Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 37.  Okamžik pravdy – část 2.

Remus s Tonksovou spojili kouzla a hrubou sílu a rychle se prohrabali troskami Zeliiny laboratoře, jestli nějakým zázrakem nenajdou láhev vlkodlačího, který tu zkázu přežil. V tiché dohodě si instinktivně rozdělili místnost. Tonksová se pustila do pravé strany a Remus do levé. Bezvýsledně se probíjeli střepy skla a rozlitými lektvary. Accio vlkodlačí nevedlo k úspěchu a Remusovi přišlo hledání jako zbytečná snaha i navzdory naléhání Tonksové, že možná se láhev někde zaklínila a tedy průzkum není ztrátou času.

Měsíc se blížil. Měli už jen deset minut, možná méně, než mu rozechvělé tělo prošpikuje nevyhnutelná bolest a zcela jej promění. Bez vlkodlačího zmizí jeho mysl. Ale ještě dřív bude muset přinutit Tonksovou, aby odešla – navzdory jejím protestům musí do východu měsíce zmizet z budovy bez ohledu na to, jestli s ní půjde i on. Už ve chvíli, kdy uviděl to nadělení v laboratoři, poznal, že vlkodlačí je ztracený případ. Ale tato místnost na úpatí výtahové šachty mu alespoň poskytne izolované a chráněné místo, kde se promění. S několika tlumícími kouzly má dokonce i šanci, že jej protivníci neodhalí dřív, než ráno dorazí pomoc.

Planá naděje. Jen ta mu zůstala.

„Au! Sakra!“

Při tichém výkřiku Tonksové se Remus rychle ohlédl. Pobledlá bystrozorka popuzeně zírala na krví politý prst.

„Tonksová?“ vydechl.

„Pořezala jsem si prst,“ odvětila mrzutě. „Zatracené sklo. Měla bych být opatrnější.“

To měla. Opravdu bys měla.

Krev. Objevila se krev. Viděl ji. Řinula se dolů a smáčela jí pokožku a jeho vzrušená předměsíční představivost zapůsobila tak, že ji téměř i cítil jako vzdálený zvuk, který šeptal kořistí, hladem, přemáhající potřebou zahryznout se do masa pod svitem měsíce…

Ne! Soustřeď se!

„Necucej to,“ napomenul ji ostře, ostřeji, než zamýšlel. Surově potlačil nárůst krvežíznivosti, která mu zatemňovala mysl. Okamžitě tak zarazil její téměř instinktivní reakci strčit prst do úst. „Vyčisti ránu a hůlkou ji uzavři. Merlin ví, co by se stalo, kdyby se ti ten koktejl lektvarů dostal do krve nebo žaludku.“

„Pravda.“ Tonksová se na něj vlažně usmála a raději opatrně utřela lákavou červeň do cípu hábitu. Nato zamumlala kouzlo a uzavřela ránu. „I když by to mohla být zábava. Vždycky jsem se chtěla stát tříhlavou rybou nebo pruhovanou žirafou.“ Na okamžik jí oči hravě zaplály. „Notabene, kdyby se to ukázalo jako opravdu bizarní směs, mohla bych skončit coby Dolores Umbridgeová a to by pak bylo zrůdné…“

Ale Remus ji sotva slyšel. Instinkty v něm burácely a on ztěžka polykal, oči téměř hladově upřené na rudou skvrnu na jejím hábitu. Krev, pořád tam byla krev…

Zapomeň na krev! Člověk, jsi člověk, jsi člověk…

„Remusi?“

Navzdory tichému hlasu sebou Remus silně trhnul. Očima střelil nahoru a zjistil, že se na něj dívá, tváří se nejistě, soucitně a znepokojeně. Poznal, že ona ví.

„Jak dlouho do východu měsíce?“ zeptala se tiše.

Ne dost dlouho. Remus dokázal zklidnit hlas, než odpověděl. „Deset minut. Možná míň.“

Na mučivý okamžik pohled udržela, než jej sklonila ke spoušti pod svýma nohama. „Tak sebou musíme hodit,“ prohlásila téměř věcně. „Nemáme moc času.“

Ne. Ne, to nemáme.

A nemůžu tě nechat ho vyplýtvat.

Chvíli na ni mohl jen zírat. Pohledem se vpíjel do pobledlých, příjemných rysů její tváře, na nečekaně zplihlé vlasy obyčejně tak zářivé, na téměř horečné pohyby, se kterými se probírala troskami kolem, a ucítil, jak z něj vyprchává i poslední zbytek naděje. Protože věděl, co udělá. Věděl, že se upírá k poslednímu obrazu, k poslednímu dojmu z ženy, kterou miluje, než nastoupí potřeba poslat ji navždy pryč z jeho života. Bylo to nesmyslné, beznadějné… Čas ubíhal vlkodlačímu i jim a oni jen oddalovali nevyhnutelné. A nedovolí, aby kvůli tomu ona trpěla.

Nemám dost času. Ale ty…

Chci, abys měla víc času než jen tento.

„Musíš jít.“

Chtěl ta slova říct polehoučku, ale přímo je vyhrkl. Rezonovala vzduchem, odrážela se, opakovala, dokud místnost nenaplnila a nevtiskla se do nich obou. Viděl, jak na moment ztuhla jako socha, než pomalu zvedla hlavu k němu. Tmavé oči jí blýskaly a tvářila se zuřivě, znamení – jako by nějaké potřeboval – že se chystá hádka. Ale byl rozhodnutý pevně a neochvějně. Může si na něj křičet a ječet, jak chce, ale jestli bude muset použít Imperius, aby ji dostal včas z budovy, udělá to.

Nenechám tě umřít jen kvůli mně. Jakkoli moc to asi chceš.

„To už jsme probrali,“ promluvila hlubokým a nebezpečným hlasem. „Neopustím tě, Remusi.“

„Ale ano.“ Byl docela pyšný na ten chladný, věcný tón, zatímco se pomalu zvedal, aby jí čelil. „Došel nám čas, Tonksová. Zkusili jsme Accio a selhalo. Opravdu myslíš, že je tady nějaký vlkodlačí?“

Ona také vstala, pomalu a plynule, nicméně odhodlaně. Pohledem ho vyzývala. „Remusi, sotva jsme začali hledat…“

„A na dokončení nemáme čas,“ přerušil její protesty téměř drsně. „Tato místnost je to nejlepší na přeměnu, co tu seženu – bez výtahu se vlk nikam nedostane a nikoho neohrozí.“ Pak tvrdě pokračoval: „A to znamená, že tě tady nepotřebuju. Takže jestli chceš uniknout před nočním omezením, musíš jít teď. Budu v bezpečí.“

„V bezpečí?“ Hlas se jí lehce zlomil. „Remusi, podívej se na to tady! Všude je sklo! Jestli se tu přeměníš, nakrájíš se na kousky!“

Remus už vrtěl hlavou. „Budu v pohodě. Jakmile odejdeš, budu mít čas to tu poklidit…“

Teď byla řada na ní, aby utnula jeho slova. „Spolu to tu uklidíme rychleji.“

Cítil nárůst bezmocného hněvu nad její tvrdohlavostí, ale potlačil jej. Nechtěl snížit rozumné argumenty na hašteření. „Nenechám tě tady umřít jen kvůli mně.“

Střelila po něm ostrým a spalujícím pohledem neúprosné síly. „Myslím, že to rozhodnu já.“

Sebekontrola rychle prohrávala boj. „Copak chceš umřít?“ vyštěkl drsně. Trochu sebou při té jasné výtce cukla. „Kvůli čemu, Tonksová? Kvůli jakémusi pokřivenému smyslu pro loajalitu? Možná kvůli zarytosti? To pro mě není dost!“

S pěstmi zatnutými u boků k němu vykročila. „Ty víš, proč zůstanu.“

Merline, teď ne! Ano, jistě, miloval Tonksovou, hluboce ji miloval, ale sakra opravdu si potřebovala srovnat priority. Její načasování těchto rozhovorů bylo mírně řečeno hanebné.

Remus její narážky ignoroval a rozhodně se držel tématu, aby se nenechal vtáhnout do dalšího nesmyslného citového sporu. „Musíš jít,“ odsekl jednoznačně. „Musíš se zachránit, pokud to ještě jde.“ Upřel na ní pohled a neuhnul. „Myslím to vážně.“

„A co? Čekáš, že tě tu prostě opustím?“ Opět udělala jeden krok a pod nohama jí zlověstně křupalo sklo, oči však od něj neodvrátila. „Že tě tady ponechám smrti nebo něčemu horšímu?“

Zatnul zuby. Sakra, copak to nechápe? „Nemám jinou možnost. Ty ano.“

Srdcovitý obličej Tonksové se zachmuřil přímo hrozivě. Pozdě si Remus uvědomil, že jí nahrál. „Ano, máš jinou možnost, Remusi,“ odvětila tiše a ve slovech se jí odrážel vědomě řízený hněv. „A já ti ji poskytnu. Jestliže zůstaneš, zůstanu i já. Prosté.“

Sakra, ne! Běž, sakra, běž, prostě běž. Jak můžeš být tak tvrdohlavá? Jak můžeš být tak hloupá?

„Prostě běž, jasné?“ Pocit marnosti, vztek, zoufalství – vřely v něm, neovladatelně se zvedaly, až se najednou rozkřičel, když se protrhla hráz a úzkost a zuřivost odplavily jeho šílený klid. Vyrazil kupředu, střepy odkopával stranou – potřeboval veškerou sílu, aby ji nepopadl za ramena a nezatřásl s ní jako s neposlušným štěnětem. „Vypadni odtud!“ Zoufale, divoce se nadechl. „Bůh mi pomoz, jestli neodejdeš hned teď, pak tě…“

„Co?“ ostře utnula jeho slova a útočně k němu zvedla tvář. „Uděláš co, Remusi? Vyhodíš mě? To bych chtěla vidět!“

Žilami mu bouřila vlčí touha a vlčí zuřivost, křičely proti křehkému lidskému tělu, ze kterého brzy budou uvolněny. Vlk naplnil pomyslný zrak, pobízel, škrábal, aby jej uvolnil, aby trhal, škubal, zabíjel…

„Zabiju tě!“

Zabiju tě, zabiju tě, zabiju tě, zabiju tě…

Zrádná ozvěna opakovala jeho slova, než je pohltilo ticho. Vpalovala oči do jeho tváře s mučivou prudkostí.

„Zabiješ mě,“ prohlásila ledově. „Remusi, u Merlina…“

„Zůstaň tady a já tě zabiju,“ přerušil ji nemilosrdně. „Ano, nebudu to tak myslet. Nebudu chtít. Ale až vyjde měsíc, Tonksová, co já chci, co si myslím, už nebude podstatné! Zabiju tě. Sežeru tě třebas zaživa, jestli tu zůstaneš!“ Hlas se mu zvedal, když zvrácený koktejl podráždění a vlčího instinktu sváděl válku jen při pomyšlení na takovouto chvíli. „Bude mi jedno, kdo jsi, bude mi jedno, jak se cítíš. Zakousnu zuby do tvého těla a roztrhám ho na kusy, rozsápu tě na pár cárů masa a kostí a nad tvými zbytky zůstanu stát s krví na zubech a jazyku a vesele si zavyju na měsíc!“ Téměř instinktivně ji popadl za paži a kousl do jemné kůže, aby ukázal, že je nebezpečný. „Umřeš a já si to užiju. Oddám se té chuti zabití a nebude záležet na tom, kdo jsi, ne, jakmile budu v tamtom těle a mysli! Ne…“ Zíral na ni, ona na něj s očima nečitelnýma. Pomalu, nesměle stáhl ruku a uvolnil ji. „Ne,“ zopakoval tiše, ale se smutnou pravdou. „Lidskost přijde až ráno. Lidskost přijde, až se zítra probudím pokrytý krví a u mrtvých zbytků těla, které bývalo člověkem. Těla, kterým jsi byla ty.“ Cítil, jak se mu třesou ruce bojem s náhlou, zoufalou potřebou dotknout se její tváře. „A jestli mi zbude dost rozumu, zabiju se. Nikdy bych nemohl žít s tím, že jsem zničil život. Zvlášť tvůj.“

Jeho slova se vytratila do ticha. Cítil, jak mu po tváři přejíždí tmavýma očima, ale nemohl se jí do nich podívat. Mohl jen nepřítomně upírat pohled na střepy u svých nohou.

Musíš to dokázat. Musí to pochopit…

A k jeho naprostému úžasu se zasmála.

Nevěřícně, hořce a zvučně se zasmála na vyjádření nevíry, ale stačilo to, aby Remus zvedl oči a zahleděl se na ni. „Myslíš, že je to zábavné?“

Smích se okamžitě ztratil. „Ne. Ale myslím, že jsi blázen.“

„Cože?“

„Víš, právě jsem si uvědomila, o co jde.“ Tonksová mu neumožnila reagovat. „Právě jsem si uvědomila, co si o mně myslíš. Myslíš si, že…“ párkrát se zhluboka nadechla a oči jí zaplály, „… že jsem pitomá, Remusi?“ vyštěkla. „Myslíš, že jsem tak pomýlená, abych si myslela, že velký zlý vlk Lupin mě nezraní? Že tady můžu zůstat a hladit ti chlupatý čenich, aniž bys mě tesáky roztrhal na kousky?“ Jeho zrudnutí nad tím obviněním ještě přililo olej do ohně jejího vzteku. „Věř tomu či ne, já to vím! Vím, že vlkodlaci nejsou domácí mazlíčci! Nehodlám sedět tady a sledovat tvoji přeměnu, ty pitomče! Zůstanu nahoře nad výtahovou šachtou, abych tě ochránila! Ale jestli si myslíš, že se zdejchnu a nechám tě někomu jako svačinku, jsi ještě větší bloud, než za jakého jsi považoval mě!“

Zaskřípal zuby, aby nezařval. Samozřejmě to nepochopí – nemyslelo mu to dobře. Ale stejně to nezměnilo nic na faktu, že… „Ani to bys neměla dělat. Měla by ses odsud dostat, dokud…“

„Neopustím tě,“ opět jej přerušila. „A neodvažuj se chtít to po mně znovu. Začínáš se opakovat.“

„Tonksová…“

„Ne, Remusi!“ zakřičela divoce. „Ne! A už je mi z toho zle! Je mi zle z tvých sebedestrukčních popudů! Je mi zle ze všeho toho zatraceného sebeobětování! Pokusíš se pro jednou v životě nebýt mučedníkem?“

Nevěřícně vydechl. „Cože?“

„Slyšel jsi!“ odsekla. „Chceš mít o mě starost? Fajn, tak si dělej starost s tímto! Jak sakra, mám asi pokračovat bez tebe?“

„Raději v jednom kuse než v tisících!“

„Nejsem tak pitomá, pamatuješ?“ odsekla kousavě. „Co je to s tebou? Jsem bystrozorka, Remusi! Proč máš tu směšnou potřebu mě chránit před nebezpečím, když ho dobře znám?“

„Protože tě miluju!“

Miluju tě, miluju tě, miluju tě, miluju tě…

Podruhé ozvěna zachytila jeho slova a jemně je poodrážela do ticha. Ale tentokrát jako by vyprchala později.

Tonksová zírala na Remuse. On jí zírání vracel.

A pak, mírně ale zřetelně, se usmála.

„Bylo načase,“ vydechla unaveně, ulehčeně a s kousavým triumfem. „Zatraceně načase.“

Remus zavřel oči. Srdce mu bilo tím, jak mu rozjaření a hrůza zaplavovaly tělo. Neměl jsem to říct… „To není správné, Tonksová.“

Kadence její řeči byla nebezpečná. „Ano?“

Rozhodl se neotevírat oči, ale dokázal si představit jed v jejím výrazu. „Jsi ve větším bezpečí, pokud nejsem poblíž.“

„To tvrdí chlap, který mi nejméně jednou zachránil život.“

Remus si zhluboka povzdechl a v duchu zoufale prosil jakéhokoli boha nebo božskou podstatu, která by mohla mít zájem, aby vštípila trochu rozumu této ženě, kterou miluje. „Milovat mě je nebezpečné. Být milována mnou je ještě nebezpečnější.“

„Co, bojíš se, že se pořežu o papír z tvojí valentýnky?“

Prudce otevřel oči a zapáleně se setkal s jejím vyzývavým pohledem. „Tohle je vážné. Copak to nechápeš?“ Nechtěl to, ale hlas se mu chvěl vzpomínkami na tváře milovaných a ztracených náhodou, časem a válkou. „Jsem nebezpečný, Tonksová. A jestli mě život něco naučil, pak že lidem, které miluju, se něco stane.“

Tonksová na něj upírala zrak s očima rozšířenýma, když najednou pochopila. A pak pomalu a jemně zavrtěla hlavou. „Jak sobecký dokážeš být?“ zašeptala.

Remus jen zíral. Netřeba říkat, že takovou odpověď zrovna nečekal. „Cože?“

Tonksová nezakolísala pohledem. „Jsi sobec, Remusi.“

Remus začal metat blesky. Proč to nechápe? „Neřeklas mi právě, abych přestal být mučedníkem a začal myslet na sebe?“

„Zábavné. Zábavné. Smíchy se ani nedokážu udržet.“

Remus se rozhodl ten sarkasmus ignorovat. „Myslím na tebe. Zasloužíš si něco lepšího.“

 V Tonksové převládlo rozhořčení. „A kdo jsi, že rozhoduješ, co je pro mě, sakra, lepší?“

„Jsi moc mladá, abys zahodila svůj život…“

„A ty jsi příliš mladý, abys zahodil svůj!“ Tonksová opět nenechala Remuse dokončit větu. „Není ti ani čtyřicet, Remusi! Ještě máš před sebou tak stovku! Ale víš, co si myslím?“ Zatnula čelist. „Myslím, že sis tak zvykl, že se v tvém životě vše posmolí, že ses dobrovolně vzdal štěstí. A já tě příliš miluju, abych to dovolila.“ Nesměle, nejistě prsty překonala mezeru mezi nimi a pohladila jej po hřbetu ruky.

„Příliš tě miluju,“ opakovala šeptem.

Ticho, které následovalo, se rozhostilo po místnosti. Podíval se jí do očí a neuhnul.

Poslední zátarasy se začínaly rozpadat. Cítil, jak slábne.

Jak toto může k němu cítit? Jak by jí to mohl dovolit, když…

„Ne,“ zašeptal v poslední zoufalé obraně. „Bože, ne. Prosím, ne. Tohle nesmíš cítit.“

Tonksová pokrčila rameny a smutně se usmála. „Nemůžu si pomoct. Promiň.“ Zhluboka se nadechla. „Miluju tě, Remusi,“ prohlásila prostě. „A ať už se ti to bude líbit nebo ne, budeš to muset přijmout.“

Téměř bezmyšlenkovitě zavrtěl hlavou. „To asi nemůžu.“

Zabořila do něj pohled. „Proč? A odpusť si tu hromadu výmluv, chci pravdu.“

Pravdu. Co, hrome, je pravda? Srdce cítil bušit v uších, ruce se mu třásly, zatímco bojoval o dech, vyčerpaný snahou udržet zbytky zábran v něm. Pravdu tedy chtěla. A tady byla pravda. Pravda, která ležela za každým důvodem, za každou pochybností a odbočkou, kterou dokázal zosnovat, za čistým destilátem pocitů, které se schovávaly v jeho samotném nitru.

Do nynějška tu pravdu hájil. Ale vítr únavy se mu prohnal myslí a odvál zbytky obran.

Zasloužila si to vědět. To jí dlužím.

„Jsem vyděšený,“ přiznal.

Viděl, jak jí změkly oči a rty se oddělily.

„Věřím ti,“ odvětila.

Její slova byla tichá a prostá, vřelá. Remus si však byl jistý, že pravdě toho naivního prohlášení nerozumí.

Pomalu zavrtěl hlavou. „Ale jak bys mohla, když ani já nevěřím sám sobě? Uvnitř mě je vlk a je silný, velmi silný. A ať se ti to líbí nebo ne, nakrmil jsem jeho moc víc než jednou…“

Cítil, jak jej pohladila po ruce. „Vyhrál jsi dřív, vyhraješ znovu.“

„Ale já nevyhrál.“

Musel jí to říct. Věřila, že je silný, ale on věděl, že není. Znal slabost své mysli, která jej celý život sužovala. Myslela, že ho zná, ale jak by mohla? Jeho skutečné já bylo tvořeno drsnou pravdou, kterou znalo nemnoho lidí – otec, matka, Moody a Brumbál – ti všichni znali cenu jeho slabosti. A Merline, bolelo to, ale zasloužila si vědět i toto, zasloužila si vědět pravdu o tom kdo – nebo co – je.

Věděl, že ji to zděsí. Ale pak ho aspoň opustí a bude v bezpečí.

„Neznáš mě, Tonksová,“ zašeptal téměř zoufale. „Ne tak, jak si myslíš.“ Podíval se jí do očí se strachem, co najde, ale zároveň i rezignovaně. „Jsem slabý muž.“ Rychle ta slova vysypal, než se mu zadrhnou na rtech. Poprvé v životě přiznal svoji největší hanbu. „Změnil jsem se na zdivočelého, Tonksová. Myslí, tělem a srdcem a víc než jednou. Jak dlouho budu naživu, budu všem poblíž hrozbou. Pořád mě volá. A já nemůžu slíbit, že jednoho dne volání neodpovím.“