Preklady fanfiction Harryho Pottera

Když se přemístili, Dracovi se podařilo zůstat na nohou, a jakmile konečně vstřebal fyzické důsledky cestování přenášedlem, zjistil, že stojí v zarostlé zahradě čelem k zadnímu vchodu naprosto neznámého domu skrytého pod břečťanem. To stavení vypadalo až příliš nerušeně a nenápadně a Draco zrovna začínal v duchu zpochybňovat kvalitu přenášedla Tonksové, když vtom zaslechl výkřik.

Vítr k nim donesl několikero zvýšených hlasů. Slova a jejich význam tlumily nosné zdi domu, ale panika z nich zněla zřetelně a hlasitě.

Tonksová vystřelila kupředu jako kulka a to jej přimělo k akci. Utíkali ke dveřím, Draco Tonksové téměř šlapal na paty a Blaise měl těsně za zády. Vtrhli dovnitř a klopýtali za šramotem a křikem o pomoc až do kuchyně spojené s jídelnou – a tam Draco ztuhl.

Místnost vířila chaosem.

Okamžitě ho ze všeho toho křiku rozbolely uši a pak se všechny hlasy slily do ohlušujícího řevu. Na tom stísněném místě se toho dělo tolik, že jeho oči jen těkaly z jednoho křičícího člověka na druhého a snažily se poskládat si dohromady obraz toho, co vidí. Nejdřív rozeznal Ollivandera, který se třásl a chabě si tiskl krvácející ránu na čele. Ten kluk z Nebelvíru… Dean Thomas?… se snažil Ollivandera ošetřit a volal o pomocnou ruku, zatímco se pokoušel léčit vlastní zranění – otevřený šrám na rameni a zlomenou paži, soudě podle nepřirozeného úhlu v lokti. Vedle nich seděl skřet, kterému z vlasů stékala po tváři krev, ale to byla jediná viditelná újma, Draco v něm rozpoznal Griphooka od Gringottových.

Potom si všiml Láskorádové, která s roztrženým rtem a fialovými podlitinami na obličeji, hrudi a pažích vypadala ještě omámeněji než obyčejně. Blaise už se k ní řítil, popadl ji za lokty a zblízka si ji prohlížel. Něžně jí zvedl bradu a nezřetelně se vyptával na rozsah jejích zranění. Láskorádová se jen zasněně usmála a dotkla se jeho tváře.

Draco upřel pozornost na Pottera, tu zhroucenou hromádku na zemi – vzlykal a v šoku si v náruči tiskl domácího skřítka s očima zahalenýma smrtí. Žadonil o pomoc a Lupin klečel u jeho boku a snažil se ho utišit a vzít mu mrtvého skřítka z rukou. Potter mu zatvrzele vzdoroval, svíral to malé stvoření, vrtěl hlavou jako šílenec a snažil se Lupina uprosit, aby ho oživil.

A potom Dracovi sklouzly oči ke krví slepeným rozbujelým kudrnám, kdysi hnědým, ale nyní odporně rudým, a on zapomněl dýchat.

Zcela ochrnul.

V naději, že se mýlí, se vpil pohledem do její tváře a nohy se mu podlomily. Nalezl všechny známé rysy, ale tolik, tolik se změnily. Kůži měla děsivě bledou a popelavou jako starožitná porcelánová panenka a vystupovaly z ní modré rty a rudý pramínek krve. A její ruka, do háje, její paže. Jako by ji něco pokousalo až do krve, do masa a ty řezance dávaly podobu… slova? Šmejdka?

Cítil v hrdle hroudu a dusil se.

Potom si uvědomil, že ji drží Weasley a pořád dokola mumlá něco, co připomínalo „moje chyba“, a po tvářích mu tečou slzy. Kdykoliv jindy by ho vytočila jen myšlenka na to, že se jí Weasley dotýká, ale teď to stěží bral na vědomí, natolik ho to omráčilo. Soustředil se jen a pouze na ni a hledal jakoukoliv známku života. Nádech. Sten. Zachvění řas. Jakékoliv znamení čehokoliv.

Vážně vypadala jako mrtvá.

Musel se odvrátit. Ztratil rovnováhu a zavrávoral, a když vrazil do stolu, chytil se jeho okraje, aby se udržel na nohou. Vzpomněl si, jak se dýchá. Zavřel oči, poněvadž ho začaly pálit, a splašené srdce mu bušilo až v hlavě.

Nemohla být mrtvá.

Ani náhodou.

Když otevřel oči, viděl mlhavě, ale na tom nezáleželo, protože Tonksová klečela vedle Rona a blokovala mu výhled na Grangerovou. Kdyby měl hlas, křičel by, ať uhne, ale místo toho jen naklonil hlavu a sledoval, jak Tonksová pátrá po Hermionině srdečním tepu. Vytěsnil okolní vřavu a zaměřil se jen na hlas své sestřenice.

„…musíš se uklidnit, Rone,“ opakovala mírně, ale Draco v jejím tónu slyšel paniku. „Drž ji pevně, potřebuju -“

„Je mi to líto,“ vyhrkl Weasley. „Nechtěl jsem -“

„Uklidni se.“

„Ne, ale byla to moje chyba, byl jsem -“

„Mám to!“ vydechla úlevně Tonksová. „Má puls! Dej mi ji, Rone. Pusť ji.“

Draco roztřeseně vydechl a ucítil, jak se mu do končetin vrací život. Sledoval, jak Tonksová od Hermiony prakticky odtrhla Weasleyho ruce, přivinula si ji do náručí a s obtížemi ji vysadila na stůl, o který se Draco opíral. Začala ji důkladně prohlížet, počítala zranění a mumlala si skrz zaťaté zuby.

Draco na Hermionu jen shlížel, oči přimhouřené, aby ho v nich tolik neštípaly slzy, a svaly v křeči, aby zamaskoval třes. Na nejistých nohou pomalu obešel stůl, zastavil se vedle Hermionina boku a ignoroval šeptání léčebných kouzel i všechno ostatní.

„Vzbuď se,“ vydechl tak tiše, že sotva slyšel sám sebe.

Svrběly jej prsty z té opětovné blízkosti, ale v duchu odmítal přijmout, v jakém stavu teď Hermionu vidí. Váhal. Jeho Grangerová vždy překypovala energií, ať už to byly jiskry v očích, ruměnec na tváři nebo ten nepatrný úsměv, i ve spánku. Tahle Grangerová vypadala jako socha vytesaná z mrtvého kamene, pro efekt postříkaná červenou barvou.

„Sakra!“ vytrhla ho Tonksová z tranzu. „Remusi! Kde je třemdava? A potřebuju lektvar na čištění ran! A -“

„Horní skříňka!“

Draco znovu zaostřil, když Tonksová prudce rozrazila dvířka a vrátila se s hrstí lahviček. Přísahal by, že koutkem oka viděl, jak Grangerová pohnula prstem, a pomyslel si, že už by se jí mohl dotknout. Natáhl k ní ruku, ale ve chvíli, kdy palcem přejel po ledové kůži její dlaně, jej někdo popadl za rameno a strhl dozadu. Ocitl se čelem k Weasleymu, rudému a rozběsněnému vztekem.

„Ty se od ní drž dál!“ vyštěkl. „Nemáš JEDINÉ právo -“

„Táhni mi z cesty, Weasley,“ zavrčel Draco. „Nemáš ani ponětí -“

„Ano, mám! Řekla mi o tobě!“

Draco překvapeně zvedl obočí. „Tak to bys měl vědět, že by bylo moudré držet se stranou.“

„Už se k ní nepřibližuj!“

„Weasley, když budu muset, utrhnu ti hlavu -“

„PŘESTAŇTE!“ překřičela je Tonksová a rozhostilo se ticho. „Rone, musíš mi říct, co se jí stalo, abych jí mohla pomoct.“

Weasley zakolísal. „Já ne… nebyl…“

„No tak, Rone!“ tlačila na něj. „Byl to Cruciatus? Jed? Něco jiného?“

„Cruciatus.“

Draco vytřeštil oči zpět na Grangerovou a všechno ho nutilo se jí znovu dotknout. Nikdy se osobně neocitl v zajetí té kletby, ale dobře znal možné důsledky; vnitřní krvácení, záchvaty, paralýza, poškození orgánů, ztráta paměti či šílenství… Ošil se.

„Jak dlouho?“ tázala se Tonksová Weasleyho. „Opakovaně?“

„Já nevím,“ zasténal Ron. „Nebyli… nebyli jsme přímo u toho.“

„Remusi!“ vyjekla. „Remusi, potřebuju pomoc! Kde jsou další lektvary?“

Draco sledoval svého bývalého profesora, který se omluvil Potterovi a nechal ho samotného, aby se dál houpal dopředu a dozadu s mrtvým skřítkem v klíně.

„Další jsou v ložnici,“ prohlásil Remus, když došel ke stolu a spěšně, ale opatrně zvedl Hermionu do náruče. „Vezmeme ji nahoru.“

Draco se pohnul v jeho stopách, ale Tonksová mu zastoupila cestu a ruku mu přitiskla na hruď. „Jdi mi z cesty,“ obořil se na ni. „Musím za ní -“

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Ty zůstaneš tady.“

„Chci jí pomoct! Jenom -“

„Jestli jí chceš pomoct, drž se stranou!“ nařídila mu a očima sjela k Weasleymu. „To platí i pro tebe, Rone. Oba zůstaňte tady dole.“

Z hlubin hrdla se mu dralo rozezlené zavrčení, ale to už jeho sestřenice zmizela a on se znovu ocitl bez Grangerové. V hrudi mu vřela frustrace, vztek, rozladění a úzkost a ve středu toho všeho sídlila prostá touha vědět, že bude Grangerová v pořádku. Ale ne. Znovu ji od něj odtrhli a Draco cítil, jak obvodové stěny jeho kontroly praskají – a Weasley jako by měl na čele nakreslený terč.

„Řekl jsi, že to byla tvoje chyba,“ obrátil se na Weasleyho zlověstně tichým tónem a upřel na něj vzteky potemnělé oči. „Cos tím k čertu chtěl říct?“

„Vystřel, Malfoyi.“

Dracova pěst se silou vlastní vůle setkala s Weasleyho čelistí a odmrštila ho o pár kroků zpět. „Bacha na hubu, Weasley!“

„Nepřibližuj se ke mně, zmetku!“ okřikl ho Ron.

„Na něco jsem se ptal!“

„To tvoje rodina za to může!“ zařval Ron. „TVOJE šílená teta! TVOJI rodiče ve TVÉM domě!“

Draco zaváhal s ústy dokořán a naprosto v koncích, jak by měl na toto reagovat. V tu chvíli Belatrix nenáviděl tak moc, že fyzicky cítil, jak jeho tělo tou nenávistí vibruje. A rodiče… nebyl si jistý… nedokázal si ani připustit myšlenku, že by se jeho matka angažovala v mučení jiné osoby, ať už mudlorozené či ne. Otec… nevěděl, do pekel s ním. Třeštila ho hlava. A Grangerová… Hermiona… nikdy ten obraz už nedostane z hlavy – tak zlomená, a přesto pořád tak krásná.

Neměl se takhle zatoulat v myšlenkách. Weasley mu vrazil pěstí přímo do obličeje a Draco se skácel k zemi. Zavrčel a odplivl si, upřeně zíral na stopy krve ve svých slinách, zatímco mu v tváři začala pulzovat bolest. Žilami se mu rozproudila magie, praskala jako statická elektřina, žhnula nespoutaným a nebezpečným teplem a rozpumpovala ho k činu. Byla nestabilní, stejně jako on.

„Chyba, zmrde,“ zasyčel a vzhlédl z podlahy přímo ke špičce Weasleyho hůlky. Sáhl do kapsy, aby vytáhl svou vlastní, ale vstoupila mezi ně Láskorádová, čelem k Weasleymu, a Draco se zamračil na její týl.

„Lenko,“ zamračil se Ron. „Co to děláš?“

„Dnes už kvůli nepřátelské magii přišlo k úhoně dost lidí,“ promluvila tiše. „Nemyslíš?“

„Tohle s tebou nemá nic společného, Lenko.“

„Láskorádová,“ zašklebil se Draco. „Táhni někam do -“

„Hej,“ promluvil Blaise a ostražitě se přiblížil ke svému příteli. „Vstávej, kámo. Musíš se sebrat. Nemyslí ti to.“

„Ani to nezkoušej, Zabini -“

„Nevybrali jste si správný čas ani místo. Neovládáš se -“

„Drž hubu, Blaisi!“

„Myslíš, že ti Tonksová dovolí jít za Grangerovou, když z Weasleyho uděláš cedník?“ zeptal se Blaise šeptem, který mohl slyšet jen Draco. „Můžeš z něho vymlátit život kdykoliv jindy, ale moc dobře víš, že jestli se na něj vrhneš teď, Tonksová tě pošle rovnou za Andromedou – a skončíš s prázdnýma rukama.“

Draco nenáviděl tu racionalitu v Zabiniho hlase, ale pevný stisk jeho hůlky zeslábl. Dívalo se na něj příliš očí; Thomas, Ollivander, dokonce i Potter ustal v dosavadní činnosti. Draco se pod jejich pohledy cítil jako nahý. Přes Lenčino rameno provrtal Weasleyho pohledem. Havraspárka k němu promlouvala uklidňujícím hlasem a Dracovy myšlenky se opět stočily k Hermioně a strach o jeho čarodějku pohltil veškerý vztek.

„Víš, Harry by teď nejspíš potřeboval tvoji podporu,“ slyšel Láskorádovou a Weasley se podíval na svého neutišitelného kamaráda. „Měl bys mu pomoci, Rone.“

Weasley rezignovaně vzdychl, váhavě spustil hůlku a opětoval Dracův vyzývavý pohled. „Drž ho ode mě hodně daleko.“

„Buď rád, že ještě držíš pohromadě, Weasley,“ zabručel Draco, a teprve když Ron zamířil Harryho směrem, schoval svou hůlku zpět do kapsy.

„Inu,“ vydechla Lenka a otočila se čelem k němu a Blaisovi. „Asi uvařím čaj.“

*

Draco si promnul oteklé unavené oči a zauvažoval, jestli nevědomky brečel.

Odhadoval, že na tomhle místě sedí už šest hodin, opřený o zeď hned vedle dveří, které jako jediné nereagovaly na Alohomora a byly očarované tlumícím kouzlem. Vedle dveří, za kterými ležela Grangerová.

Po střetu s Weasleym se všechny události slily do neurčitého šumu. Weasleymu a Láskorádové se podařilo přesvědčit Pottera, aby uvolnil ze sevření domácího skřítka – skřítka, kterého si Draco pamatoval z dětství – a zabalili to malé stvoření do bílého plátna a položili je na gauč v obývacím pokoji. Poté, co Weasley vyléčil Thomasovi zlomenou paži, pomohl Thomas Ollivanderovi do ložnice, ošetřil mu tam všechna zranění a vydupal si, že se zesláblým výrobcem hůlek zůstane v jedné místnosti, aby na něj v noci dohlédl. Skřetu Griphookovi také přidělili ložnici a on se tam odebral se sotva patrným kývnutím na znamení toho, že mu přece jen záleží na stavu raněných.

A potom Láskorádová udělala to, co slíbila. Uvařila čaj a řízla ho uspávacím lektvarem. Kdyby nebylo jeho starostí ohledně Hermionina stavu a kdyby mu Láskorádová nepila krev, možná by tu čarodějku v duchu pochválil za chytrý krok. S Blaisem odlevitovala Pottera a Weasleyho do postelí a Draco se okamžitě vrhl do pátrání po pokoji, kde by mohla být Grangerová.

Posadil se před ním a od té doby se nepohnul.

Nastal večer a dům se pomalu nořil do tmy, když poslední paprsky chvějivě ustupovaly hávu noci. Cítil naprosté fyzické vyčerpání a celé tělo žadonilo po odpočinku, ale mozek se držel stále ve střehu a tvrdohlavě odmítal byť jen okamžik spánku, dokud se na vlastní oči nepřesvědčí, že Grangerová je vzhůru a v pořádku.

Ustaraná a osamělá mysl se topí ve zničujících myšlenkách, když jí společnost dělá jen ticho.

Pořád dokola si opakoval všechny následky a vedlejší účinky kletby Cruciatus.

Vnitřní krvácení, záchvaty, paralýza, poškození orgánů, ztráta paměti či šílenství.

Ztráta paměti či šílenství.

Právě ty poslední dva ho znepokojovaly ze všech nejvíc. Drtila ho představa Grangerové, která si nedokáže vzpomenout na nic z toho, co se mezi nimi stalo v jejích komnatách. Znovu si vybavil všechny ty vzpomínky a snažil se vrýt si do paměti každý detail… jen pro jistotu… kdyby jí to musel připomenout. To by ho snad zničilo.

A šílenství… Grangerová bez té své brilantní hlavy… nedokázal si ani zdaleka představit, jak by se vypořádal s něčím takovým.

Potom přemítal nad svou rodinou a její účastí v Hermionině mučení. Nikdy necítil ani špetku náklonnosti k Belatrix, jelikož byla po většinu jeho života pod zámkem a taky proto, že ji kvůli její psychotické mysli ani nedokázal považovat za člena rodiny. Ale rodiče… k čertu, jeho rodiče. Fakt, že Voldemorta podporují i poté, co ten zloduch vypsal odměnu na Dracovu hlavu, ho vyváděl z rovnováhy, ale co když k tomu byli donuceni? Co když se Weasley spletl? Nebo co když skutečně přispěli vlastníma rukama k Hermionině brutálnímu osudu?

Zasténal do dlaní a z pulzující bolesti hlavy mu zvlhly oči.

Strávil bez ní celé týdny a teď je dělila pouhopouhá stěna, ale pokud měla mysl skutečně poškozenou mučící kletbou, mohla mu být ještě o věčnost vzdálenější. Proč se je osud snažil zuby nehty rozdělit?

Riskoval by šílenství a izolaci, jen aby se vrátil do Hermioniných komnat; pouze oni dva, zamčení, bez Tonksové, Weasleyho a všech ostatních mizerů, kteří jim odhodlaně znovu a znovu přetrhávali křehká vlákna vztahu.

„Myslela jsem, že tady budeš,“ vytrhla ho ze zamyšlení Láskorádová. „Přinesla jsem ti čaj.“

Zvedl bradu, aby na ni chladně pohlédl. „Vypadám snad jako blbec? Nic si od tebe nevezmu.“

„Nedala jsem do něj uspávací lektvar. Jen trochu levandule, ta uklidňuje.“

„Nechci žádný podělaný čaj, Láskorádová,“ odsekl. „Vypal odsud.“

Nepohnula se, ale Draco to ve skutečnosti ani nečekal. „Jsi zvláštní člověk, Draco.“

„Co prosím?“ uchechtl se. „Zvláštní?“

„Jsi tolik odhodlaný držet si odstup od těch, kteří se ti snaží pomoci…“

„Nikoho jsem se o pomoc neprosil. A rozhodně ne tebe.“

„Přátelé by se neměli prosit -“

„A já rozhodně nejsem tvůj přítel,“ vyprskl krutým, znechuceným tónem. „Máš vůbec ponětí, jak mi lezeš na nervy? A jsi úplně mimo. Pořád jenom meleš o totálních pitomostech, vytáčí mě to. Nikdy nepochopím, jak to s tebou Blaise může táhnout.“

„Miluje mě,“ pokrčila ledabyle rameny. „Tak jako ty miluješ Hermionu a ona miluje -“

„Cože?“ sykl. „Ztrať se mi z očí!“

„Aha, chápu,“ zamumlala a nevinně naklonila hlavu na stranu. „Pořád předstíráš, že ji nemiluješ?“

„Jak se ksakru opovažuješ vrtat se v našem vztahu?!“

„Tvé činy mluví za tebe,“ pronesla s lehkým úsměvem. „Vidíš, říkala jsem, že jsi zvláštní. Vážně neexistuje jediné logické vysvětlení pro to, abys to dál popíral.“

„A ty jsi tu královna logiky, co?“ odsekl a přimhouřil oči. „Nemáš ani ponětí, co ke Grangerové cítím, takže -“

„Nebo tomu naopak rozumím a to se ti nelíbí,“ přerušila ho. „Ale máš pravdu, je to tvoje věc, ne moje. Jenom bys do toho možná měl zahrnout i Hermionu.“

„Tak dost!“ vyštěkl rozčileně. „Nebudu ti to znovu opakovat, Láskorádová. Nech mě kurva být!“

Nepatrně kývla hlavou, předklonila se a položila mu hrnek k nohám, než se otočila k odchodu. „Snad ti bude chutnat,“ pronesla přes rameno.

Draco probodával její záda popuzeným pohledem, když kráčela chodbou. Jakmile zmizela na schodech, popadl hrnek, který tam nechala, mrštil jím o protější stěnu a sledoval, jak se porcelán hlasitě roztříštil a střepy a cákance čaje dopadly na parkety. Do smrti by to popíral, ale Láskorádová zasáhla do černého.

Lhal by, kdyby tvrdil, že mu v posledních hodinách to rozčilující téma lásky nepřišlo na mysl, i přes veškeré snahy to ignorovat.

Věděl, co Láskorádová naznačovala; že odmítal samotnou zmínku o lásce, protože ji považoval za slabost. Ale to byl směšný názor, který se opakoval v románech, v nichž figuroval mrzutý antihrdina s komplexem z dospělosti.

Nemyslel si, že je láska slabost. Jeho rodiče byli velmi zamilovaní, otevřeně, a jeho by nikdy ani nenapadlo je kvůli tomu považovat za slabé. Ve skutečnosti šlo o to, že milovat Grangerovou by bylo nevhodné. Milovat ji by znamenalo, že už není cesty zpět. Přiznat si, že se do ní zamiloval, by znamenalo přetrhnout tu jedinou poslední nitku, která ho spojovala se vším, pro co v minulosti žil; s jeho předsudky, majetkem, rodiči… se vším.

Ale možná už bylo pozdě. Na vhodnosti možná už dlouho nezáleží.

*

Blaise sledoval spokojený úsměv na líbezných rtech své přítelkyně, když vešla do kuchyně. „Nějak ti to trvalo,“ podotkl a zvedl se z místa, aby k ní přistoupil. „Mám se ptát proč?“

„Jen jsem s ním mluvila o pár věcech,“ vysvětlila Lenka lehkovážně. „Tonksová má v zahradě asi škrkny. Určitě jsem si na kuchyňskou linku pokládala amulet.“

„Mám ho v kapse,“ přiznal. „Cos mu řekla?“

„To nezbytné.“

„Rozvineš to?“

„Možná zítra.“

Blaise přejel prsty po celé délce její páteře a zavrtěl hlavou. „Plýtváš časem, Lenko. Je až moc tvrdohlavý. Dokonce i na zmijozelské standardy.“

„Ty jsi byl také dost tvrdohlavý, jak si pamatuji,“ připomněla mu. „Ale ano, Draco je horší než ty. Možná ještě horší než Theo.“

„Tak proč se snažit?“

Krátce a zvonivě se zasmála. „Vždycky takový pesimista.“

„To popírám. Považuju se za realistu,“ bránil se a namotal si pramen jejích vlasů kolem prstu. „Ty jsi naproti tomu věčná optimistka.“

„V této době je potřeba, aby byl někdo optimista,“ zamumlala a otočila hlavu, aby jej zlehka políbila do dlaně. „Všechna velká vítězství pramení z těch malých. Možná dnešek pro Draca nebude tak temný, když uvidí světlo.“

*

Brzké ráno přicházelo pomalu; jedna hodina, dvě hodiny, tři hodiny, neskutečně se vlekly a cestou se mu posmívaly. Po padesáté si vjel rukou do vlasů a protáhl si ramena, aby uvolnil aspoň něco z napětí kostí a svalů. Už přes dvanáct hodin nedělal nic, jen čekal a v hlavě mu během toho proudily dokola ty samé sžíravé myšlenky. Byl unavený a podrážděný, zadek ani nohy necítil, ale kdyby musel, čekal by dalších dvanáct hodin.

Zaslechl, jak zaskřípěla klika na dveřích, načež se pohnula. Vyškrábal se na nohy tak rychle, až se mu do hlavy nahrnula krev a zapotácel se. Lupin vyšel ze dveří s Tonksovou v závěsu a oba otočili hlavy k Dracovi, oči unavené a obličeje upocené, viditelně strhaní hodinami a hodinami sesílání léčivých kouzel. Draco zatajil dech, když za sebou Tonksová zavřela dveře a promnula si kořen nosu, ale zachovával si upjatý a neproniknutelný výraz, zatímco v duchu sváděl boj s nutkáním je oba odstrčil a vrazit dovnitř.

„Běž do postele, Remusi,“ řekla. „Jenom si s Dracem rychle promluvíme.“

Lupin na moment zaváhal a podezíravě si Draca prohlédl, než vyhověl své ženě a nechal je osamotě. Tonksová se postavila mezi Draca a dveře a on se přes její rameno podíval na kliku. Rychle ho opouštěla trpělivost, když jeho sestřenice nedávala najevo jedinou známku pohybu.

„Jsi pěkně neústupný prevít, co?“ spustila. „Snad jsem ti jasně řekla, abys zůstal dole.“

„Merlinovy spodky,“ zavrčel. „Pusť mě do prdele dovnitř, nebo mi řekni -“

„Chtěla jsem se ti omluvit,“ přerušila ho a vzala mu tím vítr z plachet. „Asi… jsem podcenila tvůj vztah s Hermionou.“

„Rozhodně není na tobě soudit můj vztah s Grangerovou.“

„Jen se ti snažím říct, že už to chápu,“ pokračovala. „A dám ti pokoj.“

„Je mi u prdele, co si o mně myslíš,“ vyštěkl. „Udělej mi laskavost a řekni mi -“

„Je v pořádku,“ ujistila ho. „Vzhledem k tomu, co se jí stalo, je na tom lépe, než bychom čekali. Zranění má vyléčená, kromě té… věci na ruce. Fyzicky bude v pořádku.“

„A psychicky?“

„Tím si nejsme jistí,“ vzdychla Tonksová. „Utrpěla vážný úraz hlavy a ve spojení s tím Cruciatem… je hodně popletená, pořád upadá do bezvědomí a zase se probouzí a jenom nesrozumitelně mumlá. Zatím můžeme říct, že je v pořádku, ale nedozvíme se to jistě, dokud se skutečně neprobudí.“

Draco polkl knedlík v krku. „A její paměť?“

„Znovu, nevíme, dokud se neprobere, ale možná…“

„Necháš mě projít, nebo ne?“ vybuchl Draco netrpělivě. Proč tam s tou bláznivkou ztrácel čas, když evidentně neměla ponětí, jak to s Hermionou vlastně je? „Nebo musím -“

„Dobře,“ skočila mu do řeči. „Můžeš dál, Draco.“

Protáhl se kolem ní, vpadl do místnosti a zastavil se těsně na prahu, aby si jeho oči přivykly na šero. V rohu hořela jediná svíčka a házela po zdech tančící stíny, ale on se rychle zaměřil na siluetu na posteli. Hermiona. Zabouchl za sebou a dal tím neoblomně najevo, že odmítá další návštěvy. Potom váhavě vykročil směrem k ležící postavě, pohled upřený na pravidelný pohyb její hrudi.

Všechen kvap jej opustil, a když teď stál jen pár metrů od ní, cítil se najednou ostražitě a nejistě, jako by jí mohl přitížit, kdyby se moc přiblížil. Ze spánku něco zamumlala a Draco zrychlil, srdce mu v hrudi řádilo jako zběsilé a v uších mu hučelo úzkostí, napětím, adrenalinem… už ani nevěděl.

Došel k posteli a zaměřil se na zvuk jejího dechu. Posadil na pelest po jejím boku. Ve tmě ji rozeznával jen jako stín a tmavě hnědý chaos v místech, kde se jí ve vlasech zachytávalo světlo svíce. Nestačilo mu. Vytáhl hůlku a mávl jí směrem k plamínku, aby ho trochu povzbudil, a potom ji konečně uviděl.

A vypadala… normálně.

Byla tak jiná v porovnání s tou usouženou Hermionou, která předtím ležela na stole; celou zakrvácenou a rozlámanou s mrazivě bledou kůží a mrtvolným výrazem.

Teď vypadala jako Grangerová, čistá a odpočinutá, s trochou barvy ve tvářích a mírně staženým obočím. Jediné známky její noční můry byly napůl zahojené žluté modřiny na spánku a čistý obvaz omotaný od lokte až k zápěstí. Draco si všiml rudé skvrnky, která už prosakovala na povrch.

Toužil se jí dotknout, ale nějakou dobu mu trvalo, než to doopravdy udělal. Jemně přejel prsty po její čelisti až k bradě a palcem nepřítomně pohladil obrys jejího spodního rtu, ale ztuhl, když se zavrtěla a zanaříkala. Řasy se jí chvěly, když pomalu zvedla víčka a několikrát zamrkala.

Těma oříškovýma očima, které mu tolik chyběly, se zadívala přímo na něj a Draco seděl jako přikovaný, protože si uvědomoval, že tohle je ta chvíle, kdy se dozví, jak je na tom s pamětí. Pohled měla zastřený a prázdný a Draco se připravil na nejhorší.

Ale potom se usmála a natáhla ruku k jeho tváři.

„Ahoj, Draco.“

Hlas měla ochraptělý a křehký, ale byl tam. Draco pevně zavřel oči, opřel se do jejího dotyku a hlasitě vydechl úlevou, když ho něžně pohladila po lícní kosti. Pamatovala si ho.

„Tentokrát nekrvácíš.“

Otevřel oči a úzkostně na ni shlédl. „Proč bych měl krvácet?“

„V každém snu krvácíš,“ zamumlala a on se zašklebil nad tou děsivou nevinností v jejím hlase.

„Grangerová, ty -“

„Nespíš,“ dořekla za něj. „To říkáš pokaždé.“

„Ale…“

„Zůstaneš se mnou?“ zeptala se, víčka už jí klesala a ruka padla zpět k boku. Bojovala s dalším spánkem. „Zůstaneš, než se budu muset probudit?“

Jak ho Tonksová varovala, Grangerová byla evidentně zmatená a dezorientovaná a Draca zasáhlo zklamání. Oběti působení mučící kletby si často podvědomě vybavovaly vzpomínky; někdy ve snech, jindy během starých zvyků, které jim z paměti nikdy skutečně nezmizely. Pozitivní reakce na něj byla slibná, ale neznamenala definitivní ujištění, že její psychika přežila Belatrixino mučení. Opět ho začala zaplavovat mohutná vlna nenávisti k jeho tetě.

„Draco?“ oslovila ho Hermiona omámeně a přerušila tok jeho myšlenek. „Zůstaneš?“

Vztek rázem vyšuměl a Draco si zul boty. „Ano, Grangerová.“

Koutky rtů se jí zvedly v úsměvu a Draco se netrápil se svlékáním, jen vklouzl pod přikrývku, přitáhl si ji k sobě a zabořil nos do jejích vlasů. Opřela se o něj a splynula s ním, jako to dělávala vždy, jako by to byl instinkt – její záda na jeho hrudi a propletené nohy.

Spokojeně vydechla. „Miluju tě.“

A jelikož byla přesvědčená, že opravdu spí, a protože obtíže jsou nevyhnutelné, vydechl Draco do jejích vlasů ta samá slova a nebyl s to se rozhodnout, zda má považovat za požehnání nebo kletbu, že si Hermiona ráno pravděpodobně nebude na jeho váhavé doznání vzpomínat.