a potlačil lehký úsměv. „Paní profesorko?“ Zakňučel. „Tahle je rozbitá. Právě jsem se v ní viděl jak utěšuju Pottera.“

Harry se konečně usmál. „Což by se zjevně nemohlo stát,“ řekl. Trhl hlavou k vodě. „Sedneme si na břeh?“

Draco pokrčil rameny. „Tady je to fajn.“ Chvilku se rozhlížel, pak si vybral kámen u ztrouchnivělého kmene a posadil se tam. Harry si vybral další poblíž. „Vlastně je to tu vážně pěkné,“ poznamenal Draco. Ušklíbl se na Harryho. „Samá stříbrná a zelená.“

„A trocha zlaté,“ ukázal Harry na zabarvené spadané listí a Draco protočil panenky.

„Máš pravdu. Ta mrtvá část.“

Z Harryho vyšlo štěkavé zasmání. Nebyl si jistý, že je to vtipné. Draco hrubý zvuk ignoroval a ukázal na zem. „Podívej – stopy kopyt!“

Harry přikývl. „Stál tam jelen.“

Dracovy bledé oči po něm mrkly. Po tváři mu přeběhl vypočítavý výraz. „Tvůj?“

„Jo,“ přiznal Harry. „Mám za sebou tak podělaný týden, že jsem se rozhodl ujistit, že to stále dokážu.“

„Nějaké potíže?“

„Ne.“

Draco rychle přikývl. „To je dobře.“

Harry sledoval, jak se jeho zmijozelský přítel nepohodlně ošil. Draco se opřel o kmen za sebou a překřížil si paže na hrudi. „Je to zvláštní, viď?“ Prohodil. „Mozkomorové a kouzelníci. Většina kouzelníků by na to neměla.“

To Harryho nenapadlo. „To je,“ souhlasil. „Museli být buď velmi dobře chránění, nebo naprosto tupí. Aspoň myslím.“

„Profesor Snape mi řekl, že přišel s lektvarem, který zmírňuje vliv blízkosti mozkomora na člověka,“ poznamenal ležérně Draco. „Možná něco podobného užili.“

Harryho srdce vynechalo jeden úder. Tak to mohlo být. Severus mu neřekl, co v neděli dělal. Vidět použití svého výtvoru v praxi by ho mohlo přivést k nepříčetnému vzteku, který si pak jako obvykle vyléval na někom jiném. A Draco… Opožděně ho napadlo, zda měl Draco v úmyslu zradit Snapea. Zadíval se na něj a zjistil, že si ho bledé oči klidně prohlíží. Harry si stísněně pomyslel, co mu tak mohl v nestřežené chvíli z tváře vyčíst.

„Nebo možná použili jedno z těch kouzel černé magie, co omezuje vnímání emocí,“ navrhl klidně Harry. „V každém případě myslím, že bychom o tom radši neměli mluvit.“

Dracovy šedé oči se skryly za bledými řasami. Draco se zachvěl a znovu vzhlédl, ve tváři nevzrušené pobavení.

„V novinách uváděli jména všech nebohých obětí,“ řekl posměšně. „Pekařova rodina – věděl jsi to?“

Harry zavrtěl hlavou. Dracův hlas ztratil něco ze své břitkosti.

„Jeho dcera byla překrásná. Občas pracovala u kasy. Vždycky mi vrtalo hlavou, proč se s ní nemůžu pohnout z místa.“

Dracovi na čelisti poskočil sval. Ostře se zasmál. „O její matce jsem nevěděl. Půlku času, co jsem strávil v obchodě, jsem zřejmě chrlil nesmysly o osudu, který čeká na mudlovské šmejdy a mudly a další nepřátele Pána zla. Ať jsem se usmíval, jak jsem chtěl, vždycky mluvila s někým jiným. Když jsem tam byl s Blaisem, obrátila se na Blaise. S Crabbem to bylo to stejné. Blaise prohlásil, že se jí asi nelíbí blonďáci.“ Otřásl se. „Teď už jí je zřejmě všechno jedno.“

„Polibek?“ Vysoukal ze sebe Harry.

Draco přikývl. „Rodiče byli popraveni. Mozkomorové se postarali o děti poloviční krve.“ Předklonil se a položil si hlavu na předloktí. Jeho druhá ruka zůstala po jeho boku sevřená v pěst. „Nemohl jsem to vědět,“ stěžoval si. „Je to kouzelnická vesnice. Nevěděl jsem, že v ní žijí i mudlorození!“

Harry neměl ponětí, co na to říct. Zaryl palec pod mechový polštář a vytvořil tak v jednolité smaragdové zeleni černou brázdu.

Draco se napřímil. Paže měl opět odmítavě zkřížené, ale jeho hlava zůstala sklopená. „Zítřek pořád platí?“ Zeptal se mrzutě.

Harry si skousl ret. „Jasně,“ řekl, jako by ho to rozhodnutí zevnitř nedrásalo.

Draco se trochu uvolnil. „Děkuju,“ řekl. Vstal a Harry ho napodobil. „Jsem rád, že jsi můj přítel,“ řekl Draco formálně. Napřáhl ruku a Harry ji přijal a stiskl. Dracova ruka byla chladná jako kámen, ale jeho pohled nezakolísal. Když se pustili, kývl na Harryho, obrátil se a odešel, Harryho zanechal stát mezi stříbřitými kmeny stromů a uvažovat, zda některý z nich právě v něčem ustoupil, a jestli bylo vždycky všechno tak složité.

Sklopil hlavu a pohled mu padl na měsíčkovité stopy jeleních kopyt. Pokývl si pro sebe. Jestli nic jiného, nastal čas znovu si přečíst jistý dopis.